Maro
Vzbudil jsem se brzy. Tomoko ještě tvrdě spal a já neměl srdce ho budit. Oblékl jsem se a zmizel do světa lidí. Nebudu čekat do zítra. Najím se hned. Belial teď určitě nepřijde. Sedí v tom svém pekelném doupěti a přemýšlí nad tím, co se vlastně včera stalo. Stejně musím dát ještě pár otázek Saishovi.
Když jsem se dostatečně nakrmil, přemístil jsem se ke svému zámku. Už na první pohled mi bylo jasné, že něco není úplně v pořádku. Z tmavého křídla zámku jsem cítil vzrušení a nervozitu… Někteří upíři dokonce byli na zahradě, v rudých očích jim blýskalo a pohled upírali nahoru k oknům. K oknům mé ložnice.
Zasyčel jsem na ně, aby se stáhli zpátky, jestli mě nechtějí naštvat a rychle vešel do zámku. Opatrně jsem pootevřel dveře mé ložnice. Nahlédl jsem… Ziro ležel na posteli se Saishem.
Kruci… zaskočilo mi a málem jsem se rozkašlal. Tak takovou nenávist jsem fakt nečekal.
Potichu jsem přešel k Saisho a klepl mu na rameno.
„Vím, že nespíš,“ pošeptal jsem mu do ucha, abych nevzbudil Ziro. „Nevím, co se děje, ale ti krvežíznivci pobíhají po zahradě, jsou nervní a nejraději by sem vlezli. Nechápu to… je to vlk…“ podíval jsem se na Ziro.
Saisho ke mně pootočil hlavu. „Má zlatou krev… A oni to cítí. Ty ne, protože jsi ovlivněný Tomokem. Ale máš pravdu. Jak se vzbudí, půjdeme zpátky. Tady není pro něj bezpečno. Ještě že sem věrní mají zakázáno vstoupit…“
Nechápal jsem. Tomoko má tak silnou krev, že jsem necítil tak něco vzácného? I když to stálo přímo přede mnou? I když jsem se do něj zahryznul? Jejich rodina je opravdu výjimečná.
Rychle jsem zašel do svého dětského pokoje. Vzal jsem kolébku, naložil do ní ještě nějaké hračky a vrátil se s tím vším zpátky do naší ložnice k Tomokovi. Kolébku jsem postavil ke stěně na jeho straně postele.
Šel jsem do koupelny, abych se opláchl od svého lovu a krmení. Když jsem se vracel do ložnice, slyšel jsem šustot peřin.
Tomoko
Pomalu jsem se probíral, když jsem slyšel ten šrumec kolem sebe… Maro byl pryč? Ucítil jsem, že vedle mě nic neleží a že se Maru omývá v koupelně… Jen jsem otevřel oči a lehl si na bok.
„Kdepak jsi byl?“
Zahlédl jsem kolébku a hračky… Zase riskuje….
„Byl jsi bez ochrany na zámku? Zbláznil ses? A vlastně, jak je na tom Ziro? A kde jsou?“
Najednou mi hlavou prolítla myšlenka, jak na tom tedy jsou a co je s nimi.
Maro
„Byl jsem se najíst a cestou jsem se stavil na zámku. Ložnice vypadá docela děsně. Jediný pěkný pohled byl asi na moji postel…“ usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na ty dva.
„Ti dva? Usilovně přemýšleli nad ochrannými kouzly,“ přešel jsem k toaletnímu stolku a vzal do ruky kartáč na vlasy. Začal jsem si je pročesávat a zamyšleně se přitom díval na Tomoka.
„Věděl jsi o tom, že Ziro má zvláštní krev?“ zeptal jsem se ho a posadil se na postel. Podal jsem mu kartáč a dlouhou mašli a otočil se k němu zády.
Tomoko
„Zvláštní? Myslíš zlatou? Která nikdy nedojde konce? Ano.. Ty ne? Ziro je z kouzelnické rodiny, on je jedním z nositelů míru… Jsou to pradávné historky, ale většinou pravdivé…“ začal jsem Maruovi pročesávat vlasy a pokračoval ve vysvětlování.
„Vždy, když tahle osoba se vzácnou krví umře, musí se narodit další… A Ziro byl další po svém dědečkovi… Já mám také zvláštní krev, ale má je spojena s královskou. Je jiná a moji službou u smrti se její síla znásobila. Moje je silná, moc silná a jen ty ji můžeš pít, protože jsi můj partner. Každého jiného by zabila. Ale u Zira… Může ji pít každý a jen jeho to může zabít. Proč se vůbec ptáš? Co jsi tam viděl? Víš, co se může stát, když se sblíží, že? A já si nemyslím, že to Zirovi neublíží…“
Maro
Zamyšleně jsem seděl, díval se před sebe a čekal, až mi Tomoko rozčeše vlasy. Je vidět, že mu na Zirovi hodně záleží… Mírně se mi stáhl žaludek pod tím zvláštním pocitem. Záleží mu na Zirovi hodně…
„Ziro to ví? Jestli ano, tak hodně riskoval, když se vydal do světa lidí. Tam je dost v nebezpečí a zvlášť, když se octne blízko doupěte upírů. Všichni tvorové se zlatou krví umírají velice brzy. Ale on… nejspíš to bude tím, kdo jste.“
Přemýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdyby Ziro a Tomoko spojili svou krev… Zase ten podivný pocit kolem žaludku. Otočil jsem se k Tomokovi a vzal mu hřeben z ruky. Hodil jsem ho na stolek a stuhou si jen tak svázal vlasy do ohonu.
„Měl by ses oblíct, Tomoi, než sem zase vtrhne služebná…“ nebo Ziro, pomyslel jsem si v duchu. „Zajdu do kuchyně, aby nám připravili něco k jídlu, a pak budu v pracovně studovat knihu od té staré čarodějnice.“
Vstal jsem a odcházel z ložnice. Ziro s Tomokem vyrůstal. Ví o sobě hodně věcí. A teď, když ho Tomoko viděl, jak se změnil… Určitě na něj udělal velký dojem…
Sevřelo se mi srdce. Jsou oba vlci z původního rodu. Mají k sobě blízko…
Minul jsem kuchyň, aniž bych se tam zastavil a jako ve snách jsem došel do mé pracovny. Zatáhl jsem si závěsy a sedl si na zem do svého koutku. Ani jsem si neuvědomil, že se mi objevily vlčí uši a ocas a já ho teď svíral v ruce…
Tomoko
Co to s ním je? Co mu zase proletělo kolem hlavy? Proč se naštval? Naštval… No, byl divný… Co jsem zase řekl? Už dávno ho neurážím, tak proč?
Promítal jsem si v hlavě věci, co jsem mu řekl a najednou mě to trklo. Je možné, že ještě stále, žárlí na Zira? To je blbec.
Povzdechl jsem si a zvedl se z postele. Oblékl jsem si světle modrou košili a zelené kalhoty. Vyšel jsem na chodbu a začal hledat Maru. Nikde nebyl a jediné místo, které mi zbývalo, byla jeho pracovna. Kde by byl jinde, že?
Pomalu jsem otevřel dveře a došel k němu. Zadíval jsem se na jeho vlčí podobu a přikleknul k němu.
„Jsi hlupák, když na Zira žárlíš. Beru ho spíš jako bratra. Já s ním vyrůstal, nemá mě čím překvapit. Ale ty… Máš všechno, co chci a jen s tebou jsem poznal pravou lásku. Nechci nic jiného, než tebe Maru. Kolik jsme toho už zažili a ty stále pochybuješ? Nestačí ti to, jak ti to dokazuji a říkám. Čekáme dítě, Maru. Tvoje dítě. Myslíš si, že kdybych chtěl někoho jiného, že tě nechám, abys mi udělal dítě? Docela mě to uráží, víš to?“
Opravdu to ve mně doutnalo a já se naštvaně díval na Maru.
Maro
Moji hlavu zaměstnávaly všechny myšlenky a představy co by mohlo být, že jsem ani neslyšel otevírání dveří. Až když si Tomoko vedle mne klekl a promluvil, zvedl jsem k němu hlavu. Viděl jsem, že je naštvaný. Ale když já jsem pořád tak nejistý… Ještě nikdo mi nevyznal lásku a nikomu jsem já lásku neslíbil. Co když dělám něco špatně? Tomoko přesvědčivě mluvil o tom, že mu můžu věřit. Ale můžu věřit Zirovi? Vždyť je jedním z nich. A časem Tomoka možná přestanu bavit… co když se pak sblíží? Z očí mi vytryskly slzy, když jsem si to přestavil. Sklonil jsem hlavu, abych se na Tomoka nemusel dívat.
„Já… nechci o tebe přijít…“ zašeptal jsem a drtil jsem v ruce svůj ocas, až to zabolelo. Opravdu se bojím, že o něj jednou přijdu a Ely na tom nic nezmění. Možná když budu jen vlkem… Mé tělo se automaticky začalo měnit do úplné vlčí podoby.
Tomoko
Začal brečet… Sakra… Byl jsem v šoku… Proč? Objal jsem ho a pevně stiskl v náruči.
„Jsi opravdu hlupák Maru, označil jsem si tě, to je navěky. Napořád a vlci partnery nemění. To já mám spíš oprávněný strach, že přijdu o tebe. Třeba tě přestanu bavit a jiný upír mi tě vezme. Jsem vlk a vždy jim budu, ale tohle srdce v mé hrudi je jen a jen tvoje. Nikdy nebude nikdo jiný. Jen a jen ty.“
Začal se měnit ve vlka. Jestli myslí na tuhle blbost, tak to hned zarazím.
„Opovaž se vzdát svého upíra. Miluji tě proto, kým jsi. Což znamená vše, čím jsi. A opovaž se změnit! To by si potom nebyl sám sebou a to nechci. Doufám, že je to jasné. Nebo stále pochybuješ?“
Maro
Zastavil jsem přeměnu. Vrátil jsem se zpět do lidské podoby, ale ocas a uši mi zůstaly. Co kdyby… Otřel jsem si slzy.
„Promiň, Tomoi, když mě občas přepadne takový strach, že o tebe přijdu. Že nejsem pro tebe dost dobrý. Zvlášť když si uvědomím Zira a to, jak jsme se vlastně poznali, kdy jsem měl pocit, že jsem pro tebe opravdu jen pijavice a nic víc…“
Objal jsem ho a opřel si hlavu o jeho rameno. Když jsem se víc přitiskl k jeho tělu, Ely do mě kopla, jako by mi taky chtěla říct svoje. Chtě nechtě jsem se i přes tu svou mizernou náladu musel pousmát.
„Ty budeš takový náš rozhodčí, co?“
Můj ocas si našel cestu mezi našimi těly a pohladil Tomokovi bříško a pak na něm v klidu spočinul.
Tomoko
“To jo, byly to krušné začátky…“ pousmál jsem se při té vzpomínce.
„Ale vy jste moje dvě malé pijavice. Nemáš důvod pořád pochybovat, nejsem zrádce. Podívej, jak dlouho jsem byl bez partnera. Nepotřeboval jsem ho a nezapomeň, že jsem tě stále varoval. Opravdu tě miluji a Ely bude jen výplod našeho štěstí. Co víc chtít? Ještě tedy klid od Beliala, ale to si asi počkáme…“
Přitáhl jsem si Maru víc k sobě a opravdu pevně ho objal.
„Jste má jediná rodina a tu si ochráním před vším.“
Maro
Při výčtu toho, o čem Tomoko mluvil, mě najednou něco napadlo.
„Sloužil jsi smrti, Tomoi. Víš… napadlo mě… co kdybys i je požádal o pomoc? Jsou to stejní pekelníci jako Belial. Sám jsi některé duše posílal do pekla… Třeba by aspoň mohli dát nějaké informace našim čarodějům… něco, co by jim pomohlo…“
Zvedl jsem se do sedu a narovnal. „Už jen týden… A čím víc se to blíží, tím větší mám strach, že se něco stane, víš. Chci udělat všechno proto, aby to dobře dopadlo.“
Tomoko
„Tohle mě nenapadlo, ale smrtí je už někdo jiný. Je to můj kamarád, taky chránil špatné duše, je to Azak. Můžu to zkusit… Ale nic neslibuji, je to takový zvláštní patron.“
Nyní jsem se zpříma díval do Maruových očí.
„Máš pravdu, taky se moc bojím. Zkusím to… Hned zítra ho zavolám. Ale teď pojď, nechal jsem ti připravit oběd. Dobře?“
Zvedl jsem ho ze země a zavedl do jídelny. Na stole byly steaky a já ho usadil do křesla.
„Dobrou chuť…“ řekl jsem a zase se začal rýpat v jídle.
Maro
Jedl jsem a jen po očku sledoval, jak se Tomoko na to jídlo tváří tak nějak divně. Nejspíš mu nechutná. Možná bychom mohli poprosit Saisho nebo Maro o nějaké bylinky na podporu chuti k jídlu. Jen jestli to bude k něčemu platné. Natáhl jsem se přes stůl a chytil ho za ruku.
„Využijeme každou možnost, která tu bude, jen aby to všechno dobře dopadlo.“
S jídlem jsem se nějak moc nezdržoval, abych Tomoka zbytečně nedráždil, když on sám nemůže. Právě jsem odkládal příbor, když se od dveří ozvala služebná.
„Přišel krejčí se svým učedníkem. Přinesli věci, co jste si u něj nechali šít. Kam to máme uložit?“
Postavil jsem se a otočil se na služebnou.
Věci odneste do naší ložnice. Nechte tam donést jednu velkou komodu a věci naskládejte do ní.“
Jen přikývla a raději rychle odešla. Byla to přesně ta, co se kvůli ní Tomoko tak rozčílil. Nejspíš nechtěla vyvolat další výbuch jeho hněvu.
Podíval jsem se na Tomoka.
„Ely sice bude nejdříve s námi v ložnici, ale… kde ji vlastně uděláme pokojík?“
Tomoko
Zase ta služebná, asi ji vyhodím, ale klid… Kvůli Marovi, musím být klidný. Už tak je dost rozrušený… Jen jsem se na ni podíval a kývnul také. Rychle šla vše udělat…
Ale byl jsem moc rád, že jsou věci ušité. Nemusí chodit nahá, jako její tatínci. To mě pobavilo a já se usmál.
„No, je tu jeden pokoj… Dlouho jsem ho neotevřel a tobě jsem ho také neukázal. Je… Radši ti to ukážu…“
Vstal jsem a chytil Maru za ruku a vedl do našeho pokoje.
„Pomož mi!“
Ruce jsem položil na starou skříň, která byla opřená o dlouhou stěnu. V té skříni jsem měl věci. Odtlačili jsme ji do rohu místnosti a ukázaly se dveře. Byla staré a dřevěné. Pomalu a opatrně jsem je otevřel. Vše bylo zaprášené, ale ještě zachovalé a nic nezničené… Jen na stěnách byly místy rýhy od drápů. Hračky, které byly také zaprášené, ale nezničené… Houpací koník, dřevěná zvířátka. V rohu místo celé pokryté polštáři na sezení… Vzpomínky.
„Tohle je můj dětský pokoj, dlouho jsem tu nebyl, vlastně od smrti mé chůvy… Líbí se ti?“
Maro
Došli jsme do našeho pokoje, kde už služebnictvo přinášelo velkou komodu a začali do ní ukládat věci pro Ely. Tomoko se zastavil u své skříně a zapřel se o ní rukama.
„Pomož mi!“
Postavil jsem se vedle něj a společně jsme skříň odsunuli. Ukázaly se dveře, o kterých jsem neměl ani páru. Tomoko je otevřel a vešel dovnitř a já za ním. Dětské Tomokovo království…
„Je to krásný pokoj,“ popošel jsem k oknu a otevřel ho dokořán, abych dovnitř pustil čerstvý vzduch. Kdo ví, jak dlouho tu nikdo nebyl. „Jsem rád, že sousedí hned s naší ložnicí.“
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Všechno, i když zaprášené, bylo zachovalé. Krásné hračky, prostor pro hraní, malá postýlka i velká postel. Ale pak jsem se zadíval na stěny. Položil jsem ruku na ty rýhy.
„Tohle… Co to je?“ usmál jsem se. Okamžitě jsem si vzpomněl na moje okousané hračky a tady tohle je zřejmě něco podobného.
Tomoko
„No… Hmmm… No, je to, to co si myslíš… Brousil jsem si drápky a nesměj se! Byly kulaté a je potřeboval na lov víc ostré… Moje chůva mě neustále napomínala. Jo… Mily… Byla skvělá, nikdy se nezjistilo, co jí roztrhalo… Byla jak moje máma, opravdová, co mě měla ráda.“
Smutně jsem si povzdechl a přejel po její posteli, na které lehávala a držela mě za ruku, když jsem nedokázal usnout.
„Je opravdu dobré, že to sem máme kousek. A taky bychom Ely měli najít, nějakou chůvu. Budu se o ni starat, ale potřebuje si i hrát a já taky kralovat. Bude to těžké, nikomu se nedá věřit… Bojím se, že vlci, budou mít s Ely problémy. Nevím, jak se zachovají proti upírovi. Takže, nejspíš to bude muset být upír, upírka… Víš o někom?“
Maro
„To už ses jako dítě měnil ve vlka? To hned od narození, nebo to přichází až později, jako třeba když se učíš chodit a tak…“ zvědavě jsem se podíval na Tomoka a znovu si prohlídl ty rýhy. Některé byly povrchní a krátké, některé šly již pěkně do hloubky a byly dlouhé.
Když se zmínil o tom, že vlci nejspíš budou mít s Ely problémy, zarazil jsem se.
„To by snad mělo být jedno jaká je, ne? Jednou je to tvoje dítě. Královský potomek a oni by to měli respektovat, stejně jako upíři budou respektovat to, že Ely nebude čistokrevný upír. Ale má krev svých rodičů. Krev dvou hlavních rodů,“ zamračil jsem se, protože tahle představa, že ji vlci nebudou chtít uznat, se mi vůbec nelíbila.
„Chůva, říkáš?“ chvilku jsem přemýšlel, ale pak jsem se začal usmívat. „O jedné chůvě bych věděl. Vychoval mě, když rodiče zemřeli. Byl jsem ještě hodně malý,“ otočil jsem se na Tomoka a pak pomalu, ale důrazně řekl jeho jméno. „Saisho.“
Tomoko
„Jo, už celkem brzy, myslím si, že snad hned po narození…“ říkal jsem s lehkým smíchem v hlase.
„No, oni ji budou uznávat, jen by nevěděli, jak s ní zacházet. Co potřebuje a tak… Vlci nejsou zlí, a pokud jsi jednou členem smečky, jsi jim navěky… Jen by se o ni nedokázali postarat. Tak jsem to myslel…“
Podíval jsem se na Maru a přešel za ním. Objal jsem ho. Ale když jsem slyšel, kdo bude chůva, musel jsem se smát.
„A ty myslíš, že s tím bude souhlasit???“
Maro
„Aha, tak já to špatně pochopil, promiň,“ omluvil jsem se Tomokovi, za to, že jsem se trošku rozzlobil na vlky. A pak Tomoko odpověděl na můj návrh chůvy. Nestačil jsem zírat jak klidně a s jakou rychlostí to přijal. Myslel jsem, že nebude chtít, zvlášť když na něho žárlí. Ale možná ho to už přešlo…
„No, můžeme se ho zeptat. Ale možná bychom měli najít i nějakou chůvu z vlků. Přeci jen Ely je kříženec a navíc, Saisho se občas ukládá k dlouhému spánku a po tu dobu by ji měl někdo hlídat.“
Vtiskl jsem polibek Tomokovi jako poděkování, že nebyl proti. „Napadá tě, kdo by se z vlků toho ujal?“
Tomoko
Musel jsem se smát, když jsem si představil osobu, kterou chci jako vlčího ochránce…
„No, je tu jeden… Ale… Asi ti nebude moc po chuti. Je to Ziro a on už se ukázal jako dobrý ochránce… O děti v sirotčinci se také stará, chodí jim předčítat a hraje si s nimi. Má rád děti… Bude opravdu dobrá chůva. Nezlobíš se? Ale když ty máš Saisha, tak protějšek je k němu Ziro. Třeba naleznou společnou řeč, ne?“ říkal jsem jemně, abych Maru nenaštval.
„Ale pokud si myslíš, že je to špatný nápad… Víš co? Co kdybychom se jih zeptali? Budou ještě číst ty knihy a já chci vědět, jak daleko jsou.“
No, spíš jsem zvědavý, jestli se nezabili…
Maro
„Ziro?“ málem mi zaskočilo. Díval jsem se na Tomoka, jestli to myslí vážně. „Vždyť Ziro by mě nejraději zabil a má hlídat naše dítě?“ začal jsem přemýšlet, jestli je to dobrý nápad.
„Na druhou stranu o mně toho ví nejvíc, a Ely bude i mojí krve. A je to stejný ochránce jako Saisho.“
Jestli se chová hezky k dětem, jak říká Tomoko, snad by mohl i k Ely…
„Dobře…“ povzdechl jsem si. „Ale rád bych byl u toho, až se ho zeptáš. A bylo by fajn vidět, jestli jsou fakt naživu, dřív než začne obřad.“
Vzpomněl jsem si, jak svorně leželi vedle sebe na mé posteli. Jestli se Ziro probral dřív, než Saisho vstal, tak ho pak opravdu asi přizabil.
„Jdeme za nimi? Snad se už vrátili, ale nevím to určitě…“
Tomoko
Pousmál jsem se.
„Bude to dobrá chůva, neboj…“
Chytil jsem Maru za ruce a objal ho. Během chvíle jsme byli před Zirovým domem a pomalu vešli dovnitř.
Spatřil jsem Doru a přispěchal za ní…
„Je tu Ziro?“
„Ano pane, je ve svém pokoji, nebo někde tam…“
„Děkuji, Doro…“
Chytil jsem Maru a pomalu se s ním blížil k jeho pokoji. Zaťukal jsem, a když se nikdo neozýval, otevřel jsem dveře. No málem jsem se vyvrátil a vrátil se za Maru.
„Hmmmm…. Tak se zkus zeptat sám…“
Maro
Než jsem se stačil vzpamatovat, byli jsme u Zira na zámku a Tomoko mě vedl k Zirovu pokoji. Zastavili jsme přede dveřmi. Tomoko zaklepal a když se nikdo neozýval, opatrně otevřel a nakoukl. Vzápětí se vrátil a tvářil se tak nějak divně.
Mám se zeptat sám?
Já už opatrný ale nebyl, prostě jsem rozrazil dveře a…
„Do prdele!“ uteklo mi z pusy.
Tohle jsem vidět fakt nechtěl. Saishův obličej u… ani domýšlet se mi to nechtělo, stačilo vidět. On a Ziro? A ten věčně vzteklý vlk je na čtyřech a vzdychá jak háravá fena…
Saisho mě zaregistroval a otočil se ke mně. Ale ten pohled co na nás hodil…
„Si nemysli, že se tě bojím,“ řekl jsem rozhodně, ale se škodolibým úsměvem. Ani nevím, co dělal Ziro. Nejspíš se schovával, ale kam se chtěl schovat, to fakt nevím.
„No myslím, pane králi,“ odstoupil jsem bokem, aby viděli i Tomoka, „že otázka, zda by dělali naši Ely chůvu, je skoro zodpovězena. Až skončíte, přijďte za námi na zámek. Otázku máte, jen přijdete potvrdit, že to berete… Všechno si potom v KLIDU vysvětlíme…“ usmál jsem se, rychle vystrčil Tomoka na chodbu a zabouchl za námi dveře.
„Rychle pryč, Tomoi, nebo nás Saisho zabije,“ poodešel jsem rychle od dveří, kterými v tu chvíli proletěla ohnivá koule. Chytl jsem Tomoka a přenesl nás zpět do našeho pokoje.
Tomoko
No tohle byl tedy pohled…
Ještě mi Maru ustoupil, abych to viděl zřetelně. Bylo mi líto Zira, protože tohle… Byl celý červený a kryl se dekou. Pozdě, vše jsme viděli…
Saisho nás propaloval pohledem, kterým říkal: „Okamžitě vypadněte, tohle je moje.“
Nečekal jsem takovouhle změnu, hlavně u Zira… Jeho vzteklá povaha a stoický klid, tohle bude zajímavý pár… Ale pokud spolu spali… Tohle není moc dobré…
Maru mě vytáhl na chodbu a ještě stačil zavřít dveře, než jimi proletěla ohnivá koule.
Rychle nás přemístil na zámek. Podíval jsem se na Mara a ještě s překvapenou tváří se zeptal: „Co to mělo být za kouzlo? Ohnivá koule? A co to bylo s nimi? Já myslel, že spíš Ziro bude ten nahoře a ono… No jak?? Nechápu to? Ale je to dobré o tom žádná, ale stejně? Jak ho Saisho přemluvil? No, a pokud spolu spali, on si ho označkoval. Jenže u Zira bude problém, neví se, jaké změny nastanou u Saisha… No, jen mě zajímá, co na tvoji otázku řeknou…“
Konečně jsem se vydýchal a přiblížil se k Maru. Políbil jsem ho a natiskl se na jeho tělo.
„No, ale ten pohled ve mě něco vyvolal, jen je otázka, kolik máme času?“
Maro
Tomoko na mě chrlil tolik otázek a tak rychle za sebou, že jsem se nestíhal ani nadechnout, natož odpovědět. Ale tu poslední jsem zaregistroval docela dost jasně. Přitáhl jsem si ho k sobě a stiskl mu obě půlky.
„Tady je někdo nadržený,“ usmál jsem se a rozhlédl se kolem sebe, kam jsme se vlastně přemístili. Byli jsme v mé pracovně. Proč zrovna tady, jsem nechápal. Ale to teď bylo jedno.
„Musíme být rychlí…“ rozhalil jsem Tomokovi košili tak rychle, že všechny knoflíčky odletěly a začal jsem mu stahovat kalhoty. Tlačil jsem ho ke stolu. Všechny věci jsem z něj smetl na zem a posadil Tomoka na horu. Rychle jsem ho zbavil kalhot, které už měl u kolen. Roztáhl jsem mu nohy a zapasoval se mezi ně.
„Jsem na tom stejně… Kruci… vidět ty dva…“ zajel jsem mu jazykem do úst a svým rozkrokem, který se ještě tísnil v kalhotách, jsem se začal třít o jeho. Rukama jsem si ho podebral pod zadečkem a ještě víc jsem si ho na sebe natlačil, aby viděl, že situace si opravdu žádá rychlé řešení.
Tomoko
Tak tomu se říká rychlost, ale v našem stavu, ani se nedivím…
Maru se mě strhal oblečení a vysadil na stůl… Roztáhl mi nohy tak, že se ihned zapasoval mezi ně… Ale stále se jeho vzrušení tísnilo v kalhotách a moje touha po jeho penisu v mém nitru, byla až neskutečná…
Sáhl jsem mu na knoflík u kalhot a ihned mu je rozepnul. Stáhl jsem je, a když je měl pod jeho naběhlým údem, nechal jsem je jejich osudu…
Olízl jsem si prsty a sám jsem si je zavedl do svého otvoru… Jen lehce jsem se podráždil, abych vzápětí vytáhl své prsty a přejel po Maruově penisu…
Ten jen zasténal a já si jej navedl na správná místa…
Hezky pomalu mi vklouzával do nitra a já sténal tou rozkoší, která mne roztápěla na plamen…
„Maru… chci tě… hned….“ zasténal jsem a nohama jsem si ho narazil až po kořen do sebe…
Prohnul jsem se a chytil se ho kolem krku. Jako kdyby mnou projel blesk a projížděl stále dál… úžasný pocit spojení a tření, bylo to neskutečné…
Maro
Tomoko to pochopil rychleji, než můj penis. V mžiku mi stáhl kalhoty a než jsem stihl zaregistrovat, že zkouší, zda je připraven, už jsem byl v něm. Natiskl se na mě, že jsem hned na poprvé do něj vjel až na doraz. Chytl se mě pevně kolem krku a roztouženě mi vdechl těch pár slov do ucha, až mi to postavilo všechny chlupy na těle. Bez dalšího otálení jsem začal přirážet a současně se přisál na Tomokovu bradavku, kterou mi tady tak krásně nabízel. Sál jsem ji a dráždil jazykem a pak jsem zaútočil i na druhou, aby ji to nebylo líto.
Celý stůl se s námi hýbal a vrzal po podlaze ve stejném rytmu, jako bylo mé najíždění do Tomokova nitra. Pomalu ale jistě mi začaly slábnout nohy, jak se na mě valila ta vlna neskutečného vzrušení. Tlačil jsem se na Tomoka, až dolehl na záda. Jednu jeho ruku jsem stáhl z krku a navedl jsem ji na jeho penis, kde jsme společně rozjeli třecí soutěž. Bylo to kdo z koho. Ale tentokrát jsem nevyhrál.
I když mě Tomoko svíral, ztěžoval mi přirážení a vyvolávalo to ještě větší vzrušení než doposud, udělal se jako první.
S hlasitými výkřiky propouštěl jednotlivé dávky semene, které se přichytávalo a pak roztékalo všude možně. Když jsem to viděl, byl jsem už totálně v háji, Přidal jsem na tvrdosti a rychlosti nájezdů, aby se mi po chvilce zatmělo před očima a málem zastavilo srdce, když jsem začal plnit Tomokův vnitřek. Jen z posledních sil jsem se zapřel o ruce, abych na něj nedolehl celou svou váhou. Rychle jsem oddechoval a snažil se z toho vzpamatovat. Ale nějak mi to nešlo. Orgasmus mým tělem proletěl strašně rychle, ale jeho dozvuky mě bombardovaly ještě drahnou chvíli.
„Kruci, jednou mě to zabije,“ promluvil jsem ztěžka, když jsem byl schopen hnout aspoň pusou.
Tomoko
Laskal mou bradavku a zahrnul mě stálými přírazy, které mé tělo dostávaly do hluboké křeče, a ta ovládala každý kousíček mého těla. Jak kdyby vše na mě bylo ze sametu, po kterém se pohybuje druhý samet… Jemné tření našich těl a doteky jeho pokožky o mou… Tak elektrizující pocit, který mnou projížděl… Žádná dlouhá příprava, žádné otálení… Jen zvířecí sex, po kterém jsme v tuhle chvíli toužili.
Teď a tady… V tuhle chvíli, jsme na zemi jen my dva…
Maru mě stáhl na záda a tím se do mě dostal ještě hlouběji. Vše ve mně explodovalo ve chvíli, kdy se spojil s mojí rukou a masíroval mi vzrušení. Tvrdé a pevné, které potřebovalo uvolnit vše, co bylo uvězněno…
Svíral jsem Maru ve svém nitru a nechtěl ho pustit… Byl přesně na tom místečku, které mě dovádělo ke konci. Zaklonil jsem hlavu a vypustil vše, co jsem v sobě měl… Nahlas jsem se projevoval a sténal rozkoší, které ve mě rozlévala Maruovo horko…
Zhluboka jsem dýchal a upřeně se díval na Maru… Svojí lásku… Mého muže a otce našeho dítěte… Vše, co chci a mám…
Maro
„Jednou bychom to měli zkusit ve tvé pracovně, Tomoi,“ promluvil jsem konečně, když jsem se aspoň trochu vzpamatoval. Vyklouzl jsem z něj, zvedl jsem ho do sedu a pohladil ho po tváři.
„Tohle mě s tebou nepřestane nikdy bavit,“ usmál jsem se a přitáhl jsem si ho pro polibek. Zkoumal jsem jeho ústa, otíral se o jeho jazyk a patro, přejížděl po zubech, i těch ostrých, které zřejmě už dlouho mít nebude. Ruce jsem mu zasunul pod rozhalenou košili a hladil ho po jeho horké kůži na zádech.
Kalhoty se mi sesunuly až ke kotníkům, tak jsem raději stál na místě, abych se při nenadálém pohybu do nich nezamotal a neskončil na zemi.
„Ani nevíš, jak moc dobře chutnáš. Všude,“ řekl jsem tiše, když jsem opustil jeho ústa a přemístil se na jeho krk. „Nejraději bych tě samou láskou snědl,“ zakousl jsem se mu do krku a nasál jsem jeho krev. Kruci… aspoň trošku…
Tomoko
„No, proč ne? Bylo by to určitě zajímavé a změna… Ale tohle mi taky vyhovuje…“
Ucítil jsem jeho zuby na mém krku a následné zakousnutí…
Dal jsem hlavu víc na bok, aby se mohl lépe dostat na můj krk…
„Maru… Vem si víc, já to zvládnu a když tak mi to doplníš… Chci cítit, jak mě piješ…“
Je pravda, že jsem si na tenhle pocit už zvykl a bylo zvláštní, jakou reakci to ve mě vyvolávalo.
On byl tak skvělý a vždy pro mě bud ten nejlepší…
Maro
Už pár dní, jsem nezažil tenhle pocit… Chybělo mi to a právě v tuto chvíli jsem cítil to uspokojení a ukojenou touhu nejen po Tomokově těle, ale i po jeho krvi. Maje na paměti, že potřebuje být v síle a s vědomím, že jsem se ráno dostatečně nakrmil, jsem sál opatrně a ne moc dlouho. Ale i to mi stačilo, abych byl opravdu spokojený se vším všudy. Pustil jsem po chvíli Tomokův krk. Olízl jsem jeho ranky a přestal ho tak svírat v objetí, aby měl možnost se pořádně nadechnout.
Třas v mém těle pomalu ustával. Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí…
„Stal jsem se na tobě závislý… Závislý na naší lásce… Neumím si přestavit, co bych dělal, kdybych o tebe přišel,“ pohladil jsem ho ve vlasech a políbil na rty. „Miluji tě…“
Pak jsem ho pustil a poodstoupil s vědomím, že za chvíli přijdou ti dva. V tu ránu jsem hodil držku na zem. Válel jsem se pod stolem jak dlouhý, tak široký. Sakra, já zapomněl na ty blbý kalhoty.
Tomoko
„Je to vzájemné, nedokážu bez tebe žít Maru… Velmi tě miluji…“ znělo z mých úst a mé oči se odrážely v těch jeho.
Ale potom poodstoupil a hodil takový placák na zem, že jsem se musel rozesmát… Seskočil jsem ze stolu a pomohl mu na nohy. Sehl jsem se až k jeho kalhotám a navlékl mu je. Zapnul jsem mu knoflíčky a pobaveně se na něj podíval…
„No, to abych měl strach, když s tebou dělám takové věci, ne?“ začal jsem se smát a sám jsem sáhl po hadru, který byl na stole.
Otřel jsem se zbytky našeho orgasmu a začal se strojit…
„Budou tu každou chvilku, asi to bude zábavné, až nebudou vědět, co nám říct, že? Pokud si ještě pamatuješ mé otázky, co si o tom myslíš?“
Maro
Stál jsem a nechával si natáhnout kalhoty, jako bych byl malé děcko. Přemýšlel jsem nad tím, co Tomoko říkal. Otázky? Jaké otázky? Kruci, málem se mi kouřilo z hlavy. Poslední otázku, kterou jsem si dobře pamatoval, byla – Kolik máme času?
„No, počkej,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení a protáčení mozkových závitů. „Myslíš jako to jejich spojení? To on Saisho jako taky bude mít vlčí znamení?“ začal jsem se usmívat. „Hmm, už si ho představuji s ocasem,“ zabloudil jsem v mysli do docela živých představ. „Myslíš, že by byl schopen se taky změnit na vlka? No, ale pokud to znamení má, tak potěš koště… Konec jeho výletům… Snad i to uvědomuje, nechci vidět, jak by to dopadlo, kdyby se ti dva do sebe zase pustili.“
Stačila ta ohnivá koule.
„Víš, jednou jsem Saisha vyrušil v tom nejlepším. Tenkrát jsem po něm něco potřeboval a šel jsem k němu do podkroví. Celé to totiž patří jemu a kromě něho tam mám přístup jen já. No a tenkrát jsem ho vyrušil asi tak, jak dneska. Týden jsem skončil s ohořelými vlasy a on mi je odmítal spravit kouzlem, než se uklidnil. Proto, jsem z tama dneska zdrhal, jak to šlo,“ usmál jsem se nad tou vzpomínkou.
Když jsme byli oba upraveni, vyšli jsme z pracovny a zamířili do hlavního sálu. Dlouho jsem tu nebyl. Naposledy, když jsem tu ležel Tomokovi u nohou, co by vlk. Všiml jsem si, že vedle jeho křesla stojí další.
„To je moje?“ překvapeně jsem naň ukázal prstem.
Tomoko
„No, pokud se spojili, tak ho už má vpálené… Stejně, jako ty v ten den, co jsme se milovali poprvé. Nedoporučoval bych mu, aby měl nějaké úlety. Vlci tohle netolerují, jsou schopni i zabít… Láska a věrnost je to jediné, co si přejí a za to jejich partner má vše, na co si vzpomene… Je divné, že po tolika letech, se Ziro odhodlal k tomu, aby si zvolil partnera…“ usmál jsem se a přistoupil k Maru.
„Doufám, že Saisho opravdu ví, do čeho vlezl… Protože ho Ziro odejít nenechá, protože by se sám dostal do pasti, v které by umřel. Nevím, jestli se bude měnit do vlka, tohle je schopnost hlavního rodu, králů. Spíš se jen něco změní a pozmění… Ve vlka mu to asi nepůjde, ale nechme se překvapit.“
Pomalu jsme vcházeli do hlavního sálu a když se mě Maru zeptal na to křeslo, jen jsem se usmál…
„A koho by mělo být?“
Posadil jsem se na jedno křeslo a ukázal na druhé.
„Jsi můj partner, je jen samozřejmostí, že budeš vládnout se mnou. Nebo ti to vadí?“
Maro
„Ziro ještě nikoho neměl?“ otočil jsem se překvapeně na Tomoko. „Já jsem si myslel, že ty a on…“ Přešel jsem ke křeslu a usadil se vedle Tomoka.
„No upíři jsou celkem majetničtí… a když nad tím tak přemýšlím, nevím o tom, že by měl Saisho někdy stálého partnera. Možná proto, že je čaroděj…. Nebo to bylo tím, jaký vedl život… fakt si nevzpomínám na nikoho, kdo by se u něj v posteli ohřál víc než jednou.“
Seděl jsem v křesle a rozhlížel se kolem sebe. Byl to zvláštní pocit cítit se jako král… Ale já král nejsem. Tím je Tomoko. Otočil jsem k němu hlavu a usmál se. „Moc ti to tu sluší, pane králi,“ položil jsem ruku na jeho, kterou měl na opěrce svého křesla.
„Křeslo je docela pohodlné… To se hodí, protože kdo ví, kdy ti dva vlastně přijdou. Počítal jsem, že přijdou dříve. Už jen proto, že mě Saisho bude chtít asi přizabít za to, že jsem ho vyrušil,“ začal jsem se smát.
Tomoko
„Ano, Ziro ještě nikoho neměl, vždy byl sám… Jako… Jak tě napadla tahle blbost? Já… Tos mě neposlouchal, když jsem říkal, že jsi můj první? To bych si tě už nemohl označit. Co…. Sakra, tak tohle mě urazilo… Ziro se mě nikdy ani nedotkl. Proč sis to myslel? Že ty si spal s jinými, neznamená, že i já… Byl jsem pár staletí v podzemí u řeky Styx a potom jsem hlídal zlé duše. Kdy bych to jako měl stihnout? Se Zirem jsme tak maximálně udělali ty rýhy na stěně pokoje, když jsme si brousili drápy…“ ani nevím proč, ale zase mě to naštvalo.
„Pane Králi? Ty jsi jím také, jsi můj partner a druh… Jsme na stejné úrovni….“
Začal jsem se uklidňovat a propletl své prsty s Maruovými. To mě uklidnilo ještě víc…
„Taky by mě zajímalo, kdy dorazí, ale to snad brzy, chci ještě zajít na procházku… Mám chuť si s tebou někam vyjít… Jen se podívat po městě, ale projít se…Co ty na to?“
Maro
„Nechtěl jsem tě naštvat, jen… Nejsem tu tak dlouho a těch informací je tolik, že si prostě všechno nepamatuji. Ta vlčí značka je mi jasná, ale nevěděl jsem, že je jen pro jednoho partnera. Ne že byste střídali protějšky jako boty, ale myslel jsem si, že to ukazuje na partnera, kterého zrovna máte,“ podíval se na Tomoka omluvně.
„Projít se po městě? Můžeme. Slunce je ještě dost vysoko, do večera je času dost. A myslím, že ve městě by ti nemělo nic hrozit,“ přikývl jsem a pak zaměřil svůj pohled ke dveřím, kde právě vcházeli Ziro se Saishem.
Tak… teď přemýšlím, jestli se někam neschovat, podle toho, jak se na mě Saisho díval.
Tomoko
„Je jen pro jednoho partnera… Musel by jeden z nás umřít, aby se to zrušilo. Nejsme tak volní, jako vy… Bavilo tě mít hodně partnerů? Jsem jen tvůj a to stejné chci po tobě… Tak to má i Ziro. Ono, když jsou to ženy, dá se to ovlivnit, ale když je partner muž, prostě s tím nic neuděláme,“ už jsem se zklidňoval a pohodlněji se usadil do křesla.
Najednou se rozrazily dveře a jimi vcházel Ziro se Saisho… Hmmmm…. Nevypadal moc přátelsky… Spíš byl naštvaný.
Maru jen pronesl něco ve stylu: nechtěl jsem rušit…
To neměl dělat, i ze Zira bylo cítit, jak moc je na Maru naštvaný…
Maro
Ještě než začal Ziro nadávat, pohlédl jsem na Tomoka.
„Upíři takhle prostě žijí, vysávají tak z lidí jejich energii v podobě succuba nebo incuba. Partnera jsem neměl žádného, kromě tebe,“ řekl jsem a cítil jsem se v tu chvíli dost mizerně.
Dost se mě otázka, jestli mě bavilo mít hodně partnerů, dotkla. Já nebyl zavřený, bůh ví, kolik let v pekle. Byla to má životní podstata. Já si to nevybral. Prostě jsem tak žil, protože jsem to jinak neznal.
„Chceš po mně, abych ti byl věrný? Zní mi to jako rozkaz. Ale já tě, Tomoko, miluji i bez toho, abys mi to musel přikázat…“
Zvedl jsem se a podíval se na ty dva zuřivce. Vždyť kruci o nic nešlo. Nebyli jsme v té ložnici ani dvě minuty.
„Nechtěl jsem rušit,“ řekl jsem a vykročil k nim.
„Jestli mě chceš Saisho zabít, máš možnost, budu… prostě budu někde,“ mávl jsem rukou do prostoru a vyšel na chodbu, aniž bych poslouchal, co po mně Ziro řve. Zamířil jsem dolů do sklepení. Jo, mučírna… to je asi tak místo, kde se teď budu cítit dobře.