Někde v Pekle
Hospoda u Tří rohů se netěšila dobrému jménu ani v Pekle. Při své poloze u Zagarova zálivu byla původně námořnickou krčmou, ale časem se stala oblíbeným lokálem podloudníků, pašeráků a veteránů všemožných bitev. Rozlehlou, ale nízkou a temnou nálevnu věčně halil dým z vojenských cigaret. Jejich pach, který připomínal hořící shnilou slámu, se mísil se smradem rybiny. Mezi četnými dekoracemi se nad barovým pultem obzvláště vyjímala nakřivo přibitá hlava hydry a vedle toho tři rohy z bůhví čeho, které dali údajně hospodě název.
Hospoda byla rušná hlavně v noci, přes den, kdy se paprsky slunce pokoušely dobít skrz zavřené okenice dovnitř a aspoň trochu osvětlit to ponuré místo, tam sedělo jen velmi málo hostů. Stejně jako dneska.
Vysoká démonka u výčepu bezmyšlenkovitě leštila sklenice, barman seděl u stolu vedle baru a hrál o drobné mince s bezzubým pašerákem karty a v nejzazším koutu lokálu seděla do pláště zahalená postava a usrkávala něco, co se mohlo vzdáleně podobat pivu.
Prudce otevřené dveře skříply v pantech a vytrhly démonku z letargie, ta se se zájmem podívala na nově příchozího.
„Rundu pro všechny!" poručil příchozí zvesela.
„To tě vyjde levně, Karasi, když tu ještě nikdo není," ozvala se výčepní.
„Co na tom záleží, napijte se se mnou alespoň vy," mávl rukou příchozí démon.
„Dračí krev, jako vždy?" hádal barman.
Hostovy ocelově šedé oči se zaleskly.
„Ne, brácho, tentokrát Vlčí uši!"
Barman hvízdl skrz zuby, vstal a odněkud zpod barového pultu vytáhl velkou černou láhev, kterou už očividně dlouho neotvíral.
Nebylo divu.
Vlčí uši bylo celkově nejdražší pití v Pekle, něco co pili jen vysoce postavení démoni. Barmanovi se jen náhodou podařilo získat tři lahve téhle skvělé tekutiny, a to jen díky zkušeným pašerákům, kteří před lety jeho hospodu navštívili.
Naopak nejlevnějším a nejčastějším pitím spodní vrstvy byla právě dračí krev, hustá nazlátlá tekutina, která mohla připomínat pivo, ale chutnala kovově sladce jako krev a děsně z něho bolela hlava.
„Vylešti ty sklenice pořádně, zlato, když nalévám naše nejlepší pití," zahalekal barman.
Démon u stolu v koutě si významně odkašlal.
„Nalej i jemu, já platím," vycenil Karas v úsměvu své bílé zašpičatělé zuby.
Démonka zanesla pašerákovi sklenku a ten ji pozvedl.
„Ať je ti štěstí nakloněno, vojáku."
„Už se stalo," řekl Karas a shrnul si z čela pramen hustých vlasů barvy medu.
Na pravé ruce měl dva neohebné prsty. Také jeho tvář s vystouplými lícními kostmi, malým nosem a plnými rty byla poznamenaná. Bradu roztínala hluboká jizva.
„Neposadíš se ke mně, vojáku?"
Karas přikývl a zamířil ke stolu, Při chůzi napadal na levou nohu, a taky mu chybělo kus pravého křídla. Když si sedal, rozhalená košile odhalila kousek tetování na hrudi.
A hrome, Havran, pomyslel si pašerák a lehce se zamračil.
„Co se přihodilo, Karasi?" zacukrovala démonka.
„Prozraď nám, co je to za oslavu."
„Nesmím. Přísně tajné, krásko."
„Tak se napijeme," navrhl barman.
„Na Havrany!" zahalekal Karas.
Démonka, barman i pašerák sebou při zmínce o vražedném oddílu, o kterém slyšel snad každý v Pekle, i když jen máloco z toho byla pravda, trhli.
Návštěvník v rohu putyky, kterého si nikdo nevšímal, zpozorněl.
„Ha, kdo tady vzpomíná na nebožtíky?" ozval se ode dveří rozjařený hlas.
Do hospody vstoupil snědý urostlý démon. Mahagonové vlasy měl spletené do spousty copánků, na jejichž koncích se houpaly malé lebky vyřezané z kosti.
„Hane!" zvolal Karas při pohledu na nově příchozího a použil přezdívku, kterou mu vymyslel, když byly malí.
„Sari!" zaradoval se oslovený, vrhl se k démonovi, vytáhl ho zpoza rohu a objal.
„Musím si tě prohlédnout, kamaráde! Jak už je to dlouho? 150 let? Najednou ses vytratil a nedal si o sobě vůbec vědět!"
Popadl jej za ramena, potřásl s ním a otočil, jako by ho chtěl ohodnotit.
„Barmane, sem s tou flaškou!" poručil.
„Co se stalo?" zajímal se Han.
„Vypadáš, jako bys vyhrál hlavní cenu v loterii."
Karas ho poplácal po rameni.
„Vracím se do služby, kamaráde!"
„Nekecej!" vydechl údivem Han.
Věděl, že se Karas přidal kdysi dávno k jednotce Havranů, ale od té doby o něm moc neslyšel, protože práce ho zaměstnávala víc, než čekal, a taky ji musel udržovat v tajnosti. A před 150 lety se vytratil úplně. Jediné, co věděl, bylo, že se při poslední akci dost ošklivě zranil, ale co dělal dál, byly jen dohady a domněnky.
„Velitel znovu povolává Havrany!" vykřikl vesele Karas a pozvedl sklenku.
Hanovi klesla čelist, pašerák se zakuckal a démonce vypadla sklenka z ruky.
V koutě sedící neznámý se ušklíbl.
Idiot. A tohle má být elita Pekla? pomyslel si v duchu.
O pár minut později hodil na stůl hrst mincí a neslyšně se vytratil.
Čekala ho ještě jedna práce, než dokončí svůj úkol.
O několik hodin později
Razah seděl na lavici v jedné z venkovních hospod a nervózně ťukal prstem na těžký dubový stůl. Ze svého místa se díval na pec uprostřed zastřešené plochy. Hospodský a jeho pomocníci pobíhali sem a tam, protože v tuhle hodinu tu bylo docela narváno. A i když se tu i vařilo, tak si kromě kořeněného piva nic neobjednal. Nějak neměl chuť.
Byl zvyklý scházet se s klienty na rušných místech, zvlášť po tom, co začal pracovat jako špion, ale až takhle veřejně? Pomalu v nejrušnější části téhle oblasti?
„Tohle je záloha," uslyšel najednou hlas svého klienta. "Není samozřejmě moc velká, aby se ti s ní nevyplatilo vypařit. I když jsi prokázal, už mnohé služby přesto jsi pořád Havran a musíš se ještě hodně snažit, abychom ti věřili úplně. Navíc je tu pořád riziko, že tě chytí a donutí mluvit. Zbytek dostaneš samozřejmě po splnění úkolu."
Uslyšel cinkání a pak ucítil v dlani chladné, těžké mince.
Démon zvedl zrak.
Svého zákazníka neznal a v souladu s etikou své profese a zdravým rozumem nežádal, aby tomu bylo jinak. Muž mu na první pohled připadal poněkud zženštilý, měl pěknou jakoby zlatem poprášenou tvář s výraznými lícními kostmi a smyslnými rty, ale jeho jantarové oči byly tak studené, až i ostříleného démona zamrazilo.
„Rozuměl jsi všemu?"
„Ano, pane."
„Tady máš dvě lahvičky."
Klient sáhl do kapsy svého drahého hábitu.
„Jednu, maximálně dvě kapky pro každého, nezapomeň."
„Jistě, pane," kývl démon.
„Nezklameš?"
„Ne, pane."
Ani za nic na světě by nechtěl zklamat ty ledově chladné jantarové oči.
„Dobrá. Dám ti vědět, kdy si máš přijít pro odměnu."
„Díky."
S těmito slovy se muž zvedl, ladně proplul kolem stolů a zmizel ve tmě.
Razah si zhluboka oddechl a napil se piva. Jestliže neměl před schůzkou moc velkou chuť na jídlo, teď ho přešla úplně.
Každopádně neměl moc na výběr. Když se rozhodl zradit, věděl, do čeho jde, a věděl, že nebude cesta zpět. Pokud na něho přijdou, tak ho bez milosti zabijí. Ne, vlastně ne. Napřed si ho podá jeho velitel, pak Baal, a pokud z něho něco zbude, tak ho dorazí Lucifer. Přesto ten, kdo tahal v pozadí za nitky, byl tak přesvědčivý, a i když ho ještě neviděl, tak měl z něho takový strach, že by bez váhání souhlasil se vším, co by přikázal. Přesto ho trochu štvalo, že vůbec neví, proč to dělá. I když věděl, že základní pravidlo je nepokládat otázky, mohli mu aspoň trochu nastínit, oč jde.
Ne, že by litoval toho, co udělal, ani jak se rozhodl, ale přece jen by byl rád něco víc než jen nájemný vrah a kus hadru.
S povzdechem do sebe kopl zbytek piva a hodil odpočítané mince na stůl. Zítra ho čekala náročná práce.
Les byl hustý. V korunách vysokých, liánami ovinutých stromů poletovali ptáci, mezi kmeny se občas mihlo nějaké drobné zvíře. Dole mezi stromy panoval věčný stín, protože paprsky slunce ani měsíce nemohli proniknout skrz tak husté stromové větvoví. Na zemi pod spadaným listím a nízkým podrostem byla spousta suchých větviček, ale žádná z nich nezapraskala pod podrážkami vojenských bot.
Karas s potěšením vdechoval vůni lesa. Byl to skvělý pocit být zase v akci.
Rozhodně si tuhle šanci nechtěl nechat ujít, proto se rozhodl udělat cokoliv, aby splnil svou povinnost a taky sobě i jiným dokázal, že i když je mrzák, stále může fungovat jako plnohodnotný voják.
Ze zamyšlení ho vytrhl Razahův hlas.
„Tady začíná Teraelovo území," oznámil.
„Od této chvíle si hlídejte záda, dělejte svou práci, kryjte jeden druhého a hlavně žádné hrdinské činy, které by vás mohli jakkoliv prozradit. Pokud vás
někdo chytí nebo se jinak prozradíte, jste v tom úplně sami, jasné?" vysvětloval tiše a na každého se pevně podíval.
„Pokud narazíte na nepřítele, pokuste se mu vyhnout. Žádné rozbíjení palic, žádné provokace, žádné zabíjení. To je rozkaz!"
Karas nepochyboval o tom, že Razah je dokonalý voják a vůdce, přesto mu někde v podvědomí blikalo varovné červené světýlko a něco mu říkalo, že by ho neměl spouštět z očí.
Jejich jednotka se rozdělila už na začátku lesa na dva samostatné oddíly. Jeden vedl jejich velitel Nerit a druhou jednotku právě Razah, který zastupoval druhou nejvyšší pozici v jednotce.
„Elathan, Mathim, Rosier a Balberith zůstanou tady a budou hlídat. Ostatní kupředu!"
Ovšem neušli moc daleko, když je zastavil Remuel, který šel vpředu a kontroloval případné nalíčené pasti.
„Bariéra. A zatraceně dobře maskovaná," procedil skrz zuby.
„Postarej se o to."
Malý démon s modrými vlasy staženými v týle vytáhl z hluboké kapsy několik nevelkých amuletů. Dlouho se mezi nimi přebíral, až nakonec vybral šest, které pak bral jeden po druhém do ruky a zvolna s nimi mával ve vzduchu.
„Nadstandardní magická bariéra. Do prdele s ní. Je na zakázku a kurevsky dobrá. Ten, kdo ji vystavil, chce něco kurva dobře schovat," mračil se.
„Nechci slyšet, že to nejde," zasyčel Razah.
„To jsem neřekl, jen že to půjde na hovno."
Po dalších neúspěšných pokusech a kletbách se Razah rozhodl, že nemá cenu dál pokračovat a zkusí, jestli výš nebude bariéra trochu slabší a nedalo by se projít tudy.
„Dobře. Prubnu to," odpověděl na návrh Remuel.
Když po dlouhé době přistál, tekl z něj pot.
„Tak co?"
„Je to možné. Sice hodně vysoko a je to těžké, ale dá se tam dostat," odpověděl zadýchaně Remuel.
„Fajn. Konečně. Karasi, ty čekáš tady, ostatní se mnou. Remueli, ty jako první a uděláš nám průchod." zavelel Razah.
Nevěděl sice, jestli dělá dobře, když tady Karase nechává čekat, přesto nechtěl riskovat neuposlechnutí rozkazu, protože by to znamenalo otázky. Ale ti čtyři věděli, co mají dělat, a pokud by došlo k nejhoršímu, snadno by ho umlčeli. Mrzák nemá moc šancí proti zdravému perfektně vycvičenému démonovi.
A taky neměl čas se tímhle zatěžovat. Už tak ztratili spoustu času a neměl ani ponětí, jestli na sebe neupozornili pokusy projít přes bariéru. Navíc pro jeho plán na ně nesměli přijít dřív, než bylo potřeba. Přesto byl tak vzrušený z toho, že má cíl na dosah, až se neubránil krutému úšklebku. Naštěstí byli všichni zaměstnáni Remuelovými pokyny, takže si toho nikdo nevšiml.
Pleskání křídel dávno utichlo. Les klidně šuměl. Ptáci poletovali z větve na větev, malá zvířata přebíhala mezi kořeny stromů. Karas ležel ukrytý v houští.
Nevšímal si okolí, přesto jeho vycvičené smysly automaticky reagovali na sebemenší podnět. Slyšel bzučení hmyzu, šelest o sebe se otírajících stébel, jemné šustění listů, když po nich přeběhlo nějaké malé zvíře. Proto tlumené prasknutí větvičky slyšel ještě dříve, než mezi stromy zaznamenal pohyb.
Karas znehybněl, a jak jen mohl, stáhl se do útrob stínu, protože procházeli kolem něho. Napočítal čtyři démony. Tím si byl jistý, protože andělé při pohybu vydávají charakteristický zvuk, když se jejich peří otírá o sebe, kdežto kožnatá křídla ne.
Pohybovali se ostražitě a zachovávali naprosté ticho.
Když prošli kolem něj a zašli za stromy, utichl i jejich krok. Ne proto, že by se vzdálili, ale protože se zastavili. A Karas vycítil šanci. Netušil, co se to děje, ale jeho pocit neklidu narůstal. Začal se tím směrem blížit. Ostré trny mu poškrábaly obličej, svalů se zmocňovala křeč, ale přesto se při pohybu neprozradil sebemenším zvukem. Konečně se připlížil natolik, aby narušitele viděl a slyšel. To, co viděl, jej však natolik překvapilo, že málem zapomněl i dýchat. Byli to ti čtyři démoni, které Razah nechal čekat zhruba v polovině lesa. Jména si nepamatoval, ale to byl teď ten nejmenší problém.
Vysoký snědý démon s jizvou na čele vydával rozkazy.
„Rozdělíme se. Vy dva vlevo, já s Elathanem vpravo. Žádné slitování a žádní zajatci. Moc to nepřehánět a neupozorňovat. Jde jen o to, aby se Razah mohl nepozorovaně dostat k tamté věci a pak rychle zmizet."
Pak jim podal obě lahvičky a sám si z jedné ukápl dvě kapky.
„Jen dvě, jasné? Tu druhou pak použijete na mrtvoly. Nezapomeňte, že tam musí v první řadě najít nás a Razaha."
Když si pak každý z lahvičky ukápl do dlaní a přetřeli si tváře a čela tekutinou, Karim musel skousnout ret, aby nevykřikl.
Démoni se totiž začali měnit. A to ne jen tak ledajak, ale na čtyři členy andělské Michaelovi jednotky známé jako Světlonoši, kteří byli zapřisáhlými nepřáteli Baalovy jednotky a už od počátku věků se vraždili na všemožné způsoby.
Karasovi po zádech stékal ledový pot. Lehce si totiž spočítal dvě a dvě dohromady. Pokud se mezi Havrany objeví tihle čtyři démoni maskovaní jako Světlonoši, bude to krvavá řežba.
Chtěl něco udělat, věděl, že musí něco udělat, jenže se cítil tak strašně bezmocný. Poprvé zalitoval, že tuhle práci dostal. Proč jen musel být takhle neschopný? Proč ho velitel povolal zpátky? Bylo to snad jen ze soucitu? Aby mu ukázali, že má naději, a pak to šlo všechno do hajzlu? Proč se to muselo tak kurevsky zvrtnout? Měl přece jen pozorovat, ne čelit skutečné hrozbě.
Věděl, že nemá šanci. Dokonce ani s využitím překvapivého momentu by ve svém stavu a jen s dýkou v ruce nedokázal porazit čtyři perfektně vycvičené démony. Jednoho snad, dva nanejvýš, ale všechny určitě ne.
Varovný signál v jeho hlavě řval ostošest, ale Karas mohl jen bezmocně zatínat pěsti.
Musím přijít na nějaký způsob, jak varovat jednotku a velitele, uvažoval Karas.
Avšak ani jedna z myšlenek, které mu běhaly hlavou, mu žádný proveditelný způsob nenapověděla.
Pak se démoni shlukli blíž k sobě, ten snědý vytáhl něco z kapsy a najednou všichni s lupnutím zmizeli.
Karasovi v tu chvíli spadla čelist.
Přenesli se pomocí artefaktu, který používají pouze nejvýše postavení mágové. Touhle silou se taky přemísťovali nejvyšší andělé a démoni, jenže ti k tomu artefakt nepotřebovali.
Karas zakroutil hlavou a vyskočil na nohy.
Vytáhl komunikátor, jenže bariéra musela rušit i signál. Byl zoufalý.
Rozběhl se proti bariéře a vší silou do ní narazil. Bylo to, jakoby narazil do zdi. Zkusil to ještě jednou. A znovu. A ještě. Šílený vztekem a zoufalstvím bušil pěstmi do bariéry, ovšem ta se ani nehnula. Nakonec po ní vyčerpaně sklouzl na zem a nemohl ani popadnout dech.
Zvedl hlavu a nenávistně se podíval na oblohu nad sebou.
Když se mu trochu uklidnil dech, zvedl se, natáhl ruce a začal opatrně ohmatávat povrch neviditelné překážky. Nepatrně se podvolovala, dovolila, aby do ní vtiskl první články prstů, ale hlouběji byla tvrdá jako ocel. Karas vzdychl. Pořádně se zasekl a snažil se po hladké stěně vyšplhat vzhůru.
Bylo to horší, než očekával. Už po několika metrech ucítil palčivou bolest v prstech, která mu vystřelovala až do ramen. Navíc po předchozích pokusech se mu začala výrazně ozývat zraněná ruka a nakonec jeho tíhu neunesla a on se pustil. Tvrdě narazil na zem, až si vyrazil dech a zazvonilo mu v uších.
Chvíli ležel omráčený a pak se zvedl. Musel přemýšlet. Přece musí být nějaký způsob, jak téhle katastrofě zabránit.
A les si dál klidně šuměl.
Mohl by se vrátit a přivolat někoho na pomoc.
Jenže to už by bylo stejně pozdě.
Najít velitele a všechno mu říct by byl proveditelnější nápad, ale opět časově neproveditelný, protože si nebyl jistý tím, jestli už velitel není v paláci.
Znovu se proto jako smyslů zbavený vrhl proti stěně.
„Psss," zašeptal Amon, jeden z velitelovi jednotky, kteří se do Teraelova paláce dostali dřív než Razahova jednotka.
Znehybněli.
„Jak to vypadá vepředu?"
„Čisto."
„Zaslechli jste něco?"
Zavrtěli hlavami.
„Pokračujeme," pokynul Amon.
Cítil neurčitý neklid, jakousi předtuchu neštěstí, kterou nedokázal potlačit. Všechno probíhalo podle plánu, možná až příliš hladce, nicméně stále měl pocit, že něco přehlédl. Kdyby tu byl velitel, probral by to s ním, jenže při vstupu do paláce se rozdělili na tři menší skupinky, aby měli lepší šanci vypátrat to, co hledali a co nejrychleji vypadli.
Zhruba v polovině se pak měli setkat s jednou skupinkou z Razahova oddílu, aby se domluvili na dalším postupu.
„Kde se máme setkat?" zašeptal mu za záda Ezrel.
„Někde tady."
„Nikde tu nejsou."
„Počkáme."
„Doufám, že to nepodělali. Nemám toho prašivce rád," zamračil se Ezrel.
„Já taky ne, ale už zavři zobák. Říkal jsem žádný zbytečný hluk," zamračil se Amon.
Vysílený Karas dopadl těžce na zem na druhé straně bariéry. Konečně se mu to podařilo, i když ztratil spoustu času a taky spoustu energie. Zpod zlámaných nehtů mu tekla krev, křídlo si natrhl ještě víc a pravou ruku měl nejspíš zlomenou.
Namáhavě se zvedl na všechny čtyři a potřásl hlavou, aby zahnal červené skvrny, které mu tančili před očima. Postavil se a párkrát se zhluboka nadechl, aby se zbavil třasu, který zachvátil jeho tělo.
Namáhavě se vydal vpřed, odhodlaný najít svého velitele, i když nevěděl, jestli už není pozdě.
Sarel to schytal jako první, protože šel v čele. Stačil ještě zaslechnout hvízdnutí čepele, která se mu zabodla do hrudníku, a pak už padal do temnoty.
„Co to kurva je?" vykřikl Ezrel a jeho výkřik skončil zasténáním, když se mu další dýka zabořila do stehna.
„Kryjte se!" zavelel Amon.
„To jsou Světlí!" zařval někdo hlasem vibrujícím vzteky.
„Co tady ti prašivci dělají?!" vykřikl někdo další.
„Zabijte je!" rozkázal Amon, i když celkem zbytečně, protože v ten moment začala řežba.
Nikdo z nich už nemyslel na úkol.
Krev jim vřela při pomyšlení, že před sebou mají svého úhlavního nepřítele.
Už to bylo dlouho, co ji naposledy prolili a zabití jednoho z jejich jim zcela zatemnilo mozek.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Další, zcela překopaná kapitola je tu. Na chvilku odbočíme a podíváme se na událost, která zamíchá kartami víc, než by si všichni zúčastnění přáli.