„Však jsem ti říkal, že za mnou Hisoka přišel, abych mu řekl, kde tě najde. Vždyť tě ke mně poslal, tak nevím, o čem tu přemýšlíš? Je jasné, že se známe… Co ti je Speede?“ rychle zareagoval Ichiro a poposedl si pohodlněji na vozíčku.
„Vy se ale znáte jinak… Jste si mnohem blíž, cítím to. Nejsem debil, tak co se tu kurva děje?“
Už jsem to nevydržel. Nejen, že mi neustále lhal Hisoka, ale dokonce i můj nejlepší kamarád a to se mi rozhodně nelíbilo.
„Sakra nešil Speede… Jen jsme si chvíli povídali a je to fajn kluk, tak jsme se pozdravili. Fakt nechápu, co to tu předvádíš,“ začal zvyšovat hlas Ichiro.
Najednou mi to bylo ještě víc podezřelé. Ichiro mluvil za oba… Hisoka se koukal do země a já cítil něco pěkně smradlavého ve vzduchu. Pěkně mi srali oba na hlavu a já chtěl vědět, proč to dělají.
„Fajn… Tak asi mám jen halucinace. Omlouvám se,“ uklidnil jsem se, ale uvnitř mě to pěkně vřelo.
Musel jsem na to přijít, ale po svém, a hezky tak, aby to ani jeden nečekal.
Lhář se vždy prozradí… Jednou ho jeho síť polapí a nakonec na sebe sám ukáže prstem. Člověk se nedokáže hlídat a dřív nebo později to na něj praskne. Nevím… Co udělám, až to zjistím, ale musím na to přijít.
Radši jsem se obrátil a šel si do pokoje obléknout tričko a mikinu. Spolkl jsem další přívaly otázek, na které by mi stejně neodpověděli a jen se vymluvili. Vadilo mi tohle trapné ticho, které se přehnalo dílnou, když oba na chvíli přemýšleli, jak mi mají odpovědět. Sami se během chvíle usvědčili z něčeho, co mi vrtá tolik hlavou.
Natáhl jsem na sebe věci a došel zpět za nimi. Už byli u Angelova auta a urputně o něčem diskutovali. Připadali mi opravdu moc vřelí jeden k druhému. Tohle nebylo chvilkové kamarádství, oni se znali… Víc než znali… Tohle bylo přátelství, jako mám já s Ichiro. Něco je spojovalo a já za boha nemohl přijít na to co.
„Tak na co jste přišli?“ usmál jsem se a zamaskoval svoje pravé city.
Najednou jsem zalitoval toho, že jsem se Hisokovi tolik otevřel, ale zase na druhou stranu, třeba to jen byla banalita a oni si jen tak moc názorově sedli, že já je zbytečně podezříval.
Že by můj šestý smysl lhal? Žárlím snad natolik, že mi to zaolejovává karburátor v hlavě? Jsem natolik zamilovaný a nedokážu snést nikoho, kdo je mu tak moc nablízku? Jak ubohé…
„Ne, jen jsme se bavili o tom klapání, co se ti nelíbí,“ odpověděl mi Hisoka a přitáhl si mě k sobě.
Nějak jsem se tomu nebránil a ani jsem neměl důvod. Ichiro vše věděl a podle jeho výrazu byl zrovna s tímhle nadmíru spokojený. Sralo mě to… Jako kdybych dělal přesně to, co oni chtěli.
„Hodím to na tu zátěžovku,“ přešel jsem k autu a spustil ho z heveru.
Nasedl jsem a nastartoval. Pomalu jsem najel na pásy, které byly ukotvené ke dvěma silným ramenům. Zastavil jsem metr od přístroje na měření sbíhavosti kol. Vystoupil jsem a ukotvil ramena pod zadní i přední nápravu, aby se auto neroztrhlo, když mu dám pořádný pokošt. Dálkovým ovladačem jsem se ujistil, že je vše pevně připoutané a nastoupil zpět do auta.
Zmáčkl jsem na ovladači nadzvednutí auta a to se o deset čísel pomocí ramen nadneslo nad beton. Potom jsem přidal i pásy, které se jen lehce dotýkaly kol, což bylo to nejdůležitější. Monitor už začal ukazovat první údaje a na obrazovce se ukázaly přesné rozměry a váha samotného auta. Zařadil jsem za jedna, a když na ovladači zablikala jednička, nastartoval jsem. Pomalu jsem přidával rychlost i řadil až do pětky, až na tachoměru bylo sto čtyřicet. Nedával jsem tomu pokoj a protáčel auto dál a dál, až motor řval sílou, kterou musel dát do protáčení válců.
Pak to přišlo. Asi v sto devadesáti to začalo bouchat a já nedokázal specifikovat, odkud to jde. Ani na přístroji se nic neukazovalo a to mě děsilo ještě víc. Ukázala se chyba, kterou jsem nemohl ovlivnit a nedokázal jsem na ni přijít.
Zastavil jsem auto a nechal ho dosednout zpět na beton. Ramena vyjela nahuru a já sjel bezpečně z pásů, aniž aby se sjely gumy.
Tomuhle přístroji jsem dal půl roku života. Bylo těžké vymyslet vše tak, aby to do sebe zapadalo, a my jsme byly jediná dílna, která ho měla. I když nabídky na jeho odkup byly víc než slušné, strýc všechny odmítl.
A přesto…Snad poprvé mi nic neukázal.
Najel jsem zpět na hydraulický zvedák a vystoupil. Vyjel jsem si s ním nad hlavu a hydraulickým šroubovákem odmontoval obě přední kola. Přenesl jsem je na změření sbíhavosti a různých odchylek. Podle kontroly opět nic. Vše bylo čisté a bez známek nějakého poškození.
Zkontroloval jsem i brzdy, silentbloky, stabilizační tyče, pérování, tlumiče, ale nic… Brzdy fungovaly a bylo vidět, že mají jen lehce najeto. Tohle všechno bylo nové a nejspíš nastrčené jen jako zkouška pro mě. Ale…
Pořád to všechno bylo divné… Nezdálo se mi to. Něco mi nesedělo a stále to tak divně chrastilo. Spíš jen pro svoji jistotu, jsem vše vyměnil za naše díly, které byly opravdu vyzkoušené. Aspoň jsem zjistil, že by to mělo být u pravého kola a tak jsem to vše vyměnil.
Když jsem to udělal, přestalo to klapat, což mě trochu uklidnilo, ale stále jsem z toho měl nepříjemný pocit. Nic viditelného tam však nebylo, a i když jsem zcela nebyl spokojený, spustil jsem auto z heveru dolů.
„Mělo by být hotové,“ řekl jsem asi po třech hodinách ustavičné práce.
Teprve až nyní mi došlo, že jsem tu sám a oni dva se někam zdejchli. Ne, že by mě to nesralo… Ano… Velmi mě to štvalo. Moc…
Zamkl jsem tohle super fáro a vyšel ven na zahradu, kde jsem ty dva nejspíš čekal. Taky že tam byli a ne sami. I se strýčkem tam popíjeli pivo a bavili se. Smáli se a já měl chuť, jim ty jejich tváře rozmáznout o stůl.
Já tam dřu… Snažím se a oni? Si tu vysedávají u pivečka a klábosí jako stařenky? Haaa?
„Aaaaa… Už jsi tu? Tak pojď, máš tu Pito,“ usmál se strýček a ukázal na prázdné místo vedle Hisoki.
Jak snadno si ho ten zmetek obmotal kolem prstu, co?
Sedl jsem si a na jeden zátah do sebe vyklopil ještě studené Pito. Sice to nebylo pivo, ale mně to nevadilo, chuť to docela mělo a i barvu, takže to tak trochu zchladilo mé hrdlo.
„Celý jsem to zkontroloval a vyměnil, co se dalo. Můžeš mu zavolat, že je to hotové,“ povzdechl jsem si a vyžádal si od strýčka z malé cestovní ledničky další Pito.
„Ale?“ podíval se na mě výřečně, když mi podával další flašku.
Ale? Ale hovno… Já sám nevím, co s tím zkurveným autem je, a vadí mi to natolik, že nejspíš dneska nebudu spát a to mám zítra kvalifikačky. Do prdele… Proč mě to tak sere? Pokud s tím autem něco je, tak na to stejně nepřijdu, když se to nikde neukáže. Sakra…
Byl jsem z toho všeho nervózní a snad poprvé si nevěděl rady.
Nikde nic… Nikde nic… Je to v pořádku… Nikde jsi nic nenašel… Speede… Je to ok.
„Nic… Asi se mi něco jen zdá,“ povzdechl jsem si a otevřel si flašku o desku stolu.
„Tobě se nikdy nic nezdá. O co se jedná, třeba ti můžu pomoct,“ řekl strýček a poplácal mě po rameni.
„Udělal jsem všechno a už to nerachotí, ono ani před tím to nebylo špatný, ale… Mám jen takovej divnej pocit. Udělal jsem i zátěžovku a tam taky nic. Asi se mi jen něco zdá,“ nervozita ve mně rostla.
„Určitě je to v pořádku. Možná ti ještě v hlavě vězí ta bouračka a jsi kvůli tomu opatrnější, ale pokud si udělal tohle všechno, je to v pořádku,“ usmál se strýček a mě se trochu ulevilo.
Vždy jsem mu věřil, a pokud řekl, že je to v pořádku, tak je.
„Dobře,“ zašeptal jsem a instinktivně se otočil k Hisokovi, aby mi dal pusu.
Dal mi ji a na moment mě objal, jako podporu, že vše bude dobré. Když jsem se však podíval na ty dva další, co nás celou dobu pozorovali, bylo mi docela trapně a hned ho od sebe odstrčil.
„Že mi řekneš, co mu dáváš?“ zasmál se nahlas strýček a hlasitě práskl do stolu.
Hisoka se jen usmál a Ichiro taky.
Jdete do hajzlu… Nesnáším vás! Všechny!
Vyklopil jsem do sebe další Pito a pustil se do konverzace s Ichirou.
Probrali jsme vše ohledně dráhy, která zítra měla být. Strýček přitakával a snažil se mi dávat rady, jak moc nesjet kola a o to dýl zůstat bez přezutí na dráze. Málokdy se stalo, že bych za celou dobu potřeboval přezout a když už, tak jen jednou, ale stát se mohlo cokoliv. Tady jsem nemohl udělat chybu… I když dráha byla jednoduchá, přeci jen jsem takhle nabitý závod dlouho nejel.
Jako bývalý navigátor Ichiro věděl vše, co by mi mělo dělat starosti a vždy přesně identifikoval, jak nebezpečný povrch vozovky může být. Jako poslední chodil spát a první vstával. Jezdil tu trasu asi desetkrát tam a zpátky a jeho jistota zatáček mi tolik chyběla.
I když jsem nyní s Hisokou… I když je to můj navigátor… Ichiro je ten, který se jednou znovu posadí na jeho místo… Pokud vstane a já věřím, že jo, on je génius. Je to moje druhá náprava… Je to blbý, ale Hisoka je jen dočasné řešení, a on to podle mě ví. On sám dlouho nevydrží bez toho, aby řídil. Vidím to na něm… Cítím to z něj. On je řidič, ne navigátor.
Nakonec jsme přišli na spoustu věcí, které by mohli zapříčinit naše vítězství. Začal jsem se na to těšit a to pro ostatní jezdce nebylo dobré. Chtěl jsem být nejlepší, a když jsem něco chtěl, tak jsem to měl.
Něco ve mně prostě cítilo pach spálených gum a benzínu, který unikne z plnící pistole na čerpací stanici, když zůstane člověk stát s hubou otevřenou při pohledu na tu jezdící nádheru.
Nikdy jsem si nemyslel, že mi to tolik bude chybět, ale ani jsem netušil, že se na to někdy vyseru a zahodím klíčky do kanálu své zbabělosti. Lidi i čas se mění podle toho, na jakou díru narazíme a jak hluboko do ní spadneme. Stal jsem se někým, o koho by si nikdo ani neopřel kolo a nyní… Byl jsem připraven znovu stoupnout na post prvních míst. Ne… Byl jsem připraven být první.
Věděl jsem, že s Fly to dokážu, jen jsem netušil, jak moc se mi ten člověk dostane pod kůži a jako mor mi napadne srdce.
Kurva… Pitomej Hisoka… Nesnáším ho tak moc, že ho tu nejspíš dneska zase nechám přespat. Jsem vážně kretén…
„No nic… Dál tu debaťte, holky, já jdu okouknout Bárta. Potřebuji vědět, že to bude ok,“ odešel jsem do dílny a ty dvě slepice tam nechal. Beztak jim bylo jedno, že jsem už hodinu nic neřekl.
Došel jsem k Bártovi a začal kontrolovat vše, co by mi mohlo během jízdy selhat, ale on byl prostě dokonalej. Ve všech směrech si dal strýček záležet, a pokud ne, stačilo to jen vyměnit a seřídit. Pokud jsem měl něčemu protáčet gumy, tak jedině Bártovi.
Vyměnil jsem ještě olej, i když měl najeto minimum a i filtr. Nechtěl jsem nic riskovat a i malé zaváhání by mě mohlo stát špatný skluz, či zadřený motor.
Vzal jsem ze země pohozený hadr na utírání rukou a otřel si prsty s dlaněmi.
No… Stejně to budu muset vzít benzínem, protože se mi ta tmavě hnědá barva za ten rok dost vcucla do pokožky.
„Tak máš prý hotovo. Můžu si vzít svoje auto? Kolik ti dlužím?“
Zase ten nepříjemný hlas a ještě k tomu děsně provokující ksicht.
„Klíčky máš na ponku u auta. Je hotové a na ceně se domluv se strýčkem, ne se mnou. Má tam napsané, co jsem měnil. Hele… Mám otázku. Taky jsi slyšel to klapání v pravém kole?“
I přes všechno uklidňování, které mi strýček a kluci dali, vrtalo mi to v hlavě.
„No… Možná jen trochu, ale nějak mě to nesere. Pokud si to zkontroloval, tak je to ok. Jsi přeci Hisokova kurvička a to je záruka kvality.“
Proč v každém jeho slově slyším tak drsnou hořkost, že se mi z toho hned osype tělo? O co mu pořád jde? Neustále mě napadá a zkouší, proč?
Došel až ke mně a za bradu si mě přitáhl až na centimetr k jeho přeslazené tváři.
Angel… Jeho jméno mu sedí, aspoň podle vzhledu, ale můj tip by to nebyl. Já už svůj mám.
„No… A co za tvůj zadek. Na kolik si ho ceníš?“
To už vážně přehnala ne zrovna málo. Už ho mám plný zuby.
Rozmáchl jsem se a moje pěst se mu hezky zabořila do jeho širokého úsměvu. V šoku dopadl na prdel, až mu půlky přímo pleskly o beton.
„Přestaň si na mě otvírat hubu! Je mi jedno, co si o mě myslíš, nebo kdo, kurva, jsi, ale já děvka nejsem. Najdi si jinej objekt. Pokud vím, tak jsem ti včera jasně řekl, že Hisoku… Mám rád a ty se mi hnusíš. Andělskej ksicht, ze kterého se mi chce blít a žádný srdce. Nezajímáš mě! Vezmi si auto, zaplať a vypadni! Pro dobro nás obou, se sem už nikdy nevracej!“
Byl jsem vzteklej a bylo mi to všechno ukradený. Věděl jsem, že Hisoku miluji a tahle veš mi překážela.
Začal se smát a promnul si tvář v místě, kde se mu začala rýsovat pěkně červená skvrna.
„Tak se mu to přeci jen povedlo. Popravdě jsem rád a i za to, že jsi s tím v pohodě.“
Postavil se a poplácal mě po rameni.
„Jen jsem potřeboval zjistit, jak jste na tom, a zda jsi mu neublížil, to je vše. Ale pokud všechno víš a jsi s tím smířený, tak jsem za vás oba rád. Omlouvám se, že jsem se choval jak kretén, ale je to dobrej kamarád a ještě lepší člověk. Tohle byla jen jedna chyba… Která…“
Hltal jsem každé jeho slovo a čekal na to, co jsem tolik chtěl vědět.
Konečně… Zjistím, co se skrývá za tím dokonalým Hisokou.
„Na… Myslím, že už bys mohl odjet, ne?“ Hisoka vrazil Angelovi klíče do ruky a nasměroval ho k odchodu do kanceláře, kde se už na židli rozvaloval strýček.
„Jo… Dovezl jsem ti to, co jsi chtěl. Psal sis o to, ne? Trvalo to… Nevím, proč zrovna tyhle barvy, ale Sahara říkala, že to máš podle tebe.“
Kmital jsem mezi nimi očima a zase se snažil vyčíst, o čem to mluví.
„Vážně? Tak sem s tím! Hned přijdu,“ otočil se ještě ke mně a s Angelem nastoupil do jeho fára a potom vyjeli ven z dílny na příjezdovou cestu.
Nějakou chvíli tam byli a potom zmizel i strýček. Chtěl jsem jít za nimi, ale nakonec jsem se vrátil ke kontrole Bárta.
Sedl jsem si dovnitř a zkoušel řadit, jako kdybych právě jel závody. Přesně tak, jak mi Ichiro říkal. Zatáčky řezané i nízké… prudké… stoupající… klesající… příkré… nerovné… kamenité… v dešti… sněhu… vedru…
Jasná představa se mi honila hlavou, a já za ni děkoval. Moje fantazie neznala hranic.
„Zase si to testuješ? Vůbec ses nezměnil,“ tenhle příjemný hlas mám prostě rád a nedokážu se na něj zlobit.
„Ale navigátor se změnil. Měl bys tu sedět ty, víš to? Někdy si říkám, jestli jsem to neměl být já, kdo ochrnul. Není to spravedlivé, že to pokaždé odnese spolujezdec. I když se řidič snaží co nejvíc, je to instinkt a my instinktivně stočíme volant tak, aby se nic nestalo nám,“ otevřel jsem oči a otočil se k Ichirovi.
Ten vozík mi to ještě víc připomněl. Všechno, jako kdyby se ve vteřině přede mnou odehrálo.
„Vážně mě sereš,“ zaklel Ichiro a položil mi ruku na koleno, aby se ke mně mohl nahnout.
„Není to tvoje chyba a ještě jednou to opakuji… Není to tvoje chyba. To se mohlo stát každému. A to místo… Už není moje, ale Hisokovo. Je dobrej, a vím, že je na něj spoleh. Věř mu stejně jako mě. Něco jsem ho teď naučil, a pokud není úplně blbej, tak to dá. Já už půjdu, mám rande. Takže ahoj a dostaň ty hovadiny z hlavy. Jestli to zejtra nevyhraješ, tak ti nakopu prdel!“ usmál se a poplácal mě po koleni.
„Nakopal? Jedině berlí,“ zasmál jsem se nahlas a vystoupil z auta, abych ho vyprovodil.
„Rande?“
„Jo… Je to zdravotní sestřička, která se o mě starala ve špitále. Chodíme spolu, už asi dva měsíce. Je to fajn holka, jednou ti ji představím. Tak čau a nezlob!“
Pomohl jsem mu do auta a vozík mu naložil do kufru. Věděl jsem, že doma mu s tím pomůže máma, takže jsem byl v klidu. Byl jsem rád, že měl zrovna tohle auto, které bylo uzpůsobené pro vozíčkáře. Bylo opravdu dobré, už od pohledu bylo vidět, že Ichiro věděl, jak ho dovybavit.
Rozloučil jsem se s ním a zamířil zpět do dílny. Hisoka už čekal u dveří a hned jak jsem k němu došel, objal mě.
„Chci ti něco ukázat. Pojď,“ vzal mě za ruku a táhl ke mně do pokoje.
Už byl večer a strýček opět zmizel bez toho, aby se rozloučil. Došli jsme k pokoji a Hisoka mi zakryl oči, abych nic neviděl.
„Je to překvapení,“ podle hlasu byl veselý a tak jsem se i docela těšil na to, co pro mě má.
Otevřel dveře a já slyšel klapnutí vypínače. Mezi jeho prsty bylo vidět světlo, a když stáhl ruku, zůstal jsem v naprostém šoku stát.
Nádhera… Vážně… Krása.