Seděl jsem ve své pracovně a koukal zamyšleně do krbu. Měl jsem šílenou chuť si zapálit a k tomu si dát něco ostřejšího. Venku mrzlo, až praštilo a já zase přemýšlel, co mám dělat se svým životem. Mám rodinu, manželku a dvě pubertální děti. Děti jsou šikovné a skoro samostatné, bodejť by ne, když už jim táhne na osmnáct. Práce mě naplňuje jak finančně, tak mě i baví. Ale můj život se řítí stále hlouběji do propasti. Každý den mě pohlcuje pocit, že se ze všeho stal stereotyp, ze kterého se asi zblázním.
Přestal jsem kouřit kvůli dětem, a protože mi to neustále manželka předhazovala. A dát si něco ostřejšího? To se smělo jen při výjimečných příležitostech s přáteli. Ani po vydatném obědě jsem si nemohl dát pivo. Tyto detaily už bych nějakým způsobem překousl, ale bylo toho stále víc.
Pár let jsme byli šťastni, než dětem (dvojčatům, Aleně a Alanovi) bylo asi pět let. Pak jsme se začali odcizovat. Začalo to nízkou komunikativností a probíráním jen vážných problémů, protože pokud jsme se začali bavit o běžných věcech, znamenalo to postupný přechod v hádku a bylo jedno, jak moc jsme se oba snažili jí vyhnout, byla prostě automatická. Takže se nakonec rozmluvy staly výjimečnou záležitostí. Sex se vytratil a ani v posteli jsme nemohli spát spolu, protože to ženě začalo být nepříjemné.
Takže teď spím a skoro celý den pobývám mezi čtyřmi stěnami „mého“ pokoje. Kde i pracuji, jako účetní. Poslední roky za mnou děti občas přijdou a promluví si, ale je to spíš výjimečné. Jediná společná záležitost jsou snídaně a večeře. Na těch si žena potrpí a u těch musíme být všichni. Pak se opět každý vypaří do svého pokoje.
Ptáte se, co dělám celý den? Jak to vydržím být stále zavřený? Odpovím Vám, že to není tak strašné. Žena a děti odejdou pryč a já si jednou za týden obcházím klienty a vybírám doklady ke zpracování. S každým posedím u kávy nebo čaje a vracím se domů s dobrým pocitem.
Dříve jsem samotu zvládal velmi dobře, prostě jsem se zabral do práce a nemyslel na okolní svět, ale pomyšlení, že mi za chvíli bude 40 let a má rodina bude vypadat stále takhle, mě dusila. Pokoušel jsem se několikrát najít se svou manželkou Elizabeth nějaké řešení, ale nic nevyšlo. Zhruba před týdnem jsme vyzkoušeli poslední nápad, který jsem měl. Opět to bylo neúspěšné.
Ještě ten den jsem se zaregistroval na internetové seznamce a hledal alespoň rozptýlení. Narazil jsem tam na psychologa a on se o můj případ začal zajímat. Vše jsem mu detailně popsal, i pokusy o nápravu a on konstatoval, že z této situace nevidí východisko.
Tak co dál? Život mi utíká mezi prsty a nabírá směr věčného osamění. Potřebuji si s Elizabeth promluvit! Zašel jsem tedy do kuchyně, kde vařila večeři. Alan ani Alena nebyli doma.
Sedl jsem si za stůl a spustil otázky ohledně budoucnosti a nadhodil rozvod. Jediné, co mi na to řekla, bylo: „O rozvodu uvažuji už dlouho, jen jsem čekala, kdy s tím přijdeš. Děti už jsou velké a je zjevné, že už spolu být nemůžeme. Je čas si přiznat pravdu a udělat tu radikální změnu. Každý máme právo být šťastný. Vážím si toho, že jsi to se mnou tak dlouho vydržel, nebyla jsem ideální manželka.“
Já na to mohl jen odvětit: „Ani já nebyl dokonalý manžel. Zařídím vše potřebné a měli bychom to oznámit dětem.“
Od té chvíle jsme se s Elizabeth ve většině věcí jen shodli. Když jsme to oznámili dětem, nebyly až tak překvapení, spíš naznačili, že se to dalo čekat.
Po nějak době jsem znovu kontaktoval toho psychologa a oznámil mu své změny v životě. Schválil je, popřál mi hezký start do nového života. V zápalu mého vděku jsem ho pozval na kávu a on překvapivě souhlasil.
Když jsem vcházel do kavárny, byl jsem značně nervózní. Nikdy jsem nic takového neudělal a setkání s cizím člověkem jsem nezažil už dlouhou dobu. Naposledy s novým klientem před rokem a čtvrt. Skoro ihned jsem ho poznal. Byl vyšší než já a také o dost mladší. Působil sebejistým dojmem a jako by se kolem něj vznášela uklidňující nálada. Vstoupil jsem do té zóny a promluvil na něj ze svých 170cm.
„Dobrý den, já jsem Albert Marek. Vy jste Štěpán Kobel?“ Otočil se od výdejního pultu ke mně s úsměvem. Natáhl ke mně ruku a já ji přijal. Jeho ruka byla jemná a teplá, ta má byla ledová, protože jsem byl tak roztržitý, že jsem si zapomněl doma rukavice.
„Dobrý den, ano jsem. Máte ledovou ruku, musíte si koupit něco horkého, ať se zahřejete. Prochlazení není příjemná věc.“
Mluvil na mě medovým hlasem. Jeho černé vlasy a šedé oči schované za moderními brýlemi mě jakýmsi způsobem odnášely do jiné reality, kde jsem byl absolutně uvolněný. Donesli mu jeho objednávku a on velmi slušně počkal, dokud si neobjednám i já a pak jsme si oba sedli ke stolku u radiátoru.
Ohříval jsem si své prokřehlé prsty o horký hrnek se svařeným vínem, když jsem se rozhodl prolomit ticho. Vzhlédl jsem k němu a on se na mě vlídně usmál.
„Nerad bych Vás zdržoval, jistě máte své naplánované schůzky a já se Vám do nich vecpal. Já jen, nemám si s kým promluvit, protože jediní známí, kteří nám po těch letech zůstali, jsou ti od manželky a s nimi bych tohle určitě probírat nemohl.“
Položil mi tu teplou ruku na mé zápěstí a pak ji zase stáhl se slovy. „To je v pořádku, od toho tu jsem, rád si Vás poslechnu.“
A já už na nic nečekal a spustil jsem svůj monolog, občas přerušovaný doplňujícími otázkami, který trval skoro hodinu. Když jsem se pak podíval na hodinky, zděsil jsem se.
„Já se Vám omlouvám, mluvil jsem tak dlouho a vy jste tak dobrý posluchač, že jsem si to ani neuvědomil.“
Opět mi na chvíli položil ruku na zápěstí a pak ji zase stáhl. „Neomlouvejte se! Doufám jen, že se Vám trochu ulevilo. Já už budu muset zase jít, ale tady je má vizitka, kdyby jste něco potřeboval, prosím, zavolejte mi. Jinak bych se rád s Vámi sešel zase příští týden, zde ve stejnou hodinu. Co Vy na to?“
Mé oči se rozzářily. Byl jsem velmi šťastný, že se chce zase vidět. Velmi dobře se mi s ním povídalo a hlavně jsem se necítil svázaný a nepříjemně.
„Velmi rád! Moc Vám děkuji.“
Rozloučili jsme se a on odešel. Dopil jsem svůj čaj a šel domů.
Seděl jsem před krbem, koukal do plamenů a prohlížel si vizitku od něj. Musel jsem uznat, že se těším na další setkání s ním. Týden uplynul jako voda a když nadešel den našeho setkání, byl jsem tak nadšený, že jsem přišel o půl hodiny dříve. Naše setkání probíhalo stejně jako to před tím. Dva něžné doteky na zápěstí a uklidňující úsměv. Znovu navrhl setkání za týden a já to s vděkem přijal.
Na třetí setkání jsem se chystal už s velkým předstihem a Elizabeth byla zrovna doma. Zkoumavě se na mě dívala a pak se dokonce zeptala.
„Kampak chodíš? Poslední týdny vždy ve stejnou hodinu odcházíš.“
Nebyl v jejím hlase ani náznak ironie či naštvání. Měl jsem dojem, že s podáním návrhu na rozvod se mezi námi vše nějakým způsobem ustabilizovalo. Neměl jsem problém se jí svěřit.
„Takže ty mi tu tvrdíš, že máte sezení v kavárně? Já bych tě nerada zklamala, ale došlo ti doufám, že to nejspíš nebude obyčejné sezení...“ Trochu pobaveně se na mě podívala, když jsem nahodil nechápavý výraz.
„A co by to mělo být?“ musel jsem se zeptat.
„Za každé sezení si berou psychologové peníze, rozhodně ho nedělají v kavárně a navíc, by se tě nedotýkal. Doufám, že jsi pochopil, že on to bere jako schůzku, ne jako sezení,“ s tím odešla.
Mé oči se rozšířily a stejně tak i ústa. Nic takového mě nikdy nenapadlo! Hlavou mi vířilo strašně moc myšlenek a já nevěděl, zda má Elizabeth pravdu, nebo to zase ona jen špatně pochopila. Zatřepal jsem hlavou a podíval se na hodiny. Byl čas vyjít, abych to stihl. Tohle se musí vysvětlit!
Seděl jsem zaraženě v sedačce, když za mnou opět přišel. Jeho něžný úsměv se setkal s mým zamračeným výrazem. „Dobrý den, stalo se něco?“ ptal se hned, jakmile se posadil naproti mně.
Nabral jsem zhluboka vzduch do plic a podíval se zpříma do jeho očí.
„Má tohle být sezení nebo schůzka? Já jsem to možná špatně pochopil, ale Vy byste mi to teď měl objasnit.“
Smutně se usmál, jako by ho někdo nachytal.
„Z mého pohledu to sezení není. Pro mě jsou to schůzky. Líbíte se mi a já Vám chtěl alespoň pomoci, když je zjevné, že zájem o mě nemáte.“
Mé oči se zvětšily poznáním. Jak jsem si toho nemohl nevšimnout? To mě musela opravdu upozornit moje žena? Trochu mě to popudilo a já se cítil zrazený.
„Měl jste mi to říct! Já to bral jako sezení! Rád bych to tedy ukončil, aby nedošlo k nějakým dalším nedorozuměním! Přeji Vám pěkný den a děkuji, že jste si na mě našel čas,“ zvedl jsem se a odcházel. Jeho smutný výraz se nejspíše vpíjel do mých zad, ale já se ho rozhodl ignorovat.
Večer jsem pak seděl a přemýšlel. Cestou z kavárny jsem si koupil cigarety a burbon. V krbu plápolal oheň a já nad vším přemýšlel. V jedné ruce jsem svíral skleničku s burbonem, v druhé jsem potahoval z cigarety a na klíně svítila vizitka doktora Kobela.
Bylo mi s ním tak dobře, a když jsem si s ním povídal, neměl jsem žádné zábrany. I jeho dotek mi byl více než příjemný. Musím si také vzpomenout, jak jsem se kvůli němu připravoval už dopředu. Byl jsem z něj nervózní jako školák, ale přitom mi nikdy nebylo lépe. Probudil ve mně dlouho skrývané pocity, které už tak dlouho spaly a já si to chtě nechtě musel přiznat.
A ano, líbil se mi. Byl velmi sympatický a milý. Jeho něžnost mě až zarážela. Choval se ke mně jako k vyplašenému ptáčátku a mě to dělalo velmi dobře. Další potáhnutí z cigarety rozhodlo o mém následujícím počínání.
Vstal jsem, odložil skleničku s burbonem na stůl, cigaretu típl do popelníku a vzal do ruky telefon. Vytočil číslo a čekal. Když se ozvalo pípnutí na zanechání vzkazu, spustil jsem.
„Dobrý den, tady Albert Marek. Chtěl bych se omluvit za dnešní chování... Velmi si cením Vaší upřímnosti... Nečekal jsem to... A důvod proč volám je ten, že bych Vás chtěl požádat, zda byste si na mě nenašel čas ve stejný čas na stejném místě... Budu tam na Vás čekat. Dobrou noc...“
xxxxxxxxxxx
Dodatek autora:
Prosím o shovívavost. Je to můj první pokus o jednorázovku. Doufám, že se alespoň trochu bude líbit... Předem děkuji všem za přečtení!