Jeho noha se blíží k mé hlavě. Z posledních sil se po ní rozmáchnu a zachytím ji za kotník. Trhnu a on mi mizí ze zorného pole.
Po chvíli je ticho.
Jen moje jméno se opakuje stále dokola.
„Brede!“
„Brede!“
Otevřu oči a dívám se přímo do těch krásných modrých, které patří Milesovi. Jsou plné slz…
Sklání se nade mnou a něco mi říká. Pak pootočí hlavu a zaměří se na něco jiného.
„Nech to tam,“ zachroptím a zastavím jeho ruku, která se už skoro dotýká nože.
Ani nevím proč, usměju se.
„Brede, prosím…“ vrací se pohledem ke mně. „Prosím…“ přiblíží se ještě o kousek.
Jeho rty se dotýkají mých a jeho ruka mě hladí po tváři.
„Už se nemusíš bát. Nikoho…“ zašeptám.
Teplo jeho rtů mě opouští a nakonec mi i on mizí z dohledu.
„Sanitka je už na cestě,“ sklání se nade mnou neznámá tvář.
Je mladý a starý asi jako Mel. Neznám ho.
„Co je s…“ nedopovím, protože ani hlas mě už nechce poslouchat.
Nějak se mi ztratila veškerá síla.
„Táta je u něj…“
Aha… Takže mladý Brooks. Je hezký. Mají pěkného syna. Ale Miles je daleko hezčí.
Slyším houkačky. Podle zvuku policie a sanitka. Blíží se.
Najednou je tu nějak moc živo.
„Brede, vydrž,“ chytá mě Mel za ruku, než ho odstrčí zdravotník, který se ke mně dostane jako první.
„Brede, vydrž,“ jeho prsty mi vykluzují ze sevření.
Už nějak nemám sílu.
„Jak je mu?“
„Jste příbuzný?“
„Jsem jeho přítel, žijeme spolu a s jeho rodiči jsem v telefonickém kontaktu. Řekněte mi to, prosím. Jak je mu?“
„Ztratil dost krve. Kdyby to šlo z jiného úhlu, nebo výš, měl by probodnutou plíci… Má jedno zlomené žebro a dvě naražené. Několik pohmožděnin, zřejmě od zápasu a dopadu na to zábradlí… Vnitřní krvácení to dost zkomplikovalo…“
„Přežije to?“
„No, záleží na…“
„Jsem od policie, chtěl bych s vámi mluvit.“
„O čem?“
„O vašem strýci. Potřebuji se doptat na nějaké věci.“
„Stejně mi nebudete věřit. Tak jako oni před tím a osvobodili ho. Kdyby mi věřili, kdyby ho odsoudili už tenkrát, nemuselo se teď tohle stát!“
„Uklidněte se, prosím, pane Bennette. Pacient potřebuje klid. Půjdeme na chodbu, ano? Slibuji vám, že všechno co řeknete, budu brát velice vážně.“
„Volali z realitní kanceláře, Brede. Ptali se na tebe… Moc se omlouvali a je jim líto, že se stalo něco takového. Říkali, že jako omluvu za nepatřičné chování jejich zaměstnance, nám odpustí čtvrtinu ceny. Stejně jen mají strach, že by měli špatnou reklamu. Nechci tam jít. Já už ten dům nechci. Odstěhujeme se pryč. Jen… Prober se, prosím. Strašně moc mi chybíš…“
„Donesla jsem ti něco k jídlu. Měl by sis odpočinout, Mele…“
„Promiňte, paní Brooksová. Nechci jít domů. Nemůžu teď jít ani do práce. Chci být s ním.“
„V pořádku. Přijď, jak to bude možné. My to zatím zvládneme. Jak je mu?“
„Zatím se neprobral…“
„Brede?“
Pípání přístrojů se mi čím dál víc zahryzává do mozku. Nepříjemný zvuk.
„Brede?“
Na druhý pokus otvírám oči. Dívám se do Melovy tváře, vlhké od slz. Chci ho pohladit, ale mám těžkou ruku. Chytá mě za ni a přitiskne si ji ke rtům.
„Bál jsem se o tebe. Strašně moc….“
Prohrábl jsem si vlasy a na moment zavřel oči.
Mysli na něco jiného, Brede. Tohle skončilo už víc jak před dvěma měsíci. Za chvíli bude listopad a chceš oslavit své narozeniny s Melem v novém domě.
Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Ještě pár věcí mi chybělo, abych to tu dokončil.
Než jsem se znovu vrhnul do práce, bezděky jsem přiložil ruku na břicho.
Jizva, která tam zůstala, není moc velká, ale bude už napořád připomínat, co se stalo.
Když jsem s Melem, i on se jí vyhýbá, jako by si nechtěl připomínat, co se tady stalo.
Když mě po operaci převezli na pokoj, vždycky jsem se probudil jen na moment a vzápětí jsem byl zase v limbu. Ani jsem nevěděl, jestli někdo u mě je. A když jsem se konečně probral úplně, Mel vzápětí únavou usnul, s hlavou opřenou o moji postel.
Později, jak mi bylo lépe, tak každý den, hned po práci chodil za mnou do nemocnice a nechtěl se hnout. Vždycky pro něj musela přijít paní Brooksová, protože ji jedinou poslechl a navíc v té době, aby nebyl sám, si ho vzali k sobě domů.
Problém nastal, když přišel s tím, že ten dům, co jsme čerstvě koupili, hned zase prodá. Nechtěl se do něj vrátit. Trvalo mi tak měsíc, než jsem ho přesvědčil o tom, abychom si ho nechali.
Ale nakonec, po malých krůčcích, se vracel se do svého usměvavého já.
A poslední věc, která ho postavila na nohy, byl rozsudek nad jeho strýcem.
Ani nevím jak, ale ten pád se mu podařilo přežít, i když to s ním zpočátku vypadalo dost špatně.
Nakonec byl odsouzen za napadení, pokus o znásilnění, omezování osobní svobody a pokus o vraždu. Navíc porušil soudní rozhodnutí nepřibližovat se k Melovi a nekontaktovat ho.
Jediné, co se teď změnilo, bylo, že jsem přestal na nějakou dobu pracovat, dokud se nedám zcela do pořádku. Jen dvakrát týdně jsem jim upekl své koláče, protože šly vždycky na dračku a zákazníci si je žádali. Prý ty tři týdny, co jsem byl v nemocnici, se po nich ptali jako diví a byli zklamaní, že si musejí počkat.
Pronájem u Brooksových se o něco prodloužil. Když jsem se cítil o něco lépe, pustil jsem se naplno do přestavby našeho domu. Opravdu našeho.
„Tak jo,“ plácl jsem se rukama do stehen, abych se probral a pokračoval v práci.
Poslední, co mi zbývalo, bylo dodělat schodiště. Původní jsem úplně zrušil, komplet celou podlahu vytrhal a místo dřevěných parket ji pokryl dlaždicemi, které si Mel sám vybral.
Ne, že bych byl odborník. Ale snažil jsem se a navíc mi pomohl Normen.
„Tak jo, co?“ ozval se za mnou, když mě slyšel.
Na zem položil balík dlaždic, z kterých se dodělávalo schodiště. S hekáním se prohnul v zádech, aby se trochu srovnal a otřel si pot z čela, který z něj tekl, jako při nejtvrdším tréninku v boxu.
„Ještě dodělám tohle,“ ukázal jsem na poslední dva schody, „A pak už jen natřu zábradlí a bude hotovo. Počítám, že do týdne budeme bydlet.“
„Ani jsem nedoufal, že nakonec s Melem zůstaneš. Moc jsem tomu opravdu nedával,“ klekl si Normen vedle mě, abychom mohli pokračovat v práci.
Dodělat tyhle poslední schody by nám mělo zabrat tak maximálně hodinu. Pak jsme měli naplánováno jít na oběd k Brooksovým a odpoledne to ještě zaspárovat, abychom mohli druhý den dodělat zábradlí.
„No tak to ho neznáš. A mě asi taky ne,“ zasmál jsem se, když jsem pokládal první dlaždici.
„Asi ne. Budu si tě muset proklepnout, jestli tě v té nemocnici nevyměnili,“ začal se smát i Normen a pustil se do práce taky. „Díval jsem se, jak jsi to vymyslel s tím vrchem,“ pohlédl nahoru do patra. „Nepočítal jsem s tím, že tam Mel bude chtít ložnici.“
„No, ložnice bude v tom druhém pokoji naproti schodům, a tam,“ ukázal jsem na pokoj, kde se to stalo, „bude pokoj pro hosty. Mel tam nechtěl spát a ani se mu nedivím. Podle toho, jak reagoval, když se to dělo u nich doma, nejspíš bychom měli problém,“ povzdechl jsem si. „Ale chce to čas. Přenese se přes to a bude v pohodě.“
„On určitě bude. Ale já ne, pokud se nevrátím do dvou dnů. Mám novou zakázku, kterou si nesmím nechat utéct. Kluci už na ní makají,“ drcnul do mě Norm. „Tak dělej, ať to stihnem, než odjedu.“
Přikývl jsem a začal pracovat.
Nepočítal jsem s tím, že by přijel i s celou partou, aby mi pomohli s přestavbou domu. A když pak všichni odjeli po dvou týdnech, Normen tu zůstal, aby mi to všechno pomohl dodělat. Za tu dobu se toho stihlo opravdu hodně. Nebýt jich, nejspíš bychom se stěhovali někdy v lednu.
Venku už bylo o poznání chladněji. Přeci jen už byl konec října a blížící se zima dávala o sobě vědět.
Šli jsme pomalu k domu Brooksových a ještě si po cestě nezapomněli zapálit cigaretu, jako odměnu za dobrou práci. Pokuřovali jsme a bavili se jen tak o blbostech. Poslední dobou jsem prostě nechtěl nic řešit. Byl jsem rád, že to všechno skončilo, ale stále jsem byl z toho tak nějak unavený.
Ani jsme nestihli zaklepat a už se otevřely hlavní dveře do jejich domu.
„Jak je ti, Brede?“ pohladila mě po tváři máma.
„Je mi fajn. Ptáš se mě na to pokaždé, když se vidíme. Celé čtyři dny,“ usmál jsem se na ni a s Normem v zádech jsem vešel dovnitř.
„Měli jsme s tátou o tebe strach, tak se nediv. Stejně pořád nevypadáš dobře. Jako když jsi přijel z války,“ mírně stáhla obočí, když zmínila můj poslední návrat z mise.
„Vážně mi nic není. Nebojte se,“ nakonec jsem se přeci jen zastavil a objal ji. „Opravdu se nemusíš bát.“
„Tak dobře, už se nebudu ptát,“ vymanila se z mého objetí a zamířila do kuchyně. „Dneska vařil Mel. Naučila jsem ho tvé oblíbené jídlo,“ stihla ještě dodat, než zmizela za dveřmi.
Jo, rodiče. Jsou tady už několik dní. Pro ně přijet dřív bylo prakticky nemožné už kvůli tátovu zdravotnímu stavu. Navíc museli cestovat letadlem skoro přes celé státy. Snad co druhý den jsem měl telefonát, aby se ujistili, že jsem v pořádku. A když mi volali, že přiletí, nevěřil jsem vlastním uším.
Manželé Brooksovi se rodičů hned ujali. Ubytovali je u sebe v domě, aby nemuseli spát v hotelu. Okamžitě si padli do noty, a co bylo hlavní – hned si oblíbili i Mela. Byl jsem za to moc rád.
Zašli jsme se s Normenem umýt a během chvilky jsme už seděli v jídelně u velkého stolu.
Byli jsme tu všichni. Manželé Brooksovi, moji rodiče, Normen a já. Mel se ujal role hostitele. Hrdě nám naservíroval připravené jídlo a pak se usadil vedle mě.
Viděl jsem jak váhavě jí a neustále mně po očku sleduje.
Steak, středně propečený, s pepřovou omáčkou. Tohle opravdu miluji.
„Je to výborné, Mele. Neříkej mi, že neumíš vařit,“ usmál jsem se na něj a políbil ho na tvář.
Myslím, že tak trochu zrudnul. Nevím, jestli tím, že jsem ho přede všemi políbil, nebo tím, že jsem ho pochválil. Ale nebyl jsem jediný. I ostatní si libovali, jak je oběd výborný a na žádném talíři nezůstal ani kousíček.
Později odpoledne, jsme se s Normenem ještě vrátili do našeho domu, abychom dokončili práci na schodišti. Skoro se stmívalo, když jsme byli se vším konečně hotovi.
„Tak já půjdu na hotel,“ protáhl se Normen, až mu zakřupalo v zádech. „Myslím, že se z té práce budu léčit tak minimálně týden. Už si nepamatuji, kdy jsem naposledy něco takového dělal.“
Všude jsme pozhasínali a vyšli ven.
„Zítra se už odhlásím a hned jak doděláme to zábradlí, tak pojedu,“ dodal ještě, když jsme se zastavili před pekárnou.
„Nezapomeň mi poslat účet. Zaplatím ti to,“ usmál jsem se na něho.
„To není potřeba. Peněz mám dost,“ zavrtěl hlavou. „Však jsi mi dost zaplatil za Jefreyho zakázku. Jo, mimochodem, mám avízo, že ho minulý týden zabásli. Pan radní se dostal do problémů, a aby se vyhnul přísnějšímu trestu, tak Jefreyho napráskal.“
„To je dobře. Tohle by měl slyšet Mel,“ pousmál jsem se. „A hele,“ píchl jsem ho prstem do prsou. „Řekl jsem, že to zaplatím, tak to nech být, nebo mě naštveš. Víš, jsem moc rád, že jsi mi přijel pomoct.“
„No, já se hlavně přijel podívat, jestli jsi umřel nebo ne. Moc se mi nechtělo kupovat černý hadry, tak jsem se rozhodl, že tě do toho života dokopu,“ začal se Normen smát. „Ale zbytečně jsem se strachoval. Máš tuhej kořínek.“
„A nechceš aspoň dneska přespat u nás?“
„Ani ne,“ zazněla rychlá odpověď. „Nechci vás dvě hrdličky rušit.“
Od kdy je Normen tak ohleduplný?
„A nemáš tak náhodou něco v plánu? Určitě jdeš na hotel?“ pátravě jsem se na něj zadíval.
Normen se jen zašklebil, ale neodpověděl.
Beztak tu má nějakou, která na něj už čeká… Kolik jich vlastně má? A kde všude?
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na dům. V oknech našeho bytu se už svítilo.
„Tak já jdu, Mel už je doma,“ ukázal jsem prstem do oken.
„Ta zítra,“ plácl mě Normen přes rameno.
Než jsem stihl vejít dovnitř, on už byl někde za rohem. Vždycky chodil rychle, ale teď až nějak moc spěchal…
Všechno šlo podle plánu. Druhý den jsme dodělali finální úpravy a Normen odjel. Samozřejmě jsem mu hotel zaplatil, i když měl kolem toho kecy. Ale když jsem mu do ruky vrazil balíček a on v něm našel nový termohrnek, tak na mě překvapeně pohlédl.
„Díky, ten můj stejně stál za hovno,“ usmál se, když si ho prohlížel.
„To teda jo,“ přitakal jsem mu. „Hlavně se už nikde nezastavuj, nezapomeň, že tě doma čeká hodně práce,“ dodal jsem ještě, než jsem za ním zabouchnul dveře od auta a on odjel.
Máma s tátou se zdrželi ještě další tři dny. Pomáhali nám se stěhováním a zařizováním. Byl jsem za to rád, protože ženská ruka se při takových věcech vždycky hodí.
Když jsme je pak vyprovázeli na letiště, bylo nám z toho docela smutno.
„Musíte někdy přijet,“ pohladila máma ještě Mela po tváři a já bych mohl přísahat, že se jim oběma v očích zaleskly slzy.
Táta nás jen hrdinsky poplácal po zádech, ale nic moc toho nenamluvil. Bylo mi jasné, že i on je z toho na měkko. Ještě chvíli jsme stáli na letištním parkovišti a dívali se do nebe, kde nám už dávno jejich letadlo zmizelo z dohledu a zůstala po něm jen bílá čára, která se postupně rozplynula.
Mel byl po celou dobu ticho. Jako by o něčem přemýšlel. Věděl jsem, že si hodně s mými rodiči povídal, a zřejmě mu přirostli k srdci. A já jsem za to byl moc rád.
Stejně v tichosti jsme dojeli domů. Nezastavoval jsem už před pekárnou. Předešlý den jsme tam spali naposledy a ráno jsme vraceli Brooksovým klíče.
Bydlíme už v našem novém domě.
„Mele, na jaře bychom se mohli podívat k nám domů, co říkáš?“ přitáhl jsem si ho k sobě blíž, když jsme vešli dovnitř.
Jen mlčky přikývl.
„Děje se něco?“ zadíval jsem se mu víc do tváře.
„Ne,“ vymanil se z mého objetí. „Půjdu se osprchovat, a pak si půjdu lehnout.“
Nechal jsem ho být. Věděl jsem, že bylo zbytečné něco namítat, nebo ho o něčem přesvědčovat. V tomhle se nezměnil. Jedna věc ale přeci jen byla jinak.
Už nic nepsal do deníku. Naposledy ho držel v ruce, když ho ukládal do šuplíku. Pak jsem deník už neviděl ani při stěhování. A já ani neměl tendenci po něm pátrat. Bylo mi jasné, že si do něho psal, když jsem byl v nemocnici, a já nemělo tu sílu číst, jak mu bylo těžko.
Vzhledem k tomu, že jsme teď měli dvě koupelny, udělal jsem to samé, co Mel.
Šel jsem se osprchovat a také jsem plánoval zaplout do postele. Přece jen všechno to stěhování a zařizování, pak odjezd mých rodičů, mě docela unavilo.
Když jsem osprchovaný došel do ložnice, Mel už byl v posteli. Přešel jsem k oknu, zatáhl závěs a pak si vlezl do postele na svoji levou stranu.
Chvíli jsme tak vedle sebe jen leželi a mlčeli. Myslel jsem si, že je Mel opravdu hodně unavený, ale když jsem se na něj otočil, ležel na zádech a jen zíral do stropu.
„Nechce se ti spát?“
Zavrtěl hlavou a otočil se ke mně. Chvilku se mi díval do očí, ale pak se přisunul blíž a objal mě.
„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsme tady. Že spolu bydlíme. Pořád mám strach, že se něco stane,“ řekl tiše a opřel si hlavu o mé rameno.
„Tak mysli na pěkné věci,“ pohladil jsem ho po vlasech. „A mě je s tebou dobře,“ dodal jsem s úsměvem.
Na tohle mi už nic neřekl. Jen se na mě víc přitiskl a jednou rukou mě jemně škrábal po zádech. Bylo to příjemné a já jen přivíral oči, jak se mi to líbilo. Kdybych byl kočka, nejspíš bych už vrněl.
Opět zavládlo na chvíli ticho. Ale opravdu jen na chvíli…
„Víš, že tu vlastně spíme poprvé? Neměli bychom to nějak oslavit?“ nedalo mi to a to ticho jsem přerušil.
„Máš nějaký nápad?“ přestal mě Mel škrábat a posadil se.
„A ty?“ odpověděl jsem mu otázkou a doufal jsem, že myslí na to samé.
Neodpověděl mi. Jen ze mě stáhnul peřinu a obkročmo se na mě usadil.
„V téhle posteli se bude jen spát, nebo…“ sklonil se a políbil mě na rty.
„Nebo… meditovat?“ krátce jsem se zasmál.
„Špatná odpověď,“ zavrtěl hlavou.
Znovu mě políbil a tentokrát o něco vášnivěji. Opravdu jsme oba mysleli na to samé.
Sami dva, nový dům, nová postel… Musíme ji pokřtít a rozhodně jsme měli chuť to udělat.
Než jsem stihl byť zvednout ruce, Mel se toho ujal sám. O něco se posunul níž a své polibky přesunul na můj krk a pak na mou hruď. Otíral se o mě, dráždivě se posouval dolů, až skončil u lemu mých volných kalhot na spaní.
Jen jsem se trochu nadzvedl, když je chytil a chtěl je stáhnout. I on sám byl za chvíli zcela nahý a znovu se na mě usadil. Jeho zadeček se otřel o můj penis, kterému se tohle rozhodně líbilo.
Opřel jsem se o lokty a podíval se na něj v momentě, kdy zvedl hlavu. Jeho tváře chytly růžový nádech a jeho oči měly ten správný lesk. Chtěl jsem se posadit, abych na něj dosáhl a mohl ho pohladit po břiše, ale napřáhl ruku a zarazil mě zpátky do matrace.
„Nech to na mě. Nemusíš nic dělat, připravil jsem se už v koupelně.“
Překvapeně jsem na něho pohlédl a on o něco víc zrudnul.
„Nedívej se na mě tak,“ pokáral mne, ale raději sklopil zrak, jako by se styděl.
„Vždycky se na tebe budu tak dívat, protože jsi krásný a miluji tě,“ řekl jsem bezprostředně.
Myslím, že víc červený v tuhle chvíli už být nemohl. Schoval svou tvář přede mnou, když se sehnul a já vzápětí ucítil vlhko a teplo na svém penisu.
Už jsem nic nenamítal. Jen jsem zavřel oči a užíval si jeho péči. Bylo to příjemné stejně, jako když se k tomu odhodlal poprvé. Vždycky mě tímhle dostal a on to dobře věděl.
„Mele,“ prudce jsem zavzdychal, když jsem cítil, že mi moc nechybí k tomu, abych se udělal. „Říkal… jsi… že ses…“ nebyl jsem schopen to říct jasně a souvisle.
Ale Mel to pochopil. Pustil mě a na moment mi chloubu přiškrtil u kořene.
Snažil jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnil a vydržel ještě o něco déle.
„Připravil…“ dopověděl za mě a posunul se zpět nahoru.
Chytl mě za ruku, napřímil mi dva prsty a navedl si je do zadečku. Vklouzly tam opravdu lehce.
Se zatajeným dechem a pohledem upřeným do jeho očí jsem s nimi projížděl jeho konečník.
I Melův dech se už o něco zkrátil a vzrušení v něm se nedalo přeslechnout.
Když mě donutil prsty vytáhnout, cítil jsem na nich to známé vlhko od gelu.
„Ty jsi to plánoval už dopředu?“ usmál jsem se a přitáhl si ho pro polibek.
„Plánoval,“ kývl hlavou.
Jednou rukou si přichytil můj penis. Nadzvedl se a nastavil se proti němu. Pomalu, skoro až trýznivě dosedal. Jeho teplo mě obklopilo a já to vítal s nadšením. Chytl jsem ho za boky a pevně držel, když zcela dosedl. Tohle první nasunutí mi vždycky přivádělo stavy tak podobné orgasmu.
Chvíli jsem tak se zatajeným dechem setrvával, než jsem nakonec povolil sevření a prudce vydechl.
Pro Mela to byl povel…
Začal se opatrně nadzvedávat. Vždy, když jsem měl pocit, že z něj vyklouznu, on se vzápětí vrátil zpět, aby mě jako hladová šelma znovu celého pohltil. Změnil úhel, když se předklonil a rukama se opřel o matraci vedle mé hlavy.
Pokrčil jsem nohy, abych se mohl zapřít, když už jsem to nevydržel a začal se pohybovat proti němu.
Byl tak blízko, že jsem cítil jeho horký dech na tváři. Jeho oči neustále pozorovaly mé rty, které jsem si občas olízl, jak mi z toho zrychleného dechu osychaly. Nakonec jsem přece jen jednu ruku zvedl, chytl jsem ho kolem krku a přitáhl si ho pro polibek.
Tlumili jsme v něm své vzdechy, a když se tření dole změnilo v hotové peklo, zasténal jsem do jeho úst a můj jazyk najednou zdřevěněl a přestal fungovat.
Pustil jsem ho a opět jsem ho oběma rukama chytl za boky. Donutil jsem ho zrychlit tempo dosedávání, a netrvalo dlouho, a moje první dnešní várka se drala ven.
I jeho zasténání se teď neslo pokojem. Nohy se mu začaly třást. Měl problém udržet tempo, tak se už jen nechal vést mýma rukama.
Přestal se opírat a narovnal se. Celý se napjal, skoro v křeči se chytil svého problému a několika rychlými tahy se přivedl k orgasmu. Jeho husté sperma dopadalo na mé břicho, zatím co to moje plnilo jeho zadeček.
Hlasitě sténal, jak moc to prožíval. Já zatínal prsty do jeho boků a také rychle a hlasitě oddechoval. Oba jsme byli na okamžik mimo, a pochybuji, že jsme v tuhle chvíli věděli, co se kolem nás děje. Vnímali jsme jen ten nejskvělejší pocit, který se roztahoval našimi těly a umrtvil na pár vteřin mozek.
Když jsem konečně začal ovládat své tělo, posadil jsem se. Chytil jsem třesoucího se Mela pevně do objetí.
Chtěl jsem ho políbit, ale najednou to prostě nešlo. Jen jsem seděl a objímal ho stejně, jako on mě. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a nechal jeho prsty prokluzovat mými vlasy.
Opravdu ho miluji. Tak moc, že jsem byl schopen kvůli němu umřít. Udělal bych pro něj cokoliv.
Ještě pevněji jsem ho sevřel v náruči…
„Strašně moc jsem se bál, že umřeš. Miluji tě. Opravdu moc,“ zašeptal náhle Mel, jako by věděl, na co myslím, a také se na mě přitiskl co nejvíc.
Bylo to poprvé, po dlouhé době, co tohle řekl. A já věděl, že ještě chvíli bude trvat, než u něj tenhle pocit zcela vymizí. Bál se o mně, stále ho to ještě trápí a pro mne to znamenalo jediné.
Jeho slova – Miluji tě – jsou pravdivá.
„Jsem tady, už se nemusíš bát,“ povolil jsem sevření a trochu si ho od sebe oddálil, abych mu viděl do tváře. „Taky tě miluji, moc…“ přitiskl jsem své rty na jeho a svá slova potvrdil polibkem.
Jen tiše vydechl. Nebylo potřeba se k tomu vracet. Byli jsme spolu, živí a zdraví. To, co Melovi dělalo ze života peklo bylo pryč.
Čekal nás nový život…
Už je to víc týden, co jsme spolu začali bydlet v našem novém domě. Ještě jsme sem tam provedli nějaké změny, třeba v rozestavění nábytku, nebo doplnění dekorace, ale jinak jsme byli úplně spokojeni. Mel si už plánoval, co všechno bude dělat na zahradě a už se nemohl dočkat, až bude jaro, aby mohl začít.
Včera jsem byl také poprvé v práci. Manželé Brooksovi byli rádi, když mě viděli v pekárně, ale říkali, že se ještě nemám přepínat a mám zase chodit jen třikrát týdně, dokud nebudu zcela fit. Přeci jen zlomené a naražené žebra nejsou sranda.
Byla právě neděle a já si chtěl s Melem užít volný den. Plánoval jsem si, co všechno budeme dělat, ale moje plány jaksi vycházeli vniveč.
Od rána byl Miles jak vyměněný.
Vstal na neděli nepřiměřeně brzy. Několikrát uklidil dům, který se už leskl, že z toho málem oči bolely. Na mé otázky odpovídal jen krátce a někdy vůbec.
Jako by to nebyl on. Byl nervózní...
„Příští víkend uděláme oslavu tvých narozenin. Pozval jsem pár lidí,“ ohlásil mi, když jsme právě dojedli oběd a on už stihl všechno poklidit a desetkrát utřít stůl.
„A to jsi z toho tak nervózní?“ nedalo mi to. „Proč se pořád díváš na hodiny? Máš něco naplánované?“
Jeho ruka s hadrem se zastavila u kraje desky kuchyňské linky. Na moment nehybně stál, ale pak se zhluboka nadechl, hodil hadru do dřezu a otočil se na mě.
„Víš, hodně jsem si povídal s tvými rodiči a moc mi to pomohlo,“ začal vysvětlovat.
I když jsem nahodil překvapený výraz, mlčel jsem. Věděl jsem, že když ho přeruším, tak se zasekne a už mi to pak nejspíš nikdy nedořekne. Je toho určitě víc, než jen tohle.
Pár vteřin mlčel, jako by se rozmýšlel, jestli má pokračovat, ale pak se podíval znovu na hodiny a nervózně si promnul ruce.
„Hodně jsem o tom přemýšlel. Máš pravdu a oni taky, že rodiče mám jen jedny a oni kromě mě nikoho nemají. Tvoje máma mi jednou řekla, že je čas zapomenout na minulost.“
Přestal jsem se opírat o stůl a narovnal jsem se. Tohle už nebylo jen tak. V duchu jsem si představoval jeho rozhovor s mámou. Byla vždycky přesvědčivá a přitom nenásilná.
Miles došel ke mně a koleny se o mě opřel, jako by chtěl získat jistotu. Chytl jsem ho za ruku, která se mu zřetelně třásla.
„Přemýšlel jsem o tom hodně, ale nakonec jsem to udělal. Poslal jsem rodičům svůj deník. Napsal jsem jim k tomu dopis, že je na nich, jestli si ho přečtou, ale chtěl bych, aby věděli, jak to vlastně všechno bylo. Víš, je tam spousta věcí, které vážně nejsou pěkné, a mám strach, že se jim potom zhnusím. Ale napsal jsem jim, že pokud mě budou chtít po přečtení deníku ještě vidět, tak mají přijet. Nechal jsem to rozhodnutí na nich. Dneska je poslední den…“
Překvapením jsem skoro přestal dýchat. Jen jsem na něj hleděl, jestli to myslí vážně.
On to opravdu udělal? Poslal jim deník? Proto jsem ho už delší dobu neviděl…
Byla tam všechna pravda o něm, o jeho strýci, o Jefreym. Ale také další věci, které se manželům Bennettovým zřejmě nebudou líbit. Ze strany Mela to chtělo hodně odvahy se jim takhle odhalit až na kost.
V tuhle chvíli jsem nějak nevěděl co říct. Utěšovat ho, že to bude dobrý, když to já sám nevím?
Stáhl jsem si ho na klín a objal ho.
„Jsou to tví rodiče a ty jejich dítě. Určitě to pochopí a bude to dobrý,“ řekl jsem to nakonec, i když jsem si tím sám nebyl jistý.
Bylo to teď opravdu jen na nich. Miles se konečně odvážil a udělal ten první krok k tomu, aby se jejich vztahy urovnaly. Šel do toho s tím, že pokud mají zase fungovat jako rodina, tak musí vědět o všem. O všem, čím si prošel. Jak trpěl, jak moc si přál, aby ho pochopili a věřili mu. Jak moc se cítil opuštěný a zrazený…
„Mám strach, že nepřijedou,“ řekl tiše a opřel si hlavu o mé rameno. „Ani nezavolali.“
Jen jsem tiše seděl a hladil ho po zádech. Nějak jsem v tuhle chvíli už opravdu nevěděl co říct.
Tak moc jsem mu přál, aby se všechno srovnalo.
Po chvilce jsem nakonec chytl Milese, trochu ho do sebe oddálil a podíval se mu do očí. Neplakal, neusmíval se, ale jeho pohled byl přesto výmluvný.
Byť nervózní, přesto oddaný osudu, který byl připraven přijmout, ať už by byl jakýkoliv.
„Uděláme si něco dobrýho, co? Mám něco upéct?“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři.
„Dal bych si ten tvůj dobrý mrkvový koláč,“ skoro okamžitě odpověděl a nepatrně se pousmál.
„Dobře,“ chytl jsem ho za paže a donutil ho stoupnout. „Upeču ho, dáme si ten nejlepší kousek a pak se zbytkem zajdem k Brooksovým, co?“
Když to Mel slyšel, zasmál se. Ne jen trošku, ale upřímně a nahlas.
„No, nevím, jestli jim něco zbyde,“ vstal, šel k lednici a začal vytahovat věci.
„Jak se na tebe dívám, tak asi ne. Takže upeču raději dva. Jeden sníme a druhý jim odnese-“
Nedomluvil jsem.
Oba jsme jak na povel ztuhli, když se zvenku ozvalo zatroubení auta. Podívali jsme se na sebe a pak na dveře.
„Bojím se,“ řekl tiše Mel a roztřásl se.
Taky jsem byl nervózní.
Jsou to opravdu oni? Nebo přijel někdo jiný?
„Zvládneš to,“ chytl jsem Mela za ruku a políbil ho na tvář.
Slyšeli jsme, jak se autu před domem vypnul motor a ozvalo se dvojí bouchnutí dveří.
„Pojď, třeba to je jen pošťák,“ řekl jsem zcela nesmyslně, abych odlehčil tu napjatou atmosféru.
Potáhl jsem Mela za sebou. Došli jsme ke dveřím a já natáhl ruku po klice.
Ovanul nás listopadový chlad a podzimní ostré slunce nás na moment oslepilo.
Trhnutí ruky mě donutilo se otočit na Mela. Zastavil se na prahu mezi dveřmi a jen se slzama v očích hleděl na příchozí.
Otočil jsem se zpátky k příjezdové cestě.
Byli to oni… Přijeli…
Pomalu kráčeli k nám, jako by i oni měli strach, že je Mel pošle pryč. Šli těsně vedle sebe a pan Bennett držel v ruce deník.
Hnědé kožené desky, značně ošoupané a se zlatým nápisem DIARY...
„Bojím se,“ zašeptal Mel roztřeseným hlasem a couvnul o krok zpátky.
Pevně jsem mu stiskl ruku.
Chtěl jsem mu něco říct na povzbuzení, ale v tu chvíli k nám došla jeho máma.
Na moment se podívala na mě a pak na svého syna. Chvilku tak stáli a dívali se na sebe bez jediného slova.
Nebyli schopni promluvit.Tak těžké to pro ně bylo...
Přesto však tři slova, vyřčené z úst pana Bennetta, vyjádřily vše.
„Můžeš nám odpustit?“