Před osmnácti lety...
Na tenhle den Gabriela Leviho nepřipravilo nic z dvanácti let, která zatím prožil. Každý bezvýznamný detail, každé sebeobyčejnější gesto, každý zvuk a pach jako by byly zapsány v nějaké knize, takže se k nim kdykoli mohl znovu vracet.
Matka ho právě vezla z tenisového tréninku. Bylo vedro, určitě přes třicet stupňů, takový ten den, kdy se člověku lepí šaty na tělo a okolní vzduch se ani nepohne. Gabriel si větrák v palubní desce namířil na obličej a užíval si závan chladného vzduchu. Najednou, asi v půlce cesty k jejich domovu, se k jejich autu přiblížili dva policisté na motorkách, jeden se zařadil před ně a druhý za ně, sirény houkaly a červené majáčky svítily. Ten vepředu rukou v černé rukavici ukazoval na sjezd, který byl nedaleko, a když na něj matka zabočila, pokynul jí, aby zajela ke krajnici. Ničím se to nepodobalo rutinně probíhající dopravní kontrole, oba policisté okamžitě seskočili z motorek a rozběhli se směrem k nim.
„Následujte nás," nařídil matce jeden z nich, když k nim nakoukl okénkem. „Hned."
„Co to má znamenat?" vyptávala se Gabrielova matka.
„V zájmu národní bezpečnosti. Držte se nás, pojedeme rychle a budeme odklánět dopravu."
„Já tomu nerozumím…"
Muži už však běželi zpět ke svým motorkám.
Policisté je s houkajícími sirénami doprovázeli a během cesty nutili ostatní auta uhýbat. Za chvíli se k nim připojily další motorky, policejní auta a nakonec i sanitka. Kolona se hlučně prodírala ulicemi plnými aut. Gabriel netušil, jestli se má bát, nebo být nadšený. Neblížili se totiž k domovu, jak si původně myslel, ale k místu, kde pracoval jeho otec. Pracoval na pobočce vojenské rozvědky a vyšetřovací služby, a i když se doma o práci moc nebavili, Gabriel byl ve věku, kdy chápal mnohem víc než jiné děti v jeho věku.
Před vjezdem do komplexu stály policejní zátarasy, při příjezdu kolony však byly odstraněny. Hnali se dál po silnici a prudce zastavili až u dalšího zátarasu, vedle řady hasičských aut, policejních vozů a dodávek zásahovky. Gabriel přes stromy viděl dům, v němž pracoval otec. Měl vznešené bílé sloupy a cihlovou fasádu a byl zasazený uprostřed smaragdově zeleného trávníku a upravených dubů. Kdysi to bývala dívčí škola a budova ji stále ještě připomínala. Velký strom v přední části objektu někdo porazil. Všiml si, že na trávníku za nízkým pahorkem leží dva odstřelovači s puškami položenými na dvojnožkách.
Matka se k němu obrátila.
„Zůstaň v autě, a ať se bude dít cokoli, nevycházej ven.," nařídila mu přísně.
Obličej měla pobledlý a plný napětí, což mu nahnalo strach.
Vystoupila. Policejní kordon jí prorážel dav, a pak všichni zmizeli.
Zapomněla vypnout motor. Stále ještě fungovala klimatizace. Gabriel si stáhl okénko a auto okamžitě naplnilo houkání sirén, hlasy z vysílaček, výkřiky. Kolem proběhli dva muži v modrých oblecích. Policista hulákal do vysílačky. Z dálky se ozývaly další sirény, blížily se ze všech směrů.
Zaslechl hlas z elektronického megafonu, nepříjemný, zkreslený.
„Vyjděte ven s rukama tak, aby na ně bylo vidět."
Dav okamžitě zmlkl.
„Jste obklíčený. Nemáte jinou možnost. Propusťte rukojmího a vyjděte ven."
Další ticho. Gabriel se rozhlížel. Pozornost davu se upínala ke vchodu budovy.
Tam se podle všeho bude něco odehrávat.
„Je tady vaše žena. Chce si s vámi promluvit."
Z megafonu se ozval šum, a pak elektronicky zesílené zajíknutí, směšné a podivné.
„Melvine?"
Další zajíknutí.
„MELVINE?"
Gabriel ztuhl. To je přece matčin hlas, pomyslel si.
Připomínalo mu to sen, ve kterém nic nedává smysl. Nemohlo to být skutečné. Dal ruku na páčku u dveří, otevřel si a vyšel na rozpálený vzduch.
„Melvine…"
Zajíknutí.
„Prosím, vyjdi ven. Nikdo ti neublíží, slibuju. Nech toho muže jít".
Hlas v megafonu byl strohý a cizí, a přesto nepochybně patřil jeho matce.
Gabriel prošel hloučky policistů a vojáků. Nikdo se ho nevšímal. Došel k vnějším zátarasům, položil ruku na drsné dřevo natřené na modro. Díval se směrem na dům před ním, ale nezaznamenal pohyb ani v jejím průčelí ani v nejbližším okolí, odkud byli odvoláni všichni lidé. Budova, lesknoucí se v rozpáleném vzduchu, vypadala naprosto pustě. Venku z větví dubů zplihle visely listy, nebe bez mráčku bylo tak světlé, že působilo téměř bíle.
„Melvine, když toho muže propustíš, poslechnou si tě."
Další napjaté ticho. Pak se ve vchodových dveřích něco začalo hýbat. Ven se vypotácel obtloustlý muž v obleku, kterého Gabriel ještě nikdy neviděl. Chvilku se zmateně rozhlížel, ale pak se rozběhl k zátarasům, až se mu tlusté nohy míhaly. Přiběhlo k němu pět policistů v přilbách a se zbraněmi v rukou. Chytili ho a zatáhli za jednu z dodávek.
Gabriel se protáhl pod zátarasem a prodíral se vpřed skupinkami policistů, mužů s vysílačkami, mužů v uniformě. Nikdo si ho nevšímal, nikoho nezajímal. Všechny oči byly upřené na vchod do budovy.
Pak se zpoza dveří ozval slabý hlas.
„Musí se zahájit vyšetřování!"
Byl to hlas jeho otce. Gabriel se zastavil a srdce měl až v krku.
„Požaduji řádné vyšetřování! Zemřelo šestadvacet lidí!"
Další šum v megafonu, pak z reproduktorů zaburácel mužský hlas.
„Doktore Levi, vaše obavy samozřejtmě vezmeme v úvahu. Teď však musíte vyjít s rukama nad hlavou. Chápete? Musíte se okamžitě vzdát."
„Vždyť vy mě vůbec neposloucháte," zareagoval chvějící se hlas. Zněl vyděšeně, téměř dětsky. „Zemřeli lidé a nikdo s tím nic nedělá! Chci slib."
„Tohle je slib."
Gabriel se dostal až k posledním zátarasům. V přední části budovy se stále nic nehýbalo, ale už byl dost blízko na to, aby spatřil, že dveře jsou pootevřené. Určitě je to sen, každou chvíli se musí vzbudit. Z vedra se mu točila hlava, v ústech měl měděnou pachuť. I když to připomínalo noční můru, byla to skutečnost.
A pak si Gabriel všiml, že se dveře pohnuly dovnitř a v tmavém otvoru se objevil jeho otec. Ve srovnání s majestátním průčelím budovy vypadal hrozně malý. Udělal krok dopředu, ruce měl nad hlavou, dlaněmi dopředu. Rovné vlasy mu splývaly na čele, kravatu měl nakřivo a modrý oblek celý pomačkaný.
„To by stačilo," ozval se hlas. „Stůjte."
Melvin Levi se zastavil a mžoural v jasném slunečním světle.
Pak zazněly výstřely, následovaly tak krátce po sobě, že připomínaly petardy, jeho otec přepadl zpátky do tmavých dveří.
„Tati!" vykřikl Gabriel, přeskočil zátaras a rozběhl se po rozpáleném asfaltovém parkovišti.
„Tati!"
Okamžitě se za ním ozvaly výkřiky: „Kdo je ten kluk?" a rozkazy: „Zastavit palbu!"
Přeskočil obrubník a přes trávník běžel ke vchodu. Několik lidí ho vzápětí začalo pronásledovat.
„Ježíši kriste, zastavte ho!"
Na trávě uklouzl, padl na všechny čtyři, ale pak znovu vstal. Viděl pouze otcovy nohy trčící z tmavého vchodu na denní světlo, boty mířily k obloze a všem se tak ukázaly prošlapané podrážky. V jedné už dokonce byla díra. Musí to být sen, jen sen. Poslední věc, kterou viděl, než ho srazili k zemi, byla, jak sebou ty nohy dvakrát škubly.
„Tati!" křičel do trávníku, bojoval, aby se mohl znovu postavit, a na ramenou nesl tíhu celého světa. ty nohy se přece hýbaly, tatínek je naživu, vstane a všechno se dá zase do pořádku.
Angelův náhradní byt, současnost...
Gabriel se z lehkým vyheknutím probudil. Srdce mu splašeně bilo a po skráních mu stékal pot. Už dlouho neměl žádný sen, natož sen o minulosti. Vždy to považoval za špatné znamení a v téhle době snad ještě více. Angel spal vedle něho na boku otočený zády. Gabriel si povzdechl a dlaň jedné ruky položil na jeho široká záda. Nikdy mu neřekl nic ze své minulosti, nikdy mu neřekl důvod, proč se stal zabijákem ani co ho k tomu vedlo. Nikdy to nikomu neřekl. Ani své matce, která později spáchala sebevraždu, protože nevydržela ten tlak a pravdu, která byla tak náhle odhalena. Pro něj to byla zbabělost, protože ho nechala samotného, napospas celému světu, aby se s tím vším vypořádal sám, přitom to měla být ona, kdo ho měl chránit a ochránit ho před světem. Jenže ona si zbaběle vzala život a nechala tak všechno na něm. Teď, když byl starší nenávist pominula, ale hořká pachuť znechucení stále přetrvávala.
Znovu si povzdechl, a když usoudil, že znovu už neusne opatrně se od Angela odtáhl a pomalu vstal. Vyšel z jejich společné ložnice a po krátkém přemýšlení se vydal do vedlejšího pokoje pro hosty, kde ležel detektiv Iori. Jeho zranění byla vážná, ale díky včasnému ošetření a jeho výborné fyzičce se dá zase dohromady, to Gabriel poznal i bez toho, aniž by mu to musel doktor říkat.
Už to bylo týden, co ho vynesli z té stodoly a dostali z rukou toho šílence.
Včera se konečně probral, ale byl tak slabý, že sotva rozeznal místo, kde je a kdo na něj mluví. Gabriel ale věděl, že to bude trvat maximálně dva až tři dny, než se vzbudí a budech schopen vnímat dostatečně natolik, aby si uvědomil, co se stalo.
I když ho Angel k tomuhle nakonec přemluvil, pořád měl obavy.
Doufal jen, že to nic zlého nepřinese...
O dva dny později, o několik desítek kilometrů dál...
Mladý muž vešel do baru jako první. Ve vzduchu tam visel pach zatuchlého rozlitého piva. Na podlaze v rozích se kupily hromádky špíny smíchané s nedopalky, které tam někdo zametl, ale už nikdy nevyhodil do smetí. Na dřevě byly tisíce černých kroužků tam, kde něčí podpatky zašláply dokouřené cigarety, a oranžová omítka na zdech se odchlipovala a loupala jako nějakou chorobou zasažená kůže. Na zdech nevisely žádné obrázky, jenom reklamní cedule pivních společností, které chabě zakrývaly tu nejhorší spoušť.
Místnost nebyla nijak veliká, necelých deset metrů na délku a pět na šířku. Bar se rozkládal po levé straně, koncem zahnutý u dveří jako ostří brusle. Naproti němu byl vchod do menší kancelářičky a do skladu. Záchody byly za barem, vedle zadního východu. Podél stěny vpravo stály čtyři kóje, vedle pak ještě dva malé kruhové stolečky.
Dva muži seděli u baru, jeden stál za ním. Všem třem mohlo být přes šedesát. Ti dva u baru na sobě měli baseballové čapky, vybledlá trička pod ještě vybledlejšími košilemi a levné džíny. Jeden z nich měl za pasem dlouhý nůž. Tomu druhému se pod tričkem rýsovala pistole.
Muž za barem vypadal, jako že kdysi mohl být silák a ve formě, ale to muselo být už hodně dávno. Na ramenou, na hrudi a na pažích měl teď svaly pokryté tlustou vrstvou tuku a prsa měl prověšená jako stará ženská. V podpaždích měl na bílé košili s krátkým rukávem žluté skvrny od potu a kalhoty mu visely do půli stehen způsobem, který by možná vypadal jako podle poslední módy na šestnáctiletém puberťákovi, ale na chlapíkovi o dobrých padesát let starším to působilo dost hloupě. Vlasy měl už bílé, ale stále ještě husté, tvář napůl skrytou nejméně týdenním strništěm.
Všichni tři muži sledovali hokejový zápas na televizní obrazovce zavěšené nad barem a jejich hlavy se jako jeden muž otočily směrem ke dveřím, když nově příchozí vstoupil.
Byl hladce oholený, na nohou měl tenisky a na sobě šedou košili, bílý nátělník a modré džíny. Vypadal jako člověk, který sem jen zabloudil. A i když neudělal nic, nedal ani náznakem najevo, co je zač, všichni to poznali. Bylo to na něm vidět na první pohled. Bez ohledu na to, jak se snažil působit nenápadně, jakoby měl na čele napsáno „teplouš“.
„Dal bych si pivo,“ řekl, když došel až k baru.
Výčepní se dobrou minutu ani nepohnul, potom vyndal z chladničky láhev Budweiseru a postavil ji na pult.
Mladý muž ji vzal do ruky a díval se na ni, jako by něco takového viděl poprvé v životě.
„Nemáte něco jiného?“
„Jo, ještě Light.“
„Páni, to je výběr.“
Výčepní si ho s nezájmem přeměřil.
„Dvě padesát.“
Tohle nebylo místo, kde by měli točené pivo.
Odpočítal tři dolarové bankovky z tlusté ruličky, a pak přidal ještě padesát centů, aby spropitné dělalo celý dolar. Oči všech tří přítomných se na okamžik zahleděly na malé, jemné ruce, jak zastrkují peníze zpátky do kapsy, pak se zase upřely na televizní obrazovku. Muž prošel s lahví okolo obou pijanů za barem, posadil se ke stolku v rohu, dal si nohy na stůl a zahleděl se na televizní obrazovku. Všichni čtyři zůstali ve stejných pozicích po celých následujících pět minut, než se dveře znovu tiše otevřely a do lokálu vstoupil další muž, s nezapáleným doutníkem v koutku úst. Pohyboval se tak neslyšně, že si ho nikdo nevšiml dřív, než když byl už takřka na půl metru od baru. Pak se jeden z mužů podíval doleva a uviděl ho.
„Tome, je tady další cizinec.“
Tom a druhý muž násilím odtrhli zraky od obrazovky, aby se podívali po nově příchozím, který se mezitím usadil na barovou stoličku na druhé straně pultu.
„Whisky, prosím,“ řekl.
Tom se ani nehnul. Nejdřív teplouš a teď tohle. To je teda dneska ale den. Jeho zrak se pohyboval od mužovy tváře přes jeho luxusní košili a pečlivě vyžehlené džíny až na ostře řezanou tvář.
Každý rozumný člověk by se raději snažil klidit z cesty nebo si aspoň dával pozor na pusu, ale barman Tom, si zřejmě myslel, že je ostřílený starý mazák, kterému takové mládě nemůže nic udělat, i když se tváří sebevíc hrozivěji.
„Ty asi nejsi místní, co, chlapče?“
„Dalo by se to tak říct.“
„My tu cizince nemáme rádi, ale o pár mil dál, je bar, kde tě určitě rádi uvidí, “ řekl Tom.
„Mně se to líbí tady.“
„To je možné, ale ty se mi tady nelíbíš. Koukej odsud vypadnout, chlapče, dřív, než se fakt naštvu.“
„Takže vy mi tu nenalijete?“ zatvářil se muž udiveně.
„Ne, nenaleju. A ty teď odsud hezky vypadneš, nebo tě osobně vyhodím.“
Po mužově levé straně se dva ochmelkové začali spokojeně vrtět na stoličkách v očekávání boje, který byl podle všeho na spadnutí. Namísto toho však objekt jejich zájmu sáhnul do kapsy, vytáhl odsud láhev whisky v hnědém papírovém sáčku a zakroutil uzávěrem. Tom zalovil pravačkou pod barem. Když odtud ruku vytáhl, třímal v ní brokovnici s upilovanou hlavní.
„Tady nemůžeš chlastat, chlapče,“ řekl varovným tónem.
„To je mi fakt líto,“ řekl muž.
„A neříkejte mi ‚chlapče‘. Jmenuji se Angel.“
Potom obrátil láhev vzhůru nohama a sledoval, jak se její obsah rozlévá po celé délce baru. Čůrek tekutiny poslušně sledoval rohovou oblinu pultu, kde ho zvednutý okraj zarazil před rozlitím na zem, a protekl okolo všech tří mužů. Překvapeně na Angela zírali, jak si zapaluje doutník mosazným zapalovačem Zippo.
Angel se postavil a dlouze potáhl.
„Netvařte se tak zasmušile, kořeni,“ řekl a upustil hořící zapalovač do rozlité whisky.
Celý pultík se najednou ocitl v jednom ohni, ohnivá zeď, z níž jako bystré jazýčky vyskakovaly malé plamínky a sápaly se po bradkách a obočí a vlasech, které by mohly sežehnout. Muž s pistolí pod trikem se zaklonil, levou rukou si chránil tvář, zatímco pravou se natahoval po zbrani.
„Ale, ale,“ ozval se hlas.
Kousíček od jeho obličeje na něj v odlesku zakřivené čepele dýky, zírala jeho vlastní tvář, jejíž rukojeť lehce spočívala v něžné, skoro dívčí ruce muže v šedé košili. U dveří stál Angel se svým revolverem v ruce a mířil na chlapíka s nožem za pasem. Za barem se Tom snažil uhasit poslední zbytky ohně vodou. Ve tváři byl celý brunátný a ztěžka oddechoval.
„Proč si to sakra udělal?“ Pohlédl směrem k Angelovi a ten pohnul hlavní revolveru tak, že teď mířil někam do středu Tomova hrudníku. Přes Tomovu tvář přeběhl jako záchvěv jiný výraz, výraz strachu, který byl však ihned vzápětí vystřídán jeho obvyklým nasupeným výrazem.
„Proč, něco se ti na tom nezdá?“ zeptal se Angel.
„Mně se na tom něco nezdá.“
To se ozval muž s kudlou za pasem, který si teď dodal odvahy, když už na něj hlaveň nemířila. Měl zvláštní, vpadlé rysy ve tváři, drobná brada se ztrácela v tenkém, šlachovitém krku, oči měl zapadlé hluboko do očních důlků a jeho lícní kosti vypadaly, jako by na nich notně dlouhou dobu ležel nějaký hodně těžký kámen. Ty hluboko posazené oči byly upřené na Angela, zatímco jeho ruka zůstala ve vzduchu, pryč od nože, ale ne zas tak moc daleko. Vypadalo to jako skvělý nápad mu ten nůž nějak vzít. Chlapík, co nosí nůž takhle za pasem, nejspíš taky ví, jak ho použít, a umí to zatraceně rychle. Gabriel, který sice neměl pistole moc rád, teď jednu, kterou mu Angel půjčil, bleskově vytáhl spoza pasu a zamířil na muže.
„Rozepni si opasek,“ řekl Angel.
Chlapík s nožem na okamžik zaváhal, pak poslechl.
„Teď si ho sundej.“
Chlapík za něj začal tahat. Jednou nebo dvakrát se zachytil o pásek kalhot, než se mu ho podařilo shodit i s nožem na podlahu.
„To stačí.“
„Pořád ještě se mi to nezdá.“
„To je mi fakt líto,“ řekl Angel. „Ty jsi Joseph Willan?“
V zapadlých očích se nic nezměnilo. Dál upřeně bez mrknutí zíral do násilníkovy tváře.
„Známe se?“
„Ne, ty mě neznáš.“
Ve Josephových očích se krátce zablesklo.
„Ten chlápek za tebou je John Mellon. A ty –“ revolver se přesunul blíž hrudníku výčepního, „ty jsi Tom Rough.“
Nachová barva Tomova obličeje byla jen částečně zapříčiněna kořalkou. Pomalu to v něm začínalo vřít. Rty se mu čím dál tím výrazněji třásly a bezděky svíral a zase rozevíral dlaně. Tím pohybem se mu rozhýbaly svaly na paži, kde měl tetování.
A veškerá ta zloba se soustředila na cizího muže, který tu teď ohrožoval hosty jeho baru pistolí.
„Nechtěl bys mi povědět, co se to tu sakra děje?“ vypravil ze sebe hlasem, ve kterém se ozýval špatně potlačovaný vztek.
Angel se usmál.
„Zvědavost, to je to, co se tu děje.“
„Pamatujete si na Leonida Owena?“ zeptal se Angel.
Nikdo mu neodpověděl, ale ve tváři Johna Mellona se pohnul sval.
„Říkám, pamatujete si na Leonida Owena?“
„Nevím, o čem to tu mluvíš, chlapče,“ řekl Willan.
„S někým sis nás nejspíš spletl.“
Pistole se zhoupla vzduchem, pak sebou v Angelově ruce prudce trhla a vydala ránu. Z hrudníku Josepha Willana se vyhrnul chuchvalec zpěněné krve tam, kde mu kulka prostřelila levou plíci. Zapotácel se, a pak se začal i s barovou stoličkou kácet vzad. Ozvalo se žuchnuti, jak přistál plnou vahou na zádech. Jeho ruce začaly škrábat něco neviditelného na podlaze, pak se zklidnily.
John Mellon začal řvát a od té chvíle to šlo všechno ráz na ráz.
Tom se bleskurychle sehnul k zemi a začal šátrat po brokovnici, kterou musel upustit na zem, když na něj Angel namířil. John Mellon povalil stoličku na Gabriela a rozběhl se ke dveřím. Dostal se až k záchodkům, než jeho košile pukla na rameni hned na dvou místech. Vypotácel se ven zadním východem a zmizel ve tmě. Táhla se za ním krvavá stopa. Angel, který na něj předtím vystřelil, kývl na Gabriela. Cvrčci náhle zmlkli. Ticho té noci hřmělo jako předtucha, jakoby celá příroda očekávala nevyhnutelné, jež vyplynulo z událostí, které se do té chvíle odehrály v baru. Mellon, neozbrojený a krvácející, se dostal skoro až na druhou stranu parkoviště, než ho Gabriel dohonil. Podrazil mu nohy a on přistál bolestivě v prachu cesty, kterou jeho krev bleskurychle barvila do temně ruda. Začal se plazit směrem k vysoké trávě, jako by se mohl zachránit tím, že se dostane až k ní. Bota se mu zasunula zespoda pod hrudník a převalila ho na záda, zalévajíc tak jeho tělo palčivou bolestí, až bezděky pevně zavřel oči. Když je znovu otevřel, ten cizí mladík se tyčil nad ním a v ruce si pohrával s nožem.
„Nedělejte to,“ zaprosil Mellon.
„Prosím vás.“
Muž se tvářil nezaujatě.
„Prosím,“ řekl Mellon.
Vzlykal.
„Litoval jsem svých hříchů.“
„Pak se nemáš čeho bát,“ pousmál se Gabriel a čepelí dýky si lehce poklepal na spodní ret.
„Jen si trochu pohrajeme, než ti dva vevnitř spolu prohodí pár slov."
xxxxxxxxxxxxxxxxx
Popisek: A je to tady! Pokračování v kontroverzní povídce, které někteří nemůžou přijít na jméno a mě dala nálepku sadista!!! Budu se snažit ji vydávat nějak pravidelně, tak snad tím některé potěším. Vracíme se zpět potom, co Angel s Gabrielem dostali detektiva Ioriho z Katových spárů, a kterého Gabriel nakonec i zabil. První z Ženců je tak mimo hru. V dnešní kapitole trochu naťukneme Angelovu minulost, sice jsem původně nechtěla, ale když už se zabývám Gabrielovou, bylo by škoda, abyste neznali tu Angelovu, která je taky hodně zajímavá. Detektivek se nám pořád léčí ze zranění a Gabriel s Angelem pátrají po Owenově minulosti a důvodu proč musel umřít. Stopy je zavedou až do jedné putyky a ke třem mužům...