4.
Snažil jsem se být v klidu, jak to jen šlo, abych zas nezvracel do umyvadla.
„Hajzl zkurvenej,“ ulevil jsem si aspoň trochu.
„Vážně to, Pájo, nechceš říct? S touhle fotkou…“ zeptala se Lenka opatrně
„NE!“ odpověděl jsem hodně důrazně. „Umíš si představit, jak o tom musím podrobně vykládat policajtům a u soudu úplně cizím lidem? A kolik lidí by si prohlíželo tu fotku? Udělala bys to? Já na to nemám.“
„Ale zasloužili by si dostat aspoň přes držku.“
„Mně stačí, když je už nikdy neuvidím.“ Chytl jsem se za břicho: „Do prčic, pořád mě bolí žaludek.“
„Zajdu za sestrou, ať ti na to něco dá,“ Lenka se zvedla a odcházela z pokoje. Už brala za kliku, když se dveře otevřely. Nečekala to a narazila si o ně prsty.
„Au!“ vykřikla a chytla se za ruku. Odskočila od dveří.
„Promiň Leni,“ objevil se v nich táta. „Kam jdeš?“
„Jdu za sestrou, Pájovi není dobře,“ odpověděla Lenka, obešla tátu a zmizela za dveřmi.
„Ahoj Pavli,“ pozdravil mě taťka.
„Hm,“ odpověděl jsem. Neměl jsem náladu s ním mluvit.
„Přinesl jsem ti učení. Nevěděl jsem co, tak jsem vzal všechno, co jsem našel,“ pokračoval taťka, jako by se nic nedělo a položil na zem vedle postele můj školní batoh. Podle toho, jak ztěžka dopadl na zem, jsem usoudil, že opravdu posbíral všechny učebnice a sešity, které našel. Posadil se do křesla.
„Odvezli jsme zbytek tvých věcí k nám domů,“ řekl jen tak mimochodem.
Do pokoje vešla sestra a za ní Lenka.
„Jak Vám je?“ zeptala se, když ke mně došla.
„Je mi špatně. Bolí mě břicho,“ zvedl jsem se.
„Pojďte se mnou,“ sestra se postavila bokem a čekala, až se zvednu z postele. Šel jsem s ní na sesternu.
„Posaďte se,“ ukázala na židli. „Je Vám zle od jídla, nebo Vás něco rozrušilo?“
Posadil jsem se, ale mlčel. Neumím lhát, Ale zas se mi o tom nechce mluvit. Nechci, aby se o té fotce dozvěděl někdo další.
„No tak Pavle, řekněte mi to,“ přerušila sestra mé mlčení.
„Něco jsem se dozvěděl,“ odpověděl jsem trochu vyhýbavě.
„A pak se Vám udělalo špatně?“
„Ano.“
„Zvracel jste?“
„Ano.“
Sestra zvedla telefon a volala doktorovi. Po krátkém vysvětlení situace a diskuzi co a jak, zavěsila. Přešla ke skříni s léky a vytáhla kapky. Podala mi sklenici s vodou, nakapala pár kapek na lžíci. Poslušně jsem to spolkl a zapil.
„Chcete mluvit s doktorem?“ zeptala se mě, když viděla můj nešťastný výraz.
„Ne,“ odmítl jsem kategoricky a postavil se na potvrzení mého odmítnutí.
„Pavle, není dobré odmítat pomoc. Ne všechno můžete zvládnout sám.“
„To je možné, ale pro dnešek jsem toho řekl až moc,“ zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na můj dopolední výstup.
„Kdyby Vám bylo pořád zle, řekněte mi, ano?“ usmála se na mě sestra.
„Jo jo, já jdu, ať na mě nečekají.“ Otočil jsem se a odešel, aniž bych čekal na odpověď.
Táta seděl v křesle a prohlížel si tričko, co mi Lenka donesla. Ta mu právě vysvětlovala, jak se to maluje. Když mě uslyšeli vejít, zmlkli a dívali se na mě. Natáhl jsem se na postel, ruce založil pod hlavu a zíral z okna na nebe. Neměl jsem náladu vůbec na nic.
„Byl jsem ve škole. Mám tě pozdravovat od třídního,“ ozval se táta, když to ticho trvalo už moc dlouho.
„Hm,“ to bylo vše, co jsem ze sebe dostal.
„Řekl jsem, že jsi nemocný a nevím, kdy přijdeš,“ táta ukázal na batoh s učením, „jedna slečna říkala, že ti pak pošle, co nového se probíralo, aby sis mohl udělat zápisy.“
„Která?“ podíval jsem se na něj.
„Myslím, že se jmenuje Hanka.“
„Ten můj telefon se nedá spravit?“ změnil jsem téma.
„Ne, je úplně rozbitý, koupíme nový,“ ozvala se Lenka. „Dostaneš ho k narozkám, co říkáš?“
No jo, úplně jsem zapomněl. Zítra mám narozeniny. Málem jsem se jich nedožil.
„Do prčic,“ zanadával jsem si pro sebe.
„Nechceš telefon?“ zeptal se táta, když mě viděl, jak jsem si povzdechl.
„To ne, jen jsem zapomněl, že mám narozky. Rozhodně je nechci slavit tady,“ zamračil jsem se.
„Jaký bys chtěl telefon?“ ignoroval táta moji poznámku.
„To je mi jedno,“ odpověděl jsem. Pak jsem si vzpomněl na tu poslední zprávu od Petra. „Ale chci nové číslo, prosím.“
„Ale simka je v pořádku,“ namítl táta.
Lenka sklonila hlavu a dívala se do země. Bylo ji jasné, proč to chci.
„Chci nové číslo,“ trval jsem si na svém.
Já sám si určím, kdo bude moje číslo mít.
„No dobře, tak nový telefon s novým číslem,“ rezignoval táta.
„Leni, opiš mi prosím tě všechny čísla a pak to všechno smaž,“ doufal jsem, že pochopí mou narážku.
„Úplně všechno?“ Asi pochopila.
„Jo, i zprávy,“ dodal jsem pro jistotu.
„Je něco, co bych měl vědět?“ zeptal se táta podezíravě, když sledoval naši debatu.
„Ne, prostě chci nové číslo, to je všechno. Na té staré kartě mám spoustu čísel, které nepotřebuji. Tak to chci přebrat a zapsat si jen některá čísla,“ znovu jsem se otočil do okna. Nechtěl jsem, aby se táta vyptával. Nechtěl bych mu lhát. Najednou nebylo o čem mluvit. Chvilku nikdo nic neříkal. Do toho ticha se ozval Lenčin mobil.
„Ano?“ ozvala se do telefonu. „Ahoj, to jseš Ty? Máš nové číslo?“
Zvědavě jsem se na ni otočil.
„No ano, vím to. Ne, neměla bys…počkej chvilku… jo jsem… vydrž… mami, prosím tě…“ Lenka vstala a odešla spěšně na chodbu.
To mě probralo. Posadil jsem se a díval se, jak mizí za dveřmi. Táta se rychle zvedl a šel za Lenkou.
„Počkej tady,“ stihl ještě říct, než zavřel dveře.
Chvilku jsem se díval na ty dveře. Pak jsem seskočil z postele a šel k nim. Opřel jsem o ně ucho a poslouchal. Zaslechl jsem mluvit tátu.
„Já vím, že má zítra narozeniny… můžeš to nechat na později… ano, jsem teď u něj… Ne, říkám ti, že není dobrý nápad, abys sem chodila…nevím, jak mu je, moc s námi nemluví… Ne! Víš, co se stalo minule…pane bože, proč jsi tak tvrdohlavá…“ táta mírně zvýšil hlas a já toho měl už dost. Bylo mi jasné, kolem čeho se tahle debata točí. V žádném případě nechci, aby ta osoba na druhém konci telefonu za mnou přišla. Nechci ji vidět minimálně dalších sto padesát let. Otevřel jsem dveře. Beze slova obešel Lenku a tátu, kteří na mě udiveně pohlédli a táta zapomněl i mluvit. Zamířil jsem rovnou za sestrou. Zaklepal jsem, a když se ozvala, vešel jsem dovnitř.
„Pořád vás bolí žaludek?“ zeptala se sestra, když jsem vešel.
„Ne, jen potřebuji mluvit s doktorem,“ odpověděl jsem.
„Dobře. Pan doktor má teď konzultaci. Dám mu vědět, aby za vámi přišel. Můžete na něj počkat v pokoji.“
Přikývl jsem a odešel. Táta ještě stál na chodbě a telefonoval. Zastavil jsem se před ním a natáhl ruku k telefonu.
„Počkej chvilku,“ ozval se táta do telefonu a dal ruku dolů. „To je máma, chceš s ní mluvit?“
Přikývl jsem.
„Jseš si jistý?“ zeptal se ještě jednou.
„Dej mi ji,“ odpověděl jsem netrpělivě.
Táta zvedl telefon k uchu: „Dám ti Páju, chce s tebou mluvit,“ podal mi telefon.
Ani jsem nečekal, co mi máma řekne. Hned sice začala mluvit, ale já ji neposlouchal. Bez pozdravu jsem ji nevybíravě přerušil.
„Dobře poslouchej, ať tě ani nenapadne za mnou chodit. Nechci tě vidět. A je mi jedno, co si myslíš. Už spolu nemáme o čem mluvit. My dva jsme skončili!“
Řekl jsem to všechno jedním dechem, aby neměla čas mě přerušit, a hned jsem vypl telefon. Vrátil jsem ho překvapenému tátovi a šel zpátky do pokoje. V životě jsem s mámou takhle nemluvil jako teď v posledních dnech. Ani ve chvílích, kdy na mě byla nepříjemná. Ale tentokráte to bylo jiné.
Už ji nechci nikdy vidět. Nemůžu ji zapomenout, jak se k tomu všemu postavila a zvlášť v momentě, kdy jsem ji potřeboval nejvíc.
Sedl jsem si do křesla, zkřížil ruce na prsou a čekal, až dojde doktor. Mezitím se do pokoje vrátil táta s Lenkou. Posadili se vedle sebe na postel. Chvíli jsme se na sebe dívali.
„Ať ji ani nenapadne sem přijít,“ ozval jsem se zničehonic.
„Nemůžu ji to zakázat,“ namítl táta.
„A kdo může?“
„Pájo, nevím, jak to řešit. Je to tvoje máma a chce tě vidět. Chce ti popřát k narozeninám.“
„Klidně by mě nechala umřít. Přijela by v neděli a možná až dnes by se šla podívat, proč jsem vlastně nevylezl z pokoje.“ Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že bych tam ležel dva dny mrtvý a nikdo by to ani nevěděl. „Jestli s ní budete mluvit, tak ji řekněte, že ji v žádném případě nechci vidět. A jestli dostanu ten nový telefon, tak já sám se rozhodnu, jestli jí vůbec dám číslo.“
Táta chtěl něco namítnout, ale ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel doktor.
„Dobrý den,“ pozdravil tátu a Lenku a pak se otočil na mě. Chtěl jste se mnou mluvit?“
Přikývl jsem.
„Můžeme jít ke mně,“ ukázal rukou ke dveřím.
„Není to na dlouho, můžeme i tady. Jen jsem se potřeboval na něco zeptat.“
„Máme odejít?“ ozval se táta. Doktor na mne tázavě pohlédl.
„Nemusí,“ bylo mi jasné, že čeká, co řeknu.
„Na co jste se chtěl zeptat?“
„Kdyby se mi něco stalo, kdo dostane zprávu?“ žádné okolky, šel jsem rovnou k věci. Nemůžu dovolit, aby se někdo, jako ona, vyptával na to, jak mi je, když předtím ji to nezajímalo.
„Zatím není nikdo určený konkrétně. V těchto případech se v závažných situacích informují nejbližší příbuzní. Ve vašem případě by to byli vaši rodiče.“
„Chci, aby byli informováni o mém zdravotním stavu jen táta a Lenka.“
„Nikdo jiný?“ zeptal se doktor.
Věděl jsem, na co naráží. „Ne!“ odmítl jsem jakoukoli další možnost.
„Dobře, poznačím to do karty, jen budu potřebovat vaše telefonní čísla,“ pohlédl doktor směrem k posteli na tátu a na Lenku.
„Ještě se chci zeptat, jak je to tady s návštěvami? Co kdyby za mnou chtěl někdo přijít?“
„Návštěvy se musí hlásit dopředu, podle stavu pacienta se rozhodne, jestli je to vhodné, nebo ne.“ Někoho čekáte?“
Mlčel jsem. Doktor otočil hlavu ke mně a pak znovu k tátovi, jako by tušil, kam ten hovor směřuje.
„Mamka chce zítra přijít za Pavlem,“ odpověděla za mě Lenka, když viděla, že se k tomu nemám.
„Nechci, aby za mnou chodila,“ vyhrkl jsem rychle, jen co domluvila. „Ani zítra, ani nikdy jindy.“
„Jste si tím jistý? Nechcete si o tom promluvit u mě?“ zeptal se doktor a přistoupil blíž ke mně.
„Nechci, aby za mnou chodila,“ stál jsem si na svém.
„Uvidíme, co se s tím dá dělat.“
To mě nepřesvědčilo o tom, že sem mámu nepustí.
„Jestli za mnou přijde, udělám tu takovou scénu, že mi budete muset dát svěrací kazajku.“ Byl jsem pevně rozhodnutý a nehodlal jsem ustoupit. To co mi udělala, se nedá jen tak odpustit.
Doktor byl překvapen mou reakcí, přesto se neubránil úsměvu.
„Vraťme se do jednadvacátého století, Pavle, svěrací kazajky už nepoužíváme.“ Postavil se přede mne a pozorněji se na mě zadíval. „Opravdu trváte na tom, že nechcete, aby vás vaše matka mohla navštívit?“
„Trvám, chcete to písemně?“ odpověděl jsem celkem nepříjemně.
„Pavle, přestaň,“ napomenul mě táta. Nelíbilo se mu, jakým tónem s doktorem mluvím.
„To je v pořádku,“ uklidnil ho doktor. Zřejmě je zvyklý na různé reakce od svých pacientů. „Uvidíme, co se dá dělat, Pavle. Je ještě někdo, koho nechcete vidět?“
Neodpověděl jsem hned. Díval jsem se střídavě na něj a na tátu. Doktor poznal, že přemýšlím, tak mlčel a trpělivě čekal, až odpovím. Táta trochu zpozorněl. Určitě mu hlavou běželo, koho tu nechci.
Snad řeknu jméno toho, kdo mi to udělal? To bych byl blbej jak troky. A pochybuji, že se tady Petr nebo Milan ukážou.
Nakonec jsem promluvil. „Nechci, aby tu za mnou chodil Ondra.“
„Ondra? Jaký k němu máte vztah? Je to někdo z rodiny?“ zeptal se doktor, protože to jméno slyšel poprvé.
„Je to můj přítel, jsem homosexuál,“ řekl jsem polohlasně se skloněnou hlavou, jako bych se za to styděl. „Nechci, aby tu za mnou přišel. Necítím se na to.“
„Chápu,“ odpověděl doktor a víc to nekomentoval. Pak se otočil na tátu. „můžete jít na chvíli ke mně?“
„Proč?“ vystřelil jsem se sebe i přesto, že to nebylo určeno mě.
„Nebojte, jen potřebuji doplnit rodinnou anamnézu a telefonní kontakty, teda pokud platí pořád, že vašemu otci a sestře mohu podávat informace o vašem zdravotním stavu.“
„Aha, to jo,“ na to jsem neměl co říct. Táta se zvedl a odešel s doktorem. Lenka se postavila a šla zavřít dveře.
„Vážně nechceš, aby sem Ondra za tebou přišel? Ptal se na to,“ zeptala se, když se posadila zpátky na postel. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, nevím, jak bych se měl tvářit, až by přišel. Jak mu vysvětlím, že jsem na psychině?“
„S tím si nelam hlavu, prostě ses potřeboval uklidnit,“ namítla Lenka. „Stejně se s ním budeš muset sejít.“
„Já vím,“ řekl jsem rezignovaně, „ale lepší to bude doma, než tady. Já… no…mám pocit, jako bych ho podvedl…“
„Tohle už neříkej, dobře víš, že to tak nebylo,“ rozzlobila se trochu Lenka nad mou úvahou.
„Ale já to tak cítím.“
Lenka si povzdechla. Dobře věděla, že nemá cenu mě teď o něčem přesvědčovat. Nechala to tedy být. Víc jsme se k tomu nevraceli.
I přesto, že jsem s tátou a Lenkou potom nějak moc nemluvil, bylo mi smutno, když odcházeli. Ale za ten den se toho událo tolik, že jsem se k večeru cítil strašně unavený. Po večeři jsem ještě dostal své bonbonky, jak jsem říkal lékům, šel jsem se osprchovat, poctivě nanesl mast jak na pusu tak na … no však každý ví, a byl jsem pak rád, že jsem se mohl natáhnout. Moc dlouho jsem ani neměl možnost přemýšlet o tom, co bude nebo nebude. Byl jsem tak unavený, že jsem během chvilky usnul a vzbudila mě až ráno sestra na snídani.
Druhý den bych nejradši přeskočil. Měl jsem narozeniny. Vzpomněl jsem si na ně hned, jak mi doktor oznámil, že i dneska za mnou přijde Lenka s tátou. Nebyl jsem rád. Věděl jsem, že mi přijdou popřát a donesou mi nějaký dárek. Přemýšlel jsem nad tím, když jsem po obědě seděl v pokoji a nevěděl jsem co dělat. Pak mi pohled padl na batoh s učením, který uklízečka položila na křeslo, když vytírala podlahu. Je rozhodnuto. Když tu musím být, tak se budu učit. Postupně jsem vytahoval učebnice a sešity. Na stole se mi to pomalu vršilo a já si udělal takový svůj nemocniční rozvrh, co se budu kdy učit. Pravda byla, že když jsem se do toho zabral, skoro vůbec jsem nemyslel na nepříjemné věci. I když ne vždy se tomu dalo zabránit. Občas jsem si na to vzpomněl a to se mi vždycky sevřel žaludek. Byl to nepříjemný pocit, a já si v těch chvílích říkal, jak dlouho to bude trvat, než se toho zbavím. A jestli vůbec.
Zrovna jsem měl otevřenou učebnici matematiky a snažil se přijít na jedno učivo, které teď podle mě probírají ve škole, když se ozvalo zaklepání a dovnitř vešla Lenka a hned za ní táta.
Když mě uviděli, byli evidentně spokojeni, že jsem se do něčeho pustil. Zavřel jsem učebnici a uložil na jednu z hromádek. Lenka přistoupila ke stolu a s úsměvem se na ten „bordel“ podívala.
„Potřebujem trochu místa, můžu to dát bokem?“ ukázala na učebnice.
Vstal jsem a jednu hromádku odložil na postel, aby mi v tom nedělali binec. Měl jsem v tom svůj systém.
„Stačí?“ zeptala jsem se jich. Táta zatím stál jak socha u dveří, jen se usmíval a ruce držel za zády.
Určitě tam má schovaný nějaký dárek.
Skoro jsem se trefil. Taťka popošel ke stolu a položil na něj velkou krabici. Otevřel ji a ukázal na ní rukou.
„Všechno nejlepší,“ usmál se na mě. Lenka ke mně přiskočila a přistrčila mě blíž ke stolu.
„Všechno nejlepší,“ řekla i ona a líbla mě na tvář.
Moc náladu na oslavování jsem neměl. Byl jsem sice rád, že tu jsou a nezapomněli na mě, ale na druhou stranu bych rád slavil narozeniny doma. Nahlédl jsem opatrně do krabice, jako bych měl strach, že na mě vyskočí pavouk. V krabici byl dort. Celý politý čokoládou a uprostřed byl bílou polevou namalovaný veliký usmívající se smajlík. Vypadal krásně a moc chutně. Na to jak jsem neměl moc dobrou náladu, tak jsem měl chuť se do něj zakousnout. Došlo mi, že za tu dobu, co jsem v nemocnici, jsem vlastně nejedl nic sladkého.
„Jak to rozkrojíme?“ otočil jsem se na Lenku.
Byla šťastná, že jsem to řekl. Hned nahodila velký úsměv a šla ke své tašce. Vytáhla z ní nůž a tácky s plastovými lžičkami.
„Připravena na vše,“ podala mi nůž. „Svíčka to být nemůže, to máme zakázané, kvůli hlásiči požáru, tak si to aspoň rozkroj a něco si přej.“
Postavil jsem se ke stolu. Zapíchl jsem špičku nože do té hnědé čokolády.
Chci jít domů.
Nakrojil jsem dort.
Doufám, že se to splní a půjdu domů co nejdříve.
Nakrájel jsem kousky a každému naložil na tácek. Seděli jsme a jedli. Byl vážně fantastický. Vychutnával jsem si tu sladkou chuť a bylo mi o něco lépe. Asi mi ten cukr vážně chyběl.
„Tady máš slíbený dárek,“ zvedl se táta a položil mi na klín balíček.
Vážně se překonali a během jednoho dne zajistili dort a koupili nový telefon, jen aby mi udělali radost. Dojedl jsem tu čokoládovou dobrotu, odložil tácek bokem a začal rozbalovat balíček. Telefon byl podobný tomu mému rozbitému, jen o třídu lepší. Vypadal dobře. Zvědavě jsem si ho prohlížel a zjišťoval, co všechno umí. Chtěl jsem ho vyzkoušet komplet, ale něco mi k tomu chybělo.
„Kde je simka?“ prohraboval jsem se v krabici, jestli někam nezapadla.
„No víš, má to trochu háček. Na to si musíš počkat,“ řekl opatrně táta.
Nechápal jsem. „Proč?“ položil jsem telefon na stůl.
„Víš, jak jsem včera mluvil s doktorem? Řekl jsem mu, že dostaneš nový telefon. On ale říkal, že tady telefony nesmí mít nikdo. Je to součást léčby.“
Podle toho, jak to říkal, mi bylo jasné, že je mu to líto. Dali mi dárek, který mi hned seberou. Ale mě to bylo líto víc. Bylo to pro mne, jako by mi ještě víc bránili být se svými. Když už jsem nemohl jet domů, mohl jsem si s nimi telefonovat.
Nikdo z těch doktorů tady nechápe, jak moc jsme s Lenkou na sebe fixovaní. Nikdo mi tu tak nechybí, jako ona.
Lenka se na mě dívala a její úsměv byl ten tam. Cítil jsem z ní smutek. Ona taky moc dobře chápala, jak se zrovna cítím. Rezignovaně jsem vložil telefon zpátky do krabice a pěkně jsem ji znova zabalil. Táta s Lenkou mlčeli a dívali se, co dělám. Ani jeden z nich nevěděl, co dál. Možná si říkali, že mi měli raději dát něco jiného. Vzal jsem zabalený dárek a dal ho tátovi. Vrátil jsem se ke stolu, beze slova zavřel krabici s dortem a položil ji na postel. Vzal jsem jednu hromádku učebnic, která byla odložena vedle Lenky, a dal ji zpět na stůl. Posadil jsem se, vzal do ruky knihu a sešit a začal se učit.
Tím jsem s nimi pro dnešek skončil.
Už jsem neřekl ani slovo a choval se, jako by tam nebyli.
„Můžu kousek ukrojit sestře a doktorovi?“ zeptala se Lenka asi po půl hodině mlčení. Ukázala na krabici s dortem.
„Dělej si s ním, co chceš,“ odpověděl jsem a pokračoval dál ve své činnosti. Nehodlal jsem se s nimi bavit. Byl jsem naštvaný. A smutný. Ta chvilka štěstí, kterou jsem dnes zažil, se dala přirovnat k jepičímu životu. Neměla dlouhého trvání.
Táta vstal. „Ukaž,“ natáhl k Lence ruku, „zajdu za nimi, stejně musím ještě něco probrat s doktorem.“ Vzal si krabici od Lenky a odešel z pokoje. Já se jen na moment zarazil, když jsem zaslechl, co říkal.
Co s ním asi tak může probírat? Moje včerejší divadelní vystoupení s dlouhým monologem? Ať si. Je mi to jedno, Stejně mám pocit, že se nějak nesnaží mě odsud dostat domů.
Znovu jsem se začetl do chemie.
„Pájo, nebuď smutný,“ ozvala se Lenka hned vedle mě.
Mezitím, co jsem uvažoval nad tátou a doktorem, ona se zvedla a popošla ke mně. Položila mi ruku na rameno. Odstrčil jsem ji. Neměl jsem náladu s nikým mluvit. Takové protichůdné pocity. Na jednu stranu bez ní propadám zoufalství, na druhou stranu bych ji nejradši neviděl, za to, že mě tady nechali.
Neumím si s tím poradit.
Lenka si podřepla a zespoda se mi podívala do obličeje. Jinak to nešlo, protože jsem k ní ani nezvedl hlavu.
„Pájíku, je mi smutno, když se takhle chováš. Kdybych viděla, že se snažíš, možná bych našla způsob, jak tě odsud dostat dřív.“
„A co mám dělat?!“ vyjel jsem na ni. „Cokoli chci udělat, vždycky je někdo proti tomu. Každý jen chce, abych začal mluvit. Ale to já neudělám. Nejsem takový, abych vykládal nadšeně o tom, co se mi stalo, a čekal, že mi to hned pomůže!“
Tolik vět ode mne Lenka nečekala. Překvapeně se postavila a v první moment nevěděla co říct. Chvilku se dívala, jestli ještě něco dodám. Ale já zas byl ticho. Znovu jsem se začetl do chemie. Dělal jsem, že se strašně soustředím na učení, ale absolutně jsem neměl páru, co v té knize je.
„Zkus… udělej všechno proto, aby i ostatní viděli, že jsi v pohodě. Nemusíš o tom nikomu vykládat, k tomu tě nikdo nutit nemůže. Ale nech doktora, ať ti pomůže, abys byl co nejdříve doma.“ Lenka ukončila svůj monolog tím, že mě pohladila po vlasech a šla si sednout zpět na postel.
„Říkala jsi, že najdeš způsob, jak mě odsud dostat co nejdříve?“ zvedl jsem k ní konečně hlavu.
Lenka opatrně přikývla. Viděl jsem na ní, že mi nechce slibovat něco, co nemusí vyjít. Bral jsem to však jako hotovou věc.
„Dobře, určitě tu nechci zůstat do Vánoc.“
Lenka se usmála a přikývla. Věděla, co to znamená. Nepřímo jsem ji řekl, že se teda budu snažit a ona ať se stará mě odsud co nejdříve dostat. Víc jsme spolu nemluvili. Znovu jsem se vrátil k učení, tentokrát jsem už byl schopen vnímat, co se tam píše.
Táta se vrátil asi za patnáct minut s prázdnýma rukama.
To ten dort snědli celý?
„Máš ještě kousek dortu u sestry v lednici,“ odpověděl na moji nevyslovenou otázku.
Otočil jsem se zpět k učení. Zavřel jsem chemii a vzal do ruky zase matematiku. Přece se nebudu dvě hodiny učit jeden předmět. Bylo by to až moc okaté. Bylo by jim jasné, že to jen předstírám, abych se s nimi nemusel bavit. Uběhla další půlhodina mlčení. Lenka i táta trpělivě seděli a nemluvili na mě. Nechali mě být. Věděli, že by to stejně nemělo cenu. Ocenil jsem však, že tam tak dlouhou dobu vydrželi sedět a beze slova sledovat, jak se „snažím něco naučit“.
Jediné slovo, které pak ode mě slyšeli, bylo AHOJ, když odcházeli. Chtěl jsem, aby věděli, že je vnímám. Aby Lenka pochopila, že se budu snažit v rámci svých možností. Myslím, že to došlo oběma, protože než zavřeli za sebou dveře, oba se na mě ještě usmáli.
Podobný scénář mělo celých následujících osm dní. Nechodili za mnou každý den společně. Střídali se. Byla to dohoda mezi mnou a doktorem. Trval jsem na tom, že chci, aby měli možnost za mnou přijít každý den. Na oplátku jsem s ním byl ochotný mluvit. Ale jen do určitých mezí. Jakmile zmínil onu nešťastnou událost, skončil jsem a už ze mne nedostal ani slovo.
Co se týká mámy, párkrát jsme tohle téma otevřeli. Vysvětlil jsem mu, jak se ke mně chovala od doby, co zjistila, že jsem gay. Taky to, že se to zhoršilo, když se naši rozvedli. Připomněl jsem mu, že to vygradovalo tím, co udělala v ten nešťastný den. Ve fázi téhle diskuze jsem už byl zas pěkně rozhozený a doktor byl nucen naše sezení ukončit, protože hrozilo, že se zase složím.
Ještě jednou jsem se málem rozsypal, když za mnou přišli od policie. Snažili se mě dotlačit tomu, abych začal odpovídat na jejich otázky a řekl, co se vlastně stalo. Nakonec to i tady musel doktor utnout, protože jsem nad sebou začal ztrácet kontrolu. Vpadalo to, že moje nervy nevydrží a budou mě zas sbírat ze země. Výsledek? Odmítl jsem vypovídat.
Nemám zájem se v tom pitvat, kdo ví jakou dobu. Pocit, že bych musel dokazovat – Ano, byl to Petr a Milan… že bych musel s největší pravděpodobností ukázat i tu fotku, protože jsem tušil, že ji Lenka nesmazala, je pro mne prostě strašný.
I přesto jsem byl upozorněn na to, že zřejmě ještě budu předvolán.
„Předvolán?“ zeptal jsem se jich tenkrát rozčileně. „Předvolaní jsou snad svědci, nebo ti co něco provedli. Máte pocit, že jsem jedno z toho?“
Policajt nevěděl co na to říct a u doktora jsem zaznamenal tenkrát jemný náznak úsměvu.
Přesto tam ale budu muset jít. Buď abych potvrdil, že nechci vypovídat, nebo abych mluvit začal.
Byl jsem na psychiatrii devátý den a právě jsme řešili, že je zbytečné přecházet na jinou školu. Vysvětlil mi, že by to nedělalo dobrotu. Že bych nejspíš musel znovu opakovat čtvrtý ročník, protože půl roku před maturitou se na jinou školu nepřechází. Akorát bych si tím uškodil.
„Nebojte, to zvládnete. Určitě nepůjdete do školy dřív, jak po Novém roce,“ zakončil tuhle debatu doktor a zaklapl složky.
„Po Novém roce?“ zeptal jsem se trochu nevěřícně. Doktor přikývl.
A to jak dlouho mě tu teda míní držet?
„Chci jít domů,“ řekl jsem z ničeho nic.
„Ještě nespěchejte,“ usmál se na mě doktor. Každé sezení jsme končili touhle větou. Tentokráte jsem měl ale novou informaci a hodlal jsem ji použít.
„Ne, chci jít domů. Na vlastní žádost.“
Doktor na mě udiveně pohlédl. Tohle nečekal, ale přesto měl pohotovou odpověď. „Pokaždé, když mi to říkáte, je to vaše vlastní žádost.“
Naštval mě.
Zřejmě nechce chápat, že to myslím naprosto vážně.
„Zítra odcházím na revers.“
Zarazil se. Na moment nevěděl, jestli to má brát vážně. S tímhle slovem jsem dnes přišel poprvé.
Při pohledu na můj odhodlaný výraz ale pochopil, že ráno budu stát sbalený s taškou v ruce a odejdu klidně i bez snídaně.
„Není dobré, abyste teď odešel. Musím důrazně doporučit, abyste tu zůstal.“
Takže to konečně začal brát vážně. Vnitřně jsem spokojeně vrněl jako kočka. Vyšlo to. Pojedu domů.
„Ne. Zítra chci odejít,“ nedal jsem se.„Klidně bych mohl i dneska, ale chtěl jsem Vás na to připravit.“
„A proč si myslíte, že byste klidně mohl odejít už dneska?“
„Jednoduše. Nic jsem neprovedl. Drogy neberu, alkoholik nejsem. Nemáte soudní příkaz, abyste mě tu drželi. Navíc, kdyby to bylo z rozhodnutí soudu, určitě bych nebyl tady, ale někde v ústavu. Dneska, až přijde táta, tak mu řeknu, že zítra odcházím. Stejně mi musí dovézt bundu a boty.“
A bylo to. Seděli jsme s doktorem ještě asi deset minut, co se mě snažil přesvědčit o tom, že mám zůstat. Ale já trval na svém. Slyšel už ode mne jen jednu větu: „Zítra odcházím na revers, ať se vám to líbí nebo ne. Doktor rezignoval. Ujistil mě, že násilím mě tu držet nemůžou, ale že mám čas si to do zítra ještě rozmyslet. Domluvili jsme se, že odejdu hned po obědě.
Táta byl hodně překvapen. Jednoduše jsem mu oznámil, že zítra jdu domů a potřebuji odvoz. Pokud někdo nepřijede, tak si vezmu taxíka. Nějaké kapesné mi ještě zbylo. Seděl u doktora asi půl hodiny a zřejmě probírali mé rozhodnutí. To už ale padlo a bylo neměnné.
Vyšlo to. Musím Lence poděkovat, že dodržela slovo a že mi o tom řekla. Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle můžu udělat. A stačí jediné slovo. Ale teď své slovo musím dodržet i já. Nikomu neřeknu, jak jsem přišel k tomu, že odejdu na vlastní žádost a taky že se budu snažit, abych byl v pohodě.
Poslední noc jsem spal jen chvíli. Neustále se mi honilo hlavou, že zítra jedu domů. Konečně.
Ráno mě ani nemuseli budit na snídani. Nemohl jsem dospat a byl jsem vzhůru snad už od šesti hodin. Posnídal jsem, rychle se osprchoval a pak jsem si už balil věci. Doktor ještě jednou za mnou přišel, jestli jsem si to přeci jen nerozmyslel.
Kdepak. Jsem rozhodnutý.
V žilách mi trochu víc koloval adrenalin, protože jsem měl pocit, jako bych utíkal z vězení. Pořád jsem měl strach, že si nakonec přeci jen najdou kličku, jak mě donutit, abych zůstal.
Dokud se za mnou nezavřou dveře nemocnice, nebudu klidný.
Táta přijel, ještě jsem neměl ani dojezený oběd. Rychle jsem do sebe naházel zbytek, zatím co on byl u doktora a ještě s ním něco probíral. Po obědě jsem naposledy vešel do „svého“ pokoje. Zkontroloval jsem si, jestli mám všechno sbaleno, dooblíkal se pak už jen čekal. Seděl jsem na posteli a zíral před sebe do prázdné skříně. Tak moc jsem se těšil domů. Ty necelé dva týdny byly pro mne až až.
Doktor ještě dopsal propouštěcí zprávu, kde nechyběl odstavec, že odcházím na vlastní žádost. Na revers. Naučil jsem se nové slovo. Vím, že mě nemůže nikdo donutit, abych tam zůstal proti své vůli.
Ozvalo se krátké zaklepání a do pokoje vešel doktor se zprávou v ruce. Podal mi ji.
„Váš otec na Vás čeká na chodbě. Určitě si to nechcete rozmyslet?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Co by to změnilo?“ zeptal jsem se. Doktor se usmál.
„Moc často se nesetkávám s někým tak inteligentním a hlavně tak výřečným, jako jste Vy. Ani bych se nedivil, kdyby se z vás jednou stal úspěšný politik.“
Teď jsem se zasmál já.
„Ani náhodou. Tohle mě fakt nebere.“
„Nikdy neříkejte nikdy. Lidé se mění. Hlavně teď na sebe dávejte pozor. Kdykoliv byste se cítil zle, nebojujte s tím sám a vyhledejte pomoc. Tady máte kontakt na jednu paní doktorku u vás.“
Ze slušnosti jsem si vzal nabízenou vizitku, ale s rozhodnutím, ji nikdy nepoužít, jsem ji strčil do zadní kapsy kalhot.
„S tou výpovědí jste si to ještě nerozmyslel?“
„Ne!“
„A co Vaše máma?“
Zarazil jsem se. Proč se na ní musí pořád ptát? Jsem rád, že ji sem za mnou nepustili, že jsem ji nemusel vidět. Nicméně jsem si za tu dobu zvykl na to, že se mě na ní pořád ptá a už mě to tak snadno nerozhodí.
„Vy mě chcete mermomocí udržet tady, co?“ vypálil jsem hned na něj.
„Proč myslíte?“ zeptal se doktor s lišáckým úsměvem.
„Protože mám pocit, že se mě snažíte těmahle otázkama rozhodit. Jestli stojíte o moji společnost, můžeme zajít někdy na kafe. Ale tady už mě neuvidíte.“
„Věřím, že budete v pořádku. Ale kdyby přeci jen, máte tu vizitku. Nebo mi můžete zavolat. Však víte, kde mě najdete,“ rozhodil doktor rukama kolem sebe. Ozvalo se zaklepání a dovnitř nakoukl táta.
„Můžeme jít?“ podíval se na nás.
Schoval jsem zprávu a vzal kabelu do ruky.
„Tak jo, jdeme.“
Vyšli jsme na hlavní chodbu, kde už čekala Lenka.
Páni, budu mít doprovod, jako pan král. Myslel jsem, že přijel jen táta.
„Ahoj, chceš vzít tašku?“ zeptala se mě, když jsem k ní došel.
„Nemám chromé ruce, jen hlavu,“ odmítl jsem jízlivě.
„Pájo, přestaň,“ ozval se za mnou táta. „Běžte do auta, hned za vámi přijdu, dodal.
Otočil jsem se a podal doktorovi ruku.
„Nashledanou,“ loučil jsem se, „doufám, že se už nikdy neuvidíme.“
„Nashledanou Pavle. A víte, co jsem říkal, nikdy neříkejte nikdy,“ usmál se na mě a stiskl mi nabízenou ruku.
Ten lišák dobře věděl, proč to říká. Nakonec jsme se stejně později znovu setkali.
A ne jednou. Táta totiž splnil slib a věnoval psychiatrickému oddělení štědrý sponzorský dar. Tím pádem se s doktorem ještě párkrát potkal. Nakonec se spolu začali více bavit a stali se z nich dobří přátelé. Jaké bylo moje překvapení, když jednou táta ohlásil, že budeme mít na oběd hosty a ve dveřích se objevil doktor se svým partnerem. Netušil jsem, že kope za stejnou ligu jako já. A že on a ten druhý doktor, co se o mě v nemocnici staral, jako první, něco spolu mají. Táta tenkrát vtipkoval, že přitahuje homosexuály jako magnet.
Teď jsem ale kráčel za Lenkou na parkoviště a těšil se, až budu odsud hodně daleko. Mířili jsme k autu, když jsem se zničehonic zastavil. Má dobrá nálada byla ta tam. Naproti nám šla máma.
To ji někdo řekl, že odcházím z nemocnice právě teď?
Otřepalo mě. Nevím, jestli zimou, nebo odporem. Lenka ji také zahlédla a už se po mně dívala.
„Pojď, Pájo, tam je auto, půjdeme si nasednout.“
Přemýšlel jsem, že se schovám někde v nemocnici.
Do prdele, nechci s ní mluvit, nechci. Schovám se třeba na záchodě, tam za mnou nemůže.
Otočil jsem se zpátky k budově. Zasekl jsem se.
Mé rozhodnutí mělo jednu velkou trhlinu. U vchodu stál táta s doktorem. Viděli nás a čekali, co udělám. Otočil jsem se na mámu a znovu k nemocnici.
Ne. Řekl jsem přece, že mě tam už neuvidí. Nemůžu se vrátit. Nepřiznám, že jsem se mýlil a měl jsem ještě zůstat. Musím se tomu postavit.
„Pojď, Pájo, do auta,“ ozvala se znovu Lenka. I ona už byla z téhle situace mírně nervózní. Určitě zas čekala nějakou pohromu. A dočkala se jí. Tak tři vteřiny jsem ještě koukal na doktora, pak jsem se ale otočil a zamířil k autu. Byli jsme od něj už jen kousek, když mě máma došla a zastavila se přede mnou. Také jsem zastavil.
„Dej mi tašku, dám ti ji do auta,“ řekla Lenka a vzala mi kabelu z ruky. Stál jsem nervózní a jako opařený a díval se na mámu.
„Ahoj Pájo. Jsem ráda, že je ti už lépe,“ ozvala se.
Bylo mi lépe, dokud jsem ji neviděl.
„Řekl jsem ti, že tě nechci vidět.“ Zatím jsem se držel. Byl jsem nervózní a třásly se mi ruce, ale držel jsem se.
„Pavle, je mi líto, co se stalo.“
„Mě je zas líto, jak ses zachovala. Klidně bys mě nechala umřít. Říkal jsem, že mě máš nechat být,“ rychle jsem ze sebe vysypal. Obešel jsem ji a mířil k autu, aniž bych počkal, co na to řekne. Už jsem chytal za kliku, když mě máma došla a zastavila se za mnou.
„Pájo, ráda bych, aby ses na mě přestal zlobit. Abychom spolu mohli zase normálně mluvit.“
„Normálně mluvit?“ otočil jsem se na ní. „Ty jsi se mnou nikdy nemluvila normálně od té doby, co jsi zjistila, že jsem teplej.“
„Prostě mě to překvapilo,“ pokusila se máma o mírný tón.
„Překvapilo? To překvapení u tebe trvá už dva roky, trochu dlouho, ne? Ráda bys, abych se na tebe přestal zlobit? A já bych rád, abys mi už dala pokoj.“
„Pájo,“ chtěla máma něco namítnout, ale já ji nenechal.
„Nepřerušuj mně. Dej mi pokoj a nechoď za mnou. Nemám si s tebou už co říct!“ pomalu jsem zvyšoval hlas. Lenka otevřela okno auta.
„Nasedni si, Pájo,“ ozvala se zevnitř.
Nereagoval jsem. Zahlédl jsem, že táta s doktorem míří k nám.
Musím to utnout.
Máma využila toho, že jsem se odmlčel.
„Pájo, to mě vážně tak nenávidíš?“ Touhle otázkou si svinsky naběhla.
„Ano!“ vypálil jsem bez přemýšlení a dost důrazně. „Nesnáším tě. Nemám tě rád a už tě nechci nikdy vidět!“ křikl jsem na ni hodně rozzlobeně.
Máma se zarazila. I táta s doktorem se překvapeně zastavili a sledovali, co bude dál. Máma na mě zírala s otevřenou pusou, neschopna jediného slova. Jediný, kdo se vzpamatoval, byla Lenka.
„Pájo, přestaň!“ okřikla mě.
DOST!
Otevřel jsem auto a nastoupil. „Zavři okna!“ rozkázal jsem Lence, když jsem zabouchl dveře.
„Pájo, tos myslel vážně?“ naklonila se máma do okna.
Nečekal jsem, až to Lenka udělá a sám jsem zmáčkl ten správný knoflík. Než se okno zavřelo úplně, podíval jsem se ještě na mámu.
„Myslel!“ ozval jsem se dost hlasitě, aby to náhodou nepřeslechla. Pro jistotu jsem rychle zamkl
i dveře, aby je neotevřela. Začal jsem ztrácet nervy.
Musím odsud pryč. Co nejrychleji.
Máma něco říkala i přes zavřené dveře. Nechtěl jsem ji poslouchat. Dal jsem si ruce na uši, abych ji neslyšel a opřel si hlavu o kolena, abych na ni neviděl. I přesto jsem tlumeně vnímal její rozhovor s tátou, který mezitím došel k autu. Něco si mezi sebou řekli a pak se do toho vložil doktor.
„Pájo, jak je? Je to dobrý?“ zaslechl jsem Lenku, která se naklonila až ke mně.
„Už je pryč?“ zamumlal jsem do kolen. Hloupá otázka, když jsem ji z venku pořád slyšel. Popotáhl jsem a měl jsem co dělat, abych se hned nerozbrečel. Nebrečel jsem už týden. „Chci jet domů!“ zakňoural jsem plačtivě.
Lenka rychle vystoupila z auta.
„Tati, musíme jet!“ řekla dost hlasitě, aby ji vnímal, protože se dohadoval s mámou. Lenka znovu nastoupila. Natáhla se přese mne a odemkla dveře. Ty se otevřely a vedle mne se ozval doktorův hlas.
„Jak je Vám Pavle? Zvládnete to?“
Pomalu jsem zvedl hlavu. Doktor si dřepl, aby na mě lépe viděl. Otřel jsem si vlhké oči a podíval se na něj.
„Nechcete přeci jen zůstat?“ zeptal se mě.
„Ne,“ odpověděl jsem, „tenhle problém to stejně nevyřeší.“ Ukázal jsem prstem za něho, kde stál táta a pořád s mámou diskutoval.
„Vyřeší se to časem, uvidíte.“
„Tomu nevěřím,“ odpověděl jsem rychle. Lenka seděla tiše vedle mě. Pohladila mě po ruce.
„Bude to dobrý, uvidíš,“ ozvala se nakonec, aby mě trochu uklidnila.
„Strašně mi ublížila,“ řekl jsem tiše, skoro jako by pro sebe. Při té vzpomínce mě zas rozbolel žaludek. Chytl jsem se za břicho a trochu se předklonil.
„Dýchejte zhluboka a pravidelně,“ řekl doktor, když mě viděl. „Uklidní se to. Kdyby vám ale bylo hodně zle, užívejte ty prášky, co jsem Vám dal.“
Přikývl jsem a snažil se dýchat zhluboka, jak mi radil.
„Chci jet domů,“ zopakoval jsem znovu svoji žádost, aby se náš odjezd už víc neprotahoval.
„Opatrujte se Pavle, a víte co… vizitku máte…“ doktor vstal a zavřel dveře.
Otočil se k tátovi a mámě a něco jim krátce řekl. Něco, co způsobilo, že okamžitě ukončili debatu. Táta si s ním ještě podal ruku a nasedl.
Konečně jsme vyjeli. Opřel jsem se a zavřel oči. Nechtěl jsem z toho prokletého místa už nic vidět. Lenka se přese mne natáhla a zapla mi bezpečnostní pás. V tom rozčílení jsem na něj zapomněl. Chytla mě pak za ruku a držela. Bylo to pro mne uklidňující.
Asi v polovině cesty jsem konečně otevřel oči a díval se z okna. Když jsme projížděli městem, vzpomněl jsem si, jak jsem tudy jel s Ondrou ten den, co jsme se poznali. Při vzpomínce na něj se mi udělalo úzko.
Jak se mám tvářit nebo chovat, až se uvidíme? Už ví, co se stalo.
Lenka mu to řekla. Prý to vzal celkem v klidu. Na druhou stranu kdo ví, co se mu honilo v hlavě, když to slyšel. Projížděli jsme zrovna kolem tátovy firmy, když jsem zpozorněl. Asi jsem to těmi myšlenkami přivolal. Ondra stál venku u auta. Narovnal jsem se a zadíval se na něj. Táta si toho všiml a zpomalil.
„Mám zastavit?“
Na vteřinu jsem zaváhal, ale pak jsem odpověděl: „Ne, chci jet domů.“
Přesto jsem se dál díval na Ondru. Ten právě zvedl hlavu a zadíval se naším směrem. Zahlédl mě. Díval se na mě a já na něj. Neusmíval se. Ten jeho úžasný úsměv byl někde pryč. Když pochopil, že nezastavíme, zvedl ruku a zamával. Neodpověděl jsem. Jen jsem Lence víc stiskl ruku, opřel se znovu do opěradla a zavřel oči. Bylo mi z toho divně. Ani jsem s ním nemluvil a přesto mi v ten moment nebylo moc dobře.
Proč se cítím provinile? Vždyť to co se stalo, nebylo z mé vůle.
Přesto jsem měl pocit, jako bych ho podvedl. Trápilo mě to a opět to ve mně vyvolávalo nepříjemné pocity.
Netrvalo dlouho a stáli jsme za dveřma v našem novém bytě. Táta hodil moji tašku s věcma do koupelny.
Stejně to chce všechno vyprat. Smrdí to nemocnicí a toho smradu se chci co nejdříve zbavit.
„Půjdu se osprchovat,“ prohlásil jsem, jen co jsem si zul boty.
Zamířil jsem do pokoje pro čisté věci. Otevřel jsem dveře a nevěřícně zíral. Než se to všechno událo, byl můj pokoj zařízen tak z jedné třetiny. Táta s Lenkou za těch čtrnáct dní mého pobytu v nemocnici dali celý pokoj do kupy. Krásný nový pokoj, zařízený přesně tak, jak jsem chtěl. Potěšilo mně to.
Po dlouhé době mě opravdu něco potěšilo. Stál jsem a rozhlížel se kolem sebe.
„Líbí?“ ozvalo se za mnou.
Stál tam táta a usmíval se, když viděl, jak spokojeně se tvářím. Přikývl jsem. Dokonce přivezli i můj sedací pytel. Na stěně už byla namontovaná i televize a pod ním na skříňce X-box. Zadíval jsem se na něj a má dobrá nálada byla ta tam. Připomnělo mi to moje poslední chvíle ve starém bytě. Okamžitě jsem se vrhl ke skříňce. Odpojil jsem X-box , vzal ho do ruky a v momentě jsem byl v kuchyni a hodil ho do koše. Lenka, která právě vařila kafe, se na mě překvapeně otočila. I táta už došel do kuchyně.
„Co se děje, Pájo?“ zeptal se mě, „Ty ho už nechceš? Vždyť ho máš sotva rok.“
Beze slova jsem ho obešel a znovu zamířil do pokoje. Posbíral jsem ovladače, kabely a všechna cedečka a i to letělo do koše. Lenka už se mezitím vrátila ke své původní činnosti. Jen tátovi to nešlo nějak do hlavy.
„Vážně to chceš vyhodit?“ zeptal se znovu.
„Už ho nechci,“ odpověděl jsem a šel si sednout do obýváku do té nové kožené sedačky. Táta si sedl do křesla naproti mně.
„Je skoro nový, nechceš si to rozmyslet?“ nenechal mě na pokoji.
„Ne! Jestli chceš, tak ho někomu dej. Já ho nechci,“ zopakoval jsem své rozhodnutí.
„Vážně ne?“
„Nechci ho!“ vykřikl jsem na tátu, „dělej si s ním, co chceš!“
„Pájo!“ okřikla mě Lenka, která právě nesla kávu ke stolku. Položila tác na stůl. „Můžeme ho třeba odvést do dětského domova,“ otočila se na tátu. Určitě ji bylo jasné, proč ho nechci. Věděla, že jsme na něm s Petrem často hráli a podle toho, že byl ještě zapnutý, když mě tenkrát našli, věděla, že by mi to všechno pořád připomínalo. Usadila se a posunula jednu kávu ke mně. Natáhl jsem se pro ni a nalil si do ní smetanu. Pomalu jsem upíjel a přemýšlel nad tím, jak to teď bude vypadat. Jako by mi táta četl myšlenky,
„Doktor říkal, že bys měl ještě nějakou dobu zůstat doma. Aspoň tak čtrnáct dní. Kdy máte prázdniny?“
„Dva dny před Vánocemi.“
„To je za chvilku, tak to půjdeš do školy až po prázdninách.“
„Sháněl se po mně někdo ze školy?“
„Neměl jak, když máš nové číslo. Ale ta Hanka ti měla poslat učení na email, tak se pak na to podívej,“ táta se zvedl a zašel do kuchyně. Za chvilku se vrátil s talířkem sušenek. Postavil ho přede mne.
„Dej si,“ pobídl mě.
Postavil jsem hrnek s kávou a vzal si sušenku. Pomalu jsem ukusoval.
„Raději bych si dal tu tvoji buchtu, Leni,“ otočil jsem se k ní. Seděla v křesle a taky popíjela kávu.
„Mám ji upéct?“ byla ráda, že jsem to zmínil. Přikývl jsem.
„Tak jo,“ zvedla se, „udělám ji hned, než pojedu domů.“
„Ty chceš jet domů?“ zeptal jsem se rychle.
„Musím, zítra mám dvě schůzky.“
Zklamaně jsem sklonil hlavu a díval se do země. Lenka s tátou se podívali na mě, pak na sebe ale neříkali nic. Po chvilce mlčení jsem se zvedl.
„Jdu se osprchovat,“ odešel jsem do pokoje. Vzal jsem si čisté věci a zavřel se v koupelně. Seděl jsem na vaně a přemýšlel nad celou touhle situací.
Co jsem si myslel? Že přijedu domů a všichni budou ze mě nadšení a skákat jen kolem mě? Přece taky mají jiné povinnosti, musí chodit do práce. Už to, že každý den někdo z nich za mnou jezdil do nemocnice. Moc jsem se těšil domů a teď se cítím tak všelijak. Jako v jiném světě. Nevím co dělat. Mám takový divný pocit prázdnoty. Jako bych tu byl navíc. A co teprve Ondra. Jednou se s ním sejít musím. Nemůžu to donekonečna oddalovat. Už to, že jsem odmítl jeho návštěvy v nemocnici. A teď mě viděl jak jedu domů a já se mu o tom ani nezmínil. Viděl mě a neusmál se. Proč? Je na mě naštvaný? Zlobí se, protože se to stalo? Protože se se mnou vyspali dva kluci? Ani bych se nedivil, kdyby mě už nechtěl.
Seděl jsem a koukal před sebe. Přišlo mi to všechno strašně líto. Raději jsem vstal a začal se svlékat. Pustil jsem vodu a vlezl do vany. Musel jsem ze sebe dostat ten smrad z nemocnice.
Lenka zatím v kuchyni začala chystat věci na pečení buchty. Tenhle recept už znala zpaměti, často ji dělala i proto, že ostatním moc chutnala.
„Mám pocit, že by byl Pája rád, kdybys tady zůstala,“ ozval se Petr a ukládal špinavé nádobí do myčky.
„Vypadá to tak,“ Lenka pomalu sypala mouku na váhu. „Ale mám zítra ty dvě schůzky a stejně mám všechny věci doma.“
„Kde to máš?“
„Na firmě. Jedna je v deset a druhá v jednu,“ Lenka schovala mouku do skříňky a začala rozmíchávat žloutky s cukrem do pěny. „Jen co skončím, můžu dojet, měla bych tu být nejpozději do tří.“
Z koupelny bylo slyšet tekoucí vodu. Petr se zamyslel. Vzal do ruky diář, chvíli v něm listoval.
„Vezmu za tebe aspoň tu první. Druhou může vzít Martin. Zítra bude na firmě připravovat podklady pro další zakázku.“
Lenka přestala šlehat vajíčka a otočila sena Petra. „Já nevím, tati…“
„Máš strach, že to nezvládneme?“ usmál se na ni, když viděl, že jeho dcera váhá.
„To ne, vždyť jsi tu firmu postavil celou sám…“
„No tak co váháš? Martin je tvůj zástupce, tak by to měl taky zvládnout. Neboj se, o peníze nepřijdeš.“
„O to mi nejde,“ řekla rychle Lenka a pokračovala dál v přípravě těsta. „Jen, že už tak toho máš moc a ještě bys dělal moji práci.“
„To je v pohodě. Stejně mám být zítra celý den na firmě. Mám naplánovaný jen pracovní oběd na půl jedné. Takže to zvládnu.“
Petr se postavil vedle Lenky a díval se, jak šlehá sníh z bílků. „Leni, teď je důležitější, aby byl Pája v pohodě. Viděla jsi, jak byl zklamaný, když jsi řekla, že jedeš domů.“
„Tak jo,“ rozhodla se Lenka a opatrně vmíchala do těsta ušlehaný sníh. „Zajedu domů. Musím si vzít věci na převlečení a dovezu Ti podklady k těm zítřejším schůzkám.“ Nalila těsto na plech a strčila ho do trouby.
„Víš co, zajdi pro to hned. Já to uklidím,“ řekl Petr a začal sklízet věci z linky.
„Musíte ale pohlídat tu buchtu. Do třiceti minut maximálně by měla být upečená.“ Lenka si umyla ruce a sundala zástěru. „Vezmu si firemní auto. Do hodiny bych měla být zpátky.“ Popadla kabelku a byla pryč. Petr sklízel použité nádobí do myčky a právě, když utíral pracovní desku, přestala téct v koupelně voda. Podíval se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na dvě, to znamená, že nejpozději do čtvrt na tři bude buchta hotová.
V koupelně bylo páry jako v sauně. Mám horkou vodu rád, ale asi jsem to trochu přehnal. Když jsem se utíral, tak jsem raději pootevřel dveře, abych tam ještě sebou neseknul z nedostatku vzduchu. V bytě bylo ticho. Neslyšel jsem žádné mluvení, jen cinkání nádobí v kuchyni. Rychle jsem se oblékl a mokrý ručník hodil na šňůru. Posbíral špinavé věci, pohozené na zemi a nacpal je do koše s prádlem. Vyšel jsem z koupelny a zamířil do kuchyně. Byl tam jen táta.
„Kde je Lenka?“ zeptal jsem se, když jsem ji nikde neviděl.
„Musela jet domů. Prosila, jestli bys pohlídal buchtu. Kolem čtvrt na tři by měla být hotová.“
Škoda. Myslel jsem, že tu bude ještě aspoň chvíli.
Nakoukl jsem do trouby a pak na hodiny. Tak za patnáct minut by to mělo být upečené. Tuhle buchtu mám opravdu moc rád.
Šel jsem si sednout do obýváku. Na stole ještě stál můj hrnek s nedopitou kávou. Byla už studená, ale nevadilo mi to. Pomalu jsem ji upíjel a sledoval přitom hodiny. Buchta v troubě už začala hezky vonět.
„Někam jdeš?“ zeptal jsem se táty, když jsem viděl, že bere do ruky peněženku.
„Jen si naproti skočím koupit cigarety. Hned budu zpátky.“Nazul si boty, hodil na sebe bundu a ještě mezi dveřmi na mě zavolal: „Nezapomeň na tu buchtu!“
„Jo, neboj!“ odpověděl jsem a už jen slyšel klapnutí dveří. Vzal jsem prázdný hrnek od kávy a šel do kuchyně. Uklidil jsem ho do myčky a nakoukl do trouby.
„Ještě maximálně deset minut,“ pomyslel jsem si a vrátil se zpátky do obýváku. Usadil jsem se v křesle a pohodlně se opřel. Byl jsem z té horké koupele příjemně unaven a hlavou se mi honila spousta myšlenek.
Táta si šel koupit cigarety. To znamená, že je toho na něj už moc. Byl sváteční kuřák a většinou kouřil, když potřeboval uklidnit nervy. To má asi kvůli mně. Pořád někomu přidělávám starosti.