DIARY
25. srpen 2013
Dneska jsem byl v té nové škole. Dopadlo to dobře. Bez problémů jsem to dal a navíc jsem si školu mohl prohlédnout. Líbí se mi tam a doufám, že bude všechno v pohodě a budu moct konečně odmaturovat, ať už to mám za sebou.
Musím říct, že z toho mám radost. Opravdu. Od té doby, co jsem byl u dědy a babičky tak je všechno v pohodě. Dokonce jsem dneska prošel i kolem JEHO domu, aniž bych si to uvědomil. Nejspíš to je za mnou.
Ale strašně moc bych rád viděl Breda. Dokonce mi dvakrát napsal sms, jak se mi daří, ale já jsem mu neodpověděl. Trochu se kvůli tomu cítím špatně. Zavolám mu. Opravdu bych ho chtěl vidět.
26. srpen 2013
Neodvážil jsem se Bredovi zavolat, tak jsem mu jenom napsal sms. Dneska se s ním sejdu. Doufám, že se nebude zlobit. Těším se na něho, ale trochu se i bojím. Jsem do něho pořád zamilovaný? Je pravda, že jsem na něho myslel, ale nebylo to tak strašné, jak jsem si představoval, když jsem odjížděl. Když jsem byl pryč, líbil se mi tam jeden kluk. Myslel jsem, že z toho bude něco víc, ale nakonec nebylo. Dali jsme si sice pusu, no… spíš jsme se spolu vyspali, ale to bylo všechno. Nejspíš šlo o to, že se mi opravdu jenom líbil, nic víc. Nic jsem k němu necítil ani potom. Ale on byl fajn. Konečně jsem měl poprvé „normální“ sex a bylo mi dobře…
Za chvíli jdu za Bredem, ale musím si pořád připomínat, že má přítele. Ale vypadá to, že budu v pohodě. Těším se na něj hlavně proto, abych si měl s kým popovídat.
…. Bude za chvíli jedenáct hodin a já jsem tak unavený, že se mi už zavírají oči.
Celé odpoledne jsem byl s ním. Trochu mu porostly vlasy. Zdálo se mi, jako by je měl delší než já, ale líbilo se mi to. Měl jsem chuť mu na ně sáhnout. Trochu jsem se bál, že se na mě vážně bude zlobit, ale nezlobil. Říkal, že nevadí, že jsem mu neodepsal, jen že byl překvapený, když jsem zničehonic tak zmizel. A byl rád, že jsem dal to přezkoušení a půjdu do školy. Prý když budu potřebovat, tak mi s učením bude pomáhat. Ale já nepotřebuji pomáhat. Ani nevím, po kom to mám, ale leze mi to do hlavy všechno samo. Jen se mi prostě nechtělo. Ale tenhle školní rok to bude jinak. Rozhodl jsem se, že tu maturitu udělám za každou cenu. Chci Bredovi udělat radost.
Jsem tak strašně moc rád, že jsem ho viděl. Nevím, jak jsem to bez něho mohl tak dlouho vydržet.
Mám pocit, jako bych měl lítat. Dnešek byl prostě skvělý…
Jdu spát, jsem opravdu unavený a slíbil jsem Bredovi, že se s ním zítra sejdu hned dopoledne. Říkal, že jestli chci, tak mě vezme na střelnici. Prý tam občas chodí, aby nevyšel ze cviku. Pořád je v záloze, tak kdyby ho náhodou povolali do aktivní služby.
Doufám, že se to nikdy nestane. Neumím si představit, že by odjel, kdo ví na jak dlouho.
27. srpen 2013
Dnešek byl jeden z těch nejlepších. Pořád mám před očima Breda, jak tam stojí se zbraní a střílí. A když jsem si ho ještě představil ve vojenském, tak to bylo naprosto dokonalé. Měl jsem chuť vytáhnout telefon a vyfotit si ho. Asi bych se pak na něho koukal každý večer.
Když si zastřílel on, tak mi navrhl, jestli si to nechci zkusit. Nikdy jsem nic takového nedržel v ruce. Ale nakonec jsem to zkusil. Nevěřil bych, že výstřel má takovou sílu. Ruce mi vyletěly málem nad hlavu, nepočítal jsem s takovým zpětným nárazem. Když jsem viděl, jak ji Bred v pohodě drží a střílí a jen malinko mu vždycky cukly ruce, tak jsem si říkal, že to nemůže být tak těžké. Nakonec se postavil za mě a pomáhal mi. Říkal mi, jak ji mám držet, jak mám mířit, jak mám dýchat a kdy vystřelit. Celou dobu se mě dotýkal. Nakonec jsem vystřelil asi třikrát a pak jsem utekl na záchod. Prostě jsem to nedával. Vymluvil jsem se na to, že se mi strašně moc chtělo… Ale ještě teď se třesu, když si na to vzpomenu. Tak strašně moc bych chtěl, aby tu byl teď se mnou. Tolik věcí, co bych s ním chtěl dělat. Ale on má přítele, i když o něm nemluví, ale má…
Chtěl bych říct, že ho nemiluji, ale nejde to. Myslel jsem si, že mě to přes prázdniny přejde, ale nepřešlo. Jsem úplně v prdeli.
29. srpen 2013
Včera jsme se neviděli. Vymluvil jsem se na střevní potíže a s tím, jak jsem letěl na záchod, tak to pochopil, jako že fakt mám problém. Jo, mám problém a to je on…
Co mám dělat? Dneska ani nikam nejdu. Nechce se mi. Pořád myslím na to, jak se o mě opíral, jak mě držel za ruce, jak se dotýkal mého břicha, když chtěl, abych uklidnil dýchání, jak mě chytil za nohu, abych našel lepší postoj, nebo jak mě chytil za boky a pootočil mě. A taky jak se o mě opíral, když jsem střílel. Bože na nebi… Proč jsem na tu blbou střelnici šel? Teď ho nemůžu dostat z hlavy.
Za pár dní začne škola, už se s ním neuvidím tak často. Možná to bude lepší, nebudu mít čas myslet na blbosti. Ale to, že ho miluji, blbost není. Kdybych mu to tak mohl říct.
Zhluboka jsem se nadechl a na moment se posadil. Zahleděl jsem se do okna, kde jsem mohl vidět, jak se venku pohybují větve stromů. Vítr se postupně zesiloval a vypadalo to, že to snad přižene i nějaký déšť.
Odložil jsem deník a šel okno raději zavřít. Na moment jsem pohlédl dolů.
Byl to bezděčné a já si v tu chvíli přál, abych mohl dohlédnout do obchodu na Mela.
Kdybych mu to tak mohl říct.
Tyhle slova, co tenkrát Mel napsal, si já opakuji několikrát denně. Kdybych to byl tenkrát tušil, možná by se spousta věcí vyvíjela jinak. Určitě kvůli tomu, že se bál mi přiznat, začal vyhledávat krátkodobé známosti a odtud to pak vedlo k tomu, jak se potom choval. Co jiného by v tom mohlo být?
Možná kdybych mu řekl, že nikoho nemám… Ale kdo to mohl tušit?
Zašel jsem si nalít vodu a vrátil se zpátky ke čtení. Ještě jsem mrknul, kolik je hodin, ale když jsem zjistil, že je ještě dost času, pohodlně jsem se zas uložil a začetl se.
O rodičích nepsal skoro vůbec. Jako by tam ani nebyli. Snad jen dvě zmínky, ale bylo to o tom, že se s nimi zase pohádal. Většina z toho, co v dalších dnech Mel popisoval, bylo o mně a o škole.
Čím víc jsem to četl, tím víc mě svíral špatný pocit.
Miles mě miloval už tenkrát a já si toho nevšiml. Stále jsem to bral jako práci a ta práce měla každou chvíli skončit. Domluvili jsme se s jeho otcem, že pokud do konce října bude všechno v pořádku, skončím s jeho hlídáním.
Ale i přesto jsem ho upozornil na možnost, že se s Melem nejspíš budu vídávat dál, protože by to bylo divné, kdybych najednou přestal. Blížil se konec října a já si říkal, že budu mít víc času, když už Mela nebudu hlídat.
Ale byl to omyl.
Pan Bennett mi volal asi dva dny před koncem měsíce s tím, že Mel zmizel…
DIARY
25. říjen 2013
Nevím, jak dlouho to už vydržím. Miluji ho čím dál víc. Ale on se pořád chová jen jako kamarád. Ani jednou mi nenaznačil, že by ke mně mohl cítit něco víc. Proč si pořád něco namlouvám?
Za necelý měsíc bude mít narozeniny. Už vím, co mu koupím. Chci mu dát nějaký dárek a přemýšlím, že bych mu to řekl. Snad mu tím nezkazím narozeniny. Ještě tu chvíli to vydržím, ale pak mu to určitě řeknu. Aspoň budu vědět, na čem jsem. Dneska po škole jdu k němu. Už mi to nedělá problém a navíc – už jsem tam jeho přítele nikdy nepotkal.
Možná už s ním nechodí? Nevím, nikdy o něm nemluví.
28. říjen 2013
Dneska jsem zase byl u Breda. Učím se u něho a jde mi to lépe. Sice většinou mlčím, ale líbí se mi, jak sedím v obýváku a on mi dělá večeři. Už jsme to tak párkrát udělali. Ale donutil mě, abych dal vždycky našim vědět, že přijdu později, aby neměli strach. Nechtěl jsem. Nemusí je to zajímat. Ale pohrozil mi, že pokud to neudělám, že k němu přestanu chodit. Mrzelo mě to, ale nechtěl jsem, aby mě od sebe vyhodil. Tak jsem radši souhlasil. Stejně se s našima pořád nebavím. Ale ta smska mě nezabije.
Je to divné, ale slíbil jsem to.
Večeři chtěl dělat o něco později, protože měl nějakou práci. Byl zavřený u sebe v ložnici, s někým telefonoval a dělal něco v papírech a na počítači. Asi to byla ta práce, jak říkal, že vypomáhá svému kamarádovi a musí to do dvou dnů dokončit. Tak jsem ho nerušil. Byl jsem rád, že mě nechal u sebe a dokonce jsem tu večeři udělal já.
Ten a následující den byly poslední, kdy Mel byl v pohodě. Opravdu si pamatuji na to, jak mi udělal večeři. Je pravda, že ty tousty byly připálené, ale bylo to milé. Měl jsem pocit, jako bych měl někoho, kdo se o mně stará, někoho, kdo má o mě zájem. Pomalu jsem si začal uvědomovat, jak jsem v jeho přítomnosti rád.
A když mi pak další den zavolal pan Bennett, někdy po půlnoci, byl jsem v šoku.
Řekl jsem mu, že Mel odešel někdy kolem šesté hodiny a slíbil, že půjde rovnou domů.
A tenkrát jsem o něj dostal strach. Už tak strašně dlouho se netoulal… Už ani nebylo potřeba, abych ho tajně sledoval, zda jde domů nebo ne.
Proč se teda nevrátil? I když bylo po půlnoci, okamžitě jsem se oblékl a vyrazil ven.
Domluvili jsme se s panem Bennettem, že pokud se Miles objeví, tak mi hned dají vědět. Zkoušeli mu volat, ale nebral jim telefon. A já mu zatelefonovat ani napsat nemohl. Jak bych vysvětlil to, že mu volám tak pozdě?
Až o něco později, jsem si uvědomil, že než Mel odešel, tak se choval divně. Byl najednou zamlklý, nemluvil, nechtěl večeři. Prostě si najednou sbalil věci a odešel.
Co se vlastně stalo?
Pro jistotu jsem zkontroloval hodiny a pak netrpělivě převrátil stránku, abych zjistil, co bylo příčnou toho, že se to tak náhle zlomilo.
DIARY
1. Listopad 2013
Nesnáším je. Opravdu je nesnáším. Pořád mi lžou. Už ani nevím, jak to mám napsat. Nejraději bych to vyřval z okna, jak mě to bolí. Tak velké zklamání jsem ještě nezažil. I když mi strejda a Jefrey dělali ty věci, stejně tohle mě bolí o hodně víc. Chce se mi pořád brečet. Nechci ho už vidět. Nikoho.
Jsou to všichni lháři.
Jak mi to mohl udělat?
Jsem pro něho vážně jen práce?
Proč mě to tak bolí? Je to proto, že Breda miluji? Asi ano. Ale zradil mě.
2. listopad 2013
Dneska jsem nešel do školy a nikdo na to ani nic neříkal. Víš, tolik jsem ti toho včera chtěl říct, ale tak strašně moc mi bylo smutno, že to nešlo. Ani teď to není lepší. Ale potřebuji se někomu svěřit a ty o mně víš všechno.
Když jsem byl naposledy u Breda, tak se šel sprchovat a poprosil mě, jestli bych mu donesl čisté triko. Tak jsem zašel k němu do ložnice, abych mu ho donesl, ale ozvala se mu smska na telefonu. Chtěl jsem mu ho odnést, ale všiml jsem si toho čísla. Víš co? Myslel jsem, že je to vtip. Ale nebyl. Tu zprávu jsem nečetl, nikdy bych to neudělal, ale to číslo jsem opravdu poznal. Nebudeš tomu věřit, ale bylo to číslo mýho táty. Blbý co? Věříš tomu? Asi ne. Ale je to tak. Ani nevím proč, ale začal jsem prohlížet věci, co měl na stole. Měl tam různé papíry a několik složek. A pak jsem to našel. Vím, že se nemá lidem lézt do jejich věcí, ale udělal jsem to. Už jenom proto, že Bredovi přišla nějaká smska od mýho táty.
Když jsem to v jedné složce našel, myslel jsem, že špatně vidím. Četl jsem to dvakrát a vážně jsem se nespletl. Nechápal jsem to. Nechápu to. Naši mě nechali hlídat. Takže to všechno nebyla jen náhoda, ale byla to Bredova práce. Spíš je to jeho práce.
Ani nevíš, jak strašně mi bylo. Nedá se to ani popsat. Strašně to bolelo a bolí. Jsem pro něho jenom práce. Co jsem si namlouval? Už nikdy mu neřeknu, že ho miluji. Nesnáším ho.
Nenávidím celý tenhle zkurvený svět. Všechno je špatně. Všechno je jedna velká lež.
Utekl jsem od něho. Ale nedokázal jsem jít ani domů. Nemohl bych se na naše ani podívat. Jsou to největší zrádci. Už tolikrát mě zradili a udělali to znovu.
Celou noc jsem se toulal. Chtěl jsem od toho všeho utéct. Pořád jsem jenom brečel. Nakonec jsem sednul na vlak a chtěl jet za babičkou a za dědou. Stýská se mi po nich. Ale skončil jsem v polovině cesty. Jen bych jim přidělal starosti. Ale když já tak strašně moc chtěl s někým mluvit. Vykřičet to, jak moc jsem se cítil zrazený. Jak moc mě to všechno bolí. Nakonec jsem přespal na nějakém nádraží, už ani nevím, kde to bylo, a ráno jsem jel domů. Myslel jsem, že se vrátím, ale jenom co jsem uviděl náš barák, otočil jsem se a utekl. Nakonec jsem se nevrátil ani tu noc. Tašku ze školy jsem strčil do úschovny na nádraží, abych ji pořád netahal s sebou. Koupil jsem si něco malého na jídlo, protože jsem opravdu měl hlad. Chtěl jsem jít do parku, ale nakonec jsem potkal nějaké kluky a holky, kteří se mě ptali, co se mi stalo. Vymyslel jsem si, že jsem se rozešel s holkou, tak mě vzali do party, že se to musí zapít. Spali jsme u jednoho z nich. Neznal jsem nikoho, ale prostě jsem potřeboval s někým být a totálně jsem se ožral. Druhý den jsem odešel a zase jen chodil po městě, dokud jsem ho nepotkal.
Nechtěl jsem se s ním bavit. Strašně mě to bolelo, když jsem ho uviděl, protože jsem si hned vzpomněl, proč vlastně se mnou byl. Chtěl jsem od něho utéct, ale on mě nepustil. Bylo to poprvé, co jsem viděl, že je na mě naštvaný. Chtěl jsem mu říct tolik věcí, ale nakonec jsem to neudělal. Bolelo mě s ním jen mluvit.
A přesto že jsem se cítil tak zrazený, byl jsem rád, když byl vedle mě. Proč? Tak strašně ho nenávidím a přitom ho pořád miluji? Dotáhl mě k sobě a donutil mě se osprchovat a najíst. Ptal se, proč jsem mu nezvedal telefon. Proč asi? Co by asi tak řekl na to, že vím, co je vlastně zač? Že je soukromé očko, které mě hlídá?
Řekl jsem mu, že půjdu domů, ale nepustil mě. Asi mi nevěřil. Bylo to poprvé, co jsem u něho přespal.
Mohl jsem utéct v noci, když spal, ale neudělal jsem to. Prostě ho pořád miluji, ať se stalo, co se stalo.
Celou dobu jsem ale mlčel. I druhý den. Byl už o něco klidnější a omlouval se, že byl na mě trochu hrubý, ale že měl o mě strach.
To mu tak budu věřit. Určitě to není pravda, když mu naši za moje hlídání platí tolik peněz. A navíc… připomněl mi tím strýce. Chvíli jsem se ho i bál. Taky mi tenkrát nadával, jak měl o mě strach a podobné kecy a přitom mi pořád ubližoval.
Večer mě pak Bred odvezl do naší ulice a počkal, dokud jsem nezašel do našeho baráku. Ani ti nebudu říkat, jak to potom bylo doma. Akorát vím, že táta ztratil trpělivost a šel mi na nádraží vyzvednout školní tašku. To tak, beztak to byla jenom výmluva, aby mohl jít za Bredem vyzvědět, co se stalo. Ale on to neví. Nic jsem mu neřekl.
Už opravdu nemám nikoho, komu bych mohl věřit. Celý svět je jedna velká totální hovadina. MATRIX. A já jsem tu jen náhodou zabloudil…
Je mi strašně moc smutno. Tak moc, že to nedokážu ani vypsat. Každou chvíli se mi chce brečet. Nenávidím ho, za to, že mě zradil, ale chci s ním být.
Měl jsem problém se pořádně nadechnout.
Tenhle den, 2. Listopadu 2013, to byl Melův vůbec nejdelší zápis, co tam měl. Ale já už nebyl schopen číst dál. Roztřesenýma rukama jsem deník zavřel a zamkl. Uložil jsem ho zpátky, tak jak byl a ani se na něho nedíval, když jsem šuplík zavíral.
Opravdu jsem měl tenkrát o něj strach. Já si v tu dobu začal uvědomovat, že bych mohl k Melovi cítit něco víc, než jen to, že je to moje práce. A když zmizel a nikde jsem ho dva dny nemohl najít, měl jsem obavy, že došlo k nejhoršímu.
Když jsem ho tenkrát uviděl ve městě, pocítil jsem úlevu, ale zároveň jsem byl naštvaný, že zmizel bez jediného slova. Byla to taková tak naštvanost, kdy se člověk bojí o někoho, koho má opravdu rád. Chtěl by ho objímat, ale zároveň mu nafackovat za to, že udělal takovou kravinu.
Snažil jsem se tenkrát ovládnout, ale i přesto trocha té zloby unikla ven. Mel se mnou ten den nepromluvil ani slovo. Ani se na mě pořádně nepodíval. Obával jsem se toho, že v noci bude chtít utéct, ale nakonec zůstal. Vypadalo to, jako by mi chtěl něco říct, ale neudělal to.
Nenapsal, a ani mi nezavolal další dva dny. Ale od Bennettových jsem věděl, že je doma.
A moje „práce“ tím pádem neskončila.
Nemohl jsem ani ležet, nebo být v klidu, jak mě to zasáhlo. Vstal jsem z postele a začal chodit po bytě. Byl jsem jak tygr v kleci. Nevěděl jsem, co mám dělat. Automaticky jsem popadl cigarety, abych se aspoň nějak uklidnil a hned si jednu vytáhl. Už jsem si chtěl připálit, ale pak jsem cigaretu vztekle rozdrtil v ruce a vyhodil z okna. Praštil jsem zapalovačem o stůl tak silně, že praskl a benzín začal vytékat ven.
…připomněl mi tím strýce…
Tohle jsem vážně nechtěl, ale když já se tenkrát horko těžko ovládal. Opravdu jsem měl o něj strach, ale to mu už teď nevysvětlím.
Můžu mu vůbec někdy říct, jak moc ho miluji?
Těžko.
V jeho očích jsem stále zrádce.
Ztěžka jsem dosedl na židli a nepřítomně hleděl před sebe. Tolik se toho ve mně pralo. Tak moc, že jsem měl pocit, že vybuchnu a rozletím se na několik kusů.
Bylo mi z toho vážně smutno.
Byl jsem z toho stále v šoku. Jsem takový idiot!
Proč mi to nedošlo?
Proč jsem si toho nevšiml?
Proč jsem ho vůbec pro to triko posílal?
Proč jsem si nevzal telefon s sebou do koupelny, jak jsem to vždycky dělával?
Proč jsem si neuklidil papíry do šuplíku a nechal jsem práci roztahanou na stole?
Proč jsem ztratil veškerou ostražitost, a ten den naprosto vypnul mozek?
Jsem takový kretén…