Někde v Tokiu, bar Calisto, pozdní odpoledne, o několik týdnů později
Velký a rozlehlý bar byl v tuhle chvíli úplně prázdný. Na tom nebylo nic divného. Do otevírací hodiny chybělo ještě pár hodin, takže ani personál nijak nespěchal. U baru tak seděl osamocený muž a sledoval velkou televizi puštěnou nad barem. U sebe měl otevřenou láhev nejdražší whisky, už zpola vyprázdněnou a krabičku cigaret.
Momentálně se díval přimhouřenýma očima na zprávy, kde mladá hlasatelka se smutným výrazem ohlašovala světu tragédii a na pozadí běželi scény jako z hororového filmu.
„…byla oznámena nejvyšší pohotovost na celém území Ruska. Stále se neví, co může za tuhle obrovskou katastrofu, ani kolik ještě bude obětí. Spekuluje se o výbuchu tří jaderných elektráren a následné poškození jedné z největších chemiček v zemi, ze které unikl jedovatý plyn. Všechny cesty do a ze země jsou momentálně uzavřeny, pod pohrůžkou smrti, kdo poruší tenhle příkaz…“
„Pff. To snad nemůžou myslet vážně. Jaderné elektrárny a chemička? Hlupáci,“ odfrkl si muž a pořádně si nahnul s láhve.
„…na celém území panuje obrovský strach a chaos, který ještě umocňují zvláštní jednotky, které bez milosti popravují všechny, kteří nespolupracují. Lidé v místech, které nebyly zatím tolik zasaženy, se shlukují a zabarikádovávají ve velkých budovách, jako jsou nemocnice, školy, kostely a snaží se uniknout jedovatému plynu, který se šíří vzduchem. Všechna větší města už byla zcela uzavřena a izolována a ti co přežili jsou zavíráni do speciálních kontejnerů aby se zjistila nákaza…“
Najednou se muž u baru narovnal a zpozorněl.
„To si snad ze mě děláš prdel! Nevím, jestli ti přeskočilo, ale měl bys vypadnout,“ zavrčel a znovu si lokl z láhve.
„Takhle vítáš své zákazníky? Samaeli?“ ozvalo se někde ode dveří.
„Jestli neumíš číst, tak se to nauč. Netušil jsem, že někdo ve tvém postavení se to ještě nenaučil. Ale abych ti dokázal svoji dobrosrdečnost, tak ti to klidně přečtu. Je tam napsáno: „Otevřeno od 22:00 hodin“. Mám tě ještě naučit poznávat hodiny?“ odpověděl odměřeně Samael.
„Pozor na jazyk ty hade! Mohl bys o něj lehce přijít,“ zavrčel muž a najednou stál u baru.
„Tvé výhružky na mě neplatí Lucifere! S tím jdi do hajzlu,“ odfrkl Samael a nespouštěl oči z obrazovky.
„…momentálně jsme obdrželi informaci, že počet obětí se vyšplhal na 12 567 a tohle číslo stále není konečné. Prosíme všechny aby…“
Co chtěla moderátorka říct, už se nedozvěděl, protože se televize vypla.
„Hej! Tady jsi na mém území a nebudeš si tu dělat, co se ti zlíbí!“ zamračil se Samael a poprvé se na Lucifera pořádně podíval.
Měřili se kosými pohledy a vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet.
Pak se Samael otočil zpět a znovu upil z flašky. Lucifer si sedl vedle něho, ale tak, že se zády opíral o bar. Z kapsy košile vytáhl balíček cigaret. Jednu vyndal a zbytek balíčku nabídl Samaelovi. Ten se napřed jen zamračeně podíval, ale pak si jednu vytáhl, i když měl svoje vlastní před sebou.
Vzápětí Lucifer neznatelně mávl prstem a za chvilku se nad muži vznášel cigaretový dým.
„Takže co? Asi tu nejsi jen proto, abys mi nabídl cigaretu. Nevím, co touhle návštěvou sleduješ, navíc když se navzájem nesnášíme, a pokud vím, přísahal jsi, že když mě ještě jednou potkáš, tak mě vyponkluješ do Propasti,“ prolomil ticho, které už bylo nesnesitelné, Samael a potáhl.
„Ani nevíš, jak moc velkou radost by mi udělalo, kdybych ti teď mohl zakroutit krkem. Ne, počkat, myslím, že urvat ti hlavu by bylo lepší,“ zavrčel Lucifer a taky potáhl.
„Che. Vážně? A co ti v tom brání ty pekelný zablešenče?“ otočil se znovu na Lucifera Samael a sledoval ho přimhouřenýma očima.
„Být tebou tak si skutečně dávám na ten jazyk pozor,“ zavrčel Lucifer a taky se k Samaelovi obrátil čelem.
„Hmm… a co mi jako uděláš, co?“ protáhl Samael a vyplázl na Lucifera jazyk, „V Pekle ti ty výhružky možná žerou a ty si tam připadáš děsně důležitý, ale mě nevystrašíš. I když jsem slyšel, že teď pěkně řádíš, potom, co jsi ukradl tomu opeřenci jeho párátko, ale zřejmě ti všechno nevychází podle tvého plánu, co?“
Chtěl se otočit zpátky a baru a vzít do ruky flašku, ale už to nestihl.
Vůbec to nepostřehl, ale najednou stál Lucifer nad ním, jednou rukou mu svíral zápěstí a tou druhou ho držel za vlasy na temeni a hlavu mu táhl dozadu.
„Laskavě drž tu svoji nevymáchanou hubu. Přišel jsem kvůli naléhavé situaci a nemám náladu se tu přít s nějakým kreténem, který nemá všech pět pohromadě,“ zuřil Lucifer.
Jenže Samael nebyl jen tak někdo, koho by Luciferovy výhružky a síla mohli zastrašit. A i když žil na Zemi poměrně dlouho, stále byl mohutnější, silnější a zkušenější než Lucifer. Proto se nehodlal jen tak lehce vzdát.
Povolil svaly a roztáhl nohy. Lucifer, který s tím nepočítal, si musel udržet vlastní rovnováhu, protože náhlá změna Samaelovi pozice ho setrvačností táhla směrem dopředu na něj.
S tím ovšem počítal Samael.
Vyškubl mu ruku a na oplátku ho stejně chytl za zápěstí. Nohama se zapřel o ty jeho a pak si naráz stoupl a přišpendlil Lucifera k baru. Lucifer se ovšem taky nehodlal vzdát tak snadno. Stále držel Samaela za vlasy a nohama se ho snažil podrazit. Na chvilku to vypadalo, že by se mu mohlo podařit Samaela sundat, ale vzápětí ho opět do zad tlačila hrana baru. V tuhle chvíli ani nemohl použít žádnou magii, protože by mohl v téhle blízkosti ohrozit i sám sebe.
„Na to abys mě porazil, budeš muset ještě trochu vyrůst ty pekelný smrade,“ zavrčel mu do tváře Samael, „a pusť mi ty vlasy.“
„Ani mě nehne, protože já tě už porazil. Mám všechno, co jsi chtěl kdy ty. A navíc, stejně mě budeš muset pustit, protože zabít mě nemůžeš. Pak si řekneme, kdo by měl vyrůst, parchante,“ vrátil mu Lucifer a vlasy mu svíral čím dál tím víc, až měl Samael pocit, že ho skalpuje. Ani on ovšem nezahálel. Svíral mu zápěstí tak pevně, že normálnímu člověku by ho nejspíš už dávno urval.
Tak tam stáli opření o sebe, měříc se nenávistnými pohledy a prudce oddechující.
Pak se Samael trochu uvolnil a povolil sevření. Přiblížil svou tvář ještě víc k té jeho a zadíval se mu do očí, což nebyl až takový problém, vzhledem k tomu, že byli stejně vysocí.
„Nenávidím tě víc než cokoliv jiného na světě,“ vrčel mu do tváře Samael.
„Opravdu? Tak v tom se kupodivu shodneme,“ vrátil mu posměšně Lucifer.
Chvíli ještě stáli a jeden na druhého hleděli.
Pak si Samael povzdechl, Lucifera pustil a sedl si zpátky na své místo.
„Nezírej tak na mě. Tohle dětské hašteření mě nebaví. I kdybych tě nenáviděl sebevíc, navzájem se zabít nemůžeme, protože ty potřebuješ mě a já tebe. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno by tu ani jeden z nás nebyl,“ zabručel Samael, když se na něho Lucifer překvapeně podíval a přihnul si z flašky.
Lucifer se po chvilce taky posadil a znovu si zapálil.
Takhle seděli mlčky několik minut, každý ponořen do vlastních vzpomínek.
„Přemýšlíš někdy nad tím, co by teď bylo?“ zeptal se po chvilce Lucifer.
„Pokud se ptáš na to, jestli jsem někdy litoval toho, že jsem vyvolal první válku a tebe a ostatní stáhl sebou, pak ne. Udělal bych to znovu, pokud bych musel. Jediné čeho lituju je, že jsem se dostatečně nepřipravil a přepočítal se v tobě. Nečekal jsem, že tak zesílíš a nakonec mě připravíš o všechno. Ale i když jsem udělal pár chyb, ničeho z toho nelituju. Nakonec jsem rád, že jsem tady, daleko od těch vašich žabo-myších válek a taškařic, kdy se věčně hádáte o to, kdo z vás má větší koule. Teď mám klid a zajímají mě pouze prachy, chlast a děvky,“ odpověděl Samael.
„Jistě. Nic jiného bych od tebe ani očekávat nemohl.“
„A ty? Jak se cítí naše princeznička?“
„Přestaň mi tak říkat! Víš, že tu přezdívku nesnáším!“ prskl Lucifer.
„Všichni ti tak říkali. Byl si Jeho nejoblíbenější, tak se nediv. A než si vytáhl proti Němu, byl jsi i docela roztomilý a pěkný. Teď už je z tebe jen pěkný parchant,“ uchechtl se Samael.
„Zase provokuješ?“ zavrčel Lucifer a zamračil se.
„Nemůžu si pomoct,“ pokrčil rameny Samael.
„Já taky nelituju ničeho z toho, co se stalo. Vlastně jo. Jedné věci jo. Že jsem jednal podle toho, jak jsi chtěl. Kdybych jednal sám za sebe, nemusel bych se otravovat s tebou a možná bych teď byl někde jinde a měl opeřence z krku,“ odpověděl po chvilce Lucifer na Samaelovu otázku.
„Takže? Řekneš mi už, proč jsi přišel? Určitě to nebylo kvůli vzpomínkám na staré dobré časy.“
„Před dvěma dny mi někdo ukradl ten zatracený Michaelův meč,“ zavrčel Lucifer.
Samael na něho napřed jen nevěřícně zíral, než se rozesmál na plné kolo.
„Děláš si ze mě prdel?!“ řehnil se, až mu z očí tekly slzy.
Lucifer zatínal ruce v pěst a tiskl čelist k sobě tak silně, až měl dojem, že mu vypadají všechny zuby, ale zatím nic neřekl ani neudělal. Tak nějak s touhle reakcí počítal a od dnešního rána, kdy se rozhodl, že využije poslední možnost, aby aspoň trochu zachránil situaci před naprostým fiaskem tím, že navštíví Samaela, se na tohle psychicky připravoval.
„Takže zloděj byl okraden! To je ten nejlepší vtip, co jsem v životě slyšel!“ vyrážel ze sebe Samael.
„Mohl by ses laskavě uklidnit a poslouchat! Kdyby šlo jen o tohle, myslíš, že bych za tebou přišel?“ zavrčel Lucifer a zle se na Samaela podíval.
Chtěl mu jednu vrazit, ale pak si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Ironií bylo, že Samael byl jediný, před kterým se nemusel přetvařovat.
I když jeden druhého nenáviděli, spíš jen z podstaty, než aby pro to měli skutečný důvod, znali se navzájem nejlíp a znali své slabiny stejně jako silné stránky.
Takže nemělo cenu si vzájemně lhát ani se přetvařovat.
Vždycky když se potkali, bylo to stejné. Namlátili si, nadávali si, vyhrožovali si, ale pak spolu řešili věci, které by Lucifer s nikým jiným neřešil.
Když Samael spatřil jeho vážnou tvář, přes kterou přeběhl stín únavy, přestal se smát a zvážněl.
Lucifer musel mít sakra dobrý důvod, proč takhle vypadal, a proč přišel, když věděl, jaká bude Samaelova reakce.
„Tak to vyklop. Nemá cenu to prodlužovat.“
„Vím, že za tebou Michael byl potom, co jsem mu Meč ukradl. Vím, že jsi mu nabídl spolupráci, protože jsi nechtěl, abych jeho sílu použil na otevření Bran, protože by to znamenalo konec tvých poklidných dní. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi zjistit, jak Meč aktivovat. Teprve před několika dny se jednomu z mých mágů podařilo zjistit něco, co asi nikdo z nás vědět neměl a o čem nemá tušení ani Michael. A hned den na to, někdo meč ukradl,“ vysvětloval Lucifer a znovu si zapálil.
Samael se zamračil. Přestávalo se mu to líbit čím dál víc.
„Věděl jsi, že Meč dokáže z vězení osvobodit i Jezdce?“ zeptal se Lucifer.
Samael vztekle zasyčel.
„Děláš si ze mě prdel?! Máš vůbec tušení, co se stane, pokud ten, co ti Meč ukradl, to udělal právě z tohoto důvodu?! Nevím, kdo z vás dvou je větší kretén! Jestli Michael, který to nevěděl a nechal si ho ukradnout nebo ty, který si ho ukradl bez toho, aniž bys věděl, že tohle dokáže!“ zuřil Samael.
„A ty samozřejmě ani nemáš tušení, kdo to mohl být!“
„Neřvi na mě, laskavě! Myslíš, že to nevím?! Že se to celé posralo?!“
„A co chceš po mně? Nebudu tě vytahovat z průseru! Na to zapomeň!“
Samael se na Lucifera zamračeně díval a ten mu pohled oplácel.
„Kdybych měl jinou možnost, nikdy bych za tebou nepřišel. Ale sám víš, co se stane, pokud se Jezdci vrátí. Chci, aby sis promluvil s Michaelem, a chci, abys mě informoval o všem neobvyklém, co se stane.“
„Co z toho budu mít já?“
„Přežiješ,“ pokrčil rameny Lucifer.
„To mi nestačí. Zadarmo ani kuře nehrabe,“ uchechtl se i přes závažnost situace Samael.
„Ty si nedáš pokoj?!“ prskl Lucifer, zvedl se a postavil proti Samaelovi.
Sevřel dolní čelist a sklonil se těsně k němu.
„Tohle se týká i tebe, tak buď té lásky a přestaň si hrát na machra. Potřebuju tvou pomoc a už jen ta představa se mi sama o sobě příčí, ale jinou možnost nemám,“ zavrčel mu do obličeje.
Samael se jen pousmál.
„Já přece neříkal, že ti nepomůžu. Jen za to něco chci,“ odpověděl Samael.
A pak udělal něco, co Lucifer nečekal.
Chytl ho za krk, přitáhl si ho blíž a pak tvrdě políbil. Spíš než polibek to bylo kousnutí, při kterém poranil Luciferovi ret a pár kapek krve mu ulpělo na rtech.
Pak ho pustil a Lucifer uskočil. Tolik nenávisti v jeho očích Samael snad ještě neviděl.
„Mmm. Chutnáš docela dobře,“ prohlásil posměšně Samael, když si slízl krev ze rtu.
„Sbohem Světlonoši a věř tomu, že příště až se uvidíme, tak tě tak snadno nepustím. Udělám, co chceš, ale na oplátku budu chtít něco od tebe,“ řekl vážně Samael a pevně se Luciferovi zadíval do očí.
„Nečekej, že ti to projde tak hladce!“ zuřil Lucifer a měl co dělat aby se ovládl.
Pak se ale otočil a zmizel ve stínech.
„Budu se těšit. A velmi,“ zašeptal ještě Samael do stínů a pousmál se.
Pak se taky zvedl ze židle a odešel na druhou stranu.
Potřeboval se uklidnit.
Setkání s Luciferem ho rozrušilo víc, než dával najevo.
Gabrielův palác, Šesté nebe, o několik dní později
Už to bylo asi týden, co se vrátili z Gabrielova paláce na měsíci.
Sice se nedověděli nic důležitého, ale přece jen se posunuli kousek dál a Raziel musel žasnout nad Hijovou schopností magie a slíbil mu, že ho brzo navštíví.
Sám sebe přesvědčoval, že to bude jen z čistě pracovního hlediska.
Když se vrátili, tak Sariel se přece jen trochu vzchopil a byl, víc výřečnější než před tím. Sice ho Raziel podezíral, že něco tají, ale zatím to neřešil. S Michaelem se ovšem dál nedostali, ani přes Hijovo snažení se mu nepodařilo prolomit bariéru, což Raziela víc a víc utvrzovalo v tom, že ten, kdo za tím je, bude velmi nebezpečný protivník. Otázkou bylo, proč se zaměřil zrovna na Michaela. Mělo to něco společného s jeho Mečem? Nebo byl důvod úplně jiný? Mělo jít snad jen o nějakou hru, jak jim snížit ostražitost? Otázek spíš přibývalo, než ubývalo a Raziel začínal mít pocit, že tu jde o mnohem víc, než si na začátku mysleli.
I tak jim ale pobyt s Hijou trochu zvedl náladu, a když se vraceli zpátky, bylo jim o něco lépe.
Dobrá nálada jim ovšem moc dlouho nevydržela.
Samozřejmě, že i k nim se dostaly zprávy ohledně toho co se děje na Zemi.
Taky se v Nebi začali šířit nepokoje. Někdo začal popravovat anděly žijící v prvním Nebi a všech se začala zmocňovat obava.
„Souhlasím, abychom vyslali Zofiela,“ řekl Gabriel, když řešili situaci ohledně Prvního Nebe.
Každý měl jiný návrh.
Raziel chtěl navštívit Lucifera, protože bordel v Prvním Nebi dával za vinu jemu, Michael chtěl zase vyslat do Prvního nebe vojsko, aby ho celé prohledali, Atanael chtěl První Nebe rovnou celé zavřít a vyhlásit na vraha odměnu a Sariel chtěl vyslat Zofiela, aby v tichosti zjistil co se děje. Zatím jediný Rafael se nevyjádřil.
„Sice mi není jasné, proč se o tom už dávno špehové nedozvěděli. To jim rozhodně nedělá dobré jméno. Prozatím se spokojím s vysvětlením, že jde o naprosto výjimečnou situaci, A co ty, Rafe? Máš nějaký návrh? Jako jediný jsi nic neřekl,“ obrátil se Gabriel na Rafaela sedícího v křesle.
Ten si po Gabrielově otázce začal rozpačitě škubat rukávem.
„Zkusme si promluvit se Serafielem.“
Gabriel sebou trhl. Laskavé oči archanděla Uzdravování na něj hleděly s nejistotou.
„Existuje šance, i když vím, že mizivá, že on nadále rozmlouvá s Pánem. Možná se dozvíme něco, co nám pomůže, nebo nás alespoň povzbudí,“ řekl tiše Rafael.
Z nás všech jediný Rafael neztratil dar víry. I když tu Pán není, stále doufá, že nám může pomoct…Pomyslel si odevzdaně Gabriel.
Pro mne je rozhovor se Serafielem zhruba na stejné úrovni jako debata s nohou od stolu.
„V pořádku, navštívíme Serafiela,“ řekl přesto.
Slyšel, jak ostatní svištivě nabrali dech.
Serafiel byl vůdcem serafínů, nejvyššího v nebeské hierarchii. Jejich jméno znamenalo Planoucí, protože byli stvořeni z ohně. Stáli kolem Trůnu jejich Pána a zdržovali se jen v jeho blízkosti. Stali se jeho osobní stráží, bytostmi mocnými, avšak nahánějícími hrůzu. Proto byli cizí i pro výše postavené anděly.
Když Pán opustil Království, vzal si je sebou, nechal tam pouze Serafiela, který tvrdil, že je s Ním ve spojení, ale choval se a mluvil jako blázen. Setkání s ním nepatřili v žádném případě k příjemným zážitkům, pomatený serafín byl mírný a přívětivý asi jako tornádo nebo atomová bomba.
„Tak jdeme pánové, ať to máme za sebou. Sarieli, ty by jsi tu měl raději zůstat. Vzhledem ke tvému stavu nevím, co by ti setkání s tím bláznem mohlo způsobit,“ otočil se Gabriel na Sariela.
„Právě jsem ti to chtěl navrhnout. Díky,“ přijal s povděkem Sariel.
„A vy ostatní, zvedněte zadky,“ obrátil se na ostatní.
Archandělé neochotně vstali. Michael si něco brumlal pod vousem, Atanael se mračil jako bubák, Rafael se tvářil, jako by mu Gabriel řekl nějakou úžasnou zprávu a Raziel si jen povzdechl.
Na nádvoří mezi šumícími vodotrysky a složitými vzory vykládanými bazény, ve kterých plavaly Gabrielovy exotické hydry, je očekávali jejich koně.
Pohled na ně byl dech beroucí.
Razielův hřebec byl štíhlý a elegantní, jehož srst se leskla stříbrem a blankytem. Vedle něj stál Rafaelův, nejmenší z nich, přesto nejkrásnější, štíhlý a plavý s očima stejně laskavýma jako ty Rafaelovi. Za ním stál Michaelův bojový kůň, mohutný a velký v barvě rzi. Vedle něj stál Atanaelův hnědák, stejně vysoký jako ten Michaelův, ale štíhlý a elegantní jako Razielův. Gabrielův kůň, který jim vyšel naproti, byl vysoký, štíhlý s neposkvrněně bílou srstí. Sarielův kůň chyběl, protože Sariel přebýval u Gabriela a koně si nechal doma. Když potřeboval, Gabriel mu půjčil některého ze své stáje.
Gabriel přešel ke svému koni a pohladil ho po hlavě.
„Pojedeme do Sedmého nebe,“ řekl.
„Nechci pochybovat o tvé moudrosti archanděli, ale je to skutečně dobrý nápad?“ uslyšel v hlavě Gabriel.
Tak jako skoro všechny bytosti, ať už nebeské nebo pekelné, i koně dokázali mluvit. Komunikovali myšlenkami, ale jejich mluva byla někdy tak komplikovaná, že jim často nikdo nerozuměl.
„Momentálně jsme v pozici, kdy nemáme moc na vybranou,“ povzdychl si Gabriel.
„Vypadá to, že dnešní den je jako jitro po bitvě. Jedněm přináší radost, druhým starost. Ty a tví přátelé trpíte, já a mí přátelé jsme v dobré náladě. Někdy je lepší být koněm než knížetem.“
„Když to říkáš,“ povzdechl si znovu Gabriel a pak naskočil do sedla.
Ostatní archandělé už čekali.
Kovanou modrou branou vyjeli z Gabrielovy rezidence. Slunce pozlatilo dlažbu, stejně tak jako věžičky, střechy a kupole jednotlivých budov. Všechno hrálo pestrou směsicí barev a dotvářelo tak krásnou siluetu celé čtvrti, která byla pokládaná za jednu z nejkrásnějších v celém Šestém nebi. Štíhlé věže se vypínaly vysoko do oblak, zahradovité terasy a visuté mosty vypadali jako křehké cukrové ozdoby, které vytvořil ten nejzručnější cukrář. Do toho všeho se v kruhu tyčilo šest nejkrásnějších paláců, které patřili archandělům. A i když byly postavené docela daleko od sebe, byla jejich velikost vidět z jakéhokoliv místa v Šestém nebi.
Gabriel zatajil dech. Přestože touto ulicí jel už nesčetněkrát, stále se na tu krásu nemohl vynadívat. Cítil se poněkud klidnější a černé myšlenky ustoupily do pozadí.
Na ulicích vládl čilý ruch. Jezdci míjeli vozy a nosítka, ve stínu podloubí se procházeli pěší. Mnozí je uctivě zdravili.
Když dojeli na konec ulice, pobídli koně do cvalu.
Cval zmírnili, až když přijeli před bránu do Sedmého nebe. Obrovská, zlatem a stříbrem tepaná brána se složitými obrazci a symboly vzbuzovala sama o sobě úžas.
Když jí pak projeli, ocitli se v aleji okouzlujících parků, sadů se stromy života, studánek s léčivou vodou, fontánami radosti a loukami. Všude se nesla vůně myrty.
Konečně se uprostřed zeleně objevili štíhlé siluety sedmi věží Jeho Paláce. Jejich střechy jakoby plály a stěny oslepovaly zrak bělostí mramoru a leskem křišťálu.
U vchodu na prvním nádvoří mlčenlivě hlídalo dvanáct gryfů. Byli větší než draci a připraveni rozsápat každého vetřelce, který by chtěl neoprávněně vstoupit do Paláce.
Archandělé, kteří měli právo předstupovat bez pozvání před Trůn, projeli kolem mlčenlivých gryfů, kteří je upřeně pozorovali.
„Jestli jim jednou hrábne, roztrhají nás na cucky,“ utrousil polohlasně Michael.
„Nedokázal bys je zadržet Michaelku? Ty velký bojovník?“ rýpl si Atanael.
„Kušuj. Jednoho bych možná zadržet dokázal, ale tucet? Pff. Nebuď blázen, ty by nedokázal porazit nikdo. Vsadím se, že by vyhráli i proti Azazelovým bojovým drakům. Ale i tak, jsou nádherní. Ty linie, to rozpětí křídel. Paráda! Dal bych všechno, kdybych mohl mít pár z nich ve svých bojových řadách!“ rozplýval se Michael a Atanael jen protočil očima.
„By mě zajímalo jak by sis je chtěl udržet,“ popichoval dál Atanael.
„Nejsem žádný floutek, abych si nedokázal udržet pořádek ve svém vlastním vojsku!“ rozčílil se Michael.
„Jistě, jistě, pane velký veliteli,“ mávl Atanael rukou a zašklebil se na něho.
Bylo vidět, že Michaela provokuje schválně.
Ten se na Atanaela zašklebil a se svým koněm přejel až těsně k tomu Atanaelovu.
„Copak, copak, slyším ve tvém hlase žárlivost? Snad bys nechtěl nastoupit na mé místo?“ oplatil mu posměšně Michael.
„No rozhodně bych si aspoň líp hlídal své věci,“ vrátil mu Atanael.
„Zase budeme řešit tuhle věc?“ načertil se Michael.
„Pokud vím, ještě jsme ji nedořešili,“ odsekl Atanael.
„Hned oba dva sklapněte, nebo vám jednu vrazím!“ ozvalo se výhružně za nimi.
Když se pak oba otočili, spatřili naštvanou Gabrielovu tvář, jak je probodává očima.
Oba radši proto zmlkli a zbytek cesty jeli mlčky.
Když dojeli na poslední nádvoří, sesedli z koní a vstoupili ohromnou branou do Paláce.
V mlčení procházeli přepychovými komnatami, až se zastavili před Trůnní síní.
Gabriel beze slova otevřel dveře.
Uvnitř je uvítal žár a monotónní hukot plamenů. Na posledním schodku pod opuštěným Trůnem seděl Serafiel. Horním párem tenkých křídel si kryl dlouhou hlavu, spodním párem měl ovinuty nohy a prostřední se svitem rozvinul, při pohledu na příchozí.
Vypadalo to, jako by jeho tělo bylo zformováno ze samotného ohně. Celá postava jakoby bez ustání plápolala. Vycházela z ní záře, ale přesto neosvětlovala místnost, ani neoslňovala zrak.
Serafín dal hlavu na stranu a upřel na archanděly obrovské netečné oči.
„Hroutí se most, po kterém kráčíte, páni andělíčci,“ zaslechli svištivý šepot.
„Co zde pohledáváte?“
Gabriel namáhavě polkl.
„Prohlašuješ, že hovoříš s Pánem,“ začal s nadějí, že se mu netřese hlas.
„Potřebujeme radu ohledně věci, která zmizela a taky ohledně…“
Větu nedokončil, protože ho najednou přehlušil strašlivý smích deroucí se ze Serafielova hrdla.
„Ovečky moje. To je nadělení. Ale běžte si poplakat někam jinam. Tohle je Palác našeho Pána, žádná poradna. Zachtělo se vám rady? Já vám jednu dám. Pokory je vám potřeba moji slavíčci, protože zlé časy přicházejí zásadně bez pozvání.“
„Dobrá, jdeme odsud. Blábolí nesmysly jako vždy. Stačí ti to, Rafaelku?“ pokrčil rameny Gabriel a podíval se na Rafaela.
Ten kývl hlavou, ale neřekl nic.
„Neuvěřitelné,“ podivil se Serafiel a se svistem rozepjal horní pár křídel. Proud horkého vzduchu se jim opřel do těl a rozevlál jim vlasy.
„Poradíte si sami, srdnatí slavíčci? Máte můj obdiv. Jste přece mocní. Ale ještě než odejdete, zazpívejte si se mnou a vzdejte Pánovi hold!“
„Rychle pryč!“ křikl Raziel, ale Serafiel se už vztyčil. Zamával třemi páry křídel a zvedl tak horký vichr.
Pak jakoby zaburácel živý uragán.
Ohlušení archandělé, kteří se sotva drželi na nohou, hledali naslepo východ ze sálu, zatímco se k nim blížil ohnivý vír.
„Kde jsou ty zatracené dveře!“ zaklel Michael a začal nadávat.
„Rafaeli, kde jsi?“ zeptal se trochu hystericky, když zjistil, že už ho nedrží za ruku.
„Tady jsem, hned za tebou,“ ozvalo se zakašlání za jeho zády.
„No tak, páni slavíčci! Zpívejte se mnou!“ ozvalo se zaburácení za jejich zády, až měli pocit, že jim prasknou bubínky.
„Ten magor nás tu zaživa upeče! Gabrieli, našel jsi už východ?!“ ozval se Atanael nalevo od Michaela.
„Snažím se!“ zařval Gabriel, zčásti proto, aby přehlušil okolní burácení.
Bezmocně šátral rukama po stěně a začínal být hodně zoufalý.
Hlavně klid! Hlavně klid!
Přesvědčoval sám sebe.
Pak najednou zakopl a bolestivě si narazil koleno o něco tvrdého na podlaze.
To je přece práh!
Zaradoval se.
Zvedl se a nahmatal kliku.
„Našel jsem dveře! Tudy!“ křikl na ostatní.
Pak se do nich opřel a otevřel je. Žár se vyvalil do chodby a dovnitř proniklo trochu nádherně chladivého vzduchu.
„Sem!“ volal Gabriel.
Jeden po druhém pak archandělé vybíhali ze sálu, dusící se a lapající po dechu.
Jako poslední vyběhl Michael následován Rafaelem a Gabriel za nimi s úlevou zabouchl dveře.
„Ten rapl nás chtěl udusit a osmažit!“ sípal Michael a snažil se popadnout dech.
„Proč jste sakra nic neudělali?!“
„Měl jsem snad zničit celý sál?“ oddechoval o stěnu opřený Raziel.
„To se teda povedlo. Totálně mu přeskočilo! Sem už nikdy nejdu!“ sípal na zemi sedící Atanael.
„Omlouvám se, že jsem vás k tomu přesvědčil. Myslel jsem, že nám pomůže,“ špitl Rafael, opřený o Michaelova záda.
„No pomohl nám aspoň provětrat plíce,“ odvětil Michael a položil si jeho ruce kolem svého pasu.
Rafael se s povděkem přitiskl na Michaelova záda ještě víc, i přesto, že byl pořádně cítit kouřem.
„Hlavně, že se nikomu nic nestalo,“ podotkl Gabriel, když se mu trochu zklidnil dech.
„Ale stejně. Co ho to popadlo? Doposud se přece choval docela klidně,“ ozval se znovu Rafael.
„To nevím. No nic, pojďme. Tady stejně už nic nevyřešíme. Vyšleme Zofiela a uvidíme,“ řekl zamyšleně Gabriel a pomalu se odebrali ven, kde na ně čekali koně, aby je mohli odvést zpátky domů.
Cestou Gabriel přemýšlel o tom, co mělo znamenat to Serafielovo vystoupení.
Rafael měl v jedné věci pravdu. I když se se Serafielem nikdy nedalo moc mluvit a většinou mu nerozuměl, tohle bylo poprvé, co tak vyváděl.
Zdálo se mu, jakoby ten šílenec věděl víc, než si mysleli a jeho reakce věštila příchod mnohem horšího neštěstí, než byla ztráta Michaelova meče a podivné vraždy v Prvním nebi.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora:
Je tu další kapitola, která nám tak trochu zamotá situací a možná něco poodhalí. Co bude příště, se nechte překvapit. Ještě jsem si vzpomněla, že jsem kdysi v původní verzi dávala význam jmen, tak tady máte první dvě, zbytek k předchozím kapitolám dopíšu později…
Serafiel (Mír) = Titulem anděl míru se pyšní mnoho andělů, ale největším z nich je Serafiel, vládce nejvyššího andělského kůru serafínů. Serafínové jsou andělé lásky a světla, kteří stráží Boží trůn. Jsou tedy nejblíže nepopsatelnému „míru Božímu, který prolíná pochopením“.
Jezdci (Jezdci Apokalypsy) = Ve skutečnosti vyjedou čtyři jezdci Apokalypsy: Mor, Bída, Válka a Smrt, až nastane Soudný den. První z nich rozseje po celé zemi smrtící nákazu. Druhý zničí všechnu úrodu na polích a zamoří sýpky a studny. Třetí potom na Zemi, zpustošenou hladem a morem, sešle hrozivou válku. Pak přijde poslední jezdec, Velký Žnec, který sklidí, co ostatní zaseli. Když totiž vyjedou všichni Jezdci do světa, nelze je již zastavit a není cesty zpět…