Suri
Velitel královské stráže. Podléhá pouze rozkazům krále. Kdysi byl trénovaný na boj s Belialem a je jediný, kdo dokáže vytrénovat v tomhle duchu i jiné. Jako hlavní velitel toho hodně ví. Ví prakticky o všem, co se děje na zámku i mimo něj. Je plně k dispozici králi.
Nemá svůj vlastní dům, ale obývá pokoje na zámku určené jen pro něj, aby byl vždy po ruce.
Svého soukromí si moc neužije. Proto jeho známosti byly prozatím jen na chvilkové potěšení, což je o něm všeobecně známo a zatím si ho nikdo nepokoušel k sobě uvázat natrvalo. Nechce se k nikomu vázat, protože jeho práce velitele je riskantní a je neustále v ohrožení života.
Má rád muže. Nejvíc se mu líbí drobnější štíhlé postavy.
Vysoký, s pevnou stavbou těla. Svalnatý tak akorát. Má husté černé vlasy, věčně spadající mu do očí, postupně sestřižené k lopatkám. Oči hnědé, do zlatova. Na paži má tetování, určující jeho post v královském vojsku.
Povaha? Zatím se nějak neprojevil, protože toho moc nenamluví. Jeho vlk statný, velký, je černě zbarvený až s modrým nádechem.
Akio
Zvěd a slídič… CO je potřeba vypátrat, tak najde… Není nikomu zodpovědný a pod nikoho nespadá. Jen králi je podřízen. Účastní se všech akcí, ve kterých je potřebný. Skoro nikdo ho nezná, je jak stín. Jeho drobná postava se všude ztratí. Teprve před nedávnem nastoupil na tuhle pozici, protože jeho otec šel na odpočinek. Neuznává autority a umí být pěkně paličatý. Nemá rád, když se nad ním někdo povyšuje…
Suri
Rádce, který prozatím zastupoval krále, byl starý, ale přesto pěkný proutník. Nikdy si neodpustil přihlouplé poznámky, když jsem mu podával hlášení.
„Je potřeba vyčistit lesy kolem hranic země na severu. Mám zprávy, že se tam už párkrát objevili lidé a někteří zabloudili i do vesnice a obtěžovali místní obyvatele. Vezmi si to na starost.“
Zamračil jsem se. Tak na sever se mi zrovna moc nechtělo. Je tam zima a podle počasí, tam nejspíš už bude i sníh.
„Jak se vrátíš, zvu tě na oběd, Suri,“ přešel rádce ke mně a položil mi ruku na rameno. V očích se mu blýsklo, zastříhal svýma ušima a omotal se kolem mě svým prošedivělým ocasem. Jeho druhou ruku jsem ucítil na svém zadku.
To víš, že zrovna s tebou půjdu. Nejsi můj typ.
„Vezmu si pár lidí a půjdeme. Nevím, kdy se vrátíme, takže pozvání na oběd se nekoná,“ řekl jsem nahlas a vymanil se z jeho držení. Lehce jsem se poklonil a odešel.
Hned jsem zamířil na ubytovnu stráže a vybral si skupinu deseti dobrých vlků. Teple jsme se oblékli a vyrazili na sever.
Akio
Byl jsem povolán do zámku a k hlavnímu rádci. Neměl jsem ho rád, byl slizký a neustále měl tendenci mi sahat na zadek. Kdybych ho mohl kousnout, už by tu ruku neměl. Chlípník jeden.
Přišel jsem před něj a mírně se poklonil. Když tu není král, musím ho poslouchat, ale hranice mám.
„Ahoj Akio, jako nástupce za tvého otce, tě přiděluji k hlídce, která míří do severní země. Budeš jim dělat špeha, jak to umíš jen ty…“ usmál se a jeho prošedivělý ocas mi hladil zadek.
Brrr… Grrr… Vrrrr…. Chci ho kousnout…
„Chápu, pane a vydám se za nimi.“
Ještě mě plácl po zadku a já zamířil do lesa.
Byli už na cestě. Nebyl problém je najít, jsem dobrý stopař a oni se ani nesnažili stopy zakrýt. Udělali si ohniště a všichni kolem něho seděli. Ještě se mi nechtělo k nim, jen jsem je pozoroval z větve mohutného stromu, který měli přímo nad hlavou. Umím maskovat nejen sebe, ale i svůj pach…
Zaujal mě mohutný a černovlasý muž. Nějak mě přitahoval. Nejspíš to bude jejich velitel, Suri, ale o něm je známo, že střídá muže jak ponožky…
Suri
Mým mužům se moc nelíbilo, že musí na sever. Ale věděli, že je to rozkaz a oni je vždy plnili bez připomínek. Byli jsme asi v polovině cesty a stmívalo se. Dal jsem tedy povel k odpočinku.
„Uděláme si oheň, můžete se najíst. Kolem půlnoci znovu vyrazíme. Ráno bychom měli být na místě.“
Všichni začali dělat to, co byli zvyklí. Ani jsem jim nemusel určovat práci. Za chvilku byl oheň rozdělaný a na něm se vařila voda v kotlíku pro ty, kteří si chtěli udělat čaj. Někteří si opékali maso z divočáka, kterého jsme ulovili cestou.
Seděli jsme kolem ohně. Bylo chladno, tak jsem si víc přitáhl kožešinový límec kolem krku. Mohl bych se změnit ve vlka, ale to se mi nechtělo, protože by mi oblečení vychladlo, a já bych si pak při přeměně zpátky musel obléct studené hadry. Zatím co se chlapi bavili, někteří podřimovali co nejblíže u ohně, já jsem vstal a chodil po okolí. Nic nám tu nehrozilo, ale byl to už takový zvyk.
V jednom momentě jsem se zarazil. Mé uši zaregistrovaly zašustění větve nade mnou. Zvedl jsem hlavu a zaostřil zrak. Nic konkrétního jsem neviděl, ale pod odleskem ohně jsem zahlédl stín. Stín někoho, kdo se uměl tak dobře maskovat, že se ve větvích stromů úplně ztratil. Jenže stín neobelžete. Věděl jsem, že se k nám má přidat zvěd. Nejspíš to byl on, protože jsem necítil žádný podezřelý pach. Usmál jsem se a šel si sednout zpátky k ohni. Jen nenápadně jsem pozoroval místo, kde jsem stín zahlédl.
Akio
Stále jsem je pozoroval, ale při vůni masa, které se dělalo na ohni, se mi spustily sliny. Sakra… Pomalu jsem došel na konec větve a seskočil dolů. Všichni se na mě podezřívavě dívali a vrčeli…
„Omlouvám se. Mé jméno je Akio, jsem zvěd… Mám se k vám přidat.“
Mírně jsem se poklonil a přitom stále pozoroval Suriho. Z blízka byl ještě hezčí.
Pryč… Myšlenky pryč… Nesmím myslet na někoho takového… Nesmím myslet na nikoho… Kdo by taky stál o takého vyhublého a malého kluka, jako jsem já. Cítil jsem se jak panenka mezi muži, kteří byli nejméně o hlavu větší než já a to se nebavím o jejich postavách.
„Zabývám se i bojem zblízka a ve vlčí formě jsem silný,“ ani nevím, proč jsem to říkal, ale asi jsem se bál, že mě ihned pověsí za nohy na strom.
Suri
Tak přece jen. S lehkým úsměvem jsem se díval na nově příchozího.
„Posaď se, Akio. Jsem hlavní velitel stráží Suri,“ ukázal jsem na místo u ohniště. Někteří chlapi tiše vrčeli, protože se jim nelíbilo, že někdo takový bude s námi ve skupině. Většina z nich byli statní chlapi a on vypadal jako panenka. Začal jsem si ho víc prohlížet. Byl drobnější postavy, štíhlý a jeho světlé vlnité vlasy rámovaly jeho hezký jemný obličej. Na moment se naše pohledy střetly. V jeho očích byla jiskra. Bojovnost. Ten se určitě jen tak něčeho nebojí.
„Boj z blízka?“ uchechtl se jeden z chlapů a zvedl se. Popošel k němu a silně mu svou velkou tlapou stiskl rameno. „Vypadáš jak holčička a možná nablízko seš dobrej k něčemu jinému, co?“ naklonil se k němu a přičichl si k jeho krku. „Krásně voníš, Akio,“ řekl protáhle.
Jen jsem se na něj mlčky podíval. Myslím, že si zahrává, ale nechal jsem ho být. Ať se Akio ukáže.
Akio
Úsměv se mi rozlil do obličeje, když se ten chlap dotkl mého ramene a silně jej stiskl. Chce umřít… Nevzpomínám si, že bych mu dal svolení, aby se mě dotkl.
Jednou rukou jsem ho chytil za zápěstí a loket mu vrazil pod páté žebro. Druhou rukou jsem mu stiskl bod, který byl přímo pod posledním kloubem na prostředníčku a palcem se silně do toho místa zapřel. Zároveň s tím, jsem ostatní prsty pevně sevřel na hřbetu jeho ruky… Potom už jen stačilo, abych využil jeho váhy a on letěl vzduchem jako papírek ….
Tupá rána oznámila, že leží na zemi a jeho zkroucená ruka byla úchvatná… Ležel na břiše, já mu jí kroutil za zády a pro jistotu, jsem položil druhou ruku mezi jeho lopatky a tvrdě zatlačil…
„Tak… Jak se ti líbí tohle? Jsem dobrý i v něčem jiném a to v týrání lidí… Mám ti tu ruku zlomit? Nebo jinak… Mám mu tu ruku zlomit?“ podíval jsem se a Suriho a oči se mi zaleskly světle modrou barvou.
Suri
Pohyb Akia byl sotva postřehnutelný a ten blbec už ležel na zemi. V ramenním kloubu mu to povážlivě zapraskalo. Jen jsem se nezúčastněně na ně podíval.
„Ještě ty ruce bud potřebovat, pusť ho,“ mávl jsem rukou. Natáhl jsem se k ohništi a vzal jeden klacek s opečeným kusem masa. „Máš hlad?“ podal jsem mu to a čekal, jestli si vezme. „Máme toho dost a s sebou to tahat nebudem. Další jídlo bude až ve vesnici,“ dodal jsem ještě, když jsem viděl jeho zaváhání, i přesto, že bylo jasné, že by po mase nejraději hned skočil.
„Nejsi trochu nalehko? Jdeme na sever. Už tady je chladno a tam bude i sníh,“ podíval jsem se na něj, když si víc přisedl k teplu, které vydával oheň.
Začal jsem si ho víc prohlížet, stejně jako většina chlapů. Zatím co v jejich očích byl vidět obdiv nad tím, jak srovnal jednoho z nich během pár vteřin, já si prohlížel se zájmem úplně něco jiného.
Hm… přesně můj typ… Díval jsem se na jeho štíhlé prsty, jak je vkládal do úst i s kouskem masa a ještě si je olízl. Kruci. Tohle bych tak nejraději udělal já. Už jsem dlouho s nikým nebyl a ten poslední stál za houby. Ani nebyl tak krásný.
Zaregistroval jsem, jak si mě Danno přeměřuje svým pohledem. Jo, kdybys nebyl blbej, nevyhodil bych tě z ložnice. Nejspíš mi to nemůže zapomenout.
Raději jsem vstal a poodešel dál do tmy.
Akio
Bylo zábavné pozorovat, jak si mě prohlíží ti muži okolo mě. Idioti, neustále mě někdo podceňuje a ani neví, čím vším jsem si prošel. Můj otec mě cvičil od dítěte a zrovna jemně na mě nešel. Ale otec to byl skvělý a je… Maminku nemám už roky, ale on se o mě vždy uměl dobře postarat… Mám ho rád.
Ale pohled Suriho mi byl silně nepříjemný. Nevím proč, ale divně se mi pod jeho pohledem svíralo srdce. Když mi podával to maso, tak jsem zaváhal. Jako vždy nikomu nevěřím, ale měl jsem hlad a tyhle muže budu ochraňovat, tak bych jim měl věřit. Ale ten Suri, proč se na mě koukal jak na kus žvance?
„Děkuji.“
Chňapl jsem po mase a posadil se k ohni. Utrhl jsem kousek a pomalu si ho dal do úst… Olízl jsem si prsty a užíval si tu slanou chuť, která mi ulpěla na prstech…
Suri odešel do stínu a já cítil, jak ze mě spadl ten kámen, který mi ležel na obličeji.
Když jsem dojedl, zvedl jsem se a došel k němu.
„Nemusíte se starat o mé oblečení, pane… Mám ještě zbytek na stromě. Ráno vyrazím dřív, musím prohlédnout okolí, než vás pustím do severní země. Takže ráno budu pryč…“
Suri
I z toho přítmí jsem bedlivě sledoval chlapy a také okolí. I když jsme v naší zemi a v bezpečí, člověk nikdy neví. Kdokoli z těch, co se dostali přes hranice, by mohl zabloudit až sem.
Akio dojedl a došel ke mně. Jeho slova mě mírně rozesmála. Nedokázal jsem ten úsměv skrýt.
„Myslíš, že se tě budu ptát na to, jestli nás vpustíš do severní země? Kdybys to měl zvládnout všechno sám, nebyli bychom tu my. Měl jsi nám jen dávat zprávy kdo, se kde pohybuje a jestli nejsou nějací vetřelci ve vesnici.“
Přistoupil jsem k němu blíž a chytl ho silně za paži.
„Viděl jsem, že se umíš bránit,“ přiblížil jsem se až k jeho obličeji. Cítil jsem jeho dech, který ještě voněl masem. „Ale tady si nezahrávej,“ řekl jsem vážným tónem.
Ještě o něco víc jsem jeho paži stiskl a pak ho pustil. Jeho oči, které se zahleděly do mých, byly krásně modré, jako pomněnky. Byly prostě úžasné. Chtělo se mi do nich dívat zblízka… Ale ne tady…
„O půl noci vyrážíme, jestli jsi neslyšel, slídiči. Takže je na tobě, jak se zařídíš. Jdeme tak jako tak. A to že jsi jednoho sundal na zem, neznamená, že budeš podceňovat všechny ostatní.“
Otočil jsem se a šel zpátky k ohni.
Akio
Jsem v pekle… Pomyslel jsem si, když mě jeho pohled spoutal. Byl tak blízko, že jsem mohl cítit jeho teplý dech na mém krku. Ihned se mi na hlavě objevily bílé uši a bílý ocas se vztekle pohyboval za mými zády…
Jeho ruka mi přímo drtila paži… Nehodlal jsem ustoupit, je mi jedno, kdo je, ale jednou je tohle má práce a on mi nebude rozkazovat. Jedině král a jeho zástupce mi můžou udělovat rozkazy.
Jeho hlas mi rezonoval v uších a já se mírně zachvěl. Tak takhle tedy ne.
„A ty si myslíš, že neudělám to, co chci já a co je mou prací? Vlastně jsem tě neslyšel, takže dobrou noc…“
Naštvaně jsem se vyhoupl do koruny stromů a uvelebil se na nejtlustší větvi. Vak s věcmi jsem si dal za záda a usnul. Jen na chvíli….
Ještě před půlnocí jsem se vydal na průzkum. Budu tam dřív než oni, tohle je má práce, nastavovat krk, aby ostatní žili…
Dostal jsem se k vstupním branám severního města zvaného Saren. Hodil si přes sebe plášť a kápi, která kryla můj obličej. Město bylo tiché a vše spalo. Jen pár stráží se procházelo městem a kontrolovalo ulice. Bylo mi tu něco divné… Jakoby to tu smrdělo smrtí. Ani stráže nevypadaly, jako vlkodlaci z města, spíš jak vandráci z Horní dolní…
Šel jsem za pachem smrti a nalezl obrovské dveře, které vedly do hladomorny. Nedalo se tam vejít. Byly hlídané, a když jsem se přiblížil, cítil jsem, jak se na mě upírají pohledy všech okolo. Ihned jsem se stáhl a jen kolem nich prošel.
Bylo to tu divné, jak město mrtvých… Zamířil jsem ven z města a čekal na Suriho, až dorazí se svými lidmi.
Suri
Když jsem se usadil u ohně a ještě se otočil za Akio, už tam nebyl. Jeden pohled nahoru, kde se pohla větev, mi jasně řekl, kde právě je. Jen jsem se usmál a pohodlně se natáhl u ohně. Nespal jsem. Jen jsem měl přivřené oči a aspoň sluchem hlídal okolí. Někdy před půlnocí, jsem zaregistroval pohyb. Otočil jsem hlavu. Akio právě odcházel pryč. No, je na čase, abychom se taky začali sbírat.
„Vstávat! Uhasit oheň a jdeme,“ sebral jsem zbytky nedojezeného masa a rozházel po okolí, kde si je pak najde zvěř.
Vydali jsme se na cestu. Těsně před rozedněním jsme vešli do Sarenu. Všichni do jednoho ihned zbystřili. Jejich vlčí uši, stejně jako moje, se natáčely po zvucích. Po jakémkoli zašramocení. Bylo tu nějaké mrtvo. Vždyť by se už měli někteří pohybovat po trhu a chystat se na prodej. A přitom…
Městská stráž na nás jen nedůvěřivě zírala, ale ani jeden z nich nepřišel blíž. Už jsem toho měl dost.
Přistoupil jsem k jednomu z nich.
„Co se tady děje?“ zeptal jsem se nesmlouvavým hlasem. Vytáhl jsem ruku z kabátu a ukázal jim tetování velitele královských stráží.
„Pane,“ postavil se jeden okamžitě do pozoru. „Víte… to…“ mírně pootočil hlavu k budově, kde byla hladomorna, a zmlkl, jako by měl strach něco říct.
„Jdeme!“ rozkázal jsem svým mužům, a vydal se přímo tam, protože tohle prostě zavánělo.
Akio
Blbeček, vzali to druhou cestou. Grrr… Zajímalo by mě, zda mě ignoruje záměrně, nebo absolutně netuší, k čemu jsem. Idiot….
Rozběhl jsem se za nimi a zarazil se až u dveří hladomorny. Otočil jsem se na něj s velmi naštvaným pohledem…
„Rád riskuješ životy svých lidí, že? Víš vůbec, na co jsem cvičený a proč jsem tu? Sakra…“
Odstrčil jsem jeho ruku a otevřel dveře. Ten pach mě zastavil a já si přes nos převázal šátek, co jsem měl na krku…
„Mrtvá těla… Je jich tam hodně… Mnoho krve…“ říkal jsem a cítil, jak se má ruka opírá o stěnu.
Mé oči se modře zaleskly a já je zavřel… Ano, jak jsem si myslel… Tohle jsou obyvatelé tohoto města…
„Půjdu první a ty za mnou… Nikdo další… Tento pohled není pro všechny…“
Pomalu jsem scházel po schodech a čím blíž jsme hladomorně byli, tím víc byl cítit pach vlčí krve. Otevřel jsem veliké a těžké dveře, které jen zaskřípaly…
Zvedl se mi žaludek a musel jsem hlavu stočit na bok. Tolika mrtvých těl, která byla naházena na sebe. Bez milosti… Citů… Někdo je popravil, jak nedělní oběd…
Uslyšel jsem z koutu místnosti divný zvuk a zaměřil svůj pohled do tmy. Jen dvě zelené oči zářily z toho černého prostoru.
Rukou jsem pomalu vystrkával Suriho ven… Na poslední chvíli jsem stihl zaklapnout dveře, než se mohutné tělo o ně rozpláclo…
„Co to je?“ řekl jsem naprosto v šoku.
Suri
Už jsem byl u dveří hladomorny, když přede mne skočil Akio. Odstrčil mě a vešel dovnitř. Přes nos si převázal šátek. Šel jsem za ním. Ruku jsem položil na jílec krátkého meče, který jsem měl stále u pasu. Čím jsme byli níž, tím větší smrad se táhl po celé chodbě a útočil na čich s takovou intenzitou, že jsem musel zatajit dech. Pohled, který se nám naskytl, nebyl zrovna nejpříjemnější. Viděl jsem, co to udělalo s Akiem. Já jsem však na podobné věci zvyklý. Když se z rohu temné místnosti objevil záblesk zelených očí, začal mě Akio vystrkávat ven z hladomorny. Jen za sebou zabouchl dveře, uslyšeli jsme náraz do nich. Rychle jsme je zadělali závorou a já poručil svým lidem, aby je strážili.
Popadl jsem Akio pod krk a odtáhl ho kousek stranou. Přirazil jsem ho ke zdi a jeho krk sevřel ještě víc. Bylo mi úplně jedno, jestli se mu těžko dýchá, nebo jestli mu je blbě.
„Tak, aby bylo jasno!“ zavrčel jsem na něj nebezpečně. „Ještě jednou něco takového uděláš a osobně tě zabiju! Nebudeš mi poroučet, co mám dělat. Ten smrad mrtvých těl jsem cítil taky, na to si tu ani nemusel chodit. Jsme na takové věci cvičení a nemusím se ptát, jestli mě a mým mužům dovolíš někam vstoupit nebo ne!“ dál jsem vrčel a přiblížil se až k němu. Druhou rukou jsem mu stáhl šátek z úst a prsty mu přejel po rtech, které vztekle svíral k sobě. „Uvědom si laskavě, kdo jsem, ty mi nemáš co poroučet. Já se do tvých věci taky nemíchám! Je ti to jasné?!“ pustil jsem ho a odstoupil. „Teď můžeš jít zvracet. Já zatím zkusím vyčistit to svinstvo,“ otočil jsem se a šel ke svým mužům.
Akio
Tak tohle přehnal… Držel mě pod krkem a silně mi svíral hrdlo… Skoro jsem ztrácel dech. Mohl jsem se vyprostit, jenže já nechtěl. Zase ta jeho blízkost a hlavně, proč mi přejel po rtech? Celý jsem se oklepal, abych to dokázal dostat z hlavy. Za to jeho slova mi v hlavě svítila jak vykřičník. Tentokrát mě opravdu naštval….
„Tak aby bylo jasno? Aby bylo jasno? Haaaaaaaaa??? Tak aby ti to bylo jasné, tak…“ začal jsem kašlat, jak jsem nemohl popadnout dech.
„Já tu nejsem pro tvou zábavu, ale proto, abych vás chránil. Nemyslel jsem to jako rozkaz, nebo něco podobného. Chtěl jsem tím říct, že je vzduch čistý a já ti podám zprávu. Ale pokud jsi to pochopil jinak, tak chápu, že jsi trošku natvrdlý, ne? Ono s horou tupců, co mají v hlavě jen meče, asi nepohne někdo jako já… A pokud chceš, abych zvracel, tak se otoč!“ přímo mi z očí lítaly blesky.
Suri
Zhluboka jsem se nadechl a jen se zle podíval na své muže, kteří se už dívali a blbě uculovali.
„Máte snad dávat pozor a hlídat! Chce někdo z vás přijít o ten úsměv?“ vyjel jsem na ně a ukázal na dveře, kde se znovu ozvalo bouchnutí.
Otočil jsem se zpátky k Akiovi a kousek se k němu vrátil.
„Takhle ti to na zvracení stačí? Můžeš začít,“ zamračil jsem se a zkřížil ruce na prsou. „Místo těch blbých keců a zdržování, mám nějakou práci. Dovnitř už nemusíš. Vím co tam je, Dobře jsem si to prohlédl. A pokud je tu někdo natvrdlý, tak já to nejsem. Nic o mně nevíš, nic nevíš ani o mých lidech. Ta hora tupců nejednou zachránila království i samotného krále. I bez tvých informací.“
Zuřil jsem, že si někdo takový vůbec dovolil mi něco takového říct. Ale pro teď nebyl čas se s ním zdržovat.
„Jdeme dovnitř. Dva zůstanou venku. Je tam jeden člověk. Spíš vlk. Připravte se na pořádný smrad hnijících mrtvol. Nechci vidět žádné zbytečné riskování. Tři se změní na vlky zbytek, včetně mě budeme v lidských podobách. Víte co máte dělat.“
Přistoupili jsme ke dveřím a sundali závoru. Prudce jsem je rozrazil a jako první dovnitř vběhli tři vlci a já se zbytkem mužů za nimi. Netrvalo dlouho a tu potvoru jsme zahnali do kouta. Obklíčili jsme ho a drželi v šachu. Zapálil jsem dvě louče.
„Krucinál,“ zaklel jsem. „Ty jsi správce tohoto města! Co jste tady pro boha dělali?“
Nasadili jsme mu pouta na nohy i na ruce, i když se to neobešlo bez menších šrámů.
Akio
Mírně jsem sebou cuknul dozadu, když udělal krok ke mně… Stáhl jsem uši i ocas a zachvěl se… Sakra… Já se ho přeci nebojím….
Znova jsem se oklepal a zpříma se mu podíval do očí…
„Jen jsem měl nařízeno, abych vám pomohl…“ řekl jsem podrážděně.
Když odešel, ještě jsem přemýšlel nad tím, jestli vůbec jít za ním, nebo ne… Nejsem slaboch…Nikdy jsem nebyl… Nesnáším ho… Jak moc mě ten člověk štve…
Jen jsem došel k těm dveřím a znovu se opřel o stěnu, ale to jsem nevěděl, že se o ni také opřelo i to zvíře dole…
Projely mnou jeho pocity a vzpomínky… Tohle nebylo hezké a rozhodně ani dobré… V tuhle chvíli tam nikdo nesmí být… Zabije je, a že sílu na to má…
Vběhl jsem za nimi a na poslední chvíli chytil zvířeti ruce. Už měl drápy namířeny na Suriho hlavu. Jeho pouta byla pryč a Suri byl k němu otočený zády…
„Vypadněte!“ zařval jsem na jeho muže, kteří nechápali, co se děje. „On používá černou magii, jen tahle cela ho drží v klidu. Pokud neznáš kouzlo, kterým zabít neživého, tak odejdi…“
Cítil jsem, jak mi po ruce stéká krev, jak mi jí od zápěstí k palci rozpáral…
„Vím, kdo jsi, viděl jsem to. Ale pro tebe už není cesty zpět… Vzdal ses své vlčí podstaty a změnil ses v démona, ale nepodařilo se, že? Jsi jen na polovině cesty a stalo se z tebe zvíře… Nech nás odejít a já ti pomohu…“ mluvil jsem k němu tiše a snažil se ho uklidnit.
Suri
Dívali jsme se na to, co stálo před námi. Z původní podoby správce, zbývalo opravdu jen málo.
Otočil jsem se a šel ke svým mužům, kteří stáli kousek dál. Musel jsem překračovat mrtvoly a bylo to opravdu nechutné.
„Je potřeba ho odvést a dobře zajistit, aby se nedostal mezi…“ nedomluvil jsem. V tu chvíli se za mnou ozval rachot. Než jsem se stihl otočit, proletěl kolem mne Akio a chytl tu potvoru za ruce, které jsem měl už nebezpečně blízko své hlavy. Díval jsem se na něho, jak se ho snaží uklidnit i přesto, že mu způsobil zranění.
„Poslechněte a jděte ven. Když bude potřeba, zavolám vás,“ rozkázal jsem svým mužům, protože jsem v Akiově hlase cítil naléhavost. Sám jsem poodešel dál od nich a zastavil se u schodů s rukou připravenou na meči.
Snad Akio ví, co dělá.
Akio
Suriho muži konečně odešli a Suri také… Oddechl jsem si a zadíval se víc zvířeti do očí… Tohle už nebyl vlk.
Jeho tělo bylo obrovské a svaly praskaly, jak rychle narostly. Jen místy měl srst, vše ostatní byla holá svalovina. Muselo to bolet a to vědomí, že není nic… Z huby mu stékaly sliny a jeho oči zářily zelenou barvou. Byla v ní vidět bolest a trápení, ale on se už nedokázal zastavit. Živil se svým vlastním druhem. Bylo mi ho líto. Neměl si zahrávat s tím, co nezná. Ale touha po bohatství a slávě vede všechny do záhuby.
„Vím, je to těžké být na rozcestí a nemoci si vybrat ani jednu stranu. Je mi to líto… Je čas jít…“
Pevněji jsem mu sevřel zápěstí a mé oči zazářily modrou barvou… Na krku se mi rozzářil medailonek, který se pojí k mé síle. Ve tvaru pout se mu záře obmotala kolem krku a zápěstí… Z nich zajely ostré hroty do jeho krku a pomalu vysávaly tu špinavou moc. Správce se měnil zpět do lidské podoby a pomalu klesal na kolena. Z jeho očí odcházel život, ale on se usmál.
„Děkuji,“ byla jeho poslední slova, než umřel.
Pustil jsem jeho ruce a pomalu ho položil na zem.
Setřel jsem slzy z očí a nechal moji sílu zmizet. Jen jsem si sedl vedle něj a pozoroval, jak tiše odešel… Z ruky mi stékala krev a já se přitom snažil uctít památku člověka, kterého jsem ani neznal.
Suri
Tiše jsem stál a díval se na Akia, co dělá. Byl úplně klidný. Stále držel správce za ruce, i když ten byl daleko větší a mohutnější. Z jeho medailonku začala vycházet modrá záře, stejně jako z jeho očí, a ta spoutala správcovu zlou sílu. Po chvíli záře pohasla a u Akiových nohou ležel už ne netvor, ale člověk. Než se jeho oči zavřely, ještě se jeho rty pohly s posledním poděkováním.
Akio si předloktím otřel tváře. Zůstal klečet na zemi a tiše pozoroval toho člověka před sebou.
Konečně jsem povolil napětí v těle. Sundal jsem si z krku šátek a přešel k němu. Dřepl jsem si vedle něj a chytl ho za ruku, která mu stále krvácela. Opatrně jsem mu ji převázal šátkem a pak se zvedl a donutil ho také vstát.
„Ta rána by se měla vyčistit. Ale venku. Ne tady mezi tímhle…“ Pokynul jsem mu, aby vyšel ven a já šel za ním.
„Sežeňte lidi, kdo bude moct, ať přijde a pohřbí ty, co zůstali dole. Včetně správce.“
Díval jsem se na Akio a měl jsem pocit, že mu není zrovna nejlépe. Už jsem měl na jazyku, jestli bude zvracet, ale raději jsem to spolknul.
„Tam je voda, vyčistím ti tu ránu,“ ukázal jsem ke kašně a hned ho popadl za ruku a táhl za sebou.
Akio
Bylo mi jedno, co se mnou Suri dělá… Jen jsem ho následoval…
Vidět mrtvého člověka pro mě bylo zdrcující. Ještě nikdy jsem tohle nedělal.
Byl jsem na to cvičený. Zrovna na techniku očištění byl můj otec hrdý a trénoval mě ještě tvrději, ale nikdy jsem to nezažil na vlastní kůži.
Já ho vlastně zabil…
Cítil jsem se špinavý a jen se díval, jak mi Suri omývá ránu. Bolelo to, jak mi jí čistil, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
„Je to pokaždé takovéhle? Když někoho zabiješ? Bolí to pořád stejně?“ ptal jsem se Suriho a díval se na svou ruku.
Suri
Akio seděl na kamenné obrubě kašny a mlčel. Jen sledoval, jak mu čistím a obvazuji ránu. Pak promluvil tichým hlasem, plným smutku.
Zvedl jsem hlavu a povídal se na něj. Do těch jeho modrých očí. Krásných modrých očí.
„To záleží na tom… Když jsi voják jako já, časem si na to zvykneš. Není to tak, že bys zabíjel a nic necítil. Ale člověk se proti těm pocitům tak nějak obrní, protože by už dávno zešílel, kdyby si to pokaždé tak připouštěl. Ale je pár jedinců, kteří to nezvládnou a odejdou od stráže. Ale ty…“ sklonil jsem hlavu a udělal mu na obvaze úhlednou mašličku. Pak jsem mu prsty na ruce jemně promnul a stále držel jeho ruku ve své dlani. „Ty jsi ho nezabil. Zemřel by tak jako tak. Ty jsi ho zachránil, stejně jako jsi zachránil spoustu dalších lidí tady ve vesnici.“
Podíval jsem se směrem, odkud lidé začali vynášet mrtvá těla a odváželi je směrem ke hřbitovu.
„Najdeme hostinec, ubytujeme se a odpočineš si. Ještě tu zůstaneme do zítra, abychom to mohli tady prohlédnout a zjistit, jestli tu opravdu nejsou nějací vetřelci a pak se vrátíme domů.“
Ještě jednou jsem promnul jeho štíhlé prsty, které se stále jemně třásly. Položil jsem mu ruku na rameno.
„Bude to v pohodě. Jen si musíš odpočinout.“
Pustil jsem ho a otočil se ke svým mužům.
„Pět z vás si vezme stráž. Projdou vesnici a zkontrolují to tu. Zbytek si zatím odpočine v hostinci a pak se vystřídáme.“ Natáhl jsem ruku k Akiovi. „Tak pojď. Jdeme se ubytovat.“
Akio
Když se naše oči střetly, ucítil jsem, jak kdyby mi někdo svíral srdce a nepříjemně ho drtil. Ty je oči zlatavé oči, mě propalovaly, jak kdyby viděly skrz mě.
Jeho prsty, které se dotýkaly těch mých, ve mě vyvolávaly zvláštní chvějivý pocit.
Byl hodný, opravdu se mě snažil uklidnit a dařilo se mu to. Jen… Tohle bude asi chvíli trvat, než se z toho vzpamatuji.
Pořád mám jeho smířenou tvář před očima, jak odešel a nebál se. Poděkoval…
Zachránil jsem lidi? Ale nezachránil jsem jeho…
Tohle není dobré, musím si lehnout a vyspat, třeba to pomine…
Poslušně jsem následoval Suriho a ani si nevšiml, že ho pozoruji od vlasů, přes jeho široká záda ke krásně pevnému zadku. Měl krásné tělo…
Konečně zastavil a já se podíval ke dveřím malého hostince, který byl osvětlen lucernou, zavěšenou nad vchodem.
Vešli jsme dovnitř a zamířili za hostinským.
Suri
Lucerna vydávající již jen mihotavé, sotva postřehnutelné světlo, nás navedla přesně k hostinci. Nebe se projasňovalo a sluneční paprsky olizovaly špičky stromů okolních lesů. I přesto, že se blížil den, bylo potřeba, abychom si odpočinuli, po skoro celonočním pochodu. A hlavně Akio. Musel ze sebe tam v hladomorně vydat spoustu energie. Po očku jsem se na něj podíval, jak mě mlčky následuje.
Hostinský, ještě stále vystrašený, ale přesto šťastný, že jejich trápení konečně skončilo, nám hned přichystal ty nejlepší tři pokoje. Dva pro muže a jeden pro mne. Vyšli jsme nahoru do patra a já se zastavil před dveřmi pokojů.
Chvilku jsem přemýšlel. Nechat Akia spát s chlapama, by se zřejmě nemuselo vyplatit. Pořád se na něj Danno občas díval pohledem, který napovídal, že mu nemůže zapomenout to, co se stalo u ohniště.
Rozhodl jsem se. Otevřel jsem dveře do svého pokoje a strčil Akio dovnitř. Vešel jsem za ním a zavřel za sebou. Pokoj byl stroze zařízený. Jedna menší skříň, pod oknem hrubě opracovaný stolek s židlí a v rohu u zdi jedna velká palanda. To bohatě stačí.
„Měl by ses vyspat,“ ukázal jsem na postel. Přešel jsem k oknu a zatáhl závěsy, aby tu bylo aspoň trochu přítmí.
Akio
Tak a teď jsem se nějak rychle probudil.
Co????
Co dělám v pokoji s ním?
No, ne že bych chtěl být s jeho muži, asi bych se stal fackovacím panákem, nebo i hůř… Ale s ním?
Snažil jsem se ho vytřást z hlavy, ale spíš se mi tam stále vracel a já byl tak blízko k tomu, abych se ho dotkl.
Otočil jsem se ke zdi, došel ke stolku a podíval se na postel. Tak dobrý… Tohle nedám…
Sundal jsem si plášť a hodil ho na zem. Lehl jsem si na něj a stočil se do klubíčka. Na zemi mi bude dobře a nebudu se muset mačkat s ním…
Suri
Nevěřícně jsem zíral na to, co Akio dělá. Je normální? Já mu nabízím postel a on si ustele na tvrdé zemi?
„Když chceš spát takhle, mohl jsi zůstat venku. Aspoň se změň ve vlka, bude to pak na zemi pro tebe pohodlnější,“ zamračil jsem se.
Přešel jsem k němu, pevně ho chytil a zvedl ze země. Dotáhl jsem ho k posteli a hodil ho na ní. Žuchnul na záda a jen se na mě naštvaně díval. Chytl jsem ho za ruce, než se stihl znovu zvednout a přišpendlil jsem ho k matraci. Sklonil jsem se těsně k jeho obličeji.
„Tady budeš spát. Já mám stejně ještě nějakou práci, vyspím se později.“ Pustil jsem ho, natáhl se pro přikrývku a přehodil ji přes něho. „Ale aspoň si sundej boty,“ ukázal jsem na ně ještě prstem.
Vyšel jsem z pokoje a zamířil dolů do krčmy. Usadil jsem se a poručil si medovinu.
Jak dlouho mu bude trvat, než usne?
Seděl jsem a popíjel. Když jsem uznal, že jsem mu nechal dostatečný prostor, vrátil jsem se nahoru. Tiše jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Pohlédl jsem k posteli. Boty stály úhledně složené u postele a on na ní ležel a pravidelně oddechoval, přikrytý až po vršek hlavy. Shodil jsem ze sebe věci, nechal si jen kalhoty a opatrně ulehl vedle něho. Taky se potřebuji trochu prospat. Otočil jsem se k němu čelem. Jednou rukou jsem mu prohrábl ty jeho jemné vlasy a trochu stáhl přikrývku, abych si mohl prohlídnout jeho obličej z blízka. Je opravdu krásný, pomyslel jsem si, když moje ruka spočinula na jeho boku a mně se zavřely oči.