Kostel Sv. Augusta, o týden později
Anděl se zlomenou páteří ležel na vrcholu hromady. Křídla měl doširoka roztažená, jakoby chtěl zakrýt přátele pod sebou. Hlavu měl skoro odseklou od krku a kromě toho měl vydloublé oči a vyrvané srdce. Hrudní koš zůstal otevřený dokořán a dovnitř byla vsazená hlava nějakého jiného anděla.
Nad tělem se skláněl Michael, s rukama založenýma na hrudi a s křídly halícími jeho ramena jako plášť a usmíval se.
Evidentně měl dobrou náladu.
„Jsi vážně nechutný barbar," povzdechl si Uriel opřený o strom o kousek dál.
Stáli na louce kousek za kostelem, kde Michael naházel těla pár andělů, které zabil, protože stále stáli na straně lidí a chránili je.
Považoval je za zrádce a ti přece musí být odstraněni.
Jo, pořád tu ještě byli andělé, kteří si stáli pevně za svou vírou a ochraňovali ty šašky. Proto se rozhodl, že si jejich zabitím aspoň zkrátí čas a přijde na jiné myšlenky. Tušil, že jich tu ještě pár najde, tak bude mít alespoň o zábavu postaráno.
„Já? A co tihle přizdi sráči, kteří neuposlechli naše rozkazy a stále se přátelíčkují s těmi červy?!" prskl Michael a seskočil z hromady na zem.
„Navíc, něčím se bavit musím, když už tu trčíme," rozhodil teatrálně rukama.
„Gabriel mi sice říkal, že lidi mám nechat být, abych na nás moc neupozorňoval, ale o nich nic neříkal," zasmál se krutě a ukázal na hromadu za sebou.
„A kromě toho, pokud ti to vadí, měl jsi mě zastavit, Urielku," dodal, když přešel až k němu a opřel se nad jeho hlavou dlaní o strom. Byl o trochu vyšší než Uriel, takže mu to nedělalo moc velké problémy.
„Co je? Chceš si to rozdat hned teď a tady? Vedle hromady mrtvol?" pozvedl jedno obočí Uriel, který hned věděl, co má Michael za lubem.
Ne, že by měl něco proti, nebylo by to poprvé co by to spolu dělali, navíc snad kromě Rafaela nebyl anděl, se kterým by Michael nešoustal, ale neměl moc náladu na to dělat to vedle mrtvol.
Nebyl sexem zas tak posedlý jako on.
Bohužel, Michael už několik dní držel půst, protože nebylo kam zastrčit, takže byl ještě nesnesitelnější než před tím. Gabriel byl pořád někde v prdeli, takže to schytával on, což ho pomalu ale jistě začínalo štvát. Naštěstí si teď našel jinou zábavu, takže se aspoň trochu rozptýlil a dal pokoj. Přesto věděl, že jestli mu brzo nenastaví prdel, tak ho jednoho krásného dne přepadne amok a pak to bude zatraceně bolet.
„Puritáne," odfrkl si Michael o odstoupil.
„Já, že jsem puritán? To že to nechci dělat u hromady mrtvol, ještě neznamená, že to nechci dělat vůbec. Navíc, ne každý je takový šoustal jako ty."
„Hele, drž pysk a neprovokuj. Pokud sis nevšiml, už týden tady trčíme a já ještě neměl možnost někoho přehnout. Gabriel je věčně v hajzlu, ty na to nemáš náladu a do těchto sraček se mi ho fakt strkat nechce," zavrčel a znovu ukázal za hromadu za sebou.
Byl by možná ještě pokračoval a kdoví jak by to dopadlo, kdyby vedle nich najednou nepřistál Gabriel.
Lhostejně pohlédl na hromadu mrtvol, zvedl obočí v němé otázce, ale nijak to nekomentoval.
Věděl, že Michael potřebuje aspoň nějaké rozptýlení, protože jinak by s ním bylo k nevydržení, a takhle na sebe aspoň neupozorňoval.
„Zdá se, že budeme mít asi problém. Na chvilku jsem pocítil přítomnost těch druhých, ale dobře se maskují, takže nevím kdo to přesně je, ani kolik jich je," řekl, když se otočil na ty dva.
„Tušil jsem to. Půjdou po něm stejně jako my, jenže se obávám, že s ním mají trochu jiné plány. Proto ho musíme najít jako první," přikývl Uriel.
„Nepovídej, ty génie. O co se tu jako celou dobu snažíme?" zavrčel Michael, rozladěn zprávou, kterou Gabriel přinesl.
„Přestaň!" štěkl obvykle klidný Gabriel. Celá tahle situace mu lezla pořádně na nervy a Michael ještě přiléval olej do ohně.
„Fajn. Vždyť nic neříkám," zabručel Michael a stáhl se.
Gabriel měl málokdy špatnou náladu a rozhodně nebylo radno ho provokovat. To věděl i Michael. Znal jeho sílu, a proto byl on jediný, komu si nedovolil odporovat.
„Dobře. Vracíme se zpátky do domu a pořádně to promyslíme," řekl už klidně a vydal se směrem k domu. Michael s Urielem ho pomalu následovali.
Na druhém konci města, zapadlá ulička, kdesi v Londýně, o něco později
Belial mrštil andělem o dlažbu, opřel nohu o jeho krk a vší silou škubl za křídlo. Ozvalo se prasknutí a zmrzačený okřídlenec táhle zaječel. Démon pak dokončil dílo, když přenesl váhu z jedné nohy na druhou a zlomil své oběti páteř.
Baal stojící opodál a chroupající jablko, sledoval představení s lhostejností a příměsí výsměchu.
Za tu dobu co tu byli narazili na pár střážných andělů, kteří ještě stáli na straně lidí, a z dlouhé chvíle je začali lovit. Už týden hledali toho kluka, ale pořád neměli jedinou stopu. Navíc, Lucifer zjistil, že mají nepříjemnou návštěvu v podobě tří archandělů. Na rozdíl od Gabriela měl na Zemi pár svých nejlepších špehů, takže se o nich dozvěděl v momentě, kdy přistáli v kostelíku.
Od té doby se snažil ještě zarputileji toho kluka najít. A začínal být čím dál tím víc naštvaný.
Kdyby Samael udržel svého ptáka v kalhotech, nic z toho by se teď nedělo. Jenže ne, on musel porušit „Nejvyšší pravidlo" a ojet nějakou ženskou, která porodila toho fracka, který jim udělal pěknou čáru přes rozpočet. Navíc si ho Samael pěkně ochránil, takže ať se snažili sebevíc, i když Samaela sebevíc mučili, nikdy ho nenašli a nemůžou ho najít ani teď.
Jistě, situace byla teď trochu jiná. Před nějakou dobou, by toho kluka bez zaváhání zabil, kdyby ho našel, ale teď by se jim jeho síla mohla hodit.
Jenže to by ho museli najít dřív, než ti druzí opeřenci, kteří ho rozhodně nechtěli živého.
„Je to jen strážný anděl, Beliale, a ty se tváříš, jako bys nakopal prdel samotnému Michaelovi," řekl.
„A co mám jako jiného dělat?" zeptal se Belial, otočil se k němu o rozhodil rukama, ve kterých držel urvaná křídla.
„Víš moc dobře, že Lucifer dělá co může. Nesmíme na sebe přitahovat moc pozornosti, zvlášť, když jsou tu i oni," odpověděl klidně Baal a odhodil ohryzek od jablka někam za sebe.
„Jo, vím. Ale sere mě, že Azazel nic nedělá. Mají přece z části stejnou krev, ne? Nemělo by být pro něho snadnější ho najít?"
„Kdyby to bylo tak jednoduché, už by byl ten kluk dávno mrtvý. Samael byl zatraceně silný démon. Na to nezapomínej. A vždycky dělal problémy. Takže není divu, že ho nemůžem najít."
„Jo, jo. Jasně, jasně," bručel Belial a odhodil urvaná křídla.
„Co budem dělat teď? Rád bych nějak poškádlil naše bratříčky. Jen trošku, aby se neřeklo," zachechtal se Belial a podíval se na Baala.
„Hmmm... Něco mě napadlo. Co kdybychom našim kámošům poslali menší vzkaz?" řekl Baal po chvíli přemýšlení a zasmál se.
I když nechtěl, nechal se strhnout Belialovou náladou.
Kostel Sv. Augusta, chvíli po poledni, ten samý den
Michael s Urielem mlčky sledovali Gabriela přecházejícího kolem stolu.
Archanděl smrti měl ruce propletené za zády a v jeho tváři se zračila starost, neklid a taky hněv. Ne snad kvůli tomu, na co se díval, ale kvůli tomu, že věděli kam to doručit a komu.
Ano. Vypadalo to, že Lucifer má tentokrát navrch a rozhodl se to dát okázale najevo.
A Michael s Urielem si toho byli taky vědomi, proto ho jen mlčky sledovali a nesnažili se zbytečně provokovat.
Celým problémem totiž byla zásilka, která ležela před nimi, doručená před hodinou lidským poslíčkem.
Byla to velká bílá krabice s červenými srdíčky, ozdobená nevkusnou zelenou mašlí, k níž byl špendlíkem připíchnutý lístek.
Jedna hlava k druhé, až nikdo nezbude. Čekáme na vás, bratříčci.
Krabice pak obsahovala hlavy tří andělů, což Gabrielovi dělalo ten nejmenší problém.
„Mno, vypadá to, že budeme muset trochu pozměnit plány," prolomil jako první ticho Michael.
Gabriel neodpověděl. Jen se zastavil.
„Budeme jim to muset nějak oplatit. Zřejmě jsme je podcenili. Nemůžu to říct s jistotou, ale tohle vypadá na Baala s Belialem. A vzhledem k tomu, koho hledáme, bude tu i Azazel," řekl lhostejně Uriel a nevypadal na to, že by ho to nějak rozhodilo.
Gabriel se na něho podíval a chvilku přemýšlel, jestli svou lhostejnost jen hraje, nebo je mu to skutečně jedno. Jenže jak ho znal, vytušil, že má asi nějaký plán.
„Takže? Co máš v plánu?" zeptal se po chvilce přemýšlení.
Uriel se snad poprvé za celou dobu, co byli na Zemi, taky usmál.
Líbilo se mu, jak dokonale ho Gabriel zná.
Náměstí Galeway, kdesi v Londýně, ten samý den, o několik hodin později
Když Gabriel přistál na náměstí, viděl, že Michael dokončil svou práci.
A jako obvykle to přehnal.
„Měl to být jen pozdrav, ne masakr," povzdechl si.
„Hele, byl to jeho nápad," řekl na svou obranu Michael a ukázal prstem na Uriela, který o kousek dál seděl na kašně uprostřed náměstí a chroupal brambůrky.
Gabriel se rozhlédl kolem sebe. Na každém starém domě, každé pouliční lampě, každém stromě, který byl dost silný, aby unesl váhu těla, visely ostatky lidí, kteří tuhle čtvrť obývali. Na jednom zvlášť velkém stromě, který stál vedle kašny, visely jako zapomenuté vánoční ozdoby děti, pověšené za kotníky hlavou dolů. Jejich krev pomalu odkapávala do vody v kašně a barvila ji na rudo.
Když pak Gabriel obcházel opatrně kolem, protože dlažební kostky byly kluzké krví, a prohlížel si to dílo, napadlo ho, že by Michaela skutečně nechtěl za svého protivníka.
„Jak to šlo?"
„Nikdo se nestavěl na odpor, bylo to tak snadné, až to byla nuda. To už se víc bránili ti strážní andělé, které jsem oddělal ráno," odpověděl Michael.
„Mno, snad to zabere," řekl zamyšleně Gabriel a o chvilku později se vznesl do vzduchu postupně následován Michaelem a Urielem.
To samé náměstí zhruba o hodinu později
Nebyl to vůbec pěkný pohled. Tohle nebyl ani masakr. Tohle byla genocida. Jestli si Park myslel, že ty mrtvoly před týdnem byli to nejhorší co viděl, tohle ho přesvědčilo o opaku.
Vůbec nezáviděl technikům a patologům, kteří museli sundávat ty mrtvé, kteří visely všude možně, a skládat je do pytlů.
A co hůř, neměli ani jedinou stopu, která by je zavedla k tomu, kdo to mohl udělat.
Nehledě na to, že tohle by jeden člověk ani udělat nemohl. To prostě bylo nemyslitelné. Bylo tu víc jak 20 mrtvých lidí, včetně dětí. Jak dlouho by trvalo jednomu člověku je všechny zabít a takhle naaranžovat? Ne. Tohle byla práce víc lidí. Možná nějaký gang? Nebo teroristé?
Nevěděl. Každopádně, něco musel najít, protože ti z vyšších míst mu začali pomalu dýchat na záda. Nebylo divu. Tohle to by si ve svém městě nepřál nikdo.
Park si povzdechl a promnul si spánky. Tohle už začínalo být nad jeho síly.
Navíc mu moc nepomohl ani Kanzaki.
Podle těch kreseb v té budově před týdnem a těch rozřezaných mrtvol, které mu Park ukázal na fotografiích, tvrdil, že těch pět vyvolávalo nějaké démony, nebo co, a stalo se jim to osudné.
To jako vážně?
Má věřit tomu, že tu pobíhají nějaké příšery z pohádek a vraždí co jim přijde pod ruku?
Jistě, ani jeden případ nebyl běžný a těžko se dokazovala přítomnost někoho jiného, ale že by hned zrovna něco takového?
Když to poví nadřízeným, může rovnou odevzdat odznak a jít si ustlat do blázince. Na druhou stranu ale věděl, že Kanzaki se nikdy nemýlí. A popravdě, on na lepší vysvětlení nepřišel. A tak tu teď na něho čekal a doufal, že pro tohle bude mít lepší vysvětlení, než to, že jsou za to zodpovědné nějaké příšery. Navíc zatím neměl jedinou stupu, která by nasvědčovala tomu, že tenhle případ nějak souvisí s tím prvním.
Bylo to k zbláznění. Jako by se pořád točili v začarovaném kruhu.
O kousek dál, za žlutou páskou, která ohraničovala místo činu, stáli mezi čumily čtyři muži, vypadající jako obyčejní dělníci, kteří se ale na rozdíl od ostatních netvářili nijak pohoršeně, i když moc nadšení taky nebyli.
„Zřejmě to měl být vzkaz pro nás," řekl Baal, když vyšli z hloučku lidí a mohli si promluvit.
„Předpokládám, že to byla reakce na váš neuvážený čin," řekl chladně Lucifer.
Baal jen pokrčil rameny.
„Jasně jsem říkal žádné upozorňování a vy to poserete hned při první příležitosti. Chápu, že se nudíte, ale to neznamená, že budete provokovat."
„Jistě, jistě. Ale i tak si myslím, že jsme je asi pěkně nasrali," rýpl si trochu Belial.
„V tom s ním souhlasím. Každopádně..." začal Azazel, ale najednou se zarazil a ohlédl se směrem k místu masakru.
„Co se děje?" zeptal se Belial, který šel za ním, a málem do něho vrazil, když se Azazel prudce zastavil.
„Musíme zpátky! Hned!" štěkl a hnal se zpátky.
Ostatní tři se na sebe jen podívali.
Když o chvilku později Azazela dohnali, zjistili, že stojí těsně za žlutou páskou a bedlivě sleduje mladého černovlasého muže s výraznýma pomněnkovýma očima, který se bavil s o něco starším na krátko ostřihaným tmavovlasým mužem, ve kterém poznali toho detektiva z dřívějška.
„Co se děje?" zeptal se znovu Belial, trochu naštvaný, že se sem musel hnát.
„Ten muž. Ten černovlasý. Cítím ho," řekl chraptivě Azazel a oči mu začaly rudnout.
Aniž by si to uvědomil, v rukou svíral žlutou pásku, a kdyby ho Lucifer nestáhl zpátky, pravděpodobně by ji roztrhl.
„Vzpamatuj se sakra!" sykl mu tiše zezadu do ucha.
„Omlouvám se," odpověděl tiše Azazel.
Lehce se o Lucifera opřel a snažil se ovládnout a uklidnit.
Lucifer chvilku počkal, než si byl jistý, že Azazel dostatečně vnímá a vytáhl ho z davu.
Ten si sedl na nejbližší volnou lavičku, zaklonil hlavu, zavřel oči, a rozdýchával to, co právě zažil. Tohle se mu ještě nikdy nestalo.
Když se trochu uklidnil a otevřel oči, zjistil, že si ho ostatní zvědavě prohlíží.
„Omlouvám se. Zatraceně. Ještě se mi nestalo, že bych na nějakého člověka takhle zareagoval," zabručel a prsty si prohrábl vlasy.
„A já už myslel, že ti hráblo," odfrkl si Belial.
„Toho muže musíme sledovat. Pokud na něho takhle reagoval, že možné, že je nějak spojen s tím koho hledáme," řekl po chvíli zamyšleně Lucifer.
Baal jen přikývl hlavou na souhlas.
Místo činu v ten samý okamžik
Když Kazu přijel na místo činu, šokovalo ho to co uviděl. Park ho sice varoval, ale nic, co řekl, ho nemohlo připravit na tu hrůzu, kterou před sebou uviděl.
Musel to napřed rozdýchat, než mohl začít rozumně uvažovat a být aspoň trochu prospěšný. Byl celkem překvapený, když mu Park zavolal, protože si myslel, že je na něho naštvaný kvůli tomu prohlášení, které učinil při prvnímu případu. A taky se ho na to hned zeptal.
„Nejsem naštvaný. Jen bych radši nějaké rozumnější vysvětlení. Víš moc dobře, že s tímhle za nadřízenými jít nemůžu," odpověděl s povzdechem Park.
„Jo, je mi to jasné. Ale já skutečně jiné vysvětlení nemám. A popravdě, po tom, co se děje doma, bych se už nedivil ničemu."
„Jak se Hotarubi má?"
„Je to lepší, měl bys někdy zase zajít na večeři. Ale hlavně mu neříkej 'Hotarubi', víš jak to dopadlo posledně," řekl Kazu a trochu se pousmál.
„Jak jsem mohl vědět, že ho to tak naštve? Je to přece jen jeho jméno."
„Máma měla vždycky divný vkus a odnesli jsme to..." začal vysvětlovat, ale najednou zmlkl a ohlédl se směrem k místu, kde stáli přihlížející.
„Děje se něco?" zeptal se Park.
„Ne, to nic. Něco se mi jen zdálo," odpověděl zamyšleně Kazu a otočil se zpátky na svého přítele.
„No, je na čase se pustit do práce. Doufám, že tu zjistíme víc, než při tom minulém případu," dodal.
„Taky doufám. A hlavně, už žádní démoni, ano?"
„Pokusím se. Taky bych raději honil člověka než přízrak."
O několik kilometrů dál, ten samý den, pozdě večer, u Harua a Kazua doma
Haru ležel na pohovce v obýváku a sledoval film. Kazu musel znenadání odjet k nějakému závažnému případu a on tak byl teď doma sám a nudil se.
Už týden nepřišel žádný sen, který by mu nějak vysvětlil, co ty noční můry znamenaly. Sice se mu udělalo líp, ale potřeboval znát odpovědi na otázky. Ta nevědomost byla snad ještě horší.
Do školy pořád nechodil, nějak na to neměl náladu a mezi ním a Kazuem se od té doby taky nic víc nestalo. Pokaždé si vyměnili jen pár něžných polibků, ale ani jeden z nich dál nezašel. Ne, že by Haru nechtěl, jenže nějak tušil, že Kazu potřebuje čas. A taky ho trápil ten případ, který se před týdnem stal.
Moc se o tom nebavili, protože Kazu nechtěl Haruovi přidělávat problémy, přesto ta nevysvětlitelná vražda otřásla celým městem.
A vzhledem k tomu, že si média často věci přikrášlovala, řekl Kazu Haruovi skutečnou pravdu a taky se mu svěřil ze svou hypotézou. Na rozdíl od Parka se mu nevysmál, ani ho neposlal do háje. Ve svém snu viděl tolik divných věcí, že by ho už nic nepřekvapilo.
Když Kazu odjížděl, říkal mu ať na něho nečeká, protože neví, kdy dorazí, přesto si nemohl pomoct, a tak tu teď ležel a doufal, že se vrátí dřív, než usne.
Ale nakonec přece jen usnul.
Probudil se až ve chvíli, kdy cítil, jak ho někdo bere do náruče, jde s ním po schodech do prvního patra, a pak ho pokládá do peřin.
Otevřel oči a zamžoural.
Viděl Kazua, jak se nad ním sklání a usmívá se.
„Říkal jsem ti, že na mě nemáš čekat," zašeptal tiše.
„Víš, že stejně vždycky počkám. Zůstaneš tady?" zeptal se Haru.
„To víš, že jo," odpověděl Kazu, vysvlekl se do spodního prádla a zalezl si za Haruem pod peřinu, který se k němu okamžitě přitulil.
Kazu ho objal a políbil do vlasů.
Venku před domem stál Azazel a šklebil se.
Konečně po týdnu nesmyslného pátrání našli to, co hledali.
A navíc byli o krok před opeřenci, což bylo dost velké zadostiučinění…