Peklo – vězení
Azazel nevydržel dlouho ležet a proto už několik minut, které mu ale připadaly jako věčnost, přecházel v cele ze strany na stranu. Sice mu v hlavě pořád zněla Belialova slova ale netušil, co znamenají. Napadlo ho, že za tím ale bude něco víc, část jeho podvědomí věděla, že Lucifer měl pravdu a mohl být rád, že nedopadl hůř, ale jeho srdce toužilo po něčem jiném.
Najednou se zarazil a zpozorněl. Otočil se k mřížím a čekal. O pár vteřin později se před ním objevil Belial.
„Nedívej se na mě takhle,“ řekl Belial když uviděl Azazelův naštvaný pohled.
„Já jen chci…“ zavrčel vztekle Azazel.
„Mlč a poslouchej,“ přerušil ho Belial.
„Tohle už není jenom o tobě a o tom klukovi, v tomhle už je mnohem víc než jsme si mysleli. I když to nerad přiznávám, vymklo se nám to z rukou, protože někteří z nás podcenili situaci. Lucifer ztrácí svou moc, Peklo se otřásá v základech, Asmodeus musel zemřít, na jedné straně nás čeká válka s těmi proradnými opeřenci, na straně druhé je tu Uriel a jeho nepředstavitelná síla. Pokud si chceme zachovat svou hrdost a místo, musíme učinit pár opatření.“
Belial se na chvíli odmlčel aby Azazel mohl vstřebat, co mu právě řekl.
Azazel se mračil čím dál tím víc, protože věděl, že se mu Belialův plán nebude vůbec zamlouvat. Ale pro záchranu Harua byl ochotný riskovat úplně všechno.
„Mám určitý plán, který se ti možná nebude líbit, ale je to pro dobro nás všech,“ řekl Belial jelikož pochopil na co asi Azazel myslí.
„Tak dělej a mluv, nechci tady kvůli tobě vystát důlek.“
„Ty musíš v první řadě zachránit toho kluka, protože on jediný může Uriela zastavit. My mezitím uklidíme ten bordel tady. Máme v plánu sesadit Lucifera a jednou pro vždy se vypořádat s Gabrielem. Na trůn pak dosedneš ty jakožto jediný nástupce.“
Azazel zalapal po dechu a vytřeštil oči.
„Vy chcete svrhnout Lucifera?“ šokovaně vydechl Azazel, protože věděl, co to znamená. Luciferovu smrt. Něco takového nečekal.
„Netvař se tak, nevyhnutelné se musí stát. Už dlouho to směřovalo k tomuto konci a je jen na nás jestli využijeme i tu poslední příležitost co nám zbyla a obrátíme situaci v náš prospěch, nebo zalezeme do kouta, kde budeme čekat na zázrak. Nemusí se ti to líbit, ale víš, že mám pravdu, a kdybys byl na mém místě, zachoval by ses stejně. Lucifer už nedokáže Peklu vládnout, a proto musí přijít změna.“
„Jak přesně toho hodláš dosáhnout?“ zeptal se Azazel.
„To už je naše starost,“ odpověděl Belial.
„Pro tebe je teď nejdůležitější záchrana hocha a zabití Uriela.“
„Když to máš všechno takhle do detailu naplánované, proč trčím tady a nejsem na cestě za Haruem? Vždyť si to byl ty, který mě sem dostal. Neprotiřečíš si tak trochu?“ zeptal se Azazel s pochybami.
Plán se mu moc nelíbil, nesouhlasil se sesazením Lucifera, ale něco takového se dalo očekávat, i když to nerad přiznával Belial měl v tomhle ohledu pravdu. To co ho zarazilo, byla ta šaráda kolem něho.
„Nic není zadarmo, všechno má svou cenu,“ pokrčil rameny Belial a zatvářil se lhostejně.
„Až ten hoch zničí Uriela, ztratí většinu ze své síly. A až se tak stane, nebude už moct nadále zůstat v Pekle, musí zpátky do svého světa a musí zapomenout na vše, co se tu stalo a všechny se kterými se tu setkal.“
„To snad nemyslíš vážně!“ zařval Azazel.
„Myslíš si, že to dovolím!? Myslíš si, že ho pustím?“
„Mě nezajímá, co si myslíš nebo co chceš. Až přijde o své síly, už tu pro něj nebude místo,“ odpověděl chladně Belial
„V tom případě to nepřijímám!“
„Nemáš jinou možnost než s tím souhlasit protože beze mě se odtud nedostaneš a ty to víš,“ usmál se Belial jistý si svým vítězstvím.
Azazel vztekle zařval a uvolnil svou sílu v podobě ohnivých plamenů s cílem zničit mříže cely. Plameny se však obrátily proti němu a odmrštily ho na protější zeď. Okamžitě však vstal a začal útočit i na stěny ve snaze zničit celou celu. Jeho snaha ale byla marná, protože se útok vždy obrátil proti němu.
Belial pobaveně sledoval jeho snažení a čekal, dokud se Azazel neuklidní.
Věděl, že je Azazel nebezpečný protivník a není dobré si z něj udělat nepřítele, ale bylo mu jasné, že city k Haruovi z něj udělají poslušného beránka.
„Tak už ses konečně uklidnil?“ zeptal se když Azazel skončil se svým řáděním a vyčerpaně klečel na kolenou přičemž Beliala propaloval nenávistným pohledem.
„Copak sis myslel, že se odsud tak snadno dostaneš? Že když jsem tohle všechno naplánoval, že bych udělal takovou chybu a dal tě do cely, ze které bys sám utekl?“ ušklíbl se Belial.
„Nebudu jen loutkou v nějaké tvé stupidní hře,“ zavrčel Azazel.
„Jak už jsem řekl, nemáš na výběr, buď na to přistoupíš, nebo zůstaneš navěky tady. Myslíš si, že jsem se nepřipravil i na možnost, že bys nesouhlasil? Ujišťuju tě ale, že v takovém případě to bude pro tebe i toho kluka mnohem horší. Ty víš co tím myslím.“
„Musí tu být i jiný způsob. Takhle to přece nejde. Beliali, já tě žádám, vymysli něco jiného. Udělám cokoli, jen po mně nechtěj, abych ho nechal odejít. Beliali, prosím!!!“ prosil Azazel zoufale.
„Je mi líto ale jinak to nejde. Čím déle budeš popírat pravdu, o to větší dopad to na toho kluka bude mít. Nemáš moc času na rozmyšlenou.“
Azazel bezmocně klesl na kolena a s bolestivým výrazem ve tváři se křečovitě držel mříží. Očima plnýma zoufalství stále Beliala prosil a žadonil, i když už věděl, že mu to nebude nic platné. Vzpomínal na vše co s Haruem prožil a litoval, že mu neřekl pravdu o svých citech. Pak ho něco napadlo. Sice to nezmění situaci, ale doufal, že by to mohlo pomoci do budoucna.
„Nemysli na žádné podrazy. Pokud si myslíš, že bys s tím klukem utekl nebo ho schoval v Pekle či snad doufáš, že zabráníš vymazání paměti, věz, že jsem se pojistil. A výsledkem by byla jeho smrt,“ zamračil se Belial když viděl, že se Azazelův výraz změnil.
„Nemusíš se bát. S tím počítám,“ odpověděl sarkasticky.
„Mám to teda brát jako souhlas?“ zeptal se Belial
„A mám snad na výběr?“
„Jistěže máš na výběr, ale víš, co se potom stane.“
„Jdi s tím do hajzlu a pusť mě už konečně odtud!“
„Jsem rád, že ses nakonec rozhodl takhle, je to pro dobro všech. Ale ještě než tě pustím… Tohle si nasaď,“ řekl Belial a hodil mu kovový náramek, do kterého bylo vyryto zaklínadlo. Azazel si náramek nasadil a ihned pocítil jeho magickou sílu.
„Až bude po všem, síla v náramku vymaže klukovi paměť a vytvoří portál, kterým se dostane zpátky na Zem.“
„Dobře, teď už mě konečně pustíš?“
Belial jen pokývl hlavou na souhlas a odstranil pečetící kouzlo kolem cely.
„Nemysli si, že jsi vyhrál,“ zavrčel Azazel když procházel kolem Beliala.
„Nezapomněl jsi na něco?“ křikl Belial za odcházejícím Azazelem.
„A na co jako? Mám ti snad poděkovat za tvou srdečnou laskavost?“ zeptal se sarkasticky Azazel.
„To můžeš samozřejmě taky, ale teď myslím, to jak se dostaneš za tím klukem nebo ty snad víš kde je?“
Azazel by nejradši Belialovi urval hlavu, ale musel svůj vztek ovládnout.
„Řekneš mi to nebo se tě mám doprošovat?“ zavrčel.
„Jdi za Baalem a ten ti poskytne jednoho ze svých mazlíčků.“
Azazel už jen kývl hlavou a beze slova odešel.
Belial se díval na jeho záda, dokud nezmizel za rohem a v duchu si oddechl, že Azazel na jeho podmínky nakonec přistoupil. Když říkal, že má i záložní plán tak lhal. Jinak totiž situaci vyřešit nešlo. To ale Azazel nemohl vědět, proto měl Belial šanci blafovat. Stejně věřil, že mu to vyjde kvůli citům, které Azazel k Haruovi choval. Musel se sám pro sebe pousmát, jak perfektně mu zatím vše vycházelo.
Azazel udělal co mu Belial řekl a jeho první zastávka byla u Baala, který mu dal jednoho ze svých loveckých pekelných psů, kteří dokázali najít kohokoliv. Azazel je neměl rád, protože se dost často chovali nevyzpytatelně, kvůli tomu je on sám nikdy moc nepoužíval.
Od Baala se hned vydal za Rekkou jenž by mu měl pomoci s jeho plánem. Jeho kroky směřovaly do Asmodeova sídla protože měl tušení, že by tam mohl být. Když vstupoval do sídla svého mrtvého spojence, na okamžik mu hlavou probleskla myšlenka, zda by nebylo lepší od všeho utéct. Zavrtěl hlavou, aby se zbavil těch nepříjemných myšlenek a pokračoval dál. Rekku našel sedět v křesle v Asmodeově ložnici, nepřítomně hledícího před sebe.
„Vím co pro tebe Asmodeus znamenal ale tím, že tu budeš jen sedět, mu život nevrátíš a situaci nezměníš,“ promluvil Azazel a jeho hlas se odrážel od stěn ztichlého pokoje.
„Vím, že Asmodea nedokážu nahradit, ale měl bych na tebe prosbu.“
Rekka konečně zvedl hlavu a překvapeně se na Azazela podíval.
Ten Azazel, velký bojovník a mocný démon, ho žádá o pomoc?
Když Rekka nic neříkal, prozradil mu Azazel svůj plán a také mu řekl vše, co se dozvěděl od Beliala.
„Jsi tu teď jediný, komu můžu věřit. Vím, že po tobě žádám mnoho, ale může to být výhodné i pro tebe. Potom co Asmodeus zemřel a až Lucifer padne, půjdou i po tobě tudíž útěk do lidského světa by pro tebe mohl být nejlepší řešení.“
„Na tom chlapci ti asi hodně záleží co?“ zeptal se Rekka.
„Víc než bych si kdy pomyslel,“ odpověděl Azazel.
„Dobře, pomůžu ti. Doufám, že v tomhle ohledu budeš mít víc štěstí než já,“ souhlasil Rekka.
O pár minut později už oba vycházeli ze sídla vstříc svému osudu.
Haru nevěděl, kolik času uplynulo od doby, co ho Uriel vzal do svého sídla. Hned po příchodu ho zavřel, do sice přepychové ale stejně tak pochmurné komnaty, a řekl mu, ať počká, dokud si pro něj nepřijde. Haru měl tak docela dost času na přemýšlení a i když v něm pořád převládal vztek na Azazela a bolest ze ztráty Kazua začal pochybovat o tom, jestli udělal dobře. Ještě sice nevěděl, co po něm bude Uriel chtít, ale obával se toho, že to nebude nic dobrého. Cítil z něj nebezpečnou temnotu, která ho svazovala. Haru si povzdechl a schoval hlavu do dlaní. O pár vteřin později se jeho ramena začala otřásat potlačovanými vzlyky. Když začal vzpomínat na všechno, co prožil a na chvíle strávené s Azazelem nedokázal zadržet své slzy a jeho žal propukl naplno. Co ho děsilo, bylo to, že se sám v sobě nevyznal. Ještě před chvílí by Azazela nejraději zmlátil, ale zároveň cítil velký smutek, že Azazela opustil. Měl by oplakávat smrt svého bratra ale, když se na něj snažil myslet, vybavoval se mu jen Azazel. Slova, která mu řekl, už bohužel nemohl vrátit zpět. Nevěděl, zda bude mít někdy možnost svou chybu napravit či se s ním ještě někdy uvidí, ale nepřekvapilo by ho, pokud by ho kvůli tomu Azazel začal nenávidět. Čím víc nad tím přemýšlel, tím jeho pláč sílil, takže si ani nevšiml toho, že do pokoje vstoupila postava a tiše za sebou zavřela dveře. Haru ležel na zemi schoulený do klubíčka, takže si příchozího povšiml, až ve chvíli kdy stál těsně u něj, protože si ale myslel, že je to Uriel schoulil se ještě víc a jeho srdceryvný pláč zesílil.
„Haru…“ uslyšel povědomý hlas, ale myslel si, že si s ním jeho mysl pohrává.
„Haru…“ uslyšel znovu.
„Ne, netrap mě víc,“ zavzlykal Haru a přikryl si uši dlaněmi.
„Haru!“ řekl důrazněji Azazel, klesl na kolena a objal Harua kolem ramen.
Teprve teď Haru zvedl hlavu a očima plnýma slz se podíval na toho, kterého už dlouho miloval, ale přiznal si to teprve až teď.
„Nemůžeš tu být… Jsi jen přelud… Já… Jsem ti tak ublížil… Nechtěl jsem… Tak moc mě to mrzí… Tak už mě prosím netrap…“ vzlykal Haru.
Azazel měl na srdci tolik věcí, které mu chtěl říct, ale pohled na jeho ztrápenou tvář mu vzal všechna slova. Místo toho ho jen chytl, přivinul si ho na hruď a pevně ho objal. Hladil ho po vlasech, konejšil a šeptal něžná slůvka, aniž by věděl, co vlastně říká. Věděl, že mají málo času, ale nemohl ho jen tak vzít a odvést.
Musel mu to říct. Musel mu říct, co k němu cítí.
„Haru…“ zašeptal Azazel když se Haru trochu uklidnil. Vzal jeho tvář do dlaní a donutil ho se na něj podívat.
„Nemáme moc času, ale chci, abys věděl, že mě moc mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem ti lhát. Ze začátku jsem měl možná postranní úmysly, ale čím déle jsem byl s tebou tím víc, jsem… Žárlil jsem na něho. Žárlil jsem na Kazua protože jsi na něj pořád myslel. Měl jsem pocit, že ti nemůžu dát to co on. Když jsi pak odešel s Urielem, pochopil jsem, jakou chybu jsem udělal. Protože tě…“ snažil se Azazel sdělit vše co měl na srdci.
„Azazeli, já… Jestli je to jen nějaká hra nebo přelud tak prosím přestaň. Vím, že za to co jsem ti udělal, si to zasloužím ale tak moc to bolí. Až teprve teď jsem si uvědomil, jak moc tě miluju, ale bojím se toho, že mi neodpustíš,“ vyrážel ze sebe Haru mezi vzlyky.
Azazel se díval do jeho zelených očí a místo dalších slov si jeho tvář přitáhl blíž a políbil ho. Napřed jen lehce otřel o ty jeho jako by se snad bál, že mu ublíží, ale poté ho přemohly city a polibek prohloubil.
Haru mu polibek opětoval, pevně ho objal a víc se k němu přitiskl.
„Miluju tě,“ zašeptal Azazel když přerušil polibek a palcem mu něžně setřel slzy.
„Tak moc tě miluju ale bál jsem se si to přiznat.“
„Taky tě miluju, ale svých citů k tobě jsem se obával kvůli tvému odmítnutí. Myslel jsem si, že mě nenávidíš, že mě bereš jen jako nutné zlo a vysměješ se mi, když ti své city vyznám. Proto jsem se upnul na Kazua ještě víc. Oba jsme udělali chybu ale slib mi, že už mi nebudeš lhát,“ řekl Haru.
Azazel Harua políbil na čelo a znovu si ho přivinul do náruče.
„Slibuju,“ zašeptal ztrápeně Azazel.
Haru zvedl hlavu a podíval se Azazelovi do očí. Vytušil, že něco není v pořádku.
„Mrzí mě to, strašně moc mě to mrzí. Ale musel jsem mu to slíbit, jinak bych tě už nikdy neviděl. Ale ať už se stane cokoliv, nikdy na tebe nezapomenu, vždy tě budu milovat a budu na tebe čekat,“ zašeptal Azazel.
„Co se děje?“ zeptal se s obavami Haru, bál se toho co uslyší.
„Podle Beliala jen ty můžeš porazit Uriela, ale během boje přijdeš o většinu své démonské síly. Staneš se skoro smrtelníkem, a tudíž už nebudeš moci v Pekle nadále zůstat. Vrátíš se zpátky do svého světa a kvůli tomuhle náramku zapomeneš na vše, co jsi zde prožil,“ odpověděl ztrápeně Azazel.
Haru zavrtěl hlavou a oči se mu opět zalily slzami.
„Teď když jsem tě konečně získal, tě mám opět ztratit?“ rozplakal se Haru
„Neplač prosím, nedělej mi to ještě těžší. Ani já o tebe nechci přijít, ale kdybych nesouhlasil Belial by tě zabil a já bych tak neměl možnost ti říct, co k tobě cítím. Ale nic není ztraceno. Do tvého světa s tebou pošlu někoho, kdo se o tebe postará a pomůže ti si vzpomenout. Bude pro mě těžké tě tu nemít, ale budu doufat, že si brzy vzpomeneš. Věřím, totiž že se po čase tvá démonská síla vrátí zpět.“
„Bojím se, že tě ztratím navždy, ale budu ti věřit,“ zašeptal Haru.
Azazel chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho Rekka, který vešel do místnosti.
„Musíme jít, Uriel se blíží.“
Azazel se zvedl a pomohl Haruovi na nohy, přitáhl si ho do náruče a vroucně ho políbil.
„Pamatuj si, že tě budu vždy milovat,“ šeptl mu do vlasů.
Haru jen přikývl, protože se bál, že když promluví, zradí ho hlas. Azazel viděl v jeho očích bolest ze ztráty a trhalo mu to srdce na kusy. Ale věděl, že nemají jinou možnost.
„Rychle,“ promluvil znovu Rekka a přerušil tak jejich poslední společnou chvilku.
Azazel přikývl, chytl Harua za ruku a společně se vydali za Rekkou.
V Nebi – Gabrielův palác
Gabriel s Michaelem seděli v pracovně a právě dokončili svůj plán, který by jim měl zaručit vítězství. Zprávy, které v posledních dnech přinášely Michaelovi zvědové, byly totiž více než znepokojující. Gabriel už dávno tušil, že Raziel plánuje něco velkého. Ale to co ho víc rozzuřilo, bylo, že se do toho nechal zatáhnout i Uriel. Malé uspokojení mu přinášelo jen to, že se i Lucifer musel potýkat se zradou ve vlastních řadách. Teď museli jen vymyslet plán jak z toho vytěžit co nejvíc ve svůj vlastní prospěch. I když tu byly ještě další dva archandělé, s jejich pomocí nemohl moc počítat, protože řešili své vlastní záležitosti a Rafael se stáhl do ústraní poté, co se Uriel přidal k Razielově plánu. Tudíž to zůstalo jen na nich dvou. Pokud nejnovější zprávy byly pravdivé tak Azazel s tím lidským spratkem byli teď u Uriela, Asmodeus byl mrtvý, zbytek pekelných knížat byl, kdo ví kde a bojeschopní tak momentálně byli jen Lucifer, Baal a Belial. Bohužel, i když Michaelovi špehové byli jedni z nejlepších a věděli vždy o každém kroku jakéhokoli anděla nebo démona nepodařilo se jim doposud zjistit, kde se ukrývá Raziel. Jeho prvotním cílem bylo zničit právě Raziela který svým činem zostudil všechny anděly. Ale potom co se dozvěděl že Azazel a ten spratek chtějí Uriela porazit a jsou tak mimo Peklo rozhodl se napřed zaútočit na Lucifera. Mohl by tak zabít dvě mouchy jednou ranou. Věřil totiž, že i když má Lucifer početní převahu, dokážou je snadno porazit. Počítal i s tím, že Azazel porazí Uriela, ale přijde o hodně své síly a stane se tak i on snadným cílem. I když se o tom moc nemluvilo a málokdo to věděl tak Azazel byl kvůli svému původu jedním z nejsilnějších démonů. Jeho síla mohla předčit i tu Luciferovu.
„Tvůj plán je sice dokonalý ale radši bych se nějak pojistil. Nechtěl bys přece jenom dát vědět i ostatním Archandělům?“ zeptal se Michael.
„Jak už jsem ti řekl na začátku, mají své vlastní povinnosti nehledě na to, že tu někdo musí zůstat kdyby Razielovi ruplo v bedně ještě víc a rozhodl se v době naší nepřítomnosti zaútočit na Nebe,“ odpověděl stroze Gabriel.
Michael jen přikývl, sice by byl radši, kdyby s nimi šel ještě někdo třetí, ale neodvážil se Gabrielovi odporovat, protože by se mu to mohlo šeredně vymstít. Poslední dobou byla Gabrielova nálada pod bodem mrazu a vyletěl kvůli každé maličkosti, a proto nebylo radno jej provokovat. Sám nejlépe věděl, co Gabriel ve svých záchvatech zuřivosti dokázal.
„Pokud nemáš žádné další zbytečné otázky tak laskavě zvedni tu svou prdel a jdeme,“ zavrčel Gabriel a pomocí magických formulí otevřel portál, který je přenese do Pekla.
V Pekle – VELKÉ FINÁLE
Když Belial pustil Azazela vydal se za Baalem.
„Nastaly nějaké komplikace?“ zeptal se Baala, když vešel do jeho komnaty a narážel tak na Azazela, který si měl vyzvednout jednoho z jeho mazlíčků.
„Připadalo mi, že je až podivně klidný na to že si mu vyslepičil skoro celý plán,“ zamračil se Baal.
„Vím, že s tím nesouhlasíš, ale pokud chceme uspět, musel jsem mu toho většinu říct. Moc dobře víš jaký Azazel je a jak moc ho poznamenaly city k tomu klukovi. Ze začátku se to sice mohlo zdát jako překážka ale teď je to pro nás velká výhoda. A měl by ses přestat mračit, víš, že se mi to nelíbí,“ řekl Belial a přešel k Baalovi, sevřel mu bradu mezi prsty a naklonil se k jeho uchu.
„Nebo snad začínáš o mně pochybovat?“ zašeptal svůdně a otřel se rty o jeho tvář.
„To bych si nikdy nedovolil,“ zachraptěl Baal a nabídl Belialovi své rty.
Byl potěšen když Belial neuhnul, ale jeho výzvu přijal. Po chvilce Belial polibek přerušil a zasmál se.
„Co je tu sakra k smíchu?“ zavrčel Baal
„Nic jen jsem potěšen, co s tebou má přítomnost dělá. Sotva jsem tě políbil, už nám tu něco roste,“ odpověděl Belial.
Baal chtěl něco odseknout, ale přerušilo ho zaklepání na dveře. Po vyzvání vstoupil dovnitř jeden z jeho špehů. Baal měl sto chutí po něm mrštit první věc, kterou měl po ruce. V tomhle případě Beliala a tím by tak vyřešil oba problémy najednou.
„Jen klid dravče za pár minut budeš mít možnost se vybouřit. Přichází totiž návštěva,“ pousmál se Belial a než Baala pustil tak ho naposledy políbil.
Baal jen něco zavrčel a obrátil se na špeha, který trpělivě čekal u dveří.
„Mluv.“
„Před několika minutami se otevřel portál,“ odpověděl špeh, kterého Baal v duchu přejmenoval na kazišuka.
„Začalo to,“ řekl Belial a pokývnutím poslal špeha - kazišuka pryč.
„Připraven?“ otočil se na Baala tentokrát s vážnou tváří.
„Jistě, vyrvu jim srdce, nakopu jim prdel, utrhnu jim hlavy a pak je zabiju,“ odpověděl Baal.
„Měl by sis trochu srovnat priority, než začneš něco takového provádět,“ pousmál se Belial.
„Detailisto,“ protočil oči Baal. „A vůbec jak dlouho se tu míníš ještě vykecávat? Jdeme, ať to máme za sebou,“ dodal a vydal se směrem ke dveřím. Když procházel kolem, Belial ho ještě chytl za paži a zastavil.
„Hlavně se nenech zabít.“
Michael s Gabrielem se na nádvoří Luciferova panství objevili téměř současně ve chvíli jako Belial s Baalem. Lucifer už stál na schodech čelem k protivníkům, oděný v černé lesklé zbroji. Majestátní černá křídla měl lehce roztažená. Pohled na něj byl impozantní a mnohokrát už jen svým vzezřením své nepřátele děsil. Beliaovi na moment proletěla hlavou myšlenka, jestli dělá skutečně dobře, ale rychle ji zaplašil. Baal i Belial si každý stoupl na jednu stranu vedle Lucifera a i oni pak rozvinuli svá křídla a vyvolali své zbraně. Na rozdíl od Lucifera, který měl velký těžký obouruční meč, jehož čepel byla pokryta magickými symboly a žhnula jasným plamenem, Baal ovládal dvě středně velké dýky s černým ostřím a Belial vlastnil kopí, které vypadalo naprosto obyčejně až na krvavě rudé ostří. Michael s Gabrielem nezaháleli a také se připravili na boj.
„Už je to dlouho co jsme se naposledy takhle hezky všichni sešli. Škoda jen že to není za lepších podmínek. Je docela ironie, že jsem to byl zrovna já, kdo byl za zradu vyhoštěn z Nebe, a přitom jste to nakonec vy, kteří se snaží vyhubit lidstvo, které jste přísahali chránit,“ přerušil ticho Lucifer.
„My se snažíme svět zcela očistit a vytvořit nový. To ty bys nikdy nedokázal. Ty si se choval jen jako rozmazlené děcko, kterému někdo způsobil bebíčko,“ odpověděl Gabriel.
„Můžete si tu laskavě přestat vylévat srdíčka? Nesešli jsme se na čaji o páté,“ zavrčel Baal a na důkaz svých slov protočil v rukou dýky.
„I když to nerad přiznávám, souhlasím. Nejsme tu proto, abychom řešili minulost,“ přikývl Michael.
„Vítěz může být jen jeden. Z části mě i mrzí, že to musí skončit takhle. Dlouho jsem si vás vážil a bral vás jako své bratry i poté co jsme byli rozděleni,“ řekl Lucifer. „Ale ničeho z toho nelituji,“ dodal.
„Sentiment ti zatemňuje mozek,“ vykřikl Michael.
Vrhl se vpřed, doširoka roztáhl křídla, aby se vznesl do vzduchu, ale pak koutkem oka zahlédl šmouhu, na kterou už mozek nestihl zareagovat. Do spánku ho udeřila Baalova pěst tak silně až odletěl pár metrů dozadu. Máváním křídel se snažil získat zpátky rovnováhu, ale ztratil tím cenné vteřiny. Další rána mu dopadla zezadu na krk a byla tak silná, že cítil, jak se mu tlakem zlomily některé kosti.
„Tohle je všechno co dovedeš,“ zavrčel Baal. „Býval jsi daleko silnější a mocnější,“ rýpl si ještě.
Michael zuřivě zařval a vrhl se vpřed.
Ani Gabriel nezahálel a zaútočil, nebyl ovšem tak prudký jako Michael. Moc dobře věděl, proti komu stojí.
Lucifer nechal Gabriela přiblížit se skoro, až k němu pak švihl mečem tak rychle až se to zdálo být téměř nemožné. Gabriel ovšem něco podobného čekal a tak se ráně vyhnul, roztáhl mocná křídla, vzlétl a také se rozmáchl mečem. Planoucí ostří cinklo Luciferovi o rameno, až to zajiskřilo. Než ovšem stihl udělat cokoliv dalšího, objevil se Belial a dřevěným koncem kopí ho udeřil do brady. Gabriel se na moment přestal soustředit a koutkem oka zahlédl, jak se na něj vrhá Belial s napřaženým kopím. Gabriel reagoval instinktivně, máchl mečem tak prudce až vyrazil Belialovi zbraň z ruky. Belial neměl čas vytvořit si novou zbraň, protože musel zastavit meč, který se až nebezpečně rychle přibližoval k němu. Nehledě na zranění zachytil čepel pouze centimetr před hrudí.
Gabriel využil veškeré své síly a zatlačil na meč ve snaze Beliala probodnout. Jeho stisk byl ovšem pevnější, než čekal. Bylo slyšet pouze syčení a vzduch naplnil smrad spáleného masa. Najednou se zablesklo a oba je od sebe odtrhla síla mocného střetu. Gabriel setřásl mlhu, která mu vyvstala před očima, a překvapeně si uvědomil, že mu Belial meč zlomil. Všiml si také že Belialovi rány se začínají rychle zacelovat i když byly způsobeny magickou zbraní. Na přemýšlení ale neměl moc času, protože se musel bránit Luciferovi, který využil chvilky nepozornosti a zaútočil. Jen tak tak stačil vyvolat meč a dát ho před sebe na obranu. Tentokrát nebyl čas na žádné triky nebo ústupky protože Lucifer Gabriela zavalil sérií tvrdých prudkých ran. Gabriel se tak musel soustředit jen na to, aby je co nejefektivněji odrážel. Stále však hledal skulinu v Luciferově obraně, a když ji konečně našel, okamžitě ji využil. Zasekl meč do Luciferova ramena tak silně až mu prasklo brnění na rameni a meč se mu zasekl do kosti. Lucifer vykřikl, pod úderem se zkroutil, ale stihl ještě Gabriela tvrdě kopnout do holeně a donutil ho tím udělat pár kroků vzad. Toho využil Belial, který už v ruce zase třímal své kopí, kterým prořízl Gabrielovi brnění a lehce ho i škrábl na kůži. Měl jedinečnou šanci ale místo toho jen ustoupil. Pro svůj plán potřeboval, aby Gabriel z větší části bojoval s Luciferem a tím ho oslabil. Hrálo mu do karet, že Lucifer před bitvou jasně řekl, že chce Gabriela zabít sám.
Lucifer se už částečně vzpamatoval z prvotního šoku, jak snadno ho Gabriel zranil, zaútočil. Sekal a bodal ještě prudčeji, ale Gabriel se bránil stejně, stavěl se na odpor a hladce uhýbal ohnivé zbrani. Luciferovo zranění se nehojilo tak rychle jako to Belialovo a jeho údery tak postupně slábly. Nechtěl ale, aby to Gabriel poznal, proto vší silou sekl mečem dolů ve snaze úplně rozseknout jeho brnění. Jenomže Gabriel jako by četl jeho myšlenky, na poslední chvíli uhnul, dupnul nohou na meč a zarazil ho do země. Zároveň máchl mečem a Lucifer ucítil, jak se mu skrze brnění ostří zařízlo do masa na břiše. Lucifer pustil meč a odskočil. Nevěřícně se podíval na krev, která mu vytékala z rány a pak na Gabriela.
„Copak Luciferku, něco takového se nečekal? Teď aspoň doplácíš na svojí ignoraci a aroganci protože si nás celou dobu podceňoval a považoval nás za slabochy,“ řekl ochraptěle Gabriel.
„Nikdy jsem vás nepodceňoval,“ zavrčel Lucifer.
Gabriel chtěl něco odvětit, ale najednou se mu zatmělo před očima a tělo rychle zesláblo. Klesl na kolena a v jeho očích se zračilo překvapení.
„I když se mi to nelíbí tak ostří Belialova kopí je napuštěné silným jedem. Prohrál jsi ve chvíli, kdy tě zasáhl,“ ušklíbl se Lucifer a zatímco mluvil, přiblížil se až těsně ke Gabrielovi. Věděl, že se Gabriel ještě snaží o poslední odpor, ale síla jedu už plně účinkovala. Lucifer by se rád zeptal, jaká jsou jeho poslední slova, ale věděl, že kvůli jedu stejně už mluvit nemůže, proto vyvolal svůj meč a jediným prudkým máchnutím mu usekl hlavu.
Michaelův a Baalův boj byl stejně prudký a divoký jako oni sami. Ve chvíli kdy Michael pocítil Gabrielovu smrt, zařval jako raněné zvíře. Všiml si Baalova vítězoslavného šklebu a hned zaútočil. Hnala ho bolest a zloba a rty se mu chvěly zuřivostí.
„Copak Michaelku, vážně jste si mysleli, že můžete proti nám vyhrát?“ zasmál se Baal a pohyby, kterými odrážel neúnavnou smršť Michaelových ran, se slily v rozmazanou šmouhu. Baal pak prudce vyrazil vpřed a ostří jeho dýky jen těsně minulo Michaelovo hrdlo. Michael, který se ráně vyhnul, ztratil rovnováhu, čehož Baal okamžitě využil, tvrdě ho kopl do břicha, načež se Michael předklonil a Baal mu v tom okamžiku vrazil dýky pod žebra z obou stran.
Michael překvapeně zalapal po dechu a nevěřícně se na Baala podíval.
„Nebuď tak překvapený. Už od začátku jste to měli prohrané,“ zašeptal Baal Michaelovi do ucha.
Michael zachraptěl jako by chtěl něco říct, ale z úst mu vytryskl proud krve. A o pár vteřin později přestal vnímat svět úplně. Baal teprve teď vytáhl dýky z jeho těla a o krok ustoupil. Zadýchaně hleděl na Michaelovo tělo, které se svalilo na zem, a dovolil si chvilku odpočinku. I přesto, že během boje to na sobě nedával znát, střet s Michaelem ho značně vyčerpal. Navíc potřeboval nabrat síly na poslední úder, který ho čekal.
Když Lucifer Gabriela zabil, unaveně si povzdechl.
„Vím, že to bylo nevyhnutelné ale i tak jsem doufal, že se tomuhle konci vyhnu,“ řekl Lucifer a skoro až lítostivě se díval na Gabrielovu mrtvolu. Vzápětí si však na něco vzpomněl a se zamračeným výrazem se otočil na Beliala. Ten mu pohled klidně opětoval, ale Lucifer v jeho očích zahlédl ještě něco víc. Chtěl promluvit, ale najednou ucítil prudkou bolest. Tělem mu projel meč, doběla rozpálená čepel vyrazila těsně pod žebry, z rány se vyvalila krev a pak meč zase někdo drsně vytáhl. Lucifer se otočil a z úst mu vyšel rozlícený výkřik plný bolesti a vzteku. Planoucím mečem švihl dozadu po nepříteli, ale minul. Do zad se mu zabodla další čepel, tentokrát černá dýka. Belial stál opodál a celou scénu pozoroval se zadostiučiněním. Lucifer se znovu ohnal po nepříteli ale rány utržené v boji s Gabrielem a i ty nové ho oslabily natolik, že ho po prudkém pohybu zradilo tělo a on klesl na kolena. Jeho pohled spočinul na šklebícím se Belialovi a prudce oddechujícím Baalovi, který v ruce třímal zakrvácenou dýku.
„Co to má sakra znamenat?“ zachraptěl Lucifer.
Belial přešel až k němu, chytl ho za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Nemáš ani tušení kolik jsem toho obětoval pro tenhle den. Ale konečně, konečně se mé snažení vyplatilo,“ řekl Belial.
„Co to sakra meleš?“ zeptal se Lucifer.
„Je smutné, že si ani neuvědomuješ svůj největší hřích. Ale nemluvím teď o zrazení Boha ani o tom, že ses postavil ostatním andělům ale o tom, že jsi zradil a zneuctil svého přítele a jediného anděla, kterého jsem kdy miloval. Zabil jsi ho jako prašivého psa a svého činu jsi nikdy nelitoval. Myslel sis snad, že to nechám jen tak být? Proč si myslíš, že jsem se o Azazela vždy tak staral? Bylo to proto, abych mu dal, to na co má nárok a o co jsi ty připravil jeho otce,“ řekl Belial, oči mu plály vzrušením a rty se roztáhly do širokého úsměvu. Obvykle chladný a rezervovaný Belial se doslova třásl nadšením, protože tohle byla chvíle, na kterou opravdu čekal stovky let.
„Ty hajzle,“ zachraptěl Lucifer a z úst mu vytekla krev. Jeho konec se rychle blížil.
„Myslíš si, že ti to jen tak projde? Je mnoho těch, kteří stojí na mé straně, a moji smrt jim budeš jen těžko vysvětlovat.“
Belial zavrčel a ve vzteku udeřil Lucifera do tváře.
„Vidíš, to je přesně ten důvod proč jsem tě nikdy nepovažoval za skutečného Vládce. Každého podceňuješ a neposloucháš rady ostatních, abys nemusel čelit problémům. Myslíš si, že když jsem tak dlouho plánoval svou pomstu, že bych si nenaplánoval jak ututlat tvoji smrt?“ zasyčel Belial. Chtěl ještě něco dodat, ale přerušil ho Baal, který mu dal smluveným znamením najevo, že by měli zmizet.
„Sbohem Lucifere, Světlonoši, Jitřní synáčku, býval jsi skvělým andělem a mohl jsi být i skvělým Vládcem kdyby ses pořádně díval kolem sebe,“ řekl Belial. Počkal, než Lucifer vydechl naposled a pak společně s Baalem zmizel.
Někde mimo Nebe a Peklo – Final Fighto
Jakmile Azazel a jeho malá společnost vstoupila na jeho území, Uriel to okamžitě zaregistroval. Zamračil se, protože si uvědomil, že nechat toho kluka o samotě byla chyba. Teď už ho zřejmě Azazel přemlouvá, ať se přidá na jeho stranu a Uriel věděl, že to lidské mládě nebude dlouho váhat. Jeho láska k démonovi byla silnější než nenávist, kterou v něm Uriel vyprovokoval. Ale ani tak mu to nevadilo. Dostal chlapce mimo Peklo a Nebe na své území, tam kde ho chtěl mít a kde ho snadno porazí a vezme si jeho sílu, díky které se osvobodí od démona v sobě, kterého tak pohltí a získá jeho úplnou moc a sílu.
Azazel byl poněkud překážkou v jeho plánu, věděl o něm díky Razielovi víc, než kdokoliv jiný, přesto ale věřil, že ho snadno porazí. Ten třetí démon, Asmodeův poskok pro něj žádnou hrozbu nepředstavoval.
Věděl dokonce, co se Belial s Baalem chystají udělat a počítal s tím, že se jim jejich plán vydaří, proto pro něj pak bude snadnější Peklo napadnout. Budou ještě otřeseni ze smrti svého Vládce, někteří se už budou snažit využít situace a chopit se moci, takže Belial s Baalem budou mít co dělat, aby situaci ukočírovali.
Ušklíbl se, když si představil, jak se ti dva budou asi tvářit, když se místo jejich Azazelka, kterého plánují dosadit na trůn, objeví on, v celé své kráse a velikosti.
Haru, Azazel a Rekka šli ztemnělou chodbou, která snad neměla konce a která působila chladně a neosobně. Nebyla slyšet ani ozvěna jejich kroků nebo šelest, když se otevřenými okny prohnal horký suchý vítr a opřel se do jejich těl.
Nevěděli, jak dlouho šli, cesta probíhala mlčky, Rekka šel jako první, Haru s Azazelem hned v závěsu za ním. Azazel vycítil Haruovi pochyby a jeho stísněnost a sevřel v dlani jeho ruku.
Haru se na něj podíval a pousmál se. Byl rád, že mu o svých citech řekl, ale bál se toho, co nastane. Pro teď se ale musel připravit na boj s mocným nepřítelem. Doufal jen, že z toho všichni vyváznou živí.
Po nekonečně dlouhé době se najednou ocitli na velkém prostranství, které vypadalo jako sál, jen místnost neměla strop ani stěny. Kam až oko dohlédlo se táhla pochmurná šeď a ticho, které tam panovalo, jim na klidu nepřidalo.
„Vítám vás, moji milí,“ ozval se někde před nimi Urielův hlas.
Všichni tři se okamžitě napjali, připraveni se bránit nebo zaútočit.
„Ale no tak. Nemusíte se hned tvářit jako bubáci. Stejně proti mně nemáte nejmenší šanci, tak co toho nechat, domluvit se a v klidu se vzdát a já slibuju, že vám neublížím,“ pokračoval Uriel.
„Přeskočilo ti? Potom, cos udělal, si myslíš, že si jen pokecáme, necháme se zabít a všechno se tím vyřeší?“ zavrčel Azazel a stoupl, si před Harua ve snaze ho ochránit.
„Můj milý Azazelku. Ty asi zřejmě nemáš tušení, oč tu běží, že? Všechno tohle je částečně kvůli tobě a nebýt tebe, ten kluk za tebou, by pravděpodobně pořád žil poklidným životem na Zemi se svým starším bratříčkem. Tys je do toho oba zatáhl. A jaký je výsledek? Ten starší je mrtvý a mladší bude brzo taky. Navíc sám nejsi zrovna v pozici, kdybys mohl někoho poučovat,“ ušklíbl se Uriel.
„Nic o nás nevíš, tak si nehraj na velkého šéfa. Nepřišel jsem poslouchat tvé megalomanské výlevy. Přišel jsem tě zabít. I kdybych měl přitom zařvat, nedopustím, aby ses Harua dotkl,“ řekl Azazel a na důkaz svých slov vyvolal svou sílu.
Haru si uvědomil, že tohle je poprvé, co ho takhle vidí a na okamžik údivem oněměl.
Teď už pochopil všechny ty narážky na Azazelovu sílu a moc.
Oděn do rudého brnění, s rudými křídly a velkým rudým mečem vypadal, jako by byl samotným ztělesněním ohně. Haru cítil, jak vzduch kolem něj zhoustl a žhnul, přesto se nebál, že se spálí, když k Azazelovi natáhl ruku, aby se ho dotkl.
„Tak krásný...“ zašeptal.
Azazel sevřel jeho prsty ve své dlani a přitiskl si je k horkým rtům.
Nemusel nic říkat. Rozuměli si beze slov.
Když tuhle scénu viděl Uriel, jen protočil očima. I on se na moment zarazil, když spatřil Azazela, ale démon v něm obavy rychle zahnal.
„Je to vážně nechutné. Chováte se jak dvě hrdličky, přestože nemáte nikdy šanci uspět,“ prskl Uriel.
Najednou se ozval se zvuk tisíce nehtů přejíždějících po celé délce tabule, jen o mnoho hlasitější.
Haru sebou trhl a přikrčil se. Azazel se napřímil, připraven kdykoliv zaútočit.
Rekka kousek poodstoupil. Teď tu pro něj nebylo místo. Věděl, že i když je silný, do toho souboje nesmí zasahovat, snad jen v případě, že by Azazel pomoc potřeboval. Jeho úkol nastane až ve chvíli, kdy Haru opustí Peklo a vydá se portálem zpátky na Zem.
„Haru, připrav se. Tenhle boj vyhrajeme. Slíbil jsem ti, že budeme spolu, ať se stane cokoliv, tak se neboj. Spolu to překonáme,“ zašeptal Azazel Haruovi a povzbudivě se na něj pousmál.
Haru se párkrát nadechl a vydechl, aby se uklidnil, a pak využil svou démonskou část a proměnil se.
Cítil, jak síla uvnitř něj hoří nesmiřitelným žárem, jak víří silněji než kdy dřív, jak se snaží převzít moc nad jeho tělem a zcela jej pohltit.
A Haru se tomu nebránil. Nechal sílu, ať propukne naplno.
Cítil v sobě obrovskou energii, nadpřirozenou sílu, jež nabíjela všechny buňky jeho těla tepajícím životem.
Měl dojem, jako by také hořel, žhnul zevnitř. Jeho síla rostla víc a víc, až ho napadlo, jestli to pouhé tělo vydrží, ale nechtěl se tomu bránit. Zdálo se mu, že ztrácí kůži, že taje pod náporem horka. Serval ze sebe košili, aby zkontroloval holé tělo.
Po odhalené kůži se rozlévaly podivné černé skvrny, jež vyrážely odněkud z hloubi masa.
Napůl ohromeně a napůl zděšeně se díval, jak se objevují všude po těle. Vypadaly jako kmenové tetování používané nějakým děsivým, primitivním válečníkem před stovkami a tisíci let.
„Co... co se to se mnou děje?“ zeptal se ustrašeně, tohle bylo jiné než poprvé.
„Probouzí se tvá skutečná síla. Nebraň se tomu,“ zašeptal Azazel.
Nahoře na zádech ucítil Haru ostrou, nesnesitelnou bolest.
„Panebože,“ vydechl, jak utrpení sílilo. Před očima se mu objevily rudé skvrny ohlašující bezvědomí. Sáhl přes rameno a zběsile si ohmatával záda. Prsty narazily na dvě citlivá místa na každé straně lopatek, dva velké výrůstky, jež pulsovaly s každým úderem srdce. Uvnitř sílil tlak.
Přejel po bulkách drsně nehty.
Ruce měl najednou vlhké, protože kůže na výběžcích pukla a protrhla se. Zvuk připomínal trhání látky.
Haru dlouze a mocně zaječel, ve výkřiku byla bolest i úleva, neboť najednou ze zad vyrostly ochmýřené výběžky a ladně se rozvinuly do své plné a majestátní velikosti. Podíval se přes rameno a ohromením ztratil dech.
Křídla byla oslnivě rudá, rudější než Azazelova a mnohem větší. Ne takové, jako měl na začátku, malé a matně rudé. Svaly, jež nikdy předtím nevnímal, se zatínaly a uvolňovaly, křídla začala mávat a vířit vzduch. Podíval se ještě na prazvláštní značky pokrývající jeho tělo a zmocnil se ho záhadný klid. Pocit, že konečně dosáhl vyrovnanosti, že je konečně tím, kým měl být.
„To ty jsi krásný,“ uslyšel Azazelův šepot a když otevřel oči, setkal se s jeho upřeným pohledem.
„Takhle to má být?“ zeptal se Haru a dlaň jedné ruky položil na tvář svého milovaného.
„Takhle to má být,“ přikývl Azazel Haruovu ruku překryl svou a pak mu vtiskl do dlaně polibek.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ještě Azazel.
„Nikdy jsem se necítil líp,“ odpověděl Haru.
Najednou se ho zmocnila neodolatelná touha bojovat. Natáhl ruku. Hlavou mu běžely obrazy zbraní, až uviděl to, co potřeboval. Myslel jen a jen na ni. Soustředil se a ucítil, jak mu v dlani zajiskřilo. Zbraň rostla, oheň nabýval tvaru mocného bojového meče. Pozdvihl planoucí čepel a představoval si, jaké utrpení by mohla přinést jeho nepřátelům. Pohlédl na šedé nebe, pak na Uriela a zakmital právě zrozenými křídly.
Uriel najednou pochopil, co má před sebou, koho má před sebou a poprvé se ho zmocnil strach. Haru byl zosobněním všeho. Nikdy předtím Uriel nespatřil nikoho podobného, tak plného síly, a nemohl se zbavit myšlenky, jestli Samael tohle všechno nepředvídal a nezplodil dítě s lidskou ženou schválně.
Ale i tak se nechtěl vzdát.
„Tohle si myslíš, že vás všechny zachrání?“ překvapil Azazela zezadu.
Azazel se otočil, meč připravený. Vůbec nepostřehl jeho pohyb, ale najednou byl Uriel blízko. Nebezpečně blízko.
„Bude to před mýma očima umírat strašlivou smrtí, až si vezmu to, co potřebuju,“ zaskřehotal Uriel a vrhl se na něho.
„Není to „to“. Jmenuje se Haru, a bude tím, kdo tě připraví o život,“ zavrčel Azazel.
Jeho zbraň proťala vzduch v místě, kde Uriel ještě před vteřinou stál, ale nezasáhla. Místo toho musel okamžitě uskočit stranou, protože se Uriel zhmotnil po jeho boku a hned zaútočil. Ovšem jeho plán mu překazil Haru, který, jakoby četl Urielovi myšlenky, v momentě, kdy se zhmotnil, máchl svým ohnivým mečem s cílem zasáhnout.
Uriel ovšem nebyl protivník, kterého by mohli tak snadno porazit. Plameny meče pouze ožehly jeho tvář, ale jinak mu neublížily.
Haruovi připadalo, jakoby meč držel celé věky. Jeho tělo se pohybovalo samo, jakoby vědělo, co má dělat a Haru se tomu nebránil. Dal prostor své síle a nechal ji splynout s ním, jako druhá kůže. Sám byl překvapený, protože poprvé, když se snažil vyvolat svou sílu, bylo to tak jiné.
„Nech svou sílu, ať tě vede. Teď, když si ji přijal jako součást sebe a ovládl ji, bude pro tebe boj stejně přirozený, jako dýchání,“ uslyšel Azazela, který jakoby četl jeho myšlenky.
„Je to tak jiné. Tak povědomě známé, jako bych tohle dělal celý život,“ odpověděl Haru.
„To proto, že ta síla je tebou a ty jsi tou silou. Tohle je schopnost, kterou měli všichni poloviční andělé nebo démoni. I proto se jich všichni tak obávali. Jakmile se jejich síla probudila naplno, nešlo je zastavit,“ vysvětloval Azazel.
Teď už Haru chápal.
Na další rozhovor ovšem nebyl čas.
Urielovi se v ruce zhmotnil meč. Namířil jej vzhůru k šedému nebi, a prastarými slovy, které mu předříkával démon, přivolal mohutnou vichřici.
Bouřková mračna nad jejich hlavami zhoustla a měla ocelovou barvu, vypadala, že by se jich člověk mohl dotknout. Haru se jimi prosmýkl, vlhkost mu utkvěla na holé pokožce a občerstvila ho na další útok. Azazel ho následoval a oba se tak znovu postavili Urielovi, který se vznášel pod mraky, jako by byly jeho součástí.
Pak Uriel zaútočil.
Rychlostí blesku se vrhl vpřed a za svůj cíl si vybral právě Harua. Ten nastavil v obraně meč, přesto ho prudká rána na pár vteřin ochromila a odhodila o kus dál.
Haru se ale hned vzpamatoval a vrhl se do protiútoku. Bil se ohnivým mečem, jako by to dělal každý den, jako by k tomu byl stvořen. V okamžiku, kdy se podvolil proměně, naplnilo ho nadpřirozené stvoření v jeho těle nezměrným věděním. Znal věci, o nichž v životě neslyšel. Haru najednou rozuměl i Urielovi, neviděl ho pouze jako bývalé nebeské stvoření rozsévající smrt a zkázu, ale i jako válečníka, který kdysi sloužil ušlechtilým cílům.
Než stačil ovšem udělat cokoliv dalšího, Uriel zmizel.
Burácivě se zahřmělo a šedé mraky pohádkově osvítil blesk. Očima pročesával valící se mraky.
Další Urielův trik?
Přemýšlel a hledal známky blížícího se útoku. Vítr sílil a opíral se do něj, zatímco on dál pátral po svém nepříteli.
Vzduchem otřáslo zahřmění, jež jím projelo od hlavy až k patě, a nebe projasnil blesk. Bouře dosáhla plné síly, vnímal ostrý vítr, blesky, déšť a hromy. A Uriel stále nebyl k nalezení.
Haru zvědavě vzhlédl na burácející nebesa a za pomoci svých mocných rudých křídel se vznesl vzhůru. Prorazil bouřkovou clonu a prohledával okolí.
„Haru!“ uslyšel vzdáleně.
Nevěděl jak, ale najednou byl Azazel až příliš daleko od něj.
Chtěl se vrátit, ale náhle zalapal po dechu nenadálou bolestí. Něco ho popadlo za kotník a hrubě stahovalo dolů. Poslepu máchnul mečem a stisk povolil, ale to už byl zpět v běsnící bouři. Vítr kvílel a pršelo takřka vodorovně. Nebesa pláčou, pomyslel si mimoděk a netušil ani, kde se ta myšlenka vzala. A než o tom mohl uvažovat dál, přes meluzínu a sykot prudkého deště, uslyšel mocný hlas, jak na něj volá.
„Kluku!“
Haru se ve vzduchu obrátil po směru zvuku, ale dobře věděl, kdo to je. Z bouře se vynořil jako anděl pomsty Uriel, černá kožnatá křídla ho lehce nesla skrz bouřlivý vzduch. V ruce držel obrovský ohnivý meč, jenž prskal a syčel s každou dešťovou kapkou. Haru nervózně pohlédl na vlastní zbraň a říkal si, jestli by nebylo lepší pořídit si něco většího.
„Tvůj čas vypršel“ zahřímal Uriel.
Bouře ještě zdivočela a Haru se sotva držel.
„Smetu tě z povrchu zemského stejně lehce, jako vítr smete smítko prachu,“ řekl Uriel, otočil svou bledou tvář směrem k nebi a rozpřáhl doširoka paže.
Z oblohy sjel klikatý blesk, oslnivé světlo projelo kolem něj a udeřilo v místě, kde se ještě před chvílí pohyboval Azazel.
„Ne!“ vykřikl Haru a dal se do boje s vichrem, aby sletěl dolů.
Zablesklo se znovu a zahřmělo, jako když práskne bičem a Haru ucítil zápach spáleného masa.
Natolik ho to pohltilo, že začal být nepozorný. Nové instinkty ho varovaly, aby se k Urielovi neotáčel zády, ale nedal na ně. Musel se dostat ke svému milému, jestli může něco udělat, musí to být teď. Někdo ho popadl zezadu a přitlačil mu křídla a ruce k tělu. Bezmocně sledoval, jak mu z ruky padá meč a mizí kdesi dole.
„Tohle je jenom začátek,“ pošeptal mu zlomyslně bývalý anděl.
Urielovi páchlo z úst hnilobou a kořením, Haru měl co dělat, aby nezačal zvracet. Napnul každý sval, ale marně. Uriel byl výjimečně silný. Smýkal jim ostrý vítr a vichřice si s ním pohrávala jako s hadrovou panenkou. A přesto stále bojoval. Vztekle zaječel a začal vnímat pradávný pocit, jenž mu nyní koloval v žilách. Zběsile se otřásl a bouchl hlavou nazad přímo do tváře nic netušícího Uriela. Stačilo to, aby anděl povolil své sevření, a Haru se dokázal otočit. Podíval se šklebícímu se útočníkovi do tváře, do lesklých černých očí, a v jejich bezedné hloubce spatřil tisíce mrtvých.
Nevěděl, jestli to byl odraz samotného Uriela nebo démona uvnitř něj.
Znovu zaduněl hrom, Haru uvolnil jednu paži, zaryl prsty andělovi do tváře a hrábnul i do strašlivého černého oka. Uriel zaúpěl a jeho výkřik přerušil i vichřici. Uskočil a ponořil zraněný obličej do dlaní.
Haru se osvobodil a v jeho těle tepal čirý adrenalin a ještě něco navíc. Sjel pohledem dolů a viděl, jak Azazel leží na zemi a nad ním se sklání Rekka. Vztek v něm vzkypěl a začal řvát, zvuk zněl tak děsivě, že nemohl být plodem lidských hlasivek.
Uriel ho dál provokoval.
„Až zemřeš, proletím tvým městem jako ohnivá bouře a každé místo, kde jsi byl, každého, s kým ses byť jen letmo setkal, všechno pohltí ohnivý chřtán.“
Haru se na něj vrhl, paži připravenou k úderu, ohnivý meč se již začal tvořit.
„Tys ho zabil,“ zaječel a v hlavě měl i obrazy všech, které anděl za stovky let popravil, stejně jako jeho milovaného.
Uriel čelil jeho výpadům obdivuhodně rychle a na bledé tváři se pomalu objevil zlý úšklebek. Čtyři krvavé šrámy v andělově tváři se již začaly hojit.
„Ano, a to je teprve začátek,“ odpověděl Uriel s lhostejným úsměvem a bránil se stejně zuřivě jako Haru.
Kdyby se ovšem Haru na chvilku zastavil a zklidnil svou mysl, poznal by, že Azazel žije.
Když blesk sjel z oblohy, nemířil na Azazela, ale na Rekku, který stál opodál. Bohužel, nebezpečí si všiml až příliš pozdě a i přes svůj skvělý výcvik neměl šanci uniknout. Azazel byl ale naštěstí poblíž, takže ho ochránil vlastním tělem, ovšem síla blesku byla moc i na něj.
Když Rekka uslyšel divoký výkřik, snažil se dát Haruovi nějak najevo, že se nemusí bát, ale ten v tuhle chvíli nevnímal nic jiného, než nepřítele před sebou.
„Nikdy nezvítězíš,“ zavrčel Haru.
Sletěl pod něj a zaútočil na něj zezadu.
Uriel se vmžiku otočil a Haru jen tak tak uskočil, když mu andělův meč prolétl nad hlavou. Na zpocených vlasech pocítil jeho žár.
Haru se dostal tak blízko, že Uriela udeřil do tváře, až se mu hlava zhoupla dozadu.
Projelo jím zlomyslné vzrušení, když viděl, jak anděl ustoupil. Před proměnou by proti této zlovolné síle z nebes nevydržel ani dvě vteřiny, ale teď věřil, že může vyhrát.
Uriel plival z poraněných úst krev, vrhl se dopředu a mával mečem. Jeho útok byl nemilosrdný, Haru stěží uhýbal. Stavěl se proti nelítostným ranám obřího meče, ale jeho čepel praskala pod náporem silných úderů a nakonec se mu rozpadla docela.
„Vzdej se a ušetřím tě bolesti,“ pronesl Uriel hlasem hladkým jako samet.
Haru stočil křídla, vyletěl proti Urielovi a vrazil mu rameno do břicha. Popadl ho za zápěstí, aby odvrátil úder meče.
„Řídíš se přáním démona, Urieli, nebo svým vlastním?“ zeptal se, když zápasili v srdci bouře.
Uriel zvedl koleno a vrazil je Haruovi do slabin. Tomu málem praskly plíce a povolil sevření.
„Já jsem archanděl,“ slyšel Urielův hlas přes běsnící počasí, „jeden z prvních, který byl stvořen a vyvolený k tomu, abych očistil tenhle svět.“
Haru si chtěl ukout další zbraň, aby se mohl bránit, ale sžíravá bolest na boku a v plicích mu sotva dovolovala stát zpříma. Nechtěl zemřít a stát se jen dalším z ubožáků, kteří padli pod Urielovým mečem. Nechtěl, aby Uriel získal jeho sílu a zničil všechno, na čem mu kdy záleželo.
Uriel se přiblížil, meč v rukou. Zvedl ohromnou čepel nad hlavu.
„Jeho přání je moje přání,“ pokračoval a oči mu krvežíznivě plály.
„Neřekl bych,“ ozvalo se najednou za jeho zády a nebe ozářil rudý plamen, který se hladově zakousl do Urielových křídel.
Uriel zařval a otočil se proti tomu, kdo mu způsobil takovou bolest, ovšem než mohl cokoliv udělat, Azazel využil jeho chvilkové nepozornosti a prudkým máchnutím mu usekl ruku, ve které svíral meč.
„Prohrál jsi ve chvíli, kdy jsi nás podcenil, Urieli,“ řekl Azazel chladně.
„Ještě jsem neprohrál!“ zařval Uriel a od úst mu odletěly sliny.
Využil démona v sobě, nechal ho vyjít napovrch a na Azazela zaútočil.
Ovšem nestačil se přiblížit k Azazelovi ani na krok, když v zádech ucítil prudkou bolest.
Otočil se a uviděl, jak na něho Haru míří obrovským zářivým lukem.
„Nech ho být!“ zařval Haru a vypustil další ohnivý šíp.
Jeho hrot se zapíchl do Urielovi hrudi přesně ve stejném okamžiku, kdy ho Azazel zezadu propíchl mečem.
Uriel se ovšem nehodlal vzdát.
Využil svých posledních sil a přemístil se.
Ocitl se zpátky na nádvoří, a jak slábl, slábla i bouře, až byla po pár vteřinách obloha zase pouze šedá a klidná jako na začátku.
„Tohle není konec! Já jsem nesmrte-“ zavřískal Uriel, ovšem nedořekl, protože se mu z úst vyvalil proud černé krve.
Uriel se dál dávil a dál vykašlával černou hmotu, která jakoby žila svým vlastním životem.
Haru věděl, co musí udělat.
„Haru,“ zastavil ho Azazelův hlas, když slétli také na zem a Haru se vydal směrem k Urielovi.
„Jsem neskutečně šťastný, že jsi v pořádku. V jednu chvíli jsem myslel, že jsem tě navždy ztratil,“ zašeptal Haru a usmál se.
„Ale tohle je něco, co musím udělat. Vím to. Cítím to. Teď už chápu víc věcí než před tím. Ale ať už to skončí jakkoliv, budu na tebe čekat. Klidně i celý život.“
„Ať to dopadne jakkoliv, najdu si tě a přivedu zpět,“ řekl Azazel, přivinul si Harua do náruče, pevně ho objal svými křídly a vroucně políbil.
Něžný polibek se změnil ve vášnivý, jakoby si chtěli vynahradit čas, kdy nebudou moct být spolu.
„Miluju tě, Azazeli, a nelituju toho, že jsem tě potkal, a že jsi mě do toho zatáhl. Jen mě mrzí, že to musí dopadnout takhle,“ řekl smutně Haru.
Po těchto slovech naposledy Azazela políbil, a pak se vydal k Urielovi.
Věděl, že pokud by zůstal dál v blízkosti Azazela, neměl by už sílu odejít a udělat to, co musel.
Azazel se díval za odcházejícím Haruem a měl co dělat, aby nekřičel.
Měl by být silný, ale láska k Haruovi ho srazila na kolena víc, než kdejaký nepřítel.
Začal uvažovat nad nějakým náhradním řešením, ale nic ho nenapadlo.
S každým dalším Haruovým krokem, kdy se od něj vzdaloval, ucítil bolest, jakoby se mu do srdce zapíchla jehla. Klesl bezmocně na kolena a v očích se mu zaleskly slzy.
„Skloň hlavu a nedívej se,“ uslyšel Rekkův hlas vedle sebe.
Pak mu jeho dlaň zatlačila hlavu k zemi a on si tak mohl důkladně prohlédnout zem, na které klečel.
„Proč?“ zašeptal a první slza dopadla do prachu a okamžitě se vsákla.
Rekka stál vedle něj a ani jemu nebylo zrovna dvakrát do zpěvu.
Uspěli, porazili nepřítele, ale místo radosti je zachvátil smutek.
Když Azazel uslyšel, jak Haru odříkává nějakou formuli, zaťal ruce v pěst a skousl ret, aby nezačal křičet.
Byl mocným démonem, ale láska zasáhla i jeho.
Teprve až když všechno utichlo, zvedl hlavu a podíval se před sebe.
Haru právě dokončil zaklínání a Uriel, který přišel o démona v sobě, se změnil v ubohou trosku. Z démona nezbylo nic, pouze černá šmouha na podlaze.
Haru se otočil, aby se podíval na Azazela, ale v tu chvíli klesl na kolena.
Jeho křídla zmizela a černá kresba na jeho kůži začala slábnout.
Ve stejný moment ucítil Azazel na zápěstí žahavou bolest, která se mu ozvala i v hlavě.
Okamžitě pochopil.
Sebral poslední zbytky sil a ještě než se otevřel portál, dostal se k Haruovi, kterého pevně sevřel v náruči.
„Najdu...si...tě...“ zachraptěl.
„Milu...ju...tě...“ odpověděl z posledních sil Haru, než se jeho zrak zakalil.
Azazel cítil, jak i jeho opouští síly, až musel Harua pustit, kterého okamžitě do sebe vtáhl portál.
„Azazeli,“ zvolal Rekka, který vycítil, že je něco špatně.
„Ten parchant...Belial...podvedl mě...musíš ho ochránit...za každou cenu...musí si vzpomenout...ale sám, jinak kouzlo nikdy nepomine...musí se vrátit...pro mě...slib mi...že ho ochráníš...“ vyrážel ze sebe z posledních sil Azazel.
Cítil, že už mu zbývá málo času. Držel se zuby nehty.
„Slibuju. Slibuju, že ho budu chránit stejně, jako Asmodea,“ odpověděl Rekka.
„Děkuju...“ zašeptal Azazel a zhroutil se v bezvědomí na zem.
Rekka skočil do portálu za Haruem, který se za ním okamžitě zavřel.
O několik týdnů později v Pekle
Od korunovace uběhlo už několik dnů, přesto se v hospodách našlo ještě pár démonů, kteří oslavovali nového Vládce Pekla. Ne všichni s tím byli spokojení, byli to hlavně ti, kteří za vlády Lucifera měli poměrně volné ruce, protože Lucifer se vyhýbal větším konfliktům, což u nového vládce nehrozilo, protože hned při úvodní řeči dal jasně najevo, že nestrpí žádné intriky a podvody a bude je trestat smrtí.
Za svého rádce určil Beliala a na své původní místo prvního generála dosadil Baala. Samozřejmě i jiní démoni se dostali do popředí, hlavně ti, které Lucifer držel dál od sebe.
Samuel, mocný démon a špeh, Sitrael, velmi mocný mág a Miriel, Samuelův podřízený.
Tahle šestice teď vládla Peklu a všichni démoni tušili, že je čekají pod vedením nového vládce velké změny.
A jméno jejich nového Vládce bylo...
Azazel...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Táááááák... Máme tu poslední kapitolu, super dlouhou, nejdelší vůbec, Nic není takové, jak se na první pohled zdá II... Díky všem, kteří dočetli až do konce a pokud vás štve, jak to dopadlo, nezoufejte! Bude třetí řada! Ano čtete správně. Bude i třetí řada, protože za celých 20 kapitol se neudála jedna podstatná a důležitá věc. Haru si nevrzl. Ač je to k nevíře, je to jediná moje hlavní postava, která si opravdu za celé dvě série nešoupla, takže to musím napravit. Každopádně bych chtěla poděkovat hlavně Kanji – svému rytířkovi, který trpělivě psal se mnou, pomáhal mi při vytváření celého příběhu a byl mi podporou, ale jak už jsem psala i všem, kteří dočetli až do konce a líbilo se jim to.
Kdy bude třetí řada ještě přesně nevím, ale jak znám Kanji brzo mě k tomu dokope.