V Pekle, o několik hodin později
Kazu plul v temnotě a temnota plula v něm.
Bez světla a bez srdečního tepu, který by vám umožnil měřit čas, rychle pochopíte, že na věčnosti není nic, čeho byste se měli bát. Upřímně, kdyby vás nechali všichni na pokoji, byla by věčnost v temné prázdnotě příjemnou alternativou k tomu zmatku, který se nazývá život.
A tak Kazu prostě jen proplouval černočernou prázdnotou a kdyby mohl, proklínal by sám sebe.
Jenže ono to jde těžko, když už jste vlastně jen neživá věc, a i když podvědomě vnímáte, proti smrti se těžko vzepřete.
A tak Kazu svůj boj vzdal.
Zavřel oči, aniž by si doteď uvědomil, že je má otevřené, zcela uvolnil své tělo a nechal se unášet prázdnotou, doufaje, že dojde klidu a s Haruem se snad ještě jednou potká.
Jenže pak se tam objevil anděl.
Nebo co to vlastně bylo.
A Kazuův klid byl zase v háji.
Vzdálený záblesk světla se mu bolestivě zařízl do oka. Kdesi daleko se zjevila zářící tečka a její paprsky pronikly Kazuovi do mysli. Bylo to jako úsvit. Během pár okamžiků, nebo to snad byly věky, se temnota rozplynula. Nic po ní nezbylo. Ani nejmenší náznak stínu.
A pak ten anděl, jehož tvář Kazu nerozeznával, i když vlastně ani přesně netušil, jestli to vůbec anděl je, promluvil.
„Kazu..." řekla bytost. a Její hlas zněl jako ozvěna a připadal Kazuovi nějak povědomý.
Kazu chtěl něco říct, ale z hrdla mu vyšly jen skřípavé zvuky.
„Kazu..." řekla znovu ta bytost a Kazuovi se zdálo, jakoby k němu natáhla ruku.
„Kazu..."
„Kazu..."
Hlas ho pořád neodbytně volal.
„Pojď..."
Kazu najednou zjistil, že klečí nahý na podlaze příliš bíle na to, než aby na ni vrhal stín. Podíval se taky na své tělo a uviděl tu špínu. A také krev z rány, která ho zabila.
Byla zaschlá a úplně černá.
Počkat...
Černá?
Kazu se zamračil. Jak to, že je jeho krev černá? Že by to bylo tím, že se ocitl tady, na místě, které pro něj bylo jedním velkým otazníkem? Nebo za to může ta bytost?
Z úvah ho vytrhla bytost před ním.
„Pojď..."
Kazu se na ni pokusil podívat.
Ale neviděl nic ostře. Jakoby se na ni díval přes zamlžené okno. Jediné co rozeznal byla křídla...
Ano, velká křídla, která trčela do stran a jako by na něj mávala.
Ať se Kazu snažil sebevíc zaostřit, nepodařilo se mu rozeznat, kdo to před ním vlastně stojí.
A jestli to byl vůbec přítel.
Jenže na tom stejně nezáleželo.
Už byl přece mrtvý.
Co jiného by mu mohli udělat.
Klečel špinavý a nahý před tou bytostí a snažil se nevnímat ten vtíravý hlas, který mu rezonoval v mysli.
„No tak pojď..."
„Proč?" dokázal zaskřehotat Kazu.
Jenže odpověď nedostal.
Místo toho se světlo ještě víc rozzářilo a on byl nucen zavřít oko, ale i tak cítil, jako by mu pronikalo skrz víčko a propalovalo mu ho.
A pak najednou ucítil bolest.
Tak příšernou, až ho to donutilo vykřiknout.
V hlavě mu hučelo, jako by se mu tam usídlil celý roj vos, oko ho pálilo a hruď, tam kde se mu zabodl nůž, ho neuvěřitelně bolela.
Nevěděl, jestli křičí nahlas, nebo se mu to jen zdá.
Pak se dostavila ještě jiná bolest. Na tváři. A k jeho uším dolehl vzdálený hlas.
„K...u..."
„...zu..."
„Ka....u..."
Hlas byl čím dál otravnější a Kazu zjistil, že pálení a hučení pomalu ustupuje a zůstává jen bolest v hrudi a palčivá bolest na tváři.
„Ka..."
Znovu ten hlas...
A znovu bolest...
„Kazu!"
Uslyšel najednou povědomý hlas zcela jasně a zřetelně, stejně jako ucítil bolest na tváři, kterou konečně dokázal identifikovat.
Otevřel oko, prudce se nadechl a jeho tělo se vypjalo jako luk, pod nečekaným náporem vzduchu a života, který náhle dostalo.
Okamžitě se rozkašlal a začal sípat.
Něčí pevné ruce ho vytáhly do sedu, takže se mohl opřít o to cizí tělo, načež na zádech ucítil ruce, které ho hladily a zároveň uklidňovaly.
Když se Kazu po nějaké době konečně uklidnil a bolest ustoupila natolik, aby mohl začít vnímat okolí, zvedl opatrně hlavu a překvapeně zalapal po dechu.
Zjistil totiž, že hledí do fialkových očí a nádherné tváře.
Chvilku mu trvalo, než si uvědomil s kým vlastně má tu čest.
„Asmodee?" zeptal se nevěřícně Kazu.
Asmodea zmatený výraz v Kazuově tváři vážně pobavil.
„Tos byl ty? Ten anděl? Nebo co mě to vlastně volalo?"
Asmodeus se už opravdu bavil.
„To je první věc na co se zeptáš?" odpověděl na otázku otázkou a pobavení v jeho hlase si nešlo nevšimnout.
„Bavíš se dobře?" prskl Kazu i přes nestálou situaci, protože vytušil, že se směje jemu.
Asmodeus se jen uchechtl.
„Co se vlastně vůbec stalo? Co tu děláš? A kde to sem? A co Sion?" zeptal se po chvilce ticha Kazu a začal se rozhlížet kolem, když mu to celé vlastně došlo.
„Zemřel jsi. Já tě zachránil. A jsi v Pekle. Přesněji na jeho okraji, na lesní mýtině, kam jsem tě přenesl. A toho lovce už zachránit nešlo," odpověděl Asmodeus vážně a pozorně Kazua sledoval.
Ten se pod přímým pohledem fialkových očí lehce zachvěl, ale neodvrátil se.
Naopak.
Ještě víc se přitisknul k jeho tělu a schoulil se mu náruče.
Najednou byl strašně unavený. Všechno to na něj dolehlo. Tohle místo, smrt přítele, strach o Harua.
„Proč?" zeptal se tiše.
Asmodeus, který se posunul a zády opřel o nejbližší strom, aby měl Kazu větší pohodlí, si jen povzdechl.
Bezděčně položil ruku na Kazuovu hlavu a začal ho vískat ve vlasech.
„Vlasně..."
„Popravdě ani nevím," pokrčil rameny Asmodeus.
„Nikdy jsem se neřídil pravidly a vždycky jsem hodně věcí dělal na truc."
„Takže jsi mě oživil jen z nudy a pobavení?"
„Zpočátku jsem to možná v plánu měl, ale překvapil jsi mě. Dostal ses tak daleko. A přesto, že jsi věděl co tě čeká, nevzdal jsi to. Tohle mě na lidech vždycky fascinovalo. Ta jejich houževnatost. I když jen pár z nich to dotáhne až do konce. Takže bys mohl říct, že jsem to udělal ze zvědavosti. Abych zjistil, jak daleko se ještě dostaneš," odpověděl Asmodeus.
Byl tu ovšem ještě jeden důvod, proč Kazua zachránil.
Ale ten si nechal pro sebe.
„Tak teď nevím jestli to brát jako kompliment, nebo jako urážku," zašeptal Kazu.
Než mu ovšem Asmodeus stačil odpovědět, Kazu už pravidelně oddechoval.
Asmodeus si povzdechl a hlavu si opřel o strom.
Přemýšlel nad tím, co vlastně udělal a jaké to bude mít následky.
Peklo, Luciferův palác, zhruba v tu samou dobu
Haru ležel na posteli a nepřítomně zíral do stropu.
Jeho síla rostla každým dnem, ale stále ji nedokázal plně ovládnout, takže z tréninků odcházel rozlámaný a potlučený.
Jediné, co mu vždycky zvedlo náladu, byl Azazel, na kterého si natolik zvykl, že pokaždé, když s ním nebyl, cítil se sám a opuštěný.
Stejně jako dnes a vlastně jako poslední dva předchozí dny.
To se totiž Azazel vůbec neukázal a Haru začínal mít strach, že se něco stalo. Nevěděl, jestli je víc smutný nebo naštvaný.
Rozhodl se, že tentokrát, až ho uvidí, ho nenechá jen tak odejít.
S povzdechem se překulil na bok a zavřel oči.
Bylo už dost pozdě, a tak věděl, že ani dneska se Azazela nedočká.
Zase.
A i přesto, že za těch posledních pár dnů zesílil nejen fyzicky, ale i duševně, nedokázal zabránit tomu, aby mu po tváři nestekla jedna osamocená slza.
Nenáviděl tohle všechno.
Schoulil se do klubíčka a pevně semknul víčka.
Když už si myslel, že by se mu podařilo usnout, uslyšel jak někdo otvírá dveře.
Otočil se, aby se podíval na nevítaného návštěvníka a zamračil se, když do pokoje viděl vcházet Azazela.
Zrovna teď, když má na něho největší vztek, musí přijít.
Bezva.
Haru se otočil zpátky a nijak nedával najevo, že by byl z Azazelovi přítomnosti nějak nadšený.
Doufal, že když ho bude ignorovat, tak prostě uraženě odejde.
Ostatně, říct mu, co si o něm myslí, může i jindy.
Dnes na to neměl zrovna náladu.
Neměl náladu na něho.
Když Azazel viděl, jak se od něho Haru odvrátil, překvapeně se zastavil.
Takovou reakci nečekal.
Popravdě, vždycky když přišel, viděl v Haruových očích úlevu a radost z toho, že ho vidí.
„Haru?"
Nic.
„Haru?"
Nic.
„Haru?" potřetí a už podrážděněji.
„Jdi pryč," zavrčel Haru do polštáře.
Azazel jen překvapeně zamrkal.
A pak se v něm zvedla vlna hněvu.
Co to ten spratek zase vyvádí?!
Dvěma kroky byl u něj, tvrdě ho převrátil na záda a donutil ho, aby se mu podíval do očí.
„Na co si to tu zase hraješ?! Co to má znamenat?!" zařval Haruovi do obličeje Azazel.
Haru, který už měl plné zuby Azazelova chování, se mu vytrhl, a veškerou svou silou ho udeřil do prsou.
Azazel sletěl z postele a zastavil se až o blízké křeslo, o které se bolestivě uhodil.
Neměl ale čas přemýšlet nad bolestí, protože vzápětí na něm přistál Haru, chytl ho za klopy košile a přitáhl si ho blíž.
Pak ho pustil a udeřil do tváře.
„Nesnáším tě!" zakřičel Haru a pěstí ho udeřil do prsou.
„Nenávidím tě!"
„Pořád se chováš, jakoby se tě nic netýkalo! Každý den... Každý den na tebe čekám, každý den doufám, že tě uvidím, protože to jediné mě tady drží při životě! Tvoje blízkost, to je jediné po čem toužím! A ty?! Přijdeš si po třech dnech a děláš, jakoby se nic nestalo! Já nejsem jako ostatní démoni! Mám city! A i když bych nejradši nechtěl, protože vím, že je to zbytečné, zrovna k tobě něco cítím! Chybíš mi každý den, kdy tě nevidím! Chybíš mi..." dodal už tiše Haru a prudce oddechoval.
Už to prostě dál v sobě neudržel.
Pak lhostejně vstal, aniž by čekal na odpověď, vlezl si zpátky do postele a lehl si zády k Azazelovi.
„Mysli si co chceš. Je mi to jedno. Jsem prostě uřvaná citlivka, která si všechno strašně bere," dodal ještě.
Vzápětí znovu ležel na zádech a nad ním se skláněl naštvaný Azazel.
„Si tak zabedněný spratek, že to snad ani není možné!" prskl.
„Já že jsem zabedněný?!" odpověděl mu stejně Haru.
„Ano si! Protože kdybys nebyl, zjistil bys, že to, že od tebe odcházím má jen jediný důvod!"
„Opravdu? Tak to si rád poslechnu, ó Velký!" protočil očima Haru.
Azazel toho všeho začínal mít opravdu plné zuby.
Celá tahle situace byla přitažená za vlasy a Haru mu to nijak neusnadňoval.
Vlastně sem ani dnes nechtěl jít, ale když ztracen ve svých myšlenkách procházel chodbami paláce, ocitl se najednou, ani nevěděl jak, přede dveřmi Haruovy komnaty.
Pak už stačilo jen natáhnout ruku a stisknout kliku.
„Fajn! Chceš to slyšet?! Je to kvůli tobě!" křikl Azazel.
„Čím víc se zdržuju ve tvé blízkosti, tím víc z toho začínám šílet! Nenávidím tě, nebo bych tě alespoň měl nenávidět, tohle jsem si celou tu dobu namlouval, jenomže čím déle jsem s tebou, tím víc ta nenávist ustupuje a nahrazuje ji něco jiného! Toužím po tobě, chci tě chránit, chci se vedle tebe probouzet, chci tě držet v náručí!"
„Jenže... Bojím se toho, že mě tyhle city můžou oslabit, a tak se snažím od tebe držet co nejdál a doufám, že to prostě přejde," povzdechl si Azazel, pustil Harua a posadil se.
Haru dál ležel na zádech a zíral na Azazela s otevřenou pusou.
Jak to, že si toho nikdy nevšiml?
Toho co Azazel skutečně cítí?
A pak se zastyděl.
Celou tu doby myslel jen na sebe a na svou bolest, že si nevšiml té Azazelovi.
„Není to jednoduché. Navíc, je tu tvůj bratr. Vím co k němu cítíš a nechci, abys pak měl nějaké výčitky svědomí," dodal Azazel.
Haru si povzdechl.
„Jo, Kazua miluju, ale i když jsem se tomu snažil sebevíc zabránit, ty ses do mého srdce dostal taky," zašeptal Haru.
Azazel se k němu opět sklonil, pravou ruku si opřel vedle jeho hlavy, tu levou zvedl, jakoby ho snad chtěl pohladit, ale pak si to rozmyslel.
Haru se dlaněmi opřel o jeho prsa, ne proto, že by ho chtěl odstrčit, ale kvůli tomu, aby cítil jeho teplo.
„Jenže ty nevíš, co to může způsobit. Si ještě mladý a tvé city jsou nestálé. Nevíš co chceš," řekl Azazel.
„Pff. Zrovna od tebe to sedí," zabručel Haru a zamračeně se na Azazela podíval.
„Nikdy nevíš co bude zítra. Co bude pozítří. Nebo co bude za týden. A právě proto... Není to snad důvod k tomu, aby člověk udělal to co zrovna udělat chce?" zeptal se Haru.
Azazel si jen povzdechl.
„Udělat to co zrovna udělat chce?" zopakoval Azazel.
Pak se k Haruovi sklonil a lehce přejel svými rty přes ty jeho.
„A co kdybych chtěl dneska zůstat s tebou?" zašeptal mu do rtů.
„Myslím, že nemám na výběr," odpověděl mu Haru a sám se vpil do Azazelových rtů.
Ten mu bez váhání vyšel vstříc a prohloubil jejich polibek.
Nebe, Gabrielův palác
Uriel stál v pokoji Gabrielova paláce a zamyšleně hleděl z okna ven.
Celé tělo ho bolelo jako čert a jeho křídlo už na koncích začínalo černat.
Blížil se konec a on to moc dobře věděl.
Přesto...
Sevřel ruce v pěsti a bouchl do zdi.
Byl na Azazela tak nasraný, že kdyby mohl, okamžitě byl šel do Pekla, našel si ho, nasekal na malé kousíčky, které by pak ještě rozemlel a nakonec rozmixoval.
„Vidím, že máš dost energie na to, že jsi vlastně už jen chodící mrtvola," uslyšel ode dveří známý hlas, který by tu ale rozhodně nečekal.
Překvapeně se otočil, ale i tak mohl nově příchozí v jeho očích spatřit i tu zlobu, která ještě neodezněla.
„Co tu děláš?" zeptal se Uriel.
„Přišel jsem pozdravit starého přítele a podívat se, jak se mu daří. Je to snad zakázané?" zeptal se posměšně příchozí a pomalými kroky se blížil k Urielovi.
„Musí to asi hodně bolet co?" zeptal se, přesto v jeho hlase nebyla ani stopa po starosti.
„Myslím, že do toho ti nic není, Razieli," zavrčel Uriel.
„Vážně? No já ti nevím. Myslel jsem si, že by tě zajímalo, co jsem zjistil," protáhl Raziel.
„O tom lidském klukovi, Azazelovi a jeho bratrovi," zašeptal a přiblížil svou tvář těsně k Urielově.
„Ale když tě to nezajímá..." odtáhl se vzápětí, pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
„Počkej, sakra!" zadržel ho Uriel.
„Copak? Změnil si názor?" zeptal se Raziel a přivřel své šedé chladné oči.
„Nehraj si, Razieli, a vyklop co víš," zavrčel Uriel.
Neměl náladu na nějaké slovní přestřelky a už vůbec ne s Razielem.
„A co takhle pěkně poprosit?" zašeptal Raziel a znovu přiblížil svou tvář k té Urielově.
„Jdi do hajzlu Razieli. Když mi to nechceš říct, tak si to nech pro sebe. Zjistím si to jinak," prskl Uriel a otočil se.
Vzápětí sykl bolestí.
Raziel ho totiž chytl za zápěstí a prudce ho otočil k sobě.
„Nebuď drzý, Urieli. Přišel jsem dobrovolně, abych ti pomohl, tak bys mi mohl dát něco na oplátku, nemyslíš?" řekl chladně Raziel.
„Ne, nemyslím. Ne všichni skákají jak ty pískáš, Razieli," odpověděl mu Uriel.
Vzápětí vykřikl bolestí, když si ho nešetrně Raziel přitiskl víc k sobě a zatlačil tak na bolavá záda.
„Pořád stejně drzý, Urieli," řekl Raziel.
„Buď vyklop co víš, nebo vypadni. Nemám na tebe náladu," prskl i přes bolest Uriel.
Rozhodně mu to nechtěl ulehčit. Moc dobře věděl, jaký Raziel je. A tak se snažil bránit aspoň tak dlouho, jak jen to bylo možné.
Raziel na to nic neřekl, jen si Uriela zkoumavě prohlížel.
Ten mu pohled oplácel, ale po chvíli to vzdal, sklopil oči, lehce si povzdechl, přitiskl se k Razielovi a čelem se opřel o jeho rameno.
„Ale, ale, vidina smrti změnila našeho chladného stratéga v citlivku?" zeptal se posměšně Raziel, přesto ale neuhnul a ani od sebe Uriela neodstrčil.
Málo kdo věděl, že byli kdysi dávno milenci, a pořád je to k sobě táhlo, přesto se moc často nevídali, kvůli tomu, že se Uriel v posledních pár letech držel v Gabrielově blízkosti, kterého Raziel z duše nenáviděl.
Uriel jen něco zahučel do Razielova ramene.
„Ten kluk, bratr toho, který nás má zničit, se dostal až do Pekla. Nutno podotknout, že s nemalou pomocí Asmodea, který ho vytáhl z Říše mrtvých. Vypadá to, že Asmodeus má své plány, které se asi Luciferovi moc líbit nebudou, a proto bysme toho mohli využit. Azazel evidentně propadl kouzlu toho malého, co má u sebe, takže bude zranitelnější. Další výhoda," vysvětloval Raziel.
Pak Uriela kousek od sebe odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí.
„Vím jak moc toužíš po pomstě. Vím jak moc ji chceš. Pomůžu ti..." zašeptal mu do rtů a přivřel své chladné oči.
„Razieli..." zašeptal Uriel.
„Chceš, abych ti pomohl?" šeptal dál Raziel a Urielovi se z jeho vábivého, lehce ochraptělého hlasu, podlamovala kolena jako tenkrát, když se poprvé potkali.
„Parchante..." zasténal Uriel, protože věděl o co Razielovi jde.
„Nebraň se tomu. Stejně mi podlehneš jako už tolikrát," šeptal dál Raziel a lehce se otíral o Urielovi rty těmi svými.
Vzápětí ho políbil a zabránil tak Urielovi v další nadávce.
Chytl ho za zátylek a polibek prohloubil.
Jazykem si vydobyl cestu do úst a přejel jím potom Urielovu, aby ho probudil k životu.
Uriel se sice Razielovi nechtěl poddat, ale své touze zabránit nedokázal.
Povzdechl si a začal Razielův polibek oplácet. Napřed jen jemně, pomalu, ale vzápětí přidal na intenzitě a netrvalo dlouhou a jejich jazyky sváděly souboj o nadvládu nad tím druhým.
Odtrhli se od sebe, až když jim docházel dech.
„Ještě pořád chceš protestovat?" zeptal se Raziel.
„Sklapni a dokonči cos začal," zavrčel Uriel a podíval se na Raziela očima zastřenýma touhou.
„Jak si přeješ," zasmál se Raziel, zvedl Uriela do náruče a přenesl ho do postele.
„Nějaký něžný, ne?" podotkl sarkasticky Uriel.
„Myslíš, že stojím o to, abys mi chcípl uprostřed šoustání?" zavrčel Raziel.
A než se Uriel stačil vzpamatoval, byli on i Raziel zcela nazí. A jako už tolikrát předtím, musel i teď obdivovat Razielovo štíhlé, dokonalé tělo, bez jediné jizvičky.
„Líbím se ti?"
„Musíš se tak blbě ptát?" odpověděl Uriel a vzápětí se lehce zachvěl, když ho na hrudi polechtaly Razielovi modročerné vlasy, které měl spletené do copu.
Pak už měl ale jiné starosti, protože jeho ústa zase dravě plenil Razielův jazyk a on měl co dělat, aby mu stíhal.
„Razieli..." zasténal tlumeně Uriel, když mu Raziel volnou rukou začal přejíždět po těle.
Obkroužil bradavky, lehce do nich ťukl nehtem, přesunul se k pupku až k jeho penisu, který sevřel, rychle zapumpoval a žalud obkroužil palcem. Pak mu jemně sevřel varlata a polaskal dírku.
„Ááách..." sténal Uriel do Razielových úst.
„Už si tak krásně tvrdý a to jsem se tě skoro ani nedotkl," řekl posměšně Raziel, když přerušil polibek a podíval se do Urielových očí, zastřených touhou a chtíčem.
„Sklapni, Razieli..." zasténal Uriel a prohnul se v zádech, když mu Raziel strčil jeden prst do zadku.
„A pořád si tak nádherně těsný jak si pamatuju," zašvitořil Raziel.
Pak ale, jak rychle začal, tak najednou přestal a odtáhl se od Uriela.
Ten se na něj jen zmateně podíval.
„Neboj, nehodlám toho nechat, jen jsem si vzpomněl na naše první milování," řekl Raziel.
„Pamatuješ?"
Uriel jen zalapal po dechu. Moc dobře si pamatoval.
„Razieli..." zasténal a málem se udělal už jen s té představy.
„Jen mi dej chvilku, musím se víc soustředit," vysvětlil Raziel a zároveň tak dopřál Urielovi trochu klidu.
Netrvalo dlouho a vzápětí se mu v ruce objevilo to, co bylo příčinou toho přerušení. Vyšší andělé, nebo démoni, totiž mohli přivolávat různé věci na jakoukoliv vzdálenost. Musela to být ale věc, kterou vlastní, nebo vlastnili a ta, které se už jednou dotýkali.
„Tak dělej, ukaž mi, jak to umíš. Určitě jsi to nezapomněl, nebo ano?" zeptal se Raziel a hodil tu věc Urielovi.
„Nezapomněl," vydechl Uriel.
„Tak dělej, na co čekáš," pobídl ho netrpělivě Raziel.
Trochu s rozpaky olízl Uriel žalud velkého vibrátoru, který od Raziela dostal při jejich první společné noci, a kterým ho mimo jiné tu noc Raziel asi třikrát udělal, aby ho navlhčil.
Pak si navlhčil i prsty a přesunul je k dírce, aby ji trochu protáhl, tak jak ho to Raziel naučil.
Párkrát si jimi projel otvůrek, aby ho to tolik nebolelo. Připadal si jako největší děvka.
Stejně jako první den. Přesto byl vzrušený na maximum. Raziel seděl v patách postele a s přivřenýma očima sledoval, jak si Uriel pomalu strká vibrátor do zadku. Po chvilce největší tlak povolil a on tak mohl zasunout vibrátor až úplně nakonec a plně se oddat rozkoši.
Uriel sebou házel, vzdychal a přirážel rychleji, až se Raziel bál, že to skončí dřív, než by chtěl.
Proto Uriela zarazil, otočil ho na břicho, posunul do kleku, tak aby se k němu líp dostal a vytáhl mu vibrátor ze zadku.
Uriel zklamaně zaúpěl.
„Neboj," zašeptal Raziel, když to uslyšel.
Pak ho chytl za půlky a začal mu je mačkat.
Vzápětí Uriel vydechl vzrušením, když mu Raziel do zadku strčil jeden prst a okamžitě začal přirážet.
„Razieli..." zasténal Uriel, protože v tu chvíli ucítil i druhý prst.
„Mmm... Zdá se, že se ti to líbí. A co tohle?" zavrněl mu Raziel do ucha, když se nad něj nahnul a pak Urielovi bez varování strčil celý vibrátor do zadku a začal sním hned pohybovat.
Uriel skoro řval vzrušením.
Nemělo to ale dlouhého trvání. Za chvíli ucítil, jak mu vibrátor ze zadku znovu mizí.
„Prosím, Razieli, prosím..." začal hned prosit ať nepřestává.
„Neboj," zašeptal Raziel.
A hned na to Uriel ucítil, jak se mu do zadku dere něco jiného než umělá náhražka.
Raziel ho vyzvedl do kleku a tím mu svůj penis zarazil do útrob až po kořen.
„Razieli..." zaúpěl Uriel, částečně bolestí, ale hned vzápětí se nechal unášet rozkoší a oplácel Razielovi přírazy.
Když Raziel cítil, že to nebude trvat dlouho, chytl jednou rukou Urielův penis a začal mu ho masírovat.
Tou druhou si otočil k sobě jeho hlavu a hladově a vášnivě ho políbil.
„Razi..." vypnul se Uriel, zvrátil hlavu dozadu a vzápětí už kropil Razielovu ruku svým spermatem.
Když se už tak těsný prostor kolem Razielova penisu, ještě víc pod Urielovímy stahy sevřel, zatmělo se mu před očima, párkrát ještě přirazil a pak už Urielovy útroby plnil svým semenem.
„Vážně tě nesnáším," zahučel Uriel, když se trochu vzpamatoval.
„Jo, jasně," zabručel Raziel a opatrně se i s Urielem v náruči přesunul, tak, aby si oba mohli pohodlně lehnout.
Uriel se okamžitě stulil do Razielovy náruče.
„Ráno mi řekneš svůj plán. Jsem docela zvědavý cos vymyslel, ale teď jsem moc unavený na to, abych přemýšlel," dodal Uriel.
„Hmmm... Nebude se ti moc líbit," odpověděl Raziel.
„Pfff... Jestli sis nevšiml, už nemám co ztratit. Ale poslední věc, co chci udělat je, že tomu hajzlovi vyrvu srdce s těla a je mi jedno, jestli kvůli tomu budu muset porušit všechny pravidla a postavit se proti Gabrielovi a ostatním," zabručel Uriel.
„Hech... No dobrá. Jak si princeznička přeje," zasmál se Raziel, ale vzápětí vyhekl, když mu Uriel vrazil pěstí do břicha.
„Víš, že nesnáším, když mi takhle říkáš," zamračil se Uriel a podíval se na něho.
„A ty víš, že tě rád škádlím," odpověděl mu Raziel a sklonil se k jeho rtům.
„Doufám, že ten tvůj plán bude stát za to..." řekl Uriel, když se od sebe odtrhli.
„O tom nepochybuj," odpověděl Raziel a znovu Uriela políbil.
Konec I. Části...
xoxoxoxoxoxoxoxooxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxox
Dodatek autora: A je to tady. Konec první části. Vím, že mě asi nebudete mít rády, jenže... Prostě já... Původně měla mít povídka 15 kapitol. Hmmm... To mi moc nevyšlo, ostatně jako vždy, a vzhledem k tomu, že to bude mít asi dalších 10 kapitol, a tak nějak jsem usoudila, že už je potřeba trochu si od opeřenců oddechnout, proložím první a druhou část této povídky, jinou, vybranou mým démonkem na téma mafiáni =))).
Jinak doufám, že nikdo nevěřil, že jsem Kazua zabila nadobro, trochu se nám začínají zamotávat vztahy, Uriel kuje s Razielem pikle a snaží se pomstít. Jestli se mu to povede a jak dopadnou naši bratři a Asmodeus, to se už dozvíte v druhé části...