Nejhezčí dárek - Kapitola 2

Stáli jsme před tou vysokou bránou a já se nemohl na Akena vynadívat. Opravdu se usmíval a mě hřál pocit, že jsem o ten úsměv zasloužil.
Byl opravdu krásný a bylo jedno v jakou denní či noční hodinu. Teď ve světle pouličních lamp byl ještě krásnější. Jakoby se kolem něj rozprostřela záře… Zlatá aura, která zahřívala všechno kolem něj, stejně jako když procházel každé ráno naší ulicí.
„Nejspíš to bude jen na chvilku, protože za chvíli budou zavírat,“ gestem jsem ho pobídl, abychom vešli dovnitř.
„To vůbec nevadí,“ stočil svůj úsměv na mě.
Přísahal bych, že jsem se musel červenat podle toho, jak jsem cítil teplo ve tvářích.
Ještě chvilku jsem se na něj díval, ale pak se raději otočil a vešel jsem dovnitř.
Chodíval jsem tu většinou ve dne. Nikdy takhle pozdě navečer. A pro mne to bylo prakticky něco nového. 
Procházeli jsme kolem jednotlivých výběhů a pozorovali všechna ta zvířata.
Bylo to pro mne vždy uklidňující a jako student jsem se tu často chodíval i učit. Posadil jsem se před výběh šelem, chvíli je pozoroval a přebíral od nich ten klid a soustředění. Pomáhalo mi to…
„Tohle je mýval,“ zastavil se Akeno u jednoho z výběhů.
Zadíval jsem se tam. Menší huňatá stvoření se pohybovala ve svém omezeném prostoru a musel jsem se opravdu soustředit, protože mi jejich hnědá, až šedě nazrzlá kožešina splývala s okolím a mizela ve stínech.
„Ještě nikdy jsem na ně neměl štěstí,“ přiblížil jsem se víc ke sklu a dál jsem je pozoroval.
„Nejspíš proto, že jste sem chodil přes den, je to tak?“ pootočil se na mě Akeno. „Jsou to noční zvířata.“
Přikývl jsem a konečně přestal tak nadšeně zírat na ty noční tvory.
Otočil jsem se na Akenu a v tu chvíli jsem se zarazil. Díval se přímo na mě a usmíval se ještě víc než předtím.
„Asi vám přijde dětinské, že jsem vás zavedl právě sem,“ zamumlal jsem a nevěděl, jak se mám tvářit. Teď už jsem se určitě červenal.
„Ale vůbec ne. Mám to tu moc rád. Ukážu vám zvíře, které je moje nejoblíbenější,“ bezprostředně mě chytil za ruku a táhl za sebou.
Ač byl zezačátku smutný a sotva promluvil slovo, byl to právě on, kdo teď ožil a byl pánem situace.
Ale…
Takového jsem ho znal. Usměvavého a klidného, rozdávající dobrou pohodu všude, kudy prošel.
Během pár minut jsme došli k poslednímu výběhu.
Za vysokým plotem byla dostatečně velká travnatá plocha, doplňovaná křovinami a několika stromy.
Když jsme se zastavili, uvědomil jsem si, že všechno kolem nás ztichlo. Rozhlédl jsem se.
Byli jsme tu sami. Poslední návštěvníci zřejmě již odešli a my tu byli už navíc.
Trochu jsem znervózněl, když jsem uslyšel, jak rozhlasem se majitel této zoologické zahrady s návštěvníky loučí.
„Omlouvám se, ale asi bychom měli jít,“ řekl jsem opatrně. 
Moc se mi nechtělo, ale také jsem nechtěl vyvolat nějaké problémy s tím, že jsme se tady zdrželi.
„Příště bychom sem mohli jít dříve. Teda…“ na moment jsem se odmlčel a zadíval se na Akenu, jak se opírá o to vysoké hrazení. „Neměl byste být tak blízko!“ vyhrkl jsem, protože jsem v tu chvíli dostal strach.
Vedle jeho nohy byla do země zapíchnutá cedule upozorňující návštěvníky, aby se k hrazení nepřibližovali.
Jen na mě pootočil hlavu a usmál se.
„Nebojte se,“ jeho ruce pevněji sevřely tyčky. „Pojďte blíž. Nebojte se.“
„Ale…“ popošel jsem, ale zůstal jsem stát dva kroky za ním. „Je to nebezpečné.“
Začal jsem se nervózně rozhlížet po výběhu.
A pak se to stalo. Uviděl jsem ten pohyb ve stínu. Téměř neslyšně se k nám s tichým vrčením blížilo to nádherné zvíře.
Jen ve světle lampy jsem zahlédl odlesk z jeho bílo černé srsti a viděl záblesk v očích.
„Pojďte dál, prosím,“ začal jsem být zoufalý.
Opravdu jsem dostal strach. Jak může být tak klidný a nezodpovědný?
Natáhl jsem ruku a zachytil ho za tu jeho černou mikinu. Chtěl jsem ho potáhnout k sobě, ale on v tu chvíli jemně zapískal.
„Kibō,“ ozvalo se zavolání.
Ztuhnul jsem. Opravdu to řekl? Nezdálo se mi to?“
„Kibō,“ zavolal ještě jednou a obě ruce prostrčil skrz mříže.
„Neměl byste to dělat. Prosím, pojďte pryč,“ teď jsem už měl vážně strach.
Ale on mě neposlouchal. Jen se ještě víc začal usmívat a svezl se do podřepu.
Vyděšeně jsem se díval, jak se to zvíře k němu blíží. Rozhlédl jsem se, zda je tu někdo z ošetřovatelů, ale byli jsme tu sami.
„Pojďte dál, prosím!“
Ten nádherný bílý tygr se blížil. Už jen kousek mu zbýval.
Můj strach, teď dosáhl svých hranic. Nemůžu dovolit, aby se Akenovi něco stalo.
Znovu jsem ho chytl za mikinu a chtěl ho potáhnout k sobě. Ale v ten moment byl tygr u jeho ruky. Jen jsem se díval na ty děsivé zuby…
Avšak zůstal jsem v šoku stát, aniž bych dokončil to, pro co jsem se rozhodl.
„Nebojte se, Kibō mi neublíží,“ řekl tiše Akeno a zatím, co mu tygr olizoval jednu ruku, on ho druhou pohladil po hlavě.
Nechápal jsem. Jen jsem stál, díval se na ně a třásl se. Opravdu jsem se třásl. Měl jsem o něj strach. Pořád mám…
„Jak…“ vykoktal jsem ze sebe jedno jediné slovo.
Akeno ještě jednou pohladil bílého tygra po hlavě a pak se zvedl a otočil na mě.
Zarazil se, když viděl, jak jsem vyděšený a překvapený. Nevím co z toho víc.
„Nechtěl jsem vás vystrašit, omlouvám se,“ popošel ke mně a položil mi ruku na rameno. 
„Vy se ho nebojíte?“ promluvil jsem konečně a stále očima sledoval tygra, který procházel sem a tam kolem oplocení svého výběhu, jako bych měl strach, že ho přeskočí a vrhne se na mě.
„Nebojím,“ přetáhl ruku dolů a znovu mě chytil.
Jeho dlaň byla teplá a jeho štíhlé prsty se ani jednou nezachvěly, zatím co moje se dost znatelně třásly.
„Vážně jsem vás nechtěl vylekat. Něco vám ukážu,“ popotáhl mě, abych konečně udělal ten krok.
Zprvu to vázlo, jak jsem měl nohy ztuhlé, ale nakonec jsem se nechal vést. Myslel jsem, že mě přitáhne blíž k mříži, ale on mě vedl dozadu kolem ní.
„Neměli bychom,“ zpomalil jsem a rozhlédl se kolem sebe.
Opravdu tu už nikdo nebyl a tohle…
Ale on neposlouchal. Jen mi víc stiskl ruku a táhl mě za sebou až ke zděné budově, která sousedila s výběhem. Otevřel a my vešli dovnitř. Po paměti, aniž by se musel podívat, sáhl na zeď po vypínači a nás oslnilo světlo ze zářivek.
Stáli jsme v prostorné místnosti. Podle toho, co jsem viděl, sloužila zřejmě jako šatna zaměstnanců. Nebo něco takového…
„Pracuji tady,“ pustil mě Akeno a ukázal na jednu skříňku, kde na malé cedulce bylo jeho jméno.
„Mám na starosti právě Kibō. Není to tygr, ale tygřice. Starám se o ni od té doby, co ji sem přivezli. Byla ještě malinká.“
Posadil jsem se na židli, a jen jsem na něho civěl. Nechápal jsem. Já ho přivedl do jeho vlastní práce…
„Tady ji připravuji žrádlo,“ ukázal na velký bytelný stůl, pod kterým byly naskládány lavory. „Sežere toho opravdu hodně,“ zasmál se a otevřel chladicí box, kde na hácích byly zavěšeny velké kusy syrového masa.
„Já… nevěděl jsem, že tu pracujete,“ konečně jsem promluvil. „Pozval bych vás někam jinam.“
„To nevadí,“ zastavil se Akeno přede mnou a zadíval se mi do očí.
Stále se usmíval a měl tak hřejivý pohled. A stačilo jen to, že jsme přišli sem.
„Miluji to tady. Bývám tu často déle, než je nutné. Většinou mě pak vozí majitel domů autem, abych nemusel v noci pěšky. Dneska jsem tu chtěl spát,“ ukázal na pohovku, která stála pod oknem kousek od nás. „Neměl jsem náladu jít domů. Ale pozval jste mě. No… A… Jestli vám to nevadí, rád bych se s vámi ještě prošel. Pokud vás nečeká manželka či přítelkyně,“ dodal ještě rychle. 
„Nevadí mi to. Nemám přítelkyni ani manželku,“ zavrtěl jsem hlavou. „Měl… Měl jsem přítele, ale rozešli jsme se.“
Díval jsem se na něj, jak na tuhle informaci zareaguje. Pokud mu to bude vadit, aspoň budu vědět, jak na tom je. Ale i tak ho budu mít stále rád, protože on je to slunce, které každé ráno probouzí celou naši ulici. On je ten, na koho se těším, až zas půjde kokem našeho krámku.
„To je mi líto,“ na moment se přestal usmívat.
„Nemusí, je to už delší dobu.“
„Nevím, proč, ale se mnou žádný nevydržel dýl, jak měsíc,“ dřepl si Akeno přede mne. „Proto jsem sám. Už jsem to hledání vzdal.“
Jak jsme se od tygra dostali k téhle debatě? Známe se teprve chvilku…
Počkat… On řekl – žádný?
Zřejmě jsem měl divný výraz, když jsem si to uvědomil, protože se Akeno znovu začal usmívat.
„Tak půjdeme?“ znovu se postavil a podíval se na hodinky. „Za chvíli to bude majitel zamykat a už bychom se pak nedostali ven. Museli bychom tu přespat.“
Konečně jsem se probral z myšlenek, které se mi honily hlavou. Také jsem se postavil.
„Můžu vám něco navrhnout? Mohl byste mi říkat jménem? Jmenuji se Ichiro,“ natáhl jsem k němu ruku.
„Akeno,“ chytl se jí, přitáhl se ke mně blíž a políbil mě na tvář.
Bylo to bezprostřední... Nic takového bych u Japonce opravdu nečekal. Ani to, že jsem mu nabídl ruku. Vážně nechápu, co se se mnou děje.

Večer byl teplý a vzduch vlhký. Přesto však stále nespadla jediná kapka. Všude bylo ticho, které jen občas narušil zvuk některého z nočních zvířat.
Když jsme procházeli bránou, majitel na Akenu ještě zamával, jestli nechce odvézt. Ale ten s úsměvem odmítl.
Šli jsme jinou, delší cestou. Akeno mi vyprávěl o své práci a za tu chvíli, jsem si Kibō zamiloval.
Už tak jsem rád sedával před jejím výběhem, ale teď mám pocit, jako bych ji já sám znal od kotěte.
Poslouchal jsem, jak o ní nadšeně mluví, a jen občas se na něco zeptal.
Ani jsem nevěděl jak, ale náhle jsme byli zpátky v naší ulici.
Zastavili jsme se před naším krámkem a poprvé za celou dobu, co jsme se procházeli, Akeno ztichl a nic neříkal.
Měl jsem pocit, jako by se náhle vrátil tam, kde byl ráno. Jeho úsměv zmizel a on se jen díval na konec ulice, kudy vedla cesta k němu domů. Odkud každé ráno přicházel a já se tam vždy nedočkavě díval…
„Děkuji za pěný večer,“ řekl nakonec tiše. „Jsem ti opravdu vděčný. Ještě nikdy jsem neměl tak hezké narozeniny.“
Otočil se a pomalu odcházel. Stejně tak, jako dnešní ráno… Shrbený, s hlavou skloněnou a bez nálady.
Jen jsem se na něj díval a nevěděl, co dál.
Ani jsem mu neřekl dobrou noc.
Pomalu se ode mne vzdaloval a s každým jeho dalším krokem jsem měl pocit, jako bych něco ztrácel.
Ale proč? Vždyť tudy zas zítra ráno bude procházet.
Blížil se ke konci ulice, a já věděl, že za chvilku zmizí za rohem a už na něj neuvidím. Přepadl mě zvláštní pocit, jako by Akeno ten svůj smutek předával mně. Jako by o něco prosil, ale neodvážil se to vyslovit nahlas.
Na nos mi spadla dešťová kapka a já se v tu chvíli probral.
Nemůžu ho nechat odejít.
„Počkej!“ zavolal jsem a rozběhl se za ním.
Zastavil se u posledního domku a podíval se na nebe. K jedné kapce se přidala další a další a během chvilky se spustil jemný letní déšť.
„Spletl jsem se,“ řekl tiše, s pohledem stále upřeným do nebe, když jsem k němu doběhl.
Mlčky jsem se na něj díval. Na jeho krásný obličej, na který dopadaly dešťové kapky, štíhlý krk, který teď při záklonu hlavy byl ještě viditelnější. Na jeho štíhlou postavu, kdy mi svou výškou sahal k ramenům. Pozoroval jsem jeho… Člověka, osobnost, která mě uchvátila hned, jakmile se poprvé objevil v naší ulici…
Poodstoupil jsem o krok. Ještě na moment jsem zaváhal, než jsem mu položil tu otázku.
„Chtěl jsem… víš… zůstal bys dneska u mě?“