Byl jsem zcela odevzdán jeho dráždění. Nevím proč, ale nedokázal jsem se mu bránit. I když mi mozek říkal, abych ho zastavil, protože on si se mnou jen hrál, moje tělo si dělalo něco jiného.
Instinktivně jsem od sebe oddálil nohy a tím mu dal možnost, aby se mezi ně napasoval. Natiskl se svým rozkrokem na můj a vyvolal ve mně takovou vlnu vzrušení, že jsem se prohnul proti němu a zasténal touhou. Pobaveně mi jednou rukou rozvázal tkanici na kalhotách a zajel pod tenkou látku, aby se dotkl mého penisu.
Byl jsem jim ovládán. Nevím kdy, ale podvolil jsem se mu. Mohl udělat cokoliv a já bych mu to dovolil.
Jenže mě z toho všeho probudilo zašustění kousek od nás. Naoto vztekle mlaskl, když jsem mu chytil zápěstí a nedovolil pokračovat. Sesunul se ze mě a během chvíle mě vytáhl na nohy.
Kensuke právě připravoval spaní pro něj a Chieka. Oba se na nás podívali, a když spatřili, jak je Naoto naštvaný, jen se potutelně usmáli a oba pokrčili rameny na znamení, že si musí vymyslet něco jiného. Samozřejmě je pobavilo i to, že mi byl skoro vidět penis a to nemluvím o skoro nahém Naotovi, kterého halila jsem deka, kterou si obmotal kolem těla.
Teprve nyní jsem si všiml, jak je jeho tělo dokonalé. Jen pár jizev od ostrých mečů a jinak nic. Krásně vypracované svaly, které jen hrály, když se postavil. Naprázdno jsem polkl, což jemu neuniklo a jeho výraz mluvil za vše.
„Jdeme!“
Nechápal jsem, kam mě táhne, ale šel jsem.
Vedl nás dál od všech. Snad až na konec jeskyně a v ruce svíral kožešinu, kterou sebou nesl.
Nejsem na to připravený… Zvládnu s ním spát? Jsem muž a on taky… Chci se bránit?
Zastavil tak prudce, že jsem do něj málem narazil. Jen se shýbnul a kožešinu úhledně rozložil na písek. Bylo tam tak příjemně.
Díval jsem se po okolí a ani nezaregistroval, že se otočil ke mně a okamžitě mě svalil na zem. Než jsem se stačil nadechnout, už mi jeho jazyk hladil ten můj a já cítil ty jeho dravé polibky, které se mi snad vpíjely do kůže.
Bez otálení ze mě sundal kalhoty, dokud jsem nebyl nahý. Sám si odmotal deku z těla a zakryl obě naše obnažená těla.
Nepamatuji si, že bych kdy viděl Akakovo tělo, ale jen místy jsem zahlédl jeho odhalená ramena. Nedá se to srovnat s Naotovou postavou. Opravdu jsou si podobní jen v obličeji.
Jen na moment jsem zpozoroval jeho úd a málem se mi zatajil dech. Prostě vše na něm bylo hodno boha. Najednou jsem se cítil oproti němu zahanbený. Tolik mi imponoval, že jsem zapoměl na naše hádky a pošťuchování. Ovládlo mě něco, co jsem doposud neznal.
Pomáhal jsem mu… Přesně jsem se nadzvedával tak, jak on chtěl.
Zbláznil jsem se? Proč?
Moje mysl se zatemnila a hrála v ní podivná hudba dávných předků. Uklidňující… Něco mi říkalo: „Tohle je správné. Nebraň se.“
Cítil jsem, jak jeho jazyk opouští má ústa a sjíždí po bradě na krk. Zachvěl jsem se a vše se ve mně stáhlo vzrušením. Malé polibky zahlcovaly můj krk a zuby se jen místy zakously do jemné kůže, aby mi zanechaly značky Naotovy nadvlády nad mým tělem.
Ucítil jsem příjemné teplo jeho dechu na uchu, a jak jazykem rámuje celý jeho okraj. Vsál lalůček do úst a já jen slastně vydechl. Mravenčení okamžitě zasáhlo vše, co doposud nebylo pohlceno vášní.
Mírně se nadzvedl a roztáhl mi nohy, aby si mezi ně klekl. Rukou přejížděl po mém těle a jeho doteky byly tak příjemné a něžné, že jsem ani nevěřil tomu, že tohle někdy dokáže.
Jednou rukou mi střídavě laskal bradavky. Později se shýbnul a ústy dráždil ty výstupky, co se mu tak lačně nabízely.
Když však jeho prsty pohladily moje mužství, zatajil se mi dech a já vytřeštil oči, jako kdyby to bylo špatné. Jen se pousmál a naklonil se mi až k uchu.
„Nebraň se. Budu se snažit, aby tě to nebolelo. Tak dlouho jsem na to čekal… Rai…“
Jeho slova se mi rozezněla v hlavě, jako kdyby tisíc motýlů najednou vzlétlo k nebesům. Vibrovalo to každou částí mého těla tak, jako když na mě tehdy použil svůj meč. Tahle slova nedovolovala odmítnout toho, kdo je vysloví.
Začal mi přejíždět po celé délce údu a místy promasíroval kulky, které se stahovaly podle toho, jak mě dráždil. Přitom nedal ani na chvíli vydechnout mému tělu. Líbal mě všude, kde mu to má odhalená kůže dovolovala. Bylo to… Jak mít na sobě tisíce rukou a všechny jeho.
Přes to jeho hrozné chování, jsem k němu začal cítit lásku.
Špatná volba, když si pomyslím, jak velká šelma to je.
Nedokázal jsem se ovládat, když jsem viděl, jak si olízl prsty a jeden po druhém do mě vkládal a roztahoval mé nitro. Bolelo to… Ale zároveň… Nikdy jsem nic lepšího nezažil. Snažil jsem se chvíli oponovat a bránit se, ale on mě zalehl a tím převzal nade mnou ještě větší nadvládu.
Chytil mi nohy pod koleny a přiblížil k hrudi. V tom jsem ucítil něco tvrdého a vlhkého, jak se tlačí na můj vstup a pomalu proniká do mého těla. Okamžitě jsem se stáhl a zabránil mu v pokračování.
Ustrnul. Pročísl mi vlasy dozadu a zaklonil jedním tahem hlavu dozadu.
„Pusť mě dál… Rai… Uvolni se trochu.“
Jeho hlas byl tak zastřený touhou, že jsem ucítil, jak můj penis málem propustil moje sperma na vzduch. Začal mě líbat a tím odvedl mou pozornost někam jinam. Pomalu jsem se uvolňoval a on pronikal hlouběji a hlouběji, dokud se nedotkl místa, u kterého jsem myslel, že zešílím. Povolil jsem úplně své sevření a dovolil mu, aby si mě začal brát.
Zprvu pomalé a táhlé pohyby se zrychlovaly. Bylo to přímo zvířecí tempo, které nás oba pohltilo natolik, že svět kolem naprosto zmizel. Horko mi zalilo hlavu a směřovalo tak rychle do třísel, že jsem mu zaryl své drápy do loktů tak silně, až zařval bolestí.
Jen mírně jsem zavrčel, když jsem mezi naše těla pouštěl tu bílou tekutinu, která ukazovala, jak spokojený jsem. Celé tělo mi ovládala orgasmická křeč, která v extázových vlnách napadala celé mé nitro.
Byl jsem prohnutý a dál přijímal jeho přírazy. Poslední byl opravdu silný a on vyplnil celý můj zadeček svým spermatem. Bylo to tak hřejivé. Vyčerpávající… Uchvacující… Dokonalé… Zavřel jsem oči a jen si užíval dozvuky toho všeho.
Bylo to nové… Krásné… S člověkem, který má být mým partnerem. S ním, který musel mít snad tisíce žen, nebo mužů. Ale proč stále říkal, že tak dlouho čekal? Na co?
Tentokrát jsem ho políbil já a dal jsem do toho polibku vše, co jsem mohl, nebo měl.
„Teď ho vyslov! Řekni mé jméno, Rai!“
Byl to příkaz… Povinnost… Prosba.
„Naoto… Naoto…“
Jeho polibek se prohloubil a říkal mi zcela jasně, že jsem jen jeho. Poprvé mě někdo tak moc polapil, jako on.
Jenže jsem ucítil ještě něco… Moje tělo najednou začalo zářit a zvláštně pálilo. Kůže mi poblikávala, jako by se jí proplétali malí světelní úhoři.
„Co se to děje?“ zeptal jsem se udiveně.
„To nic… Neboj se. To je tvůj živel. Takže tohle myslel Raiden tím, že máme eso v rukávu.“
Usmál se a znovu mě políbil.
„Chceš mě za tohle všechno zabít? No tak… Teď můžeš, Rai.“
Zase mě provokoval. Po tomhle všem, mě prostě chtěl naštvat. Jenže… Chtěl jsem… Mohl jsem…
„Ne…“ nic víc mi má ústa nedovolily vypustit.
Opravdu jsem lapen v kleci, do které jsem se dostal sám svou blbostí.
„Hmmm… Rai…“
Pomalu ze mě vyklouznul a položil se vedle mě. Pozoroval moje tělo a tam kde bylo záření nejsilnější, tak jezdil prstem a pohrával si se světélkující kůží. Pod jeho doteky přestávala pálit a měnila se zpět do původní pokožky.
Jak to, že spolu tolik ladíme? Že mu stačí tak málo, abych byl jeho. Co se to se mnou děje?
Jak kdyby to vytušil, nebo vyčetl z mých očí, jen se usmál a pohladil mě po tváři.
„Jednou se vše dozvíš, ale já nejsem ten pravý, kdo ti to má povědět. Musí ti stačit to, že jsem čekal, až se narodíš a ještě delší dobu na to, až za mnou konečně přijdeš. To Raiden vybral mého partnera tak, jak to udělal s ostatními a neboj, byl to osud všech, jen to popohnal. U tebe to bylo trochu jiné… Dál už ti to nemůžu říct.“
Odmlčel se a přitáhl si mě k sobě tak, že se má záda ohřívala o jeho hruď.
„Spi! Zítra jdeme do vodní říše a není to zrovna procházka sakurovou alejí.“
Nemusel mi to ani říkat. Byl jsem tak zmatený a unavený, že jsem během chvíle neudržel oči a usnul.
Jenže mé sny byly tak živé. Byl tam Akako, Reizo, všichni páni blesků a mě ignorovali. Naprosto mě od sebe odstrčili. Cítil jsem se tam tak sám. Snažil jsem se dosáhnout na Naota, ale ten se mi stále víc vzdaloval.
Najednou jsem sebou cukl a tím se probudil. Byl jsem celý zpocený a byla mi strašná zima.
Byl už den a začalo se oteplovat. Když jsem se podíval vedle sebe, tak byl Naoto pryč.
Kam šel?
Uviděl jsem Cata, jak mi nese v misce ještě horkou polévku a kus chleba. Podával mi jí a ruce se mu třásly.
„Děkuji. Není ti zima? A ty jsi měl polévku?“ zeptal jsem se a zvedl se z kožešiny.
Horká polévka mi příjemně zahřívala ruce, ale já si neuvědomil, že nejsem obléknutý. Deka se mi svezla z těla a já před ním stál celý nahý. Cat celý zrudl, ale neotočil se. Kdyby aspoň schoval ty uši a ocas, nebylo by to tak trapné.
„Rai?“
Uslyšel jsem za zády nepříjemné mužné vrčení.
Naoto přese mě okamžitě deku přehodil a donutil mě sednout zpět na kožešinu, aby mě celého zahalil. Jen ruce mi zůstaly venku, protože jsem stále svíral polévku a dával pozor, abych si jí nenalil do klína.
„Chceš ho ještě očumovat?“ jedovatě pronesl směrem ke Catovi.
„Já… Já… Omlouvám se.“
Cat stáhl ouška k hlavě a se svěšeným ocáskem zamířil zpět za ostatními. Bylo mi ho opravdu líto a hlavně za to vůbec nemohl.
„To si vážně nemusel,“ řekl jsem směrem k Naotovi.
„Musel a myslím si, že máš jíst ne?“ naštvaně mi odsekl a hodil přede mě mé oblečení, které jsme večer nechali u jeskyně.
Potom odešel a já se ocitl zcela sám.
Tak tohle bylo nedorozumění ze všech stran a já tomu zrovna moc nepomohl.
Dojedl jsem polévku a oblékl se, jeda trapná chvilka mi pro dnešek stačila. Vydal jsem zpět za Raidenem. Všichni už byli sbaleni a připraveni k odchodu. Naoto mi vzal deku a kožešinu a jako poslední je sbalil do vaku, co měl na zádech. Bylo vidět, že je zase naštvaný, vlastně žádná změna. I když…
Pro mě to byla veliká změna…
„Vyrážíme? Všichni připraveni?“ Raiden promluvil a každý ztichnul.
Viděl jsem potutelné úsměvy, kterými mě častovali všichni, a já se cítil jsem opravdu divně. Poznali to… Ihned věděli, že jsme to my dva dělali a párkrát dokonce Naota poplácali po rameni. Což mě opravdu štvalo.
Každý z nich jen souhlasně kývl hlavou a k nám sedmi se přidal ještě Ito a Cat.
Bez dalších průtahů, jsme všichni zamířili zpět do jeskyně a prošli nazpět do skal. Po skaliskách dolů do údolí, které bylo úchvatné svou zelení. Nikdo za celou dobu nepromluvil. Jako kdyby malá válka bouřila i mezi námi.
Itovy pavoučí nohy vydávali při chůzi tak děsivý zvuk, že jsem se kolikrát otočil, zda za námi někdo nejde. To ticho bylo ubíjející, ale aspoň byl klid i od hádek.
Vodní říše byla tak půl dne cesty od Ita, tak se ani nezastavovalo na odpočinek a jídlo. Všichni to chtěli mít rychle za sebou, jako kdyby nás tam čekalo další nemilé překvapení.
Konečně nás uvítal obrovský potok, který snad neměl dno. U něho byl obrovský vodopád, který při bližším pohledu stékal po mohutných kamenných sloupech zapuštěných do pevné skály.
„Tak jdeme…“ drcl do mě Naoto a nasměroval pod vodopád.
Vedla tam úzká stezka, po které bylo těžké se dostat dovnitř. Nejspíš to bylo opatření proti nezvaným hostům. Když jsme se konečně dostali pod vodopád a objevila se stará dřevěná brána, oněměl jsem úžasem. Byla obrovská, po celém obvodu měla vyryté rytiny vodních mágů.
Když se jich Raiden dotkl, tak se celá obalila do vody a pomalu se otvírala. Hned co jsme vstoupili, se opět brána zavřela.
Bylo to tu nádherné. Všude zeleň, kam jen oko dohlédlo. Malé jezírko uprostřed nádvoří, které bylo poseto bílými oblázky ze dna moře. Obrovské sloupce vody, které se spouštěly se stropu jeskyně. Všude libě voněly lekníny a kosatce. Příjemný zvuk vody uklidňoval tělo a hladil duši. Konec jeskyně klesal do hlubin, kde se již vše spojovalo s vodou.
„Vítej starý příteli…“
Postarší muž pevně sevřel v objetí Raidena a poplácal jej po zádech. Poté ho trošku odstrčil, aby si jej mohl prohlédnout.
„Pojďte dál, nebudeme to probírat zde. Už se mnohé stalo, než jste sem došli,“ mluvil muž dál a vlídně se usmíval.
„Mizu, vypadáš stále stejně dobře. Souhlasím, jdeme dál,“ odpověděl Raiden a i on ho odměnil svou zdvořilostí.
Jen jsme je následovali a přitom stále mlčeli. Posadili jsme se k velikému stolu, kde již bylo prostřeno, a začali jsme jíst. Měl jsem opravdu veliký hlad. To, co jsem snědl večer, bylo málo. Podle rozhovoru mezi Raidenem a tím mužem, jsem zjistil, že to je Mizu, král vodní říše.
„Mizu, co jsi zaslechl,“ zeptal se Raidem a hůlkami uchopil první sousto smažené ryby.
„Reizo již začal s tvořením své armády válečníků. Vybírá jen ty nejlepší, které potom posedne jeho vlčí démon. Je to prý jeden z pánů ohnivých planin. Vím, proč jsi tu, ale já ti v tomto pomoci nemohu. Jsem již starý a moje tělo už není tak silné, jak bývalo…“ odpovídal mu Mizu.
„Ale Mizo…“ Raiden chtěl něco říct, ale byl zastaven.
„To je v pořádku Raidene, jde s vámi můj syn Sai, ale je trošku… No… Uvidí sám. Je to hlavně výborný válečník, ale potřebuje naučit pokoře a úctě. Myslím si, že tohle pro něj bude skvělá škola života.“
Mizo se usmál a pustil se taktéž do jídla. Jeho palác byl útulně zařízený a ani ne moc veliký, přesně tak, jak dovolovala tato skála. Ani to nevypadalo jako království, ale mírumilovná země, kde vládně milý stařík.
„Ty kreténe! Já tě vážně pokoušu!“ ozvalo se ostré zamňoukání z venku a ještě ostřejší smích.
Vyběhli jsme ven a uviděli, jak je Cat celý promáčený a z ocasu mu odkapává voda na zem. Musel jsem si zakrýt ústa, aby se nesmál, ale to asi všichni. Vypadal opravdu roztomile.
„Sai, jak se to chováš k návštěvě?“ okřikl Mizo kluka naproti Catovi.
„Proč? On si o to koledoval a popravdě? Mám chuť mi ty jeho zoubky hezky jeden po druhém vytrhat. Podívej!“
Sai natáhl ruku směrem ke svému otci a byly na ní známky zubů.
On ho opravdu kousl? Tak to musel být velmi blízko, jinak by se mu to nepovedlo.
Sai a Cat proti sobě nasupeně stáli a ani jeden se nehodlal vzdát toho, že toho druhého pošle k zemi.
Cat X Sai
Seděl jsem na okraji kašny, která stála venku na nádvoří překrásného vodního království, a snažil se nenamočit, protože tohle fakt nemám rád. Voda mě děsila už od malička.
Nikoho jsem neměl. Už jako malého mě rodiče opustili, tak to v našem rodě bylo vždy. Nebýt Ita, asi bych nikdy nevyrost a umřel někde v příkopě. Byl jsem mu moc vděčný. Byl to takový můj otec, kterého jsem si ani nepamatoval.
Dlaní jsem přejížděl těsně nad hladinou a užíval si, jak příjemně chladí.
„Ale… Ale… Máme tu kočičku? Nechceš mlíčko? Nebo vytahat za ocásek?“ promluvil hluboký hlas za mnou.
„Ne…“ odpověděl jsem a dál se snažil ignorovat tu osobu a její urážky.
„Kde máš obojek? Nebo jsi zdrhl pánovi?“
Já ho nenávidím a to jsem ho ještě ani neviděl.
Najednou mě sprcha ledové vody nahodila od hlavy k patě. Začala mi být zima a můj pud sebezáchovy okamžitě zapracoval.
„Ty kreténe! Já tě vážně pokoušu,“ zasyčel jsem na něj a propichoval ho očima.
Byl vyšší než já a jeho hnědé oči mě přímo svazovaly, jenže mě nehorázně urazil a ještě podle napadl.
„Hahhahahahahahahhahaha…“
Začal se smát a došel až ke mně, aby mě chytil pod bradou a přiblížil se tváří až k té mé.
„Nezahrávej si, kotě!“
Umře!
Prudce jsem se mu vyškubl a zahryznul do jeho ruky. Zaúpěl a odstoupil. V ten moment tu už byli všichni a já zjistil nepříjemný fakt, že jsem právě pokousal prince.