Někde v pekle
Na večerní obloze visely nízko dva úplňky lesknoucí se nad ostrými horskými štíty na západě jako perly na indigové stuze. Jejich světlo vrhalo zlatavě bílý třpyt na neklidnou hladinu Jezera duší a vítr vanoucí od vody byl chladný a vlhký. Po skalnatém pobřeží se plazily cáry mlhy, váhavě se natahující přes šustící pole zežloutlé trávy k severu, až se lehce dotkly tmavých kamenů na cestě k Očistci. Jak noc pomalu plynula, mlha houstla, až nakonec cestu spolkla úplně a hladově se vrhla na hustý les tmavých borovic.
Malá skupinka démonů putující po klikaté cestě pozorovala rozpínající se mlhu se zamračeným výrazem. Po mnoha dnech cesty podél pobřeží věděli, že vítr a mlha můžou být stejně nebezpečnými nepřáteli, jako jiní hladoví démoni, které už na své cestě potkali.
Byli mladí a silní – což od chvíle, kdy vyrazili na cestu, předvedli při nejedné příležitosti – ale i je svaly bolely a po týdnech neustálého pátrání začali pociťovat únavu.
Takže když si jeden z nich všiml, že je mezi stromy malá mýtina s jámou na oheň, zastavili se a tlumenými hlasy se mezi sebou začali domlouvat. Jejich vůdce, vysoký statný démon, který měl v dlouhých černých vlasech vpletené lidské prstní kůstky, se otočil a zahleděl se podél cesty k severu. Měl v úmyslu jít dál, ale když muž, který mýtinu objevil, došel k ohništi a ukázal na hromadu dříví schovanou pod nedalekou borovicí, bylo rozhodnuto.
Sice spěchali, ale věděl, že si jeho muži potřebují odpočinout.
Vrhl ještě jeden pohled k severu a pak se přidal ke svým společníkům u ohniště, odhrnul záhyby pláště a setřásl ho z ramen. Polena klepala a rachotila, jak je démoni házeli do ohniště a přitom spolu tiše rozmlouvali, potěšeni vyhlídkou na teplý oheň, který udrží mlhu v uctivé vzdálenosti.
Byli tak zaměstnáni prací, že si nevšimli vysoké postavy, která tiše vystoupila z pobřežní mlhy. Kapky vody se leskly jako střípky skla na těžkém tmavém plášti, který měl muž na sobě, a stékaly v tenkých pramíncích na jeho boty a kalhoty. Rozcuchané dlouhé černé vlasy mu volně visely kolem tváře a splývaly s pláštěm. Měsíční světlo zdůraznilo tvrdé rysy ošlehaného obličeje s ostrými lícními kostmi, bledou špičatou bradou a odráželo se v černo-zlatých očích, které byly naplněné stínem, když si prohlížel čtyři muže usazené v kruhu kolem ohniště několik kroků před sebou. Díval se, jak jeden démon, zřejmě velitel podle vzhledu, otočil hlavu směrem k němu, i když ho nemohl spatřit. Uriel se chladně usmál a stěží si všiml, že mu vítr od moře chladnými vlhkými prsty hladí tváře.
Ještě chvíli, řekl si a sám pro sebe přikývl.
Skočili na návnadu, teď už jen musí zaseknout háček.
O chvíli později už na mýtině hučel oheň a ozařoval tmavé borovice blikotavým oranžovým světlem.
Po dlouhé cestě se muži zřejmě uvolnili díky opojnému pocitu tepla, protože nikdo z nich si Urielova příchodu ani nevšiml, dokud nevkulhal jako chodící mrtvola do kruhu světla vrhaného ohněm.
Hovor rázem ustal. Někteří démoni se napřímili a sáhli po mečích. Ve tvářích měli pečlivě udržovaný neutrální výraz, ale Uriel zahlédl v jejich očích vypočítavý lesk. Měřili si ho a rozhodovali se, jestli je predátor, nebo kořist.
Jen jejich velitel zůstal dál sedět a celkem nezúčastněně žvýkal kus nějakého masa.
„Dobrý večer," řekl opatrně Uriel. Mluvil tichým, chraptivým hlasem, který se tak trochu nehodil k jeho celkovému vzhledu.
„Může potulný démon, jakým jsem já, přisednout k ohni?"
Aniž by čekal na odpověď, rozepnul si plášť a stáhl jej z ramen. Až na velký rubínový prsten jasně se třpytící na pravé ruce vypadal Uriel jako zpola vyhladovělý démon nebo nějaká bláznivá duše, která zabloudila.
Po chvilce se vůdce skupinky naklonil, s tichým zašustěním vrstev svého oblečení, vpřed a zamyšleně si Uriela prohlížel. Vlasy měl stažené do mnoha pevných copánků, což jen zdůrazňovalo dlouhý obličej a přísné rysy. Oči barvy mosazi se mu ve světle ohně zatřpytily jako vyleštěné mince.
„Cestuješ zdaleka, bratře?" zeptal se.
Uriel se mu zadíval do očí a snažil se skrýt překvapení. Podle vzezření a malé náušnice ve tvaru draka, které si všiml až teď, patřil ten muž k oddílu Baalových nejlepších stopařů.
Hledají snad jeho?
Nebo toho malého človíčka, který tu někde pobíhá a schovává se?
Ví o něm vůbec někdo jiný kromě něj?
Uriel na sobě nedal nic znát a pomalu přikývl.
„A vy?"
„Rovnou z paláce," řekl muž a začal představovat zbytek mužů.
Uriel přikyvoval a snažil se zachovat neutrální výraz. Na dva jmenované se podíval jen krátce. Myšlenky mu běžely o překot a kolem srdce se mu začala svírat ledová pěst. V hlavě mu zasyčel hlas, jako když čepel přejede po kameni.
„Varoval jsem tě, maličký archandílku," řekl démon uvnitř něj a z hlasu mu odkapávalo uspokojení. „Každou chvíli tě poznají a tvoje ubožácké plány budou k ničemu."
„Sklapni!" okřikl ho v duchu Uriel.
Pořád si na tohle nemohl zvyknout. Ze začátku to vypadalo v pohodě, ale o několik týdnů později po přeměně se mu v hlavě začal ozývat hlas démona, kterého pohltil.
Cítil jeho chlad uvnitř sebe a někdy to nebyl zrovna příjemný pocit.
Démon mu kecal skoro do všeho, i když mu samozřejmě nijak nebránil a už se dokonce stalo, že mu i jednou pomohl. Jak se Uriel dozvěděl, dělal to z toho důvodu, že čekal, až jednou poleví a on tak bude moct nad ním konečně převzít kontrolu, když už se mu to nepovedlo při přeměně. Do té doby ho musí chránit, protože pokud by Uriel zemřel, zemře i on. Což ovšem neznamenalo, že by byli nějací skvělí přátelé. Spíš naopak.
Uriel věděl, že hodně riskuje, když zůstává v Pekle, potom co tam způsobil menší chaos, ale musel najít to, co hledal.
Lidské mládě, které sem údajně přišlo, aby zachránilo svého bratra, kterého držel Lucifer ve svém paláci, a který měl být údajně jedním ze "Zakázaných".
Tohle všechno mu samozřejmě řekl démon, a i když měl Uriel trochu pochybnosti, věřil mu.
„A co tu vůbec děláte, tak daleko od paláce?" zeptal se opatrně Uriel.
„Máme něco důležitého na práci. Lord Baal nás pověřil úkolem najít-" začal jeden z mužů, ale velitel jej rychlým mávnutím ruky umlčel.
Nespouštěl totiž z Uriela oči.
„Vypadáš, jako bys týdny putoval horami," řekl.
Uriel pokrčil rameny, ale mozek mu pracoval na plné obrátky.
Baal je pověřil někoho najít... Teď už musel jen zjistit koho, protože pokud jdou po něm, neměl by chvilku klidu.
„No, já…" zakoktal se Uriel a odvrátil zrak.
V duchu si gratuloval k tomu, jak dobrý je herec. Ani nevěděl, že to v něm je.
„Přiznávám, že jsem na cestách už delší dobu."
„A kam máš namířeno?" zeptal se velitel Uriela.
„Chystal jsem se do jednoho městečka poblíž, protože tam jeden démon kšeftuje s jistým zbožím a já si potřebuju něco vydělat," ukázal Uriel na vak, který měl položený vedle sebe a doufal, že si velitel nebude chtít prohlédnout jeho obsah.
Nebylo nic neobvyklého na tom, když mezi sebou démoni obchodovali, aby si vydělali nějaké mince navíc, i když nebylo moc obvyklé, aby se jeden démon jen kvůli pár zlaťákům plahočil takovou dálku.
Bohužel se zdálo, že velitel myslí stejně.
„Hmmm... Přijde mi docela divné, že jeden démon cestuje takovou dálku jen kvůli pár zlaťákům," řekl zamyšleně.
Uriel spolkl kletbu. Takže tolik ke splynutí s davem, pomyslel si hořce.
Popadl svůj pytel a pomalu vstal.
„Co dělám a s kým a kde obchoduju, je jen moje věc,“ řekl ostře a upřel na velitele tvrdý pohled.
„To, že cestuju tak daleko, ze mne ještě nedělá nepřítele. Prostě jen nerad obchoduju ve velkých městech. Očividně máte stejně jako já obavy z toho, co se tu poslední dobou dělo, jinak byste nebyli tak podráždění, ale to ještě neznamená, že mě musíte hned obviňovat."
Uriel viděl, jak muži zaváhali a napůl sklonili zbraně.
Pohledem žádali velitele o příkaz.
Ten se zarazil a svaly na čelisti se mu napjaly, jak bojoval se svou krvežíznivostí.
Chystal se promluvit, ale ať už chtěl říct cokoli, nedostal příležitost to vyslovit, jelikož jeden z jeho mužů zařval jako raněné zvíře a vrhl se na Uriela.
Jistě, stačilo by jediné mávnutí rukou a všichni by se obrátili v prach, ale znamenalo by to další upoutávání pozornosti, což Uriel nechtěl, pokud nenašel to, pro co přišel.
„Říkal jsem, že ti to nevyjde," smál se škodolibě démon.
„A já ti říkal, ať sklapneš!" zavrčel Uriel.
„Jen mě zajímá, jak se z toho dostaneš, když je nechceš zabít a zbytečně tak na sebe upozorňovat," chechtal se dál démon a Uriel cítil, jak se uvnitř něj svíjí.
„Myslíš si, že jsem byl dřív jen nějaký obyčejný andílek nebo co?! Dokážu si poradit i bez tvé moci," prskl Uriel.
Na další hádky už ovšem neměl čas.
Zubatá dýka hvízdla vzduchem, míříc na Urielův krk. Bývalý archanděl odrazil útok pytlem, který měl po svém boku. Ostrá čepel rozřízla vlhkou látku jako papír.
Vysušené a hnijící části těl se rozletěly po tábořišti. Některé přistály se syčením v ohni a zvedly oblak jisker. Uriel se zapřel nohou dozadu a mávl prázdným pytlem démonovi do obličeje, aby si ho udržel od těla. Pak uchopil láhev s vínem, stojící hned vedle ohniště, za hrdlo a udeřil s ní muže do spánku. Útočník se vzteklým zavytím padl k zemi. Jeho společníci se přidali ke všeobecnému rámusu a rozběhli se s tasenými zbraněmi po vlhké zemi k Urielovi.
Uriel couvl a zaklel, když tahal široký meč z pochvy na zádech. Bojovníci se na něj vrhli z obou stran a divoce po něm sekali meči i noži. Uriel odrazil první ránu napůl taseným mečem a rychle uskočil doleva, aby se vyhnul spodnímu výpadu, který mu z opasku vykřísl jiskry.
S řevem konečně tasil meč a sekl jím v úrovni očí, čímž přinutil útočníky o krok ustoupit. Ale ti byli okamžitě zpátky a polapili Uriela do sítě ze třpytivé oceli.
Uriel se musel chtě nechtě pousmát.
„Vypadá to, že se nakonec bavíš, můj malý andílku," uslyšel démona.
„Aspoň nějaké rozptýlení, když už nic jiného," zašklebil se v odpověď Uriel.
Nože a meče démonů neúnavně útočily ze všech stran a nutily Uriela se bránit. Ten měl skoro pocit, že útočníci zkoušejí jeho instinkty. Musel ale vypadat, že se brání jen velice těžko, i když rány odrážel s lehkostí a přesností. Útoky se dostaly do smrtícího rytmu. Dva démoni na něho dotírali zprava, zatímco další dva jej obcházeli zleva. Velitel se zatím do boje nezapojil, jen stál opodál a vše bedlivě sledoval. Uriel věděl, že on bude ten největší problém. Jeden z démonů zaútočil dlouhým bodem na Urielův krk. Uriel srazil čepel stranou, jenže v téže chvíli se kmitla dýka dalšího démona a zajela mu do boku. Čepel hladce projela látkou oblečení a zaryla se mu do boku.
Uriel zavrčel a sekl po muži, jenže ten mu mrštně uskočil z dosahu. V tu chvíli přiskočil další a zabodl dýku Urielovi do pravého stehna.
Bod byl příliš dlouhý, takže ztratil na síle a čepel zajela jen několik palců do svalu, jenže Uriel i tak klopýtl, když mu ve stehně vybuchla strašná bolest. Sice byl nesmrtelný a všechna zranění se mu díky démonově moci hned zacelila, ale i tak pořád cítil bolest a i když se zpočátku soubojem bavil, začínal toho mít dost.
Muž vítězně ukázal zakrvácenou čepel svým druhům a spokojeně se zachechtal, přičemž předvedl své ostré zuby.
Uriel se mu zadíval do zuřivých očí a se vzteklým zařváním ho sekl do ruky držící zkrvavenou dýku. Muž uskočil stejně hbitě jako před tím jeho druh, ale tentokrát byl útok bývalého archanděla jen předstíraný. V poslední chvíli změnil směr úderu, právě když se na něho zleva vrhl další démon s vysoko zvednutým nožem. Urielův těžký meč se mu zabodl do hlavy. Démon se zapotácel a z roztříštěné čelisti mu vyšlo spolu s krví drsné chraptivé zasyčení. Pustil nůž a ve smrtelné křeči sevřel holýma rukama Urielův meč.
Uriel prudce škubl a s proudem krve vzal i démonovi prsty a kus obličeje.
„Hech, tolik k tvému neupoutávání pozornosti. Myslíš, že teď, když jsi zabil jednoho z Baalových podřízených, tě ostatní nechají jen tak jít? Navíc si myslím, že jejich velitel už tě dávno prokoukl," bavil se démon v jeho nitru.
„Řekl jsem ti, do prdele, abys kurva sklapl!" zařval Uriel.
Ovšem jeho vztek měl za následek to, že propustil svou sílu, a když se uklidnil, zjistil, že se kolem něj povalují roztrhané mrtvoly čtyř mužů.
Po veliteli však nebylo ani stopy, i když se rozhlížel a hledal ho vnitřním zrakem po okolí.
Uriel se otočil k mrtvolám démonů a otráveně si odfrkl.
„Zatraceně," řekl skoro unaveně a sebral ze země dýku a těžký meč.
„Pokud snad jednou konečně vymyslím plán, který bude opravdu fungovat, ten šok mě nejspíš zabije."
„Jen blázen by si mohl myslet, že se dají tak snadno ošálit, maličký archandílku,“ poznamenal démon, „všichni teď podezřívají všechny a loví, koho můžou, jen aby identifikovali vetřelce, který jim tu nedávno způsobil takový chaos. Stačí jedno nesprávné slovo, jeden nesprávný pohled a tvoje lebka bude ležet někde v Luciferově paláci jako pěkná ozdůbka. Samozřejmě teda až potom, co ovládnu tvé tělo a uvolním se z něj."
„Co po mně chceš?" vyštěkl Uriel, „abych to tu prostě jen tak srovnal se zemí a jednoduše si vzal, co hledám?!"
Démon se mu hedvábně otřel o žebra.
„Proč ne? Koneckonců, síly na to máš dost."
Uriel mimoděk zavrčel a začal prohledávat věci démonů, které si nesli sebou.
„Tvoje kecy mě nezajímají," odsekl podrážděně, „mě nespoutává žádný osud natož ty."
„Nikdy jsem ti nelhal," namítl démon. „Poskytl jsem ti svou moc, kdykoli jsi ji potřeboval, i když mi to působilo velkou bolest."
„Ale jen čekáš na příležitost, kdy mě zničit," vyštěkl Uriel.
„To tys mě přijal, bez toho aniž bys myslel na následky. Myslíš, že se všechno děje bezdůvodně? Nebo, že ti jen tak přenechám svou moc a nic za to nebudu chtít?" zeptal se démon a jemně klouzal Urielovi pod kůží, až mu z toho zatrnuly zuby.
„Dobrá, nechme toho. Tohle nikam nevede. Mám práci a taky zřejmě problém," povzdechl si nakonec Uriel, protože za tu krátkou dobu už pochopil, že s démonem se stejně nedohádá.
„Já tě varoval..." zašklebil se démon a měl očividnou radost z toho, že měl zase pravdu.
Uriel jen zavrčel, ale nic neřekl.
Rukou si prohrábl vlasy, aby je trochu urovnal a protáhl se.
Hrát si na ubohého potulného ho vysilovalo víc, než si myslel.
Už aby měl tuhle šarádu za sebou.
Naštěstí se blížil k místu, které bylo jeho cílem. Bylo to menší městečko poblíž hranic.
Doufal jen, že celou záležitost vyřeší rychle, protože se bál toho, že mu za chvilku začne dýchat na záda Raziel, který už teď musel doslova zuřit, protože se rozhodl, že ho dál nebude poslouchat a vyřeší si věci po svém, navíc nebyl zrovna nenápadný, a kam přišel, tam způsobil chaos a rozruch. Jistě, nikdo jiný neměl ani tušení, kdo za těmi záhadnými brutálními vraždami je, ale nepochyboval o tom, že Razielovi to došlo.
Taky tu byl problém v podobě Baala a Beliala. Oba byli dost chytří na to, aby si dali dvě a dvě dohromady, a i když jim Lucifer bez důkazu neuvěří, domyslel si, že oni dva to tak nenechají a pošlou na něho své honící psy.
Jistě. Získal neuvěřitelnou sílu, jenže se s ní pořád sžíval a netušil, co by se stalo, kdyby musel skutečně naplno bojovat proti několika silným protivníkům.
Proto musel svůj plán dotáhnout do konce.
To byla totiž jediná cesta, jak získat to, po čem skutečně toužil.
Po skutečné moci bez svazujícího démona.
A získat ji mohl jedině díky síle Zavrženého, toho, který se nikdy neměl narodit.
Jenže věděl, že dostat se k němu nebude tak jednoduché, proto vymyslel tenhle plán a věřil, že se mu podaří zabít dvě mouchy jednou ranou.
Získat sílu.
A pomstít se...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Kapitola věnující se Urielovi a jeho cestě. Najde toho, koho hledá? Dokáže zůstat skryt ve stínech, nebo Lucifer konečně uvěří? Jak zareaguje Baal, když se velitel vrátí zpět sám a poví mu, co viděl?
To vše příště, tak se těšte =))).