4.
Cítil jsem se nechtěný, když mě Mia zanechala u jeho místa a se slovy: „Já se s tebou nebudu zlobit. Prostě tady ho máš a dělej svou práci! Ahoj večer!“ zmizela pryč.
Prosím? Nechala mě tam, jak věc, která jí překáží. A on? Ani se na mě nepodíval a hlavně, ani ho nezajímalo mé jméno, prostě nic…
Trošku jsem se ošíval a byl nervózní z nastalé situace… Stále jsem na něm vysel pohledem a pozorně projížděl celé jeho tělo… Musel jsem uznat, že hezký rozhodně byl. I když… To jeho chování, mě dohánělo k silné naštvanosti.
Asi po hodině, když mi konečně došla trpělivost, jsem se k němu naklonil a podával mu ruku se slovy: „Jmenuji se Šimon a ty?“
Z jeho úst vyšla slova, která konečně patřila mě…
„Jakub. Co přesně potřebuješ naučit?“
Asi si dělal srandu, protože jsem tu první den a on se mě zeptá, co přesně potřebuji vědět? Nic nevím… Co bych asi potřeboval vědět? Ani se na mě pořádně nepodíval… Sakra… Štve mě to a ani nevím proč…
Uwa… On se usmál… Konečně se na jeho tváři objevil nějaký jiný výraz, než naprostá ignorace. Musel jsem mu úsměv oplatit a přemluvit se k tomu, abych mu nechtěl znova stisknout ruku… Chtěl jsem se znovu dotknout jeho pokožky, jak kdybych v ní něco hledal…
„Všechno. Ještě jsem na takovém místě nepracoval,“ vyšlo bez rozmyšlení z mých úst.
Začal mi vše vysvětlovat… Ale zdál se mi jak nějaký robot, či stroj, který ze sebe jen hrne naučené fráze.
Od té doby, jsem z nějakého prapodivného důvodu, kolem něj létal, jak naprostý blbeček. Držel jsem mu dveře… Proč? Je snad holka?
Nosil jsem mu těžké věci… Cože? Jsem snad padlý na hlavu?
Nabízel jsem mu jídlo… A upozorňuji, že neumím vůbec vařit… Jíst něco ode mě, muselo být za trest. Ale vždy to snědl… Má vůbec chuťové pohárky?
No, prostě jsem se choval, jak nějaká zamilovaná puberťačka… Já? Proč? Co se to se mnou stalo?
Ale rázem mě hezky usadil na zem… A celkem si zavařil na pěkný průšvih…
„Jsi labilní? Nebo, co je to s tebou? Pořád se usmíváš a lezeš mi do prdele. Já nejsem tvůj šéf, tak mě nechej na pokoji. Vše, co znám jsem tě naučil, tak za mnou už nelez,“ ozvalo se z jeho roztomilé pusinky, kterou jsem měl chuť okamžitě vytrhnout z jeho hlavy.
Opravdu jsem byl vždy klidný typ, ale tohle… Do mých žil se vlil proudem vztek a hezky mával s mou náladou… Jakoby přede mnou stál s červeným šátkem a řval: „Toró… Toró…“
Hmmm… Nahnul jsem se k jeho uchu a hlubokým hlasem, který se klepal zlobou, jsem mu zavrčel do ucha: „Doteď jsem byl milý a hodný, ale teď sis to pěkně zavařil, Kubo,“ že to myslím naprosto vážně, mu brzy ukážu.
Jestli uměl dobře číst v mé tváři, muselo být jasné, že tohle bez ujmy nepřežije. Vyděšeně se na mě podíval a potom zmizel k barelu s vodou. Musel jsem uznat, že mě pobavilo, jak na sebe jeden kelímek vody vychrstnul.
Najednou jsem si uvědomil, že se musím přichystat na schůzi a pobaveně jsem se usmál nad tím, jak se bude tvářit, až zjistí, koho to vlastně zaučoval.
Došel jsem do své nové kanceláře a uvelebil se v křesle… Chtěl jsem si ještě projet nějaké dokumenty, když dovnitř vtrhla Mia…
„Přeješ si?“ zeptal jsem se překvapeně.
Vypadala v tu chvíli stejně překvapená jak já a snažila se rozdýchat to, kdo naproti ní sedí… Pomalu a nerozvážně ke mně došla a posadila se na židli, která byla přímo naproti mně.
„Ty-ty… Ty jsi nový vedoucí…“ zeptala se bázlivě, jak kdybych jí měl sníst.
„Ano, už to tak bude… Potřebuješ se mnou něco probrat?“ v tuto chvíli jsem se již ptal se zájmem.
„Já… Znáš Jakuba, že? Vlastně tě zaučoval… Já… Jakub prochází špatným obdobím… Prosím, buď k němu shovívavý… Chápu, že se chová jak spratek, ale on je jiný… Moc hodný a kamarádský… Vždy při mně stál, když jsem ho potřebovala… Jen… Nezvládl smrt blízké osoby… Prosím…“ říkala smutně a z očí jí padaly slzy.
Zvedl jsem se z křesla a ji vytáhl ze židle. Opatrně jsem se s ní usadil na gauči a chytil ji její ruce do svých…
„Tak mi vysvětli, co se mu stalo, že se chová jak pokrytec?“ pohladil jsem její ledovou ruku a mírně se pousmál, abych odlehčil situaci.
Po roce v cizině, jsem se dost změnil a nebyla ze mě ta troska jako předtím, byl jsem hrdý na to, že jsem se postavil na vlastní nohy… Ale slova, která následovala, mě vykolejila…
„Můj bratr zemřel před pěti měsíci, při dopravní nehodě… Jakub… Jakub ho měl rád, víc než kamaráda… Když umřel, Kuba se s tím nedokázal smířit… Prosím… On…“ to už propukla v pláč a já se zvedl pro kapesníčky, které ležely na mém stole.
„Promiň… neměla bych tě tím zatěžovat… Jenže… Kuba nikoho nemá, jen mě… Nechci, aby přišel i o práci… On se určitě vzpamatuje, ale teď…“ zarazil jsem ji náhlým objetím, kterým jsem ji chtěl utišit.
Nemám rád, když ženy pláčou a k tomu tam milé a hodné… Štvalo mě to, že ona brečí kvůli Jakubovi, který se neohlíží kolem sebe, že někomu ubližuje… Nevidí bolest dívky, která za něj nasazuje svůj krk a to ona přišla o bratra…
Musela trpět mnohem víc než on a Jakub? Copak nevidí, že Mia za něj vše dělá? A trápí se jeho chováním? Sakra… To je takový sobec…
A potom mě to trklo… Zavřel jsem oči a spatřil sebe… Sakra… Tolik mi připomínal mě a to, jak jsem se choval… Co jsem udělal lidem, které jsem miloval… Klukům na jednu noc, kteří neměli nic společného s láskou… Kamilovi… Mámě… Tátovi… Sobě… Klárce…
Klárčino jméno se mi rozsvítilo v hlavě a já ji spatřil v mé mysli jen jako nepatrný rozmazaný opar… Sakra… už si ani nedokážu představit její tvář…
Pevněji jsem stiskl Miu a ta mě jen s poděkováním objala…
„Pokusím se, mu pomoci…“ řekl jsem s jasným přesvědčením, že mu ukážu, jak se z toho dostat.
Mohl jsem… Já jsem to mohl udělat… Já si tím prošel… Možná větší bolestí než on… Ale ten kluk… Spratek, který potřeboval dostat přes pusu stejně, jako já od Kamila, se mi nebezpečně zarýval pod kůži.
Jemně jsem přejížděl po chvějících se zádech Mii a tiskl ji pevně na své hřejivé tělo, které touto bolestí již prošlo… Najednou jsem pocítil tu bezmoc, kterou musel cítit i Kamil, když mě viděl, jak se ničím… Nejspíš byla Mia pro Jakuba stejnou berličkou, o kterou se mohl opřít… Jenže já už se rozhodl a v mé hlavě se spřádal ďábelský plán… Nadarmo mi neříkali kluci na fotbale Buldoku. Oni moc dobře věděli, že když se rozhodnu, nic se mnou nepohne… Tak jako skála se nehnu ani o milimetr, když jdu za tím, co chci…
„Musíme jít, Mio, schůze začíná a já bych tam neměl chybět,“ tiše jsem jí zašeptal do ucha.
Mia jen pozvedla uplakané oči a kývla na důkaz souhlasu. Pomohl jsem ji vstát na nohy a ještě jednou sevřel v náručí.
„Už to bude dobré… Neboj…“ přejel jsem hranou prstů po její tváři a mile se na ni usmál.
„Děkuji…“ řekla tiše a jako by byl slyšet ten těžký kámen, který seděl na jejích prsou, jak dopadl na tvrdou zem.
Odešla na záchod a já si jen povzdechl nad tím, do čeho jsem se to zamotal… Třeba mi to dá znovu chuť do života… Kdo ví?
Prohrábl jsem si vlasy a osušil kapesníčkem její slzy z mého trička. Ještě, že bylo černé…
Došel jsem do zasedací místnosti a posadil se naproti svým novým zaměstnancům… V rohu místnosti, se o topení opíral Jakub a Mia se tiskla k jeho ruce. Stále měla na tváři známky slz, které ji zalily oči. Jakub jen překvapeně zíral na mě a nejspíš nemohl uvěřit tomu, kdo se stane jeho šéf… Musel jsem se potutelně smát, tohle pro něj teprve bude špatné období, potkal nepravou osobu a hlavně osobu, která na něj nepůjde v rukavičkách…
Po zaznění mého jména jsem se zvedl a představil… Od této chvíle jsem jejich nadřízený….
„Všichni můžete jít zpět do práce. Jen… Jakube, ty tu zůstaň!“ zaznělo z mých úst na rozloučenou s oddělením a zároveň rozkazem pro Jakuba.
Všichni odešli a bylo vidět, že i on chtěl odejít, ale nějak zamrzl… Pousmál jsem se a došel k němu. Chytil jsem ho za zápěstí a prudce otočil čelem k sobě. Zahleděl se do jeho modrých očí. Sakra… Ten kluk je opravdu hezký…
Tolika pocitů a bolesti se lesklo v jeho očích… Byl tam i strach ze mě… Což se mi líbilo… Potřeboval jsem ho dostat do tohoto stavu, aby se probral, stejně jako já…
„Chci s tebou jen mluvit, nic ti neudělám,“ řekl jsem ještě klidným tónem a rozhodně jsem tomu sám nevěřil.
„A copak by mi pan šéf, chtěl tak důležitého? Mohl jsi mi říct, že vlastně zaučuji svého vedoucího… Vykašlal bych se na to,“ řekl Jakub s drzým podtónem. Tak to už mě mírně naštval a já mu pevněji sevřel zápěstí.
„Jsi drzý, Jakube, nemyslím si, že jsi v postavení, které ti dovoluje se mnou takto mluvit. Nejsem žádné dítě, nebo tvůj nepřítel. Chtěl jsem jen vědět, proč před pěti měsíci jsi měl nejlepší výsledky ze všech lidí a teď? Jsi na úplném dně. Buď se sebereš, nebo poletíš. Je ti to jasné?“ to už jsem zhrubl hlas, ale stále se ovládal.
„Je mi to jedno… Tak poletím…. Alespoň se nebudu muset trápit s takovým šéfem, jako jsi ty,“ tak to už mi nejspíš rupla cévka v hlavě, jak jsem se snažil ovládat. Ale nešlo to… Narazil jsem jeho tělo na stěnu a ujistil se o tom, že ho to bude bolet. Takhle se mnou nebude mluvit.
„Pokud vím, tak tohle by se dalo brát, jako obtěžování na pracovišti. A dej už sakra ze mě ty pracky!“ konec ovládání a nastoupilo mé horší já, které bylo hezky schované a velmi dlouho spalo.
Pustil jsem jedno jeho zápěstí a tou rukou se prudce opřel o stěnu, tak prudce, že kosti v zápěstí zaúpěly nárazem. Nahnul jsem se k jeho uchu a s velmi naštvaným hlasem, jsem zašeptal: „Dokud tu pracuješ, budeš mě poslouchat. Nehledě na to, že jsem v tobě našel zalíbení. Líbíš se mi i ta tvá drzost. Slyšel jsem, co se ti stalo, ale to neznamená, že tím skončil tvůj život. Ani jste spolu nechodili, tak co je to s tebou. Pět měsíců musí stačit na truchlení. Už se sakra vzchop, Jakube! Tvoji práci za tebe už nikdo dělat nebude. Mia se snažila moc dlouho a to ona ztratila bratra,“ každé slovo jsem myslel naprosto vážně, protože já už byl přesvědčen o tom, co s Jakubem udělám.