Saisho
„Nejspíš jsem narazil na někoho, komu jsem zcela propadl,“ usmál jsem se na Zira. Chtěl jsem ho dál líbat a laskat jeho tělo, když se ozvalo zabouchání na dveře. To si snad dělají srandu? Ještě že byl Suri taktní a nevstoupil dovnitř a rychlý dost na to, aby stihl zmizet, než by se mu stal úraz.
„Nejspíš budeme muset jít. A budeme muset vysvětlit těm dvěma, že i když jsme chůvy, tak i přesto s námi nebudou jednat jako se sluhy,“ zavrčel jsem a pomalu se zvedal. Podal jsem Zirovi ruku a vytáhl ho na nohy. Ještě jsem ho objal a přitáhl si jeho rozechvělé tělo k sobě. Jeho ocas mě hladil po zádech a musím říct, že to bylo opravdu příjemné.
„Bude tu hodně lidí?“ zeptal jsem se ho, když jsme mířili do koupelny. „Když je u nás nějaká sešlost, či oslava, musíme mít vždy hodně stráží a dobře to hlídat. Protože lovci o tom ví a vždycky některý z nich využije tu možnost, aby zaútočil, a nejvíc jdou po hlavních rodinách.“
Ziro napustil vodu do vany a ohřál ji. Vlezli jsme do ní a on se ke mně přitulil.
„Ještě si ale zajdu k Marovi na zámek pro vhodné oblečení,“ pohladil jsem ho po jeho mokrých vlasech.
Ziro
„No, je to naše povinnost a my ji přijali. Musíme se o malé starat a hlavně budeme představeni, jako jejich chůvy. Stráže a hlídky, dokonce i lid nás musí znát i náš pach. Budou chránit prince a princeznu. Jsem rád, že si mě tolik vážíš,“ usmál jsem se.
Pomohl mi na nohy a já cítil, jak moc se ještě chvěji. Ty dozvuky jsou víc a víc silnější, krásnější…
Objal mě a já se na něj natiskl, co nejpevněji jsem dokázal. Můj ocas mu jezdil po zádech a i on si chtěl užít tuhle chvíli.
„Bude tam celý lid tohoto města, takže hodně lidí… A… No… Budeme se měnit, takže všichni budeme ve vlčí podobě, nejspíš i Maru. Budeš jediný, kdo může držet Ely, takže jsi hodně důležitý.“
Šel jsem do koupelny a naplnil vanu. Ohřál jsem vodu a spokojeně se Saishovi uvelebil na hrudi.
„Chápu, ale oblečení máš nachystané tady. Je to slavnostní oděv po mém otci, měl bys ho mít. Odpovídá to tvé postavě…“
Omyl jsem se vylezl z vody. Ze skříně jsem si vytáhl oblečení a ještě připravil pro Saisha. Oblékl jsem si světle modrou košili, která byla prošívaná zlatou nitkou a šedé kalhoty.
Saisho měl nachystanou černou košili na které měl červené ornamenty a černé kalhoty… Sám jsem si nechal vlasy padat do očí a díval se na to, jak se ke mě Saisho přibližuje.
„Pokud se ti to nelíbí, můžeš si zajít pro to, co chceš.“
Saisho
Páni, já sám mezi smečkou vlků… Pousmál jsem se, když jsem si to představil. Opláchli jsme se a Ziro se začal převlíkat. Ukázal mi na věci, které mi připravil. Chvilku jsem se na ně nedůvěřivě díval. Velikostně souhlasí, ale… Nějak jsem se necítil na to, mít oblečení po jeho otci. Mám raději své. Jo, kdyby bylo Zirovo, to je jiná, ale jeho věci by mi byli malé.
„Nezlob se, ale raději si obleču své,“ pohladil jsem ho po tváři a políbil. „Nějak bych se v tom necítil dobře. Za chvilku jsem zpátky. Ani nestihneš dojít na zámek. Přijdu rovnou tam.“
Ještě jednou jsem ho pohladil a pak se přemístil na Marův zámek a rovnou do svých pokojů. Slyšel jsem Toria pobíhat po domě a zřejmě uklízel, ale já se s ním nezdržoval.
Zamířil jsem rovnou ke skříni a teprve když jsem začal vytahovat věci, jsem si uvědomil, že jsem se přemístil zcela nahý. Ještě že jsem šel rovnou sem.
Oblékl jsem si černé kalhoty a tmavě červenou košili se zlatým vyšíváním. Na nohy jsem si nazul vysoké kožené boty, a přehodil přes sebe dlouhý černý plášť, určený právě pro různé slavnosti. Vlasy jsem si sčesal dozadu a převázal mašlí ve stejné barvě, jako byla košile. Ještě jednou jsem se na sebe podíval do zrcadla a pak se vrátil zpátky k Tomokovi na zámek, rovnou doprostřed zámecké zahrady, mezi velkou skupinu vlků.
Sakra.
Většina si mě začala nedůvěřivě prohlížet. Vlastně o mně skoro nikdo neví. Vždyť jsem ani neměl čas se představit. Viděl jsem, jak krčí nosy. Buď se jim nelíbí, že jsem upír, nebo ze mě cítí Zirův pach, který je teď v tomto období hodně silný.
Jeden z chlapů, co stál v pozadí, začal vrčet a pomalu se ke mně přibližoval. Napřáhl jsem před sebe ruku, abych se chránil kouzlem.
Ziro
Sakra… Jak jinak, věděl jsem, že odmítne. Jen jsem nechtěl, aby šel na zámek a ještě k tomu sám. Ani jsem mu nestačil říct, že je nahý. Vlastně, asi mu to nevadilo, tak co?
Vyšel jsem z pokoje a zamířil do své pěstírny, ještě jsem potřeboval namíchat lektvar. Jen čisté bylinky, protože byla potřeba uklidnit ty nervózní upíry… A hlavně Ely, pro kterou tohle bude nové a stresující.
Rozdrtil jsem směs bylinek a zalil čistou vodou, která je rozředila. Byl to celkem sladký lektvar, však to bude pít Ely… Alespoň se to dá pít a ne jak ty lektvary od Saisha… Brr… Uchopil jsem vzniklou směs a nalil jí do karafy, a s ní jsem zamířil na zámek.
Zrovna jsem vcházel do zahrady, když jsem spatřil Hira, jak drží Saisha pod krkem. Hiro byl můj učitel a velmi starý vlk, který mě vždy bránil. Nejspíš ucítil můj pach ze Saisha a naštvalo ho to. Rychle jsem tam vtrhnul a vyškubl Saisha z jeho sevření.
„Co to tu děláš, senpai? Saisho je můj partner a protože se nechce s vlky prát a celkem chápu proč, tak ještě žiješ. Nechej ho prosím….“
„Nelíbí se mi a není jako ty… Proč se nezměnil? Proč je stále cítit upírem? Nic jsem tě nenaučil Ziro?“
„Omlouvám se, nechci ho měnit.“
„Co?“ naštvaně se po mě ohnal.
„Neznáš své místo? Máš chránit krále… Tvé jediné štěstí je v tom, že je i králův partner napůl upír a malá princezna taky, jinak bych ho zabil. Na jeho místě jsem měl být já… Doufám, že ti to je jasné…“
Prošel kolem mě a udeřil mě do ramene, tak silně, že jsem si myslel, že mi upadne.
Zrovna přicházeli králové a já vzal Saisha za ruku. Vedl jsem ho přímo k nim.
„Omlouvám se Saisho…“
Saisho
Ta jeho ruka na mém krku… Jen jsem v klidu stál a díval se na něj, jak zuří. Ruka mi začala jemně zářit modrým světlem a já se chystal ho od sebe odrazit, když mezi nás vletěl Ziro. Odtrhl ho ode mne, až mi škrtl nehty o kůži na krku. Jen jsem sevřel rty do úzké linky a pozoroval je, jak spolu mluví.
Za to, jak vrazil do Zira, mu urvu palici. Učitel nebo ne. Takhle se chovat nebude. Má si vážit svých žáků, zvlášť pokud je to někdo, jako je Ziro. Zamračeně jsem ho sledoval, jak odchází. S tebou si určitě ještě promluvím. Než jsem se probral z myšlenek, Ziro mě chytil za ruku jak malé děcko, a táhl mě k Marovi a králi. Ti už vyšli svátečně oblečeni a musel jsem uznat, že jim to opravdu slušelo. I dětem, které si právě předávali z ruky do ruky.
„Co to máš v té karafě?“ zeptal jsem se Zira, když konečně zastavil a pustil mou ruku.
Ziro
„Jo tohle, je to lektvar na uklidnění. Napij se…“
Nechtěl a tak jsem se ho neptal a vrazil mu to do pusy. Naklonil jsem karafu a on si loknul…
Potom jsem se otočil k Tomokovi a Maru.
„Jsou to bylinky na uklidnění… Já vím, že tohle je pro vás stresující a tohle pomůže… “
Když Maru udělal krok dozadu, jen jsem k němu přistoupil blíž a Ely pootevřel ústa. Kousla mě a nasála trošku mojí krve. Zavrněla, což mě pobavilo a já jí po prstě nechal stéct lektvar do úst. Najednou se uklidnila a vypadala, že je v pořádku.
„Ještě ty Maru… Ale jak chceš, ty se totiž budeš měnit…“
Saisho
„Fuj, nemám rád sladké… brr“ otřepal jsem se a otřel si pusu.
Je pravda, že z lidí strach nemám, ale byl jsem ještě rozčílený kvůli tomu, co se stalo. Ale když jsem si lokl té medicíny, pomalu jsem se uklidnil. Tak jo. Jsem klidný, a co teď?
Přistoupili jsme ke králům a jejich dětem. Díval jsem se s úsměvem, jak se Ely s chutí zakousla Zirovi do prstu. Vážně neztrácí čas. Jenže Maru byl pořád nervózní. Vím, že nemá rád velké oslavy a obřady. Jako dítě vždycky utíkal a jako dospělý… No, to taky. Viděl jsem, jak couvnul. Chyt jsem ho za paži a zastavil, protože ani Tomokova slova ho moc neuklidnila.
„Uklidni se Maru…“ zašeptal jsem mu do ucha. „Tohle je pro tebe a tvé děti hodně důležité. Musíš tu být a nepřipouští se teď žádná panika.“
Položil jsem mu jednu ruku dlaní na záda a pomalu do něj vpouštěl část své energie. Maro se přestal nervózně ošívat, a pomalu se uklidňoval. „Jestli se nechceš změnit ve vlka, nemusíš, slyšel jsi Tomoka.“
Přestal jsem mu šeptat do ucha všechna ta slova svým hlubokým uklidňujícím hlasem a odstoupil jsem.
„Myslím, že to bude v pořádku,“ usmál jsem se na Tomoka a vzal jsem Marovi z ruky malou Ely, kdyby se přeci jen rozhodl přeměnit. Chůva Ai už stála vedle nás a my jsme mohli jít ukázat děti.
Ziro
„Aspoň to nechutná tak odporně, jako ten tvůj lektvar. Brrr… Ještě pořád to cítím na jazyku.
Díval jsem se, jak Saisho přichází k Maru a něco mu šeptá. Jeho ruka se mu usídlila na zádech a on do něj vpouštěl svou energii. Maru se uklidňoval a můj tep rostl…
Proč? Saisho je můj. Jen můj… Proč se dotýká Maru? Proč mu šeptá do ucha? Proč?
Sakra… Tohle opravdu bolelo. Nemám rád, když je mu takhle na blízku. Když je s ním, já nejsem nic. Zná ho celý život a chránil ho, dokonce ho vychoval…
Jen jsem se otočil a setřel z tváře slzy.
Díval jsem se na to, jak moji králové ukazují děti a taky jsem se proměnil se ve vlka. S posledním proměněným vlkem, jsem zavyl na poctění jejich narození.
Saisho
Tak nevím, co jsem vlastně udělal, když se Zirova nálada tak rychle změnila. Otočil se a zahlédl ten pohyb ruky, kterou si otíral oči. Co jsem udělal? Už jsem se ho chtěl zeptat, co se děje, když Tomoko promluvil ke svým lidem.
Pozvedl do výše Nikko a já ho následoval s Ely. Jako první se změnil právě Nikko. Jako kdyby na tohle prostě čekal. V Tomokových rukou se objevilo krásné vlčí štěňátko. Ely zpozorněla a přestala sebou šít. Přivinul jsem si ji do náruče, protože hned po Nikkovi se začali měnit i ostatní vlci. Viděl jsem tohle poprvé a bylo to úchvatné. Jen jsem koukal kolem sebe a ani jsem neměl chuť si zakrýt uši, které jsem měl od proměny citlivější, než předtím. Jejich vytí, ač jsem se toho nejdříve obával, mi nakonec přišlo takové příjemné, uklidňující.
Ale jen do té doby, než se začal zase Ely ošívat a vrtět sebou.
„Copak je malá?“ zvedl jsem ji před sebe. Zůstal jsem na ni civět jako na boží zjevení. Na hlavě se jí objevily malinké bílé vlčí ouška i přesto, že se její upíří špičáky o něco malinko prodloužily. Přesto však zůstávala v lidské podobě a dokonce se začala i usmívat.
Nevím, jak dlouho bych tak na ni hleděl, kdyby se něco kolem mne nemihlo a bolestivě zakouslo do nohy. Ještě že jsem se podíval a neodkopnul to. Malý Nikko mi ležel u nohy. Nejdříve mě kousl do lýtka a pak se svými malými zoubky zahryznul do boty.
Sakra… ty děti jsou děsivé…
Ziro
Pozoroval jsem, jak Saisho bojuje s dětmi a pobavilo mě to. Došel jsem k němu a zuby uchopil Nikka za kůži na krku…
Vzal jsem ho dál a položil na zem. Začal jsem před ním hopsat a různě vrčet, abych ho vyzval ke hře.
On na mě tiše štěkal a ihned se mi sápal po uchu. Různě po mě lezl a pohrával si s ocasem a ušima.
Já jen položil hlavu na zem a nechával ho, aby si dělal co chce.
Byl tak roztomilý…
Jenže má nálada nic moc…
Saisho
Ziro mě zachránil aspoň od jednoho ďáblíčka. Vzal si ho bokem a začal si s ním hrát. Byl to moc krásný pohled. Ziro byl opravdu nádherný vlk. Přidřepl jsem si k nim a pohladil ho po hlavě. Chtěl jsem mu něco říct, ale v tu chvíli jsem zaklel. Ely se po mě začala sápat a bolestivě mě kousla do krku. A znova… a znova…
Odtrhl jsem ji od sebe a podíval se na ní.
„Máš hlad? Tak to půjdeme za tatínkem.“
Došel jsem k Maru, který stále ve své vlčí podobě seděl vedle Tomoka a rozhlížel se kolem sebe. Pohladil jsem ho po hřbetě, aby mě začal vnímat.
„Tady má někdo hlad,“ ukázal jsem mu na Ely a na svůj pokousaný krk. „A nemysli na nějaké blbosti. Stejně máš nějaké povinnosti jako král a jako otec. Ale nejspíš by ses měl uklidit někam bokem, až ji budeš krmit. Nevím, jak by se na to ostatní vlci dívali.“
Postavil jsem se a čekal, až se Maro změní zpátky do lidské podoby. Po očku jsem jen sledoval Zira, jak leží a nechává Nikko po sobě lozit.
Ziro
Docela mě bavilo, jak si s Ely Saisho neví rady. Ona mu okusovala krk a hledala vhodnou tepnu. Podal jí Marovi, který již v lidské podobě ukazoval Tomokovi vlčí ouška malé Ely.
Stejně se mi nálada nezměnila, pořád jsem byl smutný.
Jen jsem ze sebe malého Nikka setřásl a podíval se na něj. Byl už hladový a změnil se opět v malé batole.
Jen jsem kývl na Ai a ta se změnila do lidské podoby, aby nakrmila Nikka, který k ní natahoval ručičky.
Smutně jsem se podíval na Saisha a odešel ke kašně, abych si namočil tlamu do studené vody.
Bylo to příjemné. Hezky mě to zchladilo…
Saisho
Usmíval jsem se, když jsem viděl, jak Maro nadšeně ukazuje Tomokovi Elyiny vlčí uši. Ale musel jsem uznat, že byla opravdu roztomilá. Zadíval jsem se zpátky k Zirovi. Ai si od něj právě přebírala malého Nikka a šla ho nakrmit.
Ziro, i přesto, že si s malým před chvilkou hrál, se mi však nezdál v pohodě. Zvedl se a stále ve vlčí podobě odešel ke kašně, kde vrazil čumák do vody. To se chce jako utopit? Co mu je? Proč se tak chová?
Vydal jsem se za ním, ale po pár krocích mi někdo zastoupil cestu. Zvedl jsem hlavu.
„Pořád jsi tady? To že máš být chůva je nějaký vtip, ne? Měl bys odsud co nejdříve zmizet. Může se ti stát, že tě nějaký vlk pokouše,“ vrčel na mě Hiro, než jsem stihl cokoli říct.
„Jsem tu na žádost králů,“ podíval jsem se na něj klidně a usmál se. „Ty do toho nemáš co mluvit.“
„Na žádost králů? Uznávám jen jednoho a to je Tomoko. Ten upír…“
„Ten upír co?“ ztvrdl můj hlas.
Nikdo se nebude otírat o Maro. Je jako můj syn. Zatl jsem ruce v pěst a cítil jsem, jak se mi v nich soustředí má energie. Už ani lektvar nepomáhal.
„Nemá tu co pohledávat. Jsme vlci a tohle křížení… Jak se s tebou mohl Ziro spustit. Někým, kdo vyvraždil jeho rodinu. Odejdi a to…“ nedomluvil. V ten moment jsem pustil svou sílu z rukou a on odletěl dva metry ode mne. Pomalu, s rukama v pěst, jsem se k němu blížil. Oči mi zrudly a špičáky prodloužily.
„Nikdo… opakuji NIKDO… mi nebude říkat, co mám dělat,“ mluvil jsem s ledovým klidem, i když uvnitř mě to vřelo. „Nikdy… opakuji NIKDY, už nevezmeš do huby Marovo ani Zirovo jméno!“ zastavil jsem se nad ním a napřáhl proti němu ruku, z které opět vycházela modrá záře.
Ziro
Slyšel jsem, jak se Hiro hádá se Saishem a ihned se rozběhl k nim. V uších mi ale rezonovalo to, jak řekl, aby si Mara a mě nebral do huby…
Jasně první jméno bylo Mara a i to ho rozčílilo. To, že řekl, že neuznává Mara… Haaa? Super…
Vběhl jsem mezi ně a silný úder mě sejmul k zemi. Saishův úder…
Malátně jsem se postavil před Saisha a podíval se na Hira.
„Jestli chceš někoho kousnout, tak mě. To já si ho vybral. Je můj a já jeho a to z vlastního rozhodnutí. Není nic špatného na míšení druhů. Jednou to třeba uděláme i my dva…“
Po této větě na mě začal Hiro vrčet a cenit zuby.
„Pokud máš s tím problém, tak ho můžeme vyřešit po vlčím způsobu a pokud se jedná i o Mara, tak asi těžko vyhraješ. Tak co, Hiro?“
Znamenalo by to, že by byl vyhnán ze smečky.
Hiro se jen postavil a odkulhal pryč…
Když zmizel z dohledu, posadil jsem se na zadek a změnil se v člověk. Byl jsem ještě silně otřesen tou ránou, kterou mi Saisho uštědřil.
Saisho
Než jsem stačil Hiro uzemnit, vletěl mezi nás Ziro. Jenže jsem už nedokázal zastavit ránu, kterou jsem vyslal. Spadl na zem, ale než jsem stačil k němu přiskočit, byl už na nohách a mluvil k Hirovi. Pak se ale do toho vložil Tomoko. Všichni okamžitě zmlkli a vzdali svému králi úctu. Oddychl jsem si. Vypjatá atmosféra se během chvilky uklidnila. Ale já ne.
Díval jsem se, jak Tomoko osahává Zira a kontroluje, jestli jsem ho nezranil. Hiro měl pravdu. Nemám tu co dělat. Nejsem vlk a nejspíš se ve vlka nikdy neproměním. Jsem upír a jsem na to hrdý. Jsem hrdý, že mám svou sílu. Ale tou jsem teď zranil Zira.
Přistoupil jsem k těm dvěma a zle se díval na ty ruce, které sahaly na Zirovu hruď.
Odstrčil jsem Tomoka a sám jsem přiložil ruce na to místo. Projel jsem mu všechna žebra i břicho. Jemná energie do něj proudila. Je v pořádku, i když stále otřesen. Ta rána byla dost silná i pro něj.
„Mrzí mě to. Už se to nestane. Hiro to řekl jasně. Nemám tu co dělat. Pocházím z rodu, který vyvraždil tvoji rodinu. A teď jsem ti ublížil. Promiň. Akceptuji svou roli chůvy. Budu tady, protože nás děti potřebují. Odklidím se do zámku, abych nebyl nikomu na očích,“ otočil jsem se a odešel od nich dál. Ještě jednou jsem se na něho podíval, jak stojí vedle Tomoka a on, i přesto, že jsem řekl, že je v pořádku, na něho pořád sahá.
Povzdechl jsem si. Nevím, jestli to bude někdy fungovat. Vlčí krev je pro něj nejspíš první, co přijme, pokud nastane nějaký problém. Můj rod mu ublížil. Já jsem mu ublížil…
Je mi z toho těžko. Mrzí mě to.
Chůva Ai ke mně přistoupila s najezeným Nikko v rukách.
„Nesmíte si to tak brát,“ pousmála se na mě, když viděla co se děje. „Hiro je starý potížista, ale i on ví, kde je jeho místo. Jsme rádi, že vás tady máme. Někoho tak silného, kdo dokáže ochránit naše krále a jejich děti…“
Její slova byla milá, mě přesto však neuklidnila. Jen jsem ji pohladil po ruce, na znamení díků a zmizel jsem. Přenesl jsem se do naší ložnice v Tomokově zámku. Usadil jsem se do křesla, založil ruce v klíně a přemýšlel nad vším, co bude.
Ziro
Co???
Tak tohle mi zastavilo srdce. Au… On chce ode mě odejít? Je tu jen kvůli dětem? Je to jak jsem si myslel.
Hned jak skončí jeho práce, tak zmizí a já ho už nebudu zajímat. Nějak to pouto zruší, nebo spíš já… Jak může žít vlk bez své lásky a ještě takové, kterou si označil?
To není možné…
„Děkuji Tomoko. Děkuji za vše.“
Ještě rozklepaný jsem se proměnil zpět ve vlka a zamířil na jediné místo, o kterém vím, že tam můžu nad vším přemýšlet.
Doběhl jsem k vlčí hoře a došel až na samý vršek. Květ stříbrné květiny se natáčel za sluncem a já si pomyslel, že bych nejspíš nikomu nechyběl.
Proměnil jsem se do lidské podoby a postavil se na kraj srázu. Srázu do propasti…
Co kdybych skočil? Mohl bych svůj život dát zpět stříbrné květině? Mohli by být dvě, pro každé dítě jedna.
Stejně mě Saisho nemiluje, tak proč? Proč se nechal označit? Proč mi pořád říká, že tu nemá co dělat? Proč mi pořád tolik ubližuje? Copak neví, jak moc ho miluji?
Díval jsem se do temnoty té propasti a brečel.
Saisho
Seděl jsem tak delší dobu bez hnutí. Venku už se stmívalo, ale pořád bylo slyšet, že je tam živo. Trhl jsem sebou, když se ozvalo zaklepání na dveře. Přišel sluha a předal mi vzkaz od Tomoka.
To by mě zajímalo, kam vlastně Ziro šel. Prý směrem k lesu.
Abych se nezdržoval, přenesl jsem se na kraj lesa. Zastavil jsem se mezi prvními stromu a pohledem zapátral mezi nimi. Zvedl jsem hlavu a zavětřil. Jako upíři máme dobrý čich na krev. A Zirova je pro mne hodně výrazná. Zvlášť teď v období páření, je cítit ještě výrazněji. A nejen krev. Ziro vydává zvláštní vůni. Silnou a omamnou, která mě vždy neomylně navede k němu.
Vydal jsem se po cestičce směrem nahoru. Skoro se už stmívalo, když jsem došel nahoru. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Znovu jsem zavětřil a pak okamžitě zvedl hlavu. Nade mnou, na kraji skály stál Ziro. Byl těsně u kraje a vypadal, jako by chtěl skočit dolů.
„Co tam děláš?“ zeptal jsem se. Jen sebou trhnul a podíval se na mne. „Pojď dolů. Jestli jsem se tě něčím dotkl, mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Posadil jsem se a stále se na něho díval.
„Přemýšlel jsem o tom všem, co Hiro řekl. Co když se znovu stane něco takového? Nechci tě ohrozit. Tím, že útočí na mně, útočí i na tebe a já bych neunesl, kdyby se ti něco stalo,“ sklonil jsem hlavu, protože pocit, že by se Zirovi něco stalo kvůli mně, mi sevřel bolestivě srdce. „Kdyby se ti něco stalo, zabilo by mně to…“ řekl jsem tiše a sevřel v ruce halenu v místě, kde mi silně tlouklo srdce.
Ziro
Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel jeho hlas přímo za mými zády. Prudce jsem se otočil a byl jsem celý ubrečený…
Nějak vše ve mně bouchlo a já mu to vmetl do obličeje.
„Že seš si nejistý v tomto vlčím světě chápu, ale já si tě označil. Spojil jsem naše krve. Dal jsem sebe celého a ty si pořád nejsi jistý mnou? Ano, ubližuješ mi a to tím, že nevěříš v to, že tě tolik miluji, že jsem schopný všeho. Neměl by sis tolik brát slova někoho, kdo se mě nikdy ani nedotkl. Ty si měl a máš vše, co je na mě. Víš, jak nejistý se cítím já? Jak se pořád bojím, že mě opustíš a zmizíš? To by zabilo mě, víš? Přemýšlíš vůbec někdy nade mnou? Nad tím, jak to cítím já? Pokud chceš jít, tak proč jsi se mnou? Myslíš si, že si jen tak zmizíš a já neumřu žalem?“
Brečel jsem jak malé dítě a držel si ruku na místě, kde mi praskalo srdce.
Saisho
Zvedl jsem se a zůstal stát před Zirem jak opařený. To co řekl, mě zabolelo víc, než to, kdybych měl odejít. Chvíli jsem zrychleně dýchal, abych se uklidnil. Srdce mi bilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Tolik mě jeho slova zasáhla, že si to ani neumí představit.
Tak mě to zabolelo, že jsem nebyl schopný se mu ani podívat do očí.
„Víš, možná si nejsem jistý, jestli tady mám co dělat. Ale to nemá nic společného s námi. Je to jen pochybnost, jestli jsem na správném místě, jestli se něco nestane, co by mohlo tebe ohrozit. To nemá nic společného s tím, co jsi mi teď řekl. Ani netušíš, jak mě bolí, že o mně pochybuješ. Nevím, čím jsem vyvolal ten dojem. Ale sakra moc mě bolí, že mi nevěříš. Celou dobu jsem seděl v pokoji a přemýšlel nad tím, co se stalo. Místo toho, aby ses i ty mě snažil pochopit, tak se chováš takhle. Nedáváš mi prostor. Jako bych nemohl mít své vlastní pocity, pochybnosti. Ale když je mám, tak se nikdy netýkají mé lásky k tobě. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys byl ochoten se mnou odejít a žít někde jinde, kdyby bylo potřeba. A ty… Pochybuješ o mé lásce k tobě, i přesto všechno, co bylo. Je mi to líto. Víc pro to udělat neumím.“
Pomalu jsem k němu došel a pohladil ho po vlhké tváři. Ani netuší, jak moc mě bolí to, co řekl. Jak moc mě bolí, že pochybuje a že tady kvůli tomu brečí.
„Kdybych nechtěl, nenechal bych se označit. Dobrovolně jsem přijal i to, že jsem se změnil. To všechno jen pro tebe. Dobrovolně tu zůstávám i přesto, že jsem upír a někteří mi to tady dávají sakra najevo a nechtějí, abych tady byl. Kvůli tobě bych klidně toho zmetka zabil, za to všechno co řekl. Za to, že ti ublížil svými slovy, když ti řekl, že nevíš, kde je tvoje místo…“
Ještě jednou jsem ho pohladil a pak jsem se otočil a odcházel pryč. Musím si to v sobě všechno přebrat. Musím uklidnit to srdce, které mě teď tak strašně bolí. Kdybych uměl brečet, nejspíš by byl pode mnou už malý potůček.
Ziro
Jeho slova tak moc bolela… Nějak se mi zdá, že se spolu neumíme bavit. Ihned na sebe spustíme lavinu slov, která ublíží oběma.
Rval jsem se vnitřně a bojoval s tím, jestli mám jít za ním, či ne…
Ale nejspíš bude lepší, když si dáme čas. Čas nad tím vším přemýšlet. Jenže on mě tu našel. Šel za mnou…
Ta jeho slova se mi vrývala do srdce a snažila se o to, aby se pevně vepsala i do mé mysli.
Žádné pochybnosti… On mě opravdu miluje… Ale dokážu odejít ze své země? On to dokázal…
Když půjde a dá mi na vybranou, půjdu i já?
Žiju tu již spoustu let, vyrost jsem tu a můj lid je opravdu dobrý. Tam venku je mnoho věcí, které nechápu, hlavně upíry.
Dokážu jít stejnou cestou jako on?
Nechal jsem ho jít, tohle je pro nás v tuhle chvíli to nejlepší. On neposlouchá, co říkám já a já co říká on. Čas… Ten teď potřebujeme…
Přenesl jsem se do svého sídla a jediné, jak zahnat tuhle bolest bylo to, že jsem ihned vešel do knihovny a začal studovat knihu obranných kouzel. Musím zabezpečit celou zemi, než se sem zase vrátí Belial. Musím něco dělat…
Saisho
Pomalu jsem šel z toho místa, které, jinak nejspíš krásné, pro mne teď znamenalo hodně bolesti. Potřeboval jsem provětrat hlavu. Měl jsem pocit po tom všem, jako by moje láska k němu měla znamenat ztrátu mého já. Dělat a chovat se přesně podle toho, jako ode mne vyžaduje.
I přesto všechno ho miluji natolik, abych se kvůli němu změnil. Abych tu kvůli němu zůstal. Miluji ho tak moc, že kvůli němu jsem ochotný odejít a opustit ho, aby se mu něco nestalo. Aby mu někdo neublížil. I kdyby mě to bolelo, kvůli němu jsem ochoten podstoupit cokoli. Třeba kvůli němu i umřít.
Pomalu jsem šel k jeho zámku. Z oken knihovny prosvítalo světlo skrz závěsy. Tam je. Je to jeho domov a tam mě táhne srdce. Chce, abych se změnil, abych ho poslouchal. Dobře. Budu. Udělám všechno, co bude chtít.
Prošel jsem chodbou a na moment se zastavil u dveří do knihovny. S rukou položenou na klice jsem přemýšlel, jestli mám vstoupit. Ale nejspíš i Ziro potřebuje čas na to, aby si to probral ve své hlavě.
Pustil jsem kliku a zamířil do kuchyně. Oba jsme odešli ze slavnosti, aniž bychom se najedli. Dora tu nebyla, také se účastnila slavnosti. Vybral jsem ze spíže, co se mi zdálo vhodné k vaření. Opekl jsem pěkný kus masa. Všiml jsem si, že Ziro má rád vepřové i hovězí. Že má vůbec rád maso. Aby taky ne. Když je to vlk. Usmál jsem se, když jsem opékal jednotlivé kousky masa a naložil je na talíř. Dozdobil jsem to zeleninou, i když si nejsem jistý, jestli nějakou má rád a malými krajíčky chleba. Na tác jsem k tomu přidal karafu s vodou a odnesl to do knihovny. Otevřel jsem dveře. Na moment jsem se zadíval na Zira, jak je zahloubaný v knihách a soustředěně si to pročítá. Došel jsem k němu a na stolek, co byl vedle něj, jsem položil tác s jídlem.
„Měl by si pojíst, Ziro. Já si půjdu lehnout. Jsem unavený,“ pohladil jsem. „Nemusíš se bát. Nikam nepůjdu. Zůstanu s tebou. Miluji tě,“ sklonil jsem se k němu a políbil ho do vlasů.
Otočil jsem se a odešel do ložnice. Shodil jsem ze sebe oblečení a vlezl pod přikrývku. Byl jsem opravdu z toho všeho hodně unaven. Během chvilky se mi zavřely oči a já už jen matně vnímal zvuky kolem sebe.
Ziro
Studoval jsem ty kouzla a snažil se je scelit, aby bylo jen jedno, které bude dostatečně silné, aby udělalo bariéry, když přijde Belial.
Byl jsem tak zahloubaný, ani jsem si nevšiml, že se po domě potuluje Saisho.
Někdo otevřel dveře a já ucítil vůni jídla. Stáhl se mi žaludek, když jsem uviděl Saisha. Bylo mi to všechno líto, chtěl jsem si s ním ještě jednou promluvit a zkusit najít cestu pro nás oba, ale po tom co řekl…
Bolelo to… Ne proto, že bych to necítil stejně. Ale proto, že by se měl měnit kvůli mně. Proč? Vždyť já to nechci. Proto jsem ho ani nezměnil, aby mohl být sám sebou. Tohle pochopil špatně.
To jídlo vypadalo pěkně… Došel jsem k němu a jen něco málo snědl. Měl jsem tolik stáhnutý žaludek, že jsem víc nemohl.
Došel jsem za ním do pokoje a svlékl se. Celý nahý jsem si vlezl za ním pod peřinu. Natiskl jsem se na jeho tělo. Ucítil jsem, jak se zachvěl a jeho oči se otevřely.
„Je mi to líto… Nechci, aby si to špatně chápal, nemám v úmyslu tě měnit. Buď to jen ty, nechci nikoho jiného. Miluji tě takového, jaký jsi, neměň se. Je mi líto, že ti to neříkám častěji, nebo že se tu cítíš špatně. Já tě opravdu moc miluji a jen jsem se bál, že mě opustíš. Víš, když někdo zmíní Maru, hned vyletíš a bráníš ho. A mě zmiňuješ až na druhém místě. Asi prostě žárlím. Pořád vidím, jak si ho objímal, když si sem přišel. Prostě si pro mě všechno a o ty sis ochočil vlkodlaka, měl bys převzít odpovědnost.“
Víc jsem se natiskl na jeho tělo a zavrtal se obličejem do jeho zad.
Saisho
Skoro jsem usínal, když mě probral Ziro, které se na mně tiskl. Tiše jsem ho poslouchal, co říká. Když zmlkl a zabořil obličej do mých zad, už jsem to nevydržel. Rozpojil jsem jeho ruce, které mě svíraly, a otočil se k němu.
„Podívej se na mě, Ziro,“ potlačil jsem ho pod bradou, aby se mi díval do očí. „Žárlit na Maru je pěkná kravina. Je pro mne něco jako můj syn. I když není mé vlastní krve, tak se to u upírů tak nebere. Ale nikdy jsme spolu nic neměli. A nehodlám to měnit. Jsem k němu takový, protože jsem ho vychoval a vím, co na něj platí. Zmínil jsem jako první jeho jméno, protože ten vlk o něm začal mluvit jako o prvním. Urážel ho… urážel Ely a urážel mě. A pak mi řekl, že nechápe, jak ses mohl spustit s někým, kdo vyvraždil tvoji rodinu. Umíš si představit, jak mi bylo? Jak jsem měl podle tebe reagovat? Měl jsem se usmívat a ještě mu to odkývat? Zaútočil na něco, co je mi hodně blízké. A nezapomeň, co jsem slíbil jeho rodičům. A co jsem slíbil tobě…“ ztěžka jsem si povzdechl. „Mám rád klid. Nechci vyvolávat spory. A už vůbec ne takové, kdy by byl kvůli mně někdo v ohrožení. Proto jsem přemýšlel o tom, jestli nebude lepší odejít. Ale to všechno jsem ti řekl už tam nahoře. Nechceš, abych se měnil? Tak mě do toho nenuť svým chováním.“
Položil jsem dlaň na jeho tvář. Byla horká a cítil jsem, jak se celý chvěje. Pořád se ve mně všechno svíralo a srdce mi bilo tak hlučně, že to muselo být slyšet, až kdo ví kam. Chvilku jsem se mu díval do očí. Ty mě pohlcovaly a já jim nedokázal nic odepřít.
Přetočil jsem se na něj. Cítil jsem jeho teplé tělo… Voněl tak omamně, že i kdybych se na něj pořád zlobil, tohle by mne určitě zlomilo. Políbil jsem ho na rty. Ještě jednou. A znovu… a pak jsem jazykem zajel do jeho úst. Chtěl jsem ho… jen pro sebe…
„Miluji tě,“ zašeptal jsem po chvilce a začal líbat jeho horké tělo.