Londýn - o dva roky později...
Haru seděl v kuchyni za stolem a ládoval se cereáliemi s mlékem. Za normálních okolností by si udělal vydatnější snídani, ale dnes zaspal a musel sáhnout po něčem rychlém. Naposledy si v rychlosti pročítal písemnou práci do školy a snažil se najít zapomenutou chybu.
„Dobré ráno," vytrhl ho ze zamyšlení mužský hlas.
„Dobré," zahuhlal s plnou pusou Haru.
Toho muže neznal, ale přesto mu přišel podivně povědomý. Bylo to zvláštní.
Proč je u něj v kuchyni cizí muž a jeho to nijak neznepokojuje?
Neměl čas nad tím ale dál přemýšlet. Musel chvátnout, jinak přijde do školy pozdě.
Zhltl pár rychlých soust a byl hotov. Sebral misku a odnesl ji do dřezu.
„Bývalo to fajn, viď?" zeptal se ho muž, který se opíral o jídelní stůl.
„Co?“ zeptal se Haru automaticky, položil misku na odkapávač a otočil se k muži. Říkal si, jestli je to venku na bundu. Podle kalendáře bylo jaro, ale zima byla pořád.
„Tohle," řekl, ukázal na kuchyň a oči mu posmutněly.
„Nechápu, co tím myslíš," odpověděl Haru a zamračil se.
„Stýská se ti?" zeptal se muž místo odpovědi.
„Ano," odpověděl bezmyšlenkovitě Haru a oči se mu zalily slzami. Nevěděl proč pláče, nevěděl, proč tak odpověděl.
„Zkazilo se to strašně rychle," hlesl muž, a pak se jeho tělo začalo měnit. Vlasy vypadaly, kůže se odlupovala a maso pomalu odpadávalo od kostí.
Haru se chtěl pohnout, chtěl něco říct, chtěl na muže zavolat jménem, ale pokaždé, když už ho měl na jazyku, okamžitě na něj zapomněl jako mávnutím proutku.
„Hrozně rychle,“ zopakoval muž, ze kterého už byl skoro kostlivec. Z očních důlků se mu jako v žertovné nápodobě slz řinul tuk.
„A bude hůř. Mnohem hůř..."
A pak všechno zmizelo.
Haru se s trhnutím probudil a napůl vykřikl.
Několikrát musel zamrkat, než mu došlo, že je u sebe v pokoji, a celé to byl jen sen. Strašně živý sen.
Ještě chvilku seděl na posteli a snažil se uklidnit své divoce bušící srdce. Pak vstal a rozhodl se, že zajde do kuchyně a něco uvaří. Ani nevěděl, proč to dělá. Do minulého týdne, kdy ho začaly tyhle noční můry trápit, ani nevěděl, že umí vařit. Nikdy se k tomu nehrnul, veškeré domácí práce dělal jeho strýc, který si ho vzal do opatrovnictví, když jeho rodiče zahynuly před dvěma lety při autonehodě, kterou on jako zázrakem přežil.
Minulý týden, když přišla první noční můra se mnohé změnilo.
Nejenže zjistil, že umí dobře vařit, a moc ho to baví, ale i Aaronův postoj k němu se změnil. Přišlo mu, jako by na něho teď zkoumavě hleděl, jako by před ním něco skrýval, jakoby před ním měl nějaké tajemství a rozhodoval se, zda mu ho říct nebo ne.
Když sešel do kuchyně, zjistil, že Aaron sedí za stolem a čte si nějakou knihu.
„Zase noční můra?" zeptal se ho a zkoumavě si ho prohlížel.
„Ano," povzdechl si Haru a pokrčil rameny.
„Povíš mi o tom?" zeptal se Aaron a lehce se pousmál.
Haru mu pověděl o neznámém, přesto tolik povědomém muži a o jeho slovech.
Aaron na sobě nedal nic znát, ale uvnitř ho Haruova slova znepokojila.
Něco bylo špatně.
Zatraceně špatně.
Takhle to být nemělo.
Podle informací a instrukcí, které Rekkovi Azazel dal, pečeť, která uvěznila a přeformovala Haruovu paměť měla začít pomalu slábnout po roce stráveném na Zemi. Jenže už to byly dva roky a Haru si pořád na nic nevzpomínal. Rekka ho ani nemohl navést, musel počkat aspoň na malý náznak, že si vzpomněl. A pak před týdnem přišly tyhle sny. Byly v podstatě skoro stejné. Muž, který Harua navštěvoval ve snech, byl jeho bratr Kazu, na kterého si Haru stále nevzpomínal, a pokaždé ho varoval těsně před tím, než se morbidním způsobem proměnil v kosti a prach. Rekka si doteď pamatoval, jak Haru poprvé ze snu křičel, a když Rekka přiběhl ho uklidnit, jeho kůže byla horká, jako by hořel. Pak mu Haru pověděl, že muž, který ho přišel varovat před smrtí, před ním uhořel.
„Co se to se mnou děje? Co to má znamenat? Tohle už není náhoda. Proč mám pocit, že o tom něco víš, ale nechceš mi to říct?" vytrhl Rekku ze zamyšlení Haruův hlas.
„Proč si myslíš, že bych o tom něco věděl?"
„Nevím. Od toho prvního snu mám dojem, že přede mnou něco skrýváš," pokrčil rameny Haru.
„Snažím se přijít na to, co by ty sny mohly znamenat. Vidím, jak tě to trápí a to nechci," odpověděl Rekka. Pravdu mu říct nemohl, i když zase tak moc nelhal. Skutečně se snažil zjistit, co je příčinou.
„Asi mi nezbude nic jiného než ti věřit," řekl Haru. Sice to nedával na sobě znát, ale mrzelo ho to.
Obrátil se ke kuchyňské lince a začal si připravovat věci na vaření.
„Haru, prosím, věř mi. Kdybych něco věděl, řekl bych ti to. Trápí mě to možná víc než tebe, i když to tak třeba nevypadá. Nechci, aby ses trápil. Nechci tě vidět zraněného. Nechci, aby ti někdo, nebo něco ublížilo," řekl Rekka, vstal a přešel až k Haruovi.
Za ty dva roky se o Haruovi dozvěděl první poslední, sledoval, jak se z chlapce pomalu stává muž a možná, za jiných okolností by i... Rychle tu myšlenku zaplašil a ruku, kterou zvedl, aby ho pohladil po tváři zase nechal klesnout.
Věděl, že si musí držet odstup, že jsou hranice, které za žádných okolností nesmí překročit, protože Haruovo srdce patřilo někomu jinému, ale občas to bylo hodně těžké. Zvlášť, v takových chvílích, kdyby ho nejraději objal a konejšil a šeptal mu, že všechno bude dobré.
„Prostě mi věř, ano?" zopakoval znovu.
Haru si povzdechl a přikývl. Co jiného mu zbývalo?
V Belialově paláci
Belial seděl nahý ve svém křesle a přemýšlel. V jeho posteli se válel očividně spokojený Baal, a i když znovu zatoužil po jeho těle, které se v měsíčním světle ještě lesklo potem od jejich předchozího milování, při myšlence na to, proč vyhřátou postel opustil, ho chuť na sex zase přešla.
Bylo to kvůli jeho slabosti pro Azazela nebo se ve svých plánech přepočítal? Jen při téhle myšlence se mu začala vařit krev v žilách. On se přece nikdy nepletl! Tak proč?! Bylo snad v tom lidském klukovi něco, do předtím neviděl? Jeho bariéra měla být perfektní, nikdy si neměl vzpomenout, jenže v posledních dnech cítil, že začíná pečeť slábnout a ten hoch si začíná vzpomínat. A to nesměl dopustit. Na Azazelovi zatím žádné změny nezpozoroval, ale nemuselo by to trvat dlouho. Pokud to takhle půjde dál, a on věděl, že teď už je jen otázkou času, než pečeť povolí úplně, celý jeho plán selže. Musel proto jednat rychle. Dřív, než bude pozdě, dřív než se rozvzpomene i Azazel, protože pak už by nic nezmohl.
Azazelova síla po dosednutí na pekelný trůn vzrostla, Peklo mělo konečně pořádného vládce a Belial věděl, že pokud by došlo k boji, neměl by proti němu nejmenší šanci. Jediným řešením proto bylo, odstranit toho kluka dřív, než si oba cokoliv uvědomí.
Jenže jak odstranit někoho, koho chrání jeden z nejlepších bývalých špehů Pekla? O, ano, to byl od Azazela moc dobrý tah, se kterým skutečně nepočítal. Měl by být na Azazela naštvaný, že ho takhle podvedl, ale spíš ho to potěšilo, protože po jistých informacích, které se mu dostaly do rukou, takhle mohl zabít dvě mouchy jednou ranou. Rekka, totiž představoval možná větší problém než Haru s Azazelem dohromady. Tedy Rekkův původ. Sice mu to dost zhatilo plány, ale nebylo by to poprvé, co musel taktizovat, přizpůsobit se situaci, a nakonec ji obrátit ve svůj prospěch.
Jedna možnost, jak vyřešit tuhle nepříjemnou situaci by byla. Ale riskoval by tím víc než doposud. Jenže měl jinou možnost?
Zamračil se. Na setkaní s ním se vůbec netěšil. Jenže ať si to promýšlel, jak chtěl, žádnou jinou možnost nenašel. Za chyby se platí. A on musel teď zaplatit za to, že nechal to lidské mládě žít.
A protože rád řešil věci hned, navíc takhle v noci bude míň na očích, rozhodl se svůj plán uvést do pohybu.
Mohl by vzbudit Baala, ale rozhodl se, že v tomhle případě bude pro jistotu hrát sám. Ne, že by Baalovi nevěřil. Za tu dobu se stal jeho neocenitelným společníkem, a Belial věděl, že kdyby ho teď vzbudil a řekl mu, ať jde kluka zabít, Baal by to bez sebemenších protestů udělal. Jenže... Znovu se zamračil a myšlenku rychle zapudil. Pak si povzdechl. Poslední dobou to nebyl on. Něco bylo špatně a hlavní příčina jeho rozpoložení byla na Zemi.
Co nejtišeji se oblékl a vyšel z komnaty. Na chodbě se zastavil a párkrát se zhluboka nadechl. Tahle návštěva ho bude stát hodně, v tom nejlepším případě doufal, že odejde z hlavou na krku. Ale vzdát to rozhodně nehodlal. Měl v rukávu ještě jeden trumf, a ten se chystal použít.
Pomocí své síly se přesunul tak daleko, jak to šlo. Zbytek cesty musel dojít pěšky. Za normálních okolností, se ke komukoliv přemístil přímo do sídla nebo před něj, jenže v jeho případě bylo celé okolí sídla v průměru několika metrů chráněno silnou bariérou, kterou by nepronikl ani Azazel. Nikdo v Pekle nebyl tak mocný.
Procházka ztichlou noční krajinou mu aspoň pročistila mysl. Sídlo toho, za kterým mířil, stálo osamoceně, daleko od poslední obydlené čtvrti Pekla, skryto před nežádoucími návštěvníky. Nikdo normální by se k němu ani nepřiblížil. I když něco z toho, co kolovalo Peklem, byly jen plané povídačky.
Když Belial konečně vstoupil na pozemky pána domu, bylo mu jasné, že už o jeho přítomnosti jistě ví. To, že ho nezabil hned po průchodu bariérou, bylo dobré znamení, ovšem předpokládal, že to bylo jen kvůli zvědavosti. Teprve až u hlavních dveří potkal sluhu, který ho bez řečí a s vážnou tváří uvedl do přepychově zařízeného pokoje. Poté, aniž by cokoliv řekl, zmizel. Belial osaměl, sedl si do pohodlného křesla u krbu, kde plápolal slabý oheň, který byl spíš na dekoraci, než aby zahřál a čekal. Ztracen v myšlenkách si nevšiml příchodu toho, na kterého čekal a teprve až když na krku ucítil chladné ostří dýky, zjistil, že už v místnosti není sám.
„Ale, ale, copak za ptáčka to vletělo do mého hnízda?" uslyšel u ucha šepot, po kterém mu přejel mráz po zádech.
„Takhle vítáš své hosty?" zavrčel Belial.
„Nehraj si na drsňáka. Vím, že i ty máš ze mě stažené půlky, i když se to snažíš všemožně skrýt" zasmál se démon za ním.
Belial se zamračil, ale nic neřekl. Chvilku bylo v místnosti ticho, rušené pouze praskáním ohně. Pak ostří z Belialova krku zmizelo a on si nepozorovaně oddechl.
„Takže, čemu vděčím za tvou velectěnou návštěvu?" zeptal se démon znovu a stoupl si před Beliala.
Ten měl po dlouhé době možnost si ho pořádně prohlédnout, a to, co viděl, se mu příliš nezamlouvalo.
Vysoký, štíhlý démon s dlouhými skoro bílými vlasy, kvůli kterým tolik vynikal, světlou kůží, černýma očima bez zornic, do kterých se nechtěl nikdo dlouho dívat a tetováním na pravé tváři, které se táhlo ve složitých vzorcích od spánku, přes líc a krk až k lopatce. I když, spíš, než tetování to byl cejch. Znak, který mohl nosit je jediný démon v pekle.
Ten, který se staral o to nejmocnější, co v Pekle bylo.
Astaroth, strážce Čtveřice.
„Vidím, že ti samota a nic nedělání svědčí," zabručel Belial. Nečekal, že bude Astaroth až v tak dobré formě a očividně silnější než kdy dřív.
„To víš, nemusím, jak někdo kout plány několik desítek let, abych svrhl z trůnu vládce Pekla a místo něj na něho dosadil syna svého bývalého milence," odvětil posměšně Astaroth a rozhodil teatrálně rukama.
„Máš snad něco proti? Pokud vím, ani ty jsi neměl Lucifera moc v lásce."
„Ne, to neměl. Ale tebe taky nemám rád. Neměl jsem rád ani Samaela a už vůbec nemám rád toho jeho spratka Azazela, který kvůli tobě teď sedí na trůnu. Nevím, kdo z těch dvou je horší," odpověděl ostře Astaroth a tetování na jeho tváří začalo slabě zářit.
„O chod Pekla se stejně nestaráš, máš svá vlastní pravidla, svůj vlastní svět, tak ti může být jedno, kdo sedí na trůnu," odpověděl stejným tónem Belial.
Vzápětí polkl, když se mu ostří dýky otřelo o tvář a zanechalo po sobě dlouhý šrám.
„Tímhle tónem se mnou nemluv. Jsi na živu jen proto, že jsem nesmírně zvědavý, proč jsi za mnou přišel, protože vím, že kvůli poklábosení o starých časech to určitě není, a taky smekám před tvou odhodlaností a kuráží, jak daleko jsi to dotáhl bez toho, aby tě někdo už nepřipravil o tu tvou hlavinku. Ale to neznamená, že ti budu tolerovat vše," řekl Astaroth a slabá záře z jeho tetování pohasla.
„Takže? Proč jsi za mnou přišel. Nemám chuť tu s tebou strávit celou noc," dodal.
„Chci... Potřeboval bych tvou pomoc," opravil se Belial a snažil se, aby to znělo co nejklidněji.
Astaroth nic neřekl, ale kývl hlavou, ať pokračuje.
„Asi víš o Samaelově druhém dítěti? A předpokládám, že znáš i celou situaci, která skončila svrhnutím Lucifera."
„Myslíš toho kluka, polovičního démona, do kterého se tak nesmyslně Azazel zabouchnul, a kterého jsi TY nechal žít? Jistě z dobroty svého srdce, předpokládám," odpověděl sarkasticky Astaroth.
„Ano, připouštím, že tohle jsem nepromyslel pořádně. Nebo jsem spíš nečekal, že se to vyvine takhle. Každopádně ON je ten důvod, proč jsem za tebou přišel. Potřebuju tvou pomoc, abych ho mohl už navždy odstranit z cesty. Za normálních okolností bych poslal Baala nebo nejspíš Kamaela, ale-"
„Ale toho kluka hlídá Asmodeův pejsek, který by strčil do kapsy tvého Baalka i s Kamaelkem dohromady," dokončil Astaroth.
„Nerad to přiznávám, ale jeho síla po Asmodeově smrti vzrostla. Sám to ještě netuší, vlastně ani neví, kdo ve skutečnosti je, a to je další problém. Až se to dozví, Peklo se otřese v základech. A nejen Peklo. Donedávna jsem si jeho původem nebyl jistý. Asmodeus vše pečlivě skryl, možná proto, že tušil, co s Luciferem plánuju, a že kdybych se dozvěděl pravdu i o Rekkovi, okamžitě bych ho odstranil, v čemž by se opravdu nemýlil. Jenže bohužel, se mi to podařilo zjistit, až když už byl na Zemi, kde je pro mne samotného těžké nějaké kroky podnikat, abych neohrozil své plány."
„Tušil jsem, že za Asmodeovou smrtí je mnohem víc než jen nějaké kamarádíčkování s člověkem. Jistě, byl to prohřešek, ale ne zase až tak velký, aby to končilo smrtí. Jeho odstranění bylo na tvůj popud, protože jsi něco tušil, ale jeho smrt ti stejně nijak nepomohla. Nemyslíš, že je to paradox? Tys dosadil na trůn kluka svého bývalého milence a zabil jsi toho, který tě o něj připravil, na druhé straně tu byl Asmodeus, který chránil Rekku, jenž může tvého milého Azazelka o trůn zase lehce připravit. Kdyby se totiž všichni dozvěděli skutečnou pravdu, koho by si asi vybrali za svého Vládce? Každopádně, pořád jsi mi neodpověděl na otázku. Co PŘESNĚ po mě chceš?"
Belial se na Astarotha zadíval. Pořád nevěděl, co si myslet. Zatím to nevypadalo, že by se ho chystal zabít, ale u něj nikdo nikdy nevěděl.
„Chci, abys mi půjčil jednoho ze Čtyř. Proti jejich síle nezmůže ani Rekka nic. Aspoň zatím."
odpověděl Belial a vzápětí se mu zatajil dech, protože najednou až moc zblízka hleděl do černých bezedných očí.
„Teď přemýšlím, jestli si ze mě jen utahuješ nebo to myslíš vážně," dýchl mu do tváře Astaroth, který se usmíval, ovšem Belial věděl, že teď má ke smrti mnohem blíže než kdykoliv předtím za celý svůj dosavadní život. Jedno šlápnutí vedle a zbude z něj jen krvavý flek.
„Nechci to zadarmo," zachraptěl Belial.
„Není nic, co bys mi mohl nabídnout."
„No, co třeba Raziela?" odvětil Belial.
Astarothova tvář se najednou změnila. Vyslovení Razielova jména znělo jako kletba.
Jednou rukou chytl Beliala pod krkem a nehty mu zaryl do kůže. Vytáhl ho do stoje, zatlačil na krbovou římsu, a ještě víc se o něj zapřel.
„To jméno..." zasyčel mu zlověstně do ucha, "to jméno přede mnou nevyslovuj!"
Belialovi se začali dělat mžitky před očima. Jednou rukou se zapřel o Astarothovu hruď a snažil se ho od sebe odtlačit, zatímco druhou se pokoušel uvolnit ruku, která mu bolestivě drtila hrdlo. Jenže Astaroth byl překvapivě silný. Silnější, než si myslel.
„...ůž...o...é...t..." snažil se z posledních sil ze sebe vydat kloudnou větu, ale moc se mu to nepodařilo.
Naštěstí ho Astaroth pustil. Bez varování, takže se Belial svezl na zem a začal lapat po vzduchu, kterého se mu najednou dostalo. Začal kašlat, jak se jeho plíce najednou naplnily, a trvalo několik dlouhých vteřin, než se konečně aspoň trochu sebral.
Stále však klečel na zemi a mnul si poraněné hrdlo. Vyčítavě se podíval na Astarotha, který se tyčil nad ním a hněvivě se na něj díval.
„Takhle se na mě nedívej. Můžeš být rád, že mám dneska obzvlášť dobrou náladu. Nejen, že jsi ke mně nakráčel v noci, bez ohlášení, ještě po mně chceš, abych ti dal jednoho ze svých hochů, a k tomu všemu, jen tak mimochodem, jako by se nechumelilo, řekneš jméno toho prašivého, proradného psa!" řekl Astaroth a jeho tetování teď planulo jasnou červení hněvu.
„To ty ses mě ptal, co ti můžu nabídnout," odpověděl na protest Belial a konečně vstal.
Astaroth vypadal, že na Beliala znovu skočí, ale nakonec se uklidnil a sedl si do křesla, ve kterém předtím seděl jeho nezvaný host.
„Můžu ti ho přivést," zopakoval, tentokrát už srozumitelně, Belial.
„A jak bys toho chtěl jako dosáhnout? Sám ho neporazíš, možná ani nevíš, kde je a pochybuju, že tě bude vůbec poslouchat," vysmál se mu Astaroth.
„Ztrácím tady s tebou jen zbytečně čas. Buď rád, že odsud odejdeš živý. Ale měl by sis pospíšit, než si to rozmyslím. Pro teď jsem ochoten dělat, že se nic z toho neodehrálo, ale pokud tě ještě jednou spatřím, ani nestihneš mrknout."
Belial věděl, že mu zbývá odkrýt poslední kartu, kterou držel v ruce, pokud chce ještě situaci zachránit a obrátit ve svůj prospěch.
„Bude mě poslouchat."
„Hm?"
„Bude mě poslouchat, protože mu nabídnu tvou hlavu. Nevím přesně, co se mezi vámi dvěma odehrálo, a asi to ani vědět nechci, ale jedno vím jistě, když mu nabídnu tvou hlavu, přijde si pro ni, i když to bude jasná past, stejně, jako si ty půjdeš pro tu jeho."
„Hraješ moc nebezpečnou hru Belialku. Moc nebezpečnou. Jakou mám jistotu, že tajně neplánuješ zase něco ve svůj prospěch? Tak, abys z toho nejvíc vytěžil ty?"
„Z vaší žabo-myší války nic těžit nechci. A nic bokem neplánuju. Nejsem idiot. Sám moc dobře vím, s čím si zahrávám. Já jen chci odstranit z cesty dvě překážky. Ty chceš hlavu Raziela, on tvoji. V téhle hře budou jen dva vítězové a já chci být jedním z nich. A věřím, že víš, kdo by měl být tím druhým. Ty pomůžeš mě a já tobě, protože stejně jako já bez tvé pomoci nezískám to, co chci, i ty, ať už jsi, jakkoliv silný nebo mocný, zase bez mé pomoci na Raziela nedosáhneš."
Astaroth ho chvilku mlčky pozoroval, než si povzdechl a uvolnil se.
„Umíš to zatraceně dobře se slovy, ty zpropadený parchante. Ani se nedivím, že ses dostal tak daleko. Lucifer byl idiot, když si neuvědomil, co v tobě dřímá za sílu. Dobrá tedy. Učiním s tebou dohodu. Mou pomoc za tvou. Ale varuju tě. Pokud zjistím, že se mě snažíš podrazit a já to zjistím, tomu věř, rozhodně si můžeš být jistý, že ti tvou smrt nikterak neusnadním."
„Nejsem idiot. To poslední, co chci, je si tě znepřátelit. Pevně doufám, že tahle spolupráce nám oběma možná přinese víc, než očekáváme," řekl Belial.
„Doufám pro tvé dobro. Mimochodem, chceš někoho konkrétního nebo je ti to jedno?"
„Chtěl bych Samhaina," odpověděl Belial.
„Výtečná volba!" mlask spokojeně Astaroth, „No, Belialku, těším se na naši spolupráci. Zítra očekávej svou zásilku."
Poslední slova slyšel Belial už jakoby odněkud zdálky. Na pouhou setinu sekundy se mu zatmělo před očima, a když zavřel oči, aby mlhu zahnal, a pak je znovu otevřel, zjistil, že stojí u své postele ve svém vlastním pokoji.
Konečně si pořádně oddechl. Nešlo to tak hladce, ale nakonec dosáhl svého a odnesl to jen jeho krk, což bylo víc, než v co doufal.
Teď už klidnější a spokojenější se svlékl a znovu si vlezl do postele. Noc bude ještě pár hodin trvat a Baal se už vyspal dost. Navíc... Své vítězství nějak oslavit musel.
Jenže...
Doposud nikdo z nich netušil, že se třetí strana, která se ze svých těžkých ztrát zotavila rychleji, než si kdokoliv myslel, rozhodla zapojit do hry...
Někde na Zemi
Na ztichlé ulici se s vířením křídel a poryvy vzduchu objevila poslední postava. Jediným svědkem mu byla zaběhlá kočka. Prudce se zastavila a měřila si šest postav uprostřed ulice. Měly na sobě tmavé obleky a dlouhé pláště, které se v ranním větříku vesele třepotaly. Kočka se přitiskla k zemi a temně zamručela, lovecký pud se najednou změnil v obezřetnost. Z neznámých mužů před ní proudilo zjevné nebezpečí. Cítila, že i oni jsou na lovu, a vůbec netoužila po tom stát se jejich kořistí.
Střelhbitě vystřelila alejí mezi poštou a jídelnou s věčně mastným nádobím, a v tu ránu byla pryč. Muriel ten náhlý pohyb zahlédl, nadzemsky vyvinuté smysly měl v pohotovosti. Kočka ale nebyla to, co hledal, a proto na její přítomnost zapomněl skoro tak rychle, jak ji zaznamenal. Archanděl dal ostatním pěti znamení, téměř neznatelně kývl. Lirael, stopař andělské družiny, přistoupil blíž a nasál vzduch. Zavřel tmavé oči a proséval miliony částeček, jež naplňovaly špinavý vzduch. Musel najít toho, který byl příčinou všeho, toho, který jim buď pomůže s jejich plánem, nebo zemře.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Opět po nekonečně dlouhé době a nátlaku ze strany svého Rytířka, se Vládce uvolil, že konečně napíše třetí řadu Nic není...! Jej! Většina z vás asi nadšená nebude, kvůli událostem z předchozí řady, ale snad se vám bude tahle další řada líbit, a třeba si tam najdete nové oblíbence, protože přibude několik nových postav. A rozhodně budou zajímavé. V téhle kapitole se nám objevuje Astaroth, který stráží mocnou Čtveřici. Kdo nebo co to je, a co konkrétně Belial plánuje, se dozvíte v druhé kapitole. Podíváme se taky za Azazelem a letmo mrkneme, co plánují andílci ;) A to je asi vše, v příštím dodatku možná budou zase popisy nových postav, uvidím, jak se domluvím se svou odbornou pomocí :D