Doktor se znatelně přiblížil, až se ke mně najednou nesla zvláštní směsice pachů krve, potu a dezinfekce. Tak ostrá vůně, kterou jen místy doplňovala jeho silná kořeněná voňavka.
„Pane doktore… Jak je na tom,“ přeskakoval mi hlas a ruce se mi třásly v neskutečném tempu.
Nemohl jsem se uklidnit. Jedna minuta se táhla jak hodina a on ani neotevřel pusu, jak kdyby čekal, že se něco během té chvíle změní i bez jeho dočinění.
„Jeho stav je nyní velmi špatný. Jeho pravou nohu jsme zachránili, ale levou jsme museli operovat a do holení kosti dát šrouby. Zatím nemůžeme vyzkoušet reflexy, protože…“ na moment se odmlčet a setřel si pot z čela.
„Dostal se do kómatu. Zranění hlavy bylo tak velké, že se vytvořil otok a ten tlačí na mozek. Udělali jsme, co jsme mohli a už záleží jen na jeho vůli žít. Přidala se k tomu i další menší zranění. Zlomená žebra, pohmožděné krční obratle, pár hlubších ran na rukách a oděrky. Je teď velmi slabý. Musíte věřit,“ stiskl mi rameno a snažil se mě utišit, ale to, co ve mně právě bouchlo, se dalo utišit jen stěží.
„To není možný. Tohle je blbost… Že je to blbost strýčku? Že jo? Co? Proč tak na mě všichni blbě čumíte. Jděte do hajzlu… Co to, kurva… Kurva…“ nadával jsem a pomalu se sunul k zemi, jak mě zasáhla slabost.
Cítil jsem, jak jsem bezmocný a moje síla mizí, jak mávnutím proutku. Všechno mi bylo u prdele. Vybuchnout tu bomba, jen se tomu budu smát, protože jsem se cítil jak prokletý. Jak kdyby všichni kolem mě měli umřít, protože mě znají. Prvně Ichiro a potom Hisoka. Srdce se mi snad samým žalem mohlo rozskočit.
„Katsu, musíš být silný. Hisoka tě bude určitě potřebovat, až se probudí a on se určitě probudí. Už jen proto, abys na něj mohl křičet. V tom se on vyžívá, ne?“ zasmál se strýček a pomohl mi zpátky na nohy, aby mě posadil na židli nedaleko od nás.
V jeho hlasu bylo slyšet, jak moc strojená a hraná jsou jeho slova. Snažil se mě uklidnit a odvést téma jinam, ale copak to v tuhle chvíli šlo? Bylo možný, abych myslel na něco jiného než na to, jak je na tom můj chlap? Copak jsem vůbec mohl myslet?
Byl jsem vážně zničený… Posraně ztracený v tom všem a nemohl jsem najít správné řešení.
Jak mu můžu pomoct? Jak ho můžu probrat? Proč? Proč si mi to sakra udělal? Proč si tam šel? Copak jsi kurva nějaký podělaný hrdina, který musí vlastníma rukama zvedat auto? Co jsi chtěl udělat? Uvědomoval sis vůbec, jak moc mi ublížíš, když se ti něco takového stane?
Hlavu jsem měl skloněnou a díval se do země, jako bych tam chtěl najít nějaké řešení, nebo aspoň radu, jak tohle vyřešit. Byl jsem tak bezmocný… Moc bezmocný… Nebyla šance, jak bych mohl vrátit čas a třeba všechno napravit. Podruhé… Tohle peklo se na mě řítilo podruhé v mém životě a já nevěděl, jak prolomit tuhle pitomou smůlu.
„Katsu…“ promluvil strýček klidně, když viděl, jak moc jsem v nervech.
„Ne! Nesnaž se mě uklidnit! Chápeš, že tu není jak? Kdybych byl schopnej, tak jediný, co by mě teď z tohohle stavu dostalo, by byla jízda autem. Myslíš, že by bylo dobrý, abych teď sedl za volant? Vážně se mě snažíš rozesmát? V tuhle chvíli? Seru na to… Chápeš to? Mě to už nebaví… Nebaví mě tenhle zkurvenej život, kde všem kolem sebe nosím smůlu. Měl bych chc-“ v tu chvíli mě strýček poprvé v mém životě uhodil.
Byl jsem v šoku, tohle se nikdy nestalo, ale nějakým zvráceným způsobem, mě to uklidnilo. Držel jsem se rukou v místě, kde mě uhodil, a mnul si zarudlou tvář, jaká šlupka to byla.
„Už ses uklidnil? Promiň, víš, že bych to nikdy neudělal, pokud bys mě vnímal. Katsu, všechno bude dobrý, jen v to musíš věřit! Jsem tu s tebou a budu, ať se stane cokoliv. Ten kluk má sakra silný kořínek, když chtěl být s tebou. Copak si myslíš, že by to jen tak vzdal?“ mile se na mě usmál a vtáhl do své náruče, kde mě pevně stiskl, až se mi nedostávalo dechu.
„Ale… Co když to nedá? Co když… Co když… Co budu dělat? Neřekl jsem mu to… Neřekl jsem, že mu to odpouštím a že ho miluju. Kurva, tolik jsem toho nestihl,“ nadával jsem na sebe, a přitom drtil v prstech strýčkovu košili, kterou začal mít od mých slz promočenou na rameni.
Bylo to hrozný. Nejhorší den v mém životě.
„Potom to zvládneme. Ať se stane cokoliv! Co-ko-liv… Rozumíš?“ zvýšil hlas, abych ho začal pořádně vnímat.
„Ale tohle dopadne dobře, prostě to vím!“
Nedal mi ani chvíli na další pochybování, rozhodl to za mě. Stejně bych tu v tuhle chvíli zůstal tak či tak. Napadaly mě však ty nejčernější myšlenky, a to nebylo dobře. Nemohl jsem z hlavy dostat to, že by se mu mohlo přitížit a já o něj můžu přijít.
Začala mě bolet hlava a celé tělo se dostalo do šoku, jak moc jsem se klepal. Jako by mi byla zima a teplo zároveň. Měl jsem hlad, a přitom mi bylo tak špatně, že bych v tuhle chvíli nic nesnědl.
Seděl jsem na té chodbě a neustále se díval na dveře, které vedly na sál. Ještě ho nevyvezli na pokoj, abych u něj mohl sedět a držet za ruku. Z nějakého důvodu stále zdržovali.
„Ten doktor nic neříkal o tom, že ještě budou operovat. Proč tam, do prdele, ještě je?“
Znovu ty nervy. Vstal jsem a začal pochodovat po chodbě. Nemohl jsem už jen sedět a nevědět, co se tam za těmi dveřmi děje. Nikde nikdo… Prázdná a tichá chodba, jak kdyby tu každý umřel a jen y zůstali naživu. Hrozně ubíjející pocit. Jak kdyby mi někdo rval srdce z těla.
„Je vidět, že jsi byl mimo. Doktor říkal, že mu ještě musí zafixovat a něco zavést do té sešroubované nohy, ale na to tam je už nějaký odborník. To on nedělal. Jeho otec je velmi bohatý, a to i Hisoka. Hned, co se to dozvěděl, zařídil mu to nejlepší ošetření, které mohl sehnat. Neboj se,“ povzdechl si strýček a ani se mě nesnažil zastavit.
Měl naprostou pravdu. Od té doby, co mi doktor řekl, že je Hisoka v kómatu, vůbec jsem nevnímal, co říká. Ani jsem nepostřehl, že odešel zpátky na operační sál.
Konečně se po dvou hodinách otevřely dveře operačního sálu a z něho vyváželi na lehátku Hisoku. Jen zahnuli na ARO a znovu se za nimi zavřelo. Myslel jsem, že se mi to snad zdá. Nohy mi zdřevěněly a nemohl jsem se pohnout. Pozoroval jsem, jak znovu mizí a nedokázal jsem říct ani jednou slovo. Nakonec mě z toho zkamenění vyvedl strýc, který do mě drcnul, abych si od sestřičky vzal hygienické oblečení, které mu mělo zajistit naprosté bezpečí od okolních bacilů.
Vzal jsem do ruky to zelené cosi, co mě už na dálku odpuzovalo a navlékl si to. Strýc mi to ještě vzadu zavázal. Na hlavu jsem si nasadil igelitovou čepici a přes pusu si dal roušku. Vypadal jsem jak jedna z těch sestřiček, co tu z operačního sálu pobíhaly a donášely určité věci na pokoje.
Ještě chvíli jsem se rozhoupával k tomu, abych udělal první krok, ale bylo to, jak kdyby mi tím měla upadnout noha. Nějak jsem se nemohl rozhodnout k tomu, abych ho viděl. Možná jsem se podvědomě děsil toho, jak mě to sejme, když spatřím pravdu.
„Tak běž, počkám tady,“ ukázal strýček na lavičku za sebou a strčil do mě, abych se konečně rozešel.
Šel jsem za sestřičkou a pozoroval pokoje, kdy leželi jiní pacienti. Okna byla prosklená, takže bylo vidět všechno, co se tam děje. Když jsme přišli k Hisokovi, dveře byly ještě otevřeny a uvnitř mu připojovali kapačku do žíly a dívali se na ozvěny jeho srdce, které pípalo na monitoru jednoho z přístrojů.
Byl to děsivý pohled. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat a donutit se, abych došel až k němu a sedl si na připravenou židli. Hrozný tíživý pocit mi svíral srdce, když jsem viděl, do jakého stavu se dostal.
„Hiso… Hisoko…“ zašeptal jsem, když jsem se konečně rozhoupal k chůzi.
Myslím, že v tuhle chvíli, když člověk vidí, jak ten druhý trpí a nemůže mu pomoct, je i silák slabý. Najednou se naprosto změní hodnoty života a člověk pochopí, co je pro něj nejdůležitější. Pro mě to je Hisoka.
Sedl jsem si a opatrně ho chytil za ruku, abych se utvrdil v tom, že je opravdu živý. Měl jsem o něj hrozný strach, ale v tuhle chvíli mi to ujištění moc nepomohlo. Nikdo netušil, zda se vzbudí a jestli vůbec. Mohl jsem tu jen být s ním a držet ho na tomhle světě silou vůle. Doufal jsem, že když uslyší můj hlas, prostě to nevzdá.
„Kurva… Jestli to vzdáš, tak tě zabiju! Ne… nesmíš to vzdát, protože jen já tě můžu zabít, je ti to jasný, ty šmejde...“ rukou jsem si zakryl tvář a cítil, jak se mi z očí valí slzy.
Najednou jsem to tu chtěl všechno roztřískat. Hisoku vytáhnout z postele a třást s ním, dokud by ty pitomý oči neotevřel. Byl jsem tak moc na dně, že mě to žralo zevnitř jak spalující oheň dřevo.
Brečel jsem… Nadával… Vztekal se… Prosil… Udělal bych všechno, abych zase slyšel jeho hlas a věděl, že je v pořádku.
Čert vem nohu, tak bude pajdat, to mi nevadí. I kdyby neměl nějakou část těla, je mi to u prdele. Chci s ním mluvit, jen s ním být. Postarám se o zbytek, budu ho živit, pomáhat mu, klidně ho budu koupat a vařit každý den čerstvé jídlo. Jen, do hajzlu, vstaň… Hisoko… Moc mi chybíš…
„Prober se prosím… Miluji tě,“ šeptal jsem a tvář tiskl k jeho dlani.
Seděl jsem tam a hodiny plynuly, jak kdyby neměly konce. Neměl jsem hlad ani žízeň, jen jsem ho pozoroval a vnímal každý záškub a pohyb jeho těla. Ubíjelo mě to. Až sestřička, která se na to už očividně nemohla dívat, mě vytáhla ze zamyšlení.
„Běžte se, prosím, najíst. Musíte být slabý a taky byste se měl převléknout. Je z vás cítit benzín, a to není v tomto prostředí žádoucí,“ pokárala mě a ukázala na dveře ven.
„Budu tu s ním, nemusíte se bát,“ pousmála se a začala kontrolovat Hisokův zdravotní stav.
S povzdechem jsem vyšel na chodbu, kde na mě už čekal strýček. Bylo vidět, že se za poslední hodiny odsud ani nehnul, a až nyní si uvědomil kolik je vůbec hodin, když si rychle zkontroloval hodinky na ruce.
„Jak mu je?“ ihned vstal a došel ke mně.
Právě v tu správnou chvíli, protože já šel pomalu k zemi. Nevyspání z předešlé noci, hlad a žízeň, stres a strach, to všechno si vybralo svou daň a já se složil.
Poprvé ve svém životě jsem nebyl schopen se s něčím poprat. Přestával jsem věřit, že tohle dám. Vždy jsem byl silný, ani tátovi nadávky, vydědění mě, ponižování od nejbližších lidí, nic mě nesrazilo na kolena. Byl jsem na dně. Sám, jen s hrstkou lidí, kterým jsem si dovolil říkat rodina, ale přesto prázdný. Moje srdce leželo na pokoji s Hisokou a krvácelo. Cítil jsem to, co jiní, když přichází o svoji lásku. Najednou nebyl silný postoj chlapa něco platný. Slzy si našly cestu ven a bolestné chvění zasáhlo mé tělo. Chtěl jsem být na jeho místě… Trochu jsem se cítil i jako zbabělec, že jsem za ním neběžel hned. Našel jsem někoho, kdo snesl vše, co jsem mu naplival na záda a on se mnou zůstal. Měl jsem se ponížit už na začátku a dovolit mu vejít do mého světa, ale bál jsem se. Jenže… Vše skončilo ještě hůř, než jsem si kdy mohl představit.
„Půjdeme na chvíli domů. Najíš se. Vykoupeš, trochu vyspíš a pak tě odvezu zpátky, ano? V tomhle stavu bys tu nebyl nic platný. Vím, že se ti nikam nechce, ale takhle mu nepomůžeš. Musíš být plný síly, abys mu ji mohl dát.“
Strýčkova klidná a vlídná slova pro mě v tuhle chvíli byla jak balzám na duši. Nějak jsem přestal věřit na zázraky, ale v tuhle chvíli jsem se i modlil k bohu. Beznaděj střídala únavu a on měl ve všem pravdu. Nic jsem neřekl jen jsem souhlasně přikývl, abychom se tu dál nezdržovali a potom, až udělám, co mám, jsem se mohl vrátit zpět.
„Dobře,“ oddechl si strýček a pomalu jsme šli do auta.
Podle všeho se už i novináři dozvěděli, kde je Hisoka, a podle toho to před nemocnicí vypadalo. Kdybych v tomhle vyšel ven, bylo by jim jasný odkud vítr fouká. Takhle to vypadalo i po Ichirově nehodě.
Ty svině vždy ví, kde je nehoda, nebo kde někdo trpí, aby se na tom mohli živit, a ještě vím ničit lidi, kteří se na to dívají. Serou mě, ale nic s tím neudělám. Lákají sponzory, kteří jsou hold potřeba. Ale zrovna dneska jsem na ně vážně neměl náladu. Nejspíš bych z nich udělal auto a potom je pustil někde ze srázu.
Strýček odběhl, ale po chvíli se vrátil a táhl mě někam dozadu celé nemocnice. Ani jsem se nebránil, cokoliv, abych nemusel jít přes tu bestiální sešlost. Jednou mi to stačilo a nebylo to příjemný. Dodnes si pamatuji, jak stanovali před našim domem asi týden, než to vzdali. Ještě že jsme měli velikou zásobu jídla.
„Ta příjemná sestřička mi ukázala na plánu nemocnice zadní východ, abychom nemuseli přes tamty, a i zpátky tu nechá otevříno,“ vysvětlil mi, a přitom se uculoval, což mohlo znamenat jen jedno. Dala mu svoje číslo.
Vyšli jsme ven a zamířili k autu. Díky bohu, že ho strýček dal do vedlejší ulice, protože nebylo kde jinde parkovat. Hned jsem nasedl a po celou cestu domů se jen díval z okna ven. Nemohl jsem mluvit, tak nějak nebylo o čem. Nic jsem nevěděl, a podle všeho se to ještě nějakou dobu ani vědět nemělo. Bylo to na hovno…
„Vystupujem,“ houkl na mě a popostrčil ze dveří, které otevřel.
Šel jsem do domu, ale byl jsem spíš jako loutka, všechno jsem dělal instinktivně. Spíš, jak když někdo naprogramuje robota. Když jsem měl vše hotové, sedl jsem si na gauč vedle strýčka a pozoroval televizi. Chtěl jsem už zpátky a nezdržovat se tu. I jídlo jsem do sebe naházel tak rychle, že mě pěkně bolel žaludek. Jenže…
Usnul jsem v polovině slova, co jsem chtěl říct strýčkovi. Úplně jsem odpadl, jak kdyby mě někdo vypnul a já se nemohl nahodit zpět. Ve snech se mi stále promítala ta chvíle, kdy jsem slyšel to hrozné skřípání plechů a potom vidět Hisoku ležet na zemi. Byla to jak neustále dokola se opakující smyčka bolesti.
„Usnul asi před osmi hodinami, neměl jsem sílu ho budit, tak jsem ho nechal na tom gauči a v téhle poloze,“ říkal strýček docela nahlas.
Pomalu jsem otevřel oči, ale moc to nešlo, jak mě dostala únava. Posadil jsem se a prokřupal všechny ztuhlé kosti, jak pitomě jsem ležel. Chvíli jsem se kolem sebe díval, protože jsem si hned nemohl uvědomit, kde jsem. Jak kdybych byl v tom snu a ne tady. Něco bylo špatně… Všechno se proměnilo v realitu a já nevěděl, zda spím, nebo jsem vzhůru.
Slyšel jsem kroky, které se ke mně blížily, ale nebyl jsem schopen rozeznat, kdo to je. Ale nebyly to jen kroky, ale i zvláštní skřípání něčeho o zem.
„Jak ti je?“ zeptal se mě tak známý hlas a já konečně pohlédl před sebe.
Ichiro… Jak věděl, že ho potřebuji? Jak tohle lidi vědí?
„Na hovno,“ procedil jsem mezi zuby a promnul si unavené oči.
„Kolik… Kolik je hodin? Je něco nového? Co?“ začal jsem najednou ze sebe chrlit, když jsem si uvědomil, že jsem usnul.
„Je večer a hodně pozdě. Půjdeme tak hned ráno. Nikdo nevolal, protože se zatím nic nezměnilo. Uklidni se a promluv si s Ichirem. Přišel ti něco nabídnout a říct, je to důležité pro tebe a Hisoku,“ povzdechl si strýček, když viděl, jak zmatený jsem.
„Chtěl jsem tam ještě jít. Co když se něco stane, když tam nebudu? Nemůžu… Nemůžu tu být,“ začal jsem jančit a zvedal se k odchodu, ale Ichiro mě za ruku stáhl zpět na sedačku.
„Zůstaň tu. Nic jim tam platný nejsi, a kdyby se cokoliv zhoršilo, tak ti hned budou volat. Musíme něco probrat. Vím, že na to není správná chvíle, ale jindy se to vyřešit nedá,“ pevněji mě chytil Ichiro za obě ruce a přesunul se za mnou na gauč.
Byl jsem v šoku a nechápavě se na něj díval, když jsem viděl, jak se zvedl z vozíku a na jeden zátah byl vedle mě.
„Kdy? Jak? Ty… Můžeš chodit?“ promnul jsem si oči, abych se ujistil, že to není žádný sen.
„Ještě moc ne, ale zlepšuje se to. Chtěl jsem ti to říct dneska po závodech, bylo to překvapení, ale… Bohužel se to zvrhlo jinak. Poslouchej mě teď pozorně, tohle je důležitější,“ zadíval se mi do oči a bylo vidět, že to, co mi chce říct, je opravdu na prvním místě.
Pohodlněji jsem se usadil, abych na něj lépe viděl, a neustále si ho prohlížel, protože tohle byl pro mě zázrak, v který jsem vážně nedoufal. Mohl chodit… Po dvou letech trápení nás obou byl samostatný a schopný zase běhat. Spadl mi obrovský kámen ze srdce a ulevilo se mi. Jenže ten mnohem těžší nepřestával bolet a zabíral celou plochu mého srdce.
„Posloucháš mě?“ zeptal se Ichiro po chvíli, když zjistil, že z toho, co mi zatím řekl, jsem nepochytil ani fň.
„Promiň, mluv,“ odpověděl jsem mu a tentokrát se už soustředil.
„Unie pro závody vám za ten hrdinský čin, který jsme s Hisokou udělali, dali náhradní termín na závod. Je to zítra dopoledne. Vím, že by chtěl, abys jel a vyhrál to za vás oba. Pokud budeš chtít, pojedu s tebou jako navigátor. Udělám to, bude to pro mě naposledy. Už nechci závodit, čekáme dítě,“ usmál se a pohladil mě po hlavě.
Naprosto šokovaný jsem seděl a nevěděl co mu mám říct. V tu chvíli na mě dopadalo tolik informací, že jsem ani nevěděl, jak se jmenuji.
Dítě? Odklad závodu? Pojede se mnou?
„Nech si to projít hlavou a hned zbrkle neodpovídej. Trať znám a nemyslím si, že by někdo o tobě věděl víc než já. Zvládneme to a vyhrajeme pro Hisoku.“
Byl tak nadšený a připraven se mnou znovu sednout do auta. Jenže…
Jak mohu jet bez tebe? Hmm? Hisoko? Tohle není jednoduché rozhodnutí ani pro jednoho z nás. Mám Ichira rád a moc jsem toužil s ním zase jednou projet naše kola u Bárta, ale… Hisoka… Mohu se takto posadit za volant a věřit, že se zase něco nestane? Co když se to během toho zhorší s Hisokou? Ale Unie nedává moc šancí na náhradní termíny. Pokud vím, stalo se to tak jednou.
Bylo to moc narychlo. Nevěděl jsem, jak odpovědět, nebo zda vůbec jezdit. Popravdě jsem byl dost rozhodnutý pro to, abych definitivně skončil se závoděním.
„Vím, že je to pro tebe těžké, ale měl bys to odjet. Už jen proto, aby ses zbavil toho strachu, který tě začal pěkně žrát. Věř, že Hisoka by si nic jinýho nepřál. To on tě dostal z tvojí samoty opět na výsluní. Nehaň jeho práci a lásku, kterou ti otevřeně dával. Takhle uctíš všechno, co pro tebe udělal,“ pohladil mě po rameni strýček a podal mi krásně vonící kávu.
„Já… Já nevím…“ dostal jsem ze sebe jediná slova.
„Máš čas. Já budu připravený na cokoliv,“ povzdechl si Ichiro a vzal si druhý hrnek od strýčka.
Vážně to nebylo jednoduché rozhodnutí a trvalo pár hodin, ve kterých jsem si s Ichirem promluvil o jeho dítěti a dalších věcech, které musely zákonitě následovat. Ale nakonec rozhodnutí padlo…