Ziro
Pomalu vlezl do vany za mnou a přitiskl si mé tělo a své. Jeho jemné hlazení houbou, mě znovu dávalo pocit, že mě má alespoň trošku rád…
„Počkají, nemají jinou možnost…“ říkal jsem tiše a ještě víc se natiskl na jeho tělo.
Cítil jsem, jak klidně oddechuje a mírně sebou cuká. Jen jsem se otočil a má domněnka se stala skutečností. On tvrdě spal…
Jen jsem se usmál a opřel se o jeho hruď tak, abych viděl jeho tvář.
Byl tak klidný a jeho hruď se jen mírně nadzvedávala…
Jeho krásná tvář, která zářila porcelánovou pokožkou, mě prostě uchvátila. Prsty jsem po ní přejížděl a rty se dotýkal každého kousku kůže na jeho obličeji…
Když voda vychladla, nepřestával jsem ho líbat a zároveň mu zašeptal do ucha: „Vstávej Saisho, musíme jít. Vstávej, je čas na odchod, ty můj upírku…“
Saisho
Byl jsem tak klidný. Měl jsem krásné představy. Měl jsem pocit, že se mě někdo dotýká a líbá a tak moc se mi to líbilo, že jsem nehodlal otevřít oči. Byla to taková pohoda… Když tu mi něco promluvilo těsně vedle mého ucha.
Škubnul jsem sebou, až voda z vany vystříkla ven na zem.
Otevřel jsem oči a nechápavě se rozhlížel. Zastavil jsem se pohledem na Zirovi, který mě pobaveně sledoval.
„Co se děje?“ nechápal jsem. Přestal jsem se opírat a v tu chvíli i ucítil, že voda už je docela chladná. „Co?! Já jsem usnul? To asi bude tím, že mě Maro tak brzy vzbudil, sakra,“ promnul jsem si oči a vylezl z té studené vody ven. Pomohl jsem Zirovi překonat tu překážku, protože měl jaksi problém, když zvedl nohu, aby přelezl okraj vany. Podal jsem mu osušku a sám se rychle otřel.
Sakra. Já jsem vážně usnul… Pořád mi to nešlo do hlavy. No, možná to bylo i tím, kolik jsem vydal energie kvůli Beliala a pak tady se Zirem… S úsměvem jsem na něj pohlédl.
„Mám ti nanést mastičku, nebo to zvládneš sám?“ přitáhl jsem si ho k sobě a pohladil ho po zadečku.
Ziro
Saisho vypadal celkem vystrašený z toho, že usnul. Pravda, je to upír, asi nespí… Vlastně určitě nespí, jen to předstíral… Ale teď… Opravdu spal…
Usměv mi zachvátil celou tvář.
„Hahahahha… Nechci nic říkat, ale nemyslím si, že je to brzkým probuzením. Měl by sis zvykat na spánek i v noci. Vypadá to na Znamení…. Hahahahaha…“ smál jsem se, ale když jsem potřeboval jeho pomoc, abych vylezl z vany, smutně jsem se na něj podíval.
Pomohl mi ven a ještě mě zabalil do osušky. Natiskl mě na své tělo a přejel po mém zadečku. Ano, chtěl bych, aby mi to natřel on, ale to bychom se nikam nedostali. Vzal jsem si od něj mastičku a vetřel si to na bolavé místo. Otřel jsem se od vody a vzal si na sebe zelenou košili a černé kalhoty, natáhl jsem si nízké černé boty. Moje vlasy jsem si jen prohrábl a nechal je tak.
„Můžeme jít?“ došel jsem k Saishovi…
Saisho
Posbíral jsem si své odhozené věci a začal se oblíkat. Kruci… Jsem celý pomačkaný. Přejel jsem pomalu dlaní po těle a košile se začala rovnat, jako by ji pradleny přejely žehličkou. Vlasy, které mi sahaly do půli zad, jsem jen stáhl do ohonu.
Celou dobu jsem pozoroval Zira, jak se oblíkal. Opravdu mu to slušelo, ať už nahému, či oblečenému. Díval jsem se na něj a celou dobu se usmíval. Ale s tím spánkem… Že by to opravdu byla jedna z věcí, která se u mě změní? Jen doufám, že to bude asi tak vše. Mám rád toho upíra v sobě a od základu bych se měnit nechtěl. Měl jsem taky obavy, aby to nenarušilo mou životní podstatu a energii čaroděje.
„Tak půjdeme… Už se těším na Maro…“ podíval jsem se na propálené dveře od mé ohnivé koule. „Ještě si s ním musím něco vyřídit. Stejně jsem zvědav, co to mělo být s tou chůvou,“ řekl jsem zamyšleně a přitiskl se k Zirovi, aby nás přenesl na zámek za Tomokem a Maro.
Ziro
„Taky mě zajímá, co to mělo znamenat? Mám děla Ely chůvu? To jako fakt? No a ty? Jsi schopen se postarat o dítě? Malé roztomilé mrně?“
Bude to nejspíš zábavné, vidět ho, jak mění plenky a dává mléko.
„A jo… Co bude Ely jíst? Co jíte? Krev? Jak?“ byl jsem strašně zvědavý.
Najednou jsme byli na zámku a já se naštvaně díval na Maru… Stále ve mně doutnal hněv, jak si nakráčel do mého pokoje a viděl nás.
„Kdo ti dovolil chodit bez ohlášení do mého pokoje?“ opravdu mě to naštvalo.
„Mám se jít taky podívat, jak to spolu děláte?“
Ajaj… Já to řekl nahlas?
Zakryl jsem si ústa a otočil se od nich, aby nebylo vidět, jak červenám.
„Je to na tobě…“ řekl jsem Saishovi a poplácal ho po rameni.
Saisho
Našli jsme Maro a Tomoka ne ve zrovna dobré náladě. Už jsem otvíral pusu, že Mara pěkně srovnám do latě, když tím, co udělal, mi pěkně vyrazil dech. On prostě odešel.
„S tou chůvou,“ promluvil jsem konečně k Tomokovi, když jsem se vzpamatoval z toho šoku, „to myslíte vážně?“
Pak jsem se otočil k Zirovi. „No upíři pijí krev, ale je to zpočátku trochu složité, jen druhá věc je, jak moc bude upír a jak moc vlk. Možná bude potřebovat i mateřské mléko. Když jsem vychovával Maro, tak ten už se krmil sám… Já ho jen učil lovit.“
Pak jsem se zarazil. O čem to tu proboha mluvím? Úplně jsem zapomněl na svůj vztek, tím, jak mě Maro šokoval. Ale pak jsem se usmál…
„No pohled na ty dva, jak to spolu dělají, nejspíš bude pěkně výživný, co?“
Zatnul jsem ruce v pěst a otočil se.
„Maro! Okamžitě se vrať!“ zařval jsem do chodby. „Ještě tu máme něco nedořešené!“
„Jdi do prdele….“ ozvalo se nazpět ozvěnou a pak bylo ticho. Tak. Teď mě fakt naštval.
Ziro
Díval jsem se na to, jak Maru odchází a já se otočil na Tomoka.
„Haaa? Opravdu to myslíš vážně? No, já…“ než jsem stihl cokoliv říct, odešel i on.
Podíval jsem se na naštvaného Saisha.
„Co se to tu krucinál děje? Asi je zabiju já sám… Uprostřed rozhovoru oba zmizí? Saisho, jsi v pořádku? A… Co ty si o tom myslíš? Já chápu, že informací je na tebe trošku moc…“
Chytil jsem ho za ruku a odvedl do jídelny. Posadil jsem ho za stůl a služebnictvo nosilo různé druhy jídla. Měli velkou zásobu… Tomoko teď nejí a Maro jen steaky.
Začal jsem pomalu jíst a díval se na Saisha, jak div neslintá…
„Ochutnej to, je možné, že i tvá chuť se změnila…“ usmál jsem se a podával mu talíř s masem.
Saisho
Nestačím zírat. Tak já tu pěním vzteky a oni dva se chovají, jako by nic.
„Někdo by měl ty smrkáče naučit úcty ke starším,“ prskal jsem kolem sebe. „To jako chtějí vychovávat dítě? A co to jako mělo být s tou změnou ve vlka, nebo co? To jako tak rychle? Kurňa, já nechci žádný ocas… jeden mi stačí bohatě… I když,“ otočil jsem se na Ziro, „ten tvůj je fakt sexy. A ty ouška… Hmmm…“ jednou rukou jsem ho pohladil po uších a v druhé jsem protáhl jeho vlčí ocas.
„Kruci, co je to za otázku, jestli jsem v pořádku? Nejdříve mluvíš něco o spojení, vlčím znamení, ale nějak si nevzpomínám, že k tomu byly i informace o tom, že se můžu proměnit,“ mírně jsem se zamračil. „Vlastně počkej, už si vzpomínám. Něco jsi takového říkal někdy mezi Aách … Saischo… áách… Kruci, já neposlouchal.“
Seděl jsem u stolu a hleděl na všechno to jídlo. Pochybovačně jsem krčil nos. Něco mi tu smrdělo. Sklonil jsem se a očichal jednotlivé talíře. Fuj… Talíř s kuřecím letěl na zem. Zelenina taky. A pak ještě vepřové. Kruci. Co to jako má být? Na stole zůstalo jen hovězí z mladého býčka a divočina. Srnčí… Jo to mi voní. Aniž bych nad něčím přemýšlel, začal jsem se cpát. Proč ale zrovna srnčí? Vždyť upíři zvířecí krev ani nepijí. Může jim z toho být tak akorát špatně. Když jsem slyšel pochechtávání Zira, zvedl jsem hlavu a díval se na něho s plnou pusou.
„A ty se směješ jako proč?“ otřel jsem se o jeho nohu a výmluvně pozvedl obočí. „Já si jen představuji, jak budeš malou nosit na rukách a chovat a jak budeš před ní utíkat, až jí porostou zuby…“
Ziro
„Máš poslouchat, co ti říkám a nemít mozek v rozkroku…“ usmál jsem se a pohlédl na něj.
„Já tě varoval a říkal, že nevím, co to s tebou udělá, ale ty jsi do toho šel dobrovolně. Uvidíme, co z tebe bude. Už to neovlivníme ani jeden, protože jsi do toho už vstoupil,“ znovu jsem se usmál a jemně ho pohladil po ruce.
Usadil jsem se ke stolu a začal jíst vepřové a hovězí maso. Na to, jak byl Saisho naštvaný, se celkem s chutí pustil do srnčího. Musel jsem se smát…
„Čemu se směju? Srnčí, je vlků nejoblíbenější, hlavně s tím začínají malé děti. Už se měníš,“ smál jsem se, až mi málem zaskočilo jídlo.
„No, asi už budu vycvičený od tebe, ne? Ty mi už saješ krev… Nebo ti bude vadit, když se napije i Ely? Spíš, abys neutíkal ty za ní, až se změní ve vlka.“
Saisho
Když Ziro řekl, že srnčí je nejoblíbenější, měl jsem chuť to okamžitě vyplivnout. Pak jsem si to ale rozmyslel. Přeci nebudu takovou dobrotu vyhazovat. Pustil jsem se tedy do zbytku masa a pozoroval Zira.
„Je to docela hezká představa. Když si uvědomím, jaké má Ely rodiče, tak ta její výchova bude nejspíš tvrdý oříšek. Ale ať si chlapci nemyslí, že za ně odřeme všechno sami. Ale určitě bude moc krásná. No… budeme muset vymyslet něco i na její ochranu. Myslím, že se Belial jen tak nevzdá. Počká si na svoji příležitost. Je to parchant…“ zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na to, jak si přišel pro Maro, když byl ještě malý. V ten moment mě jizvy na ruce začaly pálit. Promnul jsem si zápěstí. „Krucinál…“ zaklel jsem potichu.
Ziro
„Neodřeme, budou se o ni starat i oni a hlavně, vlci jsou dobří rodiče, jen, Tomoko musí i vládnout a Maru bude nejspíš po jeho boku, tak proto my dva. A hlavně, bojí se o ni. Chápu je, být to mé dítě, asi se taky moc bojím,“ povzdechl jsem si a nalil do sebe obsah skleničky.
Musel jsem uznat, že to červené víno, bylo opravdu dobré. Skvělý ročník a ta lahodná, lehce nasládlá chuť…
„Krásná určitě bude, má být po kom. Najdeme způsob, jak ji ochránit a navždy zahnat chutě toho páprdy. Nikdy nedovolím, aby odsud odvedl jen jediného z nich. Jen přes mou mrtvolu… Vlastně, když jsme teď spojeni, můžeme spojit naše kouzla snadněji. Nebude nás to tolik vyčerpávat. Tedy tebe.“
Najednou se chytil za zápěstí a promnul si ho v místě, kde měl jizvy… Položil jsem ruku na jeho…
„Děje se něco?“
Saisho
„Není, kdo by tě zachránil. Není… řekni mi, kde jsou… zůstaneš tady… navždy… Mám pro tebe dobré využití…“ zatáhl za řetězy a žhavé okovy se mi ještě víc zařezaly do masa. Připoutaný v řetězech, visících od stropu… na sobě jen roztrhané kalhoty, sotva skrývající to nejdůležitější. Jeho ruka na mém rozkroku. Kdybych mohl, v tu chvíli bych se přikrčil. „Máš v sobě tolik energie… na rozdávání… Nemusíš mluvit… počkám si… času máme dost…“ silně mě stiskl a olízl mi odřený krk.
Vykřikl jsem. Jeho drápy přejely po mém hrudníku a zanechávaly za sebou dlouhé, hluboké krvavé rány. Krev odkapávala na zem. Oči mi svítily rudě. Měl jsem hlad. Měl jsem chuť sníst sám sebe. Obešel mně. Položil mi ruku na záda mezi lopatky.
„Tak čaroději… Kde jsou… nebo chceš, abych si s tebou hrál?“
Ruku táhl dolů, a krvavá rána kopírovala mou páteř. Obratel po obratli. Stačilo ji jen chytit a vyrvat z těla. Ztěžka jsem dýchal a nebyl schopen už ani křičet, když mi zabodl ruku do boku a otevřel jeho ránu, starou už… kolik dní? Jak dlouho tu jsem? Znovu mě obešel. Přitáhl si mé bezvládně visící tělo k sobě.
„Tak co? Budeme pokračovat?“ jedním trhem mi serval kalhoty a zároveň se mi bolestivě zakousl do ramene. „Víš, že jsi k sežrání?“ chytl mě za zpocené vlasy slepené krví a škubnul s nimi nahoru. Kdybych byl člověk, v tu chvíli by mi zlomil vaz.
„Tak co? Řekneš mi, kde jsou?“
Pootevřel jsem napuchlá víčka a zaměřil na něj svůj zamlžený pohled. „Nikdy ti to neřeknu…“ zašeptal jsem a plivl na něj.
Po tváři mu stékala krvavá slina. Jen ji setřel hřbetem ruky a s chutí olízl.
„Jsi vážně chutný. Tak chutný a tak žádaný…“ Znovu škubnul řetězy, až se mi naply všechny svaly a zakřupaly kosti. „A já mám teď chuť na pořádný zákusek…“
Díval jsem se na Zira jako ve snu. Viděl jsem, jak otvírá pusu, ale neslyšel, co říká. V hlavě mi hučelo, a já slyšel jen Belialův hlas, který neustále opakoval, že si pro ně přijde. Slyšel jsem řinčení řetězů… Ta místnost… Plná pachu mé krve… Chystá si ji…. Pro koho?
Začal jsem se třást. Už jsem přestával vidět. Ziro se mi ztrácel před očima. Sklenička s vínem mi vypadla z ruky… Jen jsem zahlédl, jak ke mně Ziro natahuje ruku. Ruka… jeho… možná on…
POMOZ MI…
Ziro
Jen jsem se díval na to, jak je Saisho celý zmatený a po tváři mu stéká pot…
Snad na poslední chvíli jsem ho zachytil těsně nad zemí…
Vytáhl jsem si ho do náruče a položil na stůl… Všechno jídlo letělo na zem, jak jsem prudce máchl rukou, aby byl stůl čistý…
V jeho tváři se odrážel strach a bolest… Jeho víčka se škubala ve špatných snech…
Musím vidět to, co on… Omlouvám se…
Zakousl jsem se do svého zápěstí a přiložil ho k jeho ústům. Nechal jsem dostatek krve stéct do jeho žaludku a potom jsem si jen olízl ranku…
Místo se zacelilo a já mu přiložil své prsty obou rukou ke spánkům…
Zachvěl se. Zavřel jsem oči a vnořil se do jeho mysli… Jsem kouzelník, tohle není pro někoho jako já problém… Ihned jsem se zarazil, když jsem se díval na Saisha v řetězech a Beliala, jak se na něj usmívá…
Došel jsem k Saishovi a položil mu ruku na rameno…
„Tohle je jen sen Saisho, pojď se mnou zpátky. Tady nemáš co dělat. On si s tebou jen zahrává a leze ti do mysli. Já jsem s tebou… To já tě miluji, Saisho…“
Cítil jsem, jak sebou silně cukl a tím se probudil, jenže já tam ještě zůstal…
„To ty tu nemáš co dělat. Jsi jen vlčí smrad, kterého jsem si hřál jak zmiji na prsou. Zničím tě Ziro a vezmu si všechny, které miluješ. Budu je mučit a brát si je každý den… Jsi jen odpad…“
Náhle se vypařil jak mlha. Věděl jsem, že na mě prská jen proto, že se sám cítí ohrožen. Musí být nějaké kouzlo, kterého se tolik bojí, že Saishovi leze do mysli a mě vyhrožuje.
S výkřikem, který vydaly má ústa, jsem se svalil na zem. Sedl jsem si a cítil, jak se mé tělo chvěje a já se snažím vzpamatovat z toho všeho.
Nesnáším Beliala….
Saisho
Slyšel jsem Beliala. Viděl jsem Beliala. To vše co mi říkal… co dělal… Není možné, abych byl zpátky… ne… Probuď se… Jsou to jen vzpomínky…
„… pojď se mnou zpátky…“ Jiný hlas... Nepatří sem. Čí je? „…… To já tě miluji Saisho…“
Viděl jsem ho. Slyšel jsem ho. Cítil jsem, jak se mě dotýká jeho jemná ruka.
„Ziro!“ vykřikl jsem a otevřel oči.
Stál nade mnou a ruce měl přiložené k mým spánkům. Ne!! Nesmí to vidět! Ziro, ne! Chtělo se mi křičet, ale tělo mne neposlouchalo. Jen jsem se na něj díval, když se najednou roztřásl a zmizel mi z dohledu.
Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Co se děje? Prudce jsem se posadil a chytil hlavu do dlaní. Zase on. Proč? Bojí se? Útočí aspoň takhle, aby mne oslabil?
„Saisho!“ uslyšel jsem Marův hlas.
Podíval jsem se na něj nepřítomným pohledem. Vedle něj stál Tomoko. Kde se tu vzali? Najednou je tu plno…
„To nic není,“ mluvil jsem pomalu a vzpamatovával se z toho, co právě proběhlo. Stále jsem se třásl a cítil se strašně slabý. „Jen si nemůžu zvyknout na tu vlčí přeměnu. Je to na mne moc rychlé,“ zamračil jsem se. „Potřebuji spát,“ slezl jsem ze stolu. „Vrátím se na zámek a vyspím se tam.“
Udělal jsem dva kroky a pak se bezvládně sesunul k zemi.
Ziro
Vnímal jsem, jak na mě Maru křičí, ale nedokázal jsem nic říct. Mé tělo bylo slabé… Lézt do mysli druhého vyčerpává a ještě jsem dal Saishovi opravdu dost krve.
Saisho se snažil postavit a já ucítil, jak jeho tělo dopadlo na má záda… Ztlumil jsem jeho dopad, ale vzal mě loktem do žebra a tím mi ho nejspíš zlomil.
Bolest byla silná, a já moc slabý na uzdravení… Jen jsem Saisha jemně odstrčil ze sebe na zem a už jsem padal do tmy já…
Už jsem nic nevnímal a ani necítil…
Pokud tohle udělal Belial, udělal to cíleně a moc dobře věděl, že nás to oslabí…
Saisho
Jen matně jsem vnímal, jak mě někdo bere a přenáší. Dolehl jsem na něco měkkého a moji tvář něco zchladilo. Byl jsem ale v divném spánku a nebyl schopen se zcela probrat. Ještě jsem cítil, jak mě někdo chytá za ruce a pak mě přikryl. Jen jako zdálky jsem slyšel mluvení a jediné, co jsem si pamatoval, bylo Belialovo jméno. Pak vše ztichlo.
Po chvíli jsem se začal probírat. Ale byl jsem tak strašně unavený, že jsem měl problém udržet oči otevřené. Otočil jsem hlavu, kde jsem slyšel něčí pravidelné oddechování. Vedle mne ležel Ziro. Pravidelně oddechoval, ale viděl jsem, že jeho spánek není zcela klidný. Opatrně jsem ho odkryl. Na levém boku se mu udělala velká modřina. Jemně jsem ho prohmatal. Zlomené a naštíplé žebro. Přiložil jsem na to místo dlaň. Začala ze mne do něj proudit energie a cítil jsem, jak se kost rovná a zaceluje. Když se jeho tvář přestala křivit bolestí, oddychl jsem si. To by mne zajímalo, kde k tomu přišel. To se porval s Maru, nebo co?
Byl jsem úplně vyčerpaný. Lehl jsem si těsně vedle něj. Přikryl jsem nás jednou peřinou a omotal kolem něj opatrně ruce. Nechal jsem se hřát jeho tělem a v objetí jsem během chvilky opět usnul.
Ziro
Stále mě svazovala bolest a dokonce jsem cítil, jak mě někdo kontroluje zranění, ale nedokázal jsem ani otevřít oči.
Byl jsem tolik unavený a jediné, co jsem chtěl, bylo, abych byl se Saisho.
Slyšel jsem i nějaké hlasy, ale o čem si povídaly, jsem nedokázal vnímat.
Najednou mi po těle přejely chladné prsty a bolest odezněla pomocí prudké energie. Cítil jsem přítomnost Saisha a jeho objetí…
Natiskl jsem se na jeho tělo a vnímal jen to, že je se mnou.
Asi jsem nějakou dobu spal, protože, když jsem se probudil, byla již tma.
Otevřel jsem oči a ihned jsem zjistil, že mě Saisho propaloval pohledem.
„Jsi… Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ještě přiškrceným hlasem.
Saisho
Vzbudil jsem se. Otevřel jsem oči a rozhlížel se kolem sebe. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje a kde jsem. Kdo ví, jak dlouho jsem spal. Teplé tělo vedle mne mě hřálo. Otočil jsem hlavu k Zirovi. Stále spal. Pozoroval jsem jeho spící tvář. Opatrně jsem se ho dotkl konečky prstů. Stáhl jsem mu pramen vlasů, který mu spadal do obličeje.
Nevím, proč pořád o sobě pochybuje. Proč říká, že není krásný. I když mu teď nevidím do očí, nevidím ten příjemný hřejivý pohled, jeho rysy jsou obdivuhodné. Jako by ho stvořil anděl. Jemně jsem přejel konečky prstů po jeho tváři. Podvědomě se usmál, ale pak zase oddechoval v klidném spánku. Znovu jsem ho objal a celou dobu ho pozoroval.
Díval jsem se na něj a přemýšlel, jak to všechno zvládneme. Opravdu mám strach. Konečně jsem našel někoho, s kým jsem se rozhodl strávit zbytek života a mám přitom pocit, že tohle štěstí nebude mít dlouhého trvání. Musím na něco přijít. Musím… Nesmí se nikomu nic stát. Ti všichni jsou moje jediná rodina, co mám. A on… Ziro… Chtěl bych mu jednou říct, že jsem se do něho zamiloval. Ale nevím, jak to všechno dopadne. Mám strach, že když mu to řeknu teď, že se stane něco špatného a já o něj přijdu. Pořád se kolem mě děje něco špatného a já přicházím o ty, na kterých mi záleží.
Ziro sebou trhnul a otevřel oči. Svůj pohled zabodl přímo do těch mých.
„Jsem v pořádku… Víš, někdo přišel a vytáhl mne od tama. Děkuji. “ usmál jsem se na něj, ale přesto jsem měl špatný pocit z toho, že Ziro viděl… Viděl to, co neměl. To, co si schovávám hluboko v sobě. Vzpomínky, které ve mne Belial vyvolal.
Pohladil ho po tváři. „A jak se cítíš ty?“
Ziro
„Někdo přišel a vytáhl tě? A kdo?“ ptal jsem se zvědavě.
Nepřiznám přeci, že jsem mu řekl, že ho miluji… Sakra… Já mu to řekl… Proč jsem mu to řekl? Neeeeeeeeeeeee….
Už vím, chtěl jsem ho šokovat, ale šokoval jsem sám sebe. Potřeboval jsem ho od tama dostat a tohle byl rychlý způsob….Sakra, vím, že ho miluji a říct to nahlas? Prohrál jsem… Doufám, že si to nepamatuje…
„Já? No… Potom, co jsi mi zlomil žebro a asi ho následně zahojil, tak se cítím dobře. Jsem s tebou,“ to už jsem jen šeptal do jeho hrudi.
Přitulil jsem se co nejvíc na jeho hruď a spokojeně jsem si povzdechl. Uchopil jsem jeho ruku a políbil mu jizvu na zápěstí, potom jsem jí po celé délce olízl.
„Musel si hodně trpět… Musíme přijít na to, čeho se to Belial tolik bojí, že nás napadl.“
Saisho
Proč mám pocit, že mi Ziro neřekl všechno? Co všechno viděl?
„Vím, že jsi tam byl,“ polkl jsem naprázdno. Otočil jsem hlavu a zahleděl se ke stropu a pak jsem zavřel oči. „Nechtěl jsem, aby to někdo viděl,“ zašeptal jsem. „Nechtěl jsem, aby to viděl kdokoli… Zvlášť ne ten, koho miluji.“
Nevím, kdy ten pocit ve mně vyskočil. Ale tím, co pro mne udělal, prostě vyplynul na povrch. Otevřel jsem oči a podíval se na zakrvácené jizvy. Byl jsem tam. Určitě jsem tam byl… Tohle by se nestalo, kdyby se mi jen nacpal do hlavy. Ten ďábel má neskutečnou moc.
„Musím se jít opláchnout,“ v tu chvíli mi vadil pach i mé vlastní krve. Bylo mi z toho a z těch vzpomínek špatně. Vyskočil jsem z postele a rozběhl se do koupelny.
Ziro
Jeho slova kolikrát bolí víc, než když mi někdo zláme kosti. Zabodávají se velmi hluboko… Styl, jakým mluví a jaký tón hlasu používá. Jeho tvář může být neměnná, ale jeho hlas nelže.
Najednou vyskočil z postele a zmizel. Tak rychle se přemístil do koupelny, že jsem mu nestihl ani na nic odpovědět.
Pomalu jsem vstal a došel ke koupelně. Postavil jsem se mezi dveře a pozoroval jej, jak si nalívá na tělo teplou vodu ze džberu a vše špatné tím odplouvá z jeho těla.
Pohled pro bohy, když se voda kutálela po jeho dokonalé pokožce… Jen ze zápěstí se smývala krev, která byla již místy zaschlá…
Došel jsem k němu a uchopil houbu. Namočil jsem ji ve vodě a napěnil mýdlem. Pomalu a krouživými pohyby, jsem omýval to krásné tělo, které se chvělo pod mými doteky.
Políbil jsem ho na krční páteř a jazykem sjel mezi lopatky. Do obou vystouplých kostí na bocích páteře jsem ho kousnul a potom místo olízl. Přitiskl jsem se na jeho záda a sám jsem se začal omývat…
„Ano, viděl jsem to. Viděl jsem vše. Ale to není nic, je mi líto, že já tobě nemůžu ukázat to, co se stalo mě. Ale tím, že jsi můj partner, můžu do tvé mysli. Omlouvám se, že jsem se nezeptal, ale potřeboval jsem tě vytáhnout ven. Nebylo tam nic, co by mi tě mělo zhnusit. Spíš tě ještě víc miluji… Jsi silný a zvládl si to, aby si ochránil to, co bylo důležité. Vážím si tě Saisho…“
Saisho
Chrstal jsem na sebe jeden džber vody za druhým, jako bych se potřeboval zbavit těch pocitů, kdy si mě Belial… Chtěl jsem se zbavit jeho smradu… jeho doteků… bolesti, kterou mi kdo ví, kolik dní působil… Ale voda, jako by byla proti mně. Stále jsem se toho nemohl zbavit.
Vždyť je to už tak dávno, sakra. Proč mi to udělal? Proč mě zrovna teď vzal zpátky…
Najednou jsem na sobě ucítil jemný dotek Zirových rukou. Začal mě omývat a já jen stál a opíral se rukama o stěnu. Přitiskl se na mé mokré a částečně namydlené tělo. Bylo to tak příjemné…
V tu chvíli to pro mne znamenalo bezpečí. Stejně jako když si pro mne přišel tam…
Chytil jsem jeho ruce, spojené na mém břiše, povolil je a otočil se k němu. Chytl jsem do ruky džber s vodou, a pomalu mu poléval ramena. Voda po nich stékala dolů, přes prsa… Kopírovala každý sval… na podbřišku se rozdělila do dvou pramínků a kolem jeho penisu stékala na jeho nohy.
„Zklamal jsem,“ políbil jsem ho na ústa a džber mi vypadl z ruky na zem. Chytl jsem ho do objetí a i s ním se otočil a přirazil ho zády ke stěně. „Zabil Marova otce…“
Znovu jsem ho políbil na ústa a pak na krk. Na každé straně a na klíčních kostech jsem mu zanechal horký polibek.
„Nezasloužil jsem si zachránit,“ každé slovo jsem doprovázel dalším a dalším polibkem. Pozdravil jsem se s jeho bradavkami, vztyčenými pod těmi doteky a tvrdými, kde se na každé třpytila kapka vody. Jemně jsem je slízl. Pomalu jsem šel do kleku.
„Měl jsem tam zemřít…“ svůj drsný jazyk jsem táhl dolů, po kůži na jeho břiše. Zastavil jsem se v místě, kde se pramínek vody rozdvojil, jako bych přemýšlel, kterou cestou se dát.
„Ale už mu nikoho nikdy nedám…“ stiskl jsem jeho narůstající erekci v ruce, až vydal tiché zasténání. Donutil jsem ho mírně rozkročit nohy a promnul druhou rukou jeho váček.
„Raději zemřu, než bych to dovolil…“ jeho penis jsem celý schoval do svých úst.
Ziro
Chytil mé ruce a poléval mě vodou. Ta po mém těle stékala a hladila mou pokožku… Přivřel jsem oči, když mě narazil na stěnu a políbil. Zase ten mrazivý pocit, že mi tělem projelo mravenčení…
„Ty si nezklamal. Ty bys nikdy nezklamal… Byl silnější, ale teď máš mě a já ti pomohu. Nemohl si zabránit ničí smrti a umřít pro své dítě, znamená obětovat vše, aby druhý mohl žít. To je nejvíc, co rodič může udělat. Museli Maru hodně milovat…“
Mé tělo reagovalo na jeho doteky, jak kdyby byl očarované…
Podlamovaly se mi kolena, když se jeho ústa dotkla mých bradavek a ty ihned ztvrdly, jako by ho šly pozdravit.
Ale jeho slova mě mírně naštvala a probudila z transu, plného vzdychání a hlasitého chtíče.
„Každý stojí za záchranu a pokud by se to stalo teď, přijdu si pro tebe… Kamkoliv, kdykoliv… Našel bych si tě a nikomu tě nedal… Vyrval bych tě ze spárů toho šmejda a omlel mu hubu o pekelné stěny,“ prskal jsem, ale on si bez váhání vzal můj penis do úst a tím mne vyvedl z rovnováhy.
Měl jsem co dělat, abych zůstal opřený o stěnu a nespadl na zem.
Saisho
Silným nasáním jsem vtáhl jeho penis do svých úst, abych ho umlčel. Už dost…
Ochutnával jsem každé jeho místečko. Nechal jsem ho povyjet a od špičky až po kořen olizoval každý kousek jeho jemné kůžičky… Kopíroval jsem každou naběhlou žilku a obtáhl dokola stáhnutou předkožku a zajel jazykem až pod ní. Jeho pevnost byla fascinující. Pustil jsem ho z ruky a jen jsem si s ním pohrával ústy. Tam a zpátky… a znovu… Jazykem jsem drsně přejížděl po žaludu a sem tam zajel i do té malé dírky a vyloudil tak ze Zirových úst hlasité zasténání a vzdechy. Jeho ruce, nejdříve opřené o stěnu se přemístily na má ramena. Pevně je sevřel, až jsem cítil, jak se mi jeho drápy zarývají do kůže. Jeho vlčí ocas začal sebou nervózně švihat čím dál víc. Jednou rukou jsem ho chytil pevně za zadek a druhou jeho ocas. Projížděl jsem ho proti srsti a dráždil a vychutnával si jeho penis v ústech.
Viděl jsem, jak všechny jeho svaly pracují a napínají se… Jeho penis sebou začal škubat a i když mi v té chvíli zajel do vlasů a málem mě skalpoval, nepustil jsem ho. Jen jsem přemístil ruku z jeho zadku na penis, abych si ho přidržel a rychlými tahy a sáním ho přivedl do samého konce.
Nenechám ani jedinou bílou mršku nazmar. Ziro je můj a jen já ho takhle můžu ochutnávat.
Zavřel jsem oči a jen s mírnými pohyby hlavy a drážděním jazykem si nechal plnit ústa jeho vyvrcholením.
Ziro
Nohy i celé tělo se mi chvělo vzrušením. Jeho jazyk, jak mi přejížděl po kůžičce a vjel pod ní, to mě dostalo do stavu, že jsem přestal vnímat tento svět. Jen jsem zaklonil hlavu a hlasitě sténal náporem vášně…
Přerušovaně jsem dýchal a snažil se, abych udržel co nejdéle své vyvrcholení. Chtěl jsem si to vychutnat. To, jak moc se mi věnuje a přivádí mě na pokraj extáze.
Jenže moje hranice padla, když mi přejížděl po ocasu proti srsti a zároveň nasával můj penis do svých úst…
Kdybych mohl projít tou zdí, už se válím na druhé straně, jak silně, jsem se o ni opíral.
Zabořil jsem své prsty do jeho vlasů a pohrával si s nimi. Když jsem ucítil tu blížící se vlnu orgasmu, stiskl jsem mu vlasy a prudce za ně škubl.
Vše jsem vypustil do jeho úst a s dozvuky mravenčení a mírné křeče, jsem se svezl k zemi, když propustil můj penis ze svého sevření svých úst.
„Saisho, už nikdy mi neříkej takovéhle věci. Já tě nikam nepustím a nehodlám se o tom bavit… Už víš, co cítím a já vím, co cítíš ty, tak kam bychom utíkali, není kam.“
Saisho
Pustil jsem jeho ocas a oběma rukama pevně sevřel jeho zadeček, aby mi nevyklouzl. Aby mi daroval vše, co byl schopen. Celé tělo se mu napínalo, nohy se mírně roztřásly a mé vlasy držely na hlavě jen silou vůle, jak pevně je svíral. Otevřel jsem oči, když sebou přestal škubat. Olízl jsem ještě jednou celý penis a pak ho propustil z toho teplého a vlhkého vězení. Saisho se už neudržel na nohách a svezl se po stěně dolů na zem.
Zaútočil jsem na jeho ústa polibky, abych ho umlčel. Nechával jsem mu ještě ochutnat střípky jeho samého, které mi ulpěly na jazyku. Vymetal jsem jeho ústa a nemohl se ho prostě nasytit. Tolik spojení jsem už zažil, ať jako žena či muž… Ale nikdy nebylo nic tak moc intenzivní, jako milování s ním… A to jakýmkoli způsobem.
Nemohl jsem přestat. Až když Zirovi docházel dech, pustil jsem ho a jen ho k sobě přitiskl. Klečeli jsme na zemi v objetí a jen se na sebe dívali.
„Nechci nikam utíkat,“ řekl jsem tiše. „Není proč… Asi… víš… já… ty…“
Krucinál. Nejde mi to říct nahlas. Pevně jsem ho sevřel v náruči. Jednou mu to určitě řeknu. Řeknu mu, že jsem se do něj zamiloval…
Ziro
Ihned mě začal líbat a dával mi další příval lásky do mého těla. Nemusí mi nic říkat. Já to vím… Cítím to stejně.
Když si tělo promluví s tělem a duše se stanou jednou, v ten moment, netřeba slov. V ten moment, se staneme jedním jediným tvorem.
Přerušil tok mých myšlenek tím, že se mi snažil říct, že mě miluje. Taky mi to nejde říct moc nahlas, ale snažím se. Nevím proč? On je jediný, komu to chci říkat…
Nejspíš jsem Tomoka opravdu nemiloval, protože to, co cítím nyní, je na úplně jiné rovině.
Dal jsem mu prst přes rty…
„Nemusíš se nutit, mi to říkat. Já… Vím, jak je to těžké… Víš, jsi jediný ke komu moje srdce kdy promluvilo…“
Začervenal jsem se a natiskl se na jeho tělo ještě víc. Přijímal jsem teplo jeho těla…
Najednou mnou projela ta myšlenka. Ano, jedno tělo, jedna mysl… Všechna kouzla najednou… To je ono. Tohle neporazí…
„Saisho, musíme vyrazit za Maru a Tomokem. Něco mě napadlo…“
Prudce jsem vstal a vytáhl i jeho na nohy. Oblékl jsem si nějaké oblečení, které nachystala služebná a podal druhou kupičku překvapenému Saishovi. Oblékl se i on a za chvíli jsme otvírali dveře k nim do ložnice…
Saisho
Neměl jsem čas nad ničím dalším přemýšlet. Ziro mi podal oblečení a já se raději rychle oblékal. Svůj přívěsek s měsíčním kamenem jsem schoval pod košili. Šli jsme po chodbě cekem rychlým krokem. Viděl jsem na Zirovi, že ho něco napadlo a má potřebu to okamžitě všem sdělit. Byli jsme kousek od jejich ložnice, když mě přívěsek na prsou začal hřát. Ani jsem se na něj nedíval. Přidal jsem do kroku, ale to už Ziro rozrazil jejich dveře a vpadl dovnitř jak velká voda. Rychle jsem vešel za ním a rozhlížel jsem se kolem sebe. Jen mírně jsem cítil energii mizící clony a všiml si, jak soškám pohasínají oči. Obě byly otočeny k oknu.
„Musíme vytvořit ochranná kouzla i kolem zámku…“ zamračil jsem se.