Akio
Utekl jsem. Jsem rychlý a dokážu skrývat svůj pach. Cítil jsem, jak za mnou běží, ale nedokázal mě dohonit…
Vběhl jsem do svého domu a okamžitě zamířil do pokoje. Změnil jsem se na člověka a spadl na postel.
Jen jsem zhluboka dýchal a snažil se chytnout dech. Byl jsem opravdu hotový a nechápal jsem, co se děje s mojí duší a city, které mě ničí.
Přehodil jsem přes sebe peřinu a schoval se pod ní. Potřeboval jsem být opravdu sám.
Jen sám…
Záhy jsem usnul.
„Akio, musíš do zámku. Máš tam nějakou práci.
Rychle jsem se posadil a podíval se na otce.
„Cože?“ zeptal jsem se ho ještě rozespalý.
„Právě tu byl sluha ze zámku a rádce se po tobě shání.
„Jo, už jdu…“
Vstal jsem a oblékl se. Černé oblečení krásně halilo vše, co mělo být skryto.
Rozloučil jsem se s otcem a zamířil na zámek. Ihned jsem u dveří skryl svůj pach a vešel za rádcem. Problém se skrýváním pachu je v tom, že když ho někdo zná nazpaměť a je vám tak blízko, jako Suri mě, může mě i přesto ucítit. Musím být opravdu rychlý a nezdržovat se tu….
Rádce mě uvítal a hned spustil.
„Musíš jít najít jedny důležité listiny, jsou uschované ve staré knihovně za lesem. Je to město Aina. Víš, že tam musíš jen proletět a rychle najít ty dokumenty. Nikdo tě nesmí vidět, jinak bys měl veliký problém…“
„Znám minulost toho místa. Takže se jedná o tajné dokumenty, které podepsal Belial s vlčí králové, že?“
Rádce jen souhlasně kývl hlavou.
Na nic jiného jsem se neptal a souhlasil jsem.
Vydal jsem se ze zámku a už jsem byl skoro pryč, když jsem narazil do Suriho. Jen jsem se na něj smutně díval a snažil se najít slova, jak mu vysvětlit, proč jsem utekl.
Suri
Pořád jsem myslel na to, že Akio utekl. Bojí se mně?
Vrátil jsem se na zámek.
Oblékl jsem se a něco málo pojedl. Na zámku bylo docela rušno. Jako kdyby tím, že se vrátil král, se muselo hned všechno opravovat, mýt, uklízet. Co dělali celou tu dobu, když tu nebyl?
Zavolal si mě rádce s tím, že se mám připravit a postarat o bezpečnost příprav na obřad.
Když kolem mě jednou prošel Tomoko se svým druhem, natáhl jsem jeho pach.
Krucinál. Tohle ještě bude hodně zajímavé. Cítil jsem z něj nejen upíra a Tomoka, ale i něco jiného.
To si toho ještě nikdo nevšiml? Nebo o tom ani jeden z nich neví?
Belialův pach… Slabý sice, ale přesto…
Málokdo se s ním setkal, takže se ani nedivím. Budu si na to muset dát pozor. Nelíbí se mi to.
Rozhodl jsem se udělat kontrolu, jestli je všechno nachystané tak, jak jsem včera poručil.
Obcházel jsem zámeckou zahradu, když jsem se zarazil. Blížil se ke mně Akio. Vypadal jak duchem nepřítomný a málem do mne vrazil.
„Akio,“ natáhl jsem k němu ruku a chytl ho za předloktí. „Proč jsi utekl?“
Jen stál a díval se. Jako by najednou nevěděl co říct.
„Jdeš od rádce? Někam tě poslal?“
Akio
Moje srdce si zase běželo závod a já se nedokázal přestat dívat do jeho očí.
Pevně mi svíral předloktí a já byl opravdu těsně u něj… Jen se ho doknout. Políbit ho.
„Proč jsem utekl? Opravdu se na to musíš ptát? Chtěl jsem si tě označit a vím, že u tebe tyhle pocity nejsou… Jsi tu známý jako sukničkář, tedy spíš kalhotář a pochybuji, že bys to cítil stejně jako já…“ zasekl jsem se a překryl si ústa dlaní.
Uvědomil jsem si, že jsem mu málem vyklopil, co k němu cítím a vlastně jsem mu to už naznačil.
Vytrhl jsem se mu ze sevření.
„Musím jít, mám úkol. Promluvíme si, až se vrátím, ano? A už neuteču, dobře?“
Chtěl jsem odejít, ale nedalo mi to. Ještě jsem ho v rychlosti políbil a ihned se změnil ve vlka…
Běžel jsem do města Aina. Je to zapovězené město, kdysi dávno tu byli všichni zabiti a město ovládají duše, které nedošly klidu.
Pomalu jsem se plížil k hlavní bráně…
Suri
Jen jsem se díval na to, jak se vzdaluje.
V duchu jsem si stále přehrával jeho poslední slova: „Už neuteču… promluvíme si…“
Vracel jsem se do zámku, když jsem zaregistroval, že je tam nějak živo. A zrovna u pokojů krále. Kruci. Už jsem se tam rozbíhal, když jsem viděl, jak Tomoko vyprovodil Zira od svého pokoje. Jen jsem ještě zahlédl Maro, který v démonské podobě mizel v pokoji.
Tak je to tady. Přesně jak jsem si myslel. Jen proč je cítit jako Belial? Co s ním má co společného?
„Ziro!“ chytl jsem ho, když právě procházel kolem mne.
Byl vzteklý a sotva schopen se proměnit do lidské podoby. Měl docela pocuchanou srst a v očích zuřivost.
„Měl by si toho nechat… Vím, co pro tebe král znamená, ale ten upír je teď jeho partner. Pokud by se jim mělo něco přihodit, víš, že budu první, kdo se o to postará. Nerad bych, kdybych se měl pustit i do tebe…“
Jen se na mě podíval a vytrhl se mi ze sevření.
„Viděl jsi to… Jestli něco Tomokovi udělá, zabiju ho a je mi jedno, jestli budeš stát před ním!“ zavrčel a aniž by počkal na mou odpověď, odešel.
Hm… Tak tady bude trochu problém…
Vzhledem k tomu, že se v tuhle chvíli celkem nic nedělo, uklidil jsem se do svého pokoje. Plácl jsem do postele a jen tak hleděl do stropu. Chvíli jsem přemýšlel nad novým partnerem Tomoka a co všechno nám to ještě může přinést. Ale postupně se moje myšlenky přemisťovaly k Akiovi.
Co asi teď dělá? Jaký dostal úkol?
Akio
Pomalu jsem se nepozorovaně dostal do města. Bylo tiché a i počasí tam bylo jiné. Jak kdyby za bránou a před bránou byly rozdílné světy. Bylo tam pochmurno a nepříjemný lehký deštík se zarýval i s ledovým větrem pod kůži.
Bylo potřebné, abych se dostal na konec města nepozorovaně a duše mě nezahlédly… Šly by po mně a mohly by ovládnout mé tělo. Ale stále jsem měl svou moc, dokázal bych se bránit, jenže nikdo neví kolik jich tu je…
Pomalu jsem se plížil u baráku ulicí, jen aby mě nikdo a nic nezahlédlo. Můj pach byl skrytý a černé oblečení mi dopřávalo ve stínech dobré skrytí…
Už jsem byl skoro u knihovny, když se zpoza rohu vyřítily dvě duše… Vypadaly odporně. Jedna byla šedá a měla jen polovinu těla celou a druhou polovinu jen kosti. Otrhané maso, které viselo jak na kostech, tak na kůži. Její oči byly červené a bylo vidět, jak hledají něčí čistou duši. Živily se tuláky a lidmi, kteří sem zabloudili.
Stěny tohoto města prý schovávaly veliké bohatství.
Druhá duše měla zářivě modré oči a jeho tělo bylo spíše bílé. Tvář měl černou, až skoro vypadal, že tam žádnou nemá… Jeho tělo bylo zkroucené a kosti se místy dostávaly ven z těla, jak kdyby ho někdo lámal v kole…
Jen jsem čekal, až se jejich postavy ztratí z tohoto místa a já budu moci pokračovat.
Konečně se vzdálili a já rychle vběhl do knihovny. Tohle bylo jediné místo, kde byl člověk chráněný. Sem se ani vlk nedostane kouzly. Musí se sem pěšky a všechny kouzla jsou hned skrytá, bohužel i ty, které je krotí. Proto toto místo nemůže být zničeno. Je to prokleté město…
Hledal jsem dokumenty a v hlavě se mi honily myšlenky na Suriho… Pořád jsem ho měl před očima. To jaký měl výraz, když jsem odcházel… Nesmím si dělat plané naděje, nebo mě to rozruší a já udělám nějakou koninu…
Suri
V jednu chvíli mě přepadl pocit, jako by se mělo něco stát. Takový pocit, co člověka přepadne, ani neví proč…
I když to po chvilce pominulo, přesto jsem už nedokázal jen tak nečinně ležet. Vstal jsem a začal přecházet po pokoji sem a tam. Co když…
Musím přestat myslet na Akia. Pořádně mi ten vlk zaneřádil hlavu. Musím se něčím zabavit. I když mám chvíli klid, přesto nedokážu odpočívat. Nejspíš mě to jednou zabije.
Rozhodl jsem se něčím zaměstnat. S vědomím, že nevíme, co očekávat od králova partnera, a že ten upír jde cítit démonskou krví, rozhodl jsem se podívat blíže na celý problém.
Zamířil jsem do knihovny, prostudovat všechny spisy, co o Belialovi máme. Jako první mě však zajímali jeho potomci.
Procházel jsem jednu knihu za druhou, postupně jsem v nich listoval, ale čím dál víc jsem to přestával vnímat a znovu začal myslet na Akia. Co když dostal úkol, který se právě týká tohohle problému?
najednou mě přepadlo zlé tušení.
Vyskočil jsem na nohy a vyšel z knihovny. Musím to zjistit.
„Jaký úkol dostal Akio?“ vyštěkl jsem na hlavního rádce, jen co jsem si ho našel.
Akio
Trvalo celkem dlouho, než jsem ty dokumenty našel a byl si jistý, že to jsou ony. Starý papír, který byl po obou svislých délkách ohořelý a černý inkoust který se již nepoužívá, mě v tom podpořily. Hlavně podpis krví, která ještě páchla Belialem. To mi stačilo.
Vzal jsem je a sroloval. Nic se nesmí zničit. Uschoval jsem to ve svém vaku.
Vyšel jsem ven a vše bylo tiché i déšť ustál… Zase jsem se natiskl na stěny, abych splynul s prostředím a táhl se jak smrad, aby mě nikdo nezmerčil.
Už jsem se blížil k posledním domům, když jsem ucítil, jak se na mě natisklo něco, co málem prošlo mým tělem na druhou stranu…
Otočil jsem se a střetl se s modrýma očima, které mě s úsměvem propalovaly… Ihned jsem propustil svou sílu, ale tady jsem byl slabý, stačilo to sotva na útěk… Jenže ne daleko. Najednou přede mnou stál ten druhý a jeho červené oči mě svázaly. Cítil jsem strnulost těla, i to jak mnou prostupuje bolest, když se jeho ruka prodrala mou kůží a usadila se u na hrudním koši.
Jen jsem na něj civěl a nebyl schopen jediného slova. Z mého těla na obranu vyšlehly modré okovy a zasekly se duši do krku. Zastavil se, ale to už se blížil druhý a já cítil, jak mi dochází síla…
Suri
Rádce se cukal. Nechtěl nic říct. Ale v tu chvíli ve mně tušení a podezření, že je to hodně nebezpečné, sílilo. Bylo mi jedno, co mi hrozí. Že zapomínám na své postavení. Popadl jsem rádce pod krkem a stiskl. Výhružně jsem na něj zavrčel.
Pochopil.
Trvalo jen chvilku, než jsem vběhl do svého pokoje a připravil se na cestu. Zavolal jsem si dva nejlepší muže a vyšel s nimi před zámek.
„Nebudeme se měnit na vlky, protože potřebuji, abyste byli v plné zbroji. Přenesu vás. Doufám, že jste teď neobědvali, kdyby vám bylo špatně, zvracejte bokem a ne mě na nohy,“ řekl jsem jim a každého objal jednou rukou a přitáhl si je k sobě.
Stačili se jen nadechnout a zmizeli jsme ze zámecké zahrady.
Ocitli jsme se kousek od brány města Aina. Chlapi se snažili popadnout dech a nepozvracet se přitom.
Když se uklidnili a zjistili, kde se nacházíme, otočili se na mě s pohledem, ve kterém bylo plno otázek.
„Není čas něco vysvětlovat. Půjdeme dovnitř najít Akia. Určitě si ho pamatujete z minulého úkolu. Dobře víte, co je to za místo. Spoléhám na vás, že ho pomůžete najít a dostat odsud. Má důležitý úkol pro krále a ten musí dokončit. Jen se obávám, že se mu to trochu zkomplikovalo…“ pohlédl jsem na bránu města.
Ač byl teplý letní den, tak z toho místa šel podivný chlad a za ním se táhl smrad. Byla to smrt. Bylo to město mrtvých a démonů… Skoro nikdo se tam neodvážil vejít. A ti co přece, tak se již nevrátili.
Viděl jsem malé zaváhání svých mužů, ale přesto přikývli a stejně jako já se vydali do města.
To ticho a atmosféra byla děsivá. Šli jsme opatrně, pomalu a stále se rozhlíželi kolem. Otáčeli jsme ušima a větřili a snažili se zachytit jakoukoli stopu.
Blížili jsme se k budově, která sloužila jako knihovna. Prošli jsme všechny místnosti, ale Akio tu nebyl. Avšak jeho přítomnost jsem tu cítil. Musel tu být. Vyšli jsme ven. Tolik baráků… Sakra, ve kterém je? Pořád tu byl jeho pach, cítil jsem ho, ale divný vzduch, co tu byl, ho roznášel do všech stran. Jako by někdo chtěl zabránit tomu, abychom ho našli.
Stáli jsme před knihovnou a rozhlíželi se kolem sebe.
„Proč tu nikdo není? Proč se neukázal ani žádný duch?“ zeptal se jeden z mužů.
„Všiml jsem si,“ přikývl jsem. „Je to divné…“
Akio
Křečovitě jsem stál na nohou a všechny pocity, které byly hluboko uložené, se teď draly na povrch…
Bolest ze ztráty mé matky a její smrt… Vše se mi v hlavě objevovalo jako živé obrazy… Jako by se to dělo právě teď…
Tak tíživá a do kostí vpíjející se bolest, mi probodávala srdce…
Cítil jsem jeho prsty na svém hrudníku. Byly ledové… Přejížděly mi po kostech, jako by to byla hračka.
Bolelo to, hrozně, až tolik, že se mi po tváři svezly slzy. Najednou jsem ucítil i horkost na mém zápěstí a já si uvědomil, že mám ten náramek.
Všechnu zbývající sílu jsem vložil do něj a on se modře rozzářil, jak pochodeň…
Snad najdou alespoň ty dokumenty…
Ucítil jsem, jak se jeho dlaň prodírá dál a on už skoro svírá mé srdce… Ten druhý se mi znovu natiskl na záda a vytahoval ze mě další dávku energie…
Suri
Tady se nemůžeme rozdělit. Musíme být spolu. Jako jedinci nemáme šanci se ubránit.
„Používejte dlouhé meče. Když bude třeba, usekněte těm potvorám hlavu. Jen tak se jich zbavíme.“
Byl jsem tu jen jednou. Jen tak se z deseti mužů zachránili tři.
„Půjdeme tam,“ ukázal jsem rukou mezi domy. „Je to cesta k druhému východu z města. Když budete procházet kolem oken a dveří, držte se raději dál a dávejte si pozor, ať vás něco nevtáhne dovnitř.“
Bude lepší, když se budeme držet blíž u sebe.
Prázdná ulice byla stejně děsivá, jako zbytek města. Polorozpadlé domy, rozbitá okna i dveře, děravé střechy, na kterých místy rostla tráva. Z některých vycházela divná energie, jako by se v nich někdo schovával.
Na tuhle rovnou a širokou ulici navazovaly menší, z bočních částí města. Vždy jsme do nich nahlédli, ale pak šli dál. Už jsme byli skoro na konci u druhé brány, když se můj náramek na ruce rozpálil a rozzářil. Chytl jsem se za zápěstí a čekal. Napínal jsem uši, ale nic jsem neslyšel. Akio mě nevolal.
Ale náramek zářil dál.
Tohle se děje jen tehdy, když jsou tyhle dva náramky někde blízko u sebe.
Zastavili jsme se. Znovu jsem napjatě poslouchal, natáčel slechy, jestli přece jen něco nezaslechnu.
„Pane!“ ozval se polohlasně jeden z mužů, který nahlížel do boční ulice a mávl na nás.
Přeběhli jsme k němu a opatrně nakoukli.
Zatraceně. Tušil jsem, že se něco stane. Pohled na Akia, kterého mučily dvě potvory, co s člověkem ani vlkem už neměli nic společného. Nebyl na ně zrovna hezký pohled a Akio stál mezi nimi, s očima vyvrácenýma v sloup, neschopný jakéhokoli pohybu. Ruka toho, co stál před ním, se mu bořila do hrudníku, jako by mu chtěla vyrvat srdce ven.
„Jak jsem říkal, useknout hlavu… Vylákám je od něho…“
Narovnal jsem se a s mečem v ruce jsem šel středem ulice přímo k nim.
„Přišel jsem si pro tebe, Akio!“ zvolal jsem.
Upoutal jsem jejich pozornost.
Akio
Z tmy a ticha mé mysli, z které se vytrácel život, mě vytáhl Suriho hlas…
Jeho hlas mě vracel zpět na zem a dovoloval mi opět dýchat…
Otevřel jsem oči a najednou se mnou silně škubla ruka, která byla skoro až po loket v mém hrudníku. Zůstala tam jen veliká rána, z které se valila krev na prašnou cestu a vířila hlínu.
Dopadl jsem na kolena a chytl se v místě zranění.
Otočil jsem hlavu a strnul. Suriho začaly pronásledovat ty bestie. Měl jsem o něj strach, ale moje tělo bylo tolik slabé. Nebyl jsem dost opatrný. Nedával jsem pozor.
To má mysl byla zahlcena Surim… Neměl jsem se zamilovat… Měl jsem…
Miluji ho….
Postavil jsem se na nohy a vrávoravě se opřel o stěnu jednoho z domu. Prudce jsem se nadechl a vypustil zbylou sílu ven z mého těla…
Zakázaná technika mého rodu. Znamení prokletí, které na nás uvalil můj prapředek…
Může mě to stát život, protože mi to vezme všechnu sílu, která mi zbývá, ale já…
Ochráním to, co miluji… Vždy…
Cítil jsem, jak mnou prostupuje všechna má síla a usazuje se na mém hrdle.
Na krku se mi objevil obojek, který se mi zabodl do krku. Má krev se vpíjela do jeho silného stisku.
Řetěz, který byl napojen na obojek, se roztrojil a já se rozběhl k Surimu. Právě ho ty potvory chytily a i on zjistil, že se nedají jen tak zabít…
Vběhl jsem mezi ně. Řetězy se vymrštily kupředu a obmotala se kolem jejich nehmotných těl. Silný stisk je nepustil ven a oni se pomalu ztrácely jako dým…
Jejich oči se vypoukly a málem vyjely z důlků… Jak jablečný mošt, jsem je drtil a vysával z nich vše, co je mělo zbavit jejich prokletí…
Pomalu se řetězy odmotávaly, a v kusech padaly k zemi. Ztrácely se stejně, jako mě podklesávaly kolena.
Na konci jsem jen seděl na zemi a snažil se dýchat, než mě pohltila tma…
Suri
Způsobil jsem rozruch a upoutal na sebe pozornost. Přesně to jsem chtěl. Aby pustili Akia a zaměřili se na mě. Jejich pohled a pohyb ke mně hned napovídal, že jsem pro ně dobré sousto. Rozpřáhl jsem se a čekal, až se přiblíží. Už jsem se chtěl rozmáchnout na toho, co byl nejblíže, když mě ze soustředěnosti vytrhl Akio.
Proboha, co to dělá?
Sotva se držel na nohou, ale stál a díval se na nás. Na krku se objevil obojek a z něho visel řetěz, který se začal rozdělovat do tří dalších. Zářili rudě, jako by byly živeny krví.
„Co děláš?!“ chtěl jsem křiknout, ale v ten moment můj hlas přešel jen v zachroptění.
Ucítil jsem silný stisk na krku. Nemohl jsem otočit hlavou, ruce mi spadly bezvládně podél těla a meč mi s rachotivým zvukem vypadl na dlažbu. Svým rudým pohledem se zabodával do mých očí a mě se všechno kolem začalo ztrácet. Z posledních sil jsem stočil pohled k Akiovi. Rozběhl se a rozrazil nás od sebe. Spadl jsem na zem, snažil se popadnout dech a přitom jen nevěřícně hleděl, co se děje.
Po chvíli byl konec. Kusy řetězu padaly na zem a ti dva se měnili v dým, který roznesl vítr do okolí.
Akio se už neudržel na nohách. Dopadl na kolena a než jsem ho stihl zachytit, svezl se v bezvědomí na bok.
„Akio!“ zavolal jsem jeho jméno.
Ležel na zemi a z rány na hrudníku mu vytékala krev, která barvila dlažbu do ruda a vpíjela se do škvír mezi nimi. Serval jsem šátek z krku a přiložil ho na zranění. Chtěl jsem na ni přitlačit a zabránit většímu krvácení, ale v tu chvíli se za mnou ozval křik mužů.
Otočil jsem se. Útočili na ně další tři… Proto mi nepřišli včas na pomoc…
Rychle jsem se natáhl pro meč, vyskočil na nohy a rozběhl se k nim. Bránili se, co mohli, ale síly jim ubývaly. Vysávali z nich energii a jejich síla slábla. Rozmáchl jsem se a prvnímu co, byl nejblíže, jsem bez zaváhání odsekl hlavu. Jeho oči, jen vztekle zablýskly, ale pak se rozplynul. Muži se pak už dokázali postarat o zbývající dva. Vyčerpaně, se zděšením v očích, zůstali stát a rozhlíželi se kolem.
Ze středu města se začal ozývat nepříjemné kvílení a čím dál víc se přibližovalo.
„Rychle! Musíme odsud!“ křikl jsem na ně. „Tohle už nezvládnem!“
Rozběhli se k bráně a já k Akiovi. Vzal jsem ho do náruče a spěšným krokem se sunul k východu z města.
„Pane!“ otočil se jeden z nich a chtěl se vrátit, aby mi pomohl.
„Utíkej!“ křikl jsem na něho.
Už jen kousek… Už jen kousek mi zbýval… Cítil jsem na zádech chlad. Něčí ruka se mě snažila vtáhnout zpátky, ale muži k nám přiskočili a porvali k sobě.
Upadli jsme všichni na zem, těsně za hranici brány. Dívali jsme se na ty běsnící potvory, jak k nám natahovaly ruce, ale bariéra jim nedovolila jít dál.
Akio
Cítil jsem jeho hřejivou náruč, ale nemohl jsem se ani pohnout. Jen jsem pootevřel oči…
Všechna má síla se vypařila a já jen bezvládně ležel na zemi, když mě tam Suri nechal.
Nic jsem nevnímal, ani bolest, nic… Jen jsem se díval na nebe, které prosvítalo černými mraky…
Najednou mě někdo vzal do náruče a odnášel pryč. Jako kdybych se vznášel nad zemí…
Najednou jsem ucítil silný náraz o zem a potom už nic… Ani slova… Nezvládal jsem už dál být při vědomí…
Moje oči se zavřely a mé tělo jen chladlo po ztrátě tolika krve.
Jen tma mě obalovala a ticho…
Suri
Seděli jsme na zemi, snažili se popadnout dech. Dívali jsme se, jak se k nám všichni ti neživí a duše snaží dostat, ale bariéra byla hodně silná a nikoho z nich nepustila ven.
Jako rak jsem se odsunul po zadku od nich dál. Zastavil jsem se u Akia. Podíval jsem se na něho. Ležel zkroucený a pod ním se znova tvořila krvavá kaluž.
Šátek, který jsem mu na to přitiskl, spadl při našem útěku.
„Musíme odsud. Nedaleko je potok,“ mávl jsem rukou směrem po cestě dolů. „Akio potřebuje ošetřit.“
Na moment jsem sundal zbraně, abych si svlékl halenu a pak si je nasadil zpátky. Natlačili jsme Akiovi do rány šátek jednoho z mužů a halenou jsem to převázal. Vzal jsem ho do náruče a zamířili jsme k potoku. Celou cestu jsem ho jen upřeně pozoroval. Zatím ještě dýchal, ale tak tak se držel na živu. Muži mi chtěli pomoct, ale nedovolil jsem to. Odnesu ho sám.
Uložil jsem ho do trávy, na břehu potoka a opatrně mu sundal halenu omotanou kolem těla.
Urval jsem kus látky a namočil ho ve vodě. Začal jsem omývat okolí rány, abych viděl, jak moc je velká. Nejspíš se o mě pokoušely mdloby, podle toho, jak rychle k nám jeden z mužů přiskočil. Odstrčil mě a prohlédl Akiovo zranění.
„Hned jsem zpátky,“ řekl tiše a odběhl směrem k louce.
Já jen seděl, tlačil šátek na ránu. Za chvíli se vrátil s nějakými bylinami v ruce. Poklekl vedle nás. Rozmělnil je v ústech, vyplivl do dlaně a vytvořil z nich menší placku, kterou vložil Akiovi do rány.
Znovu na ni přiložil moji halenu a pevně stáhl.
„Musíme počkat… Nebylo by dobré s ním teď moc hýbat,“ řekl tiše a zvedl se.
Přikývl jsem. „Děkuji. Zůstaneme zatím tady, tu nám nic nehrozí.“
Muži se šli opláchnout a pak ulehli do trávy kousek od nás, aby si taky odpočinuli.
Opatrně jsem Akia podebral a přitáhl jsem si ho na klín.
Hladil jsem ho po vlasech, po tváři a díval se, jak slabě oddechuje.
„Nesmíš to vzdát, Akio,“ šeptal jsem. „Ještě si musíme spoustu věcí vysvětlit.“ Sklonil jsem se k němu a políbil ho na rty. „Nevzdávej to, prosím…“
Bylo mi těžko, ale přesto jsem v hloubi duše věřil, že to bude dobrý. Musí to být dobrý…
Akio
Jak kdyby mě jeho hlas volal zpátky, ale mně se nechtělo. Bylo mi příjemně v mém klidu a míru.
Jenže…
Chtěl jsem být s ním a něco mi říkalo, že mám ještě čas, než si pro mě zubatá přijde.
Začínal jsem cítit, jak se mi po kousíčkách vrací síla a jen slabě proudí do mého těla.
Potom, co jsem udělal, bude trvat, než se uzdravím a mé tělo bude schopno znovu fungovat.
Pomalu jsem pootevřel oči a jen škvírečkami pozoroval Suriho, jak mě chová v klíně a líbá…
Je tohle láska? Pokud můžu být teď s ním, je mi jedno, co to je…
Já vím, co cítím… Moje srdce patří jemu. A co se stane? Nejspíš nic…
Moje ruka byla těžká, ale i tak jsem ji zvedl a pohladil ho po tváři, abych se dotkl jeho kůže.
Suri
Seděl jsem a otíral jsem Akiovi zpocené čelo, a mluvil na něj. Věřil jsem, že jen tak udržím jeho duši na tomhle světě. Tak jako mluví on a leze mi s tím pěkně na nervy, tak jsem mluvil teď já. Jak rád bych slyšel jeho uštěpačné poznámky.
Po chvíli se jeho víčka jemně zachvěla a on pootevřel oči. Jen málo, sotva do poloviny, ale přece jen. Díval se na mne, tiše beze slova, jen jeho ruka se pomalu zvedla a dotkla se mé tváře.
V tu chvíli se ve mně rozlil zvláštní pocit. Nikdy jsem nic takového nezažil. Bolelo to a přitom jsem cítil strašnou úlevu. Jako by mé tělo bylo plné různých pocitů a ty ve mně dělaly pořádnou paseku. Jako by se mi srdce chtělo tím šíleným tlakem rozervat.
„Vítej zpátky…“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem. Chytl jsem ho za ruku a přitiskl ji ke tváři. „Co si rádce myslel, že tě sem pustil sám. Proč jsi mi neřekl, že sem jdeš. Myslel sis, že to zvládneš sám? Viděl jsi to? Ti dva co tě napadli, byli jen takový předkrm… Víš kolik těch potvor tam je? Jediné tvé štěstí bylo, že jsi tam šel ve dne. Slyšíš to?“ máchl jsem rukou k městu, odkud se stále ozývalo kvílení.
Sypal jsem na něho jednu výčitku za druhou, abych zakryl nervozitu z toho, jak jsem se o něj bál.
Ztichl jsem. Akio se na mne jen mlčky díval. Položil jsem mu ruku na břicho.
„Jseš hodně zraněný. Chvíli tady zůstaneme. Až ti bude lépe, přenesu tě domů.“
Díval jsem se na něj a někde uvnitř jsem byl moc rád, že neumřel.
Díval jsem se na něj a přemýšlel nad tím, proč jsem se tak bezhlavě kvůli němu vrhl do nebezpečí.
Díval jsem se na něj, hladil ho po vlasech, a v duchu si říkal, že právě proto, mám strach se s někým svázat. Pro ty neustálé obavy, že se nemusím vrátit domů… A on by stál před dveřmi a jen čekal na někoho takového jako já. Na někoho, kdo nedodržel slib a nevrátil se domů…
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal tyhle myšlenky a rozhlédl se kolem sebe. Jen zvuky z města a zurčení potoka narušovaly to ticho…
Nechápu se… Proč nad tím vlastně přemýšlím. Proč mě vůbec někdo, nebo něco donutilo takhle uvažovat.
Znovu jsem pohlédl na Akia.
Je to právě kvůli němu?
Neoznačil si mě, ani já jeho a přesto mě k sobě svazuje a ta smyčka se omotává kolem mého srdce a pomalu se utahuje čím dál víc.
„Odpočiň si, ať se můžeme vrátit. Doma ti bude lépe.“
Přiložil jsem mu prsty na oči, které mě stále sledovaly, byť stěží udržel víčka otevřená.
Akio
Poslouchal jsem jeho výčitky a nadávky, ale nedokázal jsem se bránit.
Byl jsem opravdu moc unavený a všechnu zbývající sílu jsem potřeboval na to, aby se ta hluboká rána zacelila…
Jen jsem se pousmál a schoulil se mu do náruče.
„Jsem moc unavený…“ tiše jsem zašeptal.
Mé oči ztěžkly a zavřely se. Ihned jsem usnul. Nevěděl jsem, co se se mnou dělo. Jen vím, že jsem s ním v bezpečí.
Suri
Slunce se na nebi posunulo a pomalu se schovávalo za koruny stromů nedalekého lesa.
Byl čas jít.
Sáhl jsem Akiovi na čelo. Bylo teplé, ale horečku neměl, i když se jeho tělo stále mírně třáslo. Opatrně jsem odkryl jeho zranění. Rána se pomalu zacelovala. Už to nevypadalo tak strašně. Už se s ním můžu přenést, aniž bych mu nějak víc ublížil.
Vzal jsem ho do náruče a postavil se.
„Odnesu ho a pak se vrátím pro vás. Buďte tady.“
Muži přikývli a začali se chystat na odchod.
Na víc jsem nečekal a přemístil se s Akiem před jeho dům. Rozkopl jsem dveře a vešel dovnitř.
„Hachiro!“ zavolal jsem.
Akiův otec hned vyběhl z pokoje.
„Co se děje? Co s ním je?“ rychle prošel chodbou a otvíral mi dveře do Akiova pokoje.
Uložil jsem ho opatrně na postel.
„Rádce ho poslal pro nějaké dokumenty do zakázaného města. Nevím, jestli je má, ještě jsme nestihli prohlédnout jeho vak. Já se musím vrátit pro muže. Postarej se o něj, prosím.“
Myslím, že poslední věta byla zbytečná. Hachiro se jako správný otec hned vrhl k posteli a začal Akia svlékat a ošetřovat.
Přemístil jsem se zpátky za svými muži, abych se s nimi vrátil na zámek. Dal jsem jim pro dnešek volno a pak se rychlým krokem vydal za rádcem. Myslím, že po tom, co mu řeknu, mě zbaví funkce velitele stráže.
Akio
Ztěžka jsem dýchal a cítil ruce, které mě jemně hladily. Tolik známé ruce, které se o mě vždy postaraly a pomohly mi znovu vstát.
Můj táta mě držel v náručí a má hlava se opírala o jeho stehna. Pohupoval tělem a tím i mnou, jako když jsem byl malý a v noci jsem se bál.
Pomalu jsem otevřel oči a sevřel jeho prsty těmi svými…
Ihned si mou tvář otočil k sobě a usmál se.
„Jsi v pořádku? Co tě bolí? Nechceš klidnící čaj?“
Jako vždy tolik starostlivý…
„Ano, chci…“
Jen se zvedl a mě položil na postel, zmizel ven ze dveří. Slyšel jsem cinkání hrnečků a cítil příjemnou vůni meduňky a máty.
Má mysl se však vracela jen k Surimu…
Ten vlk mě zcela ovládl. Nemohl jsem myslet na nic jiného a viděl před sebou jen jeho tvář…
Posadil jsem se na posteli a opřel o polštář.
Za chvíli dorazil táta a podával mi teplý čaj. Vzal jsem jej do rukou a pomalu usrkával tu lahodnou chuť.
Suri
„Potřebovali jsme ty listiny,“ chroptěl rádce, když moje ruka pevně tiskla jeho hrdlo.
„Co vás to napadlo ho tam poslat samotného!“ pustil jsem ho a on se skrčil do předklonu. Držel se za krk a snažil se popadnout dech.
„Málem to nepřežil! Kdybychom tam nepřišli, už by…“ nedopověděl jsem. Poznání, že by Akio zemřel, mi náhle sevřelo srdce. „Nevím, jestli ty dokumenty má. Přenesl jsem ho domů. Nebyl čas mu prohlížet věci.“
„Máš pořádný stisk, Suri,“ narovnal se konečně rádce.
Jen jsem se ušklíbl. Může být rád, že jsem ho nezabil.
„Potřebujeme ty listiny, můžeš zajít za Akiem a zjistit, jestli je má?“
Moc se mi nechtělo. Ošíval jsem se, protože pohled na jeho dobité tělo, mi nedělal dobře.
Ale proč, když jsem na tyhle věci zvyklý?
„Zajdi tam a pomlčím o tom, co se tady stalo, Suri,“ řekl vážným tónem rádce.
„Vyhrožuješ mi?“ výhružně jsem se k němu přiblížil a v mých očích se nebezpečně zablýsklo.
„Ale ne…“ začal před sebou mávat rukama, jako by mě chtěl odehnat. „Jen… opravdu to potřebujeme vědět. Víš, že králův druh se shání po všem, co má souvislost s Belialem,“ dodal tišeji a ještě se rozhlížel, jestli nás někdo neposlouchá.
Už jsem na to nic neřekl. Jen jsem přikývl a odešel jsem.
Po chvíli jsem zaklepal na dům Hachira a Akia.
Akio
Uslyšeli jsme zaklepání a otec sebou trhl. Jen jsem se na něj podíval a on s ledovým klidem, který okamžitě nahodil jak masku, odešel ke dveřím.
Uslyšel jsem Suriho hlas a mé tělo se instinktivně zachvělo.
Když jsem ho uviděl stát ve dveřích, ihned jsem se zakryl peřinou a dál si o hrneček ohříval ruce.
Asi tu je pro ty věci. Proč by jinak přišel?
„Jestli jsi tu pro ty dokumenty, mám je ve vaku. Ale pozor na ně. Ať je vytáhne Ziro, jsou už staré a mohlo by dojít k poškození. I když, kdo ví, jak teď vypadají…“
Usmál jsem se a podíval se do jeho zlatavých očí, které mě propalovaly, jak žhavé uhlíky.
Suri
Hachiro se na nic neptal a pustil mě rovnou za Akiem. Ležel na posteli, opřený o polštáře a popíjel čaj. Usadil jsem se vedle něho a upřeně se na něj díval. Do tváře se mu pomalu vracela barva a celkově vypadal, že je mu o něco lépe.
„Už nikdy nechoď sám do takových míst,“ bylo první, co mi vypadlo z pusy, když jsem promluvil.
Akio sklopil zrak a díval se upřeně do hrnečku.
„Mohl jsi tam umřít…“ chytl jsem ho za ruce a přitiskl jsem jeho prsty víc na hrnek. „Přišel jsem pro dokumenty, ale chtěl jsem i vidět, jak se ti daří…“
Konečně ke mně zvedl hlavu. Ještě chvilku jsem se mu díval do jeho očí. Pak jsem se k němu naklonil a políbil ho.
„Už jednou jsem řekl, že to nemáš dělat. Bylo to nebezpečné i pro víc lidí. Natož pro někoho, kdo tam byl sám…“ znovu jsem ho políbil, pustil jeho ruce a vstal jsem.
„Rádce by tě pak rád viděl, až ti bude lépe. Já odnesu ty věci k Zirovi,“ otočil jsem se a chtěl odejít, když jsem se zarazil. Ve dveřích stál Hachiro a díval se na nás.
Vzal jsem Akiův vak a vyšel z pokoje ven. Když jsem procházel kolem jeho otce, jen mi položil na moment ruku na rameno. „Až budeš mít čas, přijď. Musíme si promluvit.“
Pak poodstoupil, abych mohl projít.
Na víc jsem nečekal a rychle vyšel z domu ven. Zamířil jsem přímo do Zirova domu.
Akio
Posadil se vedle mě a promluvil. Okamžitě se mi v krku udělal knedlík, který nešel dostat ven… Srdce se mi sevřelo a dech se zrychlil na maximum.
Nedokázal jsem se mu dívat do očí, když mě káral, měl totiž pravdu. Vím to, ale byl to rozkaz a já musel jít.
Jeho ruce pěvně stiskly ty mé a přimáčkly je na hrnek. Ten dotek stačil na to, abych se rozechvěl ještě víc…
A pak řekl, že mě chtěl vidět a to už jsem se mu podíval do očí, v kterých jsem se okamžitě ztratil. Jen jsem se na něj díval a nechápal, proč se ke mně takhle chová.
Díval jsem se na to, jak se jeho rty přibližují k těm mým, a jen cítil, jak se jejich chuť rozprostřela po mých ústech, jak vjel jazykem dovnitř a jemně mě políbil.
Potom vstal a odcházel. Nemohl jsem si nevšimnout, že ho můj otec zastavil a něco mu říkal.
No, nechat mě s tátou v tuhle chvíli, a když nejspíš vidět to, co Suri udělal, nebyl dvakrát dobrý nápad…
Bez výrazu v tvář se otec usadil vedle mě a pohladil mě po hlavě.
„Nechceš mi vysvětlit, co jsem to tu právě viděl? A nechci nic slyšet o tom, že na tebe upadl a to svou pusou… Takže?“
Zčervenal jsem a jako štěně se podíval na tátu. Sklopil jsem uši a v rukách si pohrával s ocasem.
„Aha, takže zkouším hru, nevinnost sama. Ani náhodou ti to nežeru. Takže spusť!“ zaznělo varovně z jeho úst.
„Já… No… Asi si ženu domů nepřivedu…“ vykoktal jsem ze sebe.
„No, to už mi taky došlo. Spíš mě zajímá, jestli ho máš rád a zda dobře víš, co děláš? Víš, že je Suri známý jako sukničkář a já nechci, abys byl jen další…. Pokud mi ale řekneš, že ho rád nemáš a on tě k tomu nutí, postarám se, aby neměl hezké dny, potutelně se zasmál a prohrábl mi vlasy.
„Já, mám ho… Já nevím… Štve mě a je na mě hrubý… Nikdy neposlouchá, co mu říkám a k tomu všemu mi ubližuje tím, že se mi s ním tolik rozbuší srdce… Já… Já… Nesnáším ho…“
Táta se jen usmál a rozcuchal mi vlasy.
„Fajn, vidím, že je to vážné. Ale pamatuj, že pokud ti ublíží, zničím ho.“
Vstal a odešel do kuchyně a já sebou praštil do postele, kde jsem následně usnul.
Suri
Předal jsem Zirovi Akiův vak. Počkal jsem, až z něj vytáhl listiny a vrátil mi ho zpátky.
„Tušil jsem, že s ním bude problém,“ zavrčel, když mi ho podával. „Smrdí stejně jako Belial. Prý Tomokův druh. Maro… pch… Když chce být sám, a podle toho se i jmenuje, tak proč sem přišel?“
„Ziro, víš, jak se věci mají. Tomoko si ho označil. Dokonce jsem u něj viděl i vlčí ocas a uši…“
„To mě nezajímá. Je to kříženec. A Tomoko je… měl být…“ zmlkl.
Viděl jsem na něm, jak se to v něm pere.
„Nezbude ti nic jiného, než se s tím smířit, Ziro.“
„Nikdy se s tím nesmířím!“ křikl na mě, jako bych za to mohl a zabouchl mi dveře před nosem.
Povzdechl jsem si. Snad nebudu muset ještě dát osobní stráž jemu, aby něco nevyvedl.
Vrátil jsem se na zámek. Nechal jsem správci vzkázat, že listiny jsou u Zira a že se za ním Akio staví. Zamířil jsem do svého pokoje. Položil jsem vak vedle postele, svlékl jsem se a šel se umýt. Seděl jsem ve vaně a přemýšlel nad vším, co se za poslední dny událo. Když se mi začaly zavírat oči, raději jsem vylezl, osušil se a šel padnout do postele.
Netrvalo dlouho a já s myšlenkou na Akia usnul.