Večeře proběhla celkem klidně, i když napětí sálající ze všech stran stolu, se dalo krájet. Bylo vidět, jak mnoho pohledů směruje na Hotaku s nezodpovězenými otázkami. Ani já jsem nebyl klidný.
Nevím, co se na mě žene a ani co mám v tomhle boji dělat já. Stále se poznávám se svým živlem a ještě k tomu můj meč… Jsem víc než zmatený a hlavně unavený.
Přemýšlel jsem, co tohle všechno znamená a jak veliké změny mi to přinese, když mi Naoto sevřel ruku a podíval se mi přímo do očí. Věděl jsem i beze slov, že jsme na tom stejně. Byl čas jít spát a tentokrát jen to. Potřeboval jsem dát odpočinout svému tělu a nezatěžovat ho dalšími věcmi, které měly teprve přijít. Nebyl jsem jediný, kdo cítil tu tíhu těchto dní a nemohl se po celou dobu pořádně vyspat.
„Dobrou noc všem,“ zvedl se najednou Naoto a mě vytáhl na nohy za ním.
„Dobrou,“ odpověděli všichni jednohlasně a my byli propuštěni do klidu našeho pokoje.
„Konečně klid,“ oddechl jsem si, když jsem se ukládal na rozložený futon a sundával ze sebe poslední část oděvu a tím byly kalhoty.
„Klid?“ pousmál se Naoto a ukázal se přede mnou celý nahý.
Jak hříšné tělo měl. Jak krásný byl… Nemohl jsem být šťastnější. S ním jsem věděl, že jsem milovaný a láska se mi vracela. Nebyl jsem pro něj příšerou, jako pro ostatní a to on tu byl bohem. První člověk, který mi viděl až do duše a neodstrčil mě. Našel jsem to, co mi bylo tak dlouho odpíráno.
Lehl si vedle mě a oba nás přikryl přikrývkou, aby nám nebyla zima. Jenže ta mi stejně nehrozila, když hřál jak rozpálená kamna a jeho horké tělo ve mně zapalovalo oheň mnohem větší, než Yukia.
Jen si mě přitáhl do náruče a zabořil svou tvář do mých vlasů.
„Hezky se vyspi, Rai.“
Nijak jsem se nebránil tomu klidu a během chvíle usnul. Probudila mě až potřeba jít na záchod. Vstal jsem a nenápadně se vyplížil z postele, i když mi to činilo veliké potíže, když mě ta silná ruka tiskla a nehodlala pustit ze svého sevření. Povedlo se mi to až po chvíli, když jsem mu místo sebe vecpal pod ruku polštář. Nakonec jsem se postavil a přešel ke dveřím, od kterých to bylo jen kousek ven, kde už se mé tělesné pochody snadno uspokojily.
Vítr slabě vál ze severních strání a vůně čerstvě rozkvetlých nočních květin se mi usazoval v nose. Byla to moc příjemná atmosféra, ani se mi odsud nechtělo, a když jsem od Hotaky toho večera slyšel, že vyrazíme až za dva dny, byl jsem víc než šťastný.
„Já nevím… Víš…“
Něčí hlas přicházel od lavičky, která byla krásně osvětlena měsíčním svitem. Přiblížil jsem se, aby zjistit, co je to za osoby, ale když jsem rozpoznal tváře, jen oněměle jsem zůstal stát na místě, jako přibitý.
„Reidene… Už je to tak dávno nemusíš o tom mluvit, nebo to vytahovat na světlo. Vše je již zapomenuto.“
Hotaka seděl hned vedle Reidena a objímal ho kolem ramen. Bylo vidět, že si byli stále velmi blízcí. Tak důvěrné jednání a rozhovor, který měl nejspíš mezi oběma ujasnit vše, čím si ublížili. Nebylo pochyb, že spolu opravdu kdysi byli.
Nechtěl jsem poslouchat, ale velmi mě zajímalo, co se mezi nimi stalo, že byl Reiden s Itou a Hotaka sám. Bylo to tak zajímavé, že jsem prostě zůstal stát a nastavoval svoje vlčí uši po směru větru, který mi velmi rád tlumočil jejich rozhovor.
„Nevím jak mu pomoci. Trápíme se tím oba a jediné, co vím a co mi Ito řekl je to, že se mám na to vykašlat. Jak mohu? Miluji ho. Opravdu… I potom všem, bez něj nemohu být. Je mi jedno, že je pavouk, pro mě je pořád krásný. Je mi tak líto toho, co jsme ti udělali, Hotako. Jak jsem se k tobě zachoval je neodpustitelné a ty jsi i přesto vždy hledal způso, jak ho vysvobodit? Odpusť… Prosím odpusť… Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ale… ale…“
Reidenovi se chvěl hlas a jeho tak silné ruce, se třásly, jako kdyby byly zmrzlé.
„Já vím… Opravdu se neomlouvej, Reidene. Nebudu říkat, že mě to nemrzelo, protože byly chvíle, kdy jsem vás oba chtěl zabít, ale odpustil jsem vám. Nemohl jsem se vyrovnat někomu, jako je andělskej zmetek, který jen zakroutil zadkem a ty jsi běžel,“ Hotaka se začal smát, až se zem pod nohama příjemně do taktu jeho hlasu chvěla.
„Vždy z toho uděláš legraci, ale… Vím… Opravdu vím, kde byla ta chyba. Zamiloval jsem se. Jenže dvakrát, prvně do tebe a potom do něj. Musel jsem se rozhodnout, kam mě víc táhlo srdce, sám víš, jaká má odpověď byla. A ano, zadek měl pěkný.“
„Za to teď jeho pozadí trochu narostlo, že? A je nějak víc jedovatý, než byl, ne?“
To už se i Reiden začal smát a poplácával Hotako po rameni, aby se atmosféra uvolnila.
„Tohle teda od nich nebylo hezké. Použít mě jako důvod ke smíchu. Ha… Stejně toho staříka, dřív než zemřu, otrávím. Grach… Oba mě pěkně štvou.“
Krve by se ve mně nedořezal, když se z ticha tmy, která mě obklopovala, ozval známý mužský hlas. Pavoučí nožky se pomalu skládaly na zem a mohutné tělo se už tyčilo vedle mě. Podezřívavě jsem se na něj podíval a potom směrem k těm dvěma, kteří byli vášnivě ponořeni do debaty.
„Neboj, nechci je zabít,“ usmál se a jeho zelené zuby se zaleskly i přes tu tmu, co tu vládla.
„Neřekl bych,“ olízl jsem si strachem vyschlé rty.
„To bych tu tak klidně nestál,“ vrátil mi moji uštěpačnou poznámku.
„Víš, i když to tak nevypadá, mám rád oba a znám jako jeden ze tří celou pravdu. Reiden není jediný, koho trápilo svědomí. Polovinu věcí co znám a styl mého boje, mám právě od Hotaky. Nebyl jsem pyšný na to, že jsem mu Reidena přebral, ale lásce neporučíš. Vždy byl takový hezky nabitý,“ zasmál a snažil se krotit hlasitost, aby na nás nepřišli.
Ani já jsem se neubránil úsměvu. Nabitý to teda byl a ne zrovna málo. Dokonce jsem poté, co jsem poznal Naota, chápal, proč Ito nedokázal kočírovat svou lásku vůči Reidenovi.
Těžko se dá rozhodovat za někoho jiného, když je ta osoba už dávno sama rozhodnuta.
„Proč jsi…“ nějak jsem nedokázal vyslovit „Pavouk“ protože jsem ho v něm taky neviděl.
Ito se pro mě stal někým, kdo je již dávno zlomený. Dívá se na osobu, kterou miluje a nemůže se jí dotknout.
Jak osamělý život musí vést?
„Proč? Pravda… Proč jsem pavoukem, že? Na to ses chtěl zeptat, nemám pravdu? Je to složité. Nikdo z nich neví pravdu… nikdo. Jen já vím, jak to bylo a co jsem udělal. Něco ti řeknu, dělal jsem to pro Reidena, ne pro sebe, nebo pro chamtivost. Jenže to mu nemůžu říct. Nemohu vyslovit ani jedno slovo o té noci. Jak hezké, že? Ani nevíš, jak moc to bolí, nemoci mu povědět pravdu… Jak se mi svírá srdce, když ho takhle vidím s někým jiným, s kým by mohl znovu žít. Hotaka ho pořád miluje, vím to.“
Ito se zastavil v řeči a zadíval se víc na ty dva, když Hotaka přivinul Reidena na hruď.
„Závidím mu… Závidím všechno, co mu dělá. Doteky… Možnost ho políbit. Jen ho pohladit… Jen to… nesmím ani tuhle maličkost. Chybí mi, to je můj trest. Nic jsem neudělal, to je pravda, Rai. Nic jsem neudělal… Nic a musím za to trpět. Měl jsem na výběr a zvolil jsem si Reidena, netušil jsem, jak bude vypadat moje prokletí. Bláhově jsem věřil, že se nic nestane a ono stalo.“
Nadechl se a opět se zvedl na nohy, které se mu chvěly, jak se na něm podepisovala bolest z odloučení. Věřil jsem mu každé slovo. Říkal to tak plný citů, že i mě zapálily slzy v očích. Nikdo nemohl vědět, jak trpí on, protože s nikým nemluvil. Nejspíš jsem byl jediný, komu to kdy řekl, protože Cat byl na tyhle věci moc mladý a naivní. Podle všeho se mu i trochu ulevilo, když se na mě podíval a já uviděl jeho již vyrovnaný pohled.
„Drž se Naota, je to dobrý kluk. Vím to, sám jsem ho vybíral jako nástupce, ale to já vybral všechny, i tebe Rai,“ usmál se a já na něj zaraženě zůstal koukat.
„Och… Ano, to já stojím společně s Reidenem za vznikem tohoto spolku. Není žádné tajemství, že jsem byl andělem. Patřil jsem do nebeské jízdy. Válčil jsem po boku bohů. Stál jsem na zrodu tohoto světa. Znám spoustu věcí a přeci jsem se nepoučil. Jsem bláhový. Děkuji za rozhovor, půjdu už spát,“ otočil se k odchodu, ale ještě jednou se na ty dva podíval.
„Možná by bylo lepší, kdybych ho nechal jít,“ to byly jeho poslední slova, než naprosto tiše odešel pryč do pokoje až hluboko v jeskyni.
Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl a nechával si v hlavě urovnávat myšlenky. Bylo toho hodně, co jsem nechápal, ale Ito mi dal částečně odpovědi. I když jsem se nedozvěděl, jak se mu to stalo, přesto jsem chápal, že to bylo z lásky k Reidenovi a ne z bažení po moci, jak si tu každý myslel. Začal jsem ho vnímat stejně, jako Reiden. Byl uvnitř krásný, čistý a milující. Stále byl anděl.
„Pomůžu vám. Naposledy. Bude to můj dárek, který jsem ti ten večer, co jsi odešel, nestihl dát. Vím, jak to bylo s Itou. Dokonce znám pravdu o tom, co tu noc udělal. Hlavní důvod, proč mu pomáhám, je ten, že to nebylo pro něj, ale pro tebe. Opravdu tě miluje Reidene a to ho zachránilo. Ten večer…“
Ze zamyšlení mě probudily právě tyhle slova, která říkal Hotaka Reidenovi, ale dál jim moc rozumět nebylo, začali šeptat, aby se nic nedostalo na světlo a zůstalo skryto hluboko pod půdou nevědomosti. Mé vlčí uši se snažily co nejvíc zachytit aspoň malé útržky jejich rozhovoru, protože tohle mě hodně zajímalo.
„Co? Jeden z andělů? Ale… Já to nikomu neřekl. Proč? Proč to vzal na sebe? Je to hlupák? Však bych se dokázal obhájit. Tohle… Sakra… Proto se mnou nemluví, jen jedovatě odsekává. To já jsem ten, co za to jeho prokletí může. Hotako…“
Reiden se prudce postavil na nohy a začal pochodovat sem a tam. Nervózně si mnul ruce a bylo vidět, jak mu blesky vztekle problikávají kůží.
„Uklidni se, takhle mu nepomůžeš. Říká ti něco krev zatracených?“ uklidňoval ho Hotaka a pomalu ho usazoval zpět na lavičku.
„Zbláznil ses? Může umřít. To nikdy nedovolím,“ odsekl Reiden a zase chtěl vstát, když ho Hotaka opět zastavil.
„Jenže na tobě to nezáleží, jen na něm,“ napomenul ho Hotaka a dal mu volnost na to, aby si vše mohl nechat projít hlavou.
Když jsem viděl, že se oba zvedají, radši jsem rychle zmizel v pokoji a vlezl zpět pod teplou přikrývku. Přitulil jsem se k Naotovi, který mě okamžitě k sobě pevně přitiskl a zavřel jsem oči. Nechával jsem si vše projít hlavou, abych nedělal ukvapené závěry. Bylo mi všech líto a zároveň jsem jim chtěl pomoci, protože jediný, který věděl, kde je krev zatracených, jsem byl já. Dobře jsem znal legendy o nich… Pánech šesti měst zatracených a prokletých tisíci mrtvými. Protože…
Yukio
Neprovokuj! Neprovokuj mě! Vůbec nevíš, s čím si zahráváš chlapče.
Neustále se na mě díval jak raněné zvíře a mě se to víc a víc líbilo. Byl pro mě kořist, kterou touží lovec uštvat a vzít si každý kousek jejího těla. Pohltil bych vše, co by mi nabídl, ale mně se právě líbilo to, že to nechce.
Tak sladká odměna, až ho zničím a on mi bude patřit.
Nedokázal jsem již uvažovat rozumně. Měl jsem v životě vždy vše, co jsem chtěl a když mi něco odporovalo, o to víc mě to bavilo. Nechápal jsem, proč zrovna ten spratek, ale jednou to bylo určeno, tak jsem nechtěl přijít o možnost to zkusit.
„Chtěl bych tě o něco požádat, Yukio,“ řekl mile Hotaka a já se na něj zadíval.
Vždy jsem ho měl rád. Asi jako jediný ze všech, mi nikdy v ničem nelhal. Byl nejstarší z pánů živlů a velmi hodný. Měl nějakou přirozenou autoritu, která se nenuceně vpíjela druhému člověku pod kůži, a ten na slovo poslechl, i když to předtím neměl v plánu. Prostě nás všechny ostatní živel země uklidňoval. Ukazoval, kde začínají a končí naše hranice.
„Ano?“ zeptal jsem se vzápětí.
„Byl bych rád, kdyby ses účastnil zítřejšího výcviku a připrav na boje. Budu tě velmi potřebovat, neb se k Reizovi přidal i Maiko.“
„Co?“ prudce jsem se postavil, až málem všichni, co seděli na lavičce společně se mnou, popadali.
„Jak se do toho zapletl on? Je to jen dítě? Kdy se k němu ta zmijí bestie dostala? Nedokáže ovládat oheň, pokud se o to pokusí a já budu na živu, tak se podpálí a uhoří,“ zvyšoval jsem hlas, protože tohle se mě přímo dotýkalo.
„Vím, že je to tvůj synovec, ale nemůžu to ovlivnit. Bohužel to bylo jeho vlastní rozhodnutí. Pokud ho má Reizo ve své moci, tak se budeš muset připravit na to, že živý, neodejde. Reizo může pomoci zvýšit jeho potenciál, ale nikdy ne natolik, aby se nezapálil a po chvíli nezemřel. Jsi jediný, kdo mu může v té chvíli pomoci. Takže nás všechny připravíš na tu možnost, že se s ním setkáme. Chci jen, aby nepůsobil jako živá pochodeň a všechny nás nezabil,“ povzdechl si Hotaka a rukou taktně naznačoval, abych si sednul zpět.
Trochu jsem se uklidnil, ale stejně to ve mně víc než vřelo.
„Dobře, pomohu,“ procedil jsem mezi zuby, i když jsem byl přesvědčen o tom, že se s Maiko setkám sám.
Najdu si způsob, jak mu pomoci. Je to poslední člen mé rodiny, který zbyl. Nikdy mě nehledal a ani se ke mně nehlásil, ale je to syn mé sestry. Postarám se o to, aby hloupě nezahodil svůj život.
Tak jsem se zabral do přemýšlení, že jsem si ani nevšiml zmizení poloviny osazenstva. Když jsem se konečně myšlenkami vrátil na zem a podíval se okolo, zbyl tu jen Reiden a Hotaka. Všichni ostatní byli pryč.
„Půjdu spát, dobrou noc,“ zvedl jsem se a zamířil do svého pokoje.
Doufal jsem, že můj spolubydlící bude již spát a mě přejdou ty nesnesitelné choutky. Pro něj jen štěstí, když jsem otevřel dveře a on opravdu pochrupkával v tichém, spokojeném taktu. Tiše jsem se svlékl, aby ho neprobudil a rozložil si futon. Nebylo tu moc místa, takže jsem si ho dal hned vedle něj. Ulehl jsem, ale jen jsem se díval na strop. Nemohl jsem usnout… Nešlo to.
„Nemůžeš spát?“ ozvalo se do ticha místnosti a já se pousmál.
„Proč jsi vzhůru? Pokud vím, tak jsi spal,“ rýpavě jsem mu odpověděl.
„Jen jsem to hrál.“
„Bylo by pro tebe lepší, abys to příště nehrál. Nejsem moc hodný člověk. Když něco chci, tak si to vezmu,“ bavila mě ta jeho naivita.
„Já jsem to, co chceš? Nemyslím,“ zasmál se a ani netušil, jak moc mě tím vyprovokoval.
Otočil jsem se na bok a pomalu mapoval celé jeho tělo skryté pod přikrývkou. Určoval jsem vzdálenost našich těl… Možnosti náhlého ataku.
Prudce jsem po něm hrábl a přitáhl si ho k sobě. Ruce jsem mu pevně sevřel, když se můj rozkrok otřel o jeho zadek.
„Neměl bys spát nahý,“ usmál jsem se a jazykem orámoval jeho horký krk.
„Ne… Ty… Ty taky spíš nahý. Já… Pusť!“
Bylo zábavné, jak se brání a přitom je z jeho těla cítit ta vůně vzrušení. Druhou volnou rukou, jsem proklouzl pod jeho tělem a surově stiskl bradavku, která tak krásně ztvrdla.
„Au… Ne… To bolí…“ kňučel jako štěně a mě to ještě víc bavilo.
Zjistil jsem, že mě ho bavilo trápit. Poprvé jsem měl takové sklony k týrání toho druhého, a on mě k tomu prostě nutil.
„Ne, to je jen začátek. Ten zbytek bude bolet,“ zavrčel jsem mu do ucha a mírně ho do něj kousl.
Chutnal sladce, přesně tak, jak jsem si myslel. Ani netušil, ke kterému zvířeti se dostal. Nebyl jsem jen pán ohně, ale moje další podoba teprve měla vyjet na povrch. Každý z nás měl svoji vlastní zvláštní formu a já nebyl výjimkou. Jen ta má, bylo mnohem děsivější, než těch ostatních.
„Mám přestat?“ pohladil jsem mu rozkrok a trochu mezi prsty promnul kulky.
„Já…“
Nedokázal se bránit. Ta jeho pusinka jela mnohem rychleji, než myšlenky.
„Shou… Uteč!“ zavrčel jsem mu znovu do ucha a povolil sevření.
Dal jsem mu poslední šanci, bylo jen na něm, co si vybere.
Cat
„Ne! Dnes ne. Cate… Maličká kočičko, nemohl sis vybrat hůř, než mě. To, co ti právě drží ruce a dostává se ti to pod kůži, je černé hadí pouto. Znáš to, Cate? Víš, kdo ho používá a čím se ti lidé vyznačují? Co mají rádi a koho?“
Barva jeho očí se měnila každým kousíčkem, co se ke mně blížil tváří. Vše se ve mně ještě víc sevřelo a jediné co mi lítalo v hlavě, bylo: „krotitel“.
„Ano, správně. Jsem jeden z krotitelů. Bohužel pro tebe, čteme myšlenky tomu, s kým žijeme. A žijeme jen s…? No? Kdo je asi náš partner?“
„My,“ tiše jsem šeptnul a snažil se aspoň drápy dosáhnout na jeho ruce, abych ho poškrábal.
Nechtěl jsem se mu tak jednoduše dát, ale když na mě použil tak silné kouzlo, moc se z toho dostat nedalo.
„Jsi tak chytrý, Cate. Přesně tak, jsou to vlkodlaci, nekomani, různé míšeniny, nevadí nám nic. Od začátku jsi to byl ty, po kom jsem šel. Jenže… Oba moc dobře víme, že být s nekomanem znamená, projít peklem. Nejste zrovna moc milí, když dojde na první spojení, nejeden to nepřežil. Mám se na tohle až moc rád, takže jsem si musel prvně vše projít, než jsem se do toho pustil. Naučil jsem se velmi zajímavé věci, které mi ve všem pomohou. Pokud nechci zemřít, tak jsou černá pouta jedno z řešení.“
„Ne, takhle nechci,“ marně jsem se bránil, i když jsem věděl, že mu nikdy neodolám.
Znal jsem od Ita legendy o krotitelích. Kdysi, když po zemi chodilo víc takových, jako jsem já, nedalo se nás mírnit a napadali jsme lidi, protože nás bavil ten pocit z lovu. V tu chvíli se narodili oni. V každém z rodu silných kmenů, se po rituálních obětech narodilo dítě s těmito znaky. Černá tetování jim halila jen čtvrtinu těla, ale když nás klidnili, jejich tělo se pokrylo celé. Nedalo se jim odporovat, nebo bránit se, mohli jsme jim jen patřit. Nechtěl jsem nikoho být tímto způsobem, toužil jsem po lásce a ne tom, abych musel poslouchat. Nikdy jsem netoužil potom, abych mi někdo vzal svobodu a tady se to v tuhle chvíli dělo.
„Cate… Připrav se.“
Jeho hlas mi rezonoval až v hlavě a dělal tam neuvěřitelný zmatek.
Moje nitro se bránilo všemu, co mi chtěl rozkázat, ale moje duše a srdce poslouchali automaticky. Věděl jsem, že jsem se do něj zamiloval už předtím, než mi tohle udělal, jenže to neslo jistá rizika.
„Ne!“ odsekl jsem z posledních sil, ale to se už pouta víc propíjeli do mých svalů, které reagovaly i bez mé pomoci.
Sai se jen usmál a stáhl mi kalhoty, bez sebemenších potíží. Během chvíle jsem se ocitl celý obnažený a netušil jsem, jak jsem to mohl dopustit. I on se svlékl a mě se přestalo dostávat dechu, když se přede mnou ukázalo to dokonale tvarované tělo. Svaly, které se předtím jen schovávaly, najednou ukázaly svou krásu. Tmavší pokožka, která by se pod prsty mohla měnit v tekutou čokoládu. Byl jsem z něj omámený a nepotřeboval jsem ty pouta. Takhle bych se mu dal.
Cítil jsem jeho ruce, které se mi potulovaly po těle a rozpalovaly každou část mé pokožky. Jenže ještě něco, se dralo na povrch a to mě začalo měnit.
Drápy se mi protahovaly a uši se stáhly vztekem dozadu. Zuby se zaostřily, když jsem ucítil jeho vůni. Vzrušil mě, což znamenalo jen jedno… Vzbudil jeho.