Manželé Bennettovi se s překvapeným výrazem v obličeji posadili. Já se ještě pohledem přes okno ujistil, že Mel je v autě a nenapadají ho žádné myšlenky na útěk a bezděčně jsem strčil ruku do kapsy, abych se přesvědčil, že jsem nezapomněl vytáhnout klíčky ze zapalování.
Otočil jsem se k nim nazpátek a ukázal na papíry, které jsem položil na stolek.
„Miles se rozhodl odjet. Požádal mě, abych jel s ním. Věřím, že tentokrát to k něčemu bude. I když bych s ním jel tak jako tak, to že mě poprosil, už něco znamená. Nechci s ním ale jet jako někdo, kdo to má v popisu práce,“ posadil jsem se do křesla, i když mě tlačil čas. Ale tohle bylo hodně důležité.
Nejen pro Mela, ale i pro mne.
„Tady,“ posunul jsem před ně dva papíry, „Je moje výpověď.“
Ruka Melovy mámy, která se už k nim natahovala, sebou cukla a zastavila se.
„Ale, potřebujeme, aby s ním někdo byl. Aby ho někdo-“
„Budu s ním. Ale nechci za to být už placený. Chci s ním jet jako přítel. Já… Chci to tak,“ dodal jsem o něco tišeji.
„Ale Mel neví, že si vás platíme, abyste ho hlídal,“ nahnul se jeho otec ke stolku a začal si pročítat papíry.
„To je jedno. Ale vím to já, a já to už nechci. A nebojte se. Budu pořád s ním. Budu ho hlídat. Jen… opravdu už nechci, abyste mi za to platili. Podepište to, prosím,“ upřeně jsem se na ně díval, aby bylo jasné, že to myslím smrtelně vážně.
„Bojím se, že jednou zůstane sám,“ zaleskly se paní Bennettové slzy v očích. „Kdo se pak o něj postará, když nás odmítá?“
„Neopustím ho. Mohl jsem to udělat už dávno,“ mírně jsem se podmračil, když jsem slyšel tu nedůvěru v mé slova.
„Brede, jsi jediný, kdo si s ním ví rady.“
„Nevěříte mi?“ pohlédl jsem na pana Bennetta.
„Tak jsem to nemyslel. Jen se o něj opravdu bojíme. Víme, kolik se tě natrápil. Že každou chvíli zmizí a ty ho pak musíš hledat. Co když se to stane znovu a někde, kde ho už nenajdeš?“
„Lepší bude být někde jinde, než tady. Tady je spousta věcí, které ho táhnou na dno,“ nehodlal jsem ustoupit. „Podepíšete to, nebo ho nechám odejít samotného.“
„Ale jak se uživíte? Mel od nás nechce peníze, a když ti tohle,“ ukázala paní Bennettová prstem na papíry, „podepíšeme, nebudeme ti už moct platit.“
„Nebojte se. Nějaké peníze mám našetřené. To je ten nejmenší problém.“
„Dobře,“ řekl o něco hlasitěji Melův otec a natáhl se pro pero. „Podepíšu to pod jednou podmínkou.“ Na moment se podíval na svou manželku a pak na mně, jako by se ještě rozmýšlel. „Nebudeme ti už platit. Ale dáme ti přístup k Melovu účtu a pokud bude potřeba, tak ty peníze použijete. I kdybys mu za to měl koupit třeba jízdenku na cestu domů.“
Tak na tohle jsem ani v duchu nepomyslel. Už jsem chtěl nesouhlasně zavrtět hlavou, ale můj pohled padl znovu na mé auto, ve kterém seděl Mel a začal se už nervózně rozhlížet kolem sebe.
Není čas. Musíme odjet co nejdříve, než ho chytne amok a vrátí se do té špíny na ulici.
„Dobře, souhlasím. Připravte mi to a já mu zatím sbalím věci. Pak to přijdu podepsat a pojedeme. Musím si pospíšit,“ ukázal jsem prstem k oknu.
Oba dva se otočili a zadívali se na Milese. Viděl jsem na paní Bennettové, jak se z posledních sil drží, aby nevyběhla ven za svým synem. Slzy v jejich očích byly nepřehlédnutelné.
Vstal jsem a bez dalších řečí zamířil rovnou do Millesova pokoje. Pootvíral jsem všechny skříně, vzal tu největší kabelu, co jsem našel a začal do ní v rychlosti balit věci, které mi pod ruku přišly. Nevěděl jsem, na jak dlouho jedeme pryč, ani kam pojedeme. A jestli se vůbec vrátíme. I když nebyl problém cokoliv dokoupit, nechtěl jsem ho zbytečně tahat po obchodech, pokud by to nebylo nutné.
Po dalších asi deseti minutách, kdy jsem přihodil ještě dvoje náhradní boty, jsem kabelu zapnul a chtěl odejít.
Už jsem chytal za kliku, když můj pohled padl na Melův pracovní stůl.
Spodní šuplík…
Došel jsem k němu a vysunul spodní šuplík, o kterém se zmínil.
Ležel tam...
Pod několika papíry a dalšími sešity. Blok s hnědými koženými deskami a zlatým nápisem Diary. Už od pohledu často braný do rukou. Desky byly mírně ošoupané na okrajích a na hřbetě rýhy od častého otvírání. Držel jsem ho v ruce a přemýšlel, co v něm tak může být.
Nechtěl jsem ho otevřít. Respektoval jsem soukromí, ale i kdybych to chtěl udělat, kódový zámek nedovoloval nikomu ho otevřít. Byl dokonale chráněn před zvědavostí cizích očí.
Zasunul jsem ho do kabely k ostatním věcem a vyšel z pokoje. Manželé Bennettovi na mně čekali už v chodbě u hlavních dveří.
„Tady to máš,“ podal mi do ruky jeden z listů, který podepsal a pak ukázal na komodu, na které ležely další dva. „Tohle je dodatek o používání Melových peněz. Podepiš to,“ tón v jeho hlase nedovolal žádný nesouhlas.
Ale já to už stejně chtěl mít za sebou a co nejdříve odsud vypadnout, už kvůli Melovi.
V rychlosti jsem dodatek přelétl očima a pak to podepsal. Jednu z kopií jsem si uschoval spolu s mým ukončením práce pro ně. Než jsem však odešel, ještě jsem do ruky dostal obálku.
„Tady jsou přístupy k Melovu účtu. Věříme ti,“ objala mě paní Bennetová. „Vyřiď mu, že ho milujeme. A že se může kdykoliv vrátit,“ řekla tiše a políbila mně na tvář. „Prosím, postarej se o něj.“
„Tohle,“ přejel jsem si prsty po tváři, „předám Melovi. Dám na něj pozor. Budu vám občas volat.“
Ještě jsem stiskl ruku panu Bennettovi a vyšel jsem ven. Rychlým krokem jsem došel k autu, a když jsem otevřel kufr, abych do něj uložil kabelu, Mel sebou trhnul. Strhnul si sluchátka z uší a prudce se na mně otočil.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvně jsem se na něj podíval. Uložil jsem jeho tašku vedle své a kufr zavřel. Nastoupil jsem a ještě se podíval k domu.
Melovi rodiče tam stáli a jen se dívali. Pan Bennett objímal svoji manželku kolem ramen a ona jen bezděčně natáhla ruku před sebe, jako by se aspoň na tu dálku chtěla Mela dotknout. Pohladit ho…
Kývl jsem na ně, nastartoval jsem a s posledním pohledem na ně, jsem se rozjel pryč.
Miles ani jednou nezvedl hlavu. Ani jednou se nepodíval jejich směrem. Musel vědět, že tam jsou, ale nechtěl s nimi mít žádný, ani oční, kontakt.
Když jsme však projížděli bránou, neušel mi jeho pohled do zpětného zrcátka.
Snad jim jednou odpustí a vrátí se domů.
Vyjeli jsme z města a já zastavil na prvním odpočívadle. Ne snad proto, že bychom potřebovali přestávku.
Ale… kam vlastně pojedeme?
Vystoupil jsem s tím, že si potřebuji zakouřit. Zapálil jsem si cigaretu, obešel auto a otevřel dveře spolujezdce.
„Tak sis promyslel, kam vlastně pojedeme?“ potáhl jsem a pootočil hlavu, abych kouř nefoukal přímo na Mela.
Jen pokrčil rameny. Zamotal sluchátka kolem přehrávače a pak ho uložil do přihrádky.
„To je jedno, hlavně daleko odsud,“ odpásal se a vystoupil z auta.
Protáhl se a jen po mně hodil okem. Prohlédl si mně od hlavy k patě, jako by hodnotil, zda moje triko, rifle a sportovní boty jsou v pořádku a hodí se na dlouhé cestování.
Naklonil jsem se do auta a z přihrádky vytáhl mapu Států. Popošel jsem k dřevěnému stolu, který podle rýh, fleků a otlučených krajů už zažil mnohé, a mapu na ní rozložil. Musel jsem ji zatížit na dvou stranách kamenem, protože ji vítr neustále odfukoval a snažil se ji smést ze stolu na zem.
„Tak se pojď podívat. Ať mám aspoň představu, kam jet,“ pokynul jsem Melovi, aby si ke mně přisedl. Znovu jsem si potáhl z cigarety a s vydechnutím kouře jsem sfouknul popel, který přistál na zelené ploše rozsáhlých lesů Kentucky.
Mel přistoupil, a aniž by si sednul, jen píchnul naslepo prstem do mapy.
„Sem,“ otočil se a zase poodstoupil. Ani se nepodíval, kam vlastně ukázal.
„Mele, to je oceán,“ povzdechl jsem si. „Tak mi aspoň řekni, jak daleko chceš jet. Nebo aspoň, kterým směrem. Do města nebo na venkov?“
Miles si povzdechl a obešel stůl. Posadil se, zvedl nohy na lavičku a zády se o mě opřel.
Vnímal jsem teplo jeho těla a měl jsem chuť ho obejmout.
„Je mi to vážně jedno. Prostě chci pryč,“ přerušil mé myšlenky. Zvedl hlavu a zadíval se do nebe. „Víš, včera… myslel jsem, že… Myslel jsem, že mezi těmi popelnicemi chcípnu. Nechtěl jsem s nimi jít. Bránil jsem se, ale dostal jsem pár ran a kopanců a nacpali do mě nějaké drogy. Pamatuji si jen, když mě táhli někam do nějakého domu. Jen okamžiky… Bylo jich tam víc a já… byl jsem tam celý den…“ odmlčel se. Zvedl ruku a otřel si tvář.
Jen jsem sevřel ruku v pěst, až jsem v ní rozdrtil nedokouřenou cigaretu.
Kolikrát jsem mu říkal, aby nechodil do těch pochybných podniků. Kolikrát jsem mu říkal, aby se nespouštěl s kde kým. Kolikrát?
Často jsem ho našel s modřinami, ale nikdy to nebylo zlé, jako tentokrát. Otlaky na zápěstích a kotnících od provazů byly víc než znatelné. Museli se na něm pořádně vyřádit.
Dostat je tak pod ruku, tak je zabiju jednoho po druhém.
„Víš, kdo to byl?“ zeptal jsem a potočil se, aby se mohl lépe opřít.
Neodpověděl.
„Mele?“
Natáhl jsem se a chtěl ho pohladit po vlasech. Ale on se v ten moment narovnal.
Stáhl jsem ruku zpátky a jen v duchu si přestavil, jak se dotýkám těch jeho jemných vlasů.
Mel spustil nohy z lavičky na zem a otočil se k mapě. Chvíli se do ní díval a pak ukázal prstem.
„Třeba sem,“ ukázal a pak se zvedl. Mírně se ke mně naklonil. „Jsem rád, že jedeš se mnou,“ jeho dech mě pohladil po tváři, když tiše pronesl tyhle slova.
Jen jsem přivřel oči a vnímal ten příjemný pocit a jeho vůni, kterou však vzápětí rozehnalo zafoukání větru.
Zhluboka jsem vydechl a podíval se na Mela. Pomalým krokem mířil k autu. Zastavil se u kufru, chvilku se v něm přehraboval a pak ho zase zavřel. Stále mírně pokulhával, a když nasedal do auta, držel se za potlučená žebra.
Najdu je. Zjistím, kdo to byl a tohle jim nedaruji. Mel ví, o koho jde, proto mi to nechce říct. Musel být hodně v šoku z toho, že mu tohle udělal někdo, koho zná.
Měl jsem chuť si zapálit ještě jednu cigaretu, jak ve mně doutnal vztek a já se potřeboval uklidnit. Ale je už hodně po poledni a musíme vyrazit.
Ještě jednou jsem se podíval do mapy na místo, kam Mel ukázal.
Čeká nás dlouhá cesta. Odhadem tak šest hodin po dálnici.
Možná si to Mel ještě rozmyslí a bude chtít jet někam jinam, ale pro začátek i tohle je víc než nic. Než zůstávat někde, kde se neustále ničil. Kde ho znala snad polovina města a zneužívali toho, jaký je.
Kde na něho za každým rohem číhala nějaká nástraha, které on nedokázal odolat.
Pojedeme pryč. Pryč odsud, kde ho to neustále svazuje a on se tomu nedokáže bránit.
Poskládal jsem mapu a šel do auta. Hodil jsem ji na zadní sedadlo a nasedl jsem.
Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak Mel rychle zavírá ten sešit s hnědými deskami a zacvakává zámek. Položil si ho na klín a na něj složil sepjaté ruce, jako by se chtěl modlit.
Nechce, aby někdo viděl, co v něm má…
Podíval jsem se před sebe na dálnici, kde projížděla auta v různých intervalech.
„Tak jedeme?“ zeptal jsem se a podíval se na Mela.
Jen mlčky přikývl.
Otočil jsem klíčkem v zapalování, zařadil rychlost a šlápl na plyn.
Vyjel jsem na dlouhou dálnici, která mizela někde za obzorem.
Čeká nás opravdu dlouhá cesta. A já doufám, že na jejím konci najdeme oba to, co tolik chceme.