O několik dnů později, Gabrielův palác
Gabriel snil.
Jako už mnohokrát.
Ale tentokrát, tentokrát to bylo jiné.
Ocitl se na prázdném místě, kde byla tma a přece bylo vidět, kde se mlha otírala o jeho tělo jako zrádná milenka a kde čas nic neznamenal.
Gabriel chvilku čekal na nějaké znamení, ale když nic nepřicházelo, vydal se vpřed.
Po několika krocích, které ani nemělo cenu počítat, protože zde bylo vše jinak, se zastavil.
Daleko před ním, v husté mlze, se pohnul stín neurčitého tvaru. Podivně pulzoval podivnými pohyby a kličkoval kolem dokola. Takhle z dálky ho Gabriel přirovnal ke slonovi.
Gabriel znovu vykročil a tentokrát přidal do kroku. Sice ho pořádně neviděl, ale z toho mála, co rozeznal, mu to nepřipadalo povědomé.
Jaký tvor by ho mohl chtít ve snu navštívit zrovna takhle?
Konečně byl dostatečně blízko, aby cítil vibrace, které tvor vydával. Byli tak silné, až se tajil dech, ale docela jiné, než jaké znal.
Když tvora konečně rozpoznal, byl tak ohromen, že zalapal po dechu.
Tohle nebyl ledajaký tvor. Tohle bylo Nejvyšší nebeské zvíře!
Gabriel netušil, co si o tom má myslet. Promlouval už s mnoha božskými tvory a zvířaty, ale samotné Jehně ho přišlo navštívit jen jednou, když Samael vyvolal vzpouru a přišla první velká válka.
Gabriel potřásl hlavou, aby vytlačil nechtěné vzpomínky a soustředil se na zvíře před sebou.
I když byl kousek od něj, stále jej dobře neviděl. Bylo velké jako hora, ale obklopovala ho mlha a podivné temné záření.
Ze zvířete čišela energie rovnající se uragánu. Neměl potuchy, proč a s jakými úmysly ho zvíře vyhledalo, ale nic dobrého neočekával.
Ať už je Pán stvořil z jakéhokoliv důvodu, při setkání s nimi bylo třeba počítat s nejpřekvapivějším vývojem událostí, a tak Gabriel podezíravě sledoval tu horu temné záře, připraven kdykoliv zareagovat. Mimovolně svíral čelisti, ale dařilo se mu zachovat klid, přestože uvnitř se chvěl napětím.
Kdyby se na něj zvíře ve své šílenosti vrhlo, musel by utéct, protože proti něčemu takovému neměl šanci.
Temná záře kolem zvířete houstla a Gabriel cítil, jak mu z vlasů na spánek stéká kapka studeného potu.
Trhl sebou, protože mlha okolo zvířete se roztříštila a snesla se k zemi jako lesklé okvětní plátky.
Když se mlha rozestoupila, zatajil se mu dech. Hebký beránek, bílý jako sníh a ne větší než dospělá kočka otočil ke Gabrielovi svou kudrnatou hlavu. Vlahé černé oči si jej prohlíželi s nevinou důvěřivostí. Když se beránek pohnul, zvoneček okolo jeho krku zahrál sladkou melodii.
Gabriel namáhavě polknul a jehně dalo hlavu na stranu.
„Vítej, Zvěstovateli,“ ozval se v andělově mysli hlas, který neměl nic společného s mírností ani nevinností.
„Máš radost“?
„Některé věci mě těší, ale nevím, kterou z nich máš na mysli,“ odpověděl opatrně Gabriel.
„Tázalo jsem se, zda máš radost,“ zopakovalo jehně hlubokým, vibrujícím šepotem, který pronikal až do konečků prstů.
„Ne,“ přiznal se Gabriel, „ani trochu.“
„Krev. Krev a smrt. A hle, zjeví se neočekávaný, přec mnohem očekávaněji, než jsou vaše mysli schopny pochopit. Což by ses neměl radovat? Ó velký Zvěstovateli?“
"Možná by Království prosperovalo lépe, kdyby polovina tvorů a zvířat nebyla pomatená," pomyslel si trpce Gabriel.
V tu samou chvíli propuklo jehně v tak jízlivý smích, až se zalekl.
„Nepodceňuj slova vyslovená v dobrém úmyslu, Zvěstovateli. Vaše myšlenky, okřídlenci, nejsou nic než prach ve větru. Tvorové vědí, tvorové cítí. A přinášíme ti poselství. Krev a smrt. A věz, že ztráty budou jen na tvé straně, Zvěstovateli. My žijeme miliony let, pro nás bude konec jen zajímavou zkušeností, zážitkem, jenž jsme po celé věky nepoznali. Beze strachu, beze smutku. Strach a smutek patří vám, okřídlenci.“
Jehně se odvrátilo a Gabriel stále ještě cítil lhostejnost, která čišela z jeho posledních slov.
Nemohl ho ale nechat jen tak jít. Potřeboval odpovědi na otázky.
„Počkej! Proč jsi mě sem zavolalo?“ zvolal.
„Proč? Už jsem se ti to snažilo říct. Spoustu věcí, jsem se snažilo ti sdělit. Ale ty neposloucháš!!! TY MUSÍŠ POSLOUCHAT!“ z hrdla stvoření se ozval ohlušující řev a slova, která Gabrielovi zněla v hlavě, duněla jako údery velkého zvonu. Ve stejné chvíli započalo Jehně svou proměnu. Bělostné rouno se začalo měnit v chundelatou kožešinu, čumák se protáhl do dlouhé tlamy s vyčnívajícími tesáky. Z lebky vyrostly rohy, zahnuté a ostré. Pod hlenem obtěžkanými víčky plály krví podlité oči. Bylo jich sedm a viseli na Gabrielovi mrtvolným pohledem leklé ryby. Nestvůra držela hlavu v nepřirozeném úhlu, jako by měla zlomený vaz.
„VIDĚLO JSEM A POCHOPILO VĚCI, KTERÉ PŘEKRAČUJÍ HRANICE CHÁPÁNÍ. NEPOMŮŽE ODVAHA, NEPOMŮŽE STATEČNOST. ZAHYNOU TI, KDOŽ VĚŘÍ. MOŘE SE ZABARVÍ DORUDA, SLUNCE SE UTOPÍ V KRVI. PŘIJDOU SLZY, KREV A SMRT. PADÁ STÍN, STÍN A TICHO A MY, TVOROVÉ, TICHO SLYŠÍME, STÍN VIDÍME A TŘESEME SE. DOKONCE I MY, TVOROVÉ BEZE STRACHU, VÍTÁME KONEC!“
Gabriel zalapal po dechu.
Už pochopil.
„ROZUMĚLS? UŽ CHÁPEŠ, PROČ JSEM ZA TEBOU PŘIŠLO?“ řeklo jehně a upřelo na Gabriela oči, ze kterých stékaly krvavé slzy.
Gabriel přikývl.
„Ukaž mi, co musím vidět,“ řekl ochraptěle.
Gabriel se probudil, když slunce už dávno stálo na obloze. Prudce oddechoval a jeho kůže se leskla potem. To, co slyšel a viděl, se mu nelíbilo.
Musel neprodleně mluvit s ostatními, dřív než bude pozdě.
Luciferův palác, zhruba v tu samou dobu
„Terael. Některé jeho nápady mají hlavu a patu, ale většinou je to fraška. Divím se, že měl tolik kuráže a Meč ukradl. Vždycky jsem ho považoval spíše za pozéra, který chce být středem pozornosti. Je jasné, že s ním někdo manipuloval, takže zřejmě ani netuší, z jakého důvodu měl meč ukradnout,“ řekl zamyšleně Baal a zaklepal si nehtem o zuby.
Jeho jednotce se podařilo před několika hodinami najít stopu a zjistit, kdo meč Luciferovi ukradl.
„Na tom teď nezáleží. To zjistíme později. Hlavní je, že se meč našel,“ mávl rukou Lucifer.
„Zatím je pořád ještě bezpečně zamknut v Teraelově sejfu,“ zchladil jeho nadšení Bel, sedící s nohou přes nohu v širokém křesle.
„No a co! To není žádný problém!“ zakomíhal na okraji stolu sedící Asmodeus těžkou vojenskou botou.
„Tady Azazel na něj pošle pár svých maníků a do večera máš meč zpátky.“
„Zbláznil ses? Nemůžu na něj poslat vojsko,“ zavrčel Lucifer.
„Proč ne?“ odfrkl Asmodeus.
„Protože má pod palcem většinu obchodů a průmyslu v Pekle,“ odpověděl Bel znuděně.
„Pche! Jestli ukradl meč, je to zloděj a zrádce!“
Lucifer nadzvedl obočí.
„Jistě. Takže všem vytroubíš, že Lucifer ukradl meč, pak byl sám okraden, a ten kdo za tím stojí, by mohl jednat naprosto nepředvídatelně,“ odpověděl za něj Bel.
„Máme Baalovo svědectví!“ vyhrkl Asmodeus dřív, než si stačil dát dohromady souvislosti.
Azazel si povzdechl.
„Chceš prozradit jednoho z nejlepších špiónů?“ zeptal se Bel.
„Jo, to mi nedošlo.“
„Zkusme ho poprosit. Třebas nám ho dá, když se odvoláme na bratrství a společnou krev,“ navrhl ironicky Bel.
„Možná by ho spíš mohl prodat. Kdo je tady patřičně zběhlý v handlování? Převleče se za kupce a nenápadně se vloudí do jeho přízně a meč pak odkoupí,“ chytl se jeho nápadu Asmodeus.
„Idioti! On ten meč může kdykoliv předat tomu, pro koho jej ukradl a vy si z toho děláte srandičky,“ zasyčel Lucifer.
Nasupený Asmodeus si třel tvář.
„Silou ho získat nemůžeme. Vydíráním taky ne. Koupit ho taky nechceš. Takže, co chceš dělat?“
„Okamžik,“ ozval se doposud mlčící Kamael a jeho nezvučný šepot zněl jako ozvěna v hrobce, „kdo řekl, že jej nemůžeme získat silou?“
„Teď jsem řekl, že na něj nemůžu použít vojsko,“ zamračil se Lucifer.
„Kdo mluví o vojsku?“
Lucifer se zamračil, Bel se pousmál a Baal s Azazelem pokývali hlavami.
„To je velmi riskantní. Ale lákavé. Koho máš konkrétně na mysli?“ zachraptěl Lucifer a zadíval se do Kamaelových výrazných modrých očí.
Kamaelovi rty zkřivil vzácný potměšilý úsměv.
„Havrany.“
Havrani byli elitní jednotkou zabijáků Pekla. Nosily stříbrnočerné stejnokroje, považovali se za vyvolené a svou krutostí a pohrdáním smrti vzbuzovali odpor a strach i u některých vysoce postavených démonů. V jednotce se přísně dodržovaly pravidla a hierarchie a neposlušnost se přísně trestala. Nejednou se střetli s vojsky Nebes a všichni věděli, že jsou pekelně nebezpečnými protivníky. Skvěle vycvičení, fanatičtí a hrdí, dávali přednost smrti před ústupkem nebo zajetím. Nejúpornější boje s nimi odjakživa vedla Michaelova skupina tajné jednotky Světlonošů, kterou kdysi dávno založil Lucifer, ale kteří zůstali věrní Pánu a později je pod svá křídla vzal právě Michael. Nenávist mezi Havrany a Světlonoši byla hluboce zakořeněná a i když neměli důvod, kdykoliv na sebe narazily, neobešlo se to bez smrti. Pokud nějaký Havran s tetováním černého ptáka sedícího na lebce, který měl na prsou, padl do rukou Světlonošů, čekala ho nemilosrdná smrt. Na opačné straně, pokud Havran zajal Světlonoše s okřídleným mečem za písmenem S, které nosili vytetované na lopatce, mohl počítat se stejným zacházením. Jedinou záhadou zůstávalo, kdo Havrany založil. Někdo říkal, že to byl Lucifer, jako odplatu za Světlonoše, někdo zase Asmodeus, jiný Samael, aby byl pořád v obraze, i když byl vyhoštěn na Zemi. Ať už to bylo jakkoliv, tohle bylo zahaleno tajemstvím a dokonce i současný velitel Nerit tvrdil, že nemá ponětí, kdo by to mohl být. Ovšem, ať už to bylo, jak chtělo, Havrani byli pořád nejlepší jednotkou, jaké Peklo mělo, a na takový úkol se hodili nejlépe. Problém byl v tom, že v současné době nikdo o nich nic nevěděl.
„Oho,“ ozval se Baal a mlaskl.
Mladý démon se mu začínal líbit, čím dál víc a doufal, že až tohle skončí, jejich spolupráce by mohla pokračovat.
Bel se jenom uchechtl a pyšně se na Kamaela podíval. Jako už tolikrát byl rád, že je to právě on, kdo mu kryje záda. Z počátku sice měli nějaké rozepře, ale když Bel pochopil, že může využít i jeho mozek ne jen tělo, situace se mezi nimi značně uklidnila a Bel ho teď bral nejenom jako svého ochránce, ale taky rádce.
Lucifer se zhoupl v křesle, založil si ruce na hrudi a zamyšleně se na Kamaela podíval. Mít někoho takového jako je on...
Měl sice Azazela, ale ten spíš používal svaly než mozek, Baal byl sice chytrý, ale věčně v tahu a Asmodeus byl rozmazlené princátko, které sice používalo mozek, ale jen když se mu to hodilo.
Kamael měl všechno, po čem Lucifer toužil. Silný jako Azazel, chytrý jako Baal a mazaný jako Asmodeus.
Možná by pod nějakou záminkou mohl Kamaela udržet víc ve své blízkosti a nějak ho zpracovat.
„Problém je, že Havrani už neexistují,“ vytrhl Lucifera ze zamyšlení Azazelův hlas.
„Neexistují, ale pokud vím, pár jejich členů přežilo,“ podpořil Kamaelovu myšlenku Baal.
„Pár těch nejlepších,“ přikývl Kamael.
„Má pravdu. Formálně neexistují, tudíž nám nikdo nic nedokáže. V případě selhání můžeš všechno popřít a nikdo ti nedokáže, že jsi měl s tou akcí něco společného,“ přisadil si Bel.
„Dobrá. Připouštím, že je to možnost. Jak se ale s tím zbytkem spojíme? Těžko můžu vystavit pozvánku.“
„Znám vůdce Havranů. Promluvím s ním,“ ozval se Baal.
„Že ses mi o tom nikdy nezmínil,“ řekl Lucifer.
„Nebyl důvod a nikdy ses neptal. Jsem špión, musím mít nějaké tajemství,“ pokrčil rameny Baal.
Lucifer se jen zašklebil, ale dál to nerozváděl. Všiml si Kamaelova obdivného pohledu, kterým propaloval Baala a v jeho hlavě se začal rodit plán.
Vypadalo to, že mladý démon, velkého a staršího obdivuje, což by mohl využít ve svůj prospěch.
Kamael skutečně zíral na Baala se směsicí obdivu a úcty.
Havrani, tajná jednotka Pekla, která jednala jen sama za sebe a nepodléhala nikomu, dokonce ani Luciferovi, byla tajemstvím, které se nepodařilo vypátrat ani těm nejlepším špehům. Nikdo nikdy nevěděl, kolik měli přesně členů nebo kdo byl jejich členem, či kdo je vedl. Většinou se objevili odnikud, udělali svou práci, a pak zase zmizeli.
Po poslední válce, kdy Lucifer využil jejich síly ve svůj prospěch, se rozpadli, protože oficiálně se mělo za to, že všichni padli v boji.
Pravda byla ale taková, že pár z nich se ukrylo a teď už dění pozorovalo jen z dálky.
To že se Baal znal se samotným vůdcem Havranů, bylo tak neuvěřitelné a šokující, jako kdyby vám někdo zaklepal na dveře a po otevření řekl, že jste vyhráli několik set milionů a prachy vám vyklopil na dvorek.
„Dobrá. Sejdi se s ním a řekni mu o situaci,“ rozhodl Lucifer.
„Chci jít taky,“ ozval se Kamael.
„To není moc dobrý nápad,“ ozval se Bel a zamračil se.
Obdiv k velkému démonovi nešel přehlédnout.
„Baale, co myslíš?“ obrátil se Lucifer na Baala a Belovu poznámku zcela ignoroval.
„Je to sice riskantní, ale můžu ho vzít sebou. Budeš ale jen sedět a poslouchat. Ani slovem se nezmíníš, kdo jsi, a kdyby se tě ptal, mluvení necháš na mně, jasné?“ obrátil se Baal na Kamaela.
Ani jeden z nich si nevšiml spokojeného Luciferova úsměvu.
„Ale...“
„Takže je rozhodnuto. Pokud s tím máš nějaký problém, Bele, ber to jako cennou zkušenost pro tvého mazlíčka. Ostatně setkat se osobně s vůdcem Havranů se nepoštěstí jen tak někomu,“ zchladil Lucifer Belovo počínající protestování.
Bel musel chtě nechtě souhlasit. Ne, že by měl něco proti tomu, že se Kamael setká s někým tak významným, ale spíš se obával toho, že Lucifer tímhle sleduje něco víc.
„Pokud je to všechno, rád bych se s vůdcem Havranů sešel co nejdříve,“ řekl Baal a vstal.
„Jistě. Můžete jít. Vy ostatní taky, ale buďte připraveni,“ kývl hlavou Lucifer.
Vůdce Havranů, navlečený v šedém plášti, seděl schovaný ve stínech v té nejzapadlejší putyce, kterou Baal kdy navštívil a vypadal, jakoby ze setkání neměl vůbec žádnou radost. Jeho slova ovšem mluvila o opaku.
„Baale. Jaká čest tě znovu vidět.“
„Potěšení je na mé straně, Nerite,“ uklonil se Baal.
Pak se posadil a naznačil Kamaelovi, ať si sedne vedle něj.
„Jaké jsou šance na vzkříšení Havranů?“ přešel hned k věci Baal.
Bývalý vůdce na sobě nedal znát žádné překvapení.
„Zhruba asi takové, jako na vzkříšení Ježíše. Záleží na tom, kdo se do toho pustí.“
„Ty a co nejdřív,“ řekl Baal.
„Mám to chápat jako rozkaz?“
„Nechci ti nic rozkazovat. Jen potřebuju tvou sílu a zkušenosti,“ opáčil Baal.
„Z jakého důvodu a na čí žádost mám křísit něco, co už dávno leží pod prachem?“ zeptal se Nerit a z jeho hlasu nebylo možné vyčíst žádné emoce.
„Speciální úkol na žádost Lucifera.“
Nerit neznatelně zvedl obočí.
„Aha. Bezpochyby tajné.“
„Dost.“
„Čeho se týká?“
„Musíte přinést z Teraelova paláce cennou věc, kterou má zamčenou v sejfu.“
„Jak moc cennou?“
„Michaelův meč.“
Nerit se mírně zamračil.
Slyšel už nějaké zvěsti, ale nepřikládal jim žádný význam.
„Proč právě my?“
„Protože jestli to nevyjde, Lucifer vás zapře,“ odpověděl upřímně Baal.
„Aha. Je dobré vědět, na čem jsme,“ povzdechl si Nerit.
„Věř, že kdyby to šlo jinak, nikdy bych tě o něco takového nežádal.“
„Jistě,“ pokrčil rameny Nerit.
„Kdy můžeš začít formovat jednotku?“ zeptal se Baal.
„Hned. Ale zabere to trochu času. Většina je mrtvá, zbytek se schovává po všech čertech.“
„Půjdou?“
„Jsou to Havrani, Baale. Mají to v krvi. I kdyby se měli připlazit, rozkaz splní.“
„Rád slyším, že se aspoň u tebe nic nezměnilo,“ pousmál se Baal.
„Ty taky nevypadáš, že by se ti vedlo špatně,“ vrátil mu Nerit.
„Chybí ti staré časy?“
„Občas. Ne, že by mi chybělo zabíjení, ale ten adrenalin a akce to nikde nezažiješ.“
Baal příkývl. Chápal, co tím Nerit myslí.
„Mimochodem, nebývá zvykem vidět tě v něčí společnosti. Uvažuješ snad o důchodu a cvičíš za sebe náhradu?“ změnil téma Nerit a kývl hlavou směrem k zahalenému Kamaelovi.
„Možná,“ odpověděl vyhýbavě Baal.
„Je mi ctí poznat věhlasného vůdce Havranů,“ ozval se tiše Kamael.
Baal stiskl rty, ale nic neřekl.
„Oho, zdá se, že mezi mladými se těším jisté úctě,“ pousmál se Nerit.
„Jak se jmenuješ,“
„Kamael. Jsem Belzebubův špeh, ale chtěl jsem vás vidět, proto jsem přemluvil Baala s Luciferem, abych mohl na tuhle schůzku jít,“ odpověděl pravdivě Kamael.
„Upřímný. To se mi líbí. Ale občas se upřímnost nevyplácí, mladíku. Každopádně rád jsem se s vámi setkal. Baale, později tě budu informovat,“ řekl Nerit, zvedl se a odešel.
Baal s Kamaelem ho za pár vteřin následovali.
Ovšem jakmile se dostali z rušené ulice, Baal sevřel Kamaelovi bolestivě paži, smýkl s ním do jedné z temných uliček a přitiskl ho na zeď.
Naklonil se nad něj a dýchl mu do tváře.
„Co sis myslel?! Vzhledem k tvému postavení a pověsti jsem očekával, že budeš aspoň trochu používat mozek,“ zavrčel Baal vztekle.
Kamael trpělivě snášel jeho rozzuřený pohled.
„A vzhledem k jeho postavení a situaci by nebylo zrovna nejlepší mu lhát. Nechtěl jsem tě dostat do obtížné situace, ale po zvážení všech důsledků bylo pro mne nejlepším řešením, říct mu pravdu,“ odvětil klidně Kamael.
Baal na něho chvilku ještě zlobně hleděl, než se uchechtl, povolil své sevření a přivřel oči.
„Už několikrát jsem se sám sebe ptal, proč někdo jako ty zůstává s Belzebubem,“ řekl tiše.
Pak zvážněl a jeho pohled se vpil do světle modrých očí.
„U mě bys měl mnohem víc prostoru,“ řekl a prsty jedné ruky pevně, přesto jemně sevřel Kamaelovi bradu.
„To, co mi nabízíš je velmi lákavé. Ale Belzebub je můj pán bez ohledu na okolnosti. Radíš mi, abych ho zradil,“ zašeptal Kamael.
Baal se zasmál a od Kamaela odstoupil.
„Jinou odpověď jsem ani nečekal.“
Když se Baal otočil, Kamael si nenápadně oddychl. Blízkost zkušenějšího démona ho rozhodila víc, než dával najevo, stejně jako jeho nabídka.
Zamyšleně se podíval na jeho široká záda.
Zkoušel ho nebo to myslel vážně?
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Opět zůstáváme v Pekle, kde Luky dál kuje své pikle. Na scénu se nám dostávají nové postavy a taky vzniká nové „přátelství“. Dostanou Havrani meč zpět do Luciferových rukou nebo zasáhne třetí strana?