Saisho
Byl jsem naštvaný, když mě Torio vzbudil. Chtěl jsem ještě pár let pospat. Vždycky mě naštve, když jsem vzhůru dřív, než je potřeba. Ale on mě během chvilky uklidnil vydatným jídlem.
„Tak co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem se nasytil, a byl o něco klidnější.
Torio mi předal jen lístek od Maro se vzkazem.
„Aha… Do čeho se ten mladíček zase namočil…“ zamračil jsem se, ale šel si nachystat vše, co bude potřeba.
Vlk, který na nás čekal, byl pěkný chlap. I když se celou dobu držel dál ode mne, cítil jsem jeho vůni. Tak to jo… Tohle bych si dal… Nicméně mě teď čekají povinnosti.
Ten vlk – Suri, nás přenesl na zámek do vlčí říše. Tak tady se teď Maro skrývá. I když mě vedli do přijímacího sálu, já jsem si šel po svém. Zahalil jsem se do neviditelnosti a pomalu jsem nakráčel do jídelny, odkud přicházel Marův pach. Stál jsem opřený o futra dveří a pozoroval ho jak jí. Je pořád krásný. To se musí nechat. No a ten naproti němu – prý král – taky není k zahození.
„Zdravím tě,“ konečně jsem se jim ukázal, když na mě Maro promluvil. „Nevím, kde Torio s tím vlkem je. Já hledal tebe… usmál jsem se a vykročil k němu.
Tomoko
Začmuchal jsem a podle pachu zjistil, že je s námi v místnosti… Tohle mi vadilo už kvůli tomu, že tuhle moc mám taky.
Když se ukázal v celé kráse, málem jsem spadl ze židle. Tak tohle je na mě moc…. Tenhle člověk, že na Maru nic nezkoušel? Je tak krásný… Sakra….
Moje tělo se obalilo plameny, snad proto, že jsem se cítil v ohrožení.
„Jmenuji se Tomoko a jsem zdejší král,“ podával jsem mu ruku, která byla obalena plameny.
Uvidíme, co je zač…
Maro
Co to Tomoko vyvádí? Vždyť o nic nejde. Ale nejspíš chce Saishovi ukázat kdo je.
Přešel jsem k nim, ale než jsem stihl cokoli říct, Saisho promluvil a stiskl nabízenou ruku, aniž by se pozastavil nad nějakými plameny.
Jak jen to dělá?
Díval jsem se, jak si přitahuje Tomoka k sobě. Viděl jsem ten rudý záblesk v jeho očích a přiblížení se k jeho krku.
„To by stačilo!“ popošel jsem k nim a vytrhnul Tomoka z jeho držení. „Tomoko je nejen král, ale je můj partner a jak vidíš, čeká naše dítě,“ zamračil jsem se a přitáhl si Tomoka do náruče. Jeho plameny obalily nás oba.
„A už vůbec není k jídlu. Měl by přijít Ziro… Ty s ním připravíš vše co je potřeba. Vysvětlí ti to,“ chytl jsem Tomoka za ruku a táhl ho za sebou ven ze zámku. Usadili jsme se na lavičku a já si konečně oddychl.
„Nemusíš se bát. Ke mně si opravdu nic nedovolí,“ pohlédl jsem na Tomoka a pohladil ho po tváři, když jsem viděl, že se pořád mračí.
Tomoko
Stiskl mi ruku a přitáhl si mě k sobě. Jeho medový hlas mi rezonoval v hlavě a jeho těla se vůbec mé plameny nedotkly. Jako by se rozestoupily potom, co jsem se ho dotknul.
„Nedivím se, že Maro kvůli tobě ztratil hlavu…“
Jeho slova mě zasáhla. Je jasné, že ztratil hlavu, protože já s tou hlavou ztratil i srdce.
Jeho zuby se ke mně blížily a já se mu chystal hezky jednu ubalit mezi jeho oči. Ale než jsem se k něčemu dostal, Maru mě naštvaně táhl pryč.
Sedl jsem si na lavičku a oddechoval. Sakra… Jsem opravdu žárlivý typ?
„Jen se bojím, je tak… Hezký… A proč si mě vlastně odtáhl?“
Maro
„Proč…“
Nechtěl jsem říct, že jsem žárlil.
„Nechtěl jsem, abyste se do sebe pustili. Saisho by neodešel tak jako já. Je strašně umíněný a tvrdohlavý. On z hádky nebo z boje neuteče. Klidně by zůstal, i kdyby to měla být jeho smrt.“
Povzdychl jsem si. To asi bude dlouhý týden. Ještě že se na chvíli Saisho ztratí, aby se nakrmil. Jemu nějaké krvavé bifteky stačit nebudou.
„Budeme to muset nějak přečkat, než se Ely narodí,“ pohladil jsem Tomoka po břiše, které bylo den ode dne větší. Spíš bych řekl z hodiny na hodinu.
„Nechápu, jak tohle můžeš vydržet. Vždyť jseš už jednou tak velký, než jsi byl před pár dny.“
Tomoko
„Co?“ podíval jsem se na břicho a opravdu, nějak se zvětšilo.
„Nějak to necítím, ani mi není špatně. Jen… jak kdybych snědl slona. Ale nic mě netrápí. Asi je to tím, že je Ely upír a já teď z části taky,“ říkal jsem mu klidným hlasem.
Plameny zmizely a já se zadíval na Marua.
„Nemyslím si, že nechat je samotné, bude dobrý nápad. Potřebujeme je oba. Znám Ziru, tohle nedopadne dobře. Nevím, jaký je Saisho, ale Zira je velmi protivný na jiné druhy, než jsou vlci… Nevím proč, ale nejspíš má k tomu své důvody…“ uchopil jsem jeho ruku a přiložil ji na své bříško.
Maro
„Já bych se toho nebál. Uvidíme, jak se mezi sebou srovnají. Ale jestli chceš, klidně můžeme jít za nimi. Ještě jsem se nestihl se Saisho pořádně pozdravit.“
Pod svou dlaní, jsem cítil, jak se Ely vrtí, a musel jsem se usmát. Ona jediná při tom nečekaném setkání byla klidná. Nežárlí jako její tatínci. A je z nás obou. Takže ji nerozhodí přítomnost ani vlka ani upíra.
„Víš co? Zajdeme za Surim a budeme pokračovat ve výcviku? Viděl jsem ho, jak jde do svých pokojů.“
Vstal jsem a podal Tomokovi ruku. Hi… Rád bych viděl Suriho, co právě dělá. Jsem vážně zvědavý, jestli tam má toho svého kolouška.
Tomoko
„Nemyslíš si, že tam bude s tím kolouškem? Nějak často ho rušíme a on zrovna hodný není, když ho rozčílíme… Ale proč ne, bude hezké ho po dlouhé době vidět naštvaného,“ podal jsem mu ruku a pomalu s ním zamířil za Surim. Došli jsme ke dveřím a já zaťukal…
„Suri? Jsi tam? Potřebujeme pokračovat v tréninku, tak naklusej,“ řekl jsem již tvrdším tónem.
Dveře se rozletěly, a polonahý Suri se do nich naštvaně postavil. Propaloval nás pohledem a koloušek ležel na jeho posteli svázaný košilí a v puse měl kus steaku, na kterém byly znatelné stopy po zubech, jak mu ho asi Suri jedl z úst. Jen jsem se s úsměvem podíval na Maru…
„Tak tohle si vyřiď ty…“ otočil jsem se a začal se smát.
Maro
Tak tohle… zuby nehty jsem se držel, abych se nerozesmál, zvlášť když se začal smát Tomoko.
„Tohle,“ ukázal jsem prstem přes Suriho rameno. „To je nějaký druh výcviku? Já jen že bych se něco rád přiučil. Víš co? Posadím se v koutku, a budou koukat. Neboj. Budu tichý jak pěna.“
Myslím, že se Suri naštval. Přísahal bych, že kolem něj vidím rudou auru vzteku.
„Ty,“ zavrčel výhružně a chytil mě pod krkem.
Jenže já na to byl připraven a v ten moment jsem se změnil ve vlka a chňapl jsem po jeho druhé ruce zubama. Stiskl jsem ji a pevně držel. Svíral jsem ji, až jsem cítil, jak o sebe vržou jednotlivé kosti.
Suri pustil můj krk.
„Vidím, že se učíš rychle,“ zavrčel znovu. „Teď mě pusť. Nechtěj, abych se změnil já…“
Vyhrožuje mi? Huh?
Přesto jsem ho pustil. Nechtěl jsem vyvolávat hádku nebo rvačku. Ale myslím, že mi to teď při tréninku jen tak nedaruje. Tomoko se opíral o stěnu a pořád se smál. Já ti dám. Přiskočil jsem k němu, postavil se na zadní a přední tlapy zapřel o jeho hruď. Jemně jsem štěkl a vzápětí jsem mu oslintal celou tvář. Jediné místečko neměl suché.
„Počkej v tělocvičně,“ ozvalo se za mnou a pak se dveře Suriho pokoje zavřely.
Tomoko
Pořád jsem se smál, tohle se nedalo vydržet. Jestli nezabije Mara teď, tak nikdy…
Přestal jsem se však smát, když mě Maru olízl a já byl celý poslintaný. Zavrávoral jsem a spadl na zem.
„Hele… Nechej toho… To ty jsi chtěl jít šmírovat a učit se. Tak utíkej, Suri to nejspíš jde dodělat a až potom půjde do tělocvičny,“ usmál jsem se a snažil se proměnit do vlka. Opět marný pokus…
Sakra… Na tohle si nezvyknu.
Maro
Už jsem se chtěl rozběhnout k tělocvičně, když se kolem nás, jako velká voda, prohnal Ziro ve vlčí podobě a v zubech nesl Saisho. Ten, i přesto, v jaké byl pozici, se usmíval. Když zmizeli za rohem, podíval jsem se na Tomoka.
„Myslím, že bychom měli nejdříve vyřešit tohle, nebo se navzájem pozabíjí. Saisho měl ten svůj úsměv, který nevěstí nic dobrého…“ otočil jsem se a stále ve vlčí podobě jsem vykročil za nimi s Tomokem po boku. „Tak nevím. Jestli ti dva nebudou spolupracovat, tak Belial to bude míst hodně jednoduché,“ říkal jsem zamyšleně a mračil se i přesto, že jsem na svém hřbetě cítil Tomokovu uklidňující ruku. Zvedl jsem k němu hlavu. „No, ale kdyby Saisho Zira zabil, měl bych aspoň klid…“
Tomoko
Cože?
„ Já jsem ti to říkal a tys mě neposlouchal. Je těžké vycházet se Zirou a ty to víš. Sakra, jestli se jednomu nebo druhému něco stane, budeme mít problém,“ říkal jsem naštvaně a pevně se držel za srst Maru.
Maro
„No, to teda nevím,“ řekl jsem mírně uraženě. „Já ho vlastně ani pořádně neznám. Jediné co vím, že nevychází se mnou a že mě neustále uráží.“
Zastavili jsme se ve dveřích obřadní síně. Díval jsem se na to, jak Saisho začíná pomalu ale jistě běsnit. A Ziro nebyl pozadu. Jen v koutku se krčil Torio a se strachem se díval, co bude dál.
Tak v tomhle případě mi vlčí forma na Saisho stačit nebude. Nejspíš by mě teď ani nepoznal a asi by mě sežral. Proměnil jsem se zpět na člověka. Ohlédl jsem se po Tomokovi, ale v ten moment Ziro vystartoval proti Saishovi.
„Tak dost!“ zařval jsem a rázem jsem se změnil do démonské podoby. Tohle by mohlo zastavit Saisho a co se týká Ziro – no tak to už je na Tomokovi.
„Dobře víte oba, proč tu jste! Jestli se chcete zabít, tak až po obřadu!“
Tomoko
Ten pohled na ty dva mě celkem vyděsil. Stáli naproti sobě, a jak dva kohouti na jednom smetišti se chystali bojovat.
Najednou Maru silně zařval a ty dvě bestie se najednou zastavily. Díval jsem se na to, jak se Zira změnil a najednou se upírovi vysmíval do obličeje. Hned jsem si vzpomněl, jak se to vymstilo mě…
„Ziro! No tak dost!“
Ale on se dál smál a bavil mě tím, až tak, že jsem se musel otočit, abych nedostal záchvat smíchu také. Bylo srandovní, jak z toho běsnícího upíra odkapávají Zirovy sliny.
Maro
Viděl jsem jak Ziro letí přes půlku obřadní síně a pak se rychle zvedá a staví se proti Saisho.
„Tak to stačilo!“ zařval jsem znovu a vletěl mezi ně. Svým křídlem jsem odhodil Ziru bokem.
„Srovnej si ho, Tomoko, prosím tě,“ pak jsem se otočil na Saisho. „Zavolal jsem tě tu, abys mi pomohl. Jestli se tu chcete navzájem pozabíjet, k ničemu mi to nebude. Potom ale odejdi.“
Saisho na mě hleděl s údivem v očích.
„Tak přece…“ natáhl ke mně ruku a jemně se dotkl mé hrudi konečky prstů. „Myslel jsem si, že k tomu nikdy nedojde.“
„Tys to věděl?“ zavrčel jsem, protože tohle mě štvalo víc, než to, že se chtěl se Ziro porvat. „Proč jsi mi nic neřekl?“
„Slíbil jsem to tvým rodičům,“ řekl tiše. Změnil se zpět do své lidské podoby a pohlédl na své ruce. „Slíbil jsem jim to, než umřeli.“
„Nejraději bych tě zabil,“ otočil jsem se od něj a šel k Tomokovi. „Připravte se Zirem všechno na ten obřad. Pak se můžete zabít. Až po obřadu.“
Aniž bych se na kohokoli podíval, odcházel jsem pryč. Zklamaný… naštvaný… Všichni to věděli a nikdo mi nic neřekl.
Mířil jsem do tělocvičny. Šel jsem se nechat dobrovolně dobít od Suriho.
Tomoko
Sakra… Tohle nebylo dobré. Vynadal jsem Zirovi, ale bylo to prd platné, hned svázal Saisho kouzly a choval se jak spratek.
Někoho mi strašně připomínal, ale koho?
„Dost Ziro!“ ten se jen na mě podíval a pokynul rukou.
„Běž si za tím svým, tohle už zvládnu…“ řekl Zira přesvědčeně.
Nechtěl jsem jít, ale když jsem se neměl k odchodu, Zira mě vystrčil za dveře a zamkl. Hned vedle mě přistál na zemi i Torio.
Povzdechl jsem si a odešel za Maru do tělocvičny.
Stál jsem ve dveřích a pozoroval vzniklý boj, kterým ho Suri trénoval…
Maro
Byl jsem domlácený jako pes. Nebyl jsem schopen poslouchat a vnímat Suriho povely. Byl jsem jak boxovací pytel. Klečel jsem na všech čtyřech a ztěžka oddychoval.
„Krucinál! Co s tebou je! To se chceš něco naučit? Jak to mám asi udělat, když vůbec nespolupracuješ?“ rozčiloval se Suri.
„Je zbytečné se něco učit,“ řekl jsem tiše a sedl si na zadek. „Ti dva spolu nikdy nebudou spolupracovat. Ziro ho nesnáší a Saisho došel na svou hranici trpělivosti. Nemá to smysl. Můžeme jen doufat, že obřad proběhne bez nějakých komplikací. Pokud přijde Belial, dobrovolně se mu dám. Půjdu s ním klidně do pekla, jen aby neublížil Tomokovi a Ely,“ po tváři mi začaly téct slzy.
Krucinál, proč se všechno musí tak komplikovat? Proč nás Ziro tak nesnáší? Měl by si uvědomit, že i Tomoko je teď upír a malá taky.
„Pořád přede mnou někdo něco tají… Všichni to věděli. Nikdo mi nic neřekl,“ schoval jsem obličej do dlaní, abych skryl své slzy. Tak moc jsem ze všeho zklamaný.
Tomoko
Pozoroval jsem, Jak Maru vůbec nespolupracuje a je mimo rytmus bojových pohybů. Něco bylo špatně a já si to uvědomil ve chvíli, kdy začal Maru brečet a svezl se na zem.
„Maru…“
Došel jsem k němu a přiklekl si. Objal jsem ho pevně a políbil.
„Ať je Ziro jakýkoliv, udělá cokoliv proto, aby ochránil mě a malou. Pořád je to můj bratranec, na to nezapomínej. I když vzdálený, je to jediná rodina, co mám. Neboj, uděláme všechno proto, aby to vyšlo. Miluji tě a nenechám tě nikam jít.“
Maro
Přitáhl jsem se k Tomokovi tak těsně, že mezi námi nebyla ani skulinka. Nechtěl jsem brečet, ale když mi to v tu chvíli přišlo tak strašně líto. Otřel jsem si slzy, zvedl jsem hlavu a podíval se na Suri.
„Promiň, dneska jsem nejspíš k ničemu. Stejně je už podvečer a počítám, že bys raději do vyhřáté postele, než se tu zahazovat s někým jako jsem já,“ moje sebejistota a sebevědomí kleslo na bod mrazu. Zvedl jsem se ze země.
Chci si odpočinout.
„Půjdeme do bludiště? Tam je aspoň klid…“ zeptal jsem se Tomoka a pomohl mu vstát.
Tomoko
„Hmmm… Jdeme…“ řekl jsem jen na odpověď a objal Maru.
Propletl jsem své prsty s jeho a pomalu s ním šel do bludiště. Dneska nikam nespěcháme, jsme tu jen my dva a klid tohoto skvělého místa.
Během chůze ven, jsem spatřil, jak Ziro táhne na zádech těžký oltářní kámen.
„Podívej, vše bude v pořádku. Ziro ví, jak udělat dojem, že?“ usmál jsem se a políbil Maru na tvář.
„A mýlil ses. Neztrácím svůj čas s tebou, já ho s tebou žiji… To je to, co potřebuji, být jen s tebou.“
Netrvalo dlouho a došli jsme do nitra bludiště. Svlékl jsem se a pomohl se svlékáním i Maru. Vždy jako by náhodou, jsem se dotkl všech jeho citlivých míst.
Potom jsem vlezl do vody a pozoroval, jak jeho tělo obaluje voda, když se pomalu ponořuje…
Maro
Byl jsem jak loutka. Byl jsem úplně mimo sebe. Nechal jsem se odtáhnout do středu bludiště. Nechal jsem se svléknout, aniž bych jediným prstem pohnul a Tomokovi pomohl. Vešel jsem do vody a horní polovinou se opřel o břeh.
„Tomoko… Za celý svůj život jsem během tak krátké chvíle neprožil tolik změn nálad, jako teď, když jsem potkal tebe. Byl jsem vždycky klidný. Málo co mě rozzuřilo a už vůbec nerozbrečelo. Je to tím, že tě tolik miluji?“ zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Natáhl jsem ruku a přitáhl si ho na sebe. Objal jsem ho. „Potřebuji tvoji lásku Tomoko…“ chytl jsem jeho ruku a políbil ji do dlaně. „Dej mi ji, prosím…“ položil jsem jeho ruku na svá prsa.
Tomoko
„Mou lásku už máš… A ano, je to tím, že se tolik milujeme. Jinak bychom vůbec tohle nedělali…“
prsty jsem mu přejel po jeho bradavce a ta se pod mou pozorností ihned ukázala v plné kráse. Ztvrdla a natiskla se na moje polštářky. Mírně jsem ji zmáčkl mezi prsty a potom se k ní sklonil rty. Jazykem jsem orámoval její tvrdost a vcucl ji do úst. S druhou jsem si pohrával prsty a místy ji zmáčkl, aby cítila mou přítomnost. Potom jsem je prohodil a hrál si ústy s tou druhou.
Uchopil jsem Maru za ruce a vyhoupl na břeh tak, aby jeho penis byl v úrovni mých očí. Olízl jsem jeho špičku a zuby přejel až ke kořeni po vnější straně. Dole jsem si pohrál s jeho kulkami a jazykem se opět vrátil na jeho špičku. Když jsem uviděl v jeho tváři vzrušení, vsunul jsem si tu tvrdou chloubu do svých úst… Dával jsem si ji dovnitř a ven… V ústech jsem ho zároveň hladil jazykem a prsty dráždil jeho bradavky…
Potom jsem si ho stáhl zpět do vody a posadil na kmen, který byl ve vodě. Pár tahy jsem projel svoje útroby, abych se na něj připravil. Dneska to udělám vše sám… Postarám se o něj.
Nadzvedl jsem se a nohama jej objal kolem těla. Chytil jsem kořeny vedle jeho hlavy a voda mě krásně nadnášela… Jednou rukou jsem uchopil jeho penis, který jsem si zavedl do nitra… Dosedl jsem až na jeho klín a olízl si rty.
„Tohle ti stačí, jako důkaz, že tě moc miluji, Maru?“
Maro
Tomoko ležel a poslouchal. Když jsem domluvil, zvedl hlavu, promluvil a pak se na mě usmál. Pohladil jsem ho po tváři a zavřel jsem oči. Ano… Miluji ho.
V tu chvíli začal dráždit mé tělo. Jak tohle dokáže během chvilky nastartovat mé vzrušení. Má citlivá místa a on si s nimi tak pěkně dokázal pohrát. Z mých úst jen vycházely tiché vzdechy. Nedíval jsem se na něj, jen jsem očekával, co bude dál. Kde zaútočí příště jeho ústa a ruce. Když moje erekce zmizela v jeho ústech, málem jsem vypustil duši. Zasténal jsem a prohnul se v zádech. Nasával, olizoval, schovával můj penis v ústech a já jen s mírným třesem po těle přijímal tu rozkoš. Moje varlata se skoro ztrácela v jeho ruce, když se na mě hnala první vlna přicházejícího orgasmu. V tu chvíli mě pustil. Rychle jsem oddychoval a rukama jsem poslepu pátral po jeho těle. Položil jsem mu ruce na stehna a jen tiše vnímal jeho vzdechy. Už jsem chtěl otevřít oči, abych se podíval, co dělá, když náhle pohltil můj penis do sebe, jedním dosednutím na můj klín.
Začal jsem rychle dýchat jako pes a sevřel jeho kolena. Bylo to tak intenzivní, že jsem nebyl schopen ani otevřít oči.
„To… jako důkaz stačí…“ řekl jsem ztěžka a konečně se na něj podíval. Zvedl jsem se do sedu. Chytl jsem ho pod zadečkem a s pohledem upřeným do jeho očí naznačil, že má pokračovat.
Tomoko
Jen jsem se usmál a začal se nadzvedávat. Voda, která pleskala mezi našimi těly, mi dráždila bradavky a mnou projížděla vlna vzrušení, když se jeho chlouba otírala v mém nitru.
Tak vzrušující…
Musel jsem zaklonit hlavu a hlasitě vzdychat, abych to rozdýchal… Tak těsné spojení… Jeho vzrušení přímo narůstalo v mém zadečku a já se svíjel v té rozkoši, kterou i on dopřával mě. Nepotřeboval jsem jeho ruce, mě obmotávala ta voda a přitom jsem se svým penisem třel o jeho břicho. Svíral jsem ho uvnitř sebe a dováděl na samý pokraj orgasmu…
Olízl jsem jeho krk a zabořil do něj své zuby. Nesál jsem krev, jen jsem to potřeboval udělat… V tu chvíli jsem ucítil vlnu jeho extáze do mého nitra. Rozlilo se mnou horko a já se pár pohyby o jeho kůži dostal na vrchol také. Opřel jsem se o jeho hruď a divoce dýchal…
„Maru, tak moc tě miluji. Nikdy tě nechci ztratit, umřel bych…“ říkal jsem třesoucím se hlasem.
Maro
Jen jsem ho přidržoval pod zadečkem. Nic víc jsem nemusel dělat. Snažil jsem se nepřijít o vzduch a o vědomí. V momentě, kdy se mi zakousl do krku, jsem zaklonil hlavu a tiše zasténal. Všechno to vzrušení, které bombardovalo mé tělo, se v ten moment slilo do jednoho místa a já už s hlasitým sténáním plnil Tomokovo nitro. Ještě chvilku se Tomo nadzvedával a znovu dosedal, až i on došel ke svému konci. Zapřel se o mou hruď a rychle oddychoval jako já. Musel slyšet, jak mé srdce divoce bije. Pevně jsem ho objal a i s ním dolehl na záda do trávy, která rostla u břehu.
„Taky bych bez tebe umřel, Tomoi“ hladil jsem ho po zádech a políbil jsem ho. Nevím, jestli ten polibek či má slova dostatečně vyjádří to, co k němu cítím.
Tomoko
Stačilo mi jen slyšet jeho srdce a věděl jsem, že mě opravdu miluje. Není potřeba slov, už dávno spolu mluvíme i bez nich…
Stále jsme byli v té vodě a ta nás konejšila ke sladkému spánku.
Usnul jsem jak malé dítě na jeho hrudi. Jen jsem přijímal jeho hlazení po mém těle a cítil malou Ely, jak je klidná.
Je jak ta voda… Klidná a milá… Nejspíš je opravdu po Maru. Vlci takový nebývají…
Maro
Tomoko začal pravidelně oddechovat. Podíval jsem se na něj.
Spí…
Usmál jsem se. Poslední dobou nějak rychle usíná. Ještě nějakou chvíli jsme tak spolu leželi, ale pomalu se začínalo stmívat a ochlazovat. Opatrně jsem se zvedl i s Tomokem v náruči. Vyšel jsem na okraj bludiště a pak se přenesl do naší ložnice, abychom se v zámeckém parku nepromenádovali nazí. Uložil jsem Tomoka do postele. Zašel jsem do koupelny, že si opláchnu obličej. No umyvadlo ještě leželo v kusech na zemi. Zřejmě na to služebnictvo zapomnělo. Posbíral jsem ty porcelánové kusy a šel na chodbu někoho najít, kdo by to dal do pořádku.
„Kampak si to kráčíš?“ ozval se přede mnou medový hlas., který mi hned naježil všechny chlupy na těle.
Krucinál.
„Co chceš Saisho?“ zvedl jsem k němu hlavu.
„Jen jsem se chtěl podívat, jestli je vše v pořádku, a jak vidím tak je,“ usmál se na mě. „Copak jsi dělal?“ přiložil ruce na střepy.
Ty začaly kroutit a tavit, a když pomalu zvedal ruce, objevovaly se pod nimi dvě menší sošky. Zůstal jsem hledět na ty dvě postavičky s tak známými tvářemi. Saisho je vzal a každou postavil na stolek na jedné straně postele. Mužská soška na mé, ženská soška na Tomokově straně. Když je postavil, každá jemně modře zazářila a pak záře zmizela.
„Proč?“ zeptal jsem se a měl co dělat, abych se nerozbrečel.
„Budou vás hlídat při spánku…“ řekl tiše Saisho. Přistoupil ke mně, chytil mě kolem pasu a pohladil po tváři. „Dej na sebe pozor, Mari,“ ohlédl se k posteli. „Vybral sis dobře. Je opravdu krásný,“ zadíval se na Tomoka. „Ale měl by sis něco oblíct. Já teď jdu s tím kouzelným vlkem do jeho domu. Kdyby něco, poznám, že se něco děje a hned přijdu.“
Chytl mě za ruku a podíval se na náramek a pak znovu na Tomoka. Usmál se a najednou tu nebyl. Ještě chvilku jsem jen tak stál a díval se na sošky. Hlídejte svou vnučku, poprosil jsem je v duchu a pak se šel přitulit k Tomokovi.
Tomoko
Klidně jsem spal, dokonce jsem cítil, jak mě Maru nese, ale nechtělo se mi vstávat. Prostě mi to bylo příjemné a já se cítil rozmazlován…
Byl jsem klidný, jen do té chvíle, než jsem uslyšel jeho hlas a v mém pokoji… Pootevřel jsem oči a zjistil, že stojí naproti nahému Maru a drží ho kolem pasu. Měl jsem chuť, ho zničit, ale on postavil nějaké dvě sošky k naší posteli…
Co jsou zač?
Skrz pootevřené oči jsem se na ni díval.
Tak krásná tvář, co byla zač?
Když si Maru lehl ke mně, ihned jsem se na něj převrátil a uložil se na jeho hruď.
„Ještě jednou se tě takhle dotkne a já ho opravdu spálím na prach,“ vrčel jsem, a zavrtal se do Marovi kůže. „A co jsou ty sochy zač?“
Maro
Tomoko se najednou otočil a promluvil.
Jak dlouho je vzhůru? Viděl, jak mě Saisho držel kolem pasu?
Aha… takže viděl…
„Už jsem ti jednou říkal, že Saisho si ke mně nic nedovolí, jen si mě rád dobírá. Není jak Ziro…“ zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl, jak se k Tomokovi choval. „Tyhle sošky,“ otočil jsem se a vzal jednu do ruky, co byla na mé straně postele. „To jsou mí rodiče.“ Chvilku jsem se na ni díval a pak ji položil zpátky na stolek. „Saisho říkal, že budou hlídat náš spánek. A já mu věřím. Ale pokud se ti nelíbí, dám je pryč.“
Přitáhl jsem si Tomoka blíž k sobě a pevně ho objal. Musel se trošku stočit do klubíčka, aby se mi s tím bříškem vešel do náruče.
„Co budeme dělat? Měli bychom spát, ale mám i hlad. A jsem dobitý jak kůň. Suri se na mně pěkně vyřádil. Nejspíš proto, že jsme ho vyrušili při jeho… ehm… chvilce…“ Pohlédl jsem k oknu, kde už vycházel měsíc. „Ha…“ zasmál jsem se krátce. „Saisho šel k Zirovi domů… Jsem strašně zvědavý, jak ta jeho návštěva bude probíhat. Hi hi hi… zvlášť pokud tam potkají Leiko,“ začal jsem se smát už nahlas.
Tomoko
„Aha… Tak dobíral? Spíš obíral, ne?“ šlehl jsem po něm pohledem.
Sakra… Ten mě tak štve, ale když mi řekl o těch sochách, uklidnil jsem se. Podíval jsem se na tu, co měl Maru v rukách a políbil Mara na rty.
„Je krásná. Pokud nás chrání, ať tu zůstanou… Nevadí mi, spíš jsem rád, že tu jsou. Jdeme se najíst, jinak budeš slabý,“ zvedl jsem se z jeho objetí a ještě jednou ho políbil.
Vytáhl jsem ho do sedu a usmál se na něj.
„Půjdeš po svých, nebo tě mám nést?“
Zvedl jsem se z postele a hodil na sebe bílou košili a černé kalhoty.
„No, pokud se nezabijí v jeho domě, tak nevím. Ale když se dokázali uklidnit, tak se dokážou i snést. No, Leiko je na vlky. Nemyslím si, že se jí bude upír líbit… Tak jak? Mám tě odnést?“
Maro
Oblékl jsem se jen tak lehce. Stejně jdeme jen do jídelny. Pročesal jsem si vlasy, které vypadaly, jako bych prošel hustým křovím, a nechal jsem je tentokrát volné, nesvázané. Podíval jsem se na Tomoka, pak na jeho břicho…
„Ty mě chceš nést? Ani náhodou… to se radši budu plazit po zemi. Nechci, aby sis ublížil,“ políbil jsem ho a vyrazili jsme za jídlem.
„Necháme to na Leiko, jestli se ji bude Saisho líbit nebo ne. Ten chlap… no, nejen že umí měnit podoby, ale neznám moc lidí, co by mu odolali…“
Zastavil jsem se před jídelnou. Stůl byl zatím prázdný, jen na něm stála konvice s čajem. Otřepal jsem se. No, já radši čistou vodu, nebo víno.
„Co kdybychom si šli uvařit něco sami?“ podíval jsem se na Tomoka. „Líbilo se mi, jak jsi připravoval divočáka, co jsem ulovil.“
Tomoko
„Myslím, že jemu odolá. Leiko, jako většina vlků, má silný čich a nemá ráda upíry. Takže jí bude sedět. Tak, jako smrdí Zirovi. Ale i mě zajímá, jak ti dva dopadnou…“
Musel jsem se usmát nad Marovou žádostí.
„Tak pojď, něco ti uvařím…“
Zvedl jsem ho do kuchyně a nařídil zbytku služebnictva, aby odešlo. Vlezl jsem do chladné místnosti a vzal tři vysoké roštěnce a položil je na desku stolu. Nakořenil jsem je a obalil v trošce mouky, aby šťáva zůstala vevnitř.
Hodil jsem je na rozpálenou pánvičku, a když zezlátly z obou stran, sundal jsem je dolů. Přendal na veliký talíř a vešel do jídelny. Maru mě celou dobu sledoval. Bylo příjemné pro někoho vařit…
„Stačí ti to?“
Maro
Stál jsem opřený o kuchyňský stůl a pozoroval Tomoka. Nemohl jsem se prostě vynadívat. Jak připravoval to maso… Měl jsem chuť se hned zakousnout. Představoval jsem si Tomoka na talíři. Jak ho celého olizuji, jako nejchutnější jídlo… Jak se mu zakusuji do krku a piju jeho krev, lepší než nejkvalitnější víno…
„Dáme si k tomu víno?“ probral jsem se konečně ze svých představ.
Natáhl jsem se pro karafu, přelil do ní červené víno a šel za Tomokem do jídelny. Talíře už byly připraveny. Postavil jsem na stůl ještě svícen a zapálil svíčky.
„Bohatě mi to stačí. Nic lepšího jsem na talíři mít nemohl,“ upřeně jsem se mu díval do očí a znovu měl ty své představy. „Víš, že to je snad poprvé, kdy tady tak v klidu sedíme u jídla? Vždycky se něco semlelo…“
Opravdu to bylo hezké. Jen já a on a žádné služebnictvo…
Tomoko
„Občas je příjemné sedět v klidu a dívat se na tebe Maru. Neustálý chaos a hádky mě unavují. Jsem rád, že tu můžeme být spolu sami… Jen ty a já…“ usmál jsem se, když mi Maru nalil víno.
Upil jsem a po pár soušcích, se mi začala motat hlava.
„Asi nemůžu pít. Řekl bych, že to Ely nechce,“ znovu jsem se usmál a pozoroval jak Maru pije.
„Budeme tu na ně čekat? Nebo půjdeme Zira navštívit? Jsem opravdu velmi zvědavý, jestli mu Ziro něco provede, ty ne?“
Maro
Pomalu jsem ujídal výborné večeře. Musím říct, že mi to chutnalo víc, než steaky připravené kuchařem. Tomoko se v tom jen porýpal a vína upil jen pár doušků. Nejspíš mu to dělá problémy a Ely tohle nemá ráda.
„No taky jsem zvědavý, jak ti dva spolu vychází,“ podíval jsem se oknem k Zirovu panství. „Žádné plameny, takže nejspíš je to v pohodě,“ pokýval jsem hlavou. Pak jsem si na něco vzpomněl.
„Chtěl jsem pro naši malou vyřezat kolébku. Ale mám jiný nápad. Půjdeš se mnou teď na chvíli do mého zámku?“ natáhl jsem ruku k Tomokovi a čekal odpověď.
Tomoko
„On moc Zira plameny ovládat neumí, je to hlavně moje síla. Zira má jen malé a slabé… Nechce s nimi pracovat. Říká, že tuhle podobu nesnáší. Ale on nesnáší věcí,“ usmál jsem se. „Samozřejmě, uděláme si malý výlet.“
Podal jsem mu ruku a natiskl se na jeho hruď.
Maro
Právě jsem se chystal Tomoka políbit, když se k nám přihnal Saisho jak velká voda. Beze slova nás objal a než jsem stihl cokoli říct, byli jsme všichni tři na mém zámku a Saisho zmizel ve tmě s tím, že se musí nakrmit.
Povzdechl jsem si. Nejspíš ta spolupráce přeci jen skřípe.
„Tak pojď, něco ti ukážu,“ vzal jsem Tomoka za ruku a vedl ho nahoru po schodech do jednoho z pokojů. Na chodbě jsem vzal jednu louč a zapálil svíčky v místnosti.
Byl jsem ve svém království. Můj dětský pokoj. A v rohu pod oknem stála krásná kolébka. Přešel jsem k ní a položil na ni ruku.
„Myslíš, že by se tohle Ely líbilo?“
Tomoko
Huh? Saisho byl nějak naštvaný a potom zmizel.
„Myslíš, že se mezi nimi něco stalo? Nezdál se mi zrovna nadšený… Co se mezi nimi mohlo stát?“
Potom jsem se zadíval na kolébku. V úžasu jsem zůstal stát…
„Je nádherná… Opravdu se jí bude líbit. Vezmeme ji hned sebou? Prosím…“ přitulil jsem se k Maru a stále se upřeně díval do toho pokoje.
Potom jsem vešel a začal si ho pozorně prohlížet…
„Tady si vyrůstal? Nikdy jsem ještě neměl možnost, si tvůj zámek prohlédnout. Provedeš mě po něm?“
Maro
„No, tak to fakt nevím, co Saisha rozhodilo. Ten se nenechá jen tak vyvést z míry. Taky by mě to zajímalo…“
Díval jsem se na Tomoka, jak si prohlíží kolébku a byl jsem moc rád, že se mu líbí. Prohlížel si dřevěné hračky. No i když některé vypadaly spíš jak hračky pro psa. Zvedl jsem jednoho panáčka, okousaného nejvíc kolem krku…
„Už se těším, až malé porostou zuby…“ zašklebil jsem se.
Nechal jsem Tomoka, ať si prohlídne pokoj a pak jsme vyšli na chodbu.
„Chceš si zámek prohlídnout? Tady toho moc k vidění není. Je zařízený jednoduše.Tady byla ložnice rodičů,“ ukázal jsem na jedny dveře. „Moji ložnici už znáš,“ ukázal jsem na druhé. Tady to křídlo bylo jen pro moji rodinu a jen pár pokojů pro hosty…“
Potáhl jsem Tomoka zpátky dolů po schodech. Procházeli jsme chodbou a nahlíželi do jednotlivých místností.
„Moji meditační místnost jsi už taky viděl,“ usmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak jsme se tam naháněli kolem postele.
„Je tu ještě druhé křídlo. Jen … nevím, jestli se tam chceš podívat,“ zastavil jsem se a ukázal na dlouhou chodbu spojující obě křídla zámku. „Pod ním je takových meditačních místností víc než tady. Tu jsou jen tři, pro mne a dvě byly pro rodiče. Ale tam…“ odmlčel jsem se a zadíval se na konec chodby.