Náhoda nebo osud - První střet - Kapitola 1/b

Náhoda nebo osud - První střet - Kapitola 1/b

„Jako mladík, před tímhle vším tady, jsem byl posedlý mapami," řekl najednou Castir a rukou mávl do prostoru.
„Kreslil jsem trasy z jednoho místa na druhé, znova a znova, jedno kam, až jsem vyčerpal všechny možnosti. Potom jsem ale zkusil něco jiného, jako třeba vy s tím prasečím měchýřem. Obrátil jsem mapu vzhůru nohama, a přede mnou se tak ukázaly nové možnosti. Tohle ale nevydrželo dlouho, protože mi nakonec znovu došly možnosti. Bylo to frustrující. Dělat něco, pracovat na něčem co vás naplňuje, co vám přináší radost, ale najednou zjistíte, že se nemůžete hnout z místa, že jste se zasekl, a ať se snažíte sebevíc, něco vám pořád brání udělat další krok kupředu. Mě nakonec pomohly otcovy finanční zdroje a uchýlil jsem se tak k poslednímu východisku, ke kterému je normálně těžké se dostat a samozřejmě je to i velmi drahé – k mapám dávné minulosti. A tehdy jsem si připadal jako pověstná Alenka v Říši Divů. Otevřely se mi nové dveře, a já do nich velmi ochotně a s nadšením vstoupil. Od obchodníků na celém světě jsem jak legálně, tak na černém trhu nakoupil staré mapy. Objevily se nové obchodní cesty, tajné chodby, tunely, proražené a pak zapomenuté, stezky a každá další mapa toho ukázala víc a víc. Tehdy jsem pochopil, že poznat dávnou minulost je jeden z nejlepších způsobů, jak odhalit tajemství v moderním světě. Bez minulosti totiž není přítomnost. Tuhle víru si uchovávám dodneška a pokud budete mít zájem, otevřu ty dveře i vám..."
„Já... Ještě nevím jestli to půjde."
Castir se rozesmál, jako kdyby právě slyšel ten nejúžasnější vtip. 
„Regeneroval jste si koneček prstu. Vaše ctižádost sahá daleko za možnosti Centraxu, a ten, mohu-li podoknout, vám nikdy nedá dostatečné prostředky, abyste se dostal tam, kam skutečně chcete. Regenerace konečků prstů není zas až taková bomba. Dětem mladším jedenácti let se občas někdy zregenerují samy. Ale... Regenerace celých končetin, orgánů, páteře, mozku, paměti – to je teprve to pravé!"
Jacquesovo vzrušení nyní převládlo nad jeho obavami. Pochopil, že Castir mu může poskytnout klíč k pokladnici úspěchu, že by se mohl posunout o několik příček výš a konečně by dělal to, po čem toužil. Věděl ale, že se musí taky nějak pojistit.
„Chci nějakou záruku."
„Jakoby se stalo," odpověděl Castir a podal mu kus papíru, který předtím vytáhl z kapsy od kalhot.
„Moje nabídka. Přijměte ji, a já vám odhalím minulost, která nás přenese do budoucnosti."
Jacq četl těch několik řádků textu, a s každým dalším slovem víc vyvalil oči. Nabízelo se mu zde víc než jen klíč k pokladnici úspěchu. Tohle byl klíč k celému vesmíru. Neomezené fondy na výzkum, mzda, která z něj udělá multimilionáře, a k dispozici bude mít některé z nejlepších kapacit v oboru. Obrovský věhlas a obrovský krok dopředu ve světě genetiky už byli jen třešnička na dortu.
„Takže přijímáte?"
Jacques přikývl. Ostatně nad takovouhle nabídkou se neváhá.
„Prima," pousmál se Castir a upil čaje.
„Jistě vám nemusím říkat, že problém s dráhou Wnt je ten, že nikdo zatím ještě nedokázal prolomit hranici, které říkám "přirozená bariéra". U lidí se někdy dají regenerovat konečky prstů, jak jste to předvedl vy, ale nikomu se ještě nepodařilo přijít na to, které molekulární cesty tenhle druh přirozeného dorůstání spouštějí."
„A vy věříte, že já si s tím poradím?" zeptal se zmateně Jacq.
„Jistě. S menší pomocí ano. Proč jinak byste tady byl?" zasmál se Castir.
„S jakou menší pomocí?"
„Jak už jsem řekl, dráha Wnt je ještě běh na dlouhou trať a i když věřím, že se vám určitě dřív nebo pozděj podaří něco vymyslet, nechce se mi tak dlouho čekat. Samozřejmě se tím můžete zabývat během toho, co dotáhnete do konce ten můj malý projekt," řekl Castir a ušklíbl se.
Jacq jen stěží potlačil povzdech.
Štvalo ho, že Castir pořád mluvil v hádankách.
„A co je to za projekt?" zeptal se nakonec.
Castir se usmál a poprvé v tom nebyla škodolibost, zlomyslnost nebo arogance.
„Chci žít věčně. A klíč k tomu pokladu je uzamčen uvnitř naší DNA a v našich genech. A v minulosti."
„Chcete žít věčně?" zeptal se zmateně Jacq.Nějak to celé přestával chápat.
„Jistěže. A kdo by nechtěl? Chci vidět, jak se svět změní. Chci vidět plody své práce. Chci vidět svou firmu na vrcholu. A samozřejmě chci peníze. Vy rozluštíte tajemství regenerace a já se budu dívat, jak roste mé impérium."
Jacq se málem rozesmál, ale pak mu došlo, že Castir to myslí smrtelně vážně. Nikdy ho nenapadlo, že regenerace dovedená do krajnosti, by mohla někomu prodloužit život nebo vést až k nesmrtelnosti.
„Já... Tohle je..."
„Řekněte mi, připadá vám nesmrtelnost tak neuvěřitelná? Nebo nesmyslná? Jen si vzpomeňte na některé báje a pověsti. Kolik znáte tvorů, kteří byli povážováni za nesmrtelné? Bájná Hydra, Bazilišek, Fénix, Jednorožec – ti všichni jsou natolik známí, že je jen těžko můžem považovat za pouhé pohádky nebo nesmyslné pověry."
„Jenže, i kdyby to byla pravda, žádná z těch bytostí už neexistuje," řekl Jacq, když se trochu vzpamatoval.
„Opravdu?" zasmál se Castir a přešel k trezoru, kde naťukal kód a otevřel masivní kovová dvířka.
„Tenhle dokument mě stál hodně úsilí, peněz a krve, ale za všechny ty útrapy to stálo. A pokud je skutečně pravda, co tam stojí, pak bych to celé podstoupil klidně znovu. Samotný dokument má nedozírnou cenu."
Jacq zíral na stářím sešlý papír a snažil se rozluštit podivné klikyháky, které měli být zřejmě nějakým jazykem, ale jemu to nic neříkalo.
„To je stará řečtina. V podstatě se tam píše o tom, že Herkules nebyl ten, kdo s pomocí Ioláa zabil Hydru. Údajně ji jen zranil, ale později, když se z něho stala legenda se mu tenhle čin připsal k dobru. Hydra žila ještě dlouho poté, plenila různé osady, a až o mnoho let ozději se ji někomu podařilo zabít. A pokud je pravda i to další, co se ve svitku píše o tom, pak je tělo Hydry někde zakopané. A já si myslím, že by nebylo od věci se jí pokusit najít. A jestli se tělo tvora dobře zachovalo, získání jeho DNA by změnilo všechno co víme o fyzické regeneraci," dokončil Castir a zašklebil se.
„Panebože... To je... Šílenost!"
„Vidíte, přesně tuhle reakci bych čekal od vědce. Ale dovolte, abych vám něco objasnil. V historii lidstva měli někteří velcí vědci a učenci jednu společnou věc. Představivost. Měl odvahu proniknout do neznámých vod, do něčeho co se považovalo za fantazii, sci-fi nebo dokonce kacířství a předstoupit s tím před veřejnost. Kdyby se lidská rasa nepouštěla do nemožného, tak bysme ještě pořád vzhlíželi k měsíci a doufali, že se na něj jednou dostaneme.
Jaques věděl, že v tomhle má Castir pravdu, jakkoliv to znělo přitažené za vlasy.
On sám se přece ubíral podobnou cestou, když si regeneroval prst a snažil se o další vývoj.
„Vy to mu vážně věříte? Že se nám podaří získat DNA? A její následné využití?" zeptal se Jacq, jakoby si to chtěl tímhle všechno ujasnit.
„Sázím na to svůj věčný život. Uvědomte si, co můžete získat, když tu zůstanete a co můžete ztratit, když odejdete. Takže?"
Jacques si povzdechl, ale pak se nepatrně pousmál.
Jak řekl Castir, co když odejde, a ztratí tak něco, co by ho mohlo dostat na vrchol?
„Jdu do toho."

Jacques seděl v pracovně a procházel nejčerstvější výsledky testů. Probíral se skoro třiceti stránkami a pátral po nějakém klíči, po nějakém náznaku, který by mu pověděl, co všechno je špatně s jeho zkušebními subjekty. Už tři měsíce pracoval pro společnost Kartia a snažil se o svůj vlastní pokus ohledně regenerace, protože i přes veškerou Castirovu snahu, se jim nedařilo nalézt místo, kde byla Hydra pohřbena. S neomezenými možnostmi, které mu Castir poskytl a ukázal, dosáhl už po dvou měsících pokusů pozoruhodného úspěchu, jenže problém byl v tom, že po každé regeneraci se jeho pokusné subjekty zbláznily. K čemu je regenerovaná končetina, když se pak subjekt chová jako šílenec a ničí vše kolem sebe? Samozřejmě otázka byla, jak by to působilo na lidi, ale Jacq měl v sobě stále jistý blok, který mu zakazoval dělat z lidí pokusné králíky. Otázka byla, jak dlouho to vydrží, protože věděl, že Castir je pro úspěch ochotný obětovat téměř cokoliv, a obával se toho, že pokud se jim nebude dařit najít hrob toho tvora, Castir se nakonec rozhodne využít jeho metody a látku testovat na lidech.
A Jacq věděl, že se ta doba blíží.
Síce mu nikdy přímo nic neřekl, ale z toho jak na něho po každém neúspěchu tlačil, mu bylo jasné, co Castir chce. Navíc za ním několikrát denně chodil Oliver a zvyšoval tak tlak, který na něj byl vyvíjen. Jacq si myslel, že odjede i s Castirem, který teď dost cestoval, jenže k jeho nelibosti zůstal u něj, aby na něj dohlížel. Snažil se ho všemožně ignorovat, ale moc se mu to nedařilo. Ten muž ho rozrušoval, kdykoliv se s ním setkal.
Narůstající tlak a stres si na něm vybíral daň v podobě probdělých nocí, krví podlitých očí, strhané tváře a škrábání v krku, které varovalo před blížícím se nachlazením. Přesto nehodlal ustoupit a se svou typickou tvrdohlavostí se sunul dál.
Jenže ani poslední výsledky testů nepřinesly nic nového.
Na všechny možné pokusy a kombinace vytvoření látek reagovaly subjekty stejně.
Rychlé hojení těla vedlo k prudké degeneraci mozku, výsledkem pak byla duševní porucha a nedostatek inteligence. Všechny zvířata se změnily v tvory hrubě násilnické s velkou chutí k jídlu. Jídlo samozřejmě představovalo syrové maso.
Nakonec to dopadlo tak, že subjekty musely být usmrceny, což se ukázalo jako docela velký problém a obrovská výzva, protože ani biologické ani chemické látky neměly žádný účinek.
Svou práci udělalo nesmírné množství střel, ale nikdo pak nechtěl uklízet tu spoušť, která potom vznikla. Nakonec zjistili, že pomáhá upálení.

Z myšlenek ho vytrhlo zapípání laptopu, které oznamovalo příchod e-mailu.
Sáhl po myši a chtěl kliknout na klávesu – smazat – protože neměl náladu na další Castirovy kecy o tom, jak by si měl pospíšit a jestli se posunul ze svým výzkumem dál.
Všiml si ale, že zpráva není přímo od Castira, ale přeposlaná od někoho, jehož jméno mu nic neříkalo. Zřejmě nějaký z Castirových špiónů, kterých měl mraky.
Jacq rychle otevřel zprávu i přílohu, dvě fotografie, a několikrát rychle polkl.

„Nápis na první fotografii údajně udává místo, kde se nachází Hydra.
Na druhé fotografii je muž, který stojí za nálezem. Vykopávkové práce zahájeny.
Speciální tým vyslán vyzvednout nadílku. Pravděpodobná doba příletu – 72 hodin."


Vypadalo to, že Castir konečně dosáhl svého.
Jacq zavřel oči a snažil se uklidnit své divoce bušící srdce.
Na jednu stranu ho ta zpráva nesmírně potěšila na stranu druhou se obával toho, co se stane. Předpokládal totiž, že pokud se jim podaří získat DNA Hydry a vytvořit z ní látku, která by dokázala tělo regenerovat, Castirovi už nebudou stačit jen pokusy na zvířatech, ale účinnost bude chtít vyzkoušet na lidských subjektech.
Jacq nebyl žádný naivní nováček, věděl, že pokusy na lidech u určitých farmaceutických společností už probíhají, ale věsměs šlo o neškodné látky, které člověku maximálně přivodily nevolnost, vyrážku či bolesti hlavy. Tohle bylo jiné. Tady šlo přímo o životy, protože pokud látka nezabere bylo jasné, že subjekt bude muset zemřít ve strašlivých bolestech. A to Jacq samozřejmě nikomu nepřál. Rád by se něčemu takovému vyhnul, ale věděl, že kvůli úspěchu se Castir nezastaví před ničím, a to ho trochu děsilo. Zároveň ho ale fasciovalo, jaké ten muž má schopnosti, a co všecho je schopen získat.
Jacques zavrtěl hlavou, jakoby se snažil vytřást z hlavy nepříjemné myšlenky a vstal, aby přešel ke stolu na druhé straně místnosti, kde měl kofeinové prášky, které ho teď držely nad vodou.
Jenže náhlý prudký pohyb zároveň s nedostatkem spánku a pořádného jídla si vybral svou daň, a když udělal dva kroky, zavrávoral a zatočila se mu hlava.
Před pádem na zem ho však zachránila něčí náruč a pevné paže, které ho objaly kolem pasu.
„Měl by sis odpočinout, doktůrku, Richard nebude moc rád, když se mu tady budeš kácet na zem," uslyšel tichý chraplavý hlas, který moc dobře znal.
Představa, že ho objímá zrovna ON, ho probrala natolik, že se mu dokonce i rozjasnila mysl, prudce se vyškubl z jeho náruče a otočil se k němu čelem.
„Co si to dovolujete! Neumíte klepat?!" vyjel po Oliverovi zostra a zamračil se na něj.
„Odejděte! Hned!" vykřikl znovu, když ho Oliver svým tělem uvěznil u stolu.
„Měl by ses uklidnit. Chci ti jen pomoct," řekl klidně Oliver, naklonil se nad Jacquese a otřel se nosem o kůži na jeho krku.
Jacq zalapal po dechu. Chtěl od sebe Olivera odstrčit, ale místo toho mu pouze zaryl nehty do paží a  vzdechl, když mu Oliver svou dlaní přejel přes rozkrok.
Byl naštvaný sám na sebe, že ho zrazuje tělo, a tak snadno se poddává Oliverovým dotekům.
Věděl, že je to špatně, ale pravda byla taková, že po tom toužil. Že se potřeboval uvolnit.
Přesto se ještě chabě pokusil zaprotestovat, když mu Oliver rozepl kalhoty a vytáhl penis, který pod jeho doteky začal rychle tvrdnout.
„Nebraň se tomu. Vím, že to chceš jako já," zachraptěl Oliver a políbil ho na ucho.
„Nehci to. Ne od tebe..." zasténal Jacq a víc sevřel Oliverovy paže.
„Opravdu? Řekl bych ale, že tvůj kamarád tady dole má na to poněkud jiný názor," zasmál se Oliver a palcem rozetřel po žaludu kapku touhy, která už se vydrala ven.
„Olivere...!" vykřikl na protest Jacq, ale veškerá další slova protestů mu vzal Oliver, když si rozepl i své kalhoty, vytáhl už značně tvrdý penis a otřel se o ten jeho.
„Olivere!" zasténal tentokrát vzrušeně Jacq, přestal se bránit, čelem se opřel o Oliverovo rameno a nepatrně pohnul pánví, proti jeho ruce, ve které svíral oba jejich penisy a tiskl je k sobě.
Oliver se snažil zvládnout příval vzrušení, který se ho zmocnil a musel se zuby nehty držet, aby Jacquese nepřehl přes stůl a neojel ho.
Nějak tušil, že by to nešlo tak hladce a Jacq by se bránil, nehledě na to, že Richard by asi neměl moc velkou radost, kdyby mu znásilnil jeho nejoblíbenější zvířátko.
Proto se musel vystačit jen s tímhle a doufal, že aspoň na chvilku tak uvolní tlak, který ho sevřel pokaždé, když toho mladého vědce spatřil.
Sice nesnášel ulízané městské panáky, ale Jacq byl trochu jiný a v poslední době se mu stávalo, že když si to sám dělal, myslel právě na něj a jeho tvář.
Přesto to ale nevydržel, a volnou rukou mu zajel zezadu pod kalhoty, pohladil pevý zadek, dvěma prsty zajel mezi jeho půlky a prsty lehce zatlačil na dírku.
Cítil jak Jacques ztuhl a nehty ještě víc zaryl do jeho paží.
„Šššš. Neboj se. Nechci zajít tak daleko..." zašeptal Oliver, aby Jacquese uklidnil, protože rozhodně teď nechtěl, aby začal panikařit a dělat mu scény.
Naštěstí to vypadalo, že mu Jacq uvěřil, protože se zase uvolnil, víc se na něj přitiskl, roztáhl dokonce i trochu nohy a zrychlil pohyby pánví.
Oliver taktéž zrychlil pohyby rukou, protože sám neměl daleko k vyvrcholení.
Stačilo, aby ještě párkrát zapumpoval, a už pocítil, jak Jacq stáhl zadek, napnul se, křečovitě ho objal a už mu na ruku dopadalo jeho semeno. O pár vteřin pozděj vyvrcholil i on. Z vlny vzrušení, která se přes něj převalila se mu dokonce podlomila kolena a na moment se mu zatmělo před očima. Rozhodně to bylo intenzivnější, než když si to dělal sám.
Ještě chvilku stál, vydýchával vzrušení, poslouchal Jacquesovo bušení srdce, cítil lehký třas jeho těla a dech na svém krku.
Když se uklidnil, vytáhl z kapsy kalhot kapesník, utřel si ruku a očistil Jacqua i sebe od zbytků spermatu.
„Nebylo to tak špatné, ne?" zeptal se, když zapnul sebe i jeho.
Jacq se od něj odstrčil a něco zabručel, ale odmítal se mu podívat do tváře. Snad ze studu, snad kvůli tomu, že tak snadno podlehl, a teď si to možná trochu vyčítal.
„Mám ještě nějakou práci, tak kdybyste mohl odejít a něchat mě samotného..." řekl Jacq a přešel zase k vykání. Nechtěl, aby si myslel, že se tímhle mezi nima něco změnilo.
„Kdykoliv budeš potřebovat mou pomoc, stačí říct," ušklíbl se Oliver, prsty zvedl Jacqovu hlavu, aby ho donutil se na něj podívat a provokativně si olízl rty.
Jacq zrudl, vyškubl se mu a otočil se zády.
Ten chlap ho neuvěřitelně vytáčel.
Nesnášel ho.
Ale přesto...
To jak se ho dotýkal, jak ho oblímal, jeho dech, vůně, to všechno...
Musel zavřít oči, aby se uklidnil.
Teprve až když slyšel zavírání dveří si hluboce oddechl a uvolnil se.
A i když byl unavený, na spánek neměl ani pomyšlení.
Raději se rozhodl, že se znovu pustí do práce. Ostatně testů není nikdy dost.
Znovu se proto pustil do čtení papírů a hledal jakýkoliv náznak něčeho špatného.
V podstatě už nešlo ani tak o to, jak rozluštit záhadu regenerace. Ta už byla do jisté míry vyřešena. Spíš šlo o to, jak zvrátit její účinky na mysl. Záporné účinky regenerace totiž vyvolávaly závažné a silné reakce i u těch nejtupějších tvorů. Klíčem byla bezpochyby Hydra, která mohla mít určité geny, které tento záporný účinek blokovaly.
Ponořil se do práce, díky které aspoň zapomněl na Olierovy ruce, které se ho ještě před chvilkou tak důvěrně dotýkaly...

První střet - Kapitola 1/b

........

topka | 05.11.2015

Ponořit se do práce a zapomenout na Oliverovy ruce? Hmmm tak nevím, jestli po tom, co předvedl to půjde... :)
Je to vážně zajímavé, regenerace končetin... nebo to zajde dál, než jen ke končetinám?

Re: ........

Peg | 07.11.2015

Určitě se nech překvapit. A Oliver ty své pracky strčí úplně všude a nic nenechá na pokoji, takže Jacq to s ním bude mít ještě těžké... Díky...

oliver

katka | 01.11.2015

Jo Oliver to je přímo idol a něco mi říká že se bude moc hodit , díky Peg užila jsem si

Re: oliver

Peg | 07.11.2015

Já myslím, že na Olivera brzo změníš názor =))))

<3

wiky | 25.10.2015

Parádní první dva díly, doufám, že bude i pokračování <3

Re: <3

Peg | 30.10.2015

Určitě bude. Na pokračování se pracuje, počítám, že příští týden by se mohlo objevit =))). Díky, jsem ráda, že se líbí...

Přidat nový příspěvek