2.
Seděl jsem ve svém tichém pokoji a zase se tupě díval na bílou stěnu a představoval si jeho tvář. Miloši… Kde teď jsi? Nic mě nebavilo. Můj život byl tak prázdný. Všude jsem byl sám. I mezi davem lidí jsem stál jen já. Nedokázal jsem se usmívat. Bavit se s ostatními. Ve své práci jsem byl jen strojový a studený. Mia o mě měla veliký strach, ale nedalo se s tím nic dělat. Nedá se bojovat proti takové bolesti. Další sklenka whisky skrápěla mé hrdlo. Tmavá tekutina alespoň na chvíli tupila mé smysly a já přestal vnímat svět. Jenže přišlo zase to ráno, další den. Prázdnota. Nicotnost. Bylo to ji 5 měsíců a já prostě nedokázal žít. Nesnáším tenhle svět… Tu směšnou přetvářku, že tu pro každého je někde ten druhý. A kde? Sakra kde? Kde je? Z mých očí se zase valily slzy a já myslel jen na něho. Má láska je mrtvá. Jediná šance na štěstí. Je možné žít bez lásky? Jaký by to byl život?
Skleničku jsem vzal a rozbil o stenu. Takhle jsem se cítil já. Rozbitý a nejdu opravit.
„Proč si mě tu takhle nechal? Proč? Nebyl jsem tvůj nejlepší přítel? Nemohl jsi alespoň bojovat? Bojovat… Sakra… Bolí to…. Nesnáším tě…“ křičel jsem na prázdnou stěnu, ale ta mi nemohla odpovědět.
Odešel jsem do svého pokoje a svalil se do postele. Opilý jsem usnul tak, jak poslední měsíce pokaždé. Každý večer byl stejný. Spal jsem klidně, náhle se mi zdál sen. Sen o tom, že ke mně někdo ze stropu natahuje ruce. Byly to jeho ruce i jeho tvář se pomalu objevovala, ale když jsem se chtěl přiblížit, probudil jsem se. Byl jsem celý zpocený a vystrašený. Byl jsem v sedu a mé ruce se natahovaly ke stropu. Co to sakra bylo? Zhluboka jsem dýchal, tak jako kdyby mě někdo vystrašit k smrti. Je možné, že by to byl on? Co se mi snaží říct? Co? Jenže mé ruce byly prázdné, nikdo je nedržel, nesvíral mé prsty. Byl to jen sen, mé zbožné přání.
Vlítl jsem pod studenou sprchu a zchlazoval své tělo. Tak strašně mi chyběl. Kolikrát jsem se zastihl, jak mu chci něco říct a otočil jsem se za sebe, samozřejmě, že tam nebyl. Nebo jsem vytáčel jeho číslo a na druhé straně se ozvala ta pitomá hláška: „Číslo, které voláte je buď dočasně nedostupné, nebo vypnuté, zavolejte později.“ Jak já tuhle hlášku nesnášel. Osušil jsem se a usnul ve své posteli.
Zase další den v práci… Nechtěl jsem mluvit se zákazníky po telefonu a strojově říkat své naučené fráze, hloupě se usmívat a dělat, že mě nic nebolí. Jděte všichni do háje! Pche… Život… Mia mě neměla zastavit, byl bych šťastný a to břímě téhle tíhy reality by se ztratilo.
Náhle mi na rameno někdo zaklepal. Prudce jsem se otočil a Mia se na mě usmívala.
„Kubo, prosím tě, tohle je nový kluk.“ Ukazovala na vysokého hezouna, co se na mě culil jak blbeček. Měl krátké černé vlasy a pěknou tvářičku. Nějaký playboy… No super.
„Proč mi to říkáš Mio?“ Ptal jsem se mírně podrážděný.
„Jsi tu nejdéle a vedení rozhodlo, že ho budeš zaučovat.“
„Mám své práce dost, nemám zájem se s ním unavovat.“
„Sakra Kubo, nechej toho už! Je to tvá práce. Jsi trenér tohoto centra, je těžké dělat to, co máš?“
Vrhl jsem na ní vražedný pohled a ona se jen ďábelsky usmála.
„Ještě ti můžu tady před všemi stáhnout kalhoty a naplácat na zadek. Chceš?“
Jako kdyby na to měla sílu. Jemně mi cukaly koutky, při té představě. Jen jsem přikývl a sklopil oči zpět k počítači.
„Já se s tebou nebudu zlobit. Prostě tady ho máš a dělej svou práci! Ahoj večer!“
Osoba stojící za mnou si vzala od protějšího stolu židli a přisedla si ke mně. Oči upíral na mě a já se cítil silně nervózní. Mírně se ošil a natahoval ke mně ruku.
„Jmenuji se Šimon a ty?“
Jako kdybych mu chtěl na tuhle debilní otázku odpovědět… Ale odpověděl.
„Jakub. Co přesně potřebuješ naučit?“
Usmál se a já ucítil jeho příjemnou voňavku. Na chvíli se mým tělem opět rozlil pocit horka.
„Všechno. Ještě jsem na takovém místě nepracoval.“
Ach bože… Zelenáč… Tak tohle muselo být za trest. Vysvětloval jsem mu všechny postupy a dělal s ním zkušební hovory. Pomalu mu to začalo jít. No, pomalu… Opravdu mu to šlo. Štval mě. Každý den přišel a mile se choval. Usmíval se. Dokonce mi otvíral dveře a přidržoval je. Nosil mi těžké věci. Kolikrát udělal jídlo a nabídl i mě. To jsem holka? Nebo, co se to tu děje? Už jsem tu jeho sladkost nevydržel a vybouchl jsem.
„Jsi labilní? Nebo, co je to s tebou? Pořád se usmíváš a lezeš mi do prdele. Já nejsem tvůj šéf, tak mě nechej na pokoji. Vše, co znám jsem tě naučil, tak za mnou už nelez.“
Udiveně se na mě díval a potom se zvedl. Ještě se přiblížil k mému uchu a tiše zašeptal:
„Doteď jsem byl milý a hodný, ale teď sis to pěkně zavařil, Kubo.“
Z jeho tváře odešel usměv a jeho oči potemněly. Bylo vidět, jak jsem ho urazil, ale on nevypadal na typ drsňáka. Sakra… Co to udělal? Srdce mi splašeně bilo a já se nedokázal uklidnit. Odložil jsem sluchátka a došel k barelu s vodou. Hodil jsem do sebe nejméně 3 skleničky vody a jedna přistála na mém obličeji. Co to bylo za změnu nálady? Je divný a já se s ním už nebudu zabývat.
Ještě na chodbě mě zastavila Mia, měli jsme poradu a měli nám na ní představit nového vedoucího oddělení. Sebral jsem ze stolu papíry s potřebnými údaji o chodu našeho oddělní a vešel do zasedací místnosti. Tohle místo mělo být už dávno moje. Jenže je pravda, že poslední měsíce jsem byl k ničemu a podle toho se také vedení rozhodlo. Měl to být někdo nový z venku. Zajímalo mě, jakého blbečka vybrali tentokrát? Stejně to bude nějaké dosazené protekční dítě ředitele firmy, či majitelů. Opřel jsem se o radiátor a vyčkával příchod zbylých zaměstnanců a kolegů. Mia vtrhla do místnosti poslední a přidala se ke mně v ohřívání studených zad. Přitulila se k mé ruce a poslouchala přednes naší původní vedoucí. Odcházela na mateřskou dovolenou, takže přenechávala své místo dalšímu. Když však řekla, jméno našeho nového vedoucího zamrzl mi úsměv a polil mě silný pocit horka. Ten muž se jen zvedl ze židle a postavil se před nás. Jak jinak… Šimon… Jestli jsem si do teď pokazil život, tak tohle byla jen třešnička na dortu. Nejspíš mi za tu urážku pěkně znepříjemní práci.
Slušně se představil a mile usmíval, tak jako vždy. Příliš strojené chování a hlavně falešné. Jeho pohled přejel po zaměstnancích, až ulpěl na mě. Okamžitě jsem sklopil oči, aby nebylo vidět, že jsem ho vlastně celou dobu pozoroval. Cítil jsem, jak mě jeho pekelná aura propaluje a svazuje. Tohle vůbec nebylo dobré… Moje tělo sláblo pod tíhou jeho pohledů.
Schůze skončila a já se chystal odejít z místnosti.
„Všichni můžete jít zpět do práce. Jen… Jakube, ty tu zůstaň!“ Zamrazilo mě v zádech a já se zastavil v chůzi a stál přibitý k zemi, jak figurka v animované pohádce. Stál jsem dál a nedokázal jsem se donutit k němu dojít. Všichni odešli a místnost zalilo ticho. Slyšel jsem jeho kroky, jak se ke mně přibližují. Uchopil mě za zápěstí a prudce otočil čelem k sobě. Byl jsem donucen dívat se do jeho očí. Jeho oči… Sakra… Utápěl jsem se v nich… Byly tmavě hnědé a v tuto chvíli upřeně zaryté do těch mých. Jako kdyby mnou projel paralyzující jed. Jak prkno jsem stál a nedokázal mluvit. Jen jeden pohled těch temných očí stačil k tomu, abych byl zcela ztracen.
„Chci s tebou jen mluvit, nic ti neudělám.“ Ozvalo se z jeho úst velmi tiše, až skoro neslyšně. Konečně jsem se trochu vzchopil a nabral druhý dech.
„A copak by mi pan šéf, chtěl tak důležitého? Mohl jsi mi říct, že vlastně zaučuji svého vedoucího… Vykašlal bych se na to,“ říkal jsem mu to se sarkasmem v hlase a naštvanou tváří. Moje nozdry kmitaly vztekem.
„Jsi drzý, Jakube, nemyslím si, že jsi v postavení, které ti dovoluje se mnou takto mluvit. Nejsem žádné dítě, nebo tvůj nepřítel. Chtěl jsem jen vědět, proč před 5 měsíci jsi měl nejlepší výsledky ze všech lidí a teď? Jsi na úplném dně. Buď se sebereš, nebo poletíš. Je ti to jasné?“ Říkal mi výhružným tónem.
„Je mi to jedno… Tak poletím…. Alespoň se nebudu muset trápit s takovým šéfem, jako jsi ty.“
Bylo vidět, že se ještě víc naštval a prudce mě narazil na stěnu. Zabolely mně záda, jak jsem se do nich o tu stěnu uhodil.
„ Pokud vím, tak tohle by se dalo brát, jako obtěžování na pracovišti. A dej už sakra ze mě ty pracky!“ řekl jsem už silně podrážděně.
Jednu ruku mě pustil ze sevření a druhá přistála vedle mého obličeje. Opřela se o stěnu a on se ke mně nahnul.
„Dokud tu pracuješ, budeš mě poslouchat. Nehledě na to, že jsem v tobě našel zalíbení. Líbíš se mi i ta tvá drzost. Slyšel jsem, co se ti stalo, ale to neznamená, že tím skončil tvůj život. Ani jste spolu nechodili, tak co je to s tebou. 5 měsíců musí stačit na truchlení. Už se sakra vzchop, Jakube! Tvoji práci za tebe už nikdo dělat nebude. Mia se snažila moc dlouho a to ona ztratila bratra.“
Teď jsem to už nevydržel. Nahromaděný vztek a bolest i prázdnota mého srdce vyvřeli na povrch a já bouchnul.
„Co ty o mně víš? Co víš o Milošovi? Nic… Nic nevíš a meleš tu blbosti. Já ho miloval. Moc jsem ho miloval a nedokázal jsem mu to říct. Tak dlouho jsem čekal, až mi umřel. Chápeš vůbec tu prázdnotu v mém srdci? Tu samotu v každém dnu, když nejsem s ním? Můžeš si tu říkat, co chceš, žádné z tvých slov ke mně neproniknou. Je mi jedno, jestli se ti líbím. Jestli jsem tvůj typ či co. Všechno to mnou jen prolétne a zase zmizí. I kdybych malinko chtěl, stejně ti nedovolím se mnou být. V den kdybych ti to dovolil, bych mohl přijít o něj. Co kdybych si už nevzpomněl? Co kdybys zahltil mou mysl a já zapomněl, jak vypadal? Najednou bych měl zase ten pocit lásky a ztratil lásku k němu? Nechci a nemohu na Miloše zapomenout. Nedovolím to! Proto tě prosím, nech mě být! Já tu prázdnotu a samotu chci.“
Jeho ruka se nadzvedla a prudce uhodila do stěny vedle mé hlavy. Tak prudce a silně, že se zachvělo mé tělo strachem. Chtěl mi něco říct, ale dveře do zasedací místnosti se prudce otevřely a v nich stála Mia.
„Co se to tu sakra děje? Jakube…“ v tu chvíli se zarazila. Spatřila tu podivnou scénku a dva protagonisty, kteří stojí proti sobě, jak dva kohouti na dvorku a vyděšeně se na nás dívala. Šimon se na ní naštvaně otočil a na tváři se mu objevil velmi děsivý úsměv.
„Mio, prosím běž na své místo. Musíme si tu něco vyříkat. Byl bych rád, kdyby nás tu už nikdo nerušil.“
Mia na mě nechápavě civěla a potom vyšla ven. Zavřela za sebou dveře a Šimonův pohled se opět stočil ke mně. Tak pokud jsem si nikdy nepředstavil peklo a démona, tak teď stál jeden přímo naproti mně a hodně naštvaný.