Maro
Přivíral jsem oči, když mě Tomoko hladil po srsti. Někdy se mi ani nechce měnit zpátky do lidské podoby.
„Saisho je velmi silná osobnost. Nemluví o svých problémech. Jestli chceš vědět, jak se cítí, zeptej se ho jen, jestli je všechno v pohodě. Když bude mlčet, nebo jen mávne rukou a řekne – Ale, jo – tak není. Když se usměje a řekne: Jo, Dobrý – tak je v pohodě. Divím se, že mi vůbec o tom, co ho potkalo, řekl.“
Když Tomoko vyslovil své obavy z porodu, znejistěl jsem. Změnil jsem se do lidské podoby, ale ocas a uši mi zůstaly. Našpicoval jsem je, jako bych to chtěl slyšet ještě jednou. Ocas jsem omotal kolem jeho břicha. Chytl jsem ho do objetí a přitulil k sobě.
„Bude to v pořádku, uvidíš. Už se na naši princeznu těším,“ pohladil jsem ho po břiše a políbil ho na krku. „Jsem zvědavý, co ti naši dva vymysleli. Půjdeme se podívat na obřadní místo?“
Tomoko
„Je silná osobnost, jen musel najít to, co mu stojí za to, aby žil. Myslím, že to našel…“ usmál jsem se a pohladil Maruovi ocas hezky proti srsti.
„Jo, věřím, že vše bude v pořádku… Jen… Prostě mám jen o Ely strach, ale pokud tam budeš se mnou, určitě to bude v pořádku.“
Najednou se otevřely dveře a ti dva znova vešli do pokoje. Usmál jsem se na ně a zeptal se: „Tak, copak jste vymysleli?“
Ziro se posadil do křesla a vedle něj Saisho… Ziro začal povídat o tom kouzlu, které vymyslel, ale Saisho z toho nevypadal moc nadšeně… Podíval jsem se na něj a vzpomněl si na Maruova slova…
„A ty si o tom myslíš co, Saisho?“
Maro
Nestačil jsem zírat. Saisho byl celou dobu nervní. Takového ho neznám. Kde je ten jeho pověstný klid? Vyprskal na nás všechno, co ho rozčilovalo, a zmizel na chodbě. Byl jak vzteklá hladová kočka.
„Nejspíš opravdu má hlad,“ povzdechl jsem si. „Možná když se nakrmí, že bude klidnější… Je možné, že ho ještě i znervózňuje i ta proměna? Já si na něm zatím ničeho zvláštního nevšiml, kromě toho, že začíná být vzteklý jak ty,“ zašklebil jsem se na Zira.
Něco zabrblal a zmizel za Saishem.
„Můžeš aspoň zavřít?!“ křikl jsem ještě po něm a následně se ozvalo bouchnutí dveří a my zůstali opět sami. „Budu rád, až tohle všechno bude za námi. Ještě že nenosíš Ely tak dlouho jako ženy… to bych se asi zbláznil a to docela rychle,“ znovu jsem pohladil Tomoka po břiše. „Jseš větší než naše kuchařka,“ usmál jsem se, ale vzápětí své poznámky litoval, když jsem viděl, jak se Tomoko zatvářil.
Tomoko
No, ten teda umí být naštvaný… Ale může to být ovlivněno i přeměnou, ale spíš…
„No, neřekl bych, že má v tom ruce jen přeměna… Viděl si, jak se na Zira díval, když nám to říkal? Je zamilovaný a bojí se o něj… Jenže se oba předhání v tom, kdo se dřív obětuje, místo toho, aby spolupracovali… No nic, zítra to s nimi pořádně projdeme… Co říkáš na to, abychom se šli projít, už mi tu z toho začíná hrabat…“
Najednou procedil přes rty ta odporná slova…
„Prosím? Jako, že jsem tlustý? No, zavinil si to i ty, takže je to i tvoje tloušťka…“ naštvaně jsem si odfrkl a propaloval ho pohledem.
Maro
„To nic, to přejde, upírku…“ zasmál jsem se nakonec a prohrábl Tomokovi vlasy. „Můžeme se projít. Taková noční procházka je fajn. Provětráme si hlavu a pak můžeme jít spát. Teda pokud už nebude za chvíli den. Nějak se v těch časech začínám ztrácet…“ pohlédl jsem z okna, kde stále byla hluboká noc a podle měsíce je snad něco po polovině noci.
„Kam půjdeme?“ chytl jsem Tomoka za ruku. „V noci mi přijde všechno stejné… stejně tmavé. Na výlet s křídly to taky není, protože vesničané už spí, tak ani nesvítí okna…“
Když jsme procházeli chodbou, zdálo se mi, že z jejího konce slyším nějaké vzdychání, ale nikoho jsem neviděl. Vyšli jsme pomalu před zámek.
„Víš, Tomoko,“ zastavil jsem se na travnaté cestičce mezi stromy. „Nemůžeme stoprocentně říct, že Ely bude jako já. Nezapomeň, že jsi vlk. Silný vlk, královské krve. Může být jako ty. Nebo může mít z každého něco. Co když bude potřebovat mateřské mléko a nejen krev. Jak to potom uděláme?“
Tomoko
Pomalu jsme vyšli ven a já se usmál.
„Jestli se bojíš tmy, tak nemusíš… Podívej.“
Postavil jsem se před Maru a moje plameny mě obalily… Usmál jsem se na něj a natáhl k němu ruku.
„Podívej, z tohohle budeme mít světla… Taková živá pochodeň, ne?“
Smál jsem se a čekal, jestli i Maru použije svoje plameny.
„No, je jasné, že bude po tobě, už teď chce krev, jinak by ji stačilo normální jídlo. Ale je možné, že bude mít i něco z vlka a to by se mi moc líbilo… Chtěl bych, aby byla po nás obou… No, můžeme jít pomalu k vlčí hoře… Než tam dojdeme, bude svítat a já mám rád, když svítá a mám tě vedle sebe…“ objal jsem ho kolem pasu a políbil.
„Nebo máš jiný plán?“
Maro
„Nemám jiný plán,“ usmál jsem se a díval se na Tomoka jak v těch plamenech hezký září. „Ohříváš malou?“ přitiskl jsem se k němu. „Klidně můžeš zhasnout,“ zasmál jsem se. „Tmy se rozhodně nebojím, jsem upír. Tma je moje přirozenost.“
Chytl jsem Tomoka za ruku a zamířil jsem k Vlčí hoře. Podle měsíce nám to vyjde tak akorát. Než tam pomalu dojdem, bude těsně před svítáním, tak jak říkal Tomoko.
Pozoroval jsem po očku, jak se usmívá a nese si to bříško před sebou.
„Pořád si to její narození neumím představit. Ani to, jak se na mě budeš při tom krmit. Docela by mě to zajímalo…“ Pak jsem se zarazil a otočil hlavu a díval se na cestu před sebe. Vkročili jsme mezi první stromy a tma byla ještě větší. Zaostřil jsem svůj upírský zrak. Bylo to, jako by někdo kolem mne všechno osvětlil jemným světlem.
„Anebo to raději nechci vědět… nejspíš bych ti to zase zakázal…“ zamračil jsem se. Stejně nevím, jak bych chtěl zakázat zrození dítěte, které se rozhodne přijít na tenhle svět.
Tomoko
Pomalu jsme šli k Vlčí hoře. Bylo hezké, užívat si roztomilou procházku, když držím Maru za ruku a mé prsty se proplétají s jeho…
Krásná tmavá atmosféra, kde svítí jen měsíc na cestu…
„Krmit? No… Budu sedět a Ziro udělá hluboký řez na mém břiše, aby vytáhl malou. Ty bys měl sedět po mém boku a já se budu krmit z tvého zápěstí… Jinak by to nebylo možné. Když bude malá venku, musí mi pomocí kouzla zase zcelit ránu… A to by mělo být všechno… Myslíš, že je to málo?“
Z mojí nervozity začala být nervózní i Ely a rozzářila celé mé tělo, které teď zářilo, jak jasné slunce….
Maro
Co? To jako myslí vážně, nechat do sebe takhle řezat? Za živa? Při vědomí?
Prudce jsem zastavil, i když jsme byli kousek před cílem.
„To jako fakt?“ vyštěkl jsem po něm. „Vidíš, ani Ely se to nelíbí!“ zamračil jsem se a ukázal na jeho břicho. „No to rozhodně málo není a ty tu o tom mluvíš, jako bys šel vařit polívku…“
Znovu jsem se podíval Tomokovi na břicho.
„Nemele náhodou sebou nějak moc?“
Ely sebou mlela a opravdu to vypadalo, jako by hned teď chtěla vylézt sama svou vlastní cestou. Určitě se ji nechce čekat, až do ní někdo píchne nožem. Co když Zirovi ujede ruka? Nadělá z Tomoka akorát tak řízky.
Tomoko
„Maru, jinak to nejde… Nejsou na to žádná kouzla, aby se dala vytáhnout ven.. Jsem v pořádku, zvládnu….. Aaaaaaaaaaa…. Něco se děje Maru…“
Dopadl jsem na kolena a pevně jsem svíral své břicho…
Zdálo se mi, jako kdyby se mi chtělo rozskočit…
Cítil jsem, jak Ely jezdí prsty po stěnách břicha a najednou ucítil ještě něco… Co to bylo? Jako kdyby tam nebyla Ely sama a já se slzami v očích koukal na Mara.
„Je to tady Maru.“
Maro
Díval jsem se do nebe, jak pomalu bledne, když jsem zaregistroval poslední Tomokova slova.
„Jo, Tomoi… Je to tady, ještě tak hodinu dvě a bude svítat.“
Pak jsem si však uvědomil, že tohle si Tomoko nemyslel. Jeho hlas zněl tak divně… zvláštně… Rychle jsem se na něj otočil. Klečel na zemi, jednou rukou se opíral a druhou držel za břicho. Hleděl na mě mírně vyděšeně a v očích se mu leskly slzy.
„Co? Co… CO?...“
Polkl jsem naprázdno a klekl si vedle něj. Natáhl jsem k němu ruku, ale pak ji stáhl, protože jsem se bál ho dotknout.
„Co… ještě je čas… možná se jen Ely něco nelíbí…“
Začal jsem se bát. Tomoko se znovu skrčil v křečích.
„Tak tohle není sranda, Ely, uklidni se, nebo taťku trefí šlak!“ začal jsem být dost nervózní. „Ještě máš čas!“ začal jsem zvyšovat hlas. Ale když se Tomoko svezl k zemi úplně, byl jsem už v háji.
„Suri!!!“ zakřičel jsem první jméno, které mě napadlo. „Krucinál SURI!!!“ zakřičel jsem znovu a nejspíš jsem vzbudil i polovinu vesnice pod lesem.
„Co řveš, sakra!“ ozvalo se za mnou.
V tuhle chvíli jsem ani nepřemýšlel, jak se tam tak brzy objevil, jen jsem ukázal na Tomoka. Ruce se mi třásly a já nevěděl, co mám dělat.
Tomoko
No, tohle mi tedy zrovna moc nepomáhalo… Hlavně, že ten kdo tu šílí je Maru… Perfektní, když tu já křičím bolestí…
Hlavně, že by mi pomohl ze země? Pohladil mi záda a přejížděl po nich, aby mě uklidnil?
Třeba mě políbil?
Nic, jen tu šílí, jak nějaká histerka…
„Do prdele… Já vím, že má čas, ale asi jí to je jedno…“ vrčel jsem na něj.
Idiot, asi z toho skáču blahem…
Najednou se tu odněkud vynořil Suri a na chvíli se zarazil, když mě spatřil, ale potom pohotově zareagoval…
Ihned mě vzal do náruče a odnesl do zámku…
Pomalu mě položil na oltář a posadil ke mně naprosto vystrašeného Maru…
„Nemyslel jsem si, že tě dostane na kolena porod,“ řekl uštěpačně Suri, směrem k Maru.
Maro
Ani nevím, jak jsme se dostali na zámek. Proč jsme vlastně šli? Proč jsme se nepřenesli? Bylo by to rychlejší. Proč vlastně přemýšlím nad takovou kravinou? Do prdele, já jsem úplně v háji. Sakra. Tomoko asi porodí a já přemýšlím nad kravinami. Ruce se mi stále třásly a já skoro začal vyšilovat. I Suri se mi už směje. Když mě posadil vedle Tomoka a pronesl tu poznámku a ještě mě seřval i Saisho, probral jsem se. Tak to ne…
Prudce jsem vstal.
„Suri! Okamžitě Rozestav stráže… před obřadní síní a kolem zámku a sežeň nějakou služebnou, nebo porodní bábu, která se o malou postará hned, jak se narodí…“
Otočil jsem se k Tomokovi.
„A ty se uklidni… je to jen porod… Bude to v pohodě…“ pohladil jsem ho po vlasech a chytl ho za ruku.
Tomoko
Přes bolest, která se mi rozlévala tělem, jsem už skoro nic necítil. Bylo to děsivé a já doufal, že vše dopadne dobře.
Je to přeci jenom opravdu brzy…
Stiskl jsem Marovi ruku a z posledních sil jsem na něj promluvil…
„Musíš být u mě, začne krmení…“
Maro
Chtěl jsem ještě něco říct Surimu, když mě Tomoko zastavil. Měl jsem problém se na něj dívat. Strašně mě bolelo, když jsem viděl, jak se trápí. Proč prostě nejde udělat čáry máry fuk a bylo by to… Proč to musí být tak komplikované. Služebné již nachystaly věci pro Ely a odešly čekat za dveře, až je zavoláme. Když mě Tomoko potáhl zpátky, přisedl jsem si k němu na určené místo, kam mi ukázal Ziro.
Díval jsem se jen na Tomoka. Jen jemu do očí. Nikam jinam… Už jen letmý pohled na tu dýku, která ležela připravená, mě děsila… Co když se něco nepovede?
„Saisho,“ otočil jsem nakonec hlavu a podíval se na něho, když přistoupil k nám. „Tomoko a Ely jsou můj život… Víš… já…“ nevěděl jsem co říct. Jen jsem se na něj zoufale díval.
„Vím, nemusíš nic říkat. Záleží mi na nich, stejně jako na tobě,“ sklonil se ke mně, pohladil mě po vlasech a políbil na čelo.
„Věřím ti,“ přivřel jsem oči a vzápětí sykl a otočil se zpět k Tomokovi, když se mi bolestivě a s tlumeným výkřikem zahryzl do ruky.
Tomoko
Už se ta bolest nedala vydržet a já se prudce zahryzl do Maruova zápěstí. Pil jsem a pil, abych přehlušil tu nesnesitelnou bolest, když do mě Saisho řezal. Vše však zmizelo, když jsem uviděl malou Ely, ale…
Náhle Ziro něco zakřičel a ukázal na moje břicho. Saisho pochopil a hned ve mě bolestivě hledal druhé tělíčko. Najednou se vynořil i chlapec, bylo to však to jediné, co jsem viděl, než mě zahalila tma a já pustil Maruovo zápěstí.
Maro
Periferně jsem zahlédl, jak se v Saishových rukách zableskla dýka. Otočil jsem hlavu k Tomokovi a díval se do jeho tváře zkřivené bolestí. Kousal mě se vší vervou do ruky. Tlumil své výkřiky bolesti a i přitom se snažil sát mou krev.
„Vydrž, Tomoi,“ naklonil jsem se až k jeho obličeji a volnou rukou jsem ho hladil po vlasech. „Jen chvilku…“
V tu chvíli jsem uslyšel dětský pláč. Rychle jsem otočil hlavu a s úžasem se díval na to malinké tělíčko v Saishových rukách.
„Je… je to opravdu holčička,“ usmál jsem se na Tomoka a v očích se mi zaleskly slzy dojetím. Políbil jsem ho na zpocené čelo. Ale Tomoko znovu zakřičel bolestí a já měl pocit, že mi ruku rozerve, s jakou silou se do ní zahryznul.
„Saisho!“ vykřikl jsem já. „Co se děje?“ znovu jsem se k němu otočil, ale v ten moment mi všechny slova uvízla v hrdle. Saisho držel v rukách druhé tělíčko. Malého chlapečka, který se stejně jako před chvilkou Ely snažil poprvé nadechnout a když se mu to povedlo, ozval se po obřadní síni druhý dětský pláč. Teď už jsem nebyl schopen zastavit slzy štěstí, které se mi řinuly z očí.
„Tomoko, máme i chlapečka,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem, ale najednou stisk jeho zubů na mé ruce povolil a on upadl do bezvědomí.
Vyskočil jsem na nohy.
„Tomoko!“ vykřikl jsem. „Tomoi! Prosím tě!“ zněl zoufale můj hlas, kterým jsem Tomoka volal, aby se probral. Hladil jsem ho pot tváři, po vlasech. Pokrýval jsem jeho obličej polibky, ale on nereagoval. „Tomoko… Prosím…“ šeptal jsem tiše do jeho rtů, které můj polibek neopětovaly.
Najednou vše ztichlo, venku se setmělo a v síni znatelně ochladilo. Služebná se jen s hrůzou v očích podívala na Beliala, který se ve své démonské podobě objevil před bariérou, a pak se instinktivně sklonila nad dětmi, aby je chránila vlastním tělem.
Jako ve snu, jsem se díval, jak Ziro bojuje s Belialem. Jak Saisho přistoupil k nám a něco mi říkal… ale já ho neposlouchal.
„Kašli na nás!“ zařval jsem na něho. „Podívej se!“ Prudce jsem ho otočil, aby viděl, jak Ziro přichází o vzduch, když ho Belial, byť zraněný svíral a bral mu jeho život. Saisho se najednou zcela zklidnil. Ten jeho ledový, nic dobrého nevěštící, klid…
I přesto, že byl sláb, zaútočil na Beliala vším čím mohl. Já to jen sledoval, jak ve zpomaleném záběru… Jak Belial likviduje, co mám rád… Ještě jednou jsem se otočil k bezvládnému Tomokovi a dětem.
Saishovi docházela síla… Rozzuřil jsem se a v tu chvíli ze mě vyšlehly plameny, které zachvátily celou místnost. Ta nejhorší démonská podoba vystoupila n povrch.
„Tak dost!“ zařval jsem, až jsem zaslechl, jak se roztříštila skla v celém zámku. „Nedovolím ti, abys mi je odvedl!“
Rozběhl jsem se k nim…
Tomoko
Slyšel jsem jen řev kolem mě… Křik všech, co miluji, ale já jsem nebyl ničeho schopen… Mé tělo bylo velmi slabé… Jedno dítě by se zvládlo v pořádku, ale dvě? To tu ještě nebylo a mé tělo to nezvládlo…
Pokoušel jsem se otevřít oči, ale ty mě neposlouchaly… Potřebuji ještě čas, jen chviličku a i já budu moci ochránit svou rodinu…. Vydržte…. Sakra…
Pocit zvláštního klidu, kdy mě tělo jen bezvládně leželo, mě konejšil ke spánku, ale to já nemohl dovolit…
Sbíral jsem všechnu sílu, co mohu nastřádat….
Maro
Nevnímal jsem už nic jiného, než to, abych se zbavil toho zatraceného pekelníka. I když velmi zraněný, stále měl dost síly, aby srazil k zemi oba mocné čaroděje. Smál se jim a s rukou napřaženou proti Saishovi, kterou ho držel u země, pomalu couval k obřadnímu kameni. Bariéra, kterou kolem vztyčil Saisho ho nezastavila.
Přibližoval se k dětem. Služebná se k nim jen víc přitiskla, aby je chránila…
„Beru si je… „ otočil se Belial k nim a už natahoval ruce, aby služebnou smetl bokem.
„To nedovolím!“ zařval jsem.
V tu chvíli se plameny rozhořely ještě víc. Měly větší sílu než Belialovy a likvidovali je, jako když voda hasí oheň. Rozběhl jsem se k němu a vší silou jsem do něho vrazil. Odletěl na druhý konec místnosti. Pomalu se zvedal a s úšklebkem se na mě díval.
„Nezastavíš mě… nejsi tak silný jako já…“ blížil se ke mně pomalými kroky.
Ale já ho neposlouchal. Jeden pohled na ty, které mám chránit, mi daly takovou sílu, že jsem se už neovládal. Cítil jsem, jak se mé tělo napíná a narůstá do ještě větší velikosti. Jak se mé rohy na hlavě zvětšily a křídla roztáhly do neskutečné šířky. Ještě jednou jsem se ohlédl po Tomokovi a dětech.
A pak… rozběhl jsem se proti Belialovi velkou rychlosti a než stihl zareagovat pevně jsem ho objal rukama i křídly a pevně ho sevřel.
„Sbohem …“ vyslal jsem jen tiše k Tomokovi a přenesl jsem se i s Belialem pryč.
Tomoko
Byl jsem tak mimo, že jsem se probral až na konci, když tu začal být dýchatelný vzduch a děti vedle mě plakaly…
Otevřel jsem oči a spatřil, jak malému strká Ziro zápěstí a on nepije… Jen malá Ely se napila… Hned mě to probudilo a já se posadil…
Podíval jsem se kolem sebe a zjistil, že tu Maru není. Zachvátila mě panika…
"Kde je Maru?!"
Saisho
Do obřadní síně vrazil Suri. Rychle oddychoval, byl celý potrhaný a po ruce mu tekla krev.
„Belial zabil tři ze strážců a několik jich zranil,“ vysvětloval, když jsme na něj udiveně pohlédli. Pak se podíval k Tomokovi a dětem. „Dva? Ely nebyla jediná?“ nechápavě hleděl na mrňata, „Proč ten druhý nepije, jako Ely?“ přistoupil k nim a jemně je pohladil po hlavičce.
Nechal jsem ho rozplývat se nad dětmi a vzal Ziro bokem.
„Musíme zjistit, kde Maro je…“ v tu chvíli se silně rozzářil můj i Tomokův náramek, který během boje zhasl. Vyděšeně jsem se na něj podíval a pak znovu na Ziro. V hlavě mi začalo hučet a přestával jsem vidět. Slábly mi nohy a já, i když jsem se zachytil Zira, pomalu jsem klesal k zemi.
Dopadl jsem na zadek a chytil hlavu do dlaní.
„Ziro… Belial… po… podívej se mi do hlavy… možná…“ svezl jsem se na bok a jen nepřítomně zíral do stropu. I když jsem měl oči do široka otevřené, nic kolem sebe jsem neviděl… všechno se mi ztrácelo a já jen slyšel Belialův hlas….
„Nechám ho žít, když mi přineseš děti… Přijdeš sám… jen s dětmi… zabiješ krále a toho proradného vlka… záleží mi jen na mém synovi a jeho dětech… stejně jako tobě…“
Maro
Držel jsem ho pevně. Objevili jsme se ve světě lidí, nedaleko mého zámku. Co nejdál od Tomoka… nadechl jsem se a chystal se k tomu, že se s ním přenesu ještě na jiné místo, nějaké vzdálenější, když jsem ucítil pevné sevření kolem pasu. Belialovy ruce se kolem mne obtočily jako dva hadi. Sevřel mně tak pevně, že jsem ztrácel dech.
„Půjdeš se mnou,“ řekl tiše a políbil mne na tváři. V ten moment jsem se propadl do tmy.
Ostrá bolest na rukou mě probrala k vědomí. Škubnul jsem s nimi, avšak něco mě zastavilo a ozvalo se jen zařinčení řetězů. Otevřel jsem oči a rozhlížel se kolem sebe. Visel jsem v řetězech uprostřed nějakého pokoje. Všude byla cítit spálenina a krev. Několik různých pachů krve. A mezi nimi jsem jasně rozpoznal jednu… i když jen slabě, stále tu visela ve vzduchu… Saishova krev.
Znovu jsem škubnul rukama, ale řetězy visící od stropu mne znovu zastavily a do zápěstí se mi zařezávaly žhavé okovy.
„Jsi neposlušný syn,“ ozvalo se těsně za mnou. „Musel jsem tě připoutat, abys mi znovu neutekl. Tyhle okovy ti zabrání používat tvou démonskou podobu a nedovolí ti žádnou změnu. Čím víc se budeš škubat, tím víc se ti budou propalovat do masa…“
Belialova ruka mi přejela po zádech a já se otřepal, jak se mi udělalo zle.
„Pusť mně!“ rozkázal jsem mu.
Jen se tiše zasmál. Obešel mne a zůstal stát přede mnou. Menší zranění se mu už zahojily, zůstaly jen větší rány. Byl už oblečený v čisté košili a kalhotech, a když se na mě díval, jen se usmíval.
„Počkáme hezky, až Saisho přinese děti, pak budete spolu sdílet tuhle místnost, dokud se neumoudříte…“ pohladil mně po tváři. „Saisho to tu dobře zná… už se na něj těším…“
Ziro
Suri byl zcela mimo z těch malý drobečků a díval se na ně jak na obrázky…
Saisho mě odtáhl bokem a chtěl mi něco říct, když se jeho tělo sesunulo k zemi… Na poslední chvíli jsem ho zachytil tak, aby se nepraštil do hlavy…
Položil jsem ho na záda a vstoupil do jeho mysli… Našel jsem je tam…
Nebyl to Saisho a Belial, ale Maru a Belial… Byli v tom pokoji, co byl vězněn Saisho… Rychle jsem se podíval na Suriho a pokynul rukou, aby šel ke mě…
Tiše jsem mu zašeptal do ucha: „Musíme jít jen my dva. Saisho je mimo, toho použít nemůžu a Tomoko je ještě vyčerpaný… Prosím, přenes nás sem…“
Ukázal jsem mu místo v pekle, kam musíme jít. Jen kývnul hlavou a pevně se na mě natiskl…
Tomoko
Zcela vyčerpaný jsem se zvedl a zakřičel na ty dva, kteří chtěli odejít beze mě… Chtějí jít do pekla…
Ani náhodou, já je slyšel…
Moje síla se z poloviny vrátila a já byl připraven bojovat…
Přenesli jsme se do pekla a začal krutý boj… Přeměna ve vlka mi dala výhodu a já se cítil bezpečněji…
Jako smečka jsme tam dlouho nebojovali a přesto, ten boj byl sehraný a přesný….
Co kousanec, to vyrvaná kůže, až už byl Belial silně poškozený…
Z posledních sil, nás všechny odhodil na stěnu a naštvaně se k nám blížil, ale to už byl Maru volný a vypadal, že je v pořádku…
Ziro
Tomoko přišel k nám a natiskl se na naše těla a společně jsme se přenesli do pekla…
Bylo zajímavé, jak se Belial tvářil překvapeně a snažil se na nás seslat vše, aby se nás zbavil.
Přeměnili jsme se ve vlky a jako smečka jsme začali útočit…
Když jeden skončil na stěně, hned druhý se zakousl do jeho těla… Drásali jsme ho a vždy, když se o kousek posunul, jsme se znovu zakousli.
I on trhal naše těla a krev se mísila v jednu jedinou, krev smrti…
Já se odpojil a osvobodil Maru…
Suri s Tomokem nepřestávali a i oni se dostávali na pokraj svých sil… Jenže Belial, byl v koncích, tenhle útok nečekal.
Maro
Visel jsem v řetězech a vztekle se díval na Beliala, jak obchází kolem mne, jak divoké zvíře číhající na svou kořist. Právě ke mně natahoval ruku, když se prudce rozletěly dveře a dovnitř vrazila smečka tří vlků. Okamžitě jsem je poznal.
„Tomoko!“ vykřikl jsem, když jsem uviděl toho největšího. „Běžte pryč!“
Ale oni neposlouchali. Vrhli se na překvapeného Beliala jako jeden. Útočili na něj ze všech stran a on měl co dělat, aby se jim ubránil. Byl oslabený z předchozího boje a ti tři mu nic nedarovali. Byl to boj na život a na smrt. Ani jeden z nich se nechtěl vzdát. Bylo slyšet vzteklé vrčení a štěkání, nadávky Beliala a duté rány, když jeden nebo druhý narazili na zeď, či odletěli a spadli na zem. Belialovi se otevřely skoro zahojené rány a vlci mu svými ostrými zuby a drápy dělaly nové. Jejich krev se míchala dohromady a tvořila na zemi menší loužičky.
Já tomu všemu mohl jen bezmocně přihlížet. Když tu Ziro přestal bojovat a v lidské podobě přiskočil ke mně. Rychle mi kouzlem sundal pouta. Já mírně poklesl v kolenou, ale hned jsem se zas narovnal a změnil se v démona.
Silně jsem zařval, když jsem viděl, jak Tomoko a Suri odletěli na stěnu a zůstali tam omráčeně ležet.
„Chtěl jsi nového následníka… jsem tady! Já jsem tu vládce… ty jsi slabý a zbytečný!“ zařval jsem na Beliala. Chytil jsem ho pod krkem a mrštil jsem s ním o zeď. Byl překvapený změnou situace a mým chováním, že se nezmohl na žádný odpor. Jen se tiše sesunul po zdi na zem a zůstal tam ležet.
„Zabiju tě!“ přistoupil jsem k němu.
„Nemůžeš mě zabít… Je to zákon pekla. Syn nemůže zabít svého otce…“ řekl tiše a jen se na mně s úšklebkem díval, i když byl neschopen pohybu.
Zarazil jsem se. Měl pravdu. Ač jsem ho ve své mysli chtěl zabít strašně moc, nějaká síla mi v tom bránila. Nebyl jsem schopen k němu udělat už ani krok. Něco mě drželo na místě.
„Zemřeš sám… jsi slabý… zraněný… z toho se jen tak nedostaneš,“ řekl jsem nakonec už o něco tišeji. Otočil jsem se na Ziro.
„Jdeme domů, děti nás potřebují,“ chytl jsem mého vlka do náruče, Ziro objal Suriho a všichni jsme se přenesli zpátky na zámek.
Byli jsme doma. V chodbě, kde pobíhali strážní a služebnictvo a dávali všechno do pořádku.
Klesl jsem k zemi i s Tomokem v náruči.
„Jsme doma,“ zašeptal jsem a pohladil ho po jeho vlčí hlavě.
Z té své jsem však stále nemohl vypudit poslední věty Beliala. „Uzdravím se. Možná to bude trvat několik let, ale pak si pro vás přijdu…“
Saisho
Když jsem se probral, ticho, které tu panovalo, přerušoval jen dětský pláč. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Ve zničené obřadní síni jsem byl jen já, služebné a děti. Opatrně jsem se zvedl ze země a přistoupil k nim. Jedna z nich nosila chlapečka na rukou a snažila se ho uklidnit. Pohlédl jsem na obřadní kámen. Na velkém polštáři spokojeně spala malinká Ely.
Služebnictvo dávalo vše do pořádku.
Chlapeček pořád plakal a mě to najednou došlo. Má hlad. A nejspíš podle toho, jak se mu ukazují vlčí ouška, krev chtít nebude. Přikázal jsem, aby sehnali kojnou. Nějaká tu určitě musí být.
Opatrně jsem vzal Ely do náruče, abych ji nevzbudil a pokynul služebné, aby šla za mou. Došli jsme do ložnice Tomoka a Maru a já ji položil doprostřed jejich velké postele.
Po chvíli se ode dveří ozval ženský hlas a žena, která slouží na zámku jako pradlena, vstoupila do ložnice a okamžitě zamířila k chlapečkovi. Hned věděla, co má dělat, a malý se brzy uklidnil, když se přisál k jejímu prsu.
Když se nasytil a spokojeně usnul, pradlena ho uložila vedle Ely. Usmála se na ně, jak jsou krásní a pak všichni opustili ložnici.
„Kdykoli bude potřeba, přijdu,“ řekla ještě, než se za nimi zavřely dveře. Ztěžka jsem dosedl na postel. Co mám dělat? Nemůžu je tu nechat samotné. Položil jsem se vedle nich. Poslouchal jsem jejich tiché oddechování a vrnění a při přemýšlení, co všichni dělají, se mi začaly zavírat oči.
Tomoko
Byl jsem zcela vyčerpán a zraněný… Když jsme se přenesli do zámku, jen jsem se proměnil do lidské podoby…
Ziro se překvapivě projevil jako chůva a ihned hledal děti.
Pomalu jsem se postavil a začmuchal. Byly v našem pokoji… Jediné bezpečné místo…
Neomylně jsem vedl Maru za nimi a hned se k nám přidali i Ziro a Suri…
Když se otevřely dveře, byl jsem překvapen a zároveň rád, že jsme tady a teď, v téhle nekončící chvíli…
Podíval jsem se na Maru…
„Měli bychom se vykoupat, nemůžeme za nimi takto špinaví… A ještě jsme nevymysleli jméno pro chlapečka…“ usmál jsem se, ale nohy mě už neposlouchaly a já se sesunul k zemi…
Maro
Byl to opravdu krásný pohled. Saisho spal na naší posteli vedle miminek. Vedle našich dětí…
Zvláštní pocit, říkat naše děti. Za celou dobu, co jsem na světě, je tohle poprvé, co něco takového můžu říct. Díval jsem se na ně a měl jsem chuť si k nim lehnout. Udělal jsem krok k posteli, ale Tomoko mě zastavil. Má pravdu. Jsme špinaví a on je zraněný. Nemůžeme takhle jít k něčemu tak krásnému, čistému a neposkvrněnému. Vzal jsem Tomoka do náruče, odnesl ho do koupelny. Napustil jsem vodu do vany, pomohl mu svléknout a opatrně ho posadil do teplé vody, kterou si on, samozřejmě musel ohřát, protože já bych nejspíš zase zapálil koupelnu.
Shodil jsem ze sebe ty špinavé věci a usadil jsem se za Tomoka, opřel si ho o sebe a začal jsem ho omývat namydlenou žínkou.
„Zajímalo by mě, jak dlouho byl Saisho v těch okovech, když ho Belial věznil,“ řekl jsem po chvíli, když jsem si uvědomil, že mám na zápěstí stejná zranění, jako má on. Prohlížel jsem si ruce a pak se podíval na Tomokovo tělo. Jeho menší zranění se zahojila, jen větší zatím zůstávaly.
„Jak se cítíš? Nebolí tě něco?“ zeptal jsem se ho a opatrně mu položil ruce na břicho, kde ještě před pár hodinami byla Ely. Vlastně Ely a chlapeček.
„Je zvláštní, že Suri nepoznal, že nosíš v sobě dvě děti,“ znovu jsem pohladil jeho břicho, kde pod prsty jsem ucítil ještě zcela nezhojenou ránu po řezu. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si vybavil tu dýku v Saishových rukách.
„A jméno pro chlapečka? To asi bude teď těžké. V hlavě mi zní teď pořád jen jedno a to rozhodně nechci.“
Tomoko
Ohřál jsem vodu ve vaně a pomalu se posadil. Vše mě bolelo a nebylo jediné místečko na mém těle, které by neutrpělo nějaký šrám. Vše se uvolnilo, když si Maru sedl za mě a objal mě.
Jak kdyby ze mě spadl těžký kámen…
„Miluji tě Maru a bál jsem se… Nenechal bych tě tam a přišel bych si pro tebe, i kdyby mě to mělo stát život. Děti i já tě potřebujeme a jenom spolu jsme celý svět, který potřebuji. Opravdu jsem se bál, ale neváhal jsem…“ natiskl jsem se na jeho tělo a nechal jsem se omývat.
„Ano, ještě to bolí, ale bude to lepší neboj. Saisho ještě musí dotáhnout kouzla, aby se mé tělo celé uzdravilo, ale byl slabý a potřeboval se postarat o jiné věci… Matně jsem vše poslouchal, ale nemohl jsem nic… Bylo to tak děsivé, nemoci se pohnout, ale naše děti… Jsou krásné, že? A… Malý nepil krev, jen Ely… Nechápu, proč ho Suri necítil, ale tipl bych, že malý je po mě a Ely má silný upírský pach po tobě, tím pádem nebyl malý cítit… Mě žádné jméno nenapadá… No možná Nikko? Znamená to denní světlo, odpovídalo by mu to…. Co ty na to?“
Maro
Vyhřívali jsme se v té teplé vodě a bylo mi moc dobře.
„Jsem rád, že jsi pro mne přišel… ale bál jsem se o tebe, když jsem vás viděl a nemohl jsem nic udělat,“ mírně jsem se zamračil. „Saisho si musí odpočinout, to je pravda, ale hned jak se vyspí, tak pěkně nakluše a dodělá svou práci…“ pohladil jsem Tomoka po jeho mokrém těle. Chvilku jsem přemýšlel nad jménem, které navrhl. Asi se k němu opravdu hodí. Už jen to, jak přišel na svět. Všechny nás tím překvapil a vypadá to, že bude opak Ely. Ona je podle všeho víc upír. Tma je pro ni jak dělaná. A Nikko…
„Nikko je krásné jméno. Bude se k němu hodit,“ pokýval jsem hlavou a políbil Tomoka do vlasů. „Všiml sis, že má malinké vlčí ouška?“ usmál jsem se. Ještě chvíli jsme tak seděli a užívali si toho klidu.
„Měli bychom jít za nimi. I ostatní se musí vyspat. Teď bychom měli mít od Beliala nějakou dobu klid, tak toho musíme využít.“
Vstal jsem a pomohl vylézt z vany i Tomokovi. Zabalil jsem se do osušky a jeho také a šli jsme do ložnice. V křesle seděl Suri a s úsměvem pozoroval naše děti. Krásný pohled.
„Vymýšleli jsme jméno pro chlapečka. Bude se jmenovat Nikko,“ odpověděl jsem mu na otázku, co nám to tak dlouho trvalo.
Tomoko
„Ano, Nikko bude správné jméno… Opravdu? Má ouška?“ usmál jsem se a postavil se ve vaně…
„Musíme zkontrolovat, jestli má i ocásek, musí se mu udělat dírka do dupaček, aby si tak ocásek nemačkal…“
Maru vyšel z vany jako první a pomohl mi ven. Zabalil jsem se do ručníku a společně jsme vyšli z koupelny. Zrovna si pro Saisha přišel Ziro a odnesl ho. I Suri se omluvil a odešel do svého pokoje… Nejspíš i o něj má jeho koloušek strach… Taky aby ne… Ještě nám stihl sdělit, že má malý kojnou a to naší pradlenu. Pokud budeme potřebovat, tak máme zavolat.
Usmál jsem se a pomalu si lehl vedle Nikka a Maru vedle Ely…
„Když bude mít hlad, musíš jí dat najíst… A malý? On opravdu pije mléko… Zajímalo by mě, jak to, že nebyl cítit, ani já jsem ho necítil a ty také ne… Proč alespoň před námi se neukázal?“
Nikko se zavrtěl a mírně pootevřel své oči… Zůstal jsem v šoku hledět na jejich barvu…
Maro
Zůstali jsme v ložnici konečně sami. Byl jsem rád. Toho vzrušení bylo za poslední hodiny až až… Ale stálo to za to. Se zalíbením jsem se podíval na ty naše mrňousky. Lehli jsme si do postele vedle nich.
„No teď záleží na tom, koho bude Ely brát jako matku a koho jako otce. Říkal jsem, že
upíří mimina pijí krev hlavně od matky… Už jen proto, že na její krev jsou zvyklí, když je nosily pod srdcem.“
Pohladil jsem Ely konečky prstů po hlavičce. Měla světlé vlásky a tak jemňounké. Pak se zavrtěl Nikko a trošku pootevřel oči. Měly krásnou barvu. Jedno modré a druhé hnědé… Nechápal jsem. Ještě nikdy jsem tohle neviděl.
„Jestli Nikko bude víc vlk, tak asi bude spát méně než Ely. Ta když se dobře napije, tak potom bude spát třeba celý den. Jen uvidíme, jak to bude, když mají rodiče vlka a upíra,“ usmál jsem se, když jsem viděl ty krásné oči. „A podívej… Nikko je o něco menší než Ely, možná ho chránila už v bříšku a nechtěla nám ho ukázat. I Belial vypadal překvapeně, když viděl, že děti jsou dvě. Jo, Ely bude hodně silná. Ale to jací budou, se ještě ukáže,“ pohladil jsem po hlavičce i Nikka.
Vůbec jsem si nedokázal představit, jak teď bude vypadat náš život. Nikdy jsem děti neměl. Aspoň o tom nevím. A pokud bych zplodil potomka s Rose, tak ona by se o něho starala sama. Byla to naše dohoda. Ale ta dohoda už stejně není platná.
„Měl by ses trochu vyspat, Tomoi,“ řekl jsem, když jsem viděl, jak se mu zavírají oči a snaží se potlačit zívnutí. Když Nikko zakňoural, vstal jsem z postele a opatrně ho vzal do náruče. Takové malinké křehoučké tělíčko. Jako kdybych držel porcelánovou panenku. Nejspíš budu muset za služebnou, ať mi řekne, co s tím mám dělat.
„Jo, budeme muset přeci jenom za truhlářem, ať nám udělá ještě jednu kolébku,“ pohlédl jsem na ležícího Tomoka a houpal přitom Nikka v náruči.
Tomoko
Už jsem nebyl ani schopný udržet oči… Usnul jsem s tím, že jsem se díval na Maru, jak kolébá naše mrně a jen tiše zašeptal: „Určitě, do jedné se nevejdou.“
Usnul jsem jak nemluvně a už nic nevnímal, jen ten klid, že je vše v pořádku a já mám u sebe všechny, které miluji.