Cat a Sai proti sobě stáli s pohledem, že jsou oba schopni toho druhého zabít. Zajímavé bylo, že se v těch očích lesklo i něco jiného… Hra?
Cat měl naježený ocas a výhružně špičkou házel se a tam. Jeho uši byly pevně přilepeny k hlavě a nechtěly se napřímit. Nevím proč, ale zdálo se mi, že je z toho Cat spíš zmatený, než že by chtěl začít boj a to ještě s princem, jako je on.
Jako jediný jsem se rozešel a pomalu se k němu přiblížil.
„Cat, pojď ke mně,“ natáhl jsem k němu ruku a čekal, zda ji příjme.
Po chvíli se na mě podíval a souhlasil s jasnou nabídku, aby tu oční přestřelku ukončil. Nakonec došel až ke mně a pousmál se. Tedy… Snažil se o to. Poklonil se králi a chtěl se omluvit, ale on ho zastavil.
„To je v pořádku, vím, jaký Sai je,“ usmál se a poplácal jej po zádech.
Bylo vidět, že se Catovi ulevilo a odešel někam bokem, aby nemusel být v Saiově blízkosti. Ani jsem se mu nedivil. Ale za to Naoto, ten jeho pohled mi opravdu stál za to.
O co mu pořád jde? Nic jsem neudělal? Tak proč se tváří, jako kdybych mu dal pěstí?
V tu chvíli ke mně přišel Sai a za bradu si mě přitáhl k sobě.
„Ale ty jsi velmi zajímavý. Jsi Vlkodlak, že?“ zeptal se mě a jeho úsměv mě nyní štval stejně jako Cata.
„A ty jsi mrtvola?“ odsekl mu Naoto, když prudce strhl jeho ruku z mé brady.
„Princ a ty jsi… Sluha?“ vrátil mu jeho chování Sai.
„No… Určitě mám víc slušného chování než ty. Takže ti teď nestáhnu kalhoty a nenasekám prdel, jen proto, že jsi právě ten princ a bylo by to pod tvou úroveň. Ale stačí další dotknutí Rai a nebojím se ti odseknout hlavu od těla. Rozumíš mi?“
Naoto položil ruku na rukojeť meče a stiskl jí.
„Tohle jde s námi?“ ukázal na Saie prstem a mě si stáhl za sebe.
Otočil jsem se a šel zpět k mužům. Úplně jsem je minul, abych mohl pokračovat v chůzi k vodopádům. Nechal jsem je tam. Bylo mi jedno, co si udělají, ať si chlapci vyřeší svoje kohoutí zápasení. Mně se to netýkalo. Nejsem Naotův majetek a nejsem ani k mání. Moc dobře vím, že muže už mám. Přijal jsem to a už se tomu nebráním. Ale žiji a nebudu se omlouvat za to, za co ani nemůžu. Podle jeho chování jsem usoudil, že je opravdu naštvaný a to se mi řešit nechtělo. Měli jsme spoustu práce a tohle by nás jen zdržovalo.
Ze všeho nejvíc, jsem potřeboval zjistit, jak to se mnou opravdu je. Jak to všechno Naoto myslel a proč světélkuji jako světlušky? Vadilo mi, kolik otázek se za tak krátký čas provrtalo do mé hlavy a dělalo si své vlastní úsudky.
Proč musel Akako umřít, abych přišel sem a zjistil, že už dávno jsem nemusel být sám? Muselo se to vykoupit smrtí mého přítele? Najdu někdy ještě tak blízkého člověka? Je tu spousta lidí a já se cítím sám.
Něčí jemná a drobná ruka se natáhla k vodopádu a nechávala se tou vodou chladit.
Pomalu jsem se otáčel, dokud jsem nespatřil Kensukeho.
Proč zrovna on? Stejně si myslím, že mě z nich nikdo nemá rád. Jen mě tolerují, protože mě potřebují.
„Já vím, není to moc jednoduché. Pro Naotu je to nové a pro tebe nejspíš také. Má tě rád a je to vidět, jen se o to bojí znovu přijít. Akako byl pro něj velmi důležitý a když někomu vezmeš polovinu těla, nedokáže se hýbat. Jenže když mu vezmeš polovinu srdce, nežije. Kdybys nepřišel, nikdy by nebyl schopen poznat, co to láska je. Vím, je kruté zjistit, že po spoustu let budeš jen jeho, ale nějaké kouzlo to má, ne?“
Usmál se a pohladil mě po vlasech. Byl tak drobný a povahově jiný, než jsem si myslel. Potom v tichosti ode mě odešel, když viděl, jak se Naoto přibližuje. Slyšel jsem jeho kroky a vše se ve mně vařilo. Jako kdyby moje krev volala po jeho dotecích... Polibcích…. Z nějakého důvodu, jsem věděl, že je opravdu má druhá polovina, jen jsem nechtěl přiznat, že by to tak mohlo být.
Už jsem se chtěl otočit, když mě jeho veliké ruce objaly a jeho tělo se opřelo o mé. Tak krásně mi hřál záda, že jsem mu instinktivně chytil ruce a víc si ho přitáhl.
„Jdeme… Princ dostal rozum a tak vyrážíme. Pokud chceme být do tmy u ohnivého pána, máme co dělat.“
Jeho vůně byla tak smyslná a já se jen stěží držel, abych po něm neskočil.
Zapomněl jsem mu říct jednu velmi důležitou věc, ale na ní ať si přijde sám.
„Ano… A Cat?“ zeptal jsem se a hned se mi dostalo odpovědi.
„Už je u Ita.“
Naoto z něj nebyl nadšený, ale mě se to malé kotě moc líbilo. Konečně někdo, kdo se nebál pokousat toho namyšleného spratka. Popravdě, ani mě se s ním nechtělo jít, ale nic jiného nám nezbývalo.
Otočil jsem se k Naotovi a on mi hned vrazil jeden polibek, ale jen letmý. Potom mě chytil za ruku a táhl k ostatním.
„Jdeme?“ zeptal se Asa a přitiskl si k sobě Fuyukiho.
„My jo, ale balvany se kutálejí, ne? To abys šel napřed,“ přišla menší provokace ze strany Ita.
„Aby se ti nezamotaly nožičky. Máš jich tolik... Nechceš je zkrátit?“ odsekl mu Asa a bylo vidět, že provokace zapůsobila.
„Přestaň!“ napomenul Asu Reiden.
„Já? On si začal,“ prskl po něm Asa.
Ito si jen protáhl své nechutně dlouhé pavoučí nohy a ukázal velmi zblízka Asovi háčky, které se táhly po obou stranách. Natiskl mu je skoro na obličej a potutelně se usmál.
„Někdo by zkracoval nožičky a někdo hlavičky. Začneme s tou dole?“ dál provokoval Ita.
Už chtěl Asa vytáhnout meč z pochvy, když do Ita Reiden drcl.
„Chováte se jak malí a ne válečníci. Jdeme!“ zavelel Reiden.
Ještě se rozloučil s králem a odešli jsme z klidného vodního království.
Kroky nás vedly tentokrát dolů do údolí, ale na místa, kde jsem nikdy nebyl. Vše tu bylo ohořelé. Stromy už dávno ztratily chuť žít a byly vyprahlé na troud. Jen místy tu něco prosvitlo zelenou barvou, ale bylo to hned spáleno keři, které věčně hořely.
Na takovém místě bych nemohl žít, musel jsem mít zeleň a cítit život. Tady už dávno nic nemělo svůj půvab a všemu tu vládl zatrpklý a děsivý král.
Už jen vstoupit na tu horkou půdu, kdy se její teplo dralo přes podrážky až na kůži, bylo silně emotivní. Ale jít dál, to už bylo vyčerpávající.
„Yukio… Opravdu za ním chcete jít? Mě to nevadí, já vodu najdu všude, ale Yukio… Víte, co se mu stalo, že? Je to můj bratranec, takže…“ začal mluvit Sai.
Po celou dobu mě strašně štval a ne jen mě. Ale pokud Yukio znal, byla to naše výhoda.
„Co se mu stalo?“ zeptal se náhle Fuyuki.
„Jeho partner zemřel, měl nějakou vzácnou nemoc a nebyly na to léky. Yukio se zbláznil a zapálil vše, co bylo v jeho zemi živé. Lidé stihli utéct, ale příroda se nenávratně ponořila do tmy. Nikdo s ním spoustu let nemluvil, netuším jaký je,“ říkal Sai a nebezpečně se opět přibližoval ke Catovi.
„Správně… Nikdo to neví. Nikdo netuší, jakou bolestí si Yukio prošel, ale je to jediný vládce ohně. Nemáme jinou možnost,“ odpověděl mu Reiden a udělal další krok do pustiny.
S každým krokem se zem rozpalovala a kolem nás se stahovaly keře, které snad nikdy neshořely, jen na nic stále plál oheň. Za celou dobu jsme neslyšeli ani jeden lidský hlas, skřeky zvířat, zvuk větru, šelest trávy, jen praskání dřeva a puch spálené kůže, jak naše boty za tu dobu ohořely.
Cítil jsem, jak mi po tváři stéká pot a bylo mi neuvěřitelné teplo, které se zhoršovalo. Všichni postupně odkládali svršky, až nakonec zůstali jen v letním oblečení.
Naoto kráčel vedle mě, ale po celou dobu nic neřekl, jen pozoroval krajinu kolem nás, jako by čekal nějaký útok. Cat a Sai se někde zdržovali vzadu. Sai neustále něco vymýšlel, čím by ho trápil. Jediné, co bylo dobré, bylo to, že zde Sai nemohl použít vodu. Dávno tu žádná nebyla. Musela po tu dlouhou dobu mučení suchem vyschnout. Štěstí jsme měli v tom, že jsme si vodu vzali od Vodního krále, jinak jsme tu už dávno lezli po čtyřech a žadonili aspoň o kapky rosy.
„Jsme tu,“ zastavil nás Reiden u starého kamenného zámku.
Byl obrovský, vestavěný do vysoké skály. Majestátní dílo génia, který tím musel strávit roky života. Naprosto dokonale propracované detaily… Klenuté stropy, viditelné už zvenčí. Stále otevřené těžké dřevěné brány, které již dostaly barvu dřevěného uhlí.
Pomalu jsme vešli dovnitř a zamířili za Reidnem, který se chopil našeho vedení. Asi velmi dobře věděl, kam jdeme, podle toho, jak se proplétal chodbami až k velikému sálu, který byl asi v polovině domu.
Když jsme vešli, jen jsem v úžasu zůstal stát. Tohle byla poslední nedotknutá místnost. Uprostřed stál masivní strom, který se košatěl až ke stropu. Byl zvláštní… Jeho kůra měla mahagonovou barvu a listí bylo červené, jako krev. Kořeny byly ponořeny do kamene, který byl po celé délce prasklý. Na něm bylo vyryto nějaké jméno, které se ale nedalo pořádně přečíst. Spíš jakoby bylo psané starým keltským písmem. Rozhodně to bylo začarované a nějaký smysl to podle všeho mělo. Jen jsem tehdy ještě netušil jaký.
Neodolal jsem a dotkl se kůry stromu, ale ona se pod mými prsty změnila v prach.
„Není dovoleno, aby se ho někdo dotýkal, pokud tedy netouží zemřít,“ ozval je hrubý, až dunivý hlas, který přicházel zpoza toho stromu.
Lekl jsem se a trochu poodstoupil, abych viděl na tu osobu. Nemohl jsem na něj přestat zírat.
Byl tak vysoký a mohutný, ani Naoto nebyl tak veliký jako on. Měl na sobě červené oblečení s černými podtóny. Jeho dlouhé rudé vlasy plály a létaly, kam chtěly a jejich konce vypadaly, jako by je někdo opálil. Jeho oči byly až černé a tak plné bolesti, že mě zamrazilo na srdci. Nic než prázdnota se v nich neodráželo. Dlouho jsem se necítil takhle špatně v něčí blízkosti, ale jemu nebyla vidět ani jeho tvář. Vše měl až po oči dobře zakryto černou maskou. Podle všeho ani netoužil, aby ho někdo jiný spatřil.
„Yukio… Přišli jsme tě požádat,“ dál už Reiden neměl šanci mluvit, protože se najednou mohutné tělo objevilo před ním a silná ruka jej chytila pod krkem.
„Nemáte právo po mě cokoliv žádat. Já se neprosil o život! To vy jste mě donutili. Rozhodli jste za mě. Žádost? Víš, kam si ji máš strčit? Nechci vás tu a už tu nechci nic živého, já jsem mrtvý,“ vrčel mu u ucha a drtil mu tak silně hrdlo, že se místností místi rozlehlo zakřupání obratlů.
Z ničeho nic, se ze stropu snesla silná pavučina a obmotala obě jeho zápěstí. Jenže on nepovoloval, a dál toužil zabít Reidena. Otázka byla, zda ho opravdu viděl jako osobu, nebo jen někoho, kdo narušil jeho klid. Tohle místo…
Pořádně jsem si síň prohlédl a přišel na to, proč se tu necítím dobře. Tohle byla svatyně. Stará… Silou kouzel nabitá svatyně, která zaměřovala všechnu svou moc do středu místnosti. Ten strom byl střed všeho.
Co to říkali… Co to sakra… Ano… Jeho přítel zemřel a on už nikdy nebyl tím, kým předtím. Ten kámen…
Něco mi to říkalo. Z dětství se mi vybavilo pár legend a jedna z nich se týkala právě tohohle kouzla. Ale nepamatoval jsem si, jak se vyprávěla… Co se v ní odehrávalo, nebo k čemu to všechno směrovalo.
Silné zaklapání, jak najednou všechny pavoučí nohy narazily o podlahu, mě vytrhlo z přemýšlení a já se zaměřil na Ita a Yukia.
Itovi se podařilo dostat Reidena z Yukiova sevření a postavil se mezi ně. Pevně držel jeho ruce v sevření pavučin a pozoroval jeho reakce. Byl připraven kdykoliv mu vrátit jeho útok a klidně ho i zabít.
V tuhle chvíli jsem poprvé měl pocit, že Ita Reidena stále miluje a je schopen za něj položit život. Moc dobře věděl, že Yukio může kdykoliv použít plameny a tím by ho vážně zranil. Bohové nejsou chráněni před pány živlů. To oni tu byli první… To oni stvořili naši zem a podle toho s ní umí zacházet. K božstvu se lidé modlí a podle toho jsou oni silní, kdežto páni živlů získávají svou sílu z podstaty nekončící zásobárny matky země.
Bylo zajímavé pozorovat tak silné protivníky, kteří zatím soupeřili jen pohledy. Upřeně si jeden prohlížel druhého a pomalu kolem sebe kroužili, jako draví orli na lovu. Ito jen po očku sledoval, zda je Reiden v pořádku a když spatřil, že se postavil na nohy, bylo vidět v jeho tváři, jak si oddechl.
Možná Ito není takový křivák, jak jsem si myslel. Možná, že on trpí mnohem víc, než si kdokoliv z nás dokáže představit. Proč to ale udělal? Proč zradil a tím si vysloužil tenhle trest? Co může být víc, než láska?
„Nechte toho!“ snažil se je zastavit Reiden, když spatřil, jak Itovi pavučiny na Yukiových rukou hoří.
„Řekl jsem to jasně… Nic pro mě neznamenáte… Nejste nic… Tahle zem mě nezajímá. Tenhle svět je nicotný. Jen umřete, nic víc se vám nestane. Však to zkuste…“ ledově černý pohled se na moment setkal s mým a já cítil, jak silně mi bije srdce.
Co z člověka může udělat něco tak prázdného? Jak kdybych se díval do tmy a ta nikde nekončila.
„Když tak toužíš zemřít, tak ti to nebude vadit, ne? Pojď s námi a já tě rád postavím před sebe jako svůj štít. Kde je ten silný a mocný Yukio, který pomáhal všem, co za ním přišli? Kde je ten muž, jemuž se plazilo u nohou tisíce mužů i žen, jen aby se ho směli dotknout? Kde je tvá hrdost pána ohně? Živlu, kterému se musí každý poklonit… Kde jsi, bratránku?“ promluvil konečně Sai a pomalu se k němu přibližoval.
Pavučina prohořela a Yukiovi se uvolnily ruce. Ti dva stáli těsně u sebe a ani jeden neuhnul pohledem. Jakoby si říkali to, co za roky nesmělo být vyřčeno. Nějaká bolest, jež stála mezi nimi jako těžký kámen. Napjatě všichni čekali na to, co se bude odehrávat dál.
Naprosté ticho pohltilo místnost a vše se zastavilo. Jeden rudý list se odloupl od větve a pomalu se snášel dolů. Jen tak lehce se nesl vzduchem, než se opřel o Yukiovo rameno a obalil jej.
Yukio
Všechno je tu zničené… Prázdnota pohltila mé nitro, a jak spálené dřevo pomalu doutná v mém srdci. Kdysi jsem byl člověkem… Kdysi jsem miloval. Někde dávno jsem měl city. Usínal jsem a probouzel se vedle osoby, které jsem dal vše, co jsem měl. V minulosti mě nazývali přítelem, milovaným králem, láskou. Vše potemnělo, když jsem o tebe můj drahý přišel. V jednu sekundu jsem držel tvé tělo a v druhou jej pokládal do hlubokého hrobu, kam jsem za tebou nemohl. Jen dlouhé jsou cesty života, který ztratil smysl?
Seděl jsem na svém trůnu a pozoroval strom, který nikdy neopadá. Tak vznešeně tu stál, jako kdyby ani nebyl připomínkou toho, co jsem v životě podělal. Jak písek mi mezi prsty protekl jeho život. Pro co? Pro blbost. Moji hloupost. Zbabělost. Hlavu mi měli useknout a ne…
Tehdy jsem na sebe nebyl pyšný. Tehdy jsem chtěl umřít… Ale oni se vrátili… Objevili se u mých dveří a nesli možnost, jak vše odčinit.
Jenže… Nechovali se zdvořile. Dotkli se mého stromu… Dotkli se poslední věci, která tu byla živá. Neměli právo… Nebyli hodni.
Rozčílil jsem se, až tolik, že jsem málem zabil Reidena. A teď? Stojím naproti své rodině a toužím zabít i jeho.
Udělám to?