Můj mozek šílel z představy, co se tam mohlo dít, když mi ruka toho kluka zakrývala oči. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit a jednu mu vrazit za to, že mě stále pevně drží a nepouští mě ani na kousek. A pak to přišlo…
Skřípání plechů, jak se drtily o zem, když se auto převracelo na střechu a pod tíhou podvozku, který v tuto chvíli byl nahoře, se mačkala kapota jak kus papíru. Nebýt vzpěr, které musí mít každé závodní auto, nejspíš by z toho už byla jen placka, která by ani v nejmenším nepřipomínala auto.
Slyšel jsem ten šílený zvuk, jak se drtily kosti… Zarývalo se mi to do uší a rvalo srdce na cáry.
Byli jen kousek a jejich křik se nesl až ke mně. Bolest v jejich hlase mě tolik ničila, jako kdybych to já byl v tom autě… Jak kdyby to uvěznilo mě…
Vše přehlušovala jen bouřka, která se z toho nepatrného deštíku stala. Chlad se vpíjel do kostí a roztřásl mé tělo, jak kdybych měl zimnici, ale i já moc dobře věděl, že ta tíseň není z počasí, nýbrž z toho, co se tam přede mnou dělo.
Ze všech sil, jsem konečně toho kluka ze sebe setřásl a hned mu odhodil ruku, když ji pohotově ke mně znovu natahoval.
„Už na mě nesahej!“ podíval jsem se na něj a potom už jen mířil k místu, kde byl Hisoka i Angel.
Každým krokem se mi stahovalo srdce do menší a menší kuličky. To, co jsem viděl, bylo něco šíleného. Hisoka ležel na zemi a těsně před autem Angel, kterého stihl nejspíš během té chvíle vyhodit z auta. Ale…
Angel se neprobouzel a jen bezvládně ležel na deštěm skrápěné trávě, která smrděla po směsi benzínu a oleje. Věděl jsem, že by to nevybouchlo, jak všechny auta Simírovi z Kobry 11. Jen letmo jsem zkontroloval, jestli Angel dýchá. Když jsem nahmatal na zápěstí jeho zrychlený tep, byl jsem klidnější.
Nejhorší chvíle nastala, když jsem se podíval na Hisoku a konečně spatřil celou pravdu. Srdce se mi zastavilo v chodu a neskutečně tíživá bolest se usadila na hrudi. Jeho nohy… Byly uvězněny pod autem, skřípnuté mezi kapotou a zemí. Nejspíš, jak auto padalo, nestihl vyběhnout a uvěznilo ho to jako loutku. Klekl jsem k němu a začal kontrolovat, jak na tom je.
Nevnímal mě… Ani oči neotevřel a jen ležel, jak kdyby mi měl umřít. Jeho mělký dech a jen slabý tep, mě přiváděli k šílenství. Postavil jsem se a beznadějně se snažil odtlačit to pitomé auto z jeho nohou, ale nebyl jsem Superman a neměl jsem nadpřirozené schopnosti, aby se mi to mohlo povést. Nemohl jsem udělat nic… Nic, jak bych mu mohl pomoci. Jen z dálky jsem slyšel, jak se k nám řítí sanitky a policie a majáky prosvětlují šeď tohohle dne.
Zápasil jsem s tíhou té kovové konstrukce a lomcoval s ní, jak kdybych to mohl dokázat. Bušil jsem do toho… Plival na to, co mi ho věznilo… Nadával… Brečel… Nic…
Najednou nebylo nic důležitějšího než on. Všechno jsem zapomněl…
„Vysrat se na to… Probuď se do hajzlu… Kurva Hisoko, dýchej! To mě tu přece po tom všem nenecháš. Hisoko!!! Ty pijavice, co mě nenecháš ani dýchat a teď ani neotevřeš ty zasraný oči? Hisoko!!!“
Byl jsem bezradný… Nohou jsem do něj šťouchal, jak kdybych věřil tomu, že se probudí a pomůže mi to auto zvednout. Nemyslel jsem racionálně… Chtěl jsem ho jen zachránit a zase držet v náruči. Vše jsem mu v tu chvíli odpustil… Odpustil bych všechno, jen kdyby… Kdyby zase stál vedle mě.
„Pane… Pane… Pane, pusťte nás. Odstupte prosím od toho vozu, abychom ho mohli nadzvednout. Pane! Pane slyšíte mě?“
Někdo na mě mluvil, ale mě to bylo jedno. Nevnímal jsem svět kolem sebe až do chvíle, kdy mě od vozu prudce někdo odstrčil a narval do rukou nějakého hasiče, který mě pevně přidržel, abych se jim dál nepletl pod nohy.
„Pusťte mě! Dej ty zasraný ruce ode mě pryč!“ řval jsem na tu osobu, které jsem ani neviděl do tváře, jak jsem byl k němu otočený zády.
„Prosím, buďte v klidu! Stejně tam nic nesvedete a jen se jim budete plést. Odvedu vás do sanitky, aby vás ošetřili, nejspíš podle krve na rukou krvácíte,“ mluvil na mě klidně a pomalu se i se mnou posunoval k vozu, který stál opodál.
„Nejsem zraněný… Já tam, sakra, při tom nebyl.“
Sice jsem se pořád bránil a nesmyslně se snažil dostat za Hisokou, jako bych se bál, že beze mě umře, ale po chvíli jsem trochu povolil a nechal se dovléct až k ošetřovateli. Ten zcela profesionálně dezinfekcí omyl mé ruce a kontroloval, odkud krev vytéká. Až nyní jsem si uvědomil, že jak jsem se zapíral o to auto, tak se nejspíš kousky roztříštěného skla zasekaly do mých dlaní. V tom adrenalinu, jsem necítil, že by mě to nějak vadilo, nebo ubližovalo, prostě jak kdyby se nic nedělo. Jenže podle ranek, které se najednou objevily, to nebylo až tak dobrý, jak jsem si myslel.
Zdravotník opatrně čistil ranky a přikládal polštářky, aby zjistil, jestli nějaká nepotřebuje zašít. Po celou dobu jsem ani na sekundu neodtrhl oči od místa, kde ležel Hisoka. Jak zhypnotizovaný, jsem pozoroval celou situaci a jen tiše trpěl tím, že jim nemohu pomoci.
Slyšel jsem ruční frézy a viděl jiskřičky, které od plechů odskakovaly, když vyřezávaly Hisokovo tělo z toho ledového vězení. Poprvé z mých úst vyšlo něco jako modlitba. Netušil jsem, k jakému božstvu jsem ji posílal, ale nejspíš ke všem, jak jsem byl na dně. Nějaká důstojnost, nebo hrdost byla nyní v hajzlu a mě bylo jedno, zda někdo vidí moji uslzenou tvář a říká si o mě, že jsem slaboch. Celý život jsem trpěl za svoje přesvědčení, nebo tvrzení, že jsem gay, za což jsem se nikdy nestyděl. Tenhle moment změnil moje priority a zamotal mým světem.
Podruhé jsem viděl někoho, koho miluji, jak bezbranně leží, a já nemohl nic udělat.
Jaká hrozná bezmoc… Beznaděj… Tragická absurdnost…
„Jste ještě někde zraněn? Bolí vás někde?“ promluvil na mě po chvíli muž, když mi doobvázal zranění.
„Co?“
Až nyní jsem odlepil oči od hasičů, co už konečně dořezali a vytrhali kusy plechů z auta, aby pomalu za přítomnosti zdravotníků Hisoku přesunuli na lehátko.
Podíval jsem se na zafačované ruce a pokusil se zahýbat prsty. Nějak mi to bylo jedno… Necítil jsem bolest a rozhodně mě to nezajímalo.
„Ne!“ odsekl jsem a postavil se na nohy, protože jsem právě zpozorněl.
Hisoku pomalu uložili na lehátko a v rychlosti odváželi do sanitky, která už byla nastartovaná k odjezdu.
„Počkat!“ křikl jsem a rozběhl se k vozu, ale v tu chvíli mě zastavil strýček, který právě dorazil.
„Nejsi příbuzný, stejně by tě s ním nepustili. Už jsem zavolal jeho otci do Ameriky, ale zvedla mi to jen sekretářka. Měj strpení, čekám od něj souhlas, abys mohl k němu a měl informace.“
Otočil mě k sobě a objal. Pevně jsem mu sevřel bundu a cítil, jak mi podklesávají nohy, a já se sunu k zemi. Podchytil si mě za podpaží a pomohl mi do jeho auta, kde mě posadil. Bez dalších slov nastoupil, ale než stihl zavřít dveře, zastavil ho jeden ze strážníků, co tu stále obcházeli.
„Potřeboval bych výpověď vašeho synovce,“ ukázal na mě a já se jen zachumlal do bundy, kterou jsem vzal ze zadního sedadla.
„Bude to stačit zítra? Zastavíme se na strážnici,“ mile odpověděl strýc a strážník, i když se mu to moc nelíbilo, souhlasil.
Potom zavřel dveře a nechal nás odjed.
„Nemocnice!“ nekompromisně jsem řekl do ticha a díval se před sebe, zda někde nezahlédnu sanitku.
„Je mi to jasné. Vzadu máš věci, tak se převlékni, nastydlý by si mu byl asi k ničemu,“ odpověděl mi strýc a věnoval se vozovce, po které auto tím deštěm jen plulo.
„Určitě bude v pořádku,“ snažil se mě utišit, ale já měl před sebou jen ten obrázek Hisoki, jak leží a jeho nohy jsou skřípnuté pod tím vozem.
Modlil jsem se, aby mu to nepřerazilo míchu a on neskončil jako Ichiro. Nebo aby mu to nerozdrtilo obě nohy. Neopustil bych ho ani tak, to mi bylo jasné, jen jsem nechtěl…
Ne… Nemohlo se stát, abych nosil svým navigátorům takovou smůlu… Že ne…
Hrábl jsem pro věci za sebe a stáhl ze sebe kombinézu. Byla tak mokrá, že se mi lepila na tělo a velmi těžce se dostávala dolů. Nakonec jsem se z ní vymotal a sundal i tričko, které na tom bylo podobně. V rychlosti jsem se převlékl a natáhl si mikinu právě ve chvíli, kdy jsme stáli skoro před nemocnicí.
Nechápal jsem, jak to vše stihl strýček zařídit, ale tuhle jeho ledovou chladnost v takových situacích jsem obdivoval.
Rozhodně s ním jednou nějaká žena bude šťastná, ale on pro svou dobrou povahu, není moc vyhledávaným mužem. I když jsem tohle nikdy nepochopil.
Vyletěl jsem z auta tak rychle, že jsem ani nestihl zavřít dveře, protože jsem právě viděl, jak k nemocnici přijíždí sanitka. Nebyl v ní Hisoka ale Angel, a to znamenalo jediné… Hisoka je na tom hůř, a to mě ještě víc vyděsilo. Vběhl jsem do nemocnice a na informacích se zmateně ptal na jeho zdravotní stav. Podle všeho sestřička ani nechápala, co jí říkám, podle hatmatilky, která mi vycházela z úst. Jenže jsem se nedokázal uklidnit a utříbit myšlenky, aby to dávalo smysl.
Moje láska mohla být kdekoliv a mohli s ním dělat cokoliv. Prostě jsem nezvládal tuhle situaci a byl jsem kousek před naprostým kolapsem.
„Uklidněte se prosím. Co potřebujete? Řekněte to ještě jednou a pomaleji, abych vám lépe rozuměla,“ snažila se mě uklidnit sestřička, což mně ještě víc naštvalo.
„Kurva… Chci vědět, co je s Hisokou… Tím mužem, co ho právě přivezli,“ křičel jsem na ní a snažil se z všude ležících papírů vyčíst jeho jméno.
„Klid! Zeptám se já,“ popostrčil mě strýc směrem na sedačky a posadil mě tam.
Sám se ledabyle opřel o pult a laškoval se sestřičkou, aby z ní dostal informace. Podle všeho se jí i líbil a o něčem se spolu pořád bavili.
Byl jsem jak čertík v krabičce, jak jsem se neustále na té sedačce mlel a nedokázal klidně posedět.
Myslel jsem, že z té nevědomosti umřu, protože jsem každou chvíli očekával infarkt, jak mě neustále tísnil ten pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.
V transu a se spalujícím pohledem, jsem sledoval strýčka, jak s ke mně vrací a sedá vedle mě.
„Je na operačním sále, nic víc mi bez svolení rodiny říct nemůže. Ale pořád čekáme na hovor od jeho otce, tak vydrž. Asi domů nechceš, že? Takže donesu aspoň kávu támhle z automatu, aby si tu nezkolaboval,“ povzdechl si a zvedl se, aby odešel k nedalekému automatu.
Prsty jsem si neustále třel spánky a oči, jak kdybych si je chtěl vydloubnout, nebo si vydřít do hlavy díru, třeba by to tak nebolelo. Pozoroval jsem dění kolem nás a vždy zbystřil, když se k pultu přiblížil někdo z doktorů a v ruce držel nějakou složku. Snažil jsem se vyčíst z jejich rtů, zda se nebaví se sestřičkou o Hisokovi, ale nikdo nic. Nezaslechl jsem ani jednou jeho jméno, nebo jen náznak, že by na nějakém oddělení skončila operace.
Někomu se rozezněl telefon a já sebou škubl, jak jsem se rychle podíval, kde je strýček. Doufal jsem, že to je ten jeho a Hisokův otec se konečně ozval. Čas pro mě neexistoval. Nerozlišoval jsem, zda tu sedím hodinu, nebo den, vše se vpilo do jedné chvíle a jediného momentu, kdy se stala ta nehoda.
Svět se mi zastavil v pohybu a já vše sledoval, jako scénu z nějakého špatného filmu. Dění kolem mě rychle měnilo svůj vzhled… Vše bylo jinak, než když jsem tu byl s Ichirou. Tohle byl taky jiný druh lásky. Nejvíc mě tížil fakt, že jsem mu nestihl říct, že mu odpouštím.
Co bych dal za to, abych to mohl vrátit zpátky a v klidu si s ním promluvit. Změnilo by to ale něco? Tohle nebyla moje chyba… Za tohle jsem já nemohl… Tak kdo? Co? Co tohle způsobilo a proč se proti tomu nemohu bránit?
Byl to strýčkův telefon a já hltal každé jeho slovo, které říkal, když se ke mně i s kávou vracel. Vrazil mi kelímek do rukou a dál se anglicky bavil s člověkem na druhé straně. Sice internetově byl totálně mimo, ale na jazyky byl vždy dobrý, to jsem měl prý po něm.
Domluvil a dal si telefon zpátky do kapsy u bundy. Potom se podíval na sestřičku a zamířil k ní. O něčem se s ní dohadoval, než přišel fax a ona si jej prohlédla. Poté ukázala na úzkou chodbičku, která mi v tuto chvíli spíš připadala jako cesta do pekla a podala strýčkovi dvě modré pásky.
„Můžeme jít čekat před operační sál na chodbu. Máme už souhlas, aby ti řekli všechny informace o jeho zdravotním stavu, ale… Zatím to nevypadá dobře. Prý měl při cestě zástavu srdce a museli resuscitovat. Co se týká jeho nohou… Jedna je jen pohmožděná, ale druhou operují. Dál nám prý řekne sám lékař, až za námi přijde. Pojď…“
Zvedl mě ze židle, protože po takovém přívalu informací, jsem jen tupě zíral před sebe a snažil se někde chytit mozek, který se rozprskl na tisíc kousků.
Pomalu jsme šli tou chodbou, která snad neměla konce, než se před námi objevila malá prosklená čekárna přímo naproti dveřím, nad kterými byl nápis Operační sál 5. Stál jsem a prsty přejížděl po dřevě, ve snaze mu aspoň tak poslat trochu svojí energie, které jsem nyní měl taky poskromnu.
„Pojď si sednout,“ vzal si strýc z rukou kávu, které jsem si stejně za celou dobu neupil a položil ji na malý stolek v čekárně.
Sedl jsem si do křesílka a neustále pozoroval dveře. S každou další hodinou, můj strach rostl do takové meze, že jsem tam už chtěl vlítnout sám a vše si zjistit.
Když mě už začaly tím světlem štípat oči, tak jsem sklonil hlavu. Díval jsem se na své ruce a sledoval každý záhyb fáče, jako bych chtěl malovat obraz. Byl jsem naprosto ztracen.
Konečně se otevřely dveře a k nám se, ještě v operačním modrém úboru, blížil doktor. Za ním hned cupitala sestřička a pevně v rukách svírala složky, které nejspíš právě psala podle prstů, které byly celé od propisky modré.
Zaslechl jsem něco až od druhé poloviny rozhovoru doktora se strýcem, protože jsem byl úplně mimo z prvního slova, co jsem uslyšel.
„Jeho stav je kritický, uvidíme do rána.“ Tohle mi jelo v hlavě jak nekonečná smyčka a ničilo mě to.
Probral jsem se, až když jsem viděl, jak odvážejí Hisoku na pokoj a mě pustili za ním. Protože byl na trauma, musel jsem mít oblek a roušku, aby ho něčím nenakazil. Všechny ty přístroje, které kolem mě blikaly a pískaly, jen rušily tenhle okamžik, kdy jsem mohl cítit jeho ruku ve své. Dýchací přístroj každou chvíli spínal a jeho hruď se nadzvedávala v přesně daných intervalech.
Sedl jsem si k jeho lůžku a jen pozoroval jeho tvář. Najednou byl nějaký… Křehký… Bál jsem se ho dotknout, že by se mi mohl rozpadnout, nebo měl náhlou zástavu srdce, nebo něco.
Hodiny ubíhaly a já se po celou dobu neodtrhl on místa, na kterém jsem seděl.
„Odpusť… Měl jsem s tebou mluvit. Miluji tě,“ šeptal jsem, když jsem se přiblížil k jeho uchu a jen jemně se otřel o jeho kůži na tváři.
Vše se tak neuvěřitelně vleklo, že jsem, ani nevím jak, usnul u jeho lůžka zaražený do židle. Probudilo mě až šílené pištění přístroje, když ohlašoval problémy s dýcháním.
Dveře se rozrazily a dovnitř vběhly sestřičky, hned za nimi se hnal doktor i s defibrilátorem. Roztřeseně jsem se díval na to, jak mu rozhrnul košili a destičky přiložil Hisokovi na hruď. Sestřička mě už tlačila ven, abych tu dál nebyl.
Jenže… Ještě jsem stihl zahlédnout jeho tělo, jak se nadzvedlo, když mu první šok startoval srdce.
Zlomilo mě to… Hisoko…. Hisoko… Hisokoooooo… To zvládneš… Určitě to zvládneš…
Stál jsem před zavřenými dveřmi a odmítal se jen o kousek uhnout. Strýček byl už dávno pryč a já tam zůstal zcela sám a opuštěný. Všechno ve mně se svíralo a srdce jak zuřivé bilo šíleným strachem, který jsem prožíval. Za milovanou osobu… Za lásku… Za Hisoku…
Panty zaskřípaly a ven vyšel doktor, který si právě otíral ruce do papírového ubrousku. Díval jsem se na mě a já na něj…
Co? Co se stalo?