Bylo definitivně rozhodnuto.
Budeme kupovat dům.
Druhý den po práci jsme se zastavili u paní Felingerové, kde jsme s ní a makléřem domluvili podrobnosti. Dokonce nám slevnila čtyři tisíce za to, že to bude rychle prodané. Měla pochybnosti, že se to povede, než se odstěhuje. Takhle pro ni bylo jednodušší vyřídit všechno potřebné.
Manželům Brooksovým to bylo trochu líto, když jsme jim ještě ten večer oznámili, že se budeme příští týden stěhovat. Nakonec nás aspoň přesvědčili, abychom si nejprve dali dům do pořádku podle svých představ a pak se přestěhovali úplně.
Byli však rádi, že u nich budeme pracovat dál a navíc budeme bydlet blízko. Měli opravdu strach, že odejdeme úplně. Hlavně Mel. Moc si ho za tu chvíli oblíbili a chovali se k němu jako k vlastnímu synovi.
Myslím, že Miles by konečně mohl být šťastný. Našel něco jako náhradní rodiče. Ale pořád je to o tom, že s těmi vlastními by si měl všechno vysvětlit a udobřit se.
Ale nejspíš to chce čas.
A ten my na sebe teď moc neměli. Návštěva u Brooksových a u paní Felingerové, zařizování v bance, kdy Mel už své peníze poslal jako zálohu. Neměli jsme čas si spolu ani v klidu popovídat. Večer jsme padli do postele a usnuli hned, co se naše hlavy dotkly polštáře.
Já měl teď trochu problém s tím, že budu muset odjet. Prozatím jsem Melovi nic neřekl, ale do pátku chyběl už jen jeden den.
Až na krátkou chvíli, kdy jsem se zastavil dole v krámku, jsem se celý čtvrtek nehnul z bytu.
Sbalil jsem si pár věcí do cestovky, abych byl připravený druhý den vyrazit hned co nejdřív po práci.
Už poněkolikáté jsem si vytáhl složku od Normena.
Procházel jsem všechno, co jsem měl k dispozici a probíral si veškeré možnosti, které jsem měl. Vždycky to končilo tím, že by z toho Jefrey mohl vyváznout a nic by se mu nestalo.
Ale když jsem měl odpoledne telefonát s Normenem, abych mu potvrdil hodinu příjezdu, oddychl jsem si. Aspoň něco udělat přeci jen můžu.
„Je ta informace potvrzená?“ zeptal jsem se.
Pochodoval jsem z obýváku do ložnice a zpátky. Několikrát jsem se zastavil u pracovního stolu a nad otevřeným šuplíkem přemýšlel, zda si vzít zbraň sebou, nebo ne. Dvakrát jsem na ni položil ruku, ale pak ji zase stáhl zpět.
„Je,“ odpověděl Normen. „Jefrey už nedostane žádné echo. Takže se pak rozhodni, co s tím. Na tvém místě bych ho utopil.“
„Ještě si to musím dobře promyslet. Pořád jde i o Milese. Nechci, aby ho do toho zatáhl,“ přehodil jsem si telefon na druhé ucho, protože mi už trpla ruka.
„Může se stát, že do toho stejně Mel bude zatáhnutý. I když je to malá pravděpodobnost, protože tenkrát nic nedokázali. Ale může se stát cokoliv. Sám jsi říkal, že ho Jefrey dvakrát chytil a donutil ho k prostituci.“
„Ani mi to nepřipomínej,“ zaskřípal jsem zubama tak hlasitě, že to muselo být slyšet i na druhé straně telefonu.
„Zítra končím ve dvanáct,“ zastavil jsem se u hodin a ještě jednou si přepočítal čas, který budu potřebovat na cestu.
Procházel jsem právě zpátky do obýváku, když se otevřely dveře a vešel Mel. Jen jsem na něj kývnul a dál poslouchal Normena.
„Můžu u tebe být tak někdy kolem deváté večer, když si dám trochu rezervu tak do desíti. Bude to stačit? Je všechno nachystaný, ať můžu hned dělat?“ okamžitě jsem změnil způsob vedení hovoru.
„Jo bude,“ pochopil Normen. „Nejpozději ve dvanáct bychom měli skončit.“
Jefrey půjde do baru na dvanáctou. Dost času to stihnout, než tam půjde, a nikdo se do té doby po něm nebude shánět.
Občas tam prý chodil i přes den, ale to jen když měl zakázku.
„Tak to stihnu v pohodě i s přestávkou na kafe. Doufám, že mi nachystáš aspoň večeři, když už tam kvůli tobě jedu.“
„Neboj. Za ten mejdan budeš platit pěkně tučné prachy,“ zasmál se. „Musíme přece zapít, že jsme se tak dlouho neviděli. A budou tam i holky, tak se máš na co těšit. “
„Je mi to jasný,“ zasmál jsem se taky.
„Tak budu čekat.“
Rozloučili jsme se a já konečně odložil telefon na stůl.
„Kdo to byl?“ zeptal se zvědavě Miles.
„Ten známý, co mu občas vypomáhám,“ odpověděl jsem a šel Melovi chystat oběd. „Máš velký hlad?“
„No, tak trochu,“ zavolal na mě z koupelny, kde si právě umýval ruce.
Zamířil do ložnice, aby se převlékl.
Zapnul jsem friťák, aby se nahřál olej a já mohl osmažit hranolky. Pak jsem ještě zapnul troubu, aby se dodělalo maso.
„Bude to za chvíli. Jak bylo v práci?“ došel jsem za ním do ložnice.
Mel stál u postele a díval se na tašku, ve které jsem měl sbalené věci.
„Ty už balíš? Vždyť se ještě nestěhujeme,“ zeptal se mě, ale pak stočil pohled ke stolu, kde stále ležela moje zbraň a papíry. „Jdeš na střelnici?“
„Jen jsem si dělal pořádek,“ došel jsem ke stolu a všechno, co jsem měl vytažené, jsem schoval do šuplíku a zamknul ho.
Nebyl jsem si jistý, jestli to Melovi jako vysvětlení stačilo. Ale nejspíš ne. Dobře jsem si všiml, jak se nenápadně díval ve skříni na polici, kde jsem měl skříňku s náboji. Ale ta ležela na místě tak jako vždycky.
Po chvíli si konečně vytáhl domácí kalhoty a triko a začal se převlíkat.
Přesto však pořád pokukoval po tašce. Viděl jsem na něm, že je z toho nervózní. Nevěděl, proč mám sbaleno. Možná mu to nedošlo, ani když slyšel, jak telefonuji.
„Mele, zítra musím odjet. Za tím, co jsem s ním telefonoval. Má nějakou práci a potřebuje to udělat co nejdříve. Je to dost důležitá zakázka a on potřebuje každou volnou ruku,“ nečekal jsem, až se znovu zeptá.
„Na jak dlouho?“
„Mělo by to být rychle hotovo, protože to v neděli musí odeslat. To bych měl být už zpátky.“
Počítal jsem však s tím, že se vrátím už v sobotu. Jen se budu muset před cestou zpátky trochu vyspat.
„Určitě?“ podíval se na mě.
Jeho pohled byl zvláštní. Tvářil se, jako by mu právě oznámili, že mu umřel pes.
„Určitě,“ přikývl jsem. „Neboj, je to jen pro teď.“
Mel už ale nic neříkal. Uklidil si věci a šel do kuchyně. Usadil se u stolu a čekal, až bude oběd hotový.
„Mele, děje se něco?“ zeptal jsem se ho, když jsem vytahoval hranolky z mrazáku. „Vadí ti, že jedu pryč? Slíbil jsem to, mu-“
„Nic se neděje. Jen jsem unavený,“ přerušil mě.
Položil ruce na stůl a opřel si o ně hlavu, jako by chtěl potvrdit to, co právě říkal.
„Nechce se mi ani mluvit,“ dodal ještě a zavřel oči.
V tichosti jsem dodělal oběd a v tichosti jsme ho i snědli. Mel prostě nechtěl mluvit. Viděl jsem to na něm. Určitě se mu můj odjezd nelíbí.
Celé to odpoledne nepromluvil ani slovo. Jen chodil po bytě jako mátoha, nebo se díval na televizi. Jenže jeho pohled byl nepřítomný a evidentně ani nevěděl, na co se dívá.
Několikrát jsem chtěl navázat hovor, ale vždy mě umlčel mávnutím ruky a předstíraným zívnutím.
Vypadalo to, jako by byl na mě naštvaný.
„Mele,“ nevydržel jsem to, když jsem si večer lehnul vedle něho. „Co se děje? Vážně ti tolik vadí, že pojedu pryč? Slíbil jsem to a je to opravdu důležité.“
Mel už otvíral šuplík a za dnešek se poprvé natahoval dovnitř, aby si vytáhl deník. Po mé otázce ho znovu zaklapnul a otočil se na mě.
„Opravdu jedeš kvůli práci pro toho kamaráda?“
Tušil jsem to. Nevěří mi…
„Opravdu. Jestli chceš, můžeme mu spolu zavolat,“ chtěl jsem Mela nějak uklidnit. Jakkoliv... I na tuhle variantu jsme s Normenem byli připravení.
„Opravdu se vrátíš?“
Tak touhle otázkou mě dokonale zaskočil. Počítal jsem se vším možným, ale s tímhle ne.
Mel se bojí, že…
„Mám strach, že se nevrátíš. Že chceš odejít,“ hlesl tiše a já viděl, jak se mu v očích zaleskly slzy.
Všechno se ve mně sevřelo. Měl jsem nepříjemný pocit. Bylo mi ho líto. On se opravdu bojí, že od něj už chci odejít. Celou tu dobu to nebyla naštvanost. Byl to strach…
„Vrátím se, nemusíš se bát,“ zvedl jsem ruku a pohladil ho po tváři. Palcem jsem mu otřel slzy.
Miles se nepatrně otřel tváří o mou dlaň, jako by si chtěl prodloužit ten dotek. Zapamatovat si teplo mé ruky.
„Pojedeš k nám domů?“
Další otázka, která ho trápila.
„To nemám v plánu a nemám důvod tam jezdit. Ale jestli chceš rodičům něco vyřídit, stavím se tam.“
„Nechci to,“ zavrtěl rychle hlavou. Přisunul se o něco blíž a zabořil obličej do mé hrudi. „Je mi jedno, co tam budeš dělat, ale přál bych si, aby ses opravdu vrátil.“
Řeknu mu to. Řeknu, co mě už tak dlouho tíží na srdci. Chci odjet s tím, že to Mel bude vědět. Chci, aby mi věřil.
„Mele, chtěl jsem ti-“
„Nic neříkej,“ přerušil mě už podruhé během našeho krátkého rozhovoru. „Nechci nic slyšet. Je mi jedno, proč tam jedeš. Jenom nezapomeň na to, co jsi mi slíbil. Jsem unavený. Chci spát,“ umlčel mě.
„Byl bych rád, kdy-“
„Nechci nic slyšet. Jsem opravdu unavený. Promiň.“
Myslel jsem, že mu řeknu o všem, co v sobě mám. Že mu konečně povím celou pravdu…
Ale umlčel mě.
Určitě se to v něm hodně pere. A nedivím se mu. Teď, když se pomalu všechno mění a přestává mít strach, já se seberu a chci odjet. A nepomáhá ani přesvědčování, že se opravdu vrátím.
Ještě dlouho potrvá, než Mel bude mít naprostou jistotu ve všem. Že se nebude bát toho, co ho ještě může potkat. Že bude věřit lidem.
Dal mi jasně najevo, že se nechce bavit.
A možná je to tak lepší. Až se vrátím, budeme na to mít dost času a já už budu o hodně klidnější.
Objal jsem ho a zavřel oči. Usínal jsem, stejně jako on. Držel se mně, jako by mi chtěl říct, že mě nikam nepustí.
Jen dva dny, Mele. Jen dva dny… Vrátím se, nemusíš mít strach…
Když jsem ráno zaklapl budík, ještě chvíli jsem ležel a pozoroval Milese, jak spí.
Nejspíš se nikdy dostatečně nevynadívám. Tak krásný kluk, i přesto, co všechno ho v životě potkalo. Snad jen ve snu má klid a nebojí se ničeho. Ale kdo ví… Noční můry se přihlásí u každého z nás, kdo něco prožil.
Vzal jsem telefon do ruky a nastavil foťák. Chci s ním být pořád. Aspoň fotku si s sebou vezmu.
Vstal jsem a připravil se do práce. Nachystal jsem Melovi ještě snídani a pak se vrátil do ložnice.
Přemýšlel jsem, jestli ho mám vzbudit, nebo to nechat na budíku.
Ale nakonec jsem ho jen políbil na tvář a odešel jsem.
Jsem zbabělec.
Nemám sílu se dívat na jeho smutný obličej. Slíbil jsem mu, že se brzy vrátím a to dodržím.
Většinou mi to v práci uteklo rychle.
Ale dneska…
Měl jsem pocit, jako by nějaká neviditelná ruka držela hodinové ručičky, aby se nehly ani o kousek.
Byl jsem duchem mimo, a málem jsem připekl koláče, které jsem právě pekl.
Už mě i pan Brooks poplácal po rameni a smál se, že jsem nejspíš zamilovaný. Že mě takového nezná.
Kdyby tak věděl…
Celou dobu jsem přemýšlel, zda o pauze zajít za Melem do krámku.
Ale stejně jako ráno, ani teď jsem neměl odvahu. Ani on se neukázal. Pro pečivo přišla paní Brooksová a Mela jsem slyšel jen z chodby.
Jako by se mezi nás postavila neviditelná zeď.
„Děje se něco?“ zastavila se paní Brooksová u mě. „Pohádali jste se?“
„Ne, nepohádali. Proč?“ udiveně jsem na ni pohlédl.
„Miles tu nechce jít a chodí od rána jako mátoha. Ani se neusmívá.“
Otřel jsem si ruce od těsta a přešel blíž k paní Brooksové.
„Občas vypomáhám jednomu známému a on teď potřebuje nutně s něčím pomoct a spěchá to. Musím odjet na víkend a mám pocit, že Mel má strach, že se nevrátím,“ řekl jsem tiše.
„A má důvod, proč by se toho měl bát?“
„Nemá. Určitě je to jen na ty dva dny. Ale od včerejška, když jsem mu to řekl, tak se mnou nechce mluvit. Jen se ujišťoval, že se vrátím. Šéfová, můžu vás o něco poprosit?“
„Samozřejmě. Ale nejdřív mi podej tu bednu,“ ukázala na hromadu za mnou.
Došel jsem k bednám s čerstvým pečivem, vzal tu horní a vrátil se k ní.
„Můžete se na Mela zajít podívat, jestli je v pořádku?“
„Ale určitě,“ usmála se a převzala si housky. „Přijede zítra syn a bude tu do neděle. Tak ho pozveme k nám. Určitě si budou rozumět.“
„Děkuji,“ oddychl jsem si. „Jen, neříkejte Melovi, že jsem vás o to požádal. Asi by se mu to nelíbilo.“
„Neboj, mlčím jako hrob, a o Mela si nedělej starosti.“
Od té chvíle čas utíkal o něco rychleji. Byl jsem klidnější, když jsem věděl, že se paní Brooksová o Mela postará a on nebude celou dobu sám. Nechtěl jsem, aby seděl někde v koutě a trápil se. Nechci, aby další zápis v jeho deníku patřil mezi ty smutné. Ale nejspíš tomu nezabráním…
Ale chápu jeho strach. A o to víc, začínám mít výčitky, že ho tu tak nechávám.
Ale…
Chci s Jefreym udělat konec jednou pro vždy. Než dva dny beze mě, je pro Mela důležitější, aby se ho už nikdy nemusel bát.
Nakonec jsem do krámku ještě zašel.
Osprchovaný, převlečený a s taškou v ruce. Nechtěl jsem odjet bez rozloučení.
Ale v momentě, kdy se můj pohled střetl s Milesovým, všechno se ve mně sevřelo.
Tvářil se přesně tak, jak mi říkala paní Brooksová, která teď stála vedle něj a kontrolovala dnešní objednávky.
Zdržovat se nějak dlouho nemělo smysl. Potřeboval jsem odjet co nejdříve a čím déle bych s Melem byl, tím by to bylo horší. Nejen pro něj, ale i pro mne.
Ujistil jsem ho, že se určitě nejpozději v neděli vrátím.
Když jen přikývl a tiše mi popřál šťastnou cestu, zastavil jsem se.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Byl jsem na okamžik na vážkách, jestli to nakonec nemám odvolat.
Jako bych měl najednou pocit, že když odjedu, že se něco stane.
„Neboj, budu v pořádku,“ dodal ještě Mel o něco hlasitěji, když viděl, jak jsem zaváhal.
„Určitě budeš,“ usmál jsem se na něj a moje rozhodnost byla zpět.
„Zítra můžeš přijít k nám. Teda přijdeš k nám,“ zasmála se paní Brooksová. „Chystáme párty a budeme tě čekat.“
Když se za mnou zavíraly dveře, usmíval jsem se. Mel se pokoušel protestovat, ale šéfová mu nedala na vybranou. Nasedal jsem do auta s lepším pocitem, než s kterým jsem ráno vstával.
Bude to v pohodě.
Byl pátek a silnice byly o něco plnější, než obvykle. Jen než jsem se dostal na dálnici, trvalo mi to hodinu. Z tama už to je jen šest hodin čistého času jízdy a s přestávkou o něco déle.
Zastavil jsem se někde v polovině v jednom motelu. Objednal jsem si silné kafe a usadil se venku.
Potřeboval jsem si odpočinout. Už tak jsem byl unavený z práce a ještě k tomu ta dlouhá cesta.
Než jsem dopil to zabijácké kafe, protože obsluha ho udělala opravdu poctivě, vykouřil jsem ještě tři cigarety a absolvoval asi pětiminutový telefonát s Normenem.
„Už se na tom pracuje,“ ujistil mně.
Ještě mi řekl, kam mám přijet a pak už jsme se rozloučili.
Už jsem chtěl vstát a jít do auta, když jsem znovu popadl telefon a vytočil ještě jedno číslo.
„Dobrý den, tady Bred…“ ozval jsem se, jakmile pan Bennett zvedl telefon. „Ne, nebojte se, nic se neděje. Jen jsem si říkal, že bych vám dal vědět, jak se mu daří…“
Manželé Bennetovi byli rádi, že je Mel v pořádku a měli radost z toho, že opravdu pracuje a že se rozhodl koupit si své vlastní bydlení.
„A to ho necháte bydlet samotného?“ podivil se pan Bennett. „Budete někde poblíž, nebo to máme brát tak, že už ho nebudete hlídat?“
Nedivil jsem se, že se zeptal. Byla v jeho hlase cítit obava o Milese. Už ho strašně dlouho neviděli a mají o něj strach. Zvlášť teď, když je tak daleko.
Ale já jim na tyhle otázky odpověděl jednoznačně.
„Ten dům kupujeme společně. Zůstanu s ním. Miluji vašeho syna.“
Ticho, které bylo na druhém konci telefonu, se dalo očekávat. Byli v šoku. A já také.
Bylo to spontánní, ale poprvé jsem to řekl nahlas. Konečně jsem vyslovil to, co už tak dlouho v sobě držím. Ale říct to Melovi… Nejspíš to nebude tak lehké, jako teď.
„Myslíte to s ním vážně?“ ozvala se nakonec paní Bennettová.
„Ano myslím.“
„Jste spolehlivý člověk. Věříme vám… Opatrujte našeho syna, prosím…“
Tahle poslední slova mi ještě dlouho zněla v uších.
Budu ho opatrovat. Nemusíte se bát.
Blížila se devátá hodina, když jsem vjížděl mezi první domy toho tak známého města. Nikde jsem se nezastavoval. Projížděl jsem celé město na druhý konec s jediným cílem. Vyřídit to a vrátit se co nejdříve zpátky.
Trochu jsem zpomalil, když jsem přijížděl k místu určení.
Obytné domy zůstaly někde za mnou a přede mnou se vynořily starší budovy, sloužící jako překladiště. Sklady už nebyly vůbec využívány. Byly většinou prázdné, a to už delší dobu.
Okolí nebylo udržované a chodník šel od cesty rozeznat jen podle prorůstající trávy.
Už od Normena jsem věděl, že tohle svému účelu dlouho sloužit nebude. Chystá se demolice a místo toho tu má vyrůst sportovní areál.
Pomalu jsem projížděl a sledoval číslování jednotlivých objektů.
Když jsem zahlédl to správné číslo, zajel jsem do boční ulice.
Byli tam. Čekali na mě, tak jak bylo domluveno.
Zaparkoval jsem kousek od nich. Vystoupil jsem a šel do kufru pro tašku. Vytáhl jsem druhé kalhoty a boty a začal se převlíkat.
„Vidím, že jsi to stihl ještě dříve, než jsi říkal,“ usmíval se na mě Normen už z dálky.
Další tři chlapi postávali u dvou aut, kterými sem dojeli.
„Jo,“ odpověděl jsem jednoslovně. Upravil jsem si kalhoty a zavázal boty. Hodil jsem věci zpátky do kufru a zabouchl ho.
„Cesta v pohodě?“ natáhl ke mně ruku se složkou.
„Jo, v pohodě,“ otočil jsem se k příjezdové cestě, jako bych se chtěl ujistit, že za mnou nikdo nejel.
Pořádně jsem se protáhl, protože jsem po té cestě byl pěkné ztuhlý. Zapálil jsem si cigaretu, labužnicky potáhl a teprve pak si přebral od Normena složku.
„Vidím, že ses na to dobře ohákl,“ ukázal prstem na mé černé triko, maskáčové kalhoty a vojenské boty.
Jen jsem se usmál a nějak to nekomentoval. Prohlížel jsem si vše, co mi složka mohla nabídnout.
„Co ta krysa z mravnostního?“ zeptal jsem se, když jsem si prohlížel další fotky, které za těch pár dní stihli udělat.
„Byl neopatrný. Je ve vazbě. Pěkně si na něho došlápli. Prošli mu všechny záznamy i bankovní účty. Dokonce ztopil i nějaké důkazy, tak to šlo opravdu rychle.“
„Jak to víš?“ podal jsem mu složku zpátky. Odklepl jsem popel a znovu si potáhl.
Normen se na moji otázku jen usmál. Dal mi tím jasně najevo jednu věc, aniž by ji musel říct nahlas.
Neptej se.
Kouřil jsem pomalu. Dával jsem si na čas. Přijel jsem s předstihem a já nechtěl být v nervu. Nejspíš bych ho asi jinak zabil.
„Kde je?“
Mlčky jen ukázal na budovu na konci ulice.
„Jak jste ho sem dostali?“
„Jedna z mých holek mu nabídla svezení,“ otočil se a ukázal na mladýho kluka, který se tam živě bavil s ostatními.
„A to šel dobrovolně?“
„Prostě je tu…“
Zadíval jsem se na mladýho, na kterého Norm ukázal. Byl opravdu krásný. Měl skoro dívčí rysy a štíhlou postavu. Nedokázal jsem si představit, že někdo takový si dokáže poradit s tím, co práce u Normena vyžaduje.
„Nenech se mýlit vzhledem,“ ozval se Normen, jako by věděl, na co právě myslím. „Je jeden z nejlepších a to že takhle vypadá, má pro nás velkou výhodu. Jako právě teď.“
Ještě jednou jsem si potáhl a pak zahodil nedopalek na zem. Rozdrtil jsem ho tvrdou podrážkou mé boty. Znovu jsem si od Norma vzal složku, prošel si fotky a pár jsem si jich strčil do kapsy.
„Chceš, aby někdo šel s tebou?“ zeptal se mě, když viděl, že si sundávám hodinky.
„Ne, tohle si vyřídím sám.“
Přešel jsem ke svému autu, dal jsem hodinky do přihrádky a vytáhl z ní kožené rukavice.
„Bylo by fajn, kdybych neměl na krku vraždu,“ povzdechl si Normen, když viděl, jak si je natahuji na ruce. „Jdu s tebou. Budu čekat u dveří, kdybys něco potřeboval.“
Otočil jsem se ke skladu, který mě teď zajímal víc, než cokoliv jiného.
„Neboj,“ odpověděl jsem už s vážným pohledem. „Ale… Máte něco, aby vám pak nezasvinil auto?“