4.
Ještě chvíli jsme jen seděli a mlčky pozorovali jeden druhého. Jeho oči sledovaly každý nepatrný záchvěv mého těla a vypalovaly velkou díru do mého nitra, jak urputně na mě koukal. Proč mě nenechá na pokoji? Proč? Je to způsob nějakého týrání? Nebo je nějakým způsobem zvláštní? Nejspíš jsem ve svém vlastním pekle, které jsem si stvořil, jako svůj vlastní trest a on přišel, aby mě mučil. Kolikrát ještě dopadnu na kolena, než konečně vstanu. Tohle je všechno jen sen a já se z něho určitě už brzy vzbudím. Prosím… Ať je to jen noční můra… Opravdu to strašně moc bolí… Opravdu nemůžu dýchat… Chci žít, ale jak? Kdo zná odpověď na to, kdy se znovu zamiluje? Kdy znovu pocítí ztracený pocit štěstí? Jak ho musí tížit realita, aby se stala skutečností, ne jen mlžným oparem v kterém se nedá žít?
Z mého přemýšlení mě přerušila jeho silueta, která se tyčila přímo nade mnou. Zase ta krásná vůně a ta jeho postava… Opravu, co tu dělá? Co po mě někdo jako on chce?
„Mohl bys konečně začít vysvětlovat tvé důvody k útěku z práce? A rád bych také slyšel, proč jsi mi nezvedal telefon,“ jeho hrubý hlas mi rezonoval v uších a na chvíli se otřel o mé srdce, které strachem přestalo být.
Konečně jsem se odhodlal promluvit a pohlédl do těch jeho tmavě hnědých očí. Jenže to byl problém, celého mě spoutaly. Nechtěly ani na minutku upustit od své urputnosti.
„Já… Já, mohl bys trochu odstoupit, lezeš mi do mé bubliny a rozrušuje mě to,“ tiše jsem naznačil, aby se ráčil vzdálit.
„Ani mě nenapadne, takhle mi alespoň nemůžeš lhát,“ jeho odpověď byla krutě upřímná.
Snažil jsem se ho odstrčit, ale stejně jako v kanceláři, to byla jen nesmyslná snaha. Jedna jeho ruka mi vjela za krk a donutila mě, aby se má hlava zaklonila. Jakékoliv bránění bylo zbytečné. Druhá jeho ruka začala přejíždět po mé tváři a dělala na ní malé hořící cestičky.
„Neutíkej! Stačí mi to říct. Já tě budu poslouchat. Buď už upřímný a neschovávej se za svou bolest.“
Nedokázal jsem to zastavit…. Moje srdce pukalo znovu tou bolestí, to jak se všechny vzpomínky najednou rozlily do mého těla. Z mých očí se kutálely slzy a dopadaly na jeho ruku. Pomalu skapávaly a tvořily bolestnou propast, mezi mnou a Milošem. Nejde to… Nemůžu… Bolí to…
Jeho silné ruce mě přitáhly na jeho hruď. Jedna ruka mi projížděla vlasy a pohrávala s jejich pramínky. Druhá mě pevně svírala a tiskla na tu jedinečnou horkost jeho těla.
„Nechci ti ublížit, ale vím, čím procházíš. Nenechám tě v tom samotného.“
Byl tak upřímný a přímý ve svém jednání. Jeho strojenost se projevovala jen v práci. Možná bych… Ne to nejde… Je tu pořád Miloš… Ještě není vhodná chvíle….
„Pusť mě prosím a odejdi! Nechci tě tu! Nechej mě být! Nedotýkej se mě! Zmizni! Já… Sakra… Děláš mi v hlavě zmatek a já se snažím si vše ujasnit. Nechci se postavit realitě, protože v mém vysněném světě mám ještě možnost, dotknou se Miloše. Tak jsem šťastný a sám sebou. Tahle realita je krutá, jsem sám a chci být sám. Jak můžeš chápat, jak moc to bolí? Jak? Ztratil jsi svou lásku?“ řval jsem ze všech sil do té jeho povýšené tváře. Jenže jeho rysy posmutněly a mnou se rozhostil bolestivý pocit. Ublížil jsem mu snad těmi slovy. To už neumím jednat s žádným člověkem, který mi chce pomoct? Musím kolem sebe pořád tak kopat?
Ruka, která mě držela zezadu za krk, mě přitáhla k jeho ústům. Najednou mě zcela polil pocit horka po celém těle. Spojil naše rty a naše pokožka se dotýkala. Pootevřel svá ústa a tím mě donutil, abych je pootevřel také. Pomalu přejížděl svým jazykem do mých úst. Dotkl se rtů a slabě se do nich špičkou jazyka zaryl. Potom pokračoval do mých úst. Přejížděl od špičky mého jazyka po jeho vrchní pohárky. Chutnal po čokoládě, jako kdyby vůbec nejedl jídlo od Mii. Taková sladkost si razila cestu k mému srdci. Ale to bylo už tak zamrzlé, že se jen oklepalo a dál chladlo. Ale ten polibek… Tak něžný a jemný, tolik dokazující jeho čisté záměry. Víc si mě k sobě přitáhl a prohloubil naše spojení. Líbal mě a já se propadal do jeho sevření. Potom se oddálil a podíval se mi do očí. Už zase….
„Moje žena umřela před 2 roky. Nikdy jsem se s tím nesmířil, jen jsem bezduše bloudil ulicemi a snažil se vyprovokovat kohokoliv, aby mě zabil. Nepovedlo se a já žiju. Tolik mi připomínáš mě. Jenže to není jen ta tvá bolest, která mě k tobě připoutává. Ty se mi líbíš. Tvá protivná povaha i to, jak přátelsky se díváš na Miu. Musel, si být skvělý kamarád. Tak, už se konečně dočkám té pravdy?“
Cukl jsem hlavou do strany, abych se na něj nemusel dívat a snažil se myslet…
„Pravda? Není. Neexistuje…. Stejně jako já, nebo má minulost. Utekl jsem, protože nedokážu být v tvé přítomnosti klidný. Tvé doteky ve mně znovu vzbuzují naději, ale já ji nechci. Urputně se tomu všemu bráním a hledám cestu, jak od tebe utéct. Jenže…. Co jsi za člověka? Proč mě sleduješ a nutíš, abych se na tebe díval? Chceš, abych musel procházet znovu tou strašnou bolestí? Protože jestli se toho mám zbavit, tak se musím vrátit na začátek a přiznat si pravdu. Že tu Miloš není a nebude i to, že jsem mu nestihl říct pravdu. Znáš vůbec pravou podstatu věci? Chtěl zrušit svatbu a začít chodit se mnou, vše těsně před jeho smrtí. Nejspíš každému ve své životě, který mi je tolik blízký, umře. Jsem asi chodící prokletí. Tak jak mám s tímhle bojovat? Když si to všechno uvědomím, ztratím ty nejdůležitější vzpomínky na Miloše. Jak dlouho bude trvat, než se mi jeho tvář vypaří z paměti? Když to všechno tak dobře víš, proč to děláš? Jak…. Jak jsi to přežil? Sakra… Proč já… Proč se mi tohle děje? Proč musíš být takovýhle? Nevyznám se v tobě. Tvé nálady se každou chvíli mění a nikdy nejsou stejné. Nechápu tě a už mě nelíbej. Odejdi!“ neovládal jsem se a bezmocně jsem šermoval rukama kolem sebe.
Tohle nemůže být pravda… Proč si teď vzpomínám na Milošovi rysy, jeho vůni, přátelské doteky. Historky, kterými mě neustále rozesmál. Jakoby se jeho sněhobílá silueta v bílém oparu vznášela nad Šimonem. Jeho oči byly smutné a plakaly. Co jsem udělal? Co mám udělat? Proč jsi tu?
Jakoby se jeho ruka natahovala k mé tváři a chtěla jí pohladit, ale když jsem jí uchopil, byla teplá, jiná.
Podíval jsem se na ní a byla Šimonova. S něžností se mi díval do očí a stíral prsty mé slzy. Znovu mě objal, ale já svůj zrak upíral jen a jen na postavu stojící za námi. Co mi chceš říct? Jak můžu být zase s tebou?
Postava jen mlčela a ztratila se stejně, jako se objevila. Šimon se na mě díval a chtěl znovu spojit naše rty. Vši silou jsem mezi nás narval zkřížené ruce a zabránil mu, aby se ke mně přiblížil. Zase ten jeho bolestivý povzdech rozčísl tuhle situaci. Postavil se a vytáhl mě z křesla. Pevněji stiskl moji krční páteř a zamezil mi pohyb, či nějaký únik. Jeho prsty druhé ruky mi nadzvedly bradu a jeho rty se potulovaly po mém obličeji. Jen těsně nad kůží se vznášely jako obláčky a hřejivost jeho dechu mi podlamovala kolena. Málem bych upadl na tvrdou zem, ale jeho sevření bylo tak pevné, že jsem se opřel o jeho mužné a silné tělo. Cítil jsem jeho zběsilé srdce, které jakoby každou chvíli mělo vyletět z jeho hrudi a zarazit se do mého hrudního koše. Polštářky prstů jsem cítil ty krásně vyrýsované svaly, které schovával pod volně visící oblečení. Teď jsem ztěžka dýchal i já a snažil se uklidnit. Ale copak to jde? Nic z toho jsem nechtěl, ale on je tak neústupný. Je jak bumerang, vyhodím ho, odeženu a on co? Vrátí se a je milý. Nezasloužím si takové jednání. Nezasloužím si lásku. Můj trest je žít sám.
Jeho rty se přesunuly k mým ústům a já slabě zasténal. Sakra… Co to dělám? Kdy se ve mně tohle zrodilo? Jeho úsměv mě zarazil.
„Prosím… Odejdi… Prosím….“ zněla prosebně má žádost.
„Pros si jak chceš, neodejdu,“ přímá odpověď z jeho úst dopadala na mou hlavu.
Musel jsem to zastavit. Jen bych mu ublížil a sobě taky. Má neschopnost pro tuto chvíli s někým být, by mu zničila život a já bych si to nikdy neodpustil. Neublížím mu….
„Jsi v mém bytě a já tě tu nechci. Co kdybys šel otravovat jiné své zaměstnance. Je tam spousta hezkých chlapců a mladších než já. Určitě je budeš motivovat k lepším výsledkům.“
Konečně povolilo jeho sevření a já měl možnost ho od sebe odstrčit. Dostrkal jsem ho ke dveřím a posledním prudkým nárazem jsem ho dostal na chodbu. Chytil mě za ruku a upřeně se na mě podíval.
„Neodejdu, dokud mi neřekneš, že zítra přijdeš do práce. Chtěl bych odpovědi na otázky, co se mi teď honí hlavou a jen ty znáš odpověď. Nelíbím se ti? Pojď se mnou třeba na večeři a potom do kina. Přísahám, nic nebudu zkoušet, jen… Chci, abys zjistil, jestli jsem ti tolik odporný,“ říkal posmutnělým hlasem.
Odporný? Ale… To vůbec není pravda… Bohužel jsi zasadil semínko pochybnosti do mého srdce a ono začalo znovu bít. Ten jeho štěněčí výraz byl ubíjející. Nemohl jsem ho vidět trpět.
„Zítra do práce přijdu a zbytek… To se uvidí… Teď už sakra běž!“
Práskl jsem s dveřmi a slyšel jeho kroky, které mizely z chodby. Opřel jsem se o dveře a sjel po jejich hladké struktuře. Rukou jsem si zakrýval ústa. Chtělo se mi řvát tak nahlas, abych vyřval všechnu svou bolest. Cokoliv roztřískat. Hodit po nějaké figuríně třeba těžký popelník a dívat se, jak jí upadává hlava. Cokoliv, co by pomohlo zapomenout na to, co se tu stalo. Jen kdybych nespatřil tu siluetu.
Snaží se ke mně dostat a říct, jak mám žít? Co dělám špatně? Nebo mě varovat? Nebo se přišel rozloučit a chce mě definitivně opustit? Ne! Nikdy! Nesmí!
Jak můžu dál žít svůj život a být zamilovaný do toho tyrana? Jak se ke mně chce Šimon prokousat? Je mi opravdu odporný? Nebo jsem se už v jeho hnědých očích ztratil? Sakra…. Tohle opravdu nedávám…
Seděl jsem na té studené zemi a chlad té prázdné místnosti mi trhal duši na kusy.
Musí člověk o svou lásku přijít, aby pochopil, co na světě je nejdůležitější? Potom bude stát ve stínech a ve vzpomínkách se dotýkat těla, které tolikrát svíral? Bude mít jen prázdné ruce, bez nikoho, kdo by mu jí držel? Láska…. Bolest…. Jdou ruku v ruce a my si je musíme prožít, je to proto, abychom našli svojí krutou pravdu.