Takové blbé náhody a moje nepozornost. Miles přišel na to, že ho hlídám…
Stál jsem u okna, díval se ven a snažil se uklidnit. Nejraději bych si za všechno nafackoval.
Ale ten, kdo by mi měl jednu vrazit, je právě Miles.
Proč jen tenkrát něco neřekl?
Vlastně… Nemůžu mu za to dávat vinu. On se jen topil v tom, co kolem něj bylo. Byl nalomený předchozími zkušenostmi, a když si myslel, že je všechno v pořádku, přišlo tohle.
Krucinál!
Znovu jsem se otočil ke stolku. Chvilku jsem přemýšlel, zda deník vytáhnout nebo ne. Měl jsem ještě skoro hodinu čas. Ale nakonec jsem to zavrhl. Byl jsem na sebe tak moc naštvaný, že bych v tuhle chvíli při čtení nejspíš nebyl objektivní. Nedokázal bych to brát s nadhledem.
Ale dá se vůbec taková věc brát s nadhledem?
Sám sebe nechápu, jak jsem mohl vůbec dočíst až sem, všechno to, co se mu stalo.
A on… On to prožil.
Je div, že ještě žije a má v sobě aspoň trochu zdravého rozumu.
Teď už i já jsem jeden z těch, kdo se zasloužil o to, jak celkově dopadl.
Tak strašně moc mě to sere.
Co mám dělat? Jak mu mám říct, že mě to všechno strašně moc mrzí? Že to sice začalo prací, ale teď je to jinak? Můžu mu vůbec říct, že ho miluji? Že jsem se do něj zamiloval už tenkrát, když se vrátil od prarodičů a pak když se znovu začal vracet do svých starých kolejí, jsem si to uvědomoval čím dál víc? Proč jsem mu už tenkrát něco neřekl?
Jasně… Profesionální přístup… Nemíchej práci do osobního života. Chybělo jen málo dní, aby náš vztah nebyl založen na nějaké pitomé smlouvě a já mu to mohl říct.
Vlastně…
Přiskočil jsem znovu ke stolku a nakonec deník vytáhl. Odemkl jsem ho a otevřel na stránce, kterou jsem četl naposledy. Raději jsem se ani nedíval, co je tam napsané, a rovnou to přelistoval dál.
Držel jsem ho v ruce, jako by byl horký. Dýchal jsem jak uhoněný pes, když jsem četl další dny.
Potřeboval jsem ale vědět, zda momentální tušení, proč se Melovo chování zhoršilo, je správné. Zápisky byly krátké, ale často se v něm opakovalo, jak byl Mel smutný, jak ho to všechno bolelo a přesto každý den končil jednou větou: Miluji ho, i když mě zradil.
DIARY
14. listopad 2013
Venku už je chladno. Vloni touhle dobou jsem se taky toulal. Nechodil jsem domů a tenkrát jsem se těšil z toho, že jsem poznal fajn kluka, který mě pak strašně moc zradil. I když se na to snažím nemyslet, stejně si na Jefreyho občas vzpomenu. Párkrát jsem na něho málem narazil, ale vždycky jsem se stihl před ním schovat. Když jsem venku, snažím se vyhýbat tomu baru. Nerad bych přišel o zuby, protože jsou na mě pořád naštvaní. Tenkrát, když mě ti jeho kámoši zmlátili skoro do bezvědomí, tak mi řekli, že kvůli mně přišli o kšefty. Jefrey nemohl nic dělat, protože ho kvůli takovému spratkovi vyslýchala policie a dokonce ho i nějakou dobu sledovali. Prý přišel o plno peněz. Ale mě je to jedno. Stejně za mě vydělal dost velký balík. Tak co.
Ale to bylo. Kašlu na Jefreyho. Ať třeba chcípne. Mě zajímá jen jeden člověk. Nejraději bych mu dal přes hubu, ale ani to nedokážu. A taky, je to voják, tak co bych tak asi zmohl?
Ale přesto všechno ho pořád miluji.
Nedávno jsem našim prolezl papíry, když nebyli doma. A našel jsem to. Zjistil jsem, že mě opravdu hledal už tenkrát, když mě Jefrey u sebe zamkl. Všechny zprávy jsem si přečetl. To že mě tenkrát našel, nebyla náhoda. Až jsem se divil, kolikrát jsme měli k sobě blízko, a byly to blbé náhody, že mě nenašel. Ale pořád mi vrtá hlavou, jak mohl tušit, že budu zrovna tam. Podle všeho podezříval strýce. Když jsem to všechno četl, bylo mi z toho všelijak. Nenávidím naše a Breda.
Vlastně ne. I když mi ublížil, pořád na něho musím myslet. Zítra má narozeniny. Nechal jsem mu udělat dárek, ale nevím, jestli mu ho dám. Už jsem zaplatil zálohu.Posledně mě zase hledal, když jsem byl s klukama venku. Našel mě v tom baru a čekal tam celou dobu, dokud jsem se nerozhodl jít domů. Bylo to divné. Nechal mě být a přitom čekal. Počítal jsem s tím, že mě z tama odtáhne… Popíjel a bavil se tam s nějakýma lidma. Asi aby to nebylo blbý, že tam sedí jen tak.
Ale nakonec mi to dělalo dobře. Když mě nemiluje, našel jsem aspoň způsob, jak ho mít blízko sebe.
Když jsem si totiž přečetl ty papíry, tak jsem zjistil, že měl se mnou skončit na konci října. Ale tak mě asi bude hlídat dál.
Tak mě hlídej, Brede.
Já vím. Asi se na mě zlobíš, že se tak chovám. Ale když já jsem tak nešťastný a nevím jak z toho ven. Strašně mi to ukřivdilo, nedokážu to odpustit, možná jednou časem, ale ne teď. Ale přitom chci s ním být. Zkouším to, ale vždycky když s ním chvíli jsem, vzpomenu si na to, proč vlastně se mnou je a musím jít pryč. Pak nejsem schopný ho několik dní ani vidět. Už vím, že někdy sedává v autě kousek od našeho baráku, ale dělám, že o tom nevím.
Ale zítra za ním půjdu a dám mu dárek.
16. listopad 2013
Ani nevíš, jak jsem byl včera naštvaný. A pořád jsem. Chtělo se mi brečet. Bylo mi tak trapně, jak už dlouho ne. Šel jsem včera do obchodu, abych vyzvedl pro Breda ten dárek a doplatil zbytek peněz. Chtěl jsem jít pak za ním a popřát mu. Ale když jsem chtěl zaplatit, tak mi řekli, že karta nefunguje, že ji mám zablokovanou. Byl jsem v šoku. Věděl jsem, že mám na účtu dost, tak co se stalo?
Nakonec jsem odešel bez dárku. Běžel jsem domů, abych zjistil, co se děje, ale to znamenalo, že jsem se s našima ošklivě pohádal. Strašně moc. Zablokovali mi účet, abych se nedostal k penězům, kvůli tomu, že se toulám a chodím po barech. Brečel jsem, byl jsem vzteklý. Tak strašně moc jsem chtěl Bredovi koupit ten dárek, ale nemohl jsem jim to říct. Neřekl jsem jim, proč ty peníze potřebuji. Mysleli si, že je chci na chlast nebo drogy. Křičel jsem na ně, že jim už nikdy nic nekoupím ani na Vánoce.
Zavřel jsem se nakonec u sebe v pokoji. Ani nevíš, jak moc mi to bylo líto. I když se na Breda zlobím, chtěl jsem mu ten dárek koupit. Pořád ho miluji, i když vím, že jsem pro něho jenom práce. Nakonec jsem prohrabal skříně a šuplíky a všechny věci, a dal jsem nějaké peníze dohromady. Ale nebylo to tolik, kolik jsem potřeboval.
Vzpomněl jsem si na jednoho kluka, co jsme spolu chodili ven, jeden z těch, co mě tenkrát u sebe nechal přespat, když jsem poprvé utekl. Zavolal jsem mu, jestli by mi nepůjčil prachy a on souhlasil. Prý si mám dojít k němu.
Půjčil mi je. Ale něco za to chtěl. A pokud mu to dám, tak mu to nemusím vracet. Váhal jsem, jestli to mám udělat. Ale když já tak moc chtěl ten dárek koupit a moje peníze, co jsem schrastil, na to nestačily. Tak jsem nakonec souhlasil.
Naštěstí ten kluk byl v pohodě. Nebyl hrubý. Prostě si jen chtěl s někým užít. Bylo to jiné, než u Jefreyho. Ale i tak mi nebylo moc dobře, když mi pak dával ty peníze. Vrátím mu je co nejdříve a už to nikdy neudělám. Ale ani dneska za Bredem nepůjdu. Napsal jsem mu, že se stavím zítra. Vím, že měl narozeniny včera, ale cítil jsem se po tom včerejšku dost mizerně. Prodal jsem se...
17. listopad 2013
Bred se usmíval, když jsem mu ten dárek dával. Říkal, že měl narozeniny předevčírem, ale že je moc rád, že jsem si vzpomněl. Jak bych mohl zapomenout? Vždyť i kód na tvůj zámek jsem změnil podle data jeho narození…
Plácl jsem se do čela. Ani tohle mi nedošlo. Celou dobu zadávám ten kód a ani jsem si neuvědomil, jak dobře se mi pamatoval. Že je to vlastně datum mého narození.
15.11.
… jedna
… pět
… jedna
… jedna
Jsem vážně tak nechápavý, že mi opravdu nedochází takové maličkosti?
Z toho, co jsem četl, jsem byl rozhozený, protože to všechno byla de-facto i moje chyba.
Ale přesto jsem po přečtení těch řádků byl naměkko. Tělem se mi rozlil na moment příjemný pocit. Cítil jsem se opravdu milován. Aspoň na tuhle chvilku.
Myslel na mě, i když se na mě zlobil.
Když ke mně přišel a dával mi dárek, pousmál jsem se nad tím, že přišel o dva dny později. Ale když jsem viděl, jak posmutněl, zamrzelo mě to. Řekl jsem mu, že to nevadí a jsem rád, že si dal tu práci.
Jaká ironie… On si tu práci opravdu dal…
To kožené pouzdro na zbraň muselo být drahé. Ručně šité a dokonce na něm byly i mé iniciály. Tenkrát jsem nepřemýšlel nad tím, kde na to vzal, protože jsem věděl, že od svých rodičů dostává peněz dost. Netušil jsem ani trochu, že mu zastavili účet a nedostal od nich už ani cent. Bylo to divné, zvlášť když jsem věděl, že později mu peníze chtěli dát, ale Mel to odmítal. Pouze mu financovali školu a nezbytné výdaje.
Další věc, která přispěla k tomu, že se Melovo chování zhoršilo. Další zápisky mi to potvrdily.
Nedělal to často, ale později si občas vzal peníze za to, že se s někým vyspal. Viděl jsem ho i tenkrát, jak k tomu klukovi šel domů. Ale věděl jsem, že je to jeden z těch, s kterými se kamarádí, tak jsem tomu nepřikládal velkou důležitost. Pouze jsem čekal, až od něj zas půjde pryč. A on zatím…
Potřeboval peníze a nevěděl jak jinak si je sehnat. Proč ho nenapadlo jít třeba na nějakou brigádu? Nejspíš tohle bylo pro něho jednodušší a navíc…
… byl jsem v tom zase já…
DIARY
1. Prosinec 2013
Nechci to už dělat. Ale potřebuji peníze. Vždycky si při tom aspoň představuji, že se miluji s Bredem. Pokaždé, když zmizím, tak mě hledá. A když mě najde, tak mě vždycky vezme k sobě, donutí mě se osprchovat a domů mě pak pustí až druhý den.
Nejspíš je tak s našima domluvený, i když tvrdí, že má jen o mně starost. Asi nechtějí, abych se domů vracel pozdě v noci, nebo špinavý a páchnoucí, kdo ví od čeho. Nevím, proč se o mě ještě starají. Nechtějí mi dát peníze. Tak jim to může být jedno.
Vždycky jsem rád, když mě Bred najde a vezme k sobě domů. Předtím jsem si kolikrát říkal, že je to opravdu osud nebo náhoda, že se vždycky někde potkáme. Ale teď už vím, že je to jinak. Kolikrát jsem se přistihl, že se kolem sebe rozhlížím, jestli Breda někde neuvidím. A když se s ním pak „potkám“, jsem šťastný. Mám potom pocit, jako by mě opravdu měl rád. Teď jsem nebyl doma dva dny, a když mě pak našel zase v baru, tak se mi zdálo, jako by byl ze mě zklamaný. Ale proč? Vždyť jsem pro něho jen práce. Ale stejně mě to zamrzelo. Říkal jsem mu, že už to neudělám. Jenže když se začnu chovat slušně, tak o něho přijdu. Už by neměl důvod mě hledat. Byl bych pro něho jen cizí člověk.
Opravdu to už nechci dělat. Ale potřebuji peníze. Budou Vánoce a já mu chci koupit nějaký dárek. Slíbil mi, že můžu na Vánoce přijít k němu. A já mu opravdu chci něco dát.
S těžkým srdcem jsem otáčel stránku za stránkou a byl jsem moc rád, že nepopisoval to, co dělal, aby měl peníze. Vždy to byla jen krátká věta, že někde byl.
Já měl tenkrát práce víc než dost. Dopadlo to nakonec tak, jak Mel psal. Jak to spíš tušil.
Vždycky, když utekl a já ho potom našel, vzal jsem ho k sobě. Myslel jsem, že to tak bude lepší. Jen jsem dal jeho rodičům vědět, aby neměli strach a teprve až druhý den, když byl jakžtakž v pořádku, jsem ho odvezl domů. Vždycky vystoupil na kraji ulice, a pak došel pěšky. Já tam zůstal stát, a hlídal ho, aby opravdu nezměnil směr. Dokonce měl u mě i nějaké věci na převlečení a svůj zubní kartáček.
Kdyby nebylo toho, proč u mě pobýval, cítil bych se dobře. Měl jsem příjemný pocit, když spal se mnou ve stejném bytě. Ale pokaždé jsem si pak uvědomil, co vlastně dělá a bylo mi z toho smutno. Zkoušel jsem mu domluvit, ale bylo to marné. Sem tam slíbil, že to už neudělá, ale tím to skončilo.
Už tenkrát jsem ho začal milovat natolik, že jsem si přál, aby toho nechal.
Ale ať jsem se na to díval, jak chtěl, vždycky jsem skončil u toho, že jsem pro něj vlastně jen kamarád, který ho vždy jen vytáhne z bryndy. Jeho chování, to že utíkal, a občas se s někým spustil, nenapovídalo vůbec tomu, že by ke mně něco cítil víc.
Bylo mi pokaždé těžko, když jsem ho bral k sobě a věděl jsem, že u někoho byl. Byl bych slepý a blázen, kdybych to nepoznal. Ale zatím to nebylo tak zlé, jak později. Zatím byl vždycky relativně v pořádku.
Zapátral jsem v paměti, co všechno se během dalších dní stalo, a pak jsem začal hledat stránku s dvacátým čtvrtým prosincem. Ale nenašel jsem žádný zápis z toho dne. Nebyla tam ani žádná vytržená stránka.
Opravdu jsme byli domluveni, že přijde ke mně. Měl jsem nazdobený i stromek, dárek pro něho, a uvařil jsem dobrý oběd.
Čekal jsem ho kolem poledne.
Nepřišel… Nepřišel ani později odpoledne, ani večer.
To už jsem mu několikrát volal, ale jeho telefon byl nedostupný. I když předtím třeba na dva dny zmizel a já ho nemohl najít, vždycky měl telefon dostupný, i když mi ho nezvedal. Ale tentokrát ne…
Tenkrát jsem ho hledal tři dny. Už jsem se opravdu o něho bál. Prošel jsem kde co, ale jako by se do země propadl. Manželé Bennettovi už chtěli volat na policii. Už jsem poprosil i svého známého o pomoc, ale ani on neměl štěstí.
Našel jsem ho tenkrát v parku, do kterého jsem šel už asi po desáté. Seděl na lavičce, schoulený do klubíčka. Objímal kolena a jen hleděl před sebe. Třásl se zimou a…
Plakal…
Dřepěl jsem před ním a nevěděl co dělat. Chtěl jsem se na něho rozzlobit, kvůli tomu, že zmizel na tři dny, ale nakonec to nešlo. Bylo mi ho v tu chvíli strašně líto a poprvé jsem se držel, abych tam nebrečel s ním. Strašně mi to rvalo srdce, vypadal tak… křehce a zranitelně…
Vypadal opravdu hodně nešťastně…
DIARY
28. Prosinec 2013
Kdy budu mít konečně pořádně Vánoce? Asi nikdy. Všechno se pokazilo. Všechno. Chtěl jsem jít za Bredem. Byli jsme domluvení, že k němu přijdu na oběd, ale nakonec jsem tam nedorazil. Ne, že bych nechtěl. Chtěl jsem a moc. Ale po cestě jsem potkal Jefreyho. Nestihl jsem se schovat. Chtěl jsem ho obejít a dělat, že ho nevidím, ale on mě chytil s tím, že se mnou má ještě nějaké nedořešené účty. Nestihl jsem se mu ani vytrhnout a on mě zatáhl do toho baru. Proč jsem nešel jinou cestou?
Myslel jsem si, že si chce jenom vyříkat pár věcí, že možná od něj dostanu přes hubu. Taky jsem si říkal, co se může stát, když tam budou lidi. Ale spletl jsem se. V baru skoro nikdo nebyl. Byla tam jen obsluha a jeho kámoš. Chtěl jsem si sednout ke stolu, ale on mě zatáhl až dozadu. Ani jsem nevěděl, že je tam ještě nějaká další chodba. Hodil mě do nějaké místnosti, kde byla jakási stará pohovka. Je mi jasné k čemu sloužila, stačilo se na ni jen podívat.
Chtěl jsem utéct, ale on mě nepustil a ještě jsem od něho dostal pár ran a kopanců.
Byl opravdu vzteklý. Prosil jsem ho, aby mě pustil, ale on řekl, že ne. Že mu dlužím prachy. Nechápal jsem to, ale pak mi řekl to samé co jeho kámoši. Křičel jsem na něho, že nemá prodávat lidi. Že je jen hnusný odporný pasák, a měl by chcípnout. A že mu nic nedlužím. Ale on si stál na svým a s dalším kopancem mi řekl cifru, kterou po mně chce. Myslel jsem, že je to vtip, ale nebyl. Jestli mu ty peníze neseženu, tak mě zabije a prý si můžu být jistý tím, že mě nikdo nenajde, že není tak blbý jak můj strýc. Snažil jsem se mu vysvětlit, že žádné peníze nemám. Ale on mi vyrval z ruky dárek pro Breda a ptal se, kde jsem na to teda vzal. Mlčel jsem.
A víš, co se stalo? On ten dárek rozbil. Nemám pro Breda nic a navíc…
Dostal jsem se z tama až teprve třetí den ráno, když zapomněl zamknout. Ne Jefrey, ale ten co přišel někdy ráno ve dvě, aby si užil. Byl opilý a bylo mi z něho blbě. Málem jsem se pozvracel. A on nebyl jediný. Za ty dva dny jich tam bylo víc. Jefrey mě nechtěl pustit, dokud prý nezaplatím všechno, o co kvůli mně přišel. Byl jsem tam zamčený dvě noci. Dokonce mi vzal i telefon.
Měl jsem strašný strach. Bál jsem se, že mě chytí a znovu zamkne. Ale utekl jsem zadním vchodem, který byl pořád odemčený. Pamatoval jsem si to od té doby, co jsem tam začal chodívat a utíkal jsem z tama před policajtama.
Pořád jsem se otáčel, jestli za mnou někdo nejde, schoval jsem se zase v tom starém baráku, jako tenkrát. Dokonce i ta skříň ještě byla před tím oknem. Kdo mohl tušit, že se tu za rok znovu budu schovávat. Schoval jsem se do té skříně a čekal, až bude víc den a potom jsem chtěl jít za Bredem. Strašně moc jsem ho chtěl vidět. Celé ty dva dny jsem prosil, aby mě přišel zachránit. Ale on nemohl vědět, kde jsem. Jak rád bych mu ten telefon tentokrát zvedl.
Nakonec jsem skončil v parku. Seděl jsem na té lavičce, protože jsem měl strach jít dál. Bál jsem se, co by si Bred pomyslel, kdyby mě viděl, a navíc jsem nepřišel, jak jsem slíbil.
Ale on mě našel. Najednou stál přede mnou, a i když jsem nechtěl, rozbrečel jsem se ještě víc. Dokonce jsem ho chytil kolem krku. Tak strašně moc mi to všechno bylo líto. A pořád je. Bojím se teď už vylézt ven. Co když mě Jefrey najde? Bojím se o tom někomu říct. Bojím se toho… Zas bych byl jen lhář a on by všechno popřel. To už tu jednou bylo. Nikdo mi neuvěří.
Teď jsem doma, ale není mi o moc lépe. Bred mě tentokrát přivezl až domů. Chtěl jsem vystoupit na konci ulice, ale on řekl, že vypadám špatně a rád by mě hodil až domů.
Další věc, která mi pokazila celé svátky. Bred šel sice k nám, ale hráli přede mnou divadlo. Prý mě potkal venku a viděl, že mi není dobře, tak mě přivezl.
Nenávidím je. Všechny. Naši mu ještě děkovali za to, že mě dovezl a prý kdykoliv může přijít. Tvářili se, jako by se viděli poprvé od toho soudu. Jako by se náhodou potkali a nikdo z nich nic nevěděl. Můžu zažít ještě větší zklamání? Proč mi pořád lžou?
Jenže… Já už teď lžu taky. Nebo spíš, neříkám pravdu. Vím, co se kolem mně děje, ale dělám, že to nevidím. Co by se stalo, kdybych jim to řekl? Nejspíš by Bred skončil, a buď by mě někam zavřeli, nebo by tu práci dali někomu jinému. Ale to já nechci. Chci Breda. Nechci jim ani říct o tom, co jsem dělal já. Prodával jsem se, ať už dobrovolně nebo z donucení.
Nejspíš mám takhle nalajnovaný život. V jedné velké lži…
„Kurva! Kurva! Do hajzlu!“ vyskočil jsem na nohy a zařval si do prázdného pokoje.
Deník spadl na zem, ale já to ani nevnímal.
Byl jsem vzteky bez sebe. Opravdu by mi měl někdo dát přes hubu. Copak jsem si myslel, že to všechno projde jenom tak? Byl jsem vážně tak sebejistý?
Přešel jsem několikrát ložnici tam a zpátky a nakonec se zastavil u postele a několikrát do ní vzteky kopnul, abych si ulevil. Ale nepomáhalo to.
Sehnul jsem se pro deník, zamknul ho a uložil zpátky do šuplíku.
Dneska už to vážně nedávám. Už vážně nedokážu číst dál.
Pořád jsem měl před očima Mela, když jsem ho tenkrát našel. Opravdu brečel tak moc, že nemohl ani dýchat. A ani jsem se nedivil, že mě chytil kolem krku. Dřepěl jsem tam u něho asi patnáct minut, než byl schopen se uklidnit natolik, abychom mohli jít. Pořád se otáčel, jako by mě z něčeho strach, ale když jsem se ho ptal, co se děje, tak mlčel.
Na obličeji měl modřinu, už to mi napovědělo, že se něco muselo stát. Že ten jeho útěk nebyl jen tak.
Ale nic jsem z něho nedostal ani potom, když byl u mě doma a sprchoval se. Nechtěl mě ani pustit do koupelny, ale nakonec jsem se mu tam vnutil. Schovával se přede mnou, ale já ho chytil a pořádně si ho prohlédl.
Myslel jsem, že někomu rozmlátím hubu. Mě na sobě plno modřin a škrábanců.
Ale on mi na žádnou otázku neodpověděl. Mlčel celou dobu, co u mě byl.
Snědl jen malinko, nebyl schopen do sebe ani nic dostat. A když jsem ho donutil jít do postele, aby se vyspal, chtěl, abych u něho zůstal. Bylo to poprvé, co mě objal. Celou dobu se mě držel a znovu se rozbrečel. Plakal tak dlouho, dokud neusnul. Spal celé odpoledne a celou noc.
Já jsem ho mohl jen hladit po vlasech a utěšovat ho. Nic víc…
Bylo mi ho tak strašně moc líto. Tušil jsem, že se stalo něco špatného. Ale opravdu jsem jen mohl hádat, co to bylo. Nikdy o tom nemluvil ani potom.
A teď mě trápila další věc.
Měl jsem mu říct, proč jsem s ním. Neměli jsme s jeho rodiči hrát to divadlo. Bylo to jen na škodu a teď to už vím.
Opravdu se začínám cítit jako zrádce.
Otočil jsem se a zašel do obýváku, kde jsem měl telefon. Vytočil jsem číslo a po pátém zazvonění to vypnul. Počkal jsem minutu a pak jsem zavolal znovu.
Na druhé straně se mi ozval kamarád, který pro mě dělal špinavou práci.
„Mám v baráku škůdce. Budu potřebovat deratizátory,“ řekl jsem, jen co jsme se pozdravili.
Bylo jasné, že když to chci po něm a tímto stylem, že o tom nesmí nikdo vědět. Řekl jsem mu jméno a všechno, co jsem potřeboval zjistit.
Ještě se mě chtěl doptat nějaké podrobnosti, ale v tu chvíli bouchly dveře v přízemí.
„Musím končit, tohle ti musí stačit,“ zaklapl jsem rychle telefon, aniž bych se rozloučil.
Odložil jsem ho na stůl v momentě, kdy Mel vešel dovnitř.
„Jsem doma! Cos uvařil? Mám hlad, jak vlk!“