Stanley
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem otevřel oči, venku byl jasný den. Už jsem se netřásl, za to jsem byl celý mokrý z toho, jak jsem se potil. Potřeboval bych se umýt, ale vana asi teď nepřichází v úvahu. Takže jen takové rychlé opláchnutí aspoň co to půjde. Snad v každé japonské koupelně je stolička. To bych zvládl…
Chtěl jsem se zkusit posadit, ale nějak se mi nedařilo. Měl jsem tělo jak z olova. Když jsem uslyšel vedle sebe zamrmlání, pootočil jsem hlavu a bylo mi jasné, proč se nemůžu hnout. Samuru na mě ležel přilepený, jak žvýkačka.
„Samuru,“ promluvil jsem opatrně a pohnul rukou, na které mi ležel. Chtěl jsem se ho dotknout, ale druhou rukou jsem jaksi nemohl pohnout, aniž bych přitom proklínal všechno japonské božstvo, na které jsem si právě vzpomněl.
„Samuru, vstávej,“ ozval jsem se znovu a naklonil k němu aspoň hlavu, abych ho mohl políbit na tváři.
Tohle nějak nefunguje. Jak ho vzbudit?
Pootočil jsem se k němu a jednu nohu jsem mu zahákl za nohu a pohnul s ní k sobě blíž. Roztáhl jsem mu mírně nohy a tou svojí jsem ho začal hladit po holeni.
„Samuru, roztáhni pořádně nohy a nastav zadek,“ zašeptal jsem mu znovu do ucha a pak ho do něj mírně kousl.
Na sex jsem neměl ani pomyšlení, jak jsem byl ještě zblbnutej z léků a celý bolavý. Ale snad ho to probudí.
Samuru
Spalo se mi tak hezky a teplá Stanova ruka, kterou jsem si během spánku dal pod hlavu, mě příjemně hřála do spánků. Jak příjemné to bylo, dokud na mě někdo nepromluvil. Nechtělo se mi vstávat, tak jsem to ignoroval. Ale když mě nějaké lechtivé pohyby zajely na stehno a ještě mě to kouslo do ucha, už jsem to nedal a rukou se po tom komárovi ohnal. Pěkně to plesklo, asi jsem ten hmyz zabil.
Zívl jsem a podíval se na své dílo.
A kurva...
Moje dlaň se Stanovi na tváři tak krásně vyjímala a já se na něj díval, jak nejvíc provinilé štěně na světě.
„Promiň? Stačí to? Nechtěl jsem, víš, jak blbě se probouzím."
Políbil jsem ho na to začervenalou tvář a rychle jsem utekl z postele.
„Potřebuješ něco?"
Stanley
Myslím, že příště raději nechám svou ruku odumřít a odpadnout, než bych měl Samuru budit. Proč musí vždycky všechno kolem sebe likvidovat?
„Co mi má jako stačit?“ mírně jsem se zamračil. „Budeš mě takhle každé ráno fackovat? Jsem zraněný člověk,“ začal jsem hýbat s rukou, abych ji aspoň trochu prokrvil.
Opatrně jsem se posadil. Naklonil jsem hlavu, abych viděl na zranění. Udělal se na obvazu jen malý flíček a ten byl zaschlý, takže to teď nekrvácelo.
„Potřeboval bych se omýt aspoň trochu, jsem zpocený a něco oblíct. Nerad bych, aby si mě tu takhle někdo prohlížel. Připadám si tu už jako nějaký exponát. Jak jsem se tu vlastně dostal?“
Pomalu jsem se pootočil a svěsil nohy z postele dolů. Trochu se mi točila hlava a zranění taky zrovna nelechtalo. Podíval jsem se na Samuru a zhodnotil jeho míry.
„Nějaké tvoje volné trenky by mi snad mohly být. Kde máš koupelnu?“ přidržoval jsem se postele a opatrně vstával. Opravdu potřebuji osprchovat, protože mi bylo nepříjemně, jak jsem byl zpocený. A nejspíš bude potřeba i převlíct postel.
Samuru
„Nebudu, pokud nebudu mít tak špatné sny, jako dneska. Víš, nikdy jsem nemiloval nikoho, koho by postřelili. Popravdě, jsem nikdy nikoho nemiloval, jen tebe. Měl jsem o tebe opravdu strach."
Stál jsem naproti němu, ale na takovou vzdálenost, abych v nejhorším případě stihl utéct. Nějak se ve mě všechno sevřelo, že mu mám říct, kdo ho sem dovezl, ale zase... Proč neumím lhát? Dneska by se to víc, než hodilo. Ale když se to dozví od někoho jiného, bude to mnohem horší. Nadechl jsem se a začal. Jen jsem čekal, jak se bude měnit výraz jeho tváře.
„Dovezl tě sem Edie, bylo to na rozkaz mého otce. To on tě dotáhl do postele a... No... Tak trochu s tebou zavadil o dveře auta. To si s ním ještě vyřídím, neboj."
Přiblížil jsem se k němu a jednu jeho ruku si přehodil přes ramena, abych mu vytvořil podpěru.
„Dovedu tě do sprchy a postarám se o tebe. Konečně ti tvojí péči můžu vrátit, bereš to?"
Stanley
To co Samuru řekl, mi skoro zastavilo dech. Bylo to pro mne víc, než kdyby mi řekl jen: Miluji tě. Měl o mě strach…
Taky ho miluji, taky jsem se o něj bál a stále bojím. Vždycky se může cokoliv stát.
Ze zamyšlenosti mě však vytrhla jeho další slova. Tak Edie… Hm…
„Přemýšlím co s Ediem udělám, až budu v pořádku,“ sáhl jsem si na hlavu, kde jsem měl bouli a ta byla pořád dost citlivá. Prej zavadil o dveře. To tak… Kdyby mohl, nejspíš by mě nechal venku ležet jako terč, aby mě mohli dorazit.
Když ke mně Samuru přistoupil, jen jsem si ho tou zdravou rukou víc přitáhl a políbil ho na tvář.
„Sprcha by byla fajn. Jen bys mohl ještě někomu říct, aby nám převlíkl postel. Ale to až se oblečeš. Nechci, aby ses tu procházel nahý, i když tu jsi doma,“ mírně jsem se zamračil, když jsem si uvědomil, kolik se tu pohybuje lidí a kdo všechno mě mohl zase vidět, když mě Edie nesl dovnitř. Fakt skvělý. Nejspíš už všichni vědí, že mám na vnitřní straně stehna malé znamínko ve tvaru trojlístku.
„Budu rád, když se o mě postaráš. Pro teď. Asi bych to mytí s tímhle nedal,“ zkusil jsem zvednout levou ruku, ale hned ji zase spustil dolů, jak mě to v ráně škublo, a bolest projela celou polovinou těla. Držel jsem se pevně Samuru, protože jsem opravdu měl slabší nohy a nechal jsem se vést do koupelny.
„Budeš mi muset sundat obvaz a pak to znovu ovázat. Zvládneš to? Jinak bychom museli zavolat Hazukimu, nebo říct někomu, jinému…“
A popravdě mě vůbec nenapadalo, komu tak říct. Ale tak nějak jsem věřil, že to Samuru zvládne a neodpadne, když to uvidí. Že se mu neudělá zle.
„A víš co? Já ti pak na oplátku převážu ruku. Stejně si taky budeš muset ten obvaz sundat, ať to nenamočíš.“
Jsme to ale dva lazaři. Poslední dobou nějak moc zranění. Počínaje Jeffem, přes Eikichiho, pak Samuru a teď já… Začíná to být zřejmě tradice…
Samuru
Musel jsem se pousmát nad naší tragičností. Kdopak by si pomyslel, že dva naprosto jiní lidé, kteří se od začátku jen provokovali, zůstanou spolu a ještě v takovém stavu? Jsme to páreček k pohledání. Jestli to nebude tou mojí vrozenou smůlou a talentem na problémy?
Obešli jsme postel a já se jen zastavil u dveří. Jen jsem se pootevřel a na chodbu křikl na služku, že potřebujeme převléct postel. Ani jsem se v těch dveřích neukázal, abych nepohoršoval, i když nebylo koho a znovu jsem je zavřel. Pokračovali jsme ke koupelně, kde jsem Stanovi pomohl do sprchového koutu a posadil na stoličku. Pomalu a opatrně jsem mu sundával obvaz a jeho zranění se odhalovalo víc, než bych byl schopen zvládnout. Když zůstal už čtvereček a já viděl, jak jím prosakuje krev, otočil jsem se a vyhodil obinadlo do koše. Nemohl jsem dopustit, aby Stan viděl, jak se mi do očí nahrnuly slzy z toho, jak jsem si uvědomil tu hroznou pravdu, že jsem o něj mohl opravdu přijít. U koše jsem si ještě sundal svoji bandáž a odhalil celé své zranění. Bylo vidět, jak se hojí a jen stehy stále ukazovaly hloubku toho říznutí. Došel jsem k němu zpět a pustil vodu do sprchy. Potřeboval jsem mu pomalu odmočit ten čtvereček ze zranění, abych mu nějak neublížil. Po chvilce se mi to povedlo a já vítězně zahodil i tento kousek do koše.
Nevím proč, ale musel jsem se prsty dotknout toho šití, které se mu na rameni ukazovalo v plné kráse. Byl to hrozný pohled, ale horší bylo to, jak moc mě to bolelo. Vidět někoho, koho miluji, zraněného, bylo jak mít v srdci kudlu a ještě s ní otáčet.
„Bolí to hodně? Stane... Já..."
Nevěděl jsem, co mám říct, jen jsem mu dal na zranění pusu, jako pohlazení.
Stanley
Líbilo se mi, jak Samuru zavolal na služebnou. Opravdu jako pán domu. Prostě takový rozhodný… Jiný, než obvykle býval.
Usadil jsem se na stoličku a trochu nadzvedl ruku, aby mi mohl sundat obvazy. Viděl jsem občasné Samurovo zaváhání, když se zranění víc a víc odhalovalo a jen jsem doufal, že sebou nesekne. V tomhle stavu, bych ho nebyl schopen odnést.
Když si přede mne kleknul a políbil mě na mé zranění, byl jsem z toho vedle. Byl to zvláštní pocit. I přesto, že mě to bolelo, zahřálo mě to u srdce.
Chytl jsem ho zdravou rukou pod bradou a zvedl jeho hlavu, abych mu viděl do očí.
„Postřelený jsem poprvé, ale už jsem byl kdysi víc dorasovaný. Takže buď v klidu. Dělal jsem box a párkrát jsem i skončil v nemocnici po rvačce. Takže tohle se dá přežít,“ usmál jsem se na něj a sklonil se, abych ho mohl políbit.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a znovu jsem přitiskl své rty na jeho a aspoň tou jednou rukou si ho k sobě přivinul.
„Taky jsem měl o tebe strach, když tě Taishi napadl. Nevěděl jsem, co se děje a nevypadal jsi opravdu moc dobře. Jsme na tom vlastně stejně,“ zasmál jsem se už hlasitěji, když jsem si tuhle skutečnost uvědomil.
Z pokoje se ozval hlas služebné, která oznámila, že jde převlíct postel.
„Jak dlouho ji to bude trvat, než odejde? Je hodně rychlá?“ zeptal jsem se, protože vylézt z koupelny, když je tam někdo cizí a my oba nazí, se mi vážně nechtělo. Pohladil jsem Samuru po zádech.
Vážně jsem rád, že ho mám. Že můžu milovat takového člověka, i přesto, že byl schopen mě zezačátku přivést do blázince.
„Máš nádherné oči,“ zadíval jsem se mu do nich. „Nikdy nebudu mít dost se do nich dívat. Jsou kouzelné a nejspíš si mě jimi uhranul.“
Samuru
Miluji tě. Jsem z těchto slov, která vyslovuje tak lehce pokaždé mimo. Tak krásně zní mou duší a dávají mu další kousek mě. Asi nikdy se jich nenabažím.
„Nejsou tak hezké, nechej toho," snažil jsem se zamaskovat stud, který mi nyní zbarvil tváře do červena.
Vždy mě tímhle dostane a ještě když to řekne svým hrubým hlasem a přitom se mi dívá do očí. Ty moje jsou uhrančivé a krásné? A co ty jeho, které mi vidí až do žaludku?
„Je rychlá, než tě otřu, už bude pryč," řekl jsem a sebral jsem z poličky houbu a sprchový gel.
Ještě stále jsem cítil chuť jeho rtů na mých a nedokázal jsem zcela zastavit tu touhu, která mě neustále v jeho přítomnosti atakovala.
Po jeho polibku se můj penis zachvěl a pomalu tvrdnul, jako samo se mu chtělo. Dělal jsem jako by nic, protože nic jiného mi nezbývalo. Po tom, co jsme to dělali pořád, moje tělo mělo absťák, když se mnou nespal a říkalo si o pozornost. Nejspíš ho uložím a zajdu si do pokoje pro hosty, abych si tam ulevil. Nechci a ani nemůžu ho v tomhle stavu obtěžovat, radši si počkám.
Namydlil jsem houbu a znovu mu zaklekl mezi nohy. Omýval jsem krouživými pohyby každý centimetr jeho těla, aby na něm nezůstal žádný zbytek jeho potu, který mě začal víc, než vzrušovat.
Potom jsem se zvedl a celého ho omyl sprchou. Došel jsem pro ručním a zabalil ho do něj.
„Půjdeme?"
Ukázal jsem na dveře a slyšel, jak se venkovní dveře zavírají, protože služka odchází pryč.
Stanley
Líbilo se mi, jak se Samuru začervenal. Normálně bych řekl, že je to z té teplé sprchy, ale když řekl: Nechej toho, bylo jasné, že to sprchou není. Chtěl jsem ho znovu obejmout, ale to už držel v ruce houbu a začal mě mydlit. A dával si na mytí víc než záležet. Všechny tahy houbou, jeho letmé doteky mi dělaly víc než příjemně. Užíval jsem si takový relax, který mě sice nepostavil do pozoru, ale bylo to příjemné uvolnění. Holt prášky byly tentokrát silnější než nějaká má touha.
Což se ale nedá říct o Samuru. Občas o mě zavadil svým tvrdým penisem a ruce se mu po nějaké chvilce už třásly.
Zabalil mě do osušky a pak jsme se vrátili do pokoje. Lehl jsem se na čistě povlečenou postel a čekal, až mi Samuru donese nějaké prádlo.
„Vidím, že máš problém,“ pousmál jsem se, když ke mně, po chvilce přehrabování ve skříni, přicházel s trenkami v ruce.
„Lehni si,“ poplácal jsem rukou na postel a čekal, až to udělá.
Samuru
„Bože, fakt je to pořádný kus chlapa," prolítlo mi hlavou, když jsem tomu kolosu pomáhal do postele.
Byl tak těžký, že se mi kolena občas až podlomovala pod tou váhou. Pomohl jsem mu ulehnout a přikryl jsem ho, aby se zahřál. Sám jsem začal hledat trenýrky, a že to byl kumšt. Jako na něj najít nějaké volné, chvilku jsem dokonce přemýšlel nad tím, že zajdu za Ediem, ale to bychom byli nejspíš oba mrtví. Konečně jsem našel jedny volné a došel k němu i s úlovkem.
Problém? Problém? Kurevský problém to je. Bolel mě, jak se mi napínal vzrušením, ale jeho poklepání na postel, mě doslova uzemnilo.
Naprázdno jsem polkl nad tou představou, ale musel jsem to v sobě potlačit, nechtěl jsem mu ublížit, a co já vím, jak bych se choval?
„To není dobrý nápad. Jsi nemocný a zraněný, mohlo by to začít krvácet a já... Já... Půjdu ti pro vodu."
Jo... Mezitím s zajdu do pokoje pro hosty, zamknu se tam a rukou si pomůžu, při představě nad Stanovým tělem.
Stanley
„Řekl jsem, aby sis lehl,“ mírně jsem se zamračil. „Nevím, na co mi bude voda, když tu už jednu mám,“ ukázal jsem na noční stolek. Posadil jsem se a pohodlně se opřel o pelest. „Krvácet to nebude. A stejně to ještě není obvázané.“
Podložil jsem si za záda polštář a pohodlně se opřel.
„Pojď ke mně,“ stáhl jsem ze sebe deku a naznačil mu, aby si mi sedl na klín. Netuším, jak by tohle chtěl vyřešit. Myslím, že žárlím i na jeho ruce, natož aby ho někdo někde nachytal, jak se honí, nebo kdyby ho někdo viděl, jak tu chodí s penisem v pozoru. A co kdyby potkal Edieho…
Už jen tahle myšlenka mě přiváděla do varu.
„No tak, Samuru,“ řekl jsem o něco přísněji.
Samuru
Musel jsem si zakrýt tvář, protože za většího kreténa jsem dlouho nebyl.
Takže pro vodu? Když jsem mu jí já sám přinesl? A krvácet? Já mu to nezavázal a je to odhalené. Samuru... Tak, to se ti fakt povedlo, trdlo. Rovnou jsem si mohl na čelo napsat – Jsem nadrženej jak jelen v říji- a běhat po domě. Fakt jsem mimo. Nedám si pokoj a půjdu tak dlouho hlavou proti zdi, jako správný býk, až narazím na beton v podobě Stana.
A co ten jeho tón? To ho jako mám poslechnout na slovo a stočit se mu k nohám? Nebo do klína? No to určitě, se asi zbláznil a ještě si zase poplácal na stehna. Asi ho fakt pokoušu a je mi jedno že je nemocný. Jak mě jednou vyprovokuje, tak to schytá.
Stejně jsem k němu jak vůl na porážku šel a sedl si mu do toho klína. Jenže jsem nedosedl zcela, nechtěl jsem ho zatěžovat svou váhou.
Nemohl jsem odolat tomu jeho rozkazovačnému přístupu. Tak strašně mě rajcovalo, jak pomalu zvyšoval tón jeho basového hlasu, až mě nohy přestaly poslouchat a já udělal přesně to, co on chtěl.
Překvapovalo mě to a zároveň jsem se v tom tetelil blahem.
Stanley
Sice váhavě, nakonec však Samuru došel ke mně a sedl mi opatrně na klín.
„Máš strach, že mi ublížíš?“ pohladil jsem ho po stehnech. „Tak se zapři o pelest vedle mne,“ nepatrně jsem pokývl hlavou v náznaku, aby se chytil.
Já na nic nečekal, vzal jsem jeho hlavu do dlaní a přitáhl jsem si ho pro polibek. Zatím co se můj jazyk věnoval jeho ústům, oběma rukama jsem sjížděl níž, přes jeho krk, po hrudi, kde jsem si jen na okamžik pohrál s jeho bradavkami a pak jsem ruce poslal níž. Tam, kde si to teď nejvíc žádalo mou pozornost.
Promnul jsem jeho penis v ruce a hned se mi k prstům přilnula jeho vlhkost. Byl už tak vzrušený, že ani nebylo potřeba mých slin či gelu. Protahoval jsem ho v dlani, opatrně mu stahoval předkožku a prsty mu jemně jezdil po jeho odhaleném žaludu.
Opustil jsem jeho ústa a polibky věnoval jeho horké kůži na krku. Přisál jsem se k němu jako upír a zanechal mu tam svou značku, aby si pamatoval, komu patří.
Oddálil jsem se od něj a sledoval, jak to všechno prožívá. Jeho tvář, jeho pootevřená ústa… Jeho zrychlený dech ohříval mou tvář.
I přesto, že mi v ráně občas škubalo, nemínil jsem přestat, ne teď. Chtěl jsem ho vidět v momentě jeho vyvrcholení. Zesiloval jsem tisk na jeho penisu, zrychloval jsem tempo tření, ale stále jsem nebyl spokojen. Ne, není to ono…
Druhou rukou jsem mu promnul jeho varlata a zajel víc pod zadeček.
„Klekni si a nadzvedni se,“ zašeptal jsem mu do ucha jasný pokyn.
Samuru
Poslechl jsem a ruce položil na pelest tak, aby se všechna má váha přenesla do nich. Jenže mě jakákoliv síla opustila, když mě zasáhl jeho hladový polibek jak blesk z čistého nebe. Projelo mnou tak silné vzrušení, že jakékoliv bránění v tuto chvíli bylo zbytečné. Každé otření jeho jazyku o mou pokožku mi do těla vpouštělo takové chvění, že udržet se při smyslech, bylo snad nemožné. Ty jeho obrovské ruce, které my jezdily po těle a potom si pohrávaly s mým penisem tak zkušeně, že moje tělo se dostávalo do stavu, ve kterém ani netušilo, že dýchám.
Hlavu mě zalilo horko, které začalo postupovat níž až do mých třísel, kde se usadilo v penisu. Vše, co doposud spalo, aby Stanov neublížilo, se prodralo na povrch, a já hlasitě zasténal do pokoje jeho jméno, když jsem si klekl obkročmo na jeho klín.
„Stane... Ach... Stane... Ach...haaa..."
Byl jsem jak blázen, který potřebuje svou dávku léků, aby dokázal žít. Jediné, na co jsem myslel bylo, aby se dotkl všeho... Všeho, co je jeho. Moje oči se zapřely do těch jeho a já mu poslal ten nesvůdnější pohled, plný vášně a toho, co po něm chci.
Vše ve mně bouřilo, jak kdybych měl vybouchnout. Chtěl jsem ho hladit... líbat... Vnímat jeho vůni na svém těle. Potřeboval jsem ho. Cokoliv, co mi byl ochoten dát.
„Co mám dělat?" zaznělo v mých úst jako tichá prosba.
Stanley
Co má dělat? Kdybych nebyl tak zblbnutej z těch kapaček a léků co do mě narvali, nemusel bys dělat vůbec nic.
„Stačí, když se budeš jen pevně držet. Můžeš se mi zapřít o čelo,“ díval jsem se do těch jeho nádherných očí zastřených touhou.
Když se nadzvedl v kolenou, víc jsem na nic nečekal. Viděl jsem, jak se drží tak, tak a kdybych mohl, už by ležel na zádech a já bych do něj bušil o sto šest.
I když se mi můj penis nepostavil ani náhodou, jak byl omámenej z toho všeho, co mi stále proudilo v krvi, přesto jsem měl po těle příjemné pocity, když jsem se mohl Samuru takto dotýkat.
Znovu jsem zapojil obě ruce. Dlouhými a pomalými tahy na jeho erekci jsem zaměstnával jeho mysl, když má druhá ruka neomylně zamířila zpět pod jeho zadeček. Mírně jsem pokrčil nohy a roztáhl je od sebe a víc roztáhl i nohy Samuru a tím i půlky jeho krásného zadečku.
Prsty jsem projížděl jeho rýhou, sem tam jako by náhodou zavadil o jeho otvor a přitom všem stále sledoval jeho výraz ve tváři a mluvu jeho těla, která hovořila za vše.
Jeden prst jsem opatrně vsunul dovnitř. Sevření mě na chvíli zastavilo a zpomalilo i tahy na jeho erekci.
„Uvolni se, jsou to jen prsty, Samuru,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů a pak se na ně přisál.
Opatrně jsem s prstem v jeho zadečku začal pohybovat, a když sevření mírně povolilo, přidal jsem i druhý a vzápětí třetí. Jeho vzrušení bylo tak silné, že nebyl vlhký už jen na povrchu, ale i uvnitř. A když to tak krásně klouzalo, neodolal jsem a zamířil dovnitř i čtvrtým prstem. Jak moc plný teď byl… až jsem mu i chvílemi záviděl. Pohyboval jsem s nimi, sem tam jsem je od sebe mírně roztáhl, aby cítil ten tlak, který měl nahradit můj penis, aby nebyl o nic ochuzen.
Cítil jsem jeho pravidelné stahy a zesilující se škubání v jeho penisu.
„Klidně můžeš přirážet podle sebe,“ skousl jsem jeho spodní ret a pak jej nasál. Nejraději bych ho snědl celého.
Samuru
Cítil jsem, jak se jeho prsty jeden po druhém vkládají do mého těla a dráždí vše, co doposud spalo. Netušil jsem, že mě něco takového dokáže ještě víc vzrušit, než jeho ruce na mém penisu. Všechno ve mě vyvolávalo takové chvění, že i kolena se mi rozklepaly tak, že jsem měl co dělat, abych se na nic udržel a neupadl na něj. Zapřel jsem se poslušně o jeho čelo tak, jak si on sám přál. Nedokázal jsem se nedívat do jeho očí a ještě víc se v té touze topit. Byl jsem jak v opojné a nekončící euforii, která naprosto atakoval každý kousek mého těla. Bylo mi tak úžasně, když se jeho prsty otíraly o mou prostatu a dopřávaly mi ještě větší prožitek téhle chvíle. Sám jsem na ně začal nasedávat a rychleji si do těla vpouštěl to mravenčení, které se mi rozlezlo do celého nitra.
Zaklonil jsem hlavu, když ve mě ten nejpříjemnější pocit vyvolal extázi a já postříkal Stanovo břicho svým spermatem.
Moje srdce šílelo, touhou... láskou... uspokojením... Vše dohromady mě ujišťovalo v tom, že jsem s tím správným mužem.
Ztěžka jsem dýchal, ale i tak jsem vyslovit těch pár slov, které mi prostě nešly z hlavy.
„Miluji tě Stane..."
Pomalu jsem z něj slezl, abych už víc nezatěžoval jeho tělo a rozplácl se vedle něj. Než jsem však stihl něco říct, rozletěly se dveře a do nich docela nelibě vtrhl Edie.
„Omlouvám se, pokud vás ruším, ale už před půl hodinou tě telefonem sháněla nějaká firma, že jsi tam měl už být."
Sakra... Do prdele. První den a já hned přijdu pozdě.
„Počkám na tebe dole, mám ti dělat ochranku. Tak dělej... Nebo... Vlastně ano, on je teď neschopnej," usmál se Edie a odešel z pokoje, s chutí ještě praštil s dveřmi.
„Musím jít. Jde o tu VČELU a já nechci, abyste měli problémy. Už jsem ji dodělal, jen to musím vyzkoušet v praxi. Sakra... Mě se tak nikam nechce."
Usmál jsem se a ještě políbil Stana.
Stanley
Samuru se opíral rukama o pelest a čelem o mé. Jeho oči byly tak blízko. Tak moc, že jsem se v nich zcela ztrácel a řekl bych, že mi z toho pohledu přejel mráz po zádech a já ucítil malý náznak vzrušení.
Skoro jsem zapomněl, kde mám ruce, ale on se začal pohybovat a nasedávat a já to jen doplňoval pravidelnými tahy na jeho penisu, dokud s třasem celého těla, které bylo dost viditelné, nedošel ke svému konci. Jeho teplo se rozstříklo na mé břicho a já aspoň z toho měl dobrý pocit. Hřála mě jeho slova, která řekl, ale než jsem mohl zareagovat byť polibkem, sesedl a rozložil se vedle mě na posteli, jak dlouhý tak široký. Usmíval jsem se, když tam tak spokojeně odfukoval, avšak smích mě přešel v momentě, kdy do pokoje vtrhnul Edie.
„Jo, měl bys jít, ale nelíbí se mi, že zrovna on jede s tebou,“ zamračil jsem se a sevřel ruce v pěst.
Papírovými kapesníčky jsem si otřel břicho od Samurova spermatu a pak se natáhl pro trenky, které ležely vedle mne na posteli. Trošku s obtížemi jsem si je oblékl. No, šlo to. Hlavní bylo, že mě neškrtily na koulích a že jsem je měl mírně napnuté kolem stehen, už tak nevadilo.
„Uděláš si svoji práci a hned se vrátíš.“
Pořád mi v hlavě leželo to, jak sem Edie vtrhnul. „Je to normální, že on chodí do tvého pokoje bez zaklepání?“
Samuru
Hahahahha... Hned se vrátíš! To je jak povel na psa, ale stejně jsem byl rád, že na mě žárlí stejně, jako já na něj. To je vlastně ten největší důkaz lásky, jen musí být v určité míře, aby člověk nepřišel o svou vlastní volnost, když bude chtít tomu druhému vyjít vstříc. Láska je tak slepá, ale člověk rád ztratí zrak, aby jí mohl prožít. Je to jak stát na prkně a přijímal první prudkou vlnu, která vás vezme do vodního tunelu, abychom se mohl dotknout té krásy, která vás obklopí.
Pomalu jsem se pokusil vstát, ale stále jsem cítil dopad Stanovy péče na mé tělo. Celý jsem se chvěl a cítil jsem se, jako kdybych měl horečku. Tak krásně mi bylo a věděl jsem, že je tu Stan v bezpečí. Ať jsou na něj moji rodiče naštvaní sebevíc, nic mu neudělají. Uznali ho a to je víc než prsten na ruce.
Došel jsem ke skříni a vytáhl si oblečení, které jsem tu měl už z dřívějška. No, nebyl to můj styl, ale na dnešek se to hodilo. Ještě jsem si do koupelny zašel pro dvě velké náplasti, které měly v sobě rovnou desinfekci, a jednou si přelepil ruku a druhou ještě odložil na stolek.
Vzal jsem si tmavě zelené džíny, které hezky tvarovaly mou postavu a světle modré tričko s tmavě modrým sakem, které jsem jen ležérně hodil přes tričko.
Uchopil jsem náplast ze stolku a došel ke Stanovi, abych si k němu ještě přisednul.
„Budu tu brzo, kdybys něco potřeboval, stačí jen zazvonit."
Ukázal jsem mu na telefonu tlačítko na služku. Přelepil jsem mu náplastí ránu a zkontroloval i tu na zádech, ale tam stačila jen malá náplast, která byla na nočním stolku. Vypadalo to dobře, když se nebude hýbat, bude vše v pořádku.
„Dávej na sebe pozor a Jeff i Ei tu jsou, takže tě určitě půjdou zkontrolovat."
Políbil jsem jej a zamířil jsem hned ke dveřím. Ještě jsem se na moment zastavil a podíval se zpět na něj. Srdce mi poskočilo a já cítil to třepotání motýlů v břiše, jak o tom každý mluví. Tohle je to, po čem jsem ve svém chladném světě počítačů toužil, po tom světle na konci tunelu, světle jménem Stan.
„Najdu klíče od pokoje, aby už sem nemohl vtrhnout. Neboj, Edie je na mou ochranu ten nejlepší, aspoň, než se vše vyřeší a otec něco zjistí. Miluji tě, jen tebe, Edie je kamarád a ty můj partner."
S těmito slovy jsem zavřel dveře a zamířil rovnou za Ediem. Stál opřen o auto a kouřil už asi pátou cigaretu, podle toho, kolik měl vajglů pod svojí levou nohu.
„Jedeme!"
Nařídil jsem a on s úsměvem otevřel zadní dveře, abych mohl nastoupit do auta.
Stanley
Díval jsem se na Samuru jak se obléká a nechal jsem si ještě přelepit zranění. Je to teprve snad měsíc, co jsme se poznali, ale v tuhle chvíli se mi chce říct: Kde jsou ty časy… Je to úplně jiný Samuru.
Díval jsem se, jak mizí za dveřmi, a jen jsem si povzdechl, když jsem se rozhlédl po prázdném pokoji. Co tady tak budu celou dobu dělat?
Vydržel jsem to asi hodinu. Ležel jsem, převaloval jsem se v posteli a přemýšlel, jestli si na mě vůbec někdo vzpomene, nebo mě tu nechají chcípnout hlady.
Na moment jsem usnul, ale když jsem se vzbudil a podíval se na hodiny, zjistil jsem, že jsem nespal ani půl hodiny.
Začal jsem být nervózní. Nevrlý. Nějak se mi poslední dobou nedaří a opravdu z toho začínám být na prášky. Vstal jsem z postele a začal přecházet po pokoji. Nudil jsem se. Doma mám práce víc než dost a já tady čumím do zdi.
Zastavil jsem se u otevřené Samurovy skříně a v tu chvíli, kdy jsem uviděl jeho kimono, mě něco napadlo.
Oblékl jsem si kimono, které naštěstí bylo dost široké. Vrátil jsem se k telefonu. Chvilku se na něho díval, a když jsem zjistil, že se z něj dá volat i ven, vytočil jsem číslo, které jsem znal zpaměti. Kdysi jsem ho vytočil tolikrát, že to už ani nešlo si ho nezapamatovat.
Zeptal jsem se, zda mohu přijet, zda pokoj, který jsem kdysi využíval, budou mít volný. Nebo případně Jeffův, když jsem byl ujištěn, že Jeffův volný je, vyžádal jsem si jejich auto.
„Co si myslíš, že děláš?“ ozval se hlas, když jsem právě vysvětloval, že mají přijet k zadní bráně. Dobře jsem si pamatoval, že to tam moc hlídané není, když Samuru přes zahradu táhl spícího Eikichiho.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na Jeffa.
„Jak to vypadá?“ odpověděl jsem mu otázkou. Z nočního stolku jsem posbíral své léky a náplasti a obvazy a všechno to strčil do pytlíčku.
„Nemůžeš odjet. Co si myslíš, že se stane?“
„Co by se mělo stát?“
„Podívej se na sebe!“ zvýšil Jeff hlas a popošel ke mně blíž. „Ještě se neví, kdo to udělal, jen se dohadují, že to mohl být Madoka. A stříleli na tebe i na nás!“
„Nebudu tady ani minutu. Někde, kde mně nesnáší, nejsem vítaný. Jsem tu jen proto, aby tu udrželi Samuru. Už jsem se rozhodl a ty mě nezastavíš!“
Vstal jsem a prošel kolem něj.
„Raději mi pomoz ven, nechci se s nikým vybavovat,“ naznačil jsem rukou, aby vyšel z pokoje, a pak jsem zavřel za ním dveře. „Potřebuji se dostat na zadní zahradu.“
Samuru
Cesta dlouho netrvala, Edie umí tímto ruchem města jezdit jako dobytek a přitom se mi nic nestane. Proletěla mi hlavou tahle myšlenka, když se moje tvář rozplácla na bočním skle, jak prudce ten debil zabrzdil.
„Chceš mě zmrzačit?"
„Já? Copak můžu za tu babču o holi na přechodu? Víš, jak dlouho jim ta chůze trvá? Hlavně, že když je výprodej v krámě, tak zahodí hůlku a běží k regálům a od tama, zase pomalinku o holi."
Musel jsem se nad jeho naštvaností pousmát, i když jsem jen trochu zahlédl jeho tvář ve zpětném zrcátku. Vlastně to byl spíš vždy můj bráška, než že bych na něj myslel jako na milence. Takový velký a silný bratr, o kterého se může člověk vždy opřít. Bylo mi jedno, jak se o mě zajímá, byl jsem rád, že se o mě staral. Možná je to sobecké a třeba to já můžu za to, že mě Edie má rád, ale já to nikdy takhle necítil. Tedy necítil jsem k němu to, co ke Stanovi a k tomu od začátku. Mezi mnou a Stanem je tak silný sexuální a živočišný náboj, že to musí stačit do konce života. Doufám.
Edie zastavil a já vystoupil z auta. Beze slov šel se mnou, i když jsem mu říkal, že je to zbytečné, tak se nedal zastavit, prý je to jeho práce. Pravda, hned jak by selhal, myslím si, že by otec vyskočil, jak čert z krabičky.
Došel jsem na informace dole v přízemí a ohlásil se sekretářce, ta vytočila číslo a během chvilky se otevřely dveře výtahu a z nich vystoupil ten muž, co ho Stan nemá rád.
Díval jsem se na něj, jak ke mně pomalu jde a periferním viděním viděl, jak si Edie pokládá ruku na zbraň, kterou měl v pouzdře na prsou, dobře schovanou pod sakem. Jen jsem ho do ní plácnul a pohledem mu naznačil, že tohle ne. Naštvaně svěsil ruku podél těla a nevraživě si tu osobu před sebou prohlížel.
„Dobrý den, jmenuji se Charles Powel a zavedu vás do kanceláře, kde budete dělat na VČELE. Můžete mi říkat Charlie. Někdo takový, jako vy klidně. Nemusíte se bát, vše je již právně ošetřeno. Na tom si firma Torres dala záležet a i na výběru zaměstnanců, musím podotknut," pevně mi stisknul ruku a já viděl v jeho pohledu něco, co mi hnulo žlučí.
Nesnáším tenhle slizký typ lidí, co se vpijí pod kůži a ještě týden je vám z jejich hlasu zle.
„Váš asistent?" podíval se na Ediho, ten jen pozvedl obočí.
Chvíli jsem zaváhal, ale pokud ho mám dovnitř propašovat sebou, tak musím něco vymyslet.
„Ano, pomůže mi s nějakými systémy. Je to spíš takové podej... A tak," řekl jsem po krátkém přemýšlení a podíval se na Ediho.
Přísahal bych, že jsem slyšel, jak mu o sebe skřípou zuby, jak z toho zrovna nadšený nebyl. Nesnáší počítače a techniku, radši si vše udělá sám a vlastníma rukama. Tohle mu připadá potupné.
„Následujte mě prosím."
Charles se rozešel k výtahu a nastoupil do něj. Následovali jsme jej, dokud nás nedovedl i do obrovské místnosti, která byla přímo zdrojem počítačové technologie.
Byl jsem v ráji.
Stanley
Procházeli jsme domem, občas se v tom bludišti zastavili a zůstali schovaní za rohem, když se na chodbě pohyboval někdo, s kým jsme nechtěli mluvit.
„Ei mě zabije,“ vrčel Jeff. „Kam vlastně chceš jít? Na procházku určitě ne,“ stiskl mi paži a zastavil mě před prosklenými dveřmi, za kterými už byla vidět ta část zahrady, která mě v tuhle chvíli zajímala nejvíc. „Ještě že jsme v Japonsku. Doma by si mysleli, že jsi cvok, který se po venku prochází v županu,“ zasmál se i přes vážnost situace Jeff. „Kam vlastně jdeš? Domů?“
„Ne,“ přitáhl jsem si kimono víc k tělu, aby nebyly vidět náplasti. Ukázal jsem rukou k bráně, za kterou právě zastavilo auto.
„To myslíš vážně?“
„A cos myslel? Že pojedu domů, kde na mě můžou čekat? Tady nemíním zůstat a v Puraybashi budu jak v kriminále. Tam se jen tak nikdo nedostane.“
Jeff si jen povzdechl a otevřel mi dveře.
„Samuru to ví?“
„Kdyby to věděl, nešel by do práce. Je potřeba, aby pracoval na Včele a nestaral se teď o nějaké blbé střílení. Zavolám potom Kyojimu Sugimoto.“
Došli jsme k bráně, aniž by nás kdokoli zastavil. Ale v momentě, kdy jsem zmáčkl tlačítko na otevření, zahlédl jsem, jak z domu vybíhá ochranka. Rychle jsem se protáhl mezerou, která stihla vzniknout otevřením, a nastoupil jsem do auta.
„Nejsi normální!“ zavolal ještě za mnou Jeff a otočil se k přibíhajícím, aby je zastavil.
Auto se rozjelo, jako by i řidič, který to viděl, měl o svůj život strach. Mířili jsme přímo do Puraybashi.
Samuru
Pobíhal jsem jak šílenec kolem těch počítačů a všechny je pozapínal. Potřeboval jsem ke spuštění a předělání systému tři počítače, abych mezi nimi mohl posílat VČELU jak virus a pomalu připravovat jejich systém na pád a následný restart s kompletní synchronizací pro daný projekt.
Vytáhl jsem si flash, kterou jsem dal do počítače. Cítil jsem, jak mě zaplavuje adrenalin a vzrušení mi pulzovalo každou krvinkou v těle. Občas mi tahle chvíle, kdy se flash vyprázdní a systém se rozeběhne do sítě, přijde, jak když v sobě cítím Stanovo sperma, které mě dokonale uspokojuje.
Musel jsem mít pěkně úchylnej výraz, protože si Edie odkašlal a pobaveně se na mě díval.
„Sedni si a nekoukej mi přes rameno, vadí mi to."
„Sorry, vypadal si, jako kdyby sis tam pustil porno," pobaveně si Edie sedl do křesla v rohu místnosti a jen mě dál pozoroval.
Čas od času mu zazvonil telefon, že mu přišla sms a on pobaveně odepisoval na její obsah. Tak moc mě štval, že jsem si nasadil sluchátka a naplno se pustil do práce, kde mě pohltil jen můj svět. Pobíhal jsem mezi třemi počítači a různě měnil nastavení a natahoval programy, aby to ladilo. Našel jsem asi tři chyby, které mě zasekly na tři hodiny, a já se už v polovině cítil unavený z toho všeho, co mě ještě čekalo. Někdo mi stáhl jedno sluchátko z ucha a chytil mě za ruku, abych se na něj podíval.
Tak blízko... Sakra... Byl tak moc blízko, že jsem mu chtěl dát čelíčko.
„Pojďte se najíst. Pracujete tu už sedm hodin a docela porušujete zákoník práce na povinnou přestávku. Dole v jídelně si můžete dát, co si hrdlo ráčí. Mohu vás doprovodit?"
Ne! Ta jeho silně kořeněná vůně mi vadila a jeho pronikavě hnědé oči mi vadily ještě víc. Charles...
I to jméno mi vadí.
Edie ho ode mě mírně odstrčil a čekal, až vstanu a půjdeme na oběd. Nakonec jsem to vzdal a odešel s nimi na jídlo. Po celou dobu se chovali, jak dva rozzuření pitbulteriéři, kteří se chystají na trhací boj. Ani to jídlo mi nechutnalo, což jsem zase ocenil jejich vegetariánskou stravu.
Stanley
Dorazili jsme k Puraybaschi. Jen chvilku jsem čekal, než zhaslo červené světlo nad dveřmi. Řidič mi pomohl vystoupit a vejít dovnitř. Nasadil jsem si masku a pak s majitelem podniku zamířil rovnou dovnitř. Na nic se mě neptal. Ani nekomentoval to, že jsem v kimonu, které mě sice halilo, ale velikostně mi stejně moc nesedělo.
Doprovodil mě do pokoje, který často obýval Jeff. Moje první cesta vedla přímo do postele, protože mě ten odchod ze sídla Tuových a následná jízda autem docela zmohla.
„Tady máte občerstvení,“ ukázal majitel podniku na stolek, který mi následně přisunul k posteli, abych nemusel vstávat z postele. Již do telefonu, jsem mu nastínil, proč si žádám pokoj, a tak mi zajistil vše potřebné. Nebylo obvyklé, aby se hosté přihlašovali bez partnerů, ale v mém případě rád udělal výjimku.
„Potřeboval bych počítač a telefon,“ podíval jsem se na něj a dodal: „Prosím.“
Zatím co odešel, aby mi zajistil věci, o které jsem požádal, já se pustil do jídla. Měl jsem trochu hlad a potřeboval jsem užít i léky. A na lačný žaludek, zblblý narkózou, by mi to rozhodně neudělalo dobře.
Vysypal jsem pytlík, který jsem si donesl. Chvilku se v těch věcech přehraboval, než jsem našel správnou krabičku a hned si naordinoval jeden prášek silných sedativ. Aspoň se pořádně vyspím.
Asi po deseti minutách dorazil zpátky majitel podniku a položil vedle mne věci, které jsem chtěl a čipovou kartu k pokoji, a pak beze slova s mírným úklonem hlavy odešel.
Jako první jsem vzal do ruky telefon. Vytočil jsem číslo, které jsem za tu chvilku znal už zpaměti a čekal. Až teprve asi po padesátém zazvonění mi došlo, že Samuru zřejmě u sebe telefon nemá. Nejspíš ho nechal u mě doma.
Odložil jsem telefon a položil si na klín notebook. Hned jak jsem se napojil na síť, otevřel jsem email a rozklikl psaní nové zprávy. Zadal jsem Samurovu adresu a začal psát:
„Promiň, Samuru, ale nemohl jsem u vás zůstat. Necítím se tam dobře, když tam nejsi se mnou a nejsem dost silný na to, abych se mohl pustit s tvými rodiči do křížku. Odjel jsem do P-“
Ani jsem si neuvědomil, že se mé prsty zpomalují a oči zavírají. Sedativa zabraly opravdu velmi rychle. Hlava mi klesla na bok a ruce když dolehly svou váhou na klávesnici, jen zavadily o enter a zpráva se odeslala.
Ale v tu chvíli jsem byl již v limbu a snad jediné štěstí bylo, že je postel hodně široká a notebook se svezl jen na bok a nespadl na zem.
Samuru
Došli jsme zpět do kanceláře a já se znovu usadil za počítač. Když se otevřel, byl jsem úplně mimo z toho, že se mi do meilu dostala zpráva od Stana. Nepamatuji si, že bych mu dal počítač a už vůbec si nemyslím, že mu ho dali moji rodiče.
Rozklikl jsem zprávu a pomalu četl její obsah. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá vztek s každým dalším a dalším slovem, které napsal a ten konec... Naštvaně jsem se zvedl od počítače a velmi klidně jsem uchopil židli a křápl s ní do rohu místnosti. Edie jen pozoroval tuhle scénku a potutelně se usmíval. Chtěl jsem vědět proč, ale v hlavě mi jen běhala poslední jeho napsaná slova.
„Odjel jsem do p..."
Je v prdeli? Je v něčí prdeli? Je v posraný díře? Je v pangejtu? Je na prolézačce? Je jako virus v počítači? Je v podpaží? Je v ...
Až ho najdu, tak v té prdeli bude, protože to co mu řeknu, si za klobouk nedá. Do psí prdele... Normálně nás chtějí oddělat a on zmizí někam, neznámo kam? Mám ho hledat po střechách? Musím si ho vystopovat? Nos k zemi a čmuchej? Nebo mu mám číst myšlenky? Tohle je jako hádanka?
Takhle mě nikdo dlouho nenasral. Před očima jen rudá clona, která ne a ne zmizet.
„Klid Samuru, je sledovanej," promluvil do mého vnitřního chaosu Edie. To ale neměl dělat.
Došel jsem k němu a dokonce jsem cítil, jak se mi roztahují a stahují nozdry. Pevně jsem mu stiskl krk a mírně jej přitlačil na stěnu. Tiskl jsem, co nejvíc jsem mohl a nedokázal jsem se zastavit.
„Přestaň mě lechtat. Neboj, je v pořádku a hlídá ho Chen. Jen se uklidni a dodělej práci, abych tě k němu zavezl. Nebo změníš svůj názor? "
Jo... Změním svůj názor o neubližování lidem a začnu u Edieho, jen asi musím najít někde svěrák.
Stanley
Nevím, jak dlouho jsem spal. Nejspíš dost dlouho, protože spánek už byl lehčí a já postupně začal vnímat zvuky a doteky.
Zvuky? Doteky? Vždyť jsem v pokoji sám a ani televizi nemám puštěnou.
Rozlepil jsem oči a koukal před sebe do něčí zamračené tváře. Byl jsem rozespalý a mimo a nějak jsem tu osobu nepoznával.
„Jsi normální, v tomhle stavu odjet?“ nadával mi známý hlas. Jeho ruce jsem cítil na své hrudi, ohmatávající místo kolem rány.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se ochraptěle, jak jsem měl ještě knedlík v krku, který se mi tam mým občasným chrápáním usadil. „Jak ses sem dostal?“
„No, jak…“ zvedl se Hazuki a natáhl se ke stolku, kde jsem měl léky a obvazy. „Proč asi si myslíš, že se chodí právě sem?“ Otřel mi ránu nějakým svinstvem a přiložil na ní velkou náplast. „Posaď se,“ přikázal mi. „ještě ti zkontroluji záda. No, a když jsem tu došel, náš pan hodný mě informoval, že jsi u Jeffa v pokoji a nevypadáš moc dobře. Tak mě poprosil, jestli bych se na tebe podíval.“
Aha, takže majitel podniku poslal Hazukiho za mnou. Nejspíš sem přestanu chodit.
„Nech toho a opovaž se mu něco říct. Měl o tebe starost a víš dobře, jak tento podnik funguje,“ přerušil tok mých myšlenek, jako by věděl, co se mi honí hlavou. „Rozhodně by nechtěl, aby mu tu někdo umřel a policie by se musela vtrhnout. Nezapomeň, kdo všechno sem chodí.“
Hazuki mi přelepil i záda a pak mi pomohl lehnout zpátky.
„Jsem vedle, Taishi už na mě čeká. Kdyby něco, tak zazvoň, sto třináct,“ řekl ještě číselnou volbu a vzápětí zmizel za dveřmi tak rychle, že jsem ani nestihl říct Díky. Jen jsem pozvedl v údivu obočí, když jsem si uvědomil, jaké jméno před chvíli vyslovil. Tak Hazukimu se zalíbil tenhle divoký zajíček? No snad ho zkrotí natolik, aby už na nikoho nikdy nešel s nožem.
Opatrně jsem se znovu posadil a podíval se na hodiny. Čas teda pokročil hodně. Bylo už skoro k večeru a já si v tu chvíli uvědomil, že se Samuru ještě neozval. No, jak by mohl, emaily nezvoní a nemá ani telefon. Otevřel jsem notebook a rozklikl příchozí poštu. Nic tam nebylo. Žádná odpověď od Samuru.
Kdyby měl u sebe krucinál aspoň telefon. Takhle nevím, co s ním je!
Začal jsem mírně pociťovat obavy, jestli je v pořádku. Vzal jsem znovu do ruky telefon a vytočil číslo na Jeffa. Pár krátkých otázek, pár ještě kratších odpovědí. Oddychl jsem si.
Samuru byl ještě v práci a opravdu dělal, co mohl.
Samuru
Pustil jsem ho, ale neodpustil jsem si do něj drcnout, aby se hlavou praštil o zeď. Jenže on se jen pousmál a tím mě ještě víc naštval. Jak rád bych i s ním prošel zdi, ale asi by se nic nezměnilo, stejně by se mu nerozsvítilo. Musí mít v té hlavě pěkně vymeteno a jediné, co mu tam běhá, je sednout na povel od mého otce.
Jen jsem nad jeho provokacemi mávnul rukou a vrátil se k práci. Nějak jsem zapomněl Stanovi odepsat, ale chtěl jsem vůbec? Však Edie ví kde je, a já si ho podám přímo v posteli. Ať je napnutý.
Začal jsem zase pracovat a tak jsem se do toho opřel, že asi za pět hodin byl spuštěn systém na těch třech počítačích.
„Edie, je hotovo. Dojdeš pro toho Charlese?"
„Jsem poslíček? Nebo tvoje sekretářka?"
„Jsi mi k ničemu? Nebo pro něj dojdeš?"
Někdo slyšet, co si tu povídáme, tak si asi myslí, že jsme oba narušení. I přes jeho odpor se zvedl a odešel ze dveří ven. Během chvíle se vrátil i s Charlesem a zrovna milý na něj nebyl. Spíš se mi zdálo, že měl chuť ho nechat rozrazit dveře jeho vlastním tělem.
„Jsem hotov, můžeme to spustit. Zítra ještě přijdu vše zkontrolovat a doladit nějaké úpravy, ale to až potom, co to uvidím v běhu. Takhle se to dá těžko ovlivnit. Pár hodin nám pomůže, proto přijdu hned ráno a podívám se, jak to běží za plného vytížení."
„Dobrá. Jste génius, Stan se nemýlil. Jsem poctěn, že s vámi mohu pracovat."
Podejte mi někdo kyblík, chce se mi z něj zvracet. Nevěřím mu ani ten hranatej nos mezi očima.
Vstal jsem a vypl všechny pozapínané počítače, protože tu kromě nás třech, nikdo nebyl. Bylo právě kolem půl desáté večer a normální lidi už jsou doma. No, bylo vidět, že my normální nejsme.
Doprovodil nás až k autu a to i s poznámkami Edieho, který si zrovna servítky nebral a pevným stiskem mé ruky se rozloučil. Byl jsem rád, když jsem nasedl do auta a nemusel už vidět jeho tvář. Nevím proč, ale něco mi na něm prostě vadilo.
Edie jel na místo, kde jsem to neznal. Zastavil před vchodem a ukázal ke dveřím, které se mi zrovna moc nelíbily.
„Je tam. Než jsme odjeli, volal jsem majiteli toho podniku a zamluvil místo. Neptej se mně, jak to vím. Jsem mafie a majitel je můj strýc. Jinak by ses tam nedostal, tenhle podnik je velmi dobře střežen. Už o tobě ví, takže na tebe čekají. Tak běž."
Civěl jsem na něj jak vyoraná myš a vystoupil z auta v takovém údivu, že mi šlo jen velmi těžce otevřít dveře. Vzal jsem za kliku a nic... Divné. Edie mi z auta gestikuloval, že mám zazvonit. Tak jsem zazvonil a představil se.
Během chvíle tu byl majitel a hned u dveří mě donutil nasadit škrabošku, která mě pěkně srala, jak mě svědila. Vedl mě ke schodišti, ale než mě stačil zavést k pokoji, tak nás někdo vyrušil. Ten muž se mi omluvil a rychle mi podal jednu z karet. Ukázal směrem ke schodišti, kde najdu Stanův pokoj s tím, že číslo pokoje je na kartě. Došel jsem na místo a otevřel. Vešel jsem do pokoje a prudce zavřel dveře.