5.
Byli jsme naproti sobě a naštvaně se jeden koukl na druhého… Hmatatelné napětí a jiskření naších očí, jen dokazovalo, že tohle nevyhraje ani jeden… Kdo ustoupí? A kdo bouchne? Vztek na sebe nenechal dlouho čekat.
„Co ty o mně víš? Co víš o Milošovi? Nic… Nic nevíš a meleš tu blbosti. Já ho miloval. Moc jsem ho miloval a nedokázal jsem mu to říct. Tak dlouho jsem čekal, až mi umřel. Chápeš vůbec tu prázdnotu v mém srdci? Tu samotu v každém dnu, když nejsem s ním? Můžeš si tu říkat, co chceš, žádné z tvých slov ke mně neproniknou. Je mi jedno, jestli se ti líbím. Jestli jsem tvůj typ, či co. Všechno to mnou jen prolétne a zase zmizí. I kdybych malinko chtěl, stejně ti nedovolím se mnou být. V den kdybych ti to dovolil, tak bych přišel o něj. Co kdybych si už nevzpomněl? Co kdybys zahltil mou mysl a já zapomněl, jak vypadal? Najednou bych měl zase ten pocit lásky a ztratil lásku k němu? Nechci a nemohu na Miloše zapomenout. Nedovolím to! Proto tě prosím, nech mě být! Já tu prázdnotu a samotu chci,“ chrlil na mě věty, jako kdyby se mi snažil vysvětlit, co cítí, ale já to moc dobře věděl.
Jak může srovnávat jeho bolest s tou mojí? Co on o mně ví? Já moc dobře vím, jak bolí přijít o jedinou lásku, kterou chráníte jak oko v hlavě… Já se dostal na úplné dno, abych mohl znova povstat a otřepat se z toho bláta, které mě obmotávalo a svíralo, jak nejpevnější lano…
Pořád nedokážu pochopit, čím on tak strašně trpí? Vždyť s ním nebyl… Necítil tu blízkost těla… Nemiloval se s ním… Proč ho to tak strašně bolí? Protože mu to nestačil říct? Protože měl možná šanci? Ale to je život… Osud, kterému se nikdo z nás nevyhne… Přesně daná čára života, kterou můžeme jen o kousek pohnout do strany a stejně toho moc nezměníme… Snaží se to vůbec zlomit? Pohnout se kupředu? Jak slabý je?
Ve vzteku z toho, že nedokáže pochopit, že on tu není jediný, kdo trpí a zarytě neposlouchá názory jiných, jsem prudce uhodil do stěny vedle něj… Tak silně, že se zachvěl, jak malý vystrašený králíček… Najednou byl celkem zranitelný… Po přívalu keců o jeho bolesti, najednou zkrotl a klepal se… Dokonce jsem si ty ouška a ocásek představil…
Chtěl jsem mu říct, aby se konečně vzchopil a nějak mu promluvit do duše… Já… Který si nenechal od nikoho poradit. Celkem vtipná karma, to se musí uznat. Ale než jsem stačil vyslovit jen jediné slovo, Mia otevřela prudce dveře…
To mě vytočilo ještě víc… Nějak jsem si během těch pár dní s Jakubem uvědomil, že jsem Cholerik… Nebo je to jeho přítomností? Haaaa… Mám chuť ho někam odtáhnout a jak pračlověk v jeskyni mu ukázat, kdo je tu pánem…
„Co se to tu sakra děje? Jakube…“ slaboučký a jemný hlásek, toho stvoření ve dveřích, mě probudil, ale stejně mě neuklidnil.
S démonem v očích, o kterém vím i já, jsem se na ní otočil a mile pronesl… Mile… Muselo to vypadat, jak kdybych jí na tu stěnu přitlačil taky.
„Mio, prosím běž na své místo. Musíme si tu něco vyříkat. Byl bych rád, kdyby nás tu už nikdo nerušil.“
Přesně tak… Nikdo nás nerušte. Tahle dračí sluj je jen má…
Ještě chvíli se dívala na Jakuba a potom se otočila a odešla… Jak moc hodná holka to je? Otočil jsem se zpět na Jakuba, který se snad už vpil do té stěny. Snažil jsem se stále vyčíst z jeho tváře, kolik si toho k němu mohu dovolit… Jaký způsob zvolit, abych ho donutil naslouchat tomu, co říkám.
„Proč se sakra o mě tak zajímáš? Nechej mě na pokoji! Jen si žiju svůj nicotný život a nikomu neubližuji. Je špatné myslet na člověka, kterého jsem měl tolik rád a miloval ho? Co ty o tom sakra víš? Co víš o mé bolesti? Já prostě nestojím o žádnou pomoc a už vůbec ne od člověka jako jsi ty,“ zase ty jeho slova, která vyslovil bez toho, aby se nad tím alespoň chvíli zamyslel.
Po těchto slovech jsem naklonil hlavu na bok a díval se na jeho pulzující tepnu na krku, zajímalo mě, jestli tím přívalem vzteku, se zrychlil jeho tep, nebo je to mnou… Přímo mu skákala a já se usmál… Ne mile, jen s mírným pohrdáním… ¨
„Ticho! Nebudu poslouchat tyhle tvoje výmluvy. Měl bys uznat svou neschopnost, za kterou trpí tvé okolí. Nejsi jediný, který ve svém životě někoho ztratil, já bych mohl povídat. Ale vzchopil jsem se a stojím tu před tebou, jako tvůj šéf. Můžeš trpět, můžeš se vnitřně rvát na kusy. Můžeš se třeba pokusit o sebevraždu, ale dělej to tak, aby to nezasáhlo ostatní kolem tebe. Ty, co tě tolik milují a starají se o tvé štěstí. Copak nevidíš Mii oči? To s jakým strachem se na tebe dívá? Jak se o tebe stará? Hned, co zjistila, kdo bude nový vedoucí, za mnou vlítnula a prosila o shovívavost pro tebe, že prý si to měl těžké. Řekla mi, co se stalo. Víš, co je nejsmutnější, nechtěla jí pro sebe, ale pro tebe. Copak nevidíš, co ztratila ona? Jsi tak potopen do svého žalu, že jsi oslepl? Vzpamatuj se! Postav se svým démonům čelem a začni fungovat! Copak jsi jen troska bez života? Nevážíš si ničeho, čeho jsi dosáhnul, jinak by ses takto nechoval,“ řekl jsem s mírným a vyhrožujícím tónem.
Hned se mi vybavila její drobná postava, jak mi brečela na hrudi, ať jsem na Jakuba hodný. Je opravdu moc milá a Mia k ní sedí. Ale hodný na něj nebudu, nepomohlo by to. Musel slyšet i názor někoho, kdo ví, o čem mluví. Jenže mě opravdu vyprovokoval a mé jiné já, se hlásilo o své místo…
Mé prsty zajely do jeho vlasů a pomalu sjely na jeho odhalenou krční páteř… Každý obratel zvlášť jsem objel konečky prstů a užíval si tu horkost jeho těla… Dokonce jsem na chvíli přivřel oči, když jsem nasál jeho vůni… Sladkou a zároveň kořeněnou… Zvláštní kombinace, kterou jsem považoval za příjemnou… Jenže… On si nedá pokoj… Přimhouřil jsem naštvaně oči, když zase dodal další svoji narážku…
„Nechej si svoje přednášky pro někoho, kdo o ně stojí. Ujišťuji tě, že já na ně kašlu…“
Opravdu? Opravdu tohle řekl? Moje tělo ovládla touha mu ukázat, že se mnou si nebude zahrávat…
Ale než jsem stihl, cokoliv udělat odstrčil mě a utekl… Zhluboka jsem se nadechl a praštil do stěny tak silně, že omítka pod tím tlakem popraskala… Sakra… Přiblížil jsem si klouby k ústům a olízl krev, která se na nich objevila… Budu se muset za ním stavit… Mia… Musím najít Miu…
Vyšel jsem z kanceláře a našel Miu na svém místě.
„Mio, zlatíčko, měl bych malou prosbu… Řekla bys mi, kde bych Jakuba našel?“ vše ve mně vřelo a já svojí prosbu přímo cedil přes zuby. Ale potřeboval jsem být milý, copak by takové zvíře pustila ke svému chráněnému Jakubovi? A že já měl chuť mu pěkně zavařit mozeček…
„Proč?“ řekla trošku vyděšeně a pozvedla ke mně svůj milý pohled.
Proč? Proč? Proč? Vlastně pravda… Proč? Co já vím? Jsem asi úplně poblázněný tou jeho roztomilou prdelkou, tak asi proto… Ani náhodou, strašně mě štve… Sakra, ten kluk mě tak přitahuje… Čím míň mě chce a utíká, tím víc ho chci já a přibližuji se… Klid Šimone, jenom klid…
„Chci si s ním promluvit a on mi… Tak trošku utekl…“ povzdechl jsem si.
„On vždy utíká před problémy… No… Já bych to viděla tak, že za ním zajdu a ty třeba přijdi na večeři, ano? Myslím si, že když to bude u něj doma a budu tam i já, že neuteče… A… On se ti líbí?“ Tu poslední otázku řekla s úsměvem.
Už zase… Jak to mám k čertu vědět? Líbí? Co se mi na něm má líbit? Hmmm… Líbí… Ano, asi ano.
„Dobře přijdu,“ řekl jsem rozhodně a dal jí jako poděkování pusu na tvář.
„Jsi poklad, Mio, děkuji ti.“
Jen se začervenala a mávla rukou na znamení, že toho mám nechat… Je opravdu moc sladká… No nic… Asi bych měl dodělat práci a vlézt si do ledové sprchy, protože jestli ho navštívím, v této náladě, tak chudák neujde ani centimetr bez toho, abych znovu ochutnal jeho rty…
Já se chci líbat? Bože… Musím se někde zamrazit…
Dodělal jsem svou práci a zamířil do svého bytu… Má taška se tvrdě dopadla na zem a oblečení se postupně povalovalo po pokojích, jak jsem se svlékal cestou do koupelny… Postavil jsem se pod sprchu a pustil na sebe ledovou vodu… No.. Mělo to jen ten efekt, že se mi kamarád schoval do těla a najednou se zcela ztratil z povrchu zemského… Hned jsem pustil vlažnější a pod tou jsem stál, dokud se mé tělo neuvolnilo. Tak příjemný pocit, když mi kapky vody masírovaly moje ztuhlé tělo… Bubnovaly o mou pokožku a odstraňovaly hluboko uložený stres…
Vypnul jsem vodu a otřel se ručníkem… Jen jsem cestou z koupelny sebral to rozházené prádlo a šoupl do koše na prádlo… Čisté oblečení jsem vytáhl ze skříně a hodil na sebe hnědé tričko a modré džíny… Voňavka se hezky rozprostřela po mém těle a gel mi natužil do krátkého ježka mé vlasy. Přes to jsem si přehodil černou koženou bundu se stojáčkem u krku a zamířil na adresu, kterou mi Mia nechala v kanceláři na stole.
K jeho bytu, potom, co mi milá stařenka otevřela dveře, jeho škoda a zaťukal na jeho dveře. Po nějaké době klepání a spíše již buchání mi otevřela Mia… S úsměvem mě doprovodila k Jakubovi. Ještě v předsíni jsem si zul boty, jsem slušně vychovaný a vešel do pokoje, který vypadal dobře na to, že se o nic nestaral…
„Dobrý večer Jakube, přišel jsem si s tebou promluvit. Chtěl bych vyřešit dnešní útěk z práce a následnou ignoraci mých hovorů,“ řekl jsem s lehce ironickým podtónem.
Potom, co utekl, jsem mu cestou z práce volal snad dvacet krát a nic… Nezvednul to a co víc, dokonce měl hlasovou schránku… Grrr… Na co má člověk hlasovou schránku? Na co vůbec je? Vyzvedává si člověk vůbec vzkazy? Ví o nich?
Naprosto mě znovu ignoroval, ani jeden pohled…
„ Máš hlad, Šimone?“ řekla Mia a já byl opravdu rád, že tu je. Jinak bych asi opět vedl monolog, jen s malou změnou a to nožem u svého krku, který by držel on, což jsem soudil z jeho milého výrazu.
„Ne, nemám, ale pokud máte něco navíc, rád si dám. Děkuji.“
Hlad jsem opravdu neměl, ale mohl jsem zůstat déle. Bylo to ale dobré a já to spokojeně snědl. Celou dobu jsem ho pozoroval, jak tygr na lovu. Každý nepatrný pohyb… Záchvěv jeho těla… Nervozitu, kterou dokazoval tím, že klepal nohou… I jeho místy narůžovělé tváře… Zatoužil jsem potom, se ho dotknout… Strašné nutkání. Podíval jsem se na Miu a blesk mi hlavou nápad.
„Máš hotový ten zítřejší plán na schůzi?“ řekl jsem směrem k Mie.
„Ještě zcela není hotový. Mám v plánu ho dokončit hned, jak dorazím domů. Což mi připomíná, že už musím jít, Jakube,“ Mia mě hned pochopila a vstala k odchodu.
Najednou vypadal Jakub pěkně vystrašený, jak hezké… Vyloženě jeho oči prosily, aby zde zůstala. Ale ona se jen usmála a rozcuchala jeho vlasy.
„A co ten film? Ještě jsme ho nedokoukali,“ další jeho trapný pokus.
„Dokoukáme ho jindy. Tak zítra.“
Mia je skvělá, musím jí za to koupit čokoládu.
„Počkej, doprovodím tě.“
Tak tohle už stačilo… Sedl jsem si vedle něj a zatnul své prsty do jeho stehna, aby se nemohl zvednout. Nikam chlapečku…
To, co řekla Mia, jsem ani nevnímal, protože jsem se zadíval do jeho očí a upřeně se snažil vyčíst jeho pocity. Jen tiché bouchnutí dveří naznačilo, že jsme již jen mi dva a já se nehodlal vzdát té jeho blízkosti.
Proč? Nevím… Důvod mého náhlého vzplanutí? Asi se mi mozek přemístil někam jinam… Co tu ještě dělám? Absolutně netuším…
Jediné co vím je, že moje ruka opustila jeho stehno a pečlivě se usadila na jeho ruce… Klepal se a nejspíše se mě bál… Jen kdyby věděl… Jen kdyby věděl, že se bojí oprávněně…