Ziro
Nechápal jsem, proč je Saisho tolik nervózní, ale když řekl, že zůstali v zámku u Maru… Opravdu jsem se naštval.
„Hlupáci, těsně před obřadem a ti idioti si zůstanou v zámku, který není chráněn…“ vběhli jsme do Marovy ložnice. Zuřil jsem, a když jsem uviděl, jak drží Belial Tomoka v náručí, už jsem se nekontroloval.
Najednou mě popadl pocit, že jestli něco neudělám, tak bude všemu konec.
Takhle bezmocný jsem se naposledy cítil, když zabil mé rodiče ten upír… Ale za tu dobu jsem opravdu hodně zesílil a mé tělo se samo stalo jednou velikou kletbou.
Cítil jsem, jak zaplálo… Oheň se šířil pokojem a tavil všechen nábytek. Moje tělo se změnilo na obrovského černého vlka, který byl obalem červeným plamenem. Moje oči zářily černou barvou, která se mísila s červenou…
Tohle je má pravá forma, tak jako Tomoko, jsem z hlavního rodu, jen jsem vedlejší větev. Nejsem tak dobrý, ale tohle je moje obrana a účinná, když se setkám s Belialem.
Rozběhl jsem se a prudkým nárazem do toho monstrózního těla jsem odhodil Beliala na zeď… Tomoka jsem v poslední chvíli zachytil na svá záda a položil vedle Maru.
Bojovně jsem se podíval na Beliala a mé plameny se znásobily natolik, že utvořily hradbu.
„Sám si mě učil, moc dobře víš, že jsi ještě slabý… Dnes neprojdeš… O to se postarám…“ cenil jsem na něj zuby a cítil, jak se jeho drápy zabodávají do mé srsti, jak se mnou chce praštit o zem. Pozdě, už jsem jen já a on.
Saisho
Přiskočil jsem k posteli a uvolnil Maruovi spoutané ruce. Hmmm, copak tu dělali? Tohle není Belialova práce. Jen co byl Maro volný, chtěl se na toho démona vrhnout. Zastavil jsem ho…
„Postarej se o Tomoka!“ zarazil jsem ho zpátky.
Zirova podoba byla úchvatná. Jeho plameny se rozšířily po celém pokoji a on stál proti Belialovi, cenil na něho zuby a vrčel. Mluvili na sebe. Došel jsem k nim, postavil jsem se vedle Zira a položil jsem mu ruku na hřbet. Do jeho rudých plamenů se vmísily zářivě modré provazce. Rozšiřovaly se, proplétaly se se Zirovými plameny a stahovaly se k Belialovi. Pomalu utahovaly smyčku…
Během té chvilky jsem si ho prohlédl. Je zraněný. A kdyby s námi bojoval, přišel by o hodně energie.
„Tak ty ses vrátil, abys mi daroval dalšího z rodu?“ zasmál se nepříjemně Belial a upřeně se na mě zadíval.
Zaskřípal jsem zuby.
„Víš, že jsi proti mně slabý. Nezastavíš mně,“ podíval se na mé ruky. „Vidím, že sis nechal památku…“
Zlost ve mně doutnala čím dál víc. Mé provazce sílily a zářila z nich čím dál větší energie. Cítil jsem, jak mě to vyčerpává, ale nemínil jsem ustoupit.
„Už nedovolím, abys někoho odvedl, nebo zabil,“ zavrčel jsem na něj a popošel o krok dopředu.
Ziro udělal to samé. Plameny i modré provazce se už dotýkaly jeho nohou.
„Uzdravím se. Stačí mi jen už pár dní a pak si pro ně přijdu. Chtěl jsem jen ji. Ale odvedu si i svého syna. Už mi v tom nezabráníš.“
Mávl křídly, plameny se rozestoupily a on zmizel otevřeným oknem pryč.
Jen jsem se za ním díval a pod tíhou toho, co řekl, vyvoláním bolestivých vzpomínek a použitím silného kouzla jsem se vyčerpaně sesunul k zemi. Jen jsem stihl zahlédnout, jak Ziro ke mně sklání svou vlčí hlavu a pak jsem se propadl do tmy.
Ziro
Byl to zvláštní pocit, když mnou projela jiná energie a ta mi dala novou moc. Z mého těla vyšlehly zářivě modré provazy a ty chtěly uvěznit Beliala… Byl jsem rozhodnut bojovat, ale naše společné kouzlo Beliala zahnalo.
Najednou jsem cítil, jak jeho energie ve mně slábne, on se sesunul k zemi. Hned jsem se k němu sehnul a proměnil se zpět na člověka. Vzal jsem ho do náruče a přenesl na postel, která byla lehce ohořelá.
Nakousl jsem si zápěstí a přiložil mu ho k ústům… Když pootevřel oči, hned se natiskl na moje zápěstí a začal hladově pít.
Tak hladově, že já začal slábnout, a než skončil, já upadl do tvrdého spánku.
Saisho
Něco horkého mi teklo do úst a já instinktivně začal polykat. Po chvilce jsem se probral na tolik, abych se sám přisál k ruce, která se mi tady tak nabízela. Do mého těla proudila nová energie a ta moje se začala obnovovat. Cítil jsem jak doslova a do písmene ožívám.
Opravdu je to zlatá krev. Už není pochyb. Když jsem byl dostatečně silný, odstrčil jsem Zirovu ruku a posadil se. Chtěl jsem mu poděkovat, ale on se v tu chvíli složil vedle mne na postel.
Rychle jsem mu přiložil prsty na krční tepnu. Měl jsem strach, zda jsem si té krve nevzal moc. Ale když jsem ucítil slabý tep, oddychl jsem si. Nejspíš ho to také vyčerpalo, zvlášť pokud jsem pil jeho krev.
Nechal jsem ho spát a přenesl jsem se do druhého křídla.
V hlavním pokoji bylo docela živo. A brzy jsem zjistil proč.
Usmíval jsem se, když jsem slyšel, jaký rozruch tu Maro způsobil, když nechal Tomoka, aby se před všemi na něm krmil. Ale udělal dobře. Musí všichni vědět, že Tomoka musí respektovat jako jeho partnera. Navštívil jsem krátce krmírnu. Oba upíři, kteří se provinili, byli připoutaní v okovech, a jen s bolestmi mohli sledovat, jak se druzí krmí. Prohlédl jsem je. Takhle hladoví a podráždění se pomalu léčí. Zlomenou ruku jsem uzdravil a pohmožděný krk srovnal.
„Víte, že jste udělali velkou chybu?“ zeptal jsem se jich. Přikývli a sklonili hlavy. „Tak si to dobře pro příště pamatujte…“
Než jsem se vrátil za Zirem, ještě se mě věrní vyptávali na Maro a Tomoka. Byl jsem druhý po Marovi, koho brali jako nejvyššího. Sdělil jsem jim jen stručné informace a rychle se přenesl zpět do ložnice.
Ziro stále spal. Svlékl jsem se a ulehl k němu pod peřinu. Přitiskl jsem se na jeho horké tělo a zavřel oči. Když už nemůžu spát, tak to budu aspoň předstírat. Někdy tohle lidem a zvířatům závidím, jak si jdou večer lehnout do postele a nechají spánkem své tělo i mysl odpočinout.
Ziro
Spal jsem tak tvrdě, že se mi ani nezdály sny. Byl jsem jen konejšen nějakým studeným objetím, které přicházelo od mých zad.
Protáhl jsem se a zavadil zády o pevné břišní svaly, které byly nejspíš osoby za mnou. Pomalu jsem se otočil a otevřel oči.
Spal…
Spí vůbec upíři? Ale on vypadal tak klidně. Natáhl jsem ruku před sebe a jemně pohladil jeho tvář… Přejížděl jsem od čela přes oči, nos, rty, bradu, až po krk, kde jsem jen mírně pohladil tu jemnou pokožku.
Vypadal jak z porcelánu, tak dokonalé tělo, u kterého je jasné, že svede kohokoliv…. Ano, kohokoliv… Proč si dělat naděje, kde nejsou…
Povzdechl jsem si a ruku stáhl. Přejel jsem si po rtech a ještě cítil vůni jeho kůže. Tohle nedávám… Kdy se stalo to, že se mi ten upír začal líbit? Musím od něj utéct… Ale než jsem se stihl postavit, zamotala se mi hlava a já se vrátil do postele.
Saisho
Bez hnutí a se zavřenýma očima jsem ležel vedle Zira a vstřebával jeho teplo. Po chvíli jsem ucítil pohyb. Jen malinkou škvírkou mezi pootevřenými víčky jsem viděl, jak se ke mně otáčí a zamyšleně se na mě dívá. Jeho prsty zkoumaly mou tvář, jako by si chtěl zapamatovat její každý detail. Přiložil si prsty na své rty, a když se chtěl zvednout z postele, vyvrátil se zpátky.
Přetočil jsem se nad něj. Opíral jsem se o ruce a dotýkal se svým tělem jeho.
„Dobré ráno, čaroději…“ zadíval jsem se mu do očí. Sklonil jsem se a políbil ho. Jemný polibek, kdy můj jazyk hladil ten jeho a vítal ho do nového dne.
Nadzvedl jsem se a zadíval se k oknu.
„Měli bychom jít. Není tu moc bezpečno. Pro tebe… Tady v zámku se ti nic nestane, ale…“ zvedl jsem se a zanechal ho v posteli. Natáhl jsem na sebe kalhoty a košili a zpod postele vylovil zakopnuté boty. Přešel jsem k oknu. Opravdu… I když jsem to už dávno cítil, tak pohled z okna to jen potvrdil. Upíři nervózně přecházeli po zahradě a dívali se nahoru do oken…
Přešel jsem ke dveřím a zavolal do chodby na sluhu.
„Je potřeba to tu dát do pořádku a Torio… Oprav Marův dětský pokoj, připrav ho pro jejich dítě.“
Sluha odešel a já se otočil k Zirovi.
„Tak jdeme?“
Ziro
Najednou se nade mnou tyčilo jeho krásné tělo a já nevěděl, kam s očima. Byl tak krásný a já si chtěl zapamatovat alespoň tohle. Jenže mě opět překvapil a jeho ledové rty se natiskly na ty mé…
Zase ten omračující pocit, že mi chce srdce pod tím náporem prasknout… Jeho jemné polibky se do mě zabodávaly, jak ostrý nůž.
Dost! Tohle nikam nevede, jen do pekel…
Potom se oddálil a oblékl se. Obléknout… Aha… Menší problém… Po téhle proměně… nějak…. no….
„Saisho… Já po té proměně nemám oblečení, pokud sis nevšiml. Mohl bys mi nějaké dát? Nemíním se tu promenádovat nahý, před tím sluhou a ani před tebou,“ naštvaně jsem na něj prskal.
„Tedy… Prosím…“
Moc mi nejde s ním normálně mluvit. I když je milý, pořád… Sakra… To já nejsem milý a proč? Hmmm… Jak jinak… Líbí se mi a je nedosažitelný…
Asi se propadnu do země, abych přestal cítit to, co cítím.
Zvedl jsem se z postele a obmotal kolem sebe prostěradlo. Kouknul jsem oknem ven. Pár upírů chodilo kolem zahrady a dívali se do okna. Najednou mě uviděli a začali se oblizovat…
Co tohle je?
„Co to sakra? O co jim jde? Tohle ještě na mě nikdo nedělal,“ rozrušením jsem pustil prostěradlo a mé tělo se celé odhalilo.
Saisho
„Zbláznil ses?!“ křikl jsem na Zira, Přiskočil jsem k němu a odžduchnul ho od okna dál, až zavrávoral.
„Dobře už víš, co pro nás znamená tvoje krev. Jsi na zámku upírů. Na to nezapomeň. Jen to, že je to Marův dům, jim nedovolí sem vejít. Jinak by tě už dávno roztrhali. Věrní mají své samostatné křídlo, kde přebývají nebo spí a jsou blízko, aby byli Marovi vždy po ruce, když je potřeba,“ ukázal jsem na zadní část zámku.
Naštvaně jsem se na Zira podíval. Krucinál. Otevřel jsem jednu z Marových skříní a podíval se dovnitř. Jo, z toho, co tu Maro nechal, pár věcí přežilo. Vytáhl jsem jedny lehké kalhoty a halenu a podal je Zirovi.
„Obleč se, ať se můžeme hned vrátit!“
Ziro
Málem jsem sebou prásknul o stěnu…
„Mohl by ses krotit? Ještě jsem slabý…“
Idiot jeden.
Vzal jsem si na sebe oblečení a naštvaně se před něj postavil.
„Nejsi nějak panovačný? Nejsem tvůj otrok, nebudu tě poslouchat…“
Jen jsem se na něj natiskl, aby nás mohl přenést. Byli jsme najednou u mě na zámku a já se ihned vydal do jídelny. Byl jsem strašně hladový…
Měl jsem tam připravený steak a červené víno. Ihned jsem to jak hladové zvíře snědl. Vypil jsem víno a spokojeně se rozložil na židli…
Podíval jsem se na Saisha a zvedl se z ní. Do čisté sklenky, jsem mu nalil víno a vrazil mu ho do ruky.
„Jdu studovat… “
Odešel jsem do knihovny a sedl zpět za knihy. Pokud můžeme spojit kouzla, půjde to snadněji, jen se musím podívat na to, jak doplňovat energii, jinak se oba dostaneme na svou hranici.
Saisho
Ziro jedl jako hladový vlk. Hi… To přirovnání mi fakt přišlo úsměvné. Pozoroval jsem ho. Vypadal, jako by se mě chtěl co nejdříve zbavit. Vrazil mi do ruky sklenici s vínem a zmizel v knihovně. Seděl jsem dál, přetáčel skleničku v ruce a sledoval, jak se ve víně tvoří malý vír. Pak mě něco napadlo.
Vstal jsem a šel za ním do knihovny. Usadil se k psacímu stolu, postavil naň sklenici s vínem. Vzal jsem papír a začal psát. Občas jsem pohlédl na Zira, jak zaujatě studuje a snaží se na něco přijít.
Po chvíli jsem vstal.
„Kde máš uskladněné bylinky?“
Ziro
Byl jsem nervózní z toho, jak si ke mně přisedl a neustále mě jeho pohled propaloval. Jenže na jeho otázku jsem opravdu nemohl odpovědět jinak….
„Proč? Chystáš se mě taky oplodnit?“ snažil jsem se udržet vážnou tvář, ale vůbec to nešlo.
„Hahaha…. Promiň… Pffff… hahahahaha…. Víš… Hahahahahha… Já musel…Hahahahhaha“ spadl jsem v záchvatu smíchu ze židle.
Saisho
„Co?“ zůstal jsem na něho civět.
Ale pak se rozesmál tak, až skončil na zemi. Myslím, že mu ten úsměv trochu zmrazím. Klekl jsem si před něj, položil mu ruku na hruď a potlačil ho, až dolehl na zem. Zůstal jsem nad ním klečet na všech čtyřech a zblízka se mu díval do očí.
„Oplodnit? Není problém…“ jednou rukou jsem mu hned zajel do kalhot. Jedním, kolenem jsem mu zatlačil na stehno a donutil ho roztáhnout nohy od sebe. Promnul jsem mu penis a váček a pak prsty natlačil na jeho otvor. Naznačil jsem vniknutí, ale hned na to jsem ruku vytáhl z jeho kalhot ven. „Stačí kdykoli říct…“ políbil jsem ho krátce na rty.
„Nechal jsem ho ležet na zemi a postavil se.
„Potřebuji udělat lektvar pro jedno kouzlo. Tak kudy mám jít? Ukážeš mi tu svou kouzelnou místnost?“
Ziro
No dobře, tak tímhle tím mě naprosto uzemnil. Byl jsem v šoku, když se nade mnou tyčil a otřel se svým tělem o mé. Bože… Ví on, co se mnou dělá?
„Tak není problém? No, neřekl bych… Klidně pokračuj a přísahám ti, že toho budeš silně litovat. Víš, vlci mají takovou pěknou vlastnost a to…. Značkujeme si své partnery. Proč si myslíš, že je Maru schopen se stát vlkem? Nemysli si, že jsou upíři něčím zvláštní, my ano. Označení, znamená scelení, víš?“
Naštvaně jsem ho ze sebe odstrčil a postavil se. I když jsem musel uznat, že to v mých kalhotech mělo silnou potřebu po tom, aby se mě dotknul. Miloval se se mnou… Nebo jen mazlil….
Sakra… Doprd… Nad čím to přemýšlím… Uwaaaa…..
„Pojď!“
Ukázal jsem mu na místnost, která byla na konci chodby. Došli jsme k tmavým dveřím, které byly dřevěné a okované červeným železem. Otevřel jsem je a za nimi se objevily čerstvé bylinky, obrovský skleník, ve kterém jsem pěstoval naprosto všechno, co šlo. Hlavně léčivé byliny.
„Jo, vlastně jsi nemusel jít do svého světa pro bylinky, ale alespoň si se namáhal, ne?“
Saisho
„Maro je schopen se stát vlkem?“ podíval jsem se udiveně a ten zbytek o značkování jsem jaksi přešel a hned zapomněl. „No, tak to mi bude muset někdy ukázat,“ promnul jsem si zamyšleně bradu. „Jsem fakt zvědavý. Je silný a jeho vlk musí být taky… Jakou má barvu? Jak je velký? Je silný?“ pokládal jsem jednu otázku za druhou, protože mě to vážně zaujalo. Kombinace vlka, upíra a démona… Tak to je materiál pro studium…
Vešli jsme do jeho pěstírny bylinek. Měl to tu opravdu parádní.
„Jo, mohl bych jít do lidského světa, ale já bylinky nepěstuji a to z jednoho důvodu. Upíři mají dlouhý spánek. Neměl bych se o to jak postarat. Vždy se nakrmíme a pak několik let spíme.“
Teď mi Maro odpočinek přerušil a já se, jen co to tady dokončíme, vrátím a uložím ke spánku. Obývám podkroví jeho zámku. Procházel jsem skleník, sem tam jsem uškubnul, co jsem potřeboval a zbytek jsem si vzal ze sušených. Musel jsem projít hodně pytlíků, než jsem měl všechno, co jsem potřeboval.
Postavil jsem se ke stolu, zapálil ohýnek pod menším kovovým stojánkem. Položil jsem na něj měděnou misku a začal jsem vařit. Na krásných pozlacených vahách, jsem odměřoval přesné dávky všeho, co jsem potřeboval. Po celou dobu jsem nepromluvil ani slovo a občas jsem se zastavil a uvažoval, jestli něco nemám změnit. Trvalo asi hodinu, než jsem skončil. Rozlil jsem lektvar do malých skleniček, velkých tak na jeden lok, všechny jsem pevně zazátkoval a jednu nezavřenou podal Zirovi.
„Tohle je pro tebe, pane oplodniteli…“ dal jsem mu ji do ruky. „Nejspíš budeš muset častěji do našeho světa, když se ti dva tak k sobě mají, a já jim pořád nemůžu být po boku. Je jedna věc spát přes noc, ale několik let – to už je jiná. A jen tak se nevzbudím. Tohle,“ ukázal jsem prstem na skleničku, „tě ochrání v našem světě před upíry. Zablokuje to pach tvé krve a nebudeš terčem jejich útoků. Jedna sklenička ti vystačí tak na pět dní maximálně.“
Ziro
„Jo, dokáže se stát vlkem. Můžeš se ho zeptat sám a sám to uvidíš, když to tak potřebuješ vidět,“ říkal jsem podrážděně a díval se na to, jak se mi hrabe v zahradě.
Bral si různé bylinky a potom je vařil.
Jeho zmínka o spánku, mě opravdu hodně zabolela… Asi tak moc, že mi hrudí projel ostrý nůž, který se k ní blížil už od té chvíle, co tak nadšeně mluvil o Maru.
Au… Je to parchant a jen si se mnou hraje. Konečně mě pravda uhodila do obličeje…
Podával mi lahvičku, přímo mi ji vrazil do ruky. Naštvaně jsem mu ji podal zpět a podíval se na něj.
„Strč si ji třeba do prdele, je mi to jedno. Až zmizíš, není mě potřeba. Oni se o sebe už postarají a já se můžu vrátit do svého samotářského života. Můžeš si jít spát hned potom, asi tvoji dokonalost moc zdržuji. Kašlu na vás upíry a kašlu na tebe. Jen si se mnou hraješ a nic nebereš vážně. Drž se ode mě co nejdál. Protože absolutně neposloucháš, co říkám, Slyšíš jen sebe a to, co řeknu o Maru. Jsi opravdu zcela jeho. Byl bych rád, kdybych tady…“ ukázal jsem na hruď v místě srdce.
„Nezačal něco cítit, protože bych s tebou dokázal být v jedné místnosti. Ale pro teď, jsi mi ukradený. Dělej si tu, co chceš…“
Odešel jsem z místnosti a ihned zamířil do svého pokoje. Serval jsem ze sebe šaty a vlezl do sprchy. Napustil jsem do vany ledovou vodu, abych si zmrazil mozek a celé tělo. Ale následek to mělo, že jsem si vzpomněl na jeho objetí. Sakra… Ponořil jsem se zcela do vany a zavřel oči. Abych na nic nemyslel a zapomněl.
Saisho
Nechápavě jsem poslouchal, co mi říká. Já si s ním jen hraji? Neberu ho vážně? Proč si, krucinál, myslí, že jsem vařil ten lektvar? Jen tak pro srandu králíkům?
Vzal jsem skleničku a vyrazil za ním. Našel jsem ho ležet ve vaně v ledové vodě. O co se tu snaží?
Chytl jsem ho za paži a přenesl nás do jeho postele. Přece se s ním nebudu tahat, že jo…
Rychle jsem ho zalehl. Byl celý mokrý a studený. Snad studenější než já. Obrátil jsem obsah skleničky do svých úst a pak jsem se přitiskl na Zirovy rty. Palcem jsem mu na sílu otevřel pusu a všechno jsem mu to předal. Přidržel jsem pevně bradu, aby to nemohl vyplivnout a zacpal mu nos, aby byl donucen to polknout.
Tak, to bychom měli.
Tenhle lektvar je tak silný, že ho tak na minutu vyřadí z provozu. Jen ležel s vytřeštěnýma očima a snažil se popadnout dech. Já se rychle zvedl, sundal boty a oblečení a nahý jsem si zpět lehl na něho a přitáhl přes nás peřinu.
„Potřebuješ zahřát, jseš celý zmrzlý…“ zašeptal jsem a začal jsem mu sázet polibky po obličeji a krku a rukama jsem ho třel po těle, abych ho zahřál.
„Proč si myslíš, že jsem ti ten lektvar udělal? Hlavně proto, abych tě ochránil, aby ti nikdo neublížil, hlupáku,“ políbil jsem ho na ústa, která se pomalu začala rozehřívat. „Myslíš si, že tě neposlouchám? Poslouchám. Velice dobře. Jak asi mám reagovat na nějaké značkování, když to na mě jen tak prostě vybalíš?“ políbil jsem ho na nos a na čelo. „Nejspíš to máte vrozené… překvapovat toho druhého… Prostě najednou jen tak něco vybalit a čekat, že se ostatní z toho posadí na zadek. Uvažujete taky nad tím, jaké to pro toho druhého asi může být?“ políbil jsem ho na krk a jazyk táhl po jeho linii až na rameno. „A navíc, myslel jsem si, že jsem pro tebe jen krevní jelito, krevní nádor, nebo smradlavá sraženina… vyschlá mumie…“ jazykem jsem sjel zpět na jeho krk. Tiše jsem zasyčel a pak se už neudržel a zakousl se do něj. Stejně řekl, že jsem mu ukradený, Takže už je jedno, jestli na mě bude naštvaný, nebo ne.
xxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: pokud by se někdo podivil, kam najednou zmizeli Maro a Tomoko, když zahnali Beliala, tak ať si přečte právě jejich sérii. Nechtěly jsme to už znovu tady rozepisovat, aby to nebylo dvakrát, protože jde tady hlavně o Zira a Saisho. Tak nám to snad prominete. :)