5.
Nespal jsem moc dobře, všechny jeho otázky se mi mísily v hlavě a dělaly tam neuvěřitelný bordel. Jak střepy se zabodávaly do mojí šedé kůry mozkové. Nechápu, co tady sakra dělám? Stojím před obrovskou budovou a koukám na veliký vchod, kterým proudí desítky mých spolupracovníků. Jak zamrzlý do kusu ledu, nedokážu se pohnout. Jenom udělat ten jeden krok a postavit se mu. Rozluštit, jak to všechno vlastně bude, nebo nebude. „Udělej ten krok! No tak! Pojď! Zjisti, jak moc se ti hnusí, nebo….“ řvalo mé vnitřní já a prosilo o malou naději, pro prázdnou skořápku mé duše.
Ten krok… Byl by to krok do prázdnoty a nikdo by mě nechytal, kdybych padal dolů tou svojí nicotou. Je to, jako kdyby, jste byli na křižovatce a hledali správný směr, kterým se chcete vydat. Časem zjistíte, že všechny směry vedou na jedno místo. Místo kde začíná i končí váš život. A na tom jedinečném prostoru v ten čas, se budete muset postavit všemu, co jste za svůj život učinili a říci si: „Mám se rád.“
Skoro jsem rozhoupával své tělo, aby se jen o kousek pohnulo dopředu. Jen ten nepatrný centimetr a zkusil bych jít za tím světlem svého nového života, ale nějak to nešlo. Silná ruka mi sevřela rameno a postrčila směrem vpřed.
„Budeš tu takhle blbě stát ještě dlouho?“ Ozval se Šimonův hlas za mými zády.
Byl jsem v šoku, tak nenadále se vynoří a ne, že by mi srdce najednou vyskočilo z hrudi, jak jsem se lekl.
„Samozřejmě, zkouším, jak veliký důlek do té země udělám,“ uštěpačně jsem dodal.
Šimon se zasmál a chytil mě za ruku, táhl mě do budovy a bavil se mým vystrašeným pohledem. Díval jsem se všude okolo na přísedící spolupracovníky i na Šimonovu ruku, jak mě pevně drží. Ten jeho ďábelský úsměv mě děsil, dokonce i jeho oči se smály. No, samozřejmě dosáhl svého, jsem tu. Odsunul židličku od stolu a prudce mě do ní posadil.
„Hezký den a pěkně pracuj! Po práci si zajdeme do toho kina, ano?“
Heh? Je možné, že je tak strašně upřímný a přímý ve svém jednání? Jak moc byl ztracen ze ztráty své ženy? Jak dlouho to bolelo? A jak se z toho všeho dostal? Tyhle myšlenky mi teď zcela zaplňovaly mou mysl a prodíraly se celým mým tělem.
„No, ještě že jsi tu. Tady máš čtvrtletní výpis a pár dalších nových zákazníků, doufám, že to bude do 15 hotové, mám rande,“ ozval se ten nejroztomilejší hlas za mými zády.
„Rande? Ty Mio?“ řekl jsem se smíchem v hlase.
„Blbečku, samozřejmě, že já. Nový přítel, nová naděje. Měl by ses něčeho takového také držet. Tak hezky pracuj,“ pohladila mě po rameni a odešla ke svému stolu.
„Nový přítel, nová naděje,“ kdyby to bylo tak snadné. Miloš se semnou nerozešel, vlastně se mnou ani nechodil, jen si umřel. Tak lehce, jako žil. Bylo by jednodušší, kdyby se semnou rozešel, nebo nechtěl už nikdy se mnou mluvit, alespoň bych věděl, že někde je. Ale takhle… Jak proti tomu mám bojovat. Nebudu neustále každého srovnávat s ním? Ale…. Tohle je první krok kupředu, jsem tu. Tak ukaž, co umíš, ty pošetilý Šimone.
Pousmál jsem se a pustil do práce, nebylo toho zrovna málo a po chvíli se mi snad rozletěla hlava z nadávek a připomínek lidí, co nechápou o čem je tahle práce, jen se snaží mít to, co chtějí. Tak rychle ten den utekl, možná i tím, jak moc jsem se nesnažil myslet na rande. Rande? Opravdu chce jít s někým tak zdeptaným, jako jsem já? Je to prostě naprostý blázen a já také, že to chci zkusit. Co? Já to chci zkusit? Už jsem připravený na něco takového? Na něco?
Veliká mužná ruka se proletěla kolem mého obličeje a uchopila papíry, které jsem právě dodělal a úhledně srovnal do komínku. Zvuk listování papírů mě donutil se otočit na vetřelce, který ani nepromluvil. Šimon kontroloval mou práci, potom mi položil ruku na hlavu a lehce rozcuchal mé vlasy.
„Dobrá práce, jako vždy. Jen nebuď tak moc odměřený a strohý. Budeš mít lepší výsledky,“ řekl mile a vypadal celkem nervózně.
„Můžeme jít? Zamluvil jsem jeden hezký film, myslím, že je to nějaká komedie. Chtělo by se občas smát, nemyslíš?“ už zase ta jeho ohleduplnost.
„Pokud chceš vidět mojí kyselou tvář a smích se stylu Šíleně smutné princezny, tak můžeme jít.“
Sebral jsem ze židle koženou hnědou bundu a otočil se směrem k němu. No dobře… Dal jsem si na tom outfitu záležet. Nechtěl jsem vypadat jak strašák. Měl jsem modré džíny a tmavě žluté tričko s nějakými nápisy, k tomu ta hnědá bunda vypadala opravdu stylově. Když jsem se podíval na něj, musel jsem uznat, že vypadal opravdu dobře. Zajímalo by mě, jak moc si nechal záležet na svém výběru oblečení on. Měl černé džíny a zelené tričko, jeho tmavě zelená bunda ve stylu saka, ale s kapucí, byla úchvatná na jeho krásně vysportované postavě. Vlastně jsem cítil, jak mnou na malou chvíli projel pocit obdivu. Opravdu byl moc hezký a přesně proto jsem nechápal, proč já? Co je na mě tolik jiného, než na ostatních klucích z této firmy? Je snad slepý?
Uchopil mě za ruku a táhl do výtahu. Venku přistoupil k hezkému černému autu a jedním zmáčknutím knoflíku na klíčku jej otevřel. Otevřel mi dveře, jak nějaké paničce a lehce mě strčil do auta, snad proto, abych si to nerozmyslel. Nastartoval auto a během chvíle dorazil před kino. Vešli jsme do krásného sálu a zamířili k předposledním křeslům v pravém rohu místnosti. Uložil jsem Coca-colu do držáčku a před sebe položil Nachos s pálivou salsou… Jak jsem tuhle kombinaci miloval. Když jsem se podíval vedle sebe, ucítil jsem silné zamrazení. Šimon měl do dlaně opřenou ruku a pozoroval mě, jak si namáčím lupínek do salsy. Vypadal jak mlsný kocour, který číhá na svou oběť. Cítil jsem náhlý příval horkosti do mých tváří a okamžitě uhnul pohledem.
„Mohl bys na mě přestat civět? Je to dost nepříjemné,“ zeptal jsem se trošku rozpačitě.
„Ne! Je zábavné tě pozorovat. Počkej…“
Jeho ruka se natáhla k té mé a přitáhla si jí ke svým rtům. Velmi pomalu si lupínek vložil do svých úst a vytáhl ho ze sevření mých prstů, ještě stihl olíznout mé prsty a položil mou ruku zpět na tácek se salsou. Naprosto bez jediného pohybu jsem na něj koukal a pozoroval tuhle scénu. Cítil jsem každý nepatrný pohyb jeho jazyka i dokonale hrubou strukturu jeho chuťových polštářků. Dokonce i jeho zuby jak pomalu mé prsty vytahoval ze svých úst. Tak tohle bylo…. Aaaaaaaaaa….. Co to bylo? Nevěděl jsem, co dělat, nebo jak se tvářit. Prostě jsem byl jak ledová socha, stále ve stejné nepohodlné poloze. Usmíval se a stále mě propaloval pohledem. Je to ďábel….. Je to ďábel… Už je to definitivně jasné….
Najednou místnost ztmavla a začal film. Jeho ruka se opět natáhla ke mně a vzala mi tácek z rukou. Jedním tahem jej uložila vedle sebe na prázdnou sedačku a vzápětí mě uchopila za rameno. Přitáhl si mě ke svému tělu a položil mou hlavu na své rameno.
„Dívej se! Nebo nebudeš vědět o čem to je….“
Uwaaaaa….. Jak můžu vědět o čem ten film je, když ani nevím, kde v tuhle chvíli jsem. Ani nemám tušení kolik je hodin, nebo na jaký film se koukáme. V tuhle chvíli jsem jen já a všechny myšlenky, jestli tedy nějaké ve své hlavě mám, se upínají na postavu, která mě svírá.
Film začal. No, pěkná komedie, to se musí uznat…. Byl to horor… Horor, podle skutečných událostí. Beztak to udělal naschvál, abych se k němu musel tisknout. Protože jsem od přírody lekavý, málem jsem mu stepoval na hlavě a škubal jeho jemné vlasy. Kdežto jeho potutelný úsměv naznačoval, jak se mu jeho plány do posledního bodu plní. Musel jsem uznat, že jsem se takhle dlouho k nikomu netiskl. Ta jemnost jeho doteků… Jeho prsty přejíždějící po mé ruce… Jeho úsměv… Dokonalé rysy ve světle, které šlo z plátna…. Horko, které sálalo z jeho těla… Jeho smích, který se objevil při těžko uvěřitelných scénách… Vše se to mísilo do jednoho celku a mně se trošku pohnulo srdce. Jen trošku se otřáslo a slabě začalo bít. Možná nejsem tak ztracený, jak si myslím. Třeba je ještě malá naděje. Pokud si dokážu uchovat důležité vzpomínky na Miloše a zároveň najít kousíček místa pro tohohle ďábelského šéfa, možná se spasím….
Zbystřil, že se na něj dívám a věnoval mi hřejivý úsměv. Ještě víc mě na sebe natiskl a já cítil, jak se jeho prsty pomalu přesouvají mezi ty mé. Jak jeho pokožka pór po póru pouští svou vůni na moji hroší kůži. Vpíjel se mezi ně a proplétal je jak pletený košík. Potom je spojil a pevně sevřel v nerozlučném souznění. Sakra… Nějak moc se mi dostává pod kůži… Pouštím ho k sobě po nepatrných krůčkách a on každého centimetru využívá. Je to blázen a já ještě větší….
Ještě párkrát jsem si myslel, že při tom filmu zastavím promítání, nebo uteču z místnosti, ale s ním po boku to nějak šlo. Šlo to vydržet a tolik se nebát. Zajímalo by mě, jak to viděl on? Jestli ho má přítomnost neobtěžovala, či moje útrpné výrazy nekazily jeho náladu? Jsem asi zvláštní, ale prostě se jen nechci vzdát svého bezpečí v tom svém zavřeném a prázdném světě nicoty a bolesti. Mám strach, že se ke mně dostane až moc blízko a já vzápětí o něj nějakou hloupostí přijdu. Mám strach, že se ztratím v jeho hnědých očích a už nenajdu cestu k Milošovi a tak cenným vzpomínkám. Ten strach je děsivá věc, svírá vám vnitřnosti a drtí kosti. Dokáže vyprovokovat adrenalin do takové výše, že umíráte na infarkt. Staví zábrany a překážky. Sráží vás na kolena a šlape po vašem sebevědomí. Ten strach z něčeho nového… Udělat ten důležitý životní krok… Nebo krok zpět a stát na svém původním místě? Co udělat? Co je důležitější?
Film skončil a Šimon mě dovezl domů. Jako pravý gentleman mi otevřel dveře u auta a doprovodil ke dveřím mého bytu. Je jak ze staré školy, ale je hezké od někoho dostávat tolik pozornosti. Klíče zachrastily ve dveřích a já vešel do místnosti. Stál jsem na prahu dveří, otočil jsem se k Šimonovi a upřeně se na něj zadíval.
„Děkuji ti za dnešní den, opravdu jsem se bav…“ to už jsem neměl šanci cokoliv říct.
Jeho jazyk si razil cestu mými rty do úst. Ten polibek byl divoký a nesmlouvavý. Jeho ruce mě uchopily z obou stran za tváře a omezily pohyb. Ten jemný a zároveň drsný jazyk se mi otíral o ten můj. Podlehl jsem tomu vábení a začal proplétat svůj jazyk s tím jeho. Jedna má ruka se natáhla a objala jeho bok. Bylo to snad nekonečné… Jakou dobu jsme strávili mezi dveřmi a líbali se? Byl jsem naprosto ztracen.
Pomalu mě od sebe odstrčil a vešel do mého bytu. Zavřel dveře. Upřel svůj temný pohled na mě.
„Uděláš mi kafe?“ konečně jsem se probral a otřepal se z toho stavu omámenosti.
„Ne! Běž domů!“
Ukazoval jsem na dveře a z nějakého neznámého důvodu jsem se klepal. On jen zakroutil hlavou na znamení, že nehodlá odejít. Jak zábavná tahle scéna musela být?! Na jedné straně jsem byl já a prstem u natažené ruky ukazoval na dveře, na druhé straně byl Šimon, ruce měl propleteně složené na hrudi, jeho hlava byla na bok a pohled říkal: „Co se bude dít dál?“ Ani jeden nehodlal ustoupit.
Ty mužné a silné ruce se opět natáhly a chytily mojí volnou ruku. Pevně mě vtáhl do svého náručí. Otočil se a posadil mě do křesla. V tuhle chvíli se opět ten ďábel tyčil nade mnou, ale tentokrát to bylo mnohem děsivější a svůdnější, než jsem si kdy v životě představoval.