Šesté nebe, Gabrielův palác, o několik týdnů později
„Už jsem se rozhodl. Bude to pro momentální situaci nejlepší řešení," řekl Gabriel hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.
„Stejně se mi tam moc nechce," zamručel Michael.
„Mám tam někoho, kdo by nám mohl pomoct. Hlavně proto, aby sis konečně vzpomněl, co se ti kruci stalo," zamručel Gabriel.
Před několika dny se totiž Michael najednou objevil ve svém paláci, živý a zdravý, bez nějakých viditelných zranění. Bohužel, nepamatoval si nic od doby, kdy ho někdo přepadl u něj doma a dokonce, i když se Raziel sebevíc snažil proniknout mu myšlenkami a oživit paměť narážel na podivnou neproniknutelnou bariéru.
Byla silná a mocná, něco takového on sám nikdy nepoužíval, protože to bylo hodně nebezpečné, ale věděl, kdo si s tím zahrával. Problém byl v tom, že ten dotyčný byl dávno mrtvý a jeho smrt viděl na vlastní oči.
„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Víš, že chci taky odhalit pravdu, ale co když se stane něco nepředvídaného, pokud se odstraní bariéra, která jim blokuje paměť?" zeptal se, možná až moc odměřeně, Raziel.
„Samozřejmě, je to někdo, kdo se v tom vyzná, a pokud by hrozilo nebezpečí, ihned by přestal," odpověděl Gabriel a dlouze se na Raziela zadíval.
„Takže jsme domluveni. V noci se tu sejdeme a společně se přeneseme na Měsíc. Teď se jděte připravit. Razieli ty tu ještě počkej," zastavil osloveného.
„Co se děje, Razieli?" zeptal se Gabriel, když všichni odešli.
„Proč jsi mi to neřekl? Tak důležitou věc! To mi tak málo věříš, že jsi mi nemohl říct, že na Měsíci tajně někoho schováváš? Kolikrát jsme tam už byli? Kolikrát si tam byl ty sám?! A já si říkal, proč tam pořád chodíš, i když se tam nikomu jinému nechtělo!" zvolal Raziel a v hlase mu zněla směsice podrážděnosti, naštvanosti a ublíženosti.
„Žárlíš?" zeptal se zkoumavě Gabriel.
„Nemám právo žárlit a... Ano, kruci, ano, žárlím! Spokojený?!" vykřikl.
Gabriel k němu přešel, objal ho kolem pasu a podíval se mu do očí.
„Nemusíš žárlit. Navíc poslední dobou jsi nějaký podrážděný. Řekneš mi, co se děje?“ zeptal se zkoumavě Gabriel.
„Nic se neděje.“
„Ale no tak! Znám tě už dost dlouho na to, abych věděl, že tě něco trápí!“
Raziel se vymanil z Gabrielova objetí a kousek poodstoupil.
„O nic možná nejde. Nechci ti přidělávat další starosti. Pokud budu vědět, že je to nutné, tak ti to řeknu. A omlouvám se. Všichni jsme teď tak trochu podráždění. Meč není k nalezení, Samael se neozývá, Luky dělá bordel, kam se podívá, do toho Michaelův únos a jeho ztráta paměti, Sarielovo podivné tajnůstkářské chování... Začíná se nám to všechno sypat, jako domeček z karet. Nevím, jestli ustojím ještě další problémy,“ povzdechl si Raziel.
„Já vím. Ustáli jsme ale horší problémy, tak ustojíme i tohle. Až nám Hija řekne, co s Michaelem je, zkusíme se pohnout v případu ukradeného Meče dál,“ řekl povzbudivě Gabriel.
Raziel jen přikývl a vzápětí vyšel z pokoje, aby se připravil na cestu.
Měsíc, Gabrielův palác, pozdě v noci
„Tohle je Hija." představil Gabriel svého chráněnce ostatním.
Tohle nikdo z nich nečekal.
Raziel si uvědomil, že už moc dlouho hledí do hloubi zlatistých očí. Neuvěřitelné duhovky v barvě zlata a topasů, orámované velice dlouhými, tmavými řasami, které přímo hypnoticky přitahovaly pozornost. Zářily jako dvě hvězdy pod záplavou černých vlasů, které byly volně rozpuštěné a sahaly až do půli zad. Rovněž tvář byla neobyčejně krásná. Úzký nos, plné rty, jemná pleť. Jestliže byl Sariel považován za jednoho z nejkrásnějších andělů, tak si nedokázal představit, jak by ohodnotili Hija. Byl asi o půl hlavy menší než Gabriel a měl útlou postavu schovanou ve stříbřitém rouchu, přepásaném v pase stříbrným opaskem, které zahalovalo celou postavu a přesto dovolovalo plně rozvít fantazii.
„Zdravím vás, pánové." pozdravil jemným hlasem Hija.
„Půjdeme zadní stranou," řekl Gabriel a vedl je stezkou, jež byla na opačné straně než ta, kterou běžně chodívali.
Pomalu šli k paláci širokou alejí, nebo spíše lesem, a cestou Gabriel vysvětloval Hijovi situaci. Celý prostor kolem téhle strany paláce obklopoval les, tvořený stromy vzácných druhů. Mnohé z nich kvetly. Často narazili na potok nebo jezírko s vodou čistou jako sklo.
Park kolem paláce byl vlastně pořád lesem, ale již kultivovaným. Byly v něm uřezány suché větve, odstraněny výmoly a upraveny stezky. Od skutečného lesa jej ohrazovala kamenná zeď s branou z kovaného železa. Vrch brány zdobil spletitý ornament s motivy bojujících draků. Raziel si ještě všiml, že brána byla opatřena klepadlem ve tvaru vlčí hlavy, což znamenalo, že sídlo patří mágovi.
Když přešli až k zadní straně paláce, která byla naprosto oddělená od té hlavní, Hija znal už celou situaci.
Posadili se pod obrovskou jabloň.
„Pokud to nedokázal pan Raziel, pak já těžko něco zmůžu. Slyšel jsem o vás pane, jste nejlepším mágem, jakého Království kdy mělo. Jste pro mě velkým vzorem," řekl Hija.
Kdyby nebylo šero, přísahal by Gabriel, že se Raziel začervenal.
Z dalšího rozhovoru je vytrhlo zvláštní zaržání, které se ozvalo nalevo od nich.
„Jestli mě na chvilku omluvíte," řekl Hija a odešel na tu stranu.
„Tak co?" zeptal se Gabriel.
„Je tohle vůbec možné?!" zeptal se Michael.
„Kdo to vůbec je?" zeptal se Sariel zasněně.
„Popravdě řečeno, důvod proč jsem vám o něm až dosud neřekl, byl slib, který jsem dal jeho otci. S tím také souvisí to, proč ho schovávám a nepouštím do Království. Je synem Uziela a obyčejné smrtelnice," pověděl zamyšleně Gabriel a díval se na místo kudy Hija odešel.
Rafael se zmohl jen na hlasité vydechnutí, Michael s Atanaelem vykulili oči a Sariel potřásl hlavou.
„Tak to se nedivím, že jsi o tom mlčel. A chápu to. Přesto mě to překvapilo. Nečekal jsem, že Uziel má syna a už vůbec ne tak neobyčejného," zamyšleně řekl Raziel.
Z dalších úvah je vyrušilo zašelestění trávy a vzápětí se znovu objevil Hija, který přešel zpátky k nim.
„Yzop dělal problémy. Noha se mu sice dobře hojí, ale musel jsem ho oddělit od stáda, protože neustále vyvolává souboje a zraňuje nejen sebe, ale i ostatní," řekl na vysvětlenou Gabrielovi.
„Jsem rád, že to není nic horšího," odpověděl.
Když viděl jak ostatní udiveně hledí, řekl na vysvětlenou: „Hija pro mne chová jednorožce."
„Neskutečné," vydechl Sariel s obdivem a Hija se mírně začervenal, " všichni přece vědí, že jednorožce nelze chovat v zajetí. Nikdy jsem si ani nevšiml, že by, jsi je tu někde měl, i když vím, jak moc je máš rád."
„To proto, že tahle část paláce je naprosto oddělená od té hlavní a nikdo se sem nikdy nepřiblížil," odpověděl Gabriel.
„Víš co, zavolej mi některého," pobídl ho s úsměvem Gabriel.
„Chci si užít aspoň chvilku radosti a taky ukázat někoho ze svých oblíbenců ostatním."
„Může být Safír?" zeptal se a oči mu ještě víc zazářily.
Sariel s Atanaelem se do nich nemohli vynadívat.
Pak hvízdl tak pronikavě, až sebou trhli.
Za chvilku uslyšeli dusot a před nimi se zastavil jednorožec. Byl opravdu nádherný. Jeho srst měla barvu tmavnoucí oblohy. Nohy, ohon, hříva a zvláště roh se leskly zlatem. Safír přešel k Hijovi a strčil do něj sametovým nosem. Ten ho začal hladit. Safír potěšeně zafrkal a ohnul šíji. Na jednorožce byl hodně velký, jen o málo menší než Razielův hřebec. Měl široké plece a svalnaté nohy. Vedle jednorožce vypadal Hija ještě víc nadpozemsky a Raziel si začínal uvědomovat, že ho Gabriel neschovával jen z toho důvodu, že byl synem smrtelnice a anděla. Podíval se nenápadně po ostatních a zdálo se mu, že Sariel je jeho vzezřením pořád okouzlen. Rafael seděl jako u vytržení a Michael s Atanaelem se už z prvního okouzlení začínali vzpamatovávat.
„Mluví?" zeptal se znenadání Sariel a natáhl k jednorožci ruku. Ten po něm zašilhal černým okem, ale nechal se pohladit.
„Málo a nerad," odpověděl Hija.
„Myslel jsem, že jednorožci budou hodně upovídaní – na bytosti," řekl Sariel.
„Jednorožci nepatří mezi božská Zvířata," vysvětloval.
„Ale někteří se osedlat dají. Já na Safírovi jezdím."
Sledoval jeho nadšený výraz a pomyslel si, že by se nechal třeba i zabít, jen aby ho viděl, jak jede na hřbetě toho zvířete.
„Škoda, že jsi nepřivedl svého koně, pane. Mohli jsme se projet."
„Sariel."
Hija na něj tázavě pohlédl.
„Stačí Sariel. Nemusíš mne oslovovat pane," řekl.
„Každopádně bychom měli jít už dovnitř," podotkl Gabriel.
„Jejda! V téhle liduprázdné pustině jsem úplně zapomněl na slušné chování! Měl jsi mě hned upozornit, Gabrieli," obrátil se na osloveného a vyskočil z lavičky.
„Příliš dobře ses bavil," odvětil.
Interiér byl vybaven prostě, ale vkusně. Na stěnách visely alchymistické tabule, několik porůznu rozhozených magických knih a pomůcek připomínalo, čím se obyvatel zabývá.
U stolu je obsluhovali fauni, kteří vypadali potěšeně, že jejich pán má tak velkou návštěvu.
Při večeři se nálada u stolu uvolnila a Gabriel si s potěšením všiml, že z ostatních už opadává předchozí šok a všichni se začínají bavit. Už dlouho se necítili tak uvolněně a příjemně. Hija byl neskutečný společník, a i když návštěvy nemíval, choval se naprosto skvěle. Dokázal poutavě vyprávět, vtipkovat, odpovídat na různé otázky a poslouchat.
Čas ubíhal tak rychle, že nikomu z nich ani nepřišlo divné, že se noc přehoupla k ránu.
Když se pak všichni přesunuli ke krbu a posadili se do křesel, uvědomili si, že nechtějí, aby tento den skončil.
Později se postupně Rafael, Michael a Atanael odebrali do ložnic, které už pro ně byli připravené.
Gabriel seděl vedle Hija a bavili se o problému v Království a o Michaelově meči. Hija byl zpočátku naštvaný, že mu to neřekl dříve, ale když se mu za to Gabriel omluvil a řekl, že ho do toho nechtěl zatahovat, zloba ho velmi rychle přešla. Raziel si prohlížel magické knihy a Sariel seděl v křesle vedle krbu s kalichem znamenitého vína. Sledoval ohněm zrůžovělou Hijovu tvář a cítil se šťastný jako nikdy v životě.
Ještě dlouho takhle seděli a bavili se o všem možném, než i je přemohla únava a postupně se každý z nich vydal do svých ložnic.
Někde v Pekle, zhruba ve stejnou dobu, kdy archandělé dorazili na Měsíc
Už nějaký ten pátek v Pekle probíhala důkladná očista. Lucifer zabíjel každého, kdo mu nebyl loajální a zaséval strach všude, kde se objevil. Tvrdil, že je to pro dobro Pekla, ale Asmodeus měl podezření, že si jen vybíjí zlost, protože sice měl v držení Michaelův meč, ale byl mu prd platný, protože bez jeho aktivní moci, to byl jen obyčejný mečíček. A Lucifer bohužel doposud nenašel způsob, jak jeho moc aktivovat. Pokoušelo se o to mnoho Pekelných mágů, ale všichni skončili stejně. Pod Luciferovým mečem. Asmodeus na to poslední dobou taky doplácel, protože Lucifer byl náladový a občas si vybíjel zlost i na něm. Zrovna včera, při jejich společné noci se škaredě pohádali, takže dnešek trávil každý sám. Lucifer někde řádil, aby se trochu uklidnil a Asmodeus šel navštívit Azazela, protože mu chtěl něco ukázat.
„Impozantní," pravil Asmodeus s obdivem, „udělal jsi na mě dojem. Jak jsi je získal?"
Azazel, šéf pekelných vojsk a nejlepší úkladný vrah, jakého kdy Peklo zrodilo, vycenil zuby v úsměvu a jizva se mu ošklivě roztáhla.
„Profesionální tajemství. Ale musím přiznat, že jsem na ně opravdu pyšný."
„Máš důvod," uznal Prohnilý chlapec.
„Mimochodem, viděl je už Lucifer? Asi by ho to taky potěšilo," zeptal se.
„Nebyl čas. Navíc teď uklízí, kde se dá, takže jsem mu o nich ještě nestačil říct. A vůbec, jak to, že nejsi s ním?" zeptal se.
„Ech, to je složitější. Řekl, že mu kazím morálku a potřebuje si ode mne odpočinout," odpověděl a poškrábal se na hlavě.
„Každopádně mu o nich řekni, bude nesmírně potěšen."
„Mám to v plánu."
„Ale stejně. Já se chlubil svými džiny, ale ty jsi mi tedy vytřel zrak. U všech ďasů, vždyť jsou to velcí Galla! Ti se přece nedají zkrotit!"
„Trpělivostí a prací…“ zamručel Azazel, potěšený Asmodeovou reakcí.
„Spíše karabáčem a železem."
„To taky," připustil.
Stáli na malém prostranství u Azazelových kasáren před desítkou obrovských, zlověstných démonů, považovaných za absolutně nezvladatelné – velkých Galla. Jejich ploché tlamy a vyčnívající tesáky byly pomalovány neumělými znaky a symboly. Červenou barvou – čerstvou krví. Nad nimi svítila krví podlitá bělma očí a v jejich zřítelnicích planulo holé šílenství a zběsilá touha zabíjet.
„Hmmm. Když se tak nad tím zamyslím, budou vůbec k užitku? Vždyť jsou to divoké bestie, které se pustí do každého a do sebe navzájem, když je popadne amok. Myslíš, že je dokážeš všechny udržet, i když nebudeš na blízku?" zeptal se pochybovačně Asmodeus.
Azazel zakroutil hlavou.
„Jsou neuvěřitelně odolní vůči bolesti a námaze, pohrdají slabostí, životem i smrtí, není v nich ani špetka dobra, lítosti nebo vyšších citů. Nerozlišují mezi dobrem a zlem. Jsou ztělesněním agrese a nenávisti. Ale jedno dovedou – sloužit až fanaticky tomu, koho uznají za svého pána. A jsou inteligentní, zdání klame."
„Vskutku?" podivil se Asmodeus.
„A koho tedy uznávají za svého pána a jak to dávají najevo?"
„Vyber si některého."
Asmodeus se prošel a vybral jednoho na konci řady.
„Třeba tohoto."
„Představ se!" poručil Azazel.
„Duruk," promluvil démon hlubokým, mručivým hlasem, který snad ani nemohl vycházet z hrdla, ale někde z hloubi útrob.
„Pověz mi, Duruku, proč mi sloužíš?"
Po démonově hrubé tváři přelétlo něco, co by se dalo považovat za úsměv.
„Projevil ses jako velký zabíječ, krutější a bezohlednější než já. Odvěký zvyk mi káže sklonit před tebou hlavu a vylít krev na obětní kameny. Kdo probudí strach v srdcích Galla, stane se jejich pánem. Nenávidím tě, ale zemřu za tebe nebo na tvůj příkaz, protože takové jsou naše tradice."
„To si ho mohl naučit. Každého z nich," ošil se Asmodeus.
„Duruku, víš, s kým teď mluvím?"
Galla přikývl.
„Pan Asmodeus. Majitel sítě heren a bordelů v Pekle. Říkají mu Prohnilý chlapec, protože v chlastu, neřesti a cynismu chce utopit osamělost a marnost svého života. Za to tebou pohrdáme, ale skláníme se před tvou odvahou, krutostí a ignorováním smrti, Asmodee.“
„Hádám, že tohle jsi ho nenaučil, Azazeli," zavrčel podrážděně Asmodeus.
Azazel chtěl něco dodat, ale byl přerušen hlubokým chraptivým smíchem.
„Tak to se vážně povedlo," řekl známý hlas a ze stínů vystoupil Lucifer.
„Pane," oslovil ho Azazel a sklonil hlavu.
„Nevím, co je na tom k smíchu," zamručel Asmodeus a vystrčil bojovně bradu.
„Copak, žere tě, že mluvil pravdu?"
„Pfff," odfrkl Asmodeus.
„A vůbec, myslel jsem, že jsi šel urovnávat spory," dodal a po očku nenápadně Lucifera sledoval. Potěšilo ho, že se vrátil zřejmě s dobrou náladou, takže zbytek dnešního dne by mohl proběhnout celkem v klidu.
„Všechno urovnáno. Přemýšlím, co vymyslím příště, protože usekávání nebo napichování hlav už je nuda. Dnešní démoni při mučení nic nevydrží a vždycky rychle pojdou," řekl nešťastně Lucifer.
„Navíc si kdekdo začíná stěžovat na zápach zetleného masa. Jeden se snaží udělat pořádek a ani nemá pořádně jak. Každopádně si mě překvapil. Vycvičit Galla není jenom tak. Máš mé uznání," kývl směrem k Azazelovi.
„Pro vaše potěšení všechno, můj pane," odpověděl Azazel.
„Mimochodem, zajímalo by mě, co řekne o mně," řekl Lucifer.
„Duruku, víš, kdo teď přišel?" obrátil se Azazel na obra.
„Vládce Pekla. Jeden z nejmocnějších. Jsi známý svou výbušností a agresivitou, kterou na tobě obdivujeme a skláníme se před tebou. Tvá síla předčí i tu naši a tvá nevyzpytatelná povaha nahání strach i těm nejotrlejším z nás."
„Mno, to se mi líbí," mlask spokojeně Lucifer.
„Až bude potřeba, přijdu si pro některého. Mimochodem co mi radíš jako odborný mučitel?" obrátil se na Azazela.
„Mě pomáhá pálení. Nejlepší jsou chodidla a dlaně. A taky uřezání uší," odpověděl Azazel.
„Hmmm. Určitě vyzkouším," s těmito slovy se obrátil a odcházel.
„Nebudu čekat věčně. Přirostly ti tam snad nohy?!" zamračil se Lucifer, když zjistil, že ho Asmodeus nenásleduje.
„Jo, jasně, už jdu," zamručel Asmodeus, kývl na Azazela a vydal se za Luciferem.
„Pomaleji by to nešlo?!" zahulákal Lucifer a tvářil se značně výhružně.
Dobrá nálada ho evidentně hodně rychle přešla.
„Vždyť slyším, tak nekřič," odsekl Asmodeus, když ho konečně došel.
„Neodmlouvej! Uvědom si, s kým mluvíš!" zasyčel Lucifer a chytl ho za paži tak silně, že mu málem zlámal všechny kosti.
Tentokrát to hodně bolelo a z Luciferových očí vyčetl, že to myslí skutečně vážně a není to laškování.
„Pusť. To bolí. A dobře, omlouvám se. Stačí?" vyrážel ze sebe Asmodeus a doufal, že to Lucifera uklidní, protože jinak bude bez ruky.
Ten ho naštěstí vzápětí pustil, ale stále se na něho výhružně díval.
„Měl bys znát své hranice. Poslední dobou se mi nelíbí, jak se mnou mluvíš," zavrčel Lucifer a vydal se ke svému drakovi, který stál nedaleko.
Asmodeus si povzdechl a díval se za Luciferem.
Svým způsobem ho měl vždy rád. Vzhlížel k němu a považoval ho za skutečného vůdce. Byl na něm závislý už od dob, kdy spolu trávili hodně času v Nebi, a když došlo na převrat, Asmodeus ani chvilku neváhal a přidal se k němu.
Když spolu později začali trávit čas i po sexuální stránce, byl Asmodeus asi nejšťastnější démon. I když měl už spoustu partnerů, Lucifer byl v posteli nepřekonatelný. Věděl kam šáhnout, aby Asmodea dohnal až téměř k nepříčetnosti a on brzo poznal, co Luciferovi může na oplátku dát, aby i on prožil tu největší rozkoš.
Jenže od té doby, co si naplánoval ten svůj „veleplán“ a co šlohnul Mikimu jeho mečík, se měnil a k lepšímu to rozhodně nebylo.
Asmodeus si znovu povzdechl a poklusem se vydal za Luciferem dřív, než ho zase okřikne.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Máme tu další kapitolku, speciálně věnovanou nemocnému Rytířkovi, tak snad se mu udělá líp. Jinak se dozvídáme, že Luciferovi celá situace tak trochu přerůstá přes hlavu a ani naši milí andílci si nevedou zrovna nejlíp =)).