Suri
Otočil jsem se na Ziro. Ten se vzpamatovával celkem rychle. U Saisho bylo vidět, že přišel o skoro všechnu energii a sotva je schopen se zvednout na nohy. Belial jim dal pěkně zabrat. A Maro, podle toho, co říkali, udělal tu nejlepší věc v tu chvíli, co mohl. Prostě po něm skočil a přenesl se s ním pryč.
Saisho už skoro stál, ale najednou se zhroutil k zemi. Jeho panenky se protočily až do bělma a celý se třásl a jen se držel za hlavu a sténal. Přiskočil jsem k němu, ale Ziro už pokládal ruce na jeho hlavu a po chvilce se začal mračit.
„Ten zmetek,“ zavrčel tiše.
Dotkl jsem se Saisha hned jsem rukou ucuknul pryč. Cítil jsem jasně Belialovu energii.
„Belial chce, aby mu Saisho přinesl děti a zabil krále a mně,“ zamračil se Ziro ještě víc. Pomohl Saishovi se posadit, když se trochu uklidnil. „To od něho nebude nikdy pokoj? Drží Maro v zajetí, v pokoji, kde věznil Saisha…“
Otřepal jsem se po posledních slovech. Dobře ten pokoj znám. Už nikdy víc jsem se k němu nechtěl přiblížit. Ale teď…
Ziro se postavil těsně vedle mne. „Musíme jít jen my dva. Saisho je mimo, toho použít nemůžu a Tomoko je ještě vyčerpaný… Prosím, přenes nás tam…“ zašeptal mi do ucha. Dobře věděl, že v tuhle chvíli jsem jediný, kdo to může udělat.
Přikývl jsem. Maro je můj král stejně jako Tomoko. Nemůžu dovolit, aby tam zůstal. Má tady teď důležitý úkol. Musí vychovávat děti společně s Tomokem.
Na moment se mi sevřelo srdce, když jsem si uvědomil, na co teď myslím. Dali jsme naději malému Kane a teď… Nevím, jak je na tom Akio, nevím, jestli se vrátím z pekla… Ale musím tam jít.
Tohle všechno dělám i pro ně dva.
Akio
Vše mě bolelo a každý sval jak kdyby mi někdo natahoval na skřipec. Tělo se vařilo a plameny zachvátily postel, na které jsem ležel.
Vlčí podstata nemohla proniknout na povrch a zranění se nedokázala léčit. Bolest střídala křeč a jehličkové píchání do každé žíly v mém těle. Svíjel jsem se v agónii, ale nic nepomáhalo.
Přívěsek na mém krku svítil a snažil se ozářit mé tělo, jenže to se jeho pomoci bránilo.
Ani slzy mi nekapaly, jen proudy krve se ztrácely z mého těla a s nimi i můj život.
Cítil jsem otcovy ruce a i jeho spálenou kůži, jak se dotýkal mého těla přes stále rostoucí plameny.
„Aki... Jestli mě slyšíš, vydrž to prosím. Jsi otrávený Belialovým jedem. Dýchej…."
Jed? Och ano... Já ho kousl a tím jsem jej nejspíš dostal do krve.
Otec mi nalil do pootevřených úst malý zbytek modré tekutiny od paní lesů, který jsem si ponechal v záloze. Ještě mi pro jistotu potřel spánky vzácnou zelenou mastí z kopit ohnivých koní.
Cítil jsem, jak ve mě bojují tyhle tři mocné síly a svádí boj o můj život. Jediné v co jsem prosil, bylo, abych ještě jednou mohl vidět svou celou rodinu.
Suriho, tátu, Kane...
Suri
Tomoko se nedal odbýt. Nechtěli jsme, aby s námi šel, nebyl ještě zcela při síle, i když se jeho rána hojila velmi rychle a jeho démonská krev a krev Maro, kterou se při obřadu krmil, mu dávala novou energii. Mám krále chránit a on po mně chce, abych ho vzal právě do největšího nebezpečí.
Ale na druhou stranu, rozkázal mi to. Musím ho poslechnout. A taky… Představa, že bych byl na jeho místě a já věděl, že Belial vězní Akia, byla pro mne strašná. Taky bych se dlouho nerozmýšlel.
Chytl jsem Ziro a Tomoka do objetí a přenesl jsem se s nimi rovnou do pokoje, kde byl vězněn Maro.
Na nic jsme nečekali. Jen co jsme se tam objevili, hned jsme se přeměnili a na Beliala vrhli jako smečka. Doráželi jsme na něj. Kousali ho a drápali. Teď by nám lidská síla byla k ničemu. Nepomohly by nám ani Zirova kouzla.
Maru, spoutaný v ohnivých okovech, jen zakřičel na Tomoka ať se vrátí. Ale on ho neposlouchal. Ani jeden z nás ho neposlouchal. Přišli jsme si pro něj a bez něho neodejdeme.
Každou chvíli se ozvala dutá rána, jak jeden z nás odletěl a narazil o stěnu, či upadl na zem. Ale v tu chvíli se na Beliala vrhl další. Všem nám ubývala síla. Utržili jsme spoustu ran, naše krev se míchala v jednu, která tvořila fleky na zemi, ale nepolevovali jsme.
Belial byl silný. Ale i když používal své schopnosti, neměly už takový účinek, protože byl i on vyčerpán z předchozího boje na zámku. Pomalu i on začal slábnout.
V jednu chvíli využil Ziro Belialovy nepozornosti. Přeměnil se v člověka a přiskočil k Maruovi. Nevím, kde se to kouzlo naučil, ale podařilo se mu sundat ty pouta. Maro jen na moment poklesl v kolenou, ale vzápětí se narovnal, změnil se do démonské podoby a zařval, až nám všem zalehlo v uších.
„Chtěl jsi nového následníka… Jsem tady! Já jsem tu vládce… Ty jsi slabý a zbytečný!“ zařval na Beliala. Chytil ho pod krkem a mrštil s ním o zeď. Belial to nečekal. Byl tak překvapený změnou situace, že se nezmohl na žádný odpor. Jen se tiše sesunul po zdi na zem a zůstal tam ležet.
„Zabiju tě!“ přistoupil k němu Maro.
Všichni jsme se zastavili uprostřed pohybu a jen překvapeně dívali na to, co se před námi odehrávalo.
Tohle jsme nečekali nikdo.
Akio
Stále jsem prožíval silné bolestivé stavy, ale do žil mi proudily další dvě síly, které mi ruku v ruce dávaly šanci na život.
Oči mi probleskly zářivě modrou barvou a každý sval se stáhl v bolestivé křeči. Z těla se mi ztrácela tmavá barva a postupně se vracela ta zdravá.
Cítil jsem, jak jsem slabý, ale moje tělo se začalo konečně hojit a rány se zcelovat.
Jed opouštěl mé žíly a poslední otevřenou ránou vytékal na zem. Černá tekutina pleskala o zem. Zněla jak ztvrdlá krev.
Začala opadávat silná agónie a nahradil jí pocit klidu a volnosti. Moje tělo bylo na pokraji vyčerpání. Jen stěží, jsem držel oči otevřené. Otec ke mě došel a chytil mě za ruku.
„To bude dobré, Aki…"
Po těchto slovech, jsem se už nemohl držet vzhůru. Mé oči se zavřely a já upadl do naprosté tmy.
Suri
Změna situace nás všechny dokonale překvapila. Stáli jsme s Tomokem ve výhružném postoji proti otřesenému Belialovi, ale nedovolovali jsme se k němu přiblížit. Jen s těžkým oddechováním jsme se dívali, jak se k němu Maro přibližuje s úmyslem ho zabít. Plameny kolem něho rostly a výraz, který v tuhle chvíli měl, mluvil za vše.
„Nemůžeš mě zabít… Je to zákon pekla. Syn nemůže zabít svého otce…“ řekl tiše Belial a jen se na Maro s úšklebkem díval, i když byl neschopen pohybu.
Pravda. Tohle je dáno a tím se chrání vládci pekla, proti případnému násilnému převzetí moci svými potomky.
Maro se na moment zarazil. Najednou, jako by ho někdo na místě paralyzoval. Bylo vidět, jak moc chce tohle jednou pro vždy ukončit. Ale zákon je zákon. Tahle síla mu zabraňovala udělat jakýkoli další krok k likvidaci Beliala.
„Zemřeš sám… jsi slabý… zraněný… z toho se jen tak nedostaneš,“ řekl nakonec už o něco tišeji. Otočil se na Ziro. „Jdeme domů, děti nás potřebují,“ chytl Tomoka do náruče. Ziro přiskočil ke mně, objal mě a všichni jsme se přenesli zpátky na zámek.
Tady už víc nezmůžeme.
Akio
Stále jsem byl mimo sebe, ale ze tmy se začaly stávat reálné sny.
Vše se mi promítalo v hlavě… Celý můj život.
Nemohl jsem se pohnout, ale slyšel jsem, jak na mě táta mluví a tiší mě.
Jediné, co mě drželo při síle, byla touha po tom zase obejmout Suriho.
Suri
Jsme na chodbě zámku. Domlácení, potrhaní, vyčerpaní ale doma. Tomoko a já jsme se změnili zpět do lidské podoby. Maru klečel na kolenou a s pohledem upřeným do země se snažil ze všeho vzpamatovat. Všichni jsme potřebovali chvilku na vzpamatování. Snad jediný Ziro hned vyskočil na nohy a začal pátrat po dětech. Tomoko zvedl hlavu a zavětřil.
„Jsou v ložnici,“ zvedl se na nohy a pomohl vstát i Marovi.
Zamířili jsme tam. Když se otevřely dveře a my vešli, naskytl se nám krásný pohled. Saisho ležel na posteli vedle miminek a všichni tři spali.
Hned jsem si vzpomněl na Akia a Kaneho a srdce se mi v ten moment sevřelo. Chci mít taky svou rodinu. Úplnou. Už je nejspíš čas, abych tohle začal brát vážně. Zamrzelo mě, že jsem na Akia vyjel. Že jsem mu to vyčetl. Popadla mě náhlá touha být s ním. Hned teď. Chtěl jsem odejít, ale zastavil mě král, abych počkal u dětí a Saisha, dokud se oni nedají do pořádku.
S povzdechem jsem se usadil do křesla.
Cožpak já nemám svůj vlastní život? Jsem už navždy předurčen k tomu, abych sloužil a své vlastní pocity stavěl na druhou kolej? Nejspíš je čas tomu udělat konec.
Díval jsem se na ty malé tvorečky a čím dál víc mi bylo teskno. Chci jít za Akiem. Chci být u něj a říct mu, jak mě všechno mrzí. Chci být s ním a s Kane.
Netrpělivě jsem čekal, až se králové vrátí. Když přišel i Ziro a odnesl si spícího Saisha, byl jsem propuštěn.
Konečně jsem mohl zamířit za Akiem. Procházel jsem chodbou, nevnímajíc shon, který tam panoval. Jen jsem zavětřil a mezi všemi těmi pachy jsem neomylně zamířil za tím správným. Do mé ložnice.
Otevřel jsem dveře a v tu ránu všechny mé pocity zatlačil do pozadí strach.
Akio ležel na posteli, u něj seděl Hachiro, s rukama položenýma na jeho těle. Viděl jsem, jak dobitý je, jak sotva dýchá a jak se ho Hachiro snaží uzdravit.
Rozběhl jsem se k nim.
„Akio!“ zavolal jsem na něj a chytl ho za ruku. „Aki!“
Srdce mi sotva tlouklo, stejně jako jemu. To ne… Takhle to nesmí skončit. Ne teď!
„Aki,“ naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha. „Prober se, prosím. Kane nás potřebuje,“ zhluboka jsem se nadechl a snažil se zatlačit slzy. „Já tě potřebuji, Aki… “
Akio
Slyšel jsem to… Slyšel jsem jeho… Suriho…
Stále jsem přemýšlel, zda je to sen, nebo realita. Až když jeho horká slza dopadla na mou tvář a vpila se do kůže, věděl jsem, že je tu.
Konečně… Je živý.
Vše jako kdyby ve mě náhle ožilo, a sbíralo po celém těle zbytky síly. Jak kdybych se připojil k těm dvěma silám a pomáhal jim. Potřeboval jsem žít. Měl jsem tady ty nejkrásnější důvody.
Celé mé tělo se osvítilo a nadzvedlo nad postel. Cítil jsem, jak mi každou částí těla projíždí ostrá bolest, která byla následována obrovským přívalem energie.
Projíždělo to celým nitrem a zacelovalo rány. Čistilo krev. Vše jak zamrznuté v čase a realitě.
Dopadl jsem zpět na postel a konečně začal lépe dýchat.
Snažil jsem se otevřít oči, ale i na to jsem byl slabý. Nakonec se mi je podařilo pootevřít a podívat se na Suriho.
„Jsi tu…” vydechl jsem přiškrceně.
Suri
Odskočili jsme s Hachirem od postele, když se Akiovo tělo náhle vzepjalo a zvedlo mírně nad postel. Nevěděl jsem, co mám v tu chvíli dělat. Jen jsem stál a díval se na tu modrou záři, která obalovala Akia. Jeho rány se začaly scelovat, ale v jeho tváři bylo vidět, že má silně bolesti.
„Co se mu stalo, Hachiro?“ vyhrkl jsem. „Vždyť to není životu nebezpečné zranění,“ nechápal jsem stále, co se přede mnou odehrává.
„Byl otráven Belialovou krví,“ Hachiro si přisedl zpět k Akiovi, když dopadl na postel a pohladil ho po vlasech. „Ale snad už bude v pořádku…“ dodal tiše.
Chvilku jsem se díval na ty jeho popálené ruce. Co se sakra dělo? A proč byl Akio otráven Belialovou krví a my ne?
Přisedl jsem z druhé strany. Bál jsem se ho dotknout, abych mu nezpůsoboval ještě větší bolest. Trhalo mi to srdce, vidět ho v takovém stavu.
Najednou pootevřel oči a tiše promluvil.
„Jsem tu, Aki,“ chytl jsem ho nakonec aspoň za ruku. Naklonil jsem se k němu a opatrně ho políbil na čelo. „Jsem tu,“ zopakoval jsem tiše.
Hachiro položil ruku na Akiovo čelo a pak na jeho hruď.
„Bude v pořádku, jen potřebuje chvíli čas na zotavení,“ oddychl si a vstal. „Já jdu. Kdyby bylo potřeba, tak pro mne přijď.“
„Děkuji, Hachiro,“ chytl jsem ho za ruku a podíval se mu do očí na znamení, jak moc jsem mu vděčný za Akiovu záchranu.
Jen mě poplácal po rameni a beze slova odešel.
Zůstali jsme sami. Z chodby k nám doléhaly zvuky a mluvení, jak všichni, kdo měli ruce, dávali zámek do pořádku. Slyšel jsem i smutné vytí těch, kterým přinesli smutnou zprávu o smrti jejich blízkých.
Tolik zla a neštěstí přinesl jeden člověk do našeho království. Vlastně ne člověk. Ďábel… Jednou… Jednou se postarám o to, aby už víc nevytáhl paty z toho svého pekla.
Seděl jsem, držel Akia za ruku a hladil ho po vlasech. Byl jsem smutný, ale zároveň šťastný.
Smutný, že jeden jediný tvor pro nás znamenal smrt několika dobrých vlků.
Šťastný, že mezi mrtvými není můj Akio.
Akio
Byl jsem tak rád, že tu byl se mnou. Tolik jsem se o něj bál. Pokud by umřel... Pokud by umřel... Ach ne... Umřel bych taky.
Nemohl bych žít bez svého druhého já. A hlavně, chci s ním vychovávat Kane. Chci, abychom byli rodina, se vším všudy.
Snažil jsem se mu sevřít ruku, ale jen jsem ji lehce stiskl. I to mi stačilo, abych věděl, že tu opravdu je.
„Lehni si ke mně..."
Chtěl jsem, aby byl se mnou a já v jeho náruči. Potřeboval jsem být s ním. Tolik špatných věcí se mohlo stát a stalo.
Kolik přátel tam venku leží? Kolik vlků zůstalo samotných? Kolik jich truchlí?
Jen děkuji božstvu, že on mezi nimi není. Že je tu se mnou. Konečně se mi uklidnilo srdce, které se strachy rozbušilo jak zvon.
Jsem s ním... Jeho... Jsem živý.
Člověk si vždy uvědomí, jak je pomíjivý život a pokud sloužíme králi, je ještě pomíjivější. Ale oba jsme na vysokém postu, copak nemůžeme o svém životě rozhodovat sami?
Chci se nebát a vědět že se večer oba vrátíme domů za Kane a otcem. Chci vědět, že neumřeme kvůli ideálům, ale třeba pro ochranu svého dítěte.
Věřím v nás.
Suri
Zaběhl jsem do koupelny, svlékl se a jen narychlo aspoň trochu otřel aspoň žínkou od největších nečistot. Vzal jsem lavor s vodou a čistý hadřík a vrátil se k Akiovi. Pomohl jsem mu svléknout zbytek toho, co si říkalo oblečení a i jeho jsem aspoň trochu očistil.
Opatrně, protože jsem si nebyl jist, zda ho ještě něco nebolí. Se zatnutými zuby jsem se vyhýbal největším ranám, které ještě nebyly zcela uzdraveny.
Když jsem byl hotov, jen jsem lavor odsunul nohou pod postel. Ještě jsem zašel zatáhnout závěsy, aby nás nerušily ostré sluneční paprsky, protože venku už pomalu začalo svítat.
Konečně jsem si mohl lehnout. Teď tu pro nikoho nejsem, i kdyby hořelo. Přehodil jsem přes nás peřinu a přitáhl si Akia do náruče.
Tak strašně jsem se o něho bál. Tenhle pocit, jsem zažíval úplně poprvé. A už nechci. Jenže to nejspíš neovlivním. Jen se můžu aspoň snažit takovým situacím předcházet.
Už jsem se rozhodl. Zůstanu u stráže, ale přenechám hlavní velení svému nejlepšímu zástupci. Budu už jen k ruce králi.
Vnímal jsem Akiovo teplo a pravidelné oddechování. Všechen ten stres a nervy povolily a já se konečně aspoň trochu uklidnil. Všechno to ze mne spadlo a s prsty zabořenými do Akiových vlasů a posledním polibkem na jeho tvář jsem začal propadat zaslouženému spánku.
Akio
Jen jako ve snech jsem vnímal, jak mě Suri omývá, ale byl jsem tolik slabý.
Díval jsem se na něj z přivřených víček.
A když mě přivinul na svou hruď, jen jsem spokojeně vydechl a během chvilky usnul. Když jsem se probudil, nevěděl jsem, zda je den nebo noc.
Otočil jsem se na ještě spícího Suriho a neodolal tomu, abych ho políbil. V pokoji jen slabě svítila zapálená svíčka a halila pokoj do příjemné atmosféry.
Jen jemně, aby se neprobudil, jsem spojil naše rty.
Pohladil jsem ho po tváři a natiskl se na jeho pokožku. Tolik jsem potřeboval cítit, že je to opravdu on a nic z toho se mi nezdá.
Suri
Cítil jsem jak se Akio zavrtěl a otočil se ke mně. Ale byl jsem tak unavený, že jsem nebyl schopen otevřít ani jedno oko. Jen matně jsem vnímal dotek jeho teplých rtů na mých. A když se znovu ke mně přitulil, jen jsem ho víc sevřel do náruče, aby mi náhodou nikam nezmizel.
Spali jsme oba dva opravdu jak zabití. Ale osud nám zřejmě nepřeje ani chvilku klidu. Trhnul jsem sebou, když se ozvalo zabouchání na dveře.
„Suri! No tak Suri! Tomoko potřebuje pomoc!“ ozval se za dveřmi zoufalý Marův hlas. Opatrně, abych Akia nevzbudil, přesto však rychle, aby Maro nedělal ještě větší kravál, jsem vylezl z postele.
Rychle jsem si kolem pasu převázal aspoň ručník.
„To mi nemůžete dát ani chvilku?“ zamračil se, když jsem otevřel dveře. Sjel jsem rukou dolů a trochu si poupravil své poklady.
„Tomokovi není dobře. Nejspíš nějaká komplikace. Můžeš se na něho podívat?“ ignoroval Maro moji poznámku. Podle toho, jak se tvářil, asi to bude něco vážnějšího. Rychle jsem na sebe hodil kalhoty, pohledem ještě zkontroloval zda Akio spí a pak se spěšně vydal za Maruem do jejich ložnice.
„S vámi se vážně člověk nenudí. Jeden den… jeden den bych chtěl mít volno… nebo aspoň půl dne… hodinu… cokoli… Nejspíš odejdu na odpočinek a hlavního velitele vojska předám někomu jinému… odstěhuji se hodně daleko a budu nosit špunty v uších, abych tě neslyšel, jak na mě pořád voláš… čím jsem si to zasloužil…“ celou cestu jsem brblal.
„Jsi ten nejlepší,“ odpověděl Maro a postrčil mě do jejich ložnice
Maro a taková slova? Od kdy? Přesto jsem se spokojeně pousmál. Rychle jsem došel k posteli, na které se svíjel Tomoko v křečích. Držel se za břicho a sotva se mohl nadechnout. Donutil jsem ho se trochu narovnat. Rozhalil jsem mu košili a opatrně prohmatal břicho.
Podle toho, co jsem cítil, tady něco nehraje.
„Tak na tohle nejspíš budeme muset zavolat Zira…“ zamračil jsem se.
Akio
Bylo mi tak příjemně, když mě zahříval a tak pevně svíral. Ale zase... Zase mi ho někdo bral.
Tohle mě asi vždy bude štvát.
Dál jsem ležel v posteli a čekal, až se Suri vrátí. Potom všem se s ním chci milovat, dokud nebude ráno. Jeden den pro nás, je to tak moc?
Chci ho mít jen pro sebe.
Už jsem nebyl tak unavený a rány se mi zahojily. Chtěl jsem jen cítit, že je se mnou a u mě.
Suri
Maro na nic nečekal a hned zmizel. Snažil jsem se zatím Tomoka uklidnit, ale moc se mi nedařilo. Během chvilky se Maro vrátil zpátky i se Zirem a Saisho. Podle toho, že byli jen v kalhotech, vlasy měli ještě mokré a netvářili se moc nadšeně, jsem usoudil, že je Maro vytáhl zrovna z toho nejlepšího.
Ziro hned přisedl k Tomokovi a zkontroloval mu ránu po řezu.
Přesně jak jsem říkal. Bylo to špatně.
Položil Tomokovi ruku na čelo a okamžitě ho uspal. Maro byl vyhozen k dětem do vedlejšího pokoje a já se Saishem jsme jen sledovali, co Ziro dělá.
Plátno pod Tomokem se okamžitě zabarvilo krví, když mu Ziro kouzlem znovu otevřel ránu a začal ji znovu zavírat.
Saisho se jen celou dobu mračil. Bylo vidět, že si vyčítá, že udělal svoji práci špatně. Idiot. Vždyť vlci mají jinou stavbu těla a spojení svalů než obyčejné lidé. A navíc v tom chaosu, co provázel narození dětí, udělal to nejlepší, co mohl.
Když byl Ziro hotov, bez dalších řečí chytl Saisha a zmizeli. Nejspíš potřebují dokončit to, v čem je Maro vyrušil.
Usedl jsem vedle Tomoka a díval se na něj, jak si kontroluje a prohmatává břicho. Jeho bolesti byly pryč a on se konečně tvářil spokojeně.
„Potřebuji s tebou ještě o něčem mluvit,“ zastavil jsem ho, když chtěl vstát a donutil ho znovu si lehnout. Udiveně na mne pohlédl.
Nemá cenu to prodlužovat. Řeknu mu to hned.
„Chci předat svůj post hlavního velitele stráže mému zástupci. Potřebuji taky čas pro sebe,“ dodal jsem rychle, když jsem zahlédl mírně nesouhlasný výraz.
„Akio?“ zeptal se jen a já přikývl. „Ale tebe nikdo nenahradí, Suri,“ stiskl mi ruku, aby dodal na vážnosti svých slov.
„Chceme…“ kruci jak to říct. „Je někdo, o koho bychom se chtěli starat. Víš, vy své děti máte. K tomuhle se my nikdy nedostanem. Ale je jeden malý sirotek, o kterého bychom se chtěli starat.“
Tomoko se usmál.
„Tohle mě nikdy nenapadlo, Suri. Že zrovna ty…“
„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Ale Akia miluji a Kane je úžasné dítě. Chci mít čas i pro ně. Ale nechci odejít úplně ze služby. Post tvého osobního strážce už dlouho nikdo nezastával. Nezabere to tolik času a já bych se toho rád ujal. Teda, pokud mě Maro nebude volat kvůli každé blbosti…“
„Dobře. Probereme to po uvítací slavnosti,“ Tomoko nakonec souhlasil.
Spokojeně jsem se zvedl. Poklonil jsem se a nechal je o samotě.
Už jsem se nemohl dočkat, až ulehnu zpátky vedle Akia a řeknu mu tu novinu. Bude určitě rád.
Vrátil jsem se rychle do ložnice. Akio ještě spal a já měl strašnou chuť ho obejmout. Shodil jsem ze sebe kalhoty a vlezl si za ním pod vyhřátou peřinu. Objal jsem ho.
„Miluji tě, Aki,“ zašeptal jsem mu do ucha a bylo mi už v tu chvíli jedno, jestli ho vzbudím, nebo ne.
Byl jsem opravdu šťastný.
Akio
„Nespím," přetočil jsem se k němu a políbil ho. „Je král v pořádku? Já vím že tě potřebují, ale mám o tebe vždy strach. Miluji tě Suri."
Zvedl jsem se na loket a políbil ho na krk. Byl jsem jak nenasytný a malé polibky mu dával po celém obličeji.
Tváře, oči, nos, pusa, krk... Jak kdybych se do něj toužil vpít.
„Chci, abychom byli opravdu šťastni i s Kane. Tolik jsem se o tebe bál."
Natiskl jsem se na jeho tělo a přijímal horkost jeho kůže.
Suri
Usmíval jsem se, když mě Akio přetlačil na záda a začal mě líbat. Takový útok jsem nečekal. Zřejmě se dostal z toho nejhoršího a už bude v pořádku.
„Šetři si polibky,“ pohladil jsem ho po zádech, když si na mne lehl. „Mám pro tebe dobrou zprávu. Navrhl jsem králi, že se vzdám postu hlavního velitele. Budu jen jeho osobní strážce. To mi už nezabere tolik času.“
Zahrábl jsem Akiovi prsty do vlasů a přitáhl si ho pro polibek.
„Král souhlasil, ale ještě to musíme probrat a oficiálně ohlásit. Můj nástupce bude Masao. Je to dobrý a silný vlk a má respekt.“
Byl jsem šťastný, že jsem to Akiovi mohl říct. Opravdu mám teď pocit, že on je to co chci pro svůj život a chci ho prožít v klidu společně s malým Kane.
Akio
Tyto noviny mě opravdu potěšily nadmíru a já nedokázal skrývat radost.
„To jsou skvělé zprávy. Jsem opravdu moc šťastný. Víc si mě nemohl potěšit. Už aspoň nebudu trnout strachy, že se mi nevrátíš. I když, ještě stále jsem tu já a já se své práce nemůžu vzdát. Víš co? Budeš mě trénovat v boji. Ano?"
Dál se mi nechtělo mluvit. Rukou jsem mu přejížděl po pokožce a sjel až do míst, kde se o slovo hlásil jeho penis.
Promnul jsem ho v ruce a přejel po celé délce tak, abych mu stáhl ze špičky kůžičku.
Líbal jsem ho a nedokázal se zastavit. Až po chvíli, co jsem dráždil už jeho naběhlou chloubu, jsem se mírně zakousl do jeho vztyčené brady a jen vzrušeně zasténal.
„Chci tě Suri! Hned! Moc tě chci."
Suri
Bylo vidět, že jsem Akia potěšil těmi dobrými zprávami. Vrhl se na mě jak hladový pes.
„Chceš trénovat?“ sykl jsem, když mi stiskl penis. Pohladil jsem ho po zádech a sjel na jeho zadeček. „Klidně budu… Kruci…“ zatl jsem zuby, když mi skousl bradavku a podráždil ji.
Okamžitě se přese mne přehnal pocit naprostého vzrušení.
Když jsem uslyšel, jak moc naléhavě si mě žádá, byl jsem už naprosto v koncích. Tomuhle se vážně nedalo bránit.
Přitáhl jsem si ho výš a přitiskl své rty na jeho. Zatím co jsem ho líbal, promnul jsem jeho zadeček. Pěkně jsem mu půlky roztáhl od sebe a prsty mu mezi nimi přejel. Přes bok jsem vsunul ruku mezi naše těla a stiskl jeho penis, který se mi tlačil na břicho. Byl během chvilinky tvrdý a připravený. Zvedl jsem se do sedu a víc si ho přitiskl na svůj klín.
„Taky tě chci, Aki,“ vzdychl jsem do jeho horké kůže na krku a hned se na ní přisál.
Akio
Hlasitě jsem vydechl, když se jeho prsty otřely o můj otvor a náhle pronikly mezi mé stěny. Mravenčení ovládlo mé tělo a napnutý penis mu začal pulzovat v ruce, kterou mě dráždil.
Stejné tempo na obou místech, kterých se dotkl, mělo za následek, že moje vášnivé tření o jeho tělo. Chvěl jsem se vzrušením a chtěl jen jednu věc… jeho v sobě.
Skousl jsem si rty a následně ho dychtivě začal líbat. Můj jazyk jezdil v jeho ústech, jako kdyby měl svůj vlastní rozum a proplétal se s jeho.
Musel jsem ho cítit, teď hned.
Rukama jsem povolil jeho sevření na obou koncích těla a posadil se na jeho břicho. Přejel jsem prsty po jeho penisu, abych mu zpevnil už tak tvrdou erekci a potom se nadzvedl, aby jej zavedl do sebe.
Pomalinku se ve mně ztrácel a jeho žalud začal dráždit už tak citlivé stěny. Vjížděl do mě vyvolávat ty slastné pocity, po kterých jsem tolik toužil.
Obemknul jsem jeho tvrdost a vtahoval po kousíčcích víc do svého těla, až se vnořil až po kořen do mého těla.
Zasténal jsem tak hlasitě, že se to rozlehlo celým pokojem.
„Suri… Vezmi si mě.”
Díval jsem se na něj tím nejsvůdnějším pohledem, co jsem dokázal. Chci ho.
Suri
Akio mě zarazil zpátky do postele. Stala se z něj opravdu dravá šelma. Nestačil jsem ani nic namítnout a už jsem ho měl plná ústa. Když si mě nastavil proti sobě a nasunul se, jen jsem nahlas zavzdychal, jak se přese mne převalila první vlna vzrušení.
Zavřel jsem oči a vnímal, jak v něm pomalu mizím. Kousek po kousku. Každá část mého penisu se dotýkala jeho horkých stěn a já sotva popadal dech.
„Suri… Vezmi si mě…“ probrala mne jeho slova a já otevřel oči. Pohled na něj mi sebral poslední zbytky sebeovládání.
Zvedl jsem se znovu do sedu a vzápětí Akia převalil na záda.
„Jen… Jsi v pořádku? Nebolí tě už nic?“ ptal jsem se přerývaně a v hlase sotva skrýval to vzrušení, které mě pohltilo s jeho náhlým útokem.
Akio
Musel jsem se usmát nad jeho otázkou.
„Myslíš, že kdybych nebyl v pořádku, že bych si na tebe sedl a nechal, aby tvůj penis vyplnil moji dírku?"
Přitáhl jsem si ho za tričko k sobě a políbil.
„Nebo ty nechceš?"
Suri
„Jestli nechci?“ pohnul jsem svými boky a trochu povyjel a znovu se nasunul zpátky.
„To si piš, že chci,“ usmál jsem se a hned se vrhl na Akiovy ústa.
Vyplnil jsem je svým jazykem, aby neměl pochyb a jedno pohnutí mého tělo přešlo na další a další pravidelné, rychlé a důrazné.
Jeho nohy se mi omotaly kolem těla a já byl nucen do svých nájezdů dát víc síly. Ale to zintenzivnilo to tření, které mi přinášelo tak skvělé pocity po celém těle, že jsem musel Akia přestat líbat, abych vůbec mohl popadnout dech.
Jen jsem se mu díval do očí a nechal všemu volný průběh. Tak volný, že během chvíle se všechny ty vzruchy začaly stahovat do jednoho místa.
„Nikdy tě … nebudu… mít… dost… Aki,“ zasténal jsem a jen se pevně zapřel o ruce, abych zvládl ten nápor, který se na mě hrnul s přicházejícím orgasmem.
Akio
Projížděla mnou ta příjemná elektrizující křeč, která mi vlévala horkou krev do žil.
Penis se mi napínal a já jen stáhl ruku mezi naše těla, abych si dopřál uvolnění, které jsem tolik potřeboval.
Uchopil jsem své pulzující mužství a dlouhými tahy až ke kořeni jsem si dopřával uspokojení.
Suriho vzrušení se vpíjelo do mých stěn a otíralo se o ně, jak kdyby to bylo poprvé, co tohle děláme. Stahoval jsem je k němu a pevněji vtahoval víc do mého těla.
Cítil jsem, jak při každém nájezdu se stahuje kůžička z jeho penisu a každá z naběhlých žilek se otírá o citlivá místa.
Každou buňkou mi projížděl krásný pocit vášně, kterou mohu zdílet jen s ním. Ano... Jen s ním.
Jeho horké sperma plnilo mou dírku a zalévalo mě pocitem dokonalosti.
V ruce mi cukalo moje vzrušení a vypouštělo můj orgasmus na jeho břicho. Ve výstřicích se rozprsklo na ty krásně rýsované svaly a stékalo po nich na mé.
Nikdy toho nebudu mít dost... To já se ho nikdy nevzdám.
„Miluji tě Suri. Nikdy ti neuteču. Není kam. Mám vše, co jsem kdy chtěl," říkal jsem po chvíli, kdy jsem se konečně vzpamatoval z dozvuku extáze.
Suri
Neubránil jsem se hlasitému zasténání, když jsem začal Akia vyplňovat svým důkazem uspokojení.
Sevřel jsem v rukách prostěradlo a s posledními pohyby jsem se nechal unášet tím úžasným pocitem, který mě přiváděl málem do bezvědomí. Na moment celé mé tělo ztuhlo v křeči a když ten největší nápor polevil, prudce jsem vydechl. Nikdy tohohle nebudu mít dost. Nikdy.
S pohledem upřeným na Akia jsem na něj dolehl a uvěznil jeho ruku mezi našimi těly. Jen mírně jsem se zapíral o lokty, abych ho nezalehl celou svou váhou. Rychle jsem oddechoval a nechával doznít ten okamžik, kdy mé tělo jen pomalu opouštěly jednotlivé vzruchy doprovázející odeznívající orgasmus.
Zůstal jsem v něm a jen oči se mi pohybovaly, jak jsem se střídavě díval na jeho oči a rty.
Tohle je můj život. Tohle je člověk, který mě zcela ovládl. Člověka, který už ani nedoufal, že tohle se jednou může stát.
„I kdybys chtěl, nenechal bych tě utéct,“ zašeptal jsem. „Jsi můj a já miluji svého vlka,“ políbil jsem ho na rty a pak na rameno, kde jemně zářila značka našeho věčného spojení.
Akio
Polibky, které pro mě budou vždy znamenat vše. I když budeme tři, on je má láska, které patří polovina mého srdce a druhá bude patřit Kane.
Když si vzpomenu na to, jak moc jsem před ním utíkal a odháněl ho od sebe. Byla to totální blbost. Nikdy by se mi to nepovedlo.
Stejně vím, že bych ho dál provokoval a hledal důvody, proč ho vidět. Že by láska na první pohled?
Mohl bych si jednou přiznat, že jsem ho celou dobu miloval, ale to bych ztratil tu svou záhadnost a to to bych už nebyl já.
Kolik se toho muselo stát, aby se odhalily naše pravé city… Ale stalo se...
Jsem tu s ním a on nikam neodchází. Jsem tu s ním a jeho polibky tiší vše, co bolelo. Jsem tu s ním a mám rodinu, o kterou se chci starat.
Nikdy jsem nevěřil tomu, že budu mít tak veliké štěstí a najdu muže, jako je on. Takového, který mi dá znovu důvod pro někoho žít.
Přitáhl jsem si ho na hruď a do ucha mu zašeptal: „Nikdy nedokážu žít bez tebe. Miluji tě."
S jeho pevným tělem na sobě, jsem usnul, přivinut k horké pokožce jediného vlka, který má právo mě vlastnit.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Suri
Netrpělivě jsem pokukoval přes okno ven a krále poslouchal jen jedním uchem. Právě si Maro stěžoval na to, jak zas museli hledat Ely a Nikko, když se přenesli a oni nevěděli kam.
Nevím, proč si stěžuje, když i já se toho hledání účastnil. Ale nápad, že jim Saisho vyrobí přívěsek, který nás k nim vždy navede, jsme uvítali všichni s velkou úlevou. Královské děti jsou ještě malé, budou mít teprve dva roky, ale už nám dávají zabrat, i když se sotva drží na svých lidských nohách. Ale v momentě, kdy se změní na vlčata, je všude poplach, protože nejsou k zastavení.
Hachiro často bere Kane do zámku a oni si spolu potom hrají. Mají ho za velkého brášku, protože je od nich přeci jen starší a i když je to na povrch vážnější dítě, učí je pěkné lumpárny.
„Suri!“ ozval se o něco hlasitěji Tomoko, když viděl, že jeho druha vůbec neposlouchám a jen nepřítomně zírám ven. „Můžeš jít, stejně s tebou není řeč. Uvidíš, že se Akio vrátí v pohodě, tak jako vždycky. Přeci jen má dva nejlepší učitele,“ usmál se na mně a pokynul rukou, že se můžu vzdálit.
Poklonil jsem se a rychle odešel, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.
Vyšel jsem před zámek a začal netrpělivě přecházet po zahradě. Slíbili jsme, že se brzy vrátíme, protože Kane dnes slaví pět let.
Stále jsem se kolem sebe rozhlížel, odkud sem přijde Akio. Měl jen vyřídit vzkaz a donést důležité dokumenty z vesnice, kde jsme se poprvé setkali na společném úkolu. Stále se nepřišlo na to, jak moc se tenkrát starostovi vesnice podařilo dostat do tajů černé magie.
Akio
Bože… Ještě se jednou pustím jen tak bezhlavě do práce a přijdu o ní. Nejen, že mi předání těch dokumentů trvalo skoro celý den, ale byl jsem i zraněný.
Nic vážného, jen malé škrábnutí, ale už vidím Suriho, jak mě za to seřve.
No je tréninky… Občas jsem přemýšlel, jestli mě nechce zabít, ale dal mi hodně dobré rady a nejen to…
Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl, jak mě častokrát unáší a miluje se se mnou až do rána. To jen, abychom měli čas i pro sebe.
Dům jsme rozšířili, aby měl Kane svůj vlastní pokoj a my taky. Ale zůstali jsem u otce v domě.
Tolik jsem spěchal za svými muži, že jsem se málem nevyhnul posedlému vlkovi, který utekl z vězení. Nakonec jsem ho zavřel zpátky do žaláře a mohl v klidu odejít domů.
Když jsem už z dálky viděl, jak Suri přešlapuje u dveří z místa na místo, s úsměvem jsem se k němu rozběhl. Rozpřáhl jsem ruce a vběhl do jeho náruče.
„Ty si na mě čekal? Musíme jít domů, malý čeká. Suri, chyběl si mi.”
Suri
Konečně byl tady. Jen co jsem ho sevřel v náruči, zle jsem se podíval po mužích, co byli na stráži, protože se hned blbě uculovali. Za tu dobu co jsem s Akiem, je to ještě nepřešlo a já si na to pořád nezvykl. A oni mě právě proto rádi provokovali.
Políbil jsem svého muže, ale hned jsem se zarazil. Odstrčil jsem ho a vyhrnul mu rukáv. Ránu, kterou měl na předloktí, jsem přejel prsty.
„Ještě jednou s něčím takovým přijdeš, tak tě přivážu k posteli a už tě nikam nepustím,“ zlobil jsem se na něj, ale ta slova mi hned připomněla, co jsme naposledy s Akiem dělali, když jsem ho přivázal a nechtěl ho pustit z ložnice.
„Jdeme domů,“ dal jsem mu ruku kolem ramen a vykročili jsme k našemu domu.
Těšil jsem se, až dáme Kanemu dárek, který jsme s Akiem vyráběli a dohadovali se snad týden, jestli se mu to bude líbit.
Blížili jsme se k domovu a já se čím dál víc usmíval.
Mám rodinu. Mám to, v co jsem ani nedoufal, že jednou budu mít.
Už jsme byli na dohled, když se dveře našeho domu otevřely a ven vyběhl Kane. Běžel nám naproti a usmíval se. Hachiro se jen zastavil na prahu dveří a spokojeně se na nás díval.
Šel jsem domů se svým mužem a vítal nás náš syn. Kane skočil Akiovi do náruče. Oba dva jsem objal a políbil.
Miluji je. Jsem spokojený. Jsem opravdu šťastný.
Oni jsou mi vším. Neodmyslitelná součást mého života. Oni jsou já. A já je budu chránit i za cenu svého vlastního života.