Nezbylo nám nic jiného, než čekat, až se ti dva vyběhají, nebo najdou společnou řeč, ale zatím to tak moc nevypadalo. S povzdechem nás přivítal jeho starý služebný, který se nám klaněl div ne k zemi, a kosti mu při tom praskaly jak v pendlovkách.
„Prosím a vítejte. Zatím vám nabídnu nějaké pohoštění, než se můj pán vrátí,“ usmál se a vedl nás do prostorného paláce, který vypadal jak z pohádky.
Z venku to byl jen kus opracované skály, ale zevnitř… Jeden skvostný kus nábytku doplňoval druhý a vše se snoubilo v bělostném kontrastu. Přímo to tu dýchalo noblesou a penězi, o které rozhodně nouzi neměl. Nejednoho služebníka a přísně dodržované uklizené místnosti. Podle všeho tu žil sám. Bylo to zvláštní, ale všechny pokoje byly prázdné a cítit ještě novotou.
„Mladý pán tu už roky žije sám, vlastně jsem ho vychoval sám. Matka mu zemřela při porodu, protože byla velmi nemocná a otec padl v první bitvě s nepravými pány živlů. Takže se o něj starám od miminka. S moji ženou jsme se jej snažili vychovat jako slušného muže proto nechápu, proč takto provokoval toho pána,“ povzdechl si sluha a ukázal na polstrované židle, které byly přisunuty k dlouhému a prostornému stolu.
„Nechejme to na nich. Nemyslím si, že by se nás to týkalo. Pokud znám Yukia dobře, tak ho nezabije,“ pronesl celkem chladně Sai a přitáhl si Catovu židli blíž k sobě a významně na ni zaplácal.
Ten jen vycenil zuby a podle všeho měl chuť ho pokousat, ale Sai to doprovázel hlasitým smíchem a přitáhnutím si ho na klín. Cat se naštvaně od něj odtrhl a sedl si vedle něj, aby mu už dal pokoj.
Bavilo mě je pozorovat. Byli opravdu jak kočka s myší. Musel jsem se usmívat nad jejich naivitou a zamilovaností. Ale po chvíli jsem zjistil, že jsem vlastně stejný a přitulil se k Naotově ruce. Ten mě pohladil po vlasech a políbil na tvář, jako milé gesto. To však neuniklo ani jednomu pohledu upírajícímu se na nás a bujaré zatleskání nás oba vytrhlo z nějakého zamilovaného blbnutí.
„Tak přeci jen se ti to povedlo,“ usmál se Asa a popleskal ho po rameni, protože seděl po jeho volné ruce.
Naoto nic neřekl a nabral mi z talíře před námi pořádný kus masa a položil mi ho na talíř, to stejné udělal sobě, než si byl jist, že toho máme oba dost, aby přestal.
Večeře proběhla v klidu a spíš kamarádském duchu, kdy se občas provokovali Sai s Catem a Ito s Asou, ale uvolnilo to nepříjemnou atmosféru, která po příchodu Yukio do kolektivu nastala.
Jenže ani Yukio a ani Shou nikde nebyli. Čekali jsme dlouho, než nás všechny přemohla únava a každý zalezl v párech do svého pokoje. Jen Cat si vybral radši spaní na jedné venkovní stříšce a Sai měl tedy tím pádem celý pokoj pro sebe, ne že by mu to vadilo, podle škodolibého úsměvu, který nadhodil.
Vešel jsem do pokoje, a když jsem viděl, jak se Naoto svléká, dokud se přede mnou neobjevil nahý, následoval jsem ho a obnažený ulehl za ním pod pořádně nadýchanou peřinu, kterou jsem neviděl roky. Ani na zemi se tu neleželo, protože byla ledová a táhlo od dveří. Byly to dřevěné postele na nohách, které měly slámou vystlané matrace a na nich asi tři deky a potom na přikrytí peřinu. Přímo jsem se pod ni zachumlal a natiskl na to hřejivé tělo před sebou. Nemusel jsem ani nic říkat a už se jeho ruce potulovaly po mém těle, které se pod jeho doteky chvělo touhou.
Reagoval jsem na něj tak lačně, že jsem se začal hned otírat o jeho pokožku a zvyšovat tím svůj chtíč, který mě již naprosto ovládal. Měl jsem ho už plnou hlavu a nehodlal jsem ji vyprazdňovat.
Uvěznil mě v kleci, ze které se nechci dostat a budu mu štěkat na prahu, aby se k němu nikdo jiný nepřiblížil. Jsem Vlkodlak, který patří jednomu z bohů.
Převrátil mě na záda a jeho jazyk neomylně putoval po mé hrudi, jako kdyby znal každou nerovnost na mém těle. Rukou mi laskal kulky a protahoval penis v dlani, se stejnou touhou, kterou jsem cítil já k němu. Nedával mi čas na oddech. Jazykem kroužil kolem mých bradavek a vtahoval je zuby do úst, kde se jemně stiskl, aby je ještě víc podráždil.
Mým nitrem se rozlévalo nesnesitelné horko, které mi zapalovalo každý sval a křečovitě ho drželo. Vše se mi chvělo a zastavit to nešlo, ani když do mě strčil první prst a otřel se o můj bod rozkoše. Hlasitě jsem zasténal jeho jméno a slastně si olízl prsty, když mi dráždil prostatu. Dopřával mi dokonalou předehru, které jsem nechtěl odolávat. Toužil jsem po něm a nejspíš každou hodinu víc a víc.
Zavrčel jsem, když vytáhl své prsty, jak nespokojený jsem byl, ale hned je nahradil svým tvrdým údem a najel do mě na jeden zátah až po kořen. Prohnul jsem se pod tím návalem vzrušení a vnímal už jen každé otření o mé stěny. Narážel do mé prostaty a přiváděl mě na pokraj naprostého blaha, které jsem potřeboval tolik mít. Nemohl jsem už skoro ani dýchat, jak mě pohltil orgasmus, který na sebe nenechal dlouho čekat.
Tolik se mě dotýkal, líbal mě… Otíral se o mé tělo a byl ve mně tak hluboko, že víc jsme spojeni být nemohli. Milovali jsme se… Chtěli jsme se… Byli jsme tu jeden pro druhého, bez tajemství a zábran v našich druzích. Poprvé…
Přitáhl jsem si ho pro polibek, když jsem ucítil, jak mé břicho zalévá horko z mého penisu a ve stejný moment mě následuje i on do mého zadečku. Bylo to neskutečné.
Polibky střídaly hluboké nádechy, jak jsme se ani jeden nebyli schopni udržet na uzdě a objímali jsme se tak moc, že jsme si snad vtiskli jeden druhého do kůže.
Tohle byla láska, kterou mi nikdo nemohl vzít. Tohle bylo jen moje.
Tak mě vše zmohlo, že mi bylo jedno, jak jsem, nebo v jaké pozici, usnul jsem natisknutý na něj a on na mě.
Když slunce začalo osvětlovat místnost, první paprsky mi osvítily tvář a tím mě probudily. Rozlepil jsem ještě ospalé oči a zadíval se na vedle sebe na stále dřímajícího Naotu. Byl tak krásný, jak jasné slunce, které právě vyšlo nad obzor.
Byl jen můj a já jeho.
Dotkl jsem se jeho tváře a prsty přejížděl po těch dokonalých rysech. Byl tolik podobný svému bratru a přesto… Byl jiný… Drsnější.
„Už jsi vzhůru? Půjdeme na snídani?“ ozval se Naoto, který právě otevřel oči a usmál se.
„Asi ano,“ dodal jsem a protáhl se.
Omyl jsem se teplou vodou, kterou nám tu nachystalo služebnictvo, a oba jsme se oblékli do čistých košilí, které jsme sebou měli.
Už když jsme vešli do jídelny, bylo jasné, že tu nevládne dobrá atmosféra. Yukio seděl na židli a byl obalen plameny a naproti němu Shou, kterého obalovala větrná lana. Drtili v rukách vidličky a s nechutí polykali každé sousto, jak kdyby to byly hřebíky.
Nikdo nemluvil, tak jsme radši mlčeli i my. Spíš by to vyvolalo válku, protože oba čekali jen na škrtnutí a nastalo by peklo.
Nakonec jsme snídani přežili a sbalili věci i s jídlem. Opět jsme se vydali na cestu, ale tentokrát za posledním pánem a to země.
Už nás bylo celkem dost, ale aby byla sestava kompletní, chyběl nám už jen on. Podle Naota to byl velmi milý stařík, který byl na tom světě již spoustu let a stále nenašel nikoho, koho by zaučil a mohl v klidu odejít na odpočinek.
Cesta už nebyla tak dlouhá, jen za dva kopce, kde se klesalo hluboko do údolí. Přivítala nás hojná vegetace a zeleň na každém kroku. Já a ani Cat jsme neváhali a bosí běhali po trávě, jako kdyby to byl zázrak. Ostatní se jen smáli a bavili se naší hrou, kdy jsme jeden před druhým uskakovali, jako pes s kočkou.
Nakonec se údolí zúžilo do malé uličky, rámované po obou stranách hustými alejemi ovocných stromů. Plody přímo lákaly svojí vůní a my jsme je s obrovskou chutí jedli. Na konci toho všeho byl malý domek, který už na dálku hřál svojí láskyplnou atmosférou a starý muž opírající se o hůlku k nám mířil s úsměvem na tváři.
„Vítejte v mém skromném příbytku. Prosím, pojďte dál, než vyrazíme na cestu, rád bych s vámi prodiskutoval strategii, kterou jsem zatím vymyslel,“ ukázal nám na dveře a všichni jsme vešli, jako kdyby nás vítal zpět doma.
Yukio
„Pusť… Pus… Já… Ha… Kach… Ha… P…“ přímo žebral ten drzý prcek, co se mi před chvílí vysmíval do tváře.
„Proč bych to měl dělat? Jsem přeci stařík, který trpí výbušností. Takže vlastně neudělám nic špatného, jen dokáži, že takový opravdu jsem,“ přiblížil jsem se až k jeho tváři a zadíval se mu do očí.
Nějak jsem pocítil potřebu ho vyzkoušet po všech stránkách, abych se opravdu ujistil, že to není můj muž. Ale tak i tak jsem věděl, že ho svým udělám, ať to bude bolet sebevíc. Po celá staletí patřil oheň a vítr k sobě. Nesnášeli se… Chovali se k sobě hrozně, ale jeden bez druhého nedokázali být. Stejný hněv ve mně vyvolával on. Byl tak na dosah a slabý, že mu stačilo rozmáčknout hrdlo a… A co potom?
S povzdechem jsem přitiskl své rty na jeho a ochutnal ho. Když jsem cítil jemné zašimrání jeho slz, které se mu spustily z očí, pustil jsem ho na zem a jen se díval, jak hlasitě odkašlává.
„Jak… Jak si… Jak si mohl?“ sípal a snažil se vyplodit jednu celou větu.
„Byl to tvůj test. Příště si dáš pozor na tu svou nevymáchanou pusu, nebo ti ji ukousnu,“ olízl jsem si rty a snažil se zapamatovat jeho chuť.
„Ty… Ty…“ postavil se na ještě roztřesené nohy a kolem něj se obalily vzdušná lana, která se jak hadi bojovně rozletěla proti mně.
„Takže boj? Proč ne,“ usmál jsem se a celý se zahalil do rudých plamenů.
V dlaních se mi objevily ohnivé koule, které jsem s chutí po něj vrhnul. Hbitě je odrážel a ty se vznášely do vzduchu, kde zmizeli v nenávratnu. Házeli jsme po sobě navzájem výsledky naší moci a snažili se jeden druhého porazit. Snažili jsme se tak vehementně, že nebýt Sai, který nás i s Catem asi po dvou hodinách našel, tak mu celé město shoří.
Sai se snažil uhasit naše dílo, které zachvátilo vše na dosah kolem našich těl. Až když ke mně došel a propleskl mě, tak jsem se stáhl a uklidnil.
„Chcete to tu všechno podpálit? Nechtěli byste si to šetřit na válku? Tam budete mít možností dost!“ okřikl nás a potom chytil Cata za ruku, aby ho odtáhl zpět do paláce.
Nejspíš měl pravdu, což jsem musel uznat, ale tak to ve mně vřelo, že se mi ani za mák nechtělo tuhle hádku končit, hlavně, když tomu druhému také ne.
Pomalu jsme vyrazili do paláce, s velkým odstupem od sebe a s našimi živly stále obmotanými kolem těla. I při večeři jsme tak seděli. Jen na spánek jsem se uklidnil a v pokoji, kde jsem byl sám, jsem v klidu spal. Jenže ráno…
Opět v bojové náladě jsme seděli naproti sobě. Ani netušil, jak moc mě tím přitahoval a přímo lákal k tomu, abych ho trápil. Nebo to věděl a o to nebezpečnější to bylo.
Když jsme se vydali na cestu k panu Zemního království, neustále jsem ho pozoroval, protože šel přede mnou. I přes tu nesnesitelnou povahu, měl sakra pěkný zadek, za který stačilo jen chytnout a… Ale… Strašně mě štval, větší nebezpečí bylo v tom, že ho spíš dřív přizabiji.
Poté, co jsme dorazili do doliny, a vše se zazelenalo, šel jsem krok za ním a stále se přibližoval, dokud skoro necítil můj dech na svém krku. Bylo vidět, že dost znervózněl a sám nevěděl, jak se má zachovat. Podle všeho nikdy nikoho neměl a o to víc mě to bavilo.
Nikdy neměl provokovat bestii, jak jsem byl já. Jedině můj muž mě dokázal krotit, ale protože on byl anděl a tohle děcko bylo, jak když do ohně foukne vítr.
Když zakopnul o kořen, který vyčníval nad zem, tak jsem ho zachytil a přitáhl si jej k sobě. Ujistil jsem se, že všichni odešli do domu toho staříka a natiskl ho na strom, aby i nikam neutekl.
„Tak co, budeme bojovat dál?“ propaloval jsem ho pohledem a čekal, jak zareaguje.
Cat
Využil každou chvíli, aby se o mě otřel, nebo do mě žďuchnul, jako kdybych byl nějaký otloukánek. Dost mě s tím štval. Měl jsem chuť ho pořádně pokousat, nebo podrápat. Když však poplácal na židli, s výrazem „sedni“ měl jsem chuť ho vážně zabít. Vycenil jsem zuby a drápy mi samovolně vyjely z lůžka nehtů. Prostě se ke mně choval jak ke zvířeti, které má poslouchat svého pána, ale já jsem si nepamatoval, že bych ho jako svého pána přijmul. Nejspíš se mu v hlavě usadila chorá myšlenka, že mě vůbec zajímá.
Nakonec jsem si naštvaně přisedl vedle něj a snažil se ignorovat jeho ruku, kterou mě pod stolem hladil po stehně. Až teprve, když jsem ho píchl dostatečně ostrou vidličkou, mi dal pokoj. S pocitem zadostiučinění, jsem začal jíst přímo vynikající jídlo, které se rozplývalo na jazyku. Užíval jsem si každé sousto a převaloval ho na jazyku, jako nějakou vzácnost.
Po večeři jsem se jen modlil, abych s ním nebyl na pokoji, a když to nastalo, tak jsem se radši uchýlil na střechu nedalekého domu, která byla vyhřátá od slunce, které na něj celý den pálilo.
Bylo mi tam dobře a s dekou co jsem si tam donesl, jsem se ani nechvěl zimou. Stejně mi stačila jen jedna myšlenka na jeho doteky a rozklepal jsem se jak nějaké promoklé kotě. Stočil jsem se do klubíčka a zachumlal se do deky. Stále jsem měl před očima ten jeho výraz, kdy mi přímo říkal, ať si tu spím, že jsem stejně toulavá kočka.
Nesnášel jsem, když se mnou takhle někdo jednal, ale vlastně jsem moc zkušeností s okolním světem neměl. Jenom Ita mi byl učitelem. Ale i on zalezl s Reidenem do pokoje. Nezlobil jsem se, byli to druzi a už dávno jsem věděl, jak moc Ito Reidena miluje. Tenkrát to nebylo tak jednoduché, jak si Reiden myslel. Ito musel zradit a zaplatit takovou daň. Něco chránil… Moc důležitou věc, kterou si ani jako anděl nehodlal nechat vzít. Když mi to vyprávěl poprvé, celou noc a den jsem jen plakal a když podruhé, stejně jsem neudržel slzy.
Byl pro mě spíš táta a člověk, ne netvor.
Usnul jsem, když se měsíc vyhoupl nad domy a osvětloval celé město.
„Neměl bys tu spát, mohl bys spadnout. Pokud tedy je to tvoje místo, tak tu budu s tebou,“ ozvalo se vedle mě a někdo mi prohrábl vlasy, které mi strčil za kočičí uši.
Chtěl jsem protestovat, nebo se bránit, ale byl tak rychlý, když si mě stáhl do náruče a svou hruď natlačil na moje záda. Tak hřál… Tak moc hřál, že jsem neovládl své předení a vrněl blahem. Dokonce jsem cítil, jak se jeho břicho chvěje smíchy, když mě slyšel a ještě víc jsem se stáhl do klubíčka, aby mi neviděl do tváře. Styděl jsem se za to, že nedokáži potlačit tuhle formu. Že jsem pořád kočka s ušima a ocasem. Neskryji to ani pod oblečením, pořád mi někde ta neposedná mrška vykukuje a hýbá se mi za zády.
„Či či… No tak… Či či…“
Znovu mě provokoval a já ho pořádně loktem bouchl do žeber, což ovšem nečekal a tím, že se lekl, tak sjel na kraj střechy a málem i dolů na zem. Tentokrát jsem se smál já, když jsem mu pomáhal zpět za mnou. Jenže jsem to neměl dělat. Záhy jsem se ocitl znovu pod ním a tentokrát mi ruce pevně sevřel nad hlavou a nohy zahákl za moje tak, že si na ně klekl, a tím mi zabránil jakémukoliv úniku. Byl jsem v pasti a jen na něj naštvaně prskal. Cenil jsem vztekle zuby, ale když mě políbil, docela jsem zkrotl a nevědomky mu olízl rty.
Jen se usmál a znovu mě políbil.
„Jsi zlý. Pořád mi ubližuješ,“ nadával jsem a přitom cítil, jak moje tělo pod jeho doteky, které se posouvaly po celém mé pokožce, taje.
„Pleteš se. Jsem právě, že hodný,“ usmál se a kousl mě do krku tak moc, že mi krev stekla asi ve třech kapkách na hruď.
Okamžitě je slízl, a když slyšel zakručení v mém břiše, jen se nahlas zasmál a pohladil mě po vlasech.
„Nenechal jsem tě najíst, že? Pojď, vloupáme se do kuchyně, znám vchod, už jsem to tu stihl okouknout,“ vytáhl mě za ruce na nohy a nechal se obalit vodou, aby se i se mnou snadno dostal na zem.
To mě zase naštvalo, že mi lhal a já mu ani na tu střehu nemusel pomáhat. Pořád si se mnou hrál a nejspíš mu bylo jedno, jak to cítím já. Prostě princátko, co mělo svou kočičku a papírovým motýlkem ji dráždilo. Nesnášel jsem ten pocit, že se mi v břiše prohání nějaké zvláštní mrazení a já ho nedokáži zastavit. Plně mě to ovládalo a já ho následoval krást do kuchyně. Nakonec jsme se tak najedli, že jsme oba usnuli opření o spíž, a ráno nás vařečkou vyhnala naštvaná kuchařka, že jsme jí sežrali čtvrtinu zásob. Jak malé děti jsme se smáli a šli se do pokoje převléct. Ani jednou se na mě nepodíval, za to já ano.
Jeho tělo…
Bylo tak krásné a svalnaté. Nepochyboval jsem o tom, že musel mít spousty žen, podle šrámů po drápech na jeho zádech. Nejspíš to nebyli obyčejné loutky, a nyní jsem na řadě já. Připadal mi jako ti bájní krotitelé zvířat, kterým patřila jakákoliv bytost, kterou chtěli.
Měl tetování táhlé od jeho pravého ramene šikmo k levému lýtku. Bohužel nebylo zřetelně vidět, co to je, protože se velmi rychle oblékl. Nakonec jsem se převlékl i já a spolu jsme zamířili na snídani. Nějak po té noci se mnou už nemluvil. Smál se a vypadal v pohodě, jen… Nechtěl se mě dotýkat, což mě z nějakého důvodu velmi štvalo.
Když jsme zamířili k Zemnímu pánovi a první tráva se mi zazelenala pod nohami. Jak malé dítě jsem poletoval bosý po té chladivé kráse. Točil jsem se jako korouhev a chytal vítr do pusy. Hlavně, když čerstvé ovoce zavonělo až ke mně a já vylezl snad na každý strom, abych ochutnal a podal i všem ostatním. Jenže ani tehdy si Sai ode mě nevzal a radši si utrhl sám. Netušil jsem, co se děje, když ráno bylo vše v pořádku a najednou…
Zlobí se na mě, protože jsem si ho prohlížel, když se strojil? Já… Omluvím se mu, když mi to řekne. Nebo se mu mám omluvit rovnou?
Smutně jsem seskočil ze stromu, a když jsem viděl toho staříka, jak se k nám přibližuje, ještě jsem mu běžel naproti. Jeho hůlka se jen lehce smekla, když se otáčel za námi do chaty a málem spadl na zem. Kdybych ho nezachytil, mohl si ublížit. Jenže…
Vzal hůlku a zahodil ji do keře. Celý se narovnal a kosti mu zakřupaly, až mě zamrazilo. Nadzvedl si mou tvář k sobě a zadíval se mi kaštanovýma očima do těch mých kočičích.
„Kdo jsi? Tvé jméno chlapče,“ usmál se a pohladil mě po tváři.