1.
Seděl jsem za svým stolem, tak jako vždy a telefon za telefonem mi drnčel v hlavě. Otřepané fráze a naučené věty se linuly z mých úst. Vlastně jsem tu pracoval tak dlouho, že jsem se pomalu stával inventářem tohoto centra. Byl jsem celkem samotář a nebyl jsem ničím zvláštní, jenom obyčejný průměrný gay. Přesně tak… Gay. Jenže má láska byla zcela jednostranná a nevyslovená. Nedokázal jsem svému nejlepšímu příteli Milošovi říct, že ho miluji. Nejspíš by mi odpověděl, jestli nejsem magor, nebo něco mu podobného. Znal jsem ho od základní školy. Stali jsme se kamarády velmi rychle. On rozený řečník a neuvěřitelný komik a já šedá myš, která ovšem vynikala v češtině. Jemu Čeština nikdy nešla, měl nějaké vrozené vady učení, ale přecházel to s humorem. Na ruce mu chyběl jeden prst, přesněji řečeno prostředníček, ale on to bral s takovou dávkou humoru, že všechny vždy uzemnil. Být v jeho přítomnosti, znamenalo žít. Jeho fráze hýbaly mých tělem do naprostých záchvatů smíchu. Vždy dal ruku na stůl a dělal pavouka. Záhy přišel s tím, že je nefér, když nedělají čtyřprsté rukavice, že je to naprostá diskriminace jeho samého. Napodoboval různé scénky z jeho oblíbených komediálních filmů. Bavil všechny a nedělal rozdíly. Opravdu jsem ho miloval. Ale co má člověk dělat, když ho požádá, aby byl jeho svědek na svatbě? Bral si holku, o které jsem si myslel, že je to vypočítavá mrcha, bažící jen po jeho penězích. Když jsem mu chtěl cokoliv říct, vždy mě zastavil. Nechtěl nic slyšet. Taky aby ano… Nevěděl, co cítím a já mu to nehodlal říct.
Vnitřní rozhlas oznámil, že jeho sestra, která tu pracovala se mnou, se má dostavit na vrátnici. Nevypadala, že by chápala důvod vyrušení od její práce. Vstala a odešla k výtahu. Dlouho se nevracela a po půlhodině se celkem vyděšená a s nečitelným výrazem v tváři vrátila. Odložil jsem sluchátka a spěchal k ní. Zachytil jsem jí na poslední chvíli, málem ležela na zemi. Pevně jsem jí sevřel a posadil na pohodlný gauč. Tišil jsem její již chvějící se tělo.
„Děje se něco Mio?“ promluvil jsem mírně rozrušeným hlasem. Její ubrečené oči na mě pohlédly a mé srdce se zastavilo. Projížděl mnou mrazivý pocit.
„Já… On… Miloš…“ v tento okamžik jsem i přestával dýchat.
„Miloš měl autonehodu… On je mrtvý… David řídil…“ nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku a mé tělo se chvělo bolestí ze ztráty někoho tolik cenného, jako byl on. Pevně jsem jí svíral ve svém náručí a snažil se jí utěšit. Přitom jsem já sám umíral. Z posledních sil jsem zařídil její i svou dovolenou a odvezl Miu k rodině. V Milošově bytě bylo cítit tolik žalu a bolesti. Jeho rodina se snažila nadechnout a alespoň na chvíli se z té hrozné noční můry probudit. I já jsem se štípal do rukou, aby ta hrůza skončila. Stále jsem čekal, že se dveře otevřou a on s tím blbým úsměvem vkročí do místnosti a řekne, že tohle byl jen hloupý vtip.
Pomalu jsem vše zjišťoval. Jeli z práce. Nikdo neví, co se stalo, ale sjeli do příkopu a narazili do stromu. David byl na místě mrtvý a Miloš byl přilepený na stromě. Nedal se už zachránit. Musel jsem se držet a dělat jim oporu. Bylo by to jeho přání. A já ho nehodlal zklamat. Odešel jsem k večeru a zamířil přímo do svého prázdného bytu. Bez známek emocí, jsem si nalil sklenku Whisky a flašku vzal sebou. Mé tělo se zřítilo na gauč a mé oči se zaplnily slzami.
Tíha bolesti mi zarývala ostré drápy do srdce a já se chtěl rozpadnout na tisíc kousků. Kolik bolesti musí člověk zažít, aby si mohl říct, že je jeho život plný lásky. Můj v tuto chvíli skončil. Nechtělo se mi dýchat, mluvit. Nechtělo se mi žít. Moje srdce nechtělo tlouci. Ze stěny naproti mně se objevovala jeho tvář. Ty krásné ostré rysy. Jeho tmavě modré oči, které mě viděli do duše. Nikdy jsem mu nedokázal lhát. Jeho plné rty, které jsem chtěl tolik líbat. Jeho špičatý na dvakrát zlomený nos. Krátké hnědé vlasy. Obrysy jeho mužnosti. Vše hrálo vzpomínkami. Chtěl jsem se do toho obrazu vpít a ještě alespoň na chvíli cítit jeho silnou kolínskou. Cítit jeho silné ruce, které mě plácají po ramenou. Slyšet jeho smích, jak se rozléhá místností. Sakra…. To tak strašně bolí…. Bolí to jak tisíc hřebíků do hrudi. Měl jsem mu to alespoň naznačit, nebo já nevím… Sakra…
Otíral jsem si slzy z očí a prosil anděly, aby tohle byl jen sen. Aby se tu ukázal a dal mi třeba po hubě. Cokoliv…
Co kdybych mu to řekl? Co by na to řekl on? Co by mi udělal? Zbil by mé zničené tělo? Řekl, že jsem pitomec? Nadával by? Nebo… Co bych vlastně chtěl slyšet? Nejspíš mi štěstí proteklo mezi prsty a má hloupost mi nedovolila vyslovit pár jednoduchých slov. „Miluji tě.“
Jsem jen zbabělec, ale já si tolik chránil naše přátelství. Až úzkostlivě jsem se držel svého přesvědčení, že bych mu tím ublížil. A teď? Jsem v prázdném bytě, kam tak častokrát chodíval a povídal si se mnou hodiny a hodiny. Koukám do fiktivní tváře a snažím se vzpomenout si na každý detail jeho siluety. Bolest mě drtí kosti a svírá srdce. Slzy mi nepřestávají téct. Jsem ubožák.
Jsem ubožák, co miloval nejlepšího přítele. Jak laciné…
Ani nevím, jak dlouho jsem tam sedě. A ani netuším, jak se mi dostal do ruky nůž. Ale věděl jsem, že jsem zařízl jeho čepel do svého zápěstí. Krev tekla a odplavovala mou bolest. Už budu zase s ním, a i kdybych nebyl, prokoušu se z pekla za ním. Bože, ať je to rychlé. Větší bolest, než z jeho ztráty stejně cítit nemohu. Zavřel jsem oči a odpočítával minuty.
Náhle ostrá bolest na mé tváři mě donutila podívat se pravdě do očí. Byla to facka a opravdu veliká. Podíval jsem se na toho tyrana a mé oči posmutněly. Blonďatá, malá holka s jeho očima, které byly plné slz, mě propalovala pohledem.
„Jsi naprostý magor… To si mě tu v tom pekle chtěl nechat samotnou? Víš, nejsi jediný, koho to bolí. Já přišla o bratra a o co ty? Byl to tvůj nejlepší kamarád, to si myslíš, že by tě za tohle nezmrzačil? Koukej se vzchopit blbečku. Já tu sama bez vás obou nezůstanu.“
Bal to Mia, už dlouho měla klíče od mého bytu, chodila sem za námi. Obmotávala mi ruku ručníkem a stále nadávala. Podíval jsem se na ní a konečně to vyslovil. Jenom jí jediné.
„ Já ho miloval a ne jako kamaráda. Já ho opravdu miloval.“
Ani se nezarazila a pokračovala dál v ošetřování.
„ Já to vím. Vždycky jsem to věděla z těch tvých pohledů a myslela jsem, že i on to pochopí. Ale můj bráška potřeboval občas postrčit. Řekla jsem mu to před měsícem, když oznámil tu svatbu. Vlastně bych ti to neměla v této situaci říkat, ale chtěl zrušit svatbu. Já nevím, co k tobě cítil, nebo co cítit chtěl. Jediné co vím je, že to chtěl zkusit. Nepošpiň jeho památku takovouhle blbostí. Nebuď zbabělec. Budu tu s tebou a pokusím se ti pomoci, ale zapomeň na něco takového.“
Přestal jsem dýchat a snažil se z mé hlavy vymazat její slova. Takže mi láska proklouzla. Nebyl jsem jediný, kdo to chtěl zkusit? Bože, jsem takový idiot. Sakra… Proč? Otázky se mi rojily v hlavě. Proč mě nenechala zemřít? Teď už bych byl s ním a snažil se ho pevně držet a nepustit. Proč jsem musel tímhle vším projít? Co mi život nachystal? Ztratit něco tolik krásného a něžného, že se to snažíte opečovávat, jako dokonalou květinu. Cítit, jak se vaše duše tříští jako rozbité zrcadlo. Vědět, že jste měli šanci a ta zmizela. Copak si tenhle svět musí brát ty dobré a nechávat ty špatné? Co jsme komu udělali, že se neustále honíme za svým štěstím, ale když ho máme nadosah, zmizí v nenávratnu. Je vůbec nějaká naděje, že budeme vlastnit ten jedinečný pocit lásky? Žít s někým do konce svých dní? Bránit a rvát se alespoň za minutu s tím člověkem? Nebo je vše jen hra osudu a my jeho loutky?
Pomalu jsem se zvedl s té země a společně s ní opustil svůj byt.
3 dny na to byl pohřeb. Seděl jsem vedle jeho sestry a pevně jí držel ruku. Chtěl jsem otevřít tu rakem a vytáhnout chladné tělo k sobě do náručí. Moc jsem to chtěl. Naposledy ho políbil. A když šla rakev dolů, umíral jsem. Mia napsala báseň a se slzami v očích a uplakaným hlasem jí přečetla:
Cesta, která začala, už není.
Další den jen další rozloučení.
Po nocích smutku není kam jít,
snaží š se řešení najít.
V srdci těžký kámen máš,
nikdy ho nevyndáš.
Půl tvého srdce odešlo s ním,
zůstal jen a jen splín.
Celý život jsi s ním,
celý život víš kam jít.
Chvíle, kdy vyhlásí tvé jméno, vše změní,
pro něj už nepřijde další rozednění.
Dole čeká sestra se zprávou zlou,
Umřel nám brácha s touhou svou.
Jel z práce domů, už nedojel.
Řidič do stromu vjel.
Bolest se rozlije srdcem,
den s tak špatným koncem.
Promítne se ti celý život,
je to obrovský podvod.
Nikdy tě nepodrazil,
vždy při tobě stál.
Vždy tě ochraňoval,
byl to velký brácha, co za to stál.
Nikdy se nepřestal smát.
Byl to ten nejlepší kamarád,
Všechny kolem sebe bavil,
nikdo se na něj nikdy nezlobil.
V ten den umřel.
V ten den navěky odešel.
Prázdnota po něm jen zůstala,
ta nikdy neodešla.
Obrovské prázdné místo, které nikdo nezaplní,
jako věta, kterou nikdo nevysloví.
Nechal po sobě lidi co ho milovali,
aby s bolestí bojovali.
Dlouhé písně a dvě černé rakve.
Vedle tebe tvá rodina, co se drží za ruce propletené jak větve.
Je konec musím mu dát sbohem.
Pohladíš rakev a políbíš dřevo chladné.
Je mi to moc líto, musím ti sbohem dát,
v mém srdci ale zůstáváš.
Byl jsi kus mého života, byl jsi mé druhé já
A to se můj milovaný bráško, nezapomíná.
Snad se tam máš dobře,
Doufám, že nás hlídáš, bratře.
Nikdy nezmizíš z našeho života,
ale už jen zbývá, abych se rozloučila.
Sbohem i duha má někde svůj konec,
bohužel, tobě už zazvonil zvonec.
Mám tě moc ráda.
Já jsem ty a ty jsi já a tak to zůstává.
Loučil jsem se s jeho fotkou na stojanu a hladil jí. Jemný vánek pohladil má ramena. Byl tady a já ho cítil. Rozhodl jsem se žít s tou bolestí a možností znovu něco podobného pocítit. Sbohem má lásko.
Slova autora: Na počest výročí tvého úmrtí. Chybíš mi. Miluji tě, bráško.