Zapadlá ulička v ještě zapadlejším městě, kdesi v Evropě, léta páně 1828
Noční klid spícího městečka rušil jen liják a vítr skučící v uličkách.
Zanedlouho však ticho narušily i kroky jdoucí směrem od doků. Postava zahalená do pláště s kapucí staženou hluboko do čela šla směrem k jediné, doposud otevřené krčmě.
Když otevřel dveře hostince, pustil dovnitř i vítr, který pozhasínal pár svící. Hostinský i pár hostů, kteří ještě dopíjeli své džbány, zvedli hlavu.
Bylo nezvyklé přijít takhle pozdě v noci, a co víc, majitel chtěl už zavřít, a neměl náladu na další nezvané hosty.
Ovšem než stačil něco podotknout, cizinec přešel ke stolu v rohu, sedl si zády ke stěně a čelem ke vchodu.
Jako by na někoho čekal...
Pomyslel si hostinský.
Nu což, snad si dá jen korbel piva a půjde.
Hostinský pak přešel ke stolu, a už se chtěl zeptat na objednávku, když v tom si cizinec sundal kápi z hlavy.
Hostinský ucukl, jako když ho uštkne had.
Cizinec byl vychrtlý, tváře měl propadlé únavou, bledé jako smrt, ale v očích mu hořely plameny lojových svící, jako by mu hořely samy oči.
„Džbán vody a nocleh," řekl cizinec ledovým hlasem s divným přízvukem.
"Zaplatit máš jistě čím, pane."
Cizinec si odhrnul plášť a vytáhl váček s mincemi. Jednu vyndal a hodil ji hostinskému.
„Všechno, co si budete přát, vzácný pane," zahlaholil a uklonil se tak, až se nosem skoro dotkl stolní desky.
„Jen džbán vody a nocleh," cizincův hlas zledovatěl ještě víc.
„Jistě, jis..."
„Počkej," přerušil ho cizinec, „kde je tu nejbližší vysvěcený chrám?"
„Eh? Chrám? Myslíte kostel?" poškrábal se hostinský na bradě.
„Nejbližší je v Idaře, 20km odtud na západ. Je to tady kolem největší město."
„Dá se tu někde sehnat kůň?"
„Ale jistě, to není problém."
„Dobrá. Ráno mi ho opatříš. Pokud to uděláš, dostaneš další dva zlaťáky."
Hostinskému zasvítily oči ještě víc. A znovu se hluboce uklonil. Pak odešel splnit cizincovy požadavky.
Ten se posunul tak, že úplně splynul se stíny, a kdo by nevěděl, že tam někdo je, tak si ho ani nevšimne.
Mezitím venku z uličky vedle hostince vyšla další postava. Soudíc, že muž uvnitř měl dostatek času, vyšla směrem k hostinci.
Když vstoupila, opět se ke dveřím stočily zraky všech přítomných.
Hostinský už v duchu úpěl, co se to dneska sakra děje?!
Ovšem než stačil něco podotknout, postava už nestála u dveří, a taky cizinec neseděl na svém místě. A co víc, hostu, který seděl nejblíže dveří, najednou uletěla hlava a gejzír krve pokropil všechno okolo.
Asi na vteřinu se jako by zastavil čas. Pak začala mela. Kamarádi bezhlavého chudáka pojali podezření, že za jeho smrtí je nově příchozí a doufaje ve svou přesilu, vrhli se na něj.
Bohužel zatarasili cestu cizinci, který měl na něho taky spadeno. První chudák vběhl přímo do rány a napřažené pěsti už se vyhnout nemohl. Ta mu proletěla hlavou, až to křuplo.
Dalšího chytl levou rukou za rameno, a pravý loket mu zabořil doprostřed páteře. Lehce ho nadzdvihl a otočil. Vzápětí se chudák rozlétl na kusy.
Ovšem ani nově příchozí nezahálel. Prvního čistě rozpoltil kopem mezi nohy, druhému urval obě ruce.
Zbylým návštěvníkům došlo, že mají co dělat s nestvůrami, tak se snažili rychle uklidit z cesty.
Hostinský už dávno zmizel.
Během vteřiny byla krčma prázdná až na dva muže, kteří stáli v tichosti naproti sobě, a evidentně jim nevadilo, že mají u nohou kusy těl, a ze stropu se tu a tam odlepila nějaká zapomenutá část těla, která s mlasknutím dopadla na zem.
Svit pár svící, které se nestihly zhasnout, ozařoval tuto děsivou scenérii.
Zanedlouho začala krčma hořet jasným plamenem a o pár metrů dál doskočila na dlažbu postava. Zvedla se, hluboce si oddechla, a stáhla si kapuci do čela.
„Nikdy ses do toho neměl plést, Uzieli," pronesla a v očích jí vzplál skutečný oheň. Pak se otočila a zmizela ve tmě.
Soukromý palác archanděla Gabriela, Šesté nebe, o několik let později
Gabriel si uvědomil, že už potřetí obchází stůl. Založil si ruce za záda, aby si v jednom kuse nepohrával s pečetním prstenem.
„Kdybych to tušil, tak bych tomu samozřejmě zabránil!" uslyšel Michaelův podrážděný hlas a otočil se.
Pohlédl na velitele Jeho vojsk, sedícího ve vysokém vyřezávaném křesle s kusem mokrého hadru na čele.
Vedle něj seděl Rafael, archanděl uzdravování, a hladil ho po hřbetu ruky. Naproti seděl Raziel a v prstech žmoulal konec svého copu.
Zády k němu opřený o opěradlo pohovky stál Sariel a civěl na složitě vytkávanou kresbu na koberci.
Atanael seděl na konci stolu a mračil se na Michaela, jako by byl samotný Lucifer.
„Chtěl jsem jenom vědět, jak mohl někdo tušit, kde se skrývá, a jen tak si ho odnést", zavrčel Atanael.
„Nevím, sakra! Prostě šel a vzal si ho!" rozkřikl se Michael
„Tak pozor!" napřímil se Atanael.
„Proč se vztekáš? Všichni máme právo vědět, co se stalo. Prostě sis nechal vyfouknout jednu z nejcennějších zbraní, která ti byla svěřena, a nic o tom nevíš. Napadá mě hned několik výrazů pro někoho jako ty – a korunovaný vůl se mezi nimi vyjímá jako kompliment."
„Cos to řekl?!" chtěl se Michael zvednout z křesla, ale Rafaelova ruka jej zatlačila zpátky.
Před dalšími urážkami a hádkami je zastavil Gabriel.
„Můžete na chvilku sklapnout a rozumně uvažovat?! Už dávno spolupracujeme, už dávno jsme přátelé, udělali jsme společně pár věcí, za které by nás před každým soudem okamžitě stáhli z kůže. Přesto jsme si vždycky věřili. Když se teď začneme mezi sebou žrát jako psi, tak je konec. Jistě, je to obrovská katastrofa pro celé nebe, když se ztratila jedna z nejmocnějších zbraní, ale neměli bychom spíš uvažovat kdo a proč?"
„To se možná za chvilku dozvíme. Nejsem zase takový korunovaný vůl a hned potom, co jsem se to dozvěděl, jsem vyslal Zofiela," otočil se na Atanaela Michael a ušklíbl se.
„Tak doufejme, že se vrátí aspoň s nějakými zprávami," podotkl až do této chvíle mlčící Raziel.
Pak se každý z nich pohroužil do svých vlastních myšlenek, a kdo ví, jak dlouho by takhle setrvali, kdyby se nerozrazily dveře.
Dovnitř vletěl Zofiel, jako by měl za sebou hejno démonů.
Pokud si až do teď všichni přítomní mysleli, že to nejhorší mají za sebou, pohled na Zofielovu tvář je přesvědčil o opaku.
„Víno a rychle!" zvolal Gabriel, „a ty si pojď sednout, vypadáš jako by tě pronásledovalo samo peklo."
Když se Zofiel trochu uklidnil a vyprázdnil dvě číše vína, podíval se na všechny přítomné.
„Pánové, katastrofa je mnohem větší, než si připouštíte,“ nalil si další džbán a na jeden zátah ho vypil, „mimochodem, máš setsakramentsky dobré víno, Gabrieli."
„Meč padl do rukou Lucifera, takže lze předpokládat, že nic dobrého z toho nevzejde.“
„Do prdele práce!" vykřikl Michael a bouchl pěstí do stolu.
„No výborně. To se vážně povedlo! Můžeš mi aspoň vysvětlit, proč jsi ten meč schovával na Zemi v nějakém kostele místo toho, aby jsi ho měl na očích?!" zařval Atanael a neměl daleko k tomu, aby Michaelovi jednu vrazil.
„Protože tady nemám jistotu, že někomu nerupne v bedně a nezačne kvůli němu vzpouru. Pokud vím, tak se vzpourami ty už nějaké zkušenosti máš, ne?"
„To bylo nutné, a každopádně je lepší potlačit nějakou hloupou vzpouru, než ztratit věc, která má klíčový význam pro Království.“
„Dost!" zkřivila se Gabrielova tvář vztekem.
Atanael ignoroval blesky v jeho očích a napřímil se.
„Všichni jsme kvůli němu v maléru, zvlášť po tom, s čím přišel Zofiel, a ještě popichuje. Všichni teď budeme platit za jeho neschopnost!"
„Řekl jsem dost!" nikdo nepostřehl pohyb ruky, ale Atanael byl vzápětí rozplácnutý na protější zdi, a Michael se i s převráceným křeslem válel na zemi.
Všichni ostatní jen udiveně otevřeli ústa. Gabriel byl z těch, kteří se za jakýchkoli okolností chovají klidně.
„Bavíte se dobře? Co se to s vámi děje? Vždyť jste přece elitou Království, a hádáte se tu jako dvě děvky o chlapa," přidušený hlas archanděla zněl jako vrčení šelmy.
„Klidně vám ještě přidám, jestli chcete."
„Nerozčiluj se, vždyť to nebylo myšlené vážně," zasáhl Rafael.
Dvě zelené dýky probodly archanděla uzdravování skrz naskrz.
„Nebuď tak shovívavý, Rafaeli, máme tu problém obrovských rozměrů a nemám náladu na to poslouchat dva idioty, kteří si chtějí rozbít huby."
„Vstávejte a začněte se chovat rozumně," řekl už o něco mírněji.
„Promiň, Miky," oslovil Atanael Michaela přezdívkou, jakou mu mohli říkat jen nejbližší.
„Já se taky omlouvám, Nae," oplatil mu Michael.
„Teď jestli jste se vy dva už uklidnili, tak by nám snad mohl Zofiel dopovědět zbytek."
„Jo. Takže… Jak už jsem řekl, meč ukradl na Luciferův příkaz Raquel a bohužel, přitom zabil Uziela,“ řekl smutně Zofiel a další číše vzala za své.
Ještě že se andělé tak snadno neopijí...
Problesklo mimoděk Razielovou hlavou.
„Raquel? Ten zablešený parchant!! Já věděl, že mu mám tu palici urazit, když jsem mohl!!" začal se Atanael opět vztekat.
„V tom případě bychom ale nebyli o nic lepší než ‘oni‘," podotkl Raziel.
Atanael chtěl zřejmě pronést opět něco pichlavého, ale pohled do Gabrielových zelených očí jej zastavil.
„Bohužel, všechno je to pravda. Mám to z ověřených zdrojů," povzdechl si Zofiel a vyprázdnil poslední číši.
„Uziela je mi líto. Měl jsem ho vážně rád," popotáhl Rafael.
„Hlavně nezačni bulet, Rafe. To opravdu nepotřebujeme," zpražil ho Michael pohledem.
„Ale když ono to vypadá, že bude další válka," popotáhl znovu, a podíval se na Michaela svýma bezelstnýma modrýma očima.
Nikdo nikdy tomuhle pohledu neodolal.
Michael pohladil Rafaela po tváři, pocuchal mu vlasy a políbil ho na čelo.
„Já vím Rafaelku, že to vypadá bledě, ale stále máme naději. Přece jen, já jsem pánem toho meče, a i když ho Lucifer získal, není možné, aby byl schopen ho hned použít, takže tenhle čas využijeme k tomu, abychom ho našli,“ řekl a snažil se o svých slovech přesvědčit sám sebe.
„Má pravdu,“ pokýval hlavou Raziel.
„I když má meč ve svém držení, není pro něj možné, ho hned použít. Meč byl ukován a vložen do rukou jen a pouze Michaelovi a on jediný jej dokáže plně ovládat, takže za normálních okolností by pro ostatní byl jen pouhým mečíkem. Jenže Lucifer není žádný malý démonek, ale vysoce postavený bývalý anděl, který dřív nebo později přijde na to, jak ovládnout moc meče a dokončit tak svůj plán, ať je jakýkoliv. Takže do té doby ho musíme získat zpátky a tentokrát si ho snad líp zabezpečíš,“ dodal a pohlédl na Michaela.
„Já jsem přece...“ začal se bránit Michael, ale zarazila ho zvednutá Razielova ruka.
„Já vím, že za to nemůžeš, tohle nikdo nemohl předvídat a vím, že jsi myslel dobře to, když si ho chtěl udržet mimo dosah jiných andělů a démonů. Teď už to zpět nevezmeme, ale místo dohadování musíme vymyslet nějaký pořádný plán, jak zabránit dalším možným katastrofám.“
„Raziel má pravdu. Nemá cenu se tady dohadovat a plakat nad rozlitým mlékem, jak se říká. Musíme rozhodit sítě a zjistit, kde meč ukrývá. V každém případě to musíme udržet v tajnosti. Pokud by se to rozkřiklo, využili by to někteří proti nám a válku si v současné době nemůžeme dovolit. Máme to už tak víc než nahnuté a tohle je jako pověstná poslední kapka,“ povzdechl si Gabriel.
Nastalo ticho. Ani jednomu z nich nemusel nikdo připomínat ironii jejich postavení. Dělili se o absolutní vládu v království. Byli vyvolení, chopili se nejvyšších funkcí, třebaže jako archandělé původně patřili k předposlednímu kůru a měli být jen bezprostředními nadřízenými obyčejných andělů. Jenže pak se stalo tohle a támhle a nebe už nebylo takové jako dřív. Začalo to Luciferovou vzpourou, díky čemuž začali vznikat menší vzpoury a konspirace. Archandělé se dostali velmi rychle nahoru a společně, po odchodu Pána, začali vládnout celému Království. Drželi se hlavně díky Gabrielově rozhodnosti a talentu vést všechno pevnou rukou, věděli ale, že sedí na časované bombě. I odchod Pána totiž drželi v tajnosti, protože se obávali, co by to s Královstvím udělalo. Bohužel zatajování takové informace se rovnalo velezradě, a v případě odhalení by je nečekalo jen sesazení z jejich pozic, ale i kat. Důvod byl ten, že po Jeho odchodu se Jeho slovem prohlásili za nejvyšší vůdce Království, což se samozřejmě všem nelíbilo, ale pokud to bylo přání jejich Pána, nikdo si nedovolil ani pípnout. Kdyby se přišlo na to, že se za vládce prohlásili sami, nikdo z nich by se nedokázal obhájit. A současné zmizení Michaelova meče jim moc nepřidalo.
„No, nejlepší bude, když teď každý odejdete domů a popřemýšlíte nad plánem, jak zabránit katastrofě,“ ozval se po chvíli Gabriel.
Ostatní jen přikývli a pak se pomalu začali jeden po druhém zvedat a odcházet.
xxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Opravená verze původní povídky, je tam poměrně hodně změn, později je to úplně jinak, takže doporučuju znovu přečíst, protože pokud budete jen tak pokračovat tam, kde jste původně skončili, asi v tom budete mít guláš =)).