Probudil jsem se za svítání, kdy mě ovanul studený vítr, který se proháněl jeskyní a jeho řezavý zvuk doléhal až k nám. Pomalu jsem se vyplížil z postele, abych neprobudil Naota, protože mi velmi jasně došlo, že tohle není obyčejný vítr.
„Kam jdeš?“ zeptal se Naoto, když i přes mou opatrnost otevřel obě oči a rozespale na mě pohlédnul.
„Musím na ten trénink s Catem, ještě spi. Uvidíme se na snídani, ano?“ ještě jsem se k němu sehnul pro polibek, ale když se hned poté otočil na druhou stranu a znovu začal hlasitě oddechovat, odešel jsem z pokoje.
Venku již slunce vycházelo nad obzorem a příjemný zpěv ranních ptáčků se nesl přírodou. Byl tu naprostý klid, až jsem si myslel, že vše okolo spí, ale mýlil jsem se.
„Takže tě to přeci jen vzbudilo. Už jsem si myslel, že tam budu muset vejít a hezky vás probudit,“ usmál se Ito a já se celý zachvěl z té nepříjemné představy.
Už takhle byl až moc blízko a ještě to, kdyby se svými pavoučími nohami vešel do pokoje a postavil se nad nás. No to by bylo teda probuzení, nejspíš bych z toho šoku vypustil duši.
„To není potřeba,“ odsekl jsem a díval se po Catovi.
„Už dávno je s Hotakou, který ho zaučuje. Nemusíš se bát, moc dobře ví, co dělá. Jen se dívám, že ani jeden z vás k tomu svého partnera nepotřebuje, co?“ zašklebil se Ito a pomalu se to sunul ven z jeskyně.
Vážně je děsivý, hlavně když během jednotlivých vět začne chodit po stěnách jak obyčejný pavouk. Nějak moc si na tuhle podobu zvykl.
Šel jsem s ním a všiml si, že i Reiden zůstal v jeskyni. Vypadalo to, že to tentokrát opravdu je jen na nás. Chtěl jsem jim říct to o té krvi, a jak jim mohu pomoci, ale muselo to počkat, hlavně když jsem spatřil Cata, jak za ranního rozbřesku trénu nějaká neuvěřitelná kouzla. Fascinující pohled, kdy se jeho tělo hbitě prolétalo mezi ostrými skalami, které sám vytahoval ze země nějakou mocnou silou. Za zpěvu právě probuzeného ptactva, které se na tenhle přírodní úkaz přišlo podívat.
Zvláštní lesk v jeho očích se prohluboval s každým krokem, co jsem se k němu blížil. Tohle už nebylo to malé koťátko, co se schovávalo za Ita, jak kdyby byl bůh. Tohle byl silný muž, který byl připraven čelit všemu, co mu život nachystá. Tehdy jsem snad poprvé ucítil zvláštní bolest nad tím, že jsem si uvědomil jeden trýznivý fakt...
Nikdo se nemusí vrátit… Můžou ta zůstat… Můžeme prohrát bitvu… Ztratit pár dobrých přátel… Mohu zemřít… Ale pokud budu mít po boku lidi, jako jsou tihle, padnu rád. Nebojím se smrti, to už ne, ale bojím se žít bez Naota.
Bylo zvláštní, že mě to napadlo až tehdy. Možná jsem tak nějak věděl, co se stát může, ale připustit jsem si to nechtěl.
To by se představa stala realitou a to přeci nikdo nechce, protože potom se my staneme snem.
„Rai… Dívej… Dívej… Já… Já jsem součást země. Vidíš?“
Jeho radost se nedala popsat. Najednou jako kdyby dostal nejhezčí dárek, který poprvé drží ve své ještě se chvějící ruce. Trochu jsem mu záviděl jeho lehkost a tak trochu dětinskost, kterou jsem nikdy nemohl prožít.
„Skvělé,“ zatleskal jsem mu, aby cítil, jak ho podporuji a došel k Hotakovi.
„Právě včas. Můžeme začít i s tvou pomocí nový typ tréninku,“ usmál se a kývl na Cata, aby konečně došel k nám.
„On…“ chtěl jsem se zeptat, ale Hotaka mě zastavil a vyčkal, než k nám dojde i Ito.
„Cat je můj nástupce. Trvalo přímo staletí, než jsem našel někoho takového, ale než jsem ho stačil připravit na jeho osud, tak mi zmizel i s tímhle pavoučím andělem na jiné místo. Hledal jsem ho, jenže bohužel zbytečně, přes Itův jedovatý pach se nikdo najít nedá,“ usmál se a pročísl si vlasy, čímž je stáhl z čela, kam mu neustále padaly.
„Jo jasně… Hlavně že ty voníš jako vyschlá treska,“ odsekl okamžitě Ito a pohodlně si sedl na zem.
Spíš to vypadalo, jako kdyby se poskládal.
„Hej…. Hej… Viděl jsi to? To je síla co? Jak tohle… A tamto…“ hrkal ze sebe Cat tak rychle, že ani sám nejspíš nevěděl, co říká.
„Klid Cate, klid!“ usmál se Hotaka a sundal si plášť i košili.
Jenže… Když se ukázal v celé kráse, oběma nám spadla brada až na zem. Sice byl již velmi starý, ale jeho tělo vypadalo tak na třicet a to jsem ještě přidával. Nádherně vypracovaná postava, bez jediného kazu. Trochu tmavší pokožka, až do hněda, ale k němu to sedělo. Byl to krásný člověk, jak navenek, tak uvnitř. Divil jsem se, proč si Reiden vybral Itu, ale nejspíš byl ve své lidské podobě taky pěkný.
„Tsss… Zase se předvádíš, co?“ vztekle mlaskl Ito a propaloval ho pohledem.
„Já aspoň můžu. Co ukážeš ty? Chlupaté nožky?“ vrátil mu okamžitě Hotaka a tím nás rozesmál.
Ito jen naštvaně otočil hlavu a díval se na pastviny, jinak by ho nejspíš zabil.
„Začneme?“ podíval se Hotaka na mě a ukázal na mé oblečení.
„Já taky?“ zvědavě jsem pozvedl obočí a nechápavě se na něj díval.
„Samozřejmě, bez toho to nepůjde.“
„Prase… Je to starý prase,“ podotkl Ito, když tuhle větu slyšel.
Sundal jsem si vestu a košili. Cat mě hned následoval a i on ukázal svou ještě dětskou hruď. Sice byl vpracovaný, ale spíše šlachovitý a celkem hubený.
„Musíš se proměnit ve vlkodlaka a spojit to s tou proměnou meče. Je to důležité. Vím, bude to pro tebe těžké a celkem i bolestivé, ale musíš si vybavit tu nejhorší věc, která se ti kdy stala a důvěřovat vlčímu démonovi, který střeží tvůj meč,“ říkal klidně Hotaka.
„Jak… Jak o něm víš?“
Byl jsem v šoku, protože tohle věděli jen někteří a on u toho rozhodně nebyl, když jsem se proměnil.
„Vím všechno. Dlouho jsme na někoho, jako jsi ty, čekali. Vím i to, která krev v tobě koluje. Neboj se, až budeš připravený, promluvíme si o tom i s nimi,“ usmál se Hotaka a poplácal mě po rameni.
Tak to už jsem byl vážně naprosto mimo a nechápal, jak se k takovým informacím dostal. Jako by znal celý můj život a nějak mě po celou dobu vedl. Byl jsem tím člověkem vážně fascinován.
„Jsem zemní živel a po téhle zemi chodím již velmi dlouho. Ze země jsi vzešel a do země se vrátíš. Vím vše o každém, o kom chci. Nemusíš se bát, je to jen to, co bys mi řekl i ty sám,“ podotkl ještě a ukázal na širou louku hned za námi.
„Děsivé… Pokaždé je to až odporné, jak všechno ví.“
Ito ho vážně neměl rád. I přesto všechno… Jak vypadal… Jak se vyjadřoval… Miloval Reidena a nedokázal si představit, že by se vrátil k Hotakovi. Vlastně jsem mu naprosto rozuměl.
Láska nikdy nemá hranice a ta jejich… Překonala i takovou kletbu.
„Posaď se naproti Catovi a zavři oči, aby ses mohl soustředit na proměnu. Neboj se a věř mi. Kdyby se něco dělo, tak tě z toho probudím.“
Sice jsem se bál, ale věděl jsem, že spojením s Catem bych mohl vymyslet jinou techniku, která by nám v našem boji mohla pomoci. Chtěl jsem to už proto, abych mohl ochránit Naota a jemu se nic nestalo. Nedokázal jsem si představit, že by mu někdo ublížil. Srdce se mi vždy divoce roztlouklo a zabolelo, jako kdyby ho někdo drtil. Šílená představa o tom, jak ztrácím někoho mi tak blízkého, stejně jako tehdy, když mi zabili celou smečku.
Přešel jsem kus od jeskyně mezi jabloňové sady, které po obou stranách rámovaly louku. Posadil jsem se na ještě od rosy vlhkou trávu a čekal, až to udělá i Cat. Bylo vidět, že je nervózní a vůbec jsem se mu nedivil, ale byla to šance i pro něj, aby konečně našel, kam patří. Jenže… Vážně vypadal jinak.
„Dělal… Dělal jsi to se Sai?“ usmál jsem se, když jsem viděl, jak opatrně dosedá a všechno mi došlo, jak rychlostí blesku.
„Co? Co… No… Jo,“ zčervenal jak rak a já se začal hlasitě smát, jak roztomilý byl.
„Hej… To není vtipné,“ okřikl mě.
„Dobře, omlouvám se. Jsi připraven? Cate, kdyby se dělo cokoliv nebezpečného, uteč! Nesnaž se mě uklidnit a uteč! Vážně! Pořád jsi kočka a já celkem hodně vzteklý vlk. Mohl bych po tobě jít už jen kvůli tomu, že jsi nekoman a já vlkodlak. Ano? Rozumíš tomu?“ říkal jsem mu přísně a výhružně se na něj díval.
Bylo mi jasné, že když má přeměna začne a já ztratím kontrolu nad svým tělem, okamžitě ho napadnu. V tu chvíli mé myšlení převáží pudy, a ty nebezpečně určují směr mého vzteku. Přeci jen jsem nebyl obyčejný člověk…
„Do… Dobře,“ odpověděl tiše a nervózně si mnul prsty.
Nechtěl jsem ho vyděsit, ale hranice jsem nastavit musel, jinak by se mohl trénink vyvinout v krvavá jatka.
Sedl jsi a dal nohy do tureckého sedu, aby narovnal záda a mohl zavřít oči. I já se uklidnit a zavřel je. Slyšel jsem Catův dech a vnímal chvění jeho těla, jak kdyby byl moje kořist a já lovec. Vítr si pohrával se stébly trávy, ve které se místy proháněly myši. Všechny drobnosti se mi vpíjely do hlavy, aby vytvářely nějaký jasný obraz o přírodě, ve které se nacházím. Znovu jsem se stával zvířetem, které tak dlouho spalo, že zapomnělo na svou vlastní podobu.
Když jsem byl malý, častokrát jsem se bál i vlastního stínu, když jsem se změnil. Připadal jsem si, že mě chce někdo napadnout a sežrat. Neuvědomoval jsem si, že jsem to já sám a tohle je má podoba. Možná jsem byl stvůra, jak mi s oblibou říkávaly děti z vesnice, ale žil jsem v milované rodině podobných lidí, jako jsem byl já. Nikdy mi na tom nezáleželo, dokud jsem o všechno nepřišel. Ale nyní, když je tu tolik odlišných bytostí, kdy ani jeden z nich není „normální“, jsem zase doma a svůj domov ochráním.
Tráva se zavlnila a hřmot blesku pročísl klid, který tu ještě před chvílí byl. Cítil jsem ostrou bolest, jak mi vjela do těla, a zachvěl jsem se, když jsem cítil srst, která už z většiny pokryla mé tělo. Drápy se sunuly ven a tesáky se protahovaly v přípravě na boj. Vnímal jsem to jiskření, které se potulovalo po špičkách chlupů a zajíždělo až ke kůži, kde jemně štípalo.
Tělo se mi měnilo, ale nebylo to tak bolestivé, jako předtím. Tentokrát… Bylo to jiné. Silné… Mocné…
Jdu… Vítej mě…
Slyšel jsem hrubý hlas, který se linul z mého nitra a ostře se zabodával do mých uší.
Meč mi vyletěl z pochvy a zasekl se těsně vedle mé nohy ve vzpřímené poloze, čekajíc na mou prosbu.
„Kuroi Ookami, volám tě,“ zařval jsem a moje slova se okolím nesla jako ozvěna.
Mé tělo zaplavila silná vlna horka, když se meč rozdělil na malé kousíčky a vpíjel se mi do páteře. Stále jsem neotevřel oči a jen čekal, dokud to všechno neskončí. Chtěl jsem vidět až konečnou formu, protože tohle byl nejvíc vzrušující okamžik, který jsem kdy zažil.
Měnil jsem se… Měnil jsem svůj meč a hlavně… Měnil jsem svojí minulost i budoucnost.
Zapřel jsem se rukama o zem, když se ocel zasekla do každého svalu na mých zádech a razila si cestu k žebrům, která obalovala jak plášť. Takové mé brnění, které mě mělo chránit před útoky ostatních.
Byl jsem svým mečem… První svého druhu a také i poslední své rasy. Mohl jsem být hrdý na to, co se ze mě stalo.
Když vše ustoupilo a agónie povolila své křečovité sevření, pomalu jsem se zvedal na nohy a cítil tu krvelačnost, která si chtěla přebrat moc nad mým tělem. Jenže tentokrát jsem měl i svého démona, který mi ji pomáhal tišit.
Otevřel jsem oči a díval se na něco, co jsem ani já sám neznal. Vlastně jsem se ještě s tímhle druhem nesetkal.
Stáli jsme naproti sobě, připraveni napadnout jeden druhého a přitom uctiví k našim druhům.
Boj mezi nekomanem a vlkodlakem mohl začít. Nejspíš o to tu celou dobu šlo.
Přikrčil jsem se a pudově zareagoval, když po mě Cat skočil. Drápy jsem mu zasekl zezadu do týlu a strhl na zem.
Začalo to…
Cat
Čekal jsem na jeho odpověď a přitom si v hlavě přehrával, co se právě všechno stalo. Byl jsem zmatený… Naštvaný… Ponížený… Zamilovaný… Vězněný… Nemohl jsem najít ta správná slova na to, abych dokázal popsat, jak se nyní cítím.
Všechno ve mně bublalo a dělalo si to, co chtělo.
Sai… Fascinující Sai… Krásný Sai… Můj… Můj… Jen můj…
Narovnal jsem se na jeho klíně a pomalu přejel drápy po jeho krku, až jsem mu tam zanechal krvavé rýhy. Sklonil jsem se k němu a olízl mu je, aby se mu rychleji zahojily. Bylo to takové trýznivé, že jsem mu chtěl ublížit a zároveň jej léčit.
Tohle je nekoman? Tohle je druh, jakým jsem? Děsivý? Jak mě může někdo milovat, když to může znamenat jeho smrt? Proč neutíká? Nebojí se? Neohazuje mě? Proč je se mnou?
Vážně jsem byl z toho všeho zmatený a jen těžko hledal nějaká slova, abych si to mohl vysvětlit.
„Sundám ti to. Necukej se!“ usmál se a šáhl na obojek, který jsem měl stále na krku.
Nějak jsem na něj zapomněl, ale na to ponížení, když mi ho nasadil, na to ne.
Rozepnul popruh a se zacinkáním dopadl obojek na zem. Stále jsem se na něj díval a nemohl odtrhnout oči od něčeho tak dokonalého, jako byl právě on. Nemohl jsem uvěřit faktu, že je se mnou spojen. Poprvé ve svém životě jsem cítil to podivné sevření žaludku, a jak se mi chce srdce rozletět štěstím.
„Miluji tě, Sai…“ zašeptal jsem a cítil, jak mi rudnou tváře.
Ale… najednou se moje rozzuřená povaha vytrácela a netrvalo dlouho a zase tu byl Cat.
Tesáky se zatáhly a ocas zmenšil. Uši už zase špicovaly okolí a zuřivost v mém nitru ustupovala do neznáma.
„Co jsem?“
Schoulil jsem se na jeho hruď a jen spokojeně poslouchal to jeho divoce bijící srdce.
„Jsi Panter. Nejsi kočka, jak sis myslel. Jsi mnohem krásnější a nebezpečnější, než všichni, se kterými jsem se setkal. Víš… Kdyby si nechtěl i ty mě, neuklidnil by ses. Zabil bys mě,“ zasmál se a pohladil mě po vlasech.
„Jsi blázen? Mohl jsem… Zabít… Tebe… Co? Proč? Proč tohle všechno děláš?“
Vysoukával jsem ze sebe jedno slovo za druhým a cítil, jak na mě padá únava.
„Jsem… protože i já miluji tebe. To se stává, když jsme jeden druhému souzeni. Nebylo těžké na to přijít, když se v tvé přítomnosti u mne poprvé objevilo mé tetování. Vybral sis mě a já tebe. Není to tak špatný, ne? Jsem celkem bohatý, jednou budu vládnout vodní říši a dokážu ti snést i modré z nebe, když si to budeš přát. Copak to necítíš?“
Pevněji mě sevřel, abych mu nemohl nikam utéct. Ani jsem nechtěl… Netoužil jsem potom se od něj oddělit.
„Proč… Proč jsi mi pořád ubližoval a byl na mě hrubý?“
„Protože to jinak nešlo,“ odpověděl vzápětí.
Chtěl jsem s ním ještě mluvit, ale mé oči se zavíraly a já během chvíle usnul. Nebylo se čemu divit. Má první proměna si vybrala svou daň a mě prostě došla síla.
Probudilo mě až hvízdání větru, který se proháněl chodbami jeskyně. Vstal jsem a opatrně se vyplížil ven z pokoje, abych Sai neprobudil. Nechtěl jsem… Ne po včerejšku, kdy jsem si ho připustil k tělu a stal se jeho.
„Jdeme trénovat?“ usmál se Hotaka hned, jak mě uviděl.
Promnul jsem si oči a přispěchal k němu. Nikdo zde nebyl, jen my dva.
Hotaka mi pomalu ukazoval mou sílu. Různá kouzla mi musel opakovat, protože jsem si je hned nezapamatoval. Když jsem spojil svou krev se zemí a přijal tím svou podstatu, začal jsem i různě manipulovat s půdou.
Ve chvíli, kdy z mého naříznutého prstu, dopadla první kapka krve na zem, hlína se zvedla k mé ruce a začala vytvářet různé kopečky podle toho, jak vysoko jsem ukázal. Strašně mě to bavilo. Asi po hodině, jsem mohl začít pohybovat i kameny a vytahovat je ze země, jako ostré bodce.
Konečně jsem přicházel na to, co mě vlastně Hotaka chtěl vždy naučit. Měl jsem ho poslouchat už tehdy, abych potom netápal v tom, kým vlastně jsem.
Byl jsem jak v živém snu a naprosto si to užíval. Euforie z přísunu nových informací byla nepopsatelná.
Když se objevil Rai, byl jsem nadšený ještě víc, ale to jsem netušil, co nás dva čeká.
Poslechl jsem Hotaku a posadil se naproti Rai, abychom mohli spolu začít vytvářet novou techniku, jak mi to předtím Hotaka vysvětlil. Jenže… Po celou dobu jsem byl nervózní. Nevěděl jsem proč, ale moje krev vřela mnohem víc, než kdykoliv předtím. Něco mi říkalo, že tohle nebude obyčejný boj.
Rai ale najednou promluvil a po jeho slovech to ve mně vřelo ještě víc. Nejen to… Dokonce jsem se začínal i bát toho, co se tu má stát.
Po minulé noci si nemůžu být jistý tím, že dokážu toho pantera v sobě uklidnit.
Ještě chvíli jsem pozoroval Sai, než jsem i já zavřel oči a začal se měnit. Bolelo to… Bylo to šílené…
Svaly mi rostly… Tesáky znovu prodlužovaly svou velikost a ocas se nebezpečně pohyboval za mými zády.
Srdce mi bilo jako splašené, když se mi do žil vlévalo to ohromné množství síly. Jen tiše jsem přijímal tu bolest, která mi drtila kosti a měnila v něco, čeho jsem se tolik bál.
Když vše povolilo své ostny trýznivého mučení, pomalu jsem vstal a otevřel oči.
To co jsem viděl před sebou, mě fascinovalo, ale také hrozně štvalo. Něco ve mně přímo řvalo, abych ho zabil a moje tělo se samovolně pohnulo dopředu, abych po něm skočil.
Byl to mžik, kdy nad mým uvažováním převládl nějaký zvířecí pud, ale stačilo to k tomu, abych se mu zahryzl do krku. Jenže… Mé tesáky jen sjely po nějakém chladném kovu a zaskřípaly, když jsem byl násilně strhnut na zem.
O to víc jsem po něm cvakal zuby a drápy zasekával do jeho rukou, aby mě pustil. Jenže on… Drtil mi hrdlo a měl výraz, který jsem nechápal.
Začal boj… Tvrdý a nesmlouvavý, kde jen jeden mohl vyjít jako vítěz. Kde se z přátel stanou nepřátelé.