Nic není takové, jak se na první pohled zdá... - Kapitola 1

Nic není takové, jak se na první pohled zdá... - Kapitola 1

Tovární čtvrť, kdesi v Londýně, současnost

Bylo něco po půlnoci, když starou velkou budovou, která kdysi sloužila jako překladiště, ale teď byla určená k demolici, otřásl slabý výbuch, který vysklil i těch pár oken co na ní ještě zbylo a z přízemí se vyvalil hustý, černý dým, který byl cítit sírou.

Po chvilce, když se dým rozptýlil a prach usadil, se noc opět pohroužila do svého obvyklého ticha. Nic nenaznačovalo, že by výbuch vyvolal nějaký rozruch. Koneckonců, obytných domů bylo okolo jen pár.

 

Obytná čtvrť, kdesi v Londýně, v tu samou dobu

V ten samý okamžik se na druhém konci města s výkřikem probudil mladý muž. Posadil se na posteli a prudce oddechoval. Noční můry měl sice už delší dobu, ale tahle byla tak silná a tak živá, jako žádná jiná před tím. Poslední dobou kvůli těm snům nechodil ani do školy. Vždy, když se probudil, cítil se strašně slabý a vyčerpaný, celé tělo ho bolelo a často měl i závratě a horečku. Kolikrát si říkal, že nepůjde spát, aby se těm snům vyhnul, ale nikdy to nevydržel a i přes veškerou snahu usnul. Jakoby ho k tomu něco nutilo, jakoby někdo chtěl, ať znovu a znovu prožívá ta strašlivá muka.

Zpočátku sny považoval jen za výplody své fantazie, jenže když se už nějaký ten měsíc opakovaly pořád dokola a začaly se zhoršovat, věděl, že tomu tak není. Něco bylo špatně.

Žil sám, jen se svým starším bratrem, který pro něho znamenal úplně vše a o kterém věděl, že se mu může svěřit s čímkoliv bez toho,  aniž by se musel obávat, že  se na něj bude dívat skrz  prsty.

Teda skoro se vším. Byla tu jedna věc, kterou se mu bál říct.

Proto, i když věděl, jak bláznivě to může znít, se mu po týdnu, kdy už začal s těch nočních můr hroutit, svěřil.

Bratr s ním zajel k psychologovi, který to přisoudil dramatické smrti jejich rodičů a jeho mladému věku. Předepsal mu léky na spaní a řekl mu, že si s tím nemá dělat starosti.

Haru měl pocit, že si ten doktor myslí, že je buď hrozná fňukna, nebo se na sebe snaží upozornit, každopádně léky nezabíraly a on už k žádnému jinému doktorovi jít nechtěl. Nebylo se čemu divit. Nikdo nechce chodit k někomu, kdo se na něho dívá jako na cvoka. A na terapie a podobné blbosti nechtěl už vůbec, protože věděl, že není blázen,  a že to ani nemá co dělat s jeho mladým věkem a už vůbec ne se smrtí jeho rodičů. Jediné, co chtěl, bylo, aby ty sny prostě zmizely. Bez toho, aniž by si ho někdo prohlížel pod mikroskopem.

Chtěl, aby se mu zdály normální sny, které se zdávají klukům jeho věku. Copak se nemůže probouzet mokrý z jiného důvodu než zborcený vlastním potem po noční můře?

Když se trochu uklidnil a srdce mu přestalo prudce mlátit do hrudního koše, vstal a sešel do kuchyně, která se nacházela v přízemí. Stejně věděl, že už neusne, ostatně jako vždy, když se takhle probudil, a jako vždy i dnes se rozhodl, že když už je vzhůru, tak uvaří. Věděl, že bratra nevzbudí, protože měl pokoj dost daleko. Napřed měl sice Kazu výhrady, ale když věděl, že stejně nic nezmůže a do spánku Harua nutit nemůže, nechal to být.

Každopádně neznamenalo to, že by s tím souhlasil. Nelíbilo se mu, že po nocích místo spaní vaří. Ale nechal to být po tom, co mu Haru způsobil scénu kvůli tomu, když mu to vaření vytkl.

A tak Haru začal vařit. Rozhodl se, že dnes udělá krémovou dýňovou polévku, plněné kuřecí prsa, špenátem a mozzarelou, lehký zeleninový salát a mandlové koláčky. Na snídani se pak rozhodl upéct máslové croissanty. 

Pustil se s vervou do vaření, které ho tolik bavilo, a za chvilku pustil noční můru z hlavy.

Když Kazu ráno vstal a ucítil tu směsici různých vůní, věděl přesně, co se stalo.

Povzdechl si. Bolelo ho, když Harua viděl sklíčeného a byl naštvaný sám na sebe, že toho nemůže moc udělat.

Včera dostal v práci od svého přítele telefon na jeho známého, který byl psycholog a poradil mu, ať si s ním promluví. Jen on sám, ať mu zavolá a poví mu, co se děje. Haru u toho být nemusí. Dlouho o tom přemýšlel, protože věděl, jaký na to Haru bude mít názor, ale nakonec si řekl, že za zavolání nic nedá, takže to vyzkouší.

Když sešel do kuchyně, na stole už stála připravená snídaně v podobě croissantů, horké kávy a másla. Haru seděl za stolem a četl si noviny. Když slyšel Kazua vcházet, zvedl k němu pohled a usmál se.

Jenže ani to nemohlo zamaskovat ty kruhy pod očima, strhaný obličej a bolest v očích.

Kazu si znovu povzdechl, pozdravil, sedl si za stůl a bez dalšího slova se pustil do jídla. Haru ho následoval.

„Očividně jsi měl zase špatný sen. Vím, že to co ti teď řeknu nebudeš chtít slyšel, ale, prosím, zvaž to. Dostal jsem od svého přítele v práci telefon na jeho známého psychologa. Prý je výborný a bere každého pacienta osobně, ne jen jako práci, takže jsem se rozhodl, že mu dneska zavolám a kdyžtak domluvím schůzku," řekl Kazu když dojedli.

"Nechci! Nechci nějakého cvokaře, který si myslí, že jsem blázen! Já nejsem blázen!" křikl hystericky Haru a jeho skoro dobrá nálada byla pryč.

Prudce vstal od stolu a přešel ke kuchyňské lince, kde se začal věnovat imaginárnímu smetí. Věděl, že se mu Kazu snaží pomoct, a proto hned zalitoval, že takhle vyletěl. Chtěl se mu omluvit, ale Kazu ho předešel.

Přešel k němu, otočil si ho k sobě a objal ho. Něžně ho hladil po zádech a snažil se ho uklidnit.

„Omlouvám se," zamumlal Haru a poslouchal uklidňující tlukot jeho srdce.

To jeho začalo zběsile tlouct, jak cítil Kazuovu vůni a jeho pevné paže, které ho objímaly. Už dlouho svého bratra miloval, jenže se mu to bál říct. Věděl, že to není přirozené, takže by se mu Kazu nejspíš vysmál, nebo ještě hůř, zavrhl by ho. A to by Haru nepřežil.

Napřed si myslel, že jsou to jen nestabilní pocity puberťáka, který se teprve hledá, ale čím víc se to snažil popřít a vidět v Kazuovi jen staršího bratra, tím víc naopak jeho láska rostla. Bylo mu z toho smutno, ale radši bude pořád s ním, bez toho aniž by Kazu něco věděl, než aby o něho přišel, když by mu to řekl.

Haru si povzdechl a lehce se zavrtěl.

„Děje se něco?" zeptal se Kazu, když ho od sebe odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí, a pohladil ho po vlasech.

Haru se začervenal, zavrtěl hlavou a uhnul pohledem. Nechtěl, aby Kazu přišel na to, co se mu zrovna honí hlavou.

„No tak, víš, že mi to můžeš říct. Chceš si promluvit o tom snu? Nebo co se děje?" zeptal se znovu Kazu a zkoumavě se na Harua zadíval těma svýma nádhernýma pomněnkovýma očima.

„Ne. To nic. Vážně. A jestli ti to nebude vadit, řekl bych ti to až později. Nechce se mi na ten sen teď vzpomínat."

„Dobře. Jak chceš. Já teď musím do práce kvůli nějakým papírů, ale budu se snažit být doma co nejdřív, ano?" řek Kazu, ale už nedodal, že zatímco bude v práci, zavolá tomu psychologovi a promluví si s ním.

Když odešel, Haru pouklízel a rozhodl se, že se pustí nějaký film, než se Kazu vrátí. Doufal, že to bude brzo, přesně jak slíbil.

Ani se nenadál a slyšel, jak zarachotili klíče v zámku.

„Posaď se. Promluvíme si," řekl Kazu, když vešel do obýváku a usadil se na pohovku.

Haru si přisedl k němu a položil si hlavu na jeho rameno.

„Mluvil jsem s tím psychologem. Ale neboj. Říkal, že nemá cenu tě do něčeho nutit, takže pokud k němu nechceš jít, nemusíš. Ty léky prý taky nemáš brát. Když nezabraly do teď, tak už nezaberou. Ale poradil mi pár věcí, které můžem zkusit," začal opatrně.

„Vím, že to bude znít trochu bláznivě, mně to tak taky zpočátku znělo, ale za pokus nic nedáme, i když to pro tebe bude hodně těžké. Vysvětlil mi pár věcí ohledně snění. Řekl mi, že pokud se nějaký sen opakuje pořád dokola, ať už je špatný, nebo dobrý, jedná se pravděpodobně o sen, který má nějakou podstatu. Není to neobvyklé. Je prý spousta lidí, kteří mají citlivější vnímání a to se projevuje právě ve stavu spánku, kdy je mysl nejvíc uvolněná. Vyzní to divně, ale skutečně se v těchto případech jedná o jisté poselství," začal Kazu.

„Tak to nevím, jaký má mít ten můj sen poselství, když je celý o smrti," pousmál se smutně Haru.

„Na to jsem se taky ptal, a prý to vůbec nemusí souviset. Každopádně, abych se dostal k jádru věci. Až se ti bude ten sen zase zdát, máš se podvědomě zaměřit na nějakou bytost, která se v tom snu objevuje nejčastěji a která ti přijde něčím zvláštní. Nemusí mít podobu člověka. Může to být zvíře. Taky toho dotyčného nemusíš znát. Je tam někdo takový?" zeptal se Kazu. I když mu Haru o snech říkal, nikdy se konkrétně o nikom nezmínil.

„Ale co když je tam těch postav víc?"

„Pak je to někdo, kdo se ti snaží něco říct nebo ukázat. Nebo se tě snaží někam odvést. Ty sám bys prý měl být schopen poznat, kdo je podstatou toho snu. Může se objevit jen na krátkou dobu a nemusí mít s obsahem snu na první pohled nic společného. Nemusí se taky chovat zrovna přátelsky, nebo vypadat mile. Důležitá je jen jeho podstata," vysvětloval Kazu.

„Dobře."

„A teď přijde ta těžší část. Máš se na tu bytost zaměřit a sledovat ji, což s největší pravděpodobností znamená, nechat sen pokračovat, dokud neskončí," dodal Kazu.

„To nemůžu! Celou dobu se snažím zapomenout a ty mi teď radíš, abych nechal tu hrůzu běžet až do konce?! To je šílené!" zakřičel Haru, vstal z pohovky a chtěl odejít.

Zadržel ho Kazu, který ho chytl za ruku, a i přesto, že se bránil, stáhl ho zpátky k sobě na pohovku.

„Počkej. Uklidni se a nech mě to dokončit," řekl a pokoušel se uklidnit zmítajícího se Harua.

„Je tu prý možnost jak zmírnit bolest, kterou cítíš," dodal.

„Vážně?" zeptal se Haru, který sebou přestal házet a zvedl k němu oči.

„Nemusí to zabrat hned, ostatně, ani tobě se prý nemusí na poprvé podařit dozdát ten sen, ale může to fungovat a já udělám cokoliv, abych ti pomohl."

Když tohle Kazu řekl, Haru se za své chování zastyděl. Už podruhé v jeden den. Nechtěl na něho takhle křičet.

„Omlouvám se. Chci, aby to přestalo, takže udělám cokoliv bude potřeba. Věřím ti," řekl tiše.

„Vím, že to není jednoduché, ale pamatuj, že jsem vždycky s tebou, ať už jsi kdekoliv, " řekl stejně tiše Kazu a povzbudivě se na něho usmál.

„Tak jak se může ta bolest zmírnit? Udělám, co budu moct."

„Musíš cítit blízkost někoho, komu plně důvěřuješ. Skutečnou blízkost, takže doktor doporučuje, abychom spali v jednom pokoji a já tak mohl trochu hlídat tvůj spánek a byl ti na blízku, kdyby se něco začalo dít. Když prý budeš podvědomě vědět o mé blízkosti, mohlo by ti to pomoct se zklidnit. Spali bychom u mě v pokoji, protože tam mám pohovku na kterou si můžu lehnout. Ty bys samozřejmě spal v mé posteli. Co ty na to?"

'Co já na to?', zeptal se sám sebe v duchu Haru a snažil se zklidnit své srdce, které po tomhle Kazuově prohlášení snad dostalo křídla. Nikdy spolu nespali v jednom pokoji, ani když rodiče zemřeli, a i když se občas Haru bál být sám, nikdy neměl odvahu Kazua o něco takového požádat, protože nevěděl, jak by zareagoval. A teď mu to nabízí sám? Sice to není úplně v situaci, kterou by si přál, ale možná to vyřeší víc problémů, než si Kazu myslel.

„Dobře. Zkusíme to. Budu se snažit."

„Nechceš mi říct, co se ti zdálo tentokrát, když už se o tom všem bavíme? Říkal jsi, že to bylo horší než jindy."

„Já... Nějak se mi o tom nechce mluvit. Jestli ti to nebude vadit, počkal bych, až jak to dopadne dneska."

„Jistě, že mi to nevadí. Naléhat na tebe nebudu. Sám víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv."

Zbytek dne už se bavili o všedních věcech, dívali se na filmy a hráli šachy, které Kazu miloval.

„Copak. Nemůžeš usnout?" zeptal se Kazu, když už byli zalezlí v postelích a když slyšel, jak se Haru už asi po desáté převalil.

Haru se posadil a povzdechl si.

„Já... Víš... No... Možná... Možná by mi pomohlo... Kdybys... Kdyby sis lehl...ke mně..." zakoktal se Haru a byl rád, že přes tmu není vidět, jak se červená.

Chvilku bylo ticho, až se bál, že ho Kazu odmítne, nebo hůř - odejde, ale pak slyšel zašustění pokrývek a Kazuovu siluetu směřující k posteli.

„Otoč se a lehni si na bok," uslyšel Haru.

A pak ucítil Kazuovu pevnou hruď na svých zádech a jeho ruce na svém těle, kterými ho objal a přitiskl k sobě. Ucítil jemný polibek ve vlasech a bušení jeho srdce.

Bylo to tak příjemné, že se tím po chvilce nechal pomalu ukolébat ke spánku.

Kazu cítil jak se Haru uvolnil a jeho dech se prohloubil. Byl rád, že nakonec tak rychle usnul, ale on sám věděl, že s ním to tak snadné nebude. Už delší dobu tušil, že k němu Haru cítí něco víc než jen bratrskou lásku a on na tom nebyl o moc líp. Jenže doposud se tomu snažil bránit. On je ten starší a rozumnější, měl by Harua chránit, ne s ním spát. Je to nemorální a nikdy to nemůže fungovat.

Přesto se jeho odhodlání začalo hroutit jako domeček s karet, když ho takhle držel v náruči a byl mu blíž než kdy dřív. Možná kdyby byl teď Haru vzhůru, své pocity by mu hned sdělil. Nakonec se rozhodl, že tomu nechá volný průběh. Ať se stane, co se má stát.

Zanedlouho sám, ukolébán Haruovým dechem, usnul.

Nevěděl jak, dlouho spal, ale najednou ho zbudil Haru, který sebou začal házet, bolestivě sténat a plakat. Snažil se ho udržet, ale potom, co mu dal málem do zubů, se převrátil na záda, Harua si položil na hruď, pevně ho objal a začal mu šeptat něžná slůvka doufajíc, že k němu dolehnou.

Po nějaké době sebou Haru přece jen přestal házet a bolestně sténat. Už se jen chvěl a plakal, přesto se zdálo, že se zadařilo a pokračuje ve snění.

Začalo už skoro svítat, když se Haru natolik uklidnil, že mohl Kazu konečně usnout.

 

Sen byl opět stejný. Ocitl se v nějakém městě, které nepoznával a nebylo to jen tím, že bylo celé zničené. Všude byly polorozpadlé domy místy zarostlé trávou, popraskané silnice a všude se táhl smrad spáleného masa. Ať se podíval kamkoliv, všude ležely kusy lidských těl, na kterých hodovali šakali a hyeny, kteří ovšem vypadali, jakoby právě vylezli z mlýnku na maso a už jen z pohledu na ně se Haruovi převracel žaludek. Uprostřed toho všeho na hromadě těl a kostí stáli tři muži. Nebo aspoň tak vypadali. Byli to divné bytosti ve zbroji, jejichž barva se nedala určit, protože byla celá pokrytá krví, stejně jako její majitelé. Všichni tři na něj zírali těma krutýma, bezcitnýma očima a s děsivým šklebem ve tváři. Připadalo mu, že ho znají a tohle všechno je jen kvůli němu, ale vůbec netušil, jaký to má význam. A stejně jako tolikrát předtím, i tentokrát na něj jedna z těch bytostí poštvala zvířata. Haru se vždy snažil utéct, ale mrtvolný smrad mu bral dech, nohy mu klouzaly v kalužích krve a zakopával o rozhozená těla. Ať se snažil utíkat seberychleji, pokaždé mu přišlo, že se vůbec nehýbe. A tak jako pokaždé, i teď ho zvířata nakonec dostihla a začala ho trhat na kusy. Cítil jejich smrdutý dech, žár z jejich slin, které mu rozleptávaly kůži jako kyselina a ostré zuby a drápy, které mu rvaly maso. Cítil tu obrovskou bolest a vždy se při ní probudil. Nikdy nevěděl co se s ním stane dál, jen pokaždé těsně před probuzením, spatřil tvář dalšího muže. Ty rudé vlasy a oči nemohl pustit z hlavy. Děsil ho, ale zároveň mu byl nějak podvědomě známý. Chtěl se i tentokrát probudit, ale něco ho pořád drželo na místě. Slyšel něčí uklidňující hlas, který mu šeptal něžná slůvka, a pak najednou zjistil, že veškerá bolest zmizela, stejně jako okolní prostředí a on padá černočernou tmou. Teď už cítil jen hluboký smutek a žal a před očima se mu míhaly zmatené vzpomínky. Připadalo mu to jako věčnost. Pak v hlavě uslyšel hlas. Byl jiný než ten, který se ho snažil uklidnit. Tenhle byl hrubší a nebyl tak osobní. 'Vzpomeň si,' bylo jediné co uslyšel, než všechno najednou zmizelo.

 

Haru zamrkal a snažil se utřídit si myšlenky a přijít na to, co se zrovna stalo. Když se zavrtěl, zjistil, že leží na zlehka oddechujícím Kazuovi, který  ho objímal.

Byl tak nádherný, když klidně spal, že se i Haru znovu nechal ukolébat ke spánku a řekl si, že to co se mu zdálo vyřeší později. Byl najednou strašně unavený. Málo spánku si začalo vybírat svou daň.

 

O několik hodin později ho probudil lehký dotek ve vlasech a když zvedl hlavu, setkal se s Kazuovým zkoumavým pohledem.

„Dobré ráno," pozdravil Haru.

„Spíš už skoro večer, Šípková Růženko," zasmál se Kazu.

„Promiň. Nemusel jsi se mnou zůstávat tak dlouho," zašeptal Haru a zastyděl se.

Prospal skoro celý den a Kazu zůstal evidentně celou dobu s ním.

„Vadilo ti to?"

„Ne. To ne. Jen..." začal Haru, ale pak zmlkl, protože nevěděl co říct.

„Kdybych nechtěl, tak tu s tebou nejsem. Ale teď musím vstát, protože mám jednak hlad a taky mám pocit, že mám místo zad matraci. Jsem rád, že jsi se konečně aspoň trochu vyspal, takže si to nedávej za vinu. Každopádně vypadá to, že se zadařilo a tobě se sen dozdál. Je to tak?" zeptal se Kazu a sedl si.

„Ano," řekl Haru a všiml si, že si ho Kazu zkoumavě prohlíží.

„No, až mi to budeš chtít povědět, tak přijď dolů. Budu čekat," pokrčil rameny, když to nevypadalo na to, že mu to Haru hned řekne. Zřejmě si potřeboval srovnat myšlenky.

Když se vyhrabal z postele, chytl Harua za bradu a bez varování ho najednou políbil. Jemně, něžně otřel své rty o ty jeho.

Haru jen zamrkal a zůstal zmateně sedět ještě dlouho potom, co Kazu odešel. Pak se svalil zpátky do postele a bláznivě se zasmál. Nemohl tomu uvěřit. Byl to zas nějaký druh žertu? Nebo ještě pořád snil a tohle byl další způsob jak ho trápit? Pohrávala si s ním jeho mysl? Nevěděl, ale rozhodl se to zjistit. Teď už nemohl čekat. Seběhl dolů do přízemí a vrazil do kuchyně. Kazu, který právě něco kuchtil se jen překvapivě otočil. Chtěl se zeptat co se děje, ale to už Haru překonal zbývající vzdálenost mezi nimi, chytl ho za hlavu, přitáhl k sobě a políbil. Kazu byl tak překvapený, že mu chvilku trvalo než se vzpamatoval, pevně Harua chytil a polibek opětoval. Zklidnil jeho zběsilost a sám udal tempo. Byl to něžný, lehký polibek. Nechtěl na Harua spěchat. Nechtěl mu ublížit.

„Nezdá se mi to?" zašeptal Haru, když se od sebe odtrhli a Kazu se opřel čelem o to jeho a díval se mu do očí.

„Nezdá. Je to skutečné. Neboj," opověděl stejně tiše a pousmál se.

Ještě chvilku tam stáli, objímali se a vyměňovali si něžné doteky, než celé tohle kouzlo přerušilo zakručení v břiše. Oba se na sebe podívali, a pak se začali smát.

„Udělám tu snídani, nebo teda už večeři," řekl Haru, když se trochu uklidnil.

Po vydatné snídani pak povykládal Kazuovi zbytek snu a stejně jako on nevěděl, co to má znamenat. Měli dostat odpovědi, ale místo toho se vynořili další otázky. Kdo byl ten muž? Co to mělo všechno znamenat? A co znamenala ta slova? Ani jeden z nich nevěděl, proto se Haru rozhodl, že počká na další sen. Bylo to snad poprvé, kdy chtěl, aby se mu něco zdálo. I když by to znamenalo bolest, potřeboval znát odpovědi. Kazu mu nabídl, že kdykoliv bude chtít, může spát s ním. Nechtěl na něho naléhat, věděl, že jejich vztah potřebuje čas.

 

O několik set kilometrů dál, kostel Sv. Augustýna, Londýn, zhruba v době, kdy Haru usínal v Kazuově náruči

Starý muž, jehož předci se starali o kostel a jeho okolí už od nepaměti, se probudil s divným pocitem. Nedokázal to popsat, ale věděl, že je něco špatně. Vstal a rozhodl se, že zjistí, co za tím vězí.
Vyšel ze svého domku, který stál hned vedle kostela, a vydal se ke dvorku za ním, kde stála malá kaplička, která teď sloužila jen jako skladiště, protože už nebylo moc těch, kteří se chodili modlit a udržovat ji bylo dosti nákladné. Ten neodbytný pocit vycházel právě z ní, stejně jako děsivá aura. I přesto, že se strašně bál, jakoby ho něco táhlo blíž.
Opatrně přešel ke dveřím, které byly pootevřené, a nakoukl dovnitř. To, co viděl, ho šokovalo víc, než cokoliv jiného a musel si promnout oči a štípnout se, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá.

Slyšel jak ti muži, nebo co to bylo, mezi sebou mluví, ale nerozuměl jim. Mluvili jazykem, který nikdy neslyšel a připadal mu stejně zvláštní jako oni.

Jeden hlas byl melodický a příjemný a patřil tomu, který stál zády ke dveřím. To, co ho zaujalo a šokovalo, byly tři páry zlatistých křídel, jejichž rozpětí ani nedokázal odhadnout, když se konce  válely v prachu kapličky. Odpovídal něco tomu dalšímu, který měl hrubý hlas, ze kterého mrazilo a který stál bokem ke dveřím, takže stařík mohl spatřit i část jeho tváře, což mu, kvůli ošklivé jizvě, na klidu nepřidalo. Tenhle měl stříbrné tři páry křídel, které se leskly jako maličké dýky. Ten poslední, který stál přímo naproti dveřím, měl lhostejný hlas, kouřově šedá křídla, nádherný výrazný obličej  a zlaté oči. Podle křídel by je považoval za anděly, a za normálních okolností by to považoval za dar a požehnání, ale ten strach co z nich cítil ho před nimi varoval. Navíc, vždycky ho učili, že andělé jsou laskavá, nádherná stvoření s bělostnými křídly. Tihle nebyli ani jedno. Teda kromě toho jednoho, který byl alespoň nádherný.

Byl tak zaujatý, tím co před sebou viděl, že zapomněl na obezřetnost a svou chybu si uvědomil až ve chvíli, kdy se na něho upřeli děsivě kruté, zelené oči a on si uvědomil, že zírá do tváře tomu, který stál původně zády k němu.

Pak ho nějaká neviditelná síla nadzvedla, vtáhla ho dovnitř a mrštila jím o zem před ty tři bytosti. Ten s těmi stříbrnými křídly řekl něco svým druhům a zasmál se. Odpovědí mu bylo jedno lhostejné pokrčení ramen a jeden úsměv, který byl asi tak laskavý, jako úsměv tygra.

Starý muž chtěl něco říct, ale nebyl schopný vydat ze sebe ani hlásku. Hrdlo měl stažené a po tvářích se mu nezadržitelně řinuly slzy. Nějak tušil, že tahle noc bude jeho poslední.

A nemýlil se.

Najednou ucítil prudkou bolest v nohou a když se podíval, zjistil, že má do nich zabodnuté nespočet stříbrných pírek. Chtěl začít křičet, ale vydal se sebe jen nějaké divné chrčení, a když si sáhl na krk, ucítil něco teplého a lepkavého. Ta bytost mu podřízla hrdlo, ale jen natolik, aby nemohl křičet a hned nevykrvácel. Mohl tak ze sebe vydávat pouze chraptivé zvuky, které stejně nikdo neuslyší a on tam zemře sám a opuštěný. Přál si, aby to rychle skončilo, jenže ty bytosti měly zjevně jiné plány, protože se otočily a bez dalšího zájmu o muže odcházely. Ten se v zoufalé snaze pokusil k nim natáhnout ruce a prosil je očima ať to rychle ukončí, jenže nebylo mu přáno. Ten stříbrno-křídlý mu způsobil pouze další bolet, když mu z natažené ruky usekl prsty.

„Tss. Věděl jsem, že jsme si vybrali špatné místo," zavrčel Michael, když vyšli na nádvoří.

„Copak? Je ti líto toho starce?" zeptal se Gabriel.

"Ten je mi u prdele. Sere mě, že nevím, v které prdeli jsme a ani jak najdem toho fracka," vrčel dál.

„Vždycky to zbytečně komplikuješ," řekl lhostejně Uriel.

„Sklapni a radši něco rychle vymysli. Je mi tu z toho na blití."

Uriel jen pokrčil rameny, obrátil se a vydal se směrem k domku, který patřil starému muži.

„Kam to kurva jdeš?!" štěkl Michael, nasraný, že ho tak okázale ignoruje.

„Jdu vymyslet nějaký plán, ale nehodlám to dělat tak, že tady budu pobíhat jako kretén a zabíjet všechno co se hne," prohodil Uriel přes rameno a dál pokračoval v chůzi.

Michael už po něm chtěl skočil, ale zastavila ho Gabrielova ruka.

„Klid. Má pravdu. Bez pořádného plánu nic nevymyslíme. A i když je mi upřímně jedno, jestli tady budeš pobíhat a kuchat všechno co potkáš, toho kluka nám to najít nepomůže a my se budem jen zdržovat. Sám moc dobře víš, jak je celá tahle situace ošemetná. Jestli si vzpomene, budem všichni v prdeli," řekl klidně Gabriel, načež se taky otočil a vydal se za Urielem.

Slyšel, jak Michael ještě něco prská, ale věděl, že ho bude bez dalších řečí následovat.

 

Na druhé straně města, v tu samou dobu, v tovární čtvrti

V tuhle noční dobu bylo v tovární čtvrti až nezvykle rušno. Nebylo divu. Bezdomovec, který chtěl využít jednu zchátralou budovu k přespání, zažil asi nejhorší šok ve svém životě, když v budově našel pět roztrhaných těl.

Takže teď kolem stála policejní auta, sanitky, všude kolem pobíhala spousta policistů a techniků a celé místo bylo ohraničeno žlutou páskou, za kterou se i v tuhle pozdní hodinu začalo shromažďovat čím dál víc lidí.

„Tak co tu máme?" zeptal se detektiv Park, který dorazil jako poslední a otočil se na koronera, který akorát vycházel z budovy.

„Pět roztrhaných těl. Příčina smrti zatím neznámá. Dobu odhaduju přibližně na včerejšek kolem půlnoci. To je vše, co ti zatím můžu říct. Zbytek ti řekne kolega, který to tam všechno sepisuje. Není to hezký pohled, to mi věř. Už dlouho sem nic takového neviděl," povzdechl si.

„Dobře. Díky. Zastavím se pak za tebou, až budeš vědět víc."

„Jistě. Dám ti vědět."

Když Park vešel do budovy, okamžitě ho do nosu praštil odporný puch, že se až divil, jak na to nikdo nemohl přijít dřív.

Když pak přešel do části, kde se masakr odehrál, musel si před ústa dát rukáv, protože to co viděl, bylo naprosto příšerné.

Až se uklidnil, alespoň natolik, že mohl začít pořádně vnímat okolí, rozhlédl se kolem a snažil se vštípit si každičký detail.

Pak se otočil na kolegu, který stál o kousek dál, aby nezavazel technikům a patologům, kteří dávali do pytlů kousky těl, a ukládali je na vozíky.

„Kdo je našel?"

„Bezdomovec, který si tu chtěl ustlat. Teď je v nemocnici. Po tom, co odchytil jednoho pochůzkáře, který to tu pravidelně obchází, ho pozvracel a zhroutil se. Dostal něco na uklidnění a ráno by ho mohli pustit."

„Fajn. Hned jak ho pustí, chci ho předvolat".

„Nějací jiní svědci?"

„Nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Moc lidí sem na tu stranu nechodí a i ten pochůzkář to tu prohlíží jen zběžně."

„Důkazy? Stopy?"

„Jde to těžko, vzhledem k tomu, že už je to několik hodin, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tu byla ještě nějaká další osoba, která by tohle udělala a pak odsud odešla. Každopádně to vypadá, že těch pět se tu, podle těch kreseb všude kolem, snažilo o nějaký rituál nebo co."

„Takže mi tím chceš říct, že se jako povraždili navzájem?"

„No... To asi ne, nevím, celé je to divné."

„Dobře. Co ta těla? Doklady?"

„Nic u sebe neměli a identifikovat je bude možné, až je poskládají dohromady."

„Nikdo se nepohřešuje?"

„Ne, nic nemáme nahlášeno. Možná jsou to bezdomovci?"

„To těžko. Ti by se do něčeho takového nepouštěli. Každopádně, ať technici prohledají milimetr po milimetru a hledají cokoliv, co vypadá nějak podezřele. Věřím, že tu byl ještě někdo jiný, i když důkazy zatím tvrdí opak. Oni sami si tohle neudělali. Do rána chci mít na stole podrobnou zprávu, fotky a pokud možno i identifikaci těch mrtvých," řekl.

„Ano, pane."

Park si jen povzdechl, ještě jednou zběžně prohlédl místo činu a pak odešel. Tady stejně není nic platný. Jeho práce začne ve chvíli, kdy mu dodají důkazy a materiály. Ale už teď věděl, že to bude zatraceně těžký případ.

A vypadalo to, že bude muset zavolat Kanzakimu. Nechtěl ho teď moc obtěžovat, protože věděl, že to nemá doma jednoduché, ale s tímhle si asi sám neporadí.

O kousek dál, na střeše protější budovy, stály čtyři postavy, skryté před zraky lidí a sledovaly dění před sebou.

„Vážně bylo nutné zacházet tak daleko?" zabručel jeden z nich.

„Copak Azazelku, trápí tě tvé černé svědomí?" zasmál se další.

"Kušuj, Beliale. Jen říkám, že jsi to nemusel tak přehánět. Nechceme na sebe zbytečně upoutávat pozornost," prskl Azazel.

Belial jen lhostejně pokrčil rameny, ale nic neřekl. Bylo mu úplně volné, kolik při jejich úkolu zařve lidí. V tomhle byl stejný jako andělé.

„Přestaňte se tu dohadovat. Musíme jen najít toho kluka a podle situace ho buď zabít nebo využít. Na ničem jiném nezáleží," řekl chladně ten, který stál až na samém okraji střechy a bedlivě pozoroval lidi pod sebou, jakoby snad doufal, že mezi nimi najde toho, koho hledá.

„Jdeme. Tady už nic nenaděláme. Navíc si musíme najít místo, kde se budeme moct schovat," dodal po chvilce, roztáhl svá obrovitá černá křídla a vznesl se do vzduchu.

Ostatní ho postupně následovali.

A kola osudu se pomalu začala roztáčet...

 

 

Dodatek autora:

Takže... Jen takové malé dovysvětlení. Kdyby někoho zajímalo, proč mají bratři japonská jména, když se to celé odehrává v Londýně, tak je to z toho důvodu, že jejich matka byla Japonka a otec Angličan, který na čas odletěl do Japonska kvůli práci. Když se pak narodil Kazu, rozhodli se, že se přestěhují do Londýna. Kdyby někoho zajímalo proč zase nová povídka a proč zrovna o andělech, tak na to je jednoduchá odpověď. Tuhle povídku jsem chtěla psát už dávno před tím, než jsem začala s Mečem a Svitem, jenže jsem nebyla moc rozepsaná, a i když se to možná nezdá, tak psát o andělech jako těch špatných je docela fuška. Zkuste si vzít nějakého kladného hrdinu a udělat z něho prvotřídního hajzla =). Navíc jsem neměla dřív nikoho kdo by mi to kontroloval a Haar jsem to už dávat nechtěla, protože toho má víc než dost. Naštěstí se vyskytla hodná obětavá duše v podobě mé korektorky mang, která se do toho pustila, za což má můj obrovský dík.
A proč je to teda zase o andělech? Protože tohle téma mám ráda. Tečka =). A taky jsem chtěla napsat nějaký ten incest =). A když už jsem ho naťukla v Kořisti, tak jsem se rozhodla, že tady ho aspoň víc rozvinu.

 

Kapitola 1

Super

Klooky | 12.09.2015

Andělé - super téma a pokud z nich budeš chtít udělat ty zlé, je to hodně zajímavé téma. Moc se mi líbí ten nápad. Incest dvou brášků - těším se na jejich vztah, protože není nic lepšího, než zakázaná láska. :)
Rozhodně se nemůžu dočkat další části. ;)

Re: Super

Peg | 12.09.2015

Oni jsou ti zlí. Tahle povídka už má druhou řadu a andělé skutečně nikoho nešetří. A ten incest... No... Nebudu prozrazovat dopředu, ale... Nic není takové, jak se na první pohled zdá =))). A jinak díky moc...

démoni VS andělé

topka | 11.09.2015

a hádej komu fandím... :) a k tomu ještě dva bráchové, paráda...
Těším se na pokračování, protože tohle vypadá v, íc než dobře, že by někdo snad mohl s anděly pěkně zatočit. :) Aspoň moje tajné přání... Jsem to ale potvora... :)
Kola osudu se roztáčí, jak jen to bude dál?

Re: démoni VS andělé

Peg | 12.09.2015

=)))), jenom abys pak nebyla překvapená. Ale ano, andělé jsou tady tentokrát ti hoooodně zlí, i když tady to zrovna není klasický boj "dobro proti zlu", ale spíš "zlo proti ještě většímu zlu" =))). A jinak bych řekla, že tahle povídka se mi aspoň trochu povedla =)). Díky moc. Vím, že ty anděle a démony moc nemusíš, takže mě obzvlášť těší, že to čteš...

Přidat nový příspěvek