Každý svého štěstí strůjcem - Kapitola 4

Každý svého štěstí strůjcem - Kapitola 4

Sirotčinec Sv. Justuse

„Zítra ti bude osmnáct let. Tohle je věk, při kterém se budeš muset rozhodnout co dál. Samozřejmě můžeš zůstat zde, ale moc práce tu není a já ti nemůžu platit tolik, kolik bych chtěl. Už jsi přemýšlel nad tím, co bys rád dělal? Od sestry Julie vím, že strašně rád vaříš. Pokud bys chtěl, mohl bych se za tebe přimluvit v nedaleké restauraci. Tam bys mohl začít a kdo ví, třeba by sis časem otevřel i něco svého. Co ty na to?" zeptal se Julian, když za ním Robert přišel.
Robert vyrostl v krásného mladého muže. Ovšem jeho povaha se moc nezměnila. Stále byl tichý, neprůbojný, děti se mu pořád stranili, neměl žádné kamarády.
Julian se sice pořád nepřestával snažit Roberta přesvědčit o tom, že by bylo lepší se trochu víc začlenit, ale jeho snaha nepřinášela žádné ovoce.
Navíc tu byl taky ten záhadný muž, který za Otcem chodil čím dál častěji. Stále opakoval, že musí chlapce chránit, protože je velmi důležitý, ale nic víc nenaznačil.
Robertovi narozeniny se blížily a z toho měl Julian trochu strach. Nechtěl, aby hoch odešel pryč. Bál se o něj. I když byl chytrý, někdo jako on, s jeho povahou, nebude mít šanci se začlenit do společnosti. Navíc, když odejde, ztratí s ním kontakt a ta představa byla... Otec se jen při té představě cítil, jakoby přišel o kus sebe sama.
„Já... Zatím jsem ještě o ničem neuvažoval. Nechci odsud pryč. Mám pocit, že..." přerušil Robert Otcův tok myšlenek.
„Máš pocit?" zeptal se Otec, když Robert nedořekl větu.
„Jakoby mě tu něco drželo. Jakoby mě tu něco chránilo," zašeptal Robert a sklopil oči k zemi.
Otec se zarazil a překvapeně zamrkal. Tohle bylo poprvé za celou dobu, co se Robert svěřil se svými pocity ohledně pobytu zde. Vždycky se choval odtažitě a sváděl řeč jinam nebo odešel, když se mu Julian snažil osvětlit víru a význam tohoto místa.
„To není nic, za co by ses musel stydět. Tohle místo má sloužit k ochraně každého," pousmál se laskavě Julian.
„Ne, takhle to nemyslím. Já..." povzdechl si Robert, ale pak zavrtěl hlavou.
„Víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv. Pokud tě něco trápí, svěř se mi," řekl Otec Julian snad už po sté. Pokaždé to tak bylo. Julian si Roberta zavolal, aby s ním něco probral a nakonec to skončilo tak, že na Roberta naléhal, ať se mu svěří se svým trápením. Bohužel, nikdy z něho nic nedostal a Robert nakonec s omluvou odešel.
Robert se nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.
„Já... Půjdu zpátky do svého pokoje. Nějak mi není dobře a chtěl bych si odpočinout. Popřemýšlím o té vaší nabídce, ale raději bych zůstal tady," pokrčil rameny Robert a zvedl se k odchodu.
„Počkej ještě. Rád bych ti uspořádal zítra nějakou menší oslavu. Co ty na to?"
„Netřeba. Stejně není s kým slavit. A stačí mi, když vy a sestra Julie budete šťastní. To je jediné, co bych si přál," odmítl Robert.
Když se za Robertem zavřely dveře, Otec složil hlavu do dlaní a povzdechl si. Strašně moc by chtěl Robertovi ulehčit. Pomoci mu od trápení. Jenže jak?
„Zítra bude chlapci osmnáct let. Musí jít se mnou. Ochrana slábne, a jakmile překročí hranici věku, zmizí úplně, a pak bude v ohrožení nejen on, ale i tohle místo, protože ONI se nezastaví před ničím, aby ho získali," uslyšel Otec známý hlas.
Prudce vstal a na návštěvníka se podíval. Už si tak nějak zvykl na jeho náhlé a nenadálé příchody, ale přesto se pokaždé lekl, když se vynořil jakoby odnikud.
„Co tím myslíte?" zeptal se, když se uklidnil a došel mu smysl cizincových slov.
„Nepotřebujete vědět víc, než je nutné Otče. Máte jen můj vděk za to, že jste se o chlapce staral, ale tady vaše úloha končí. Od teď si ho beru na starost já. Věřte mi, že to tak bude lepší."
„Nevím, co tímhle sledujete, ale myslíte, že si sem po tom všem můžete jen tak přijít a říct, že si chlapce odvádíte pryč? Jen tak? A ještě mi tvrdit, že to tak bude lepší? Chci chlapce chránit a to, že jsem na vás už dávno nezavolal policii je jen z důvodu toho, že jsem ve vás doposud neviděl žádnou hrozbu. Ale to se může velmi brzo změnit," zamračil se Otec.
Cizinec si povzdechl.
Věděl, že nebude jednoduché Otce přesvědčit. Za tu dobu, co sem chodil, poznal, jak moc na něm lpí. Ale pravda byla taková, že až ONI přijdou, nebude mít žádnou šanci se proti nim ubránit. Doufal, že ho nějak přesvědčí.
„Nemůžu ho pustit. Je mi líto. Navíc, neměl by se rozhodnout sám?" zavrtěl hlavou Julian.
Neznámý mlčel. Nechtěl použít násilí, ale chlapce si s sebou prostě odvést musel.
„Dobrá, Otče. Přiveďte ho, ať se rozhodne sám," promluvil po chvíli. Sice tím riskoval hodně, ale zároveň doufal, že se hochova síla při kontaktu s ním probudí a on sám pochopí, kam patří.
Otec zaváhal. Ale nakonec přikývl. Co se může pokazit? Robert tu žil od malička. Přece nepůjde pryč odsud s cizincem, kterého nikdy neviděl? Navíc, neříkal, že tu chce zůstat, protože ho tohle místo chrání?
Když si na to Julian vzpomněl, vydechl úlevou. Tohle možná byla jediná šance, jak tuhle situaci v klidu vyřešit.
„Slibujete, že pokud se chlapec rozhodne tady zůstat, odejdete v klidu a už se nevrátíte?"
„Jistě. Hochovo rozhodnutí bude absolutní. I když mě to bude hodně bolet, nepůjdu proti jeho slovu a neudělám nic, co by mu ublížilo," přikývl cizinec.
„Beru vás za slovo. Půjdu pro něj, ať se tedy rozhodne sám," řekl otec a odešel.
Po pár minutách se vrátil a v patách mu šel Robert.
Cizinec se na něj chvilku beze slova díval.
Sice sem chodil, ale nikdy neměl příležitost se dostat do jeho blízkosti.
Jak moc podobný byl svému otci!
Robert si jej chvilku zvědavě prohlížel, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
„Roberte, zítra ti bude osmnáct a jak už jsme se bavili, stojí před tebou rozhodnutí, co dál. Tenhle pán sem přišel a chce tě odsud odvést pryč. Tvrdí, že to tak bude lepší, jak pro tebe, tak pro nás. Jistě chápeš, že tě nemůžu nechat jít. Nechci tě nechat jít, ale už jsi dospělý a musíš mluvit sám za sebe. Proto se ptám. Odejdeš s tímhle cizincem, nebo zůstaneš tady, jak jsi chtěl?" zeptal se Otec Julian.
Robert stál s hlavou sklopenou k zemi. Před ním Otec Julian, kterému srdce bušilo jako zběsilé, vedle Roberta stál cizinec, který se sice tvářil neutrálně, ale uvnitř něj všechno křičelo a ruce svíral v pěst. Musel by totiž odejít, pokud by se chlapec rozhodl zůstat. Dal slib a ten nehodlal porušit. Doufal, že i kdyby došlo k tomuhle, nějak by se mu podařilo později chlapce získat přece jen na svou stranu. Jenže k tomu by potřeboval čas. Čas, který mu zoufale scházel.
Robert po době, která Otci přišla jako věky, zvedl hlavu a podíval se z jednoho na druhého. I když nedával najevo žádné pocity, Otce měl rád a nechtěl ho ranit. Ten cizinec ale...
„Rozhodl ses?" zeptal se Julian.
„Ano, já..."

 

Někde na Zemi

„Acieli,“ ozýval se šepot jako bzučení mouchy.
„Pojď, Acieli. Podívej se na to, co jsi odvrhnul.“
Aciel se rozhodl hlas ignorovat.
Ozýval se od doby, co je schoval ve sklepení svého domu, kde dočasně přebýval. Ze začátku ho šepot dost deprimoval, ale poslední dobou se mu ho podařilo statečně ignorovat. Přece jen ale raději sáhl po ovladači. Ztratí se v televizním šumu, ten funguje na rozptýlení pozornosti od neúnavného šepotu ve sklepě výborně.
„Pamatuješ se, jaké to bylo před válkou? Předtím, než jsi poslechl svůdné sliby Jitřenky? Pamatuješ, Acieli?“
„Ticho!“ odsekl anděl.
Prstem mačkal knoflík hlasitosti a znovu se uvelebil v křesle. Právě začínal pořad o vaření, který měl rád. Světově proslulí šéfkuchaři tu připravovali za pomoci moderátorů báječná jídla. Jeden ze soutěžících upustil vejce na podlahu a diváci ve studiu se začali hlasitě smát. Aciel se k veselí připojil, dovádění lidských tvorů ho nepřestávalo udivovat. Kdyby se jim Stvořitel kdysi uráčil prozradit, jak moc jsou tyhle křehké bytůstky zábavné, nikdy by Jitřnímu synáčkovi věrnost neslíbil.
„Vzpomeň si, kým jsi kdysi býval, Acieli z nebeského sboru Ctností. Pojď a obnov svou bývalou slávu.“
Obecenstvo se znovu zasmálo, ale v Acielovi vřela krev. Propásl nejnovější porci primitivního humoru.
„Zmlkněte, zatraceně!“ zařval a pěstí uhodil do ošoupané opěrky na ruce.
„Díval jsem se na vás včera a předevčírem. Nemám vůbec chuť dívat se na vás teď.“
Kuchař vyndal z trouby nákyp a obecenstvo ho odměnilo dalším výbuchem pochvalného potlesku. Moderátorka rádoby rozpustile vysvětlovala, jak výtečný pokrm připravit, a jeho napadlo, že by si recept zapsal, ale hlasy ze sklepa si vynucovaly pozornost.
„Možnost vzpomenout si, jaký jsi kdysi byl – krása a moc…“
Aciel zvedl statné tělo z křesla.
„Pořád jsem krásný a mocný,“ zahřímal a jedním okem stále visel na obrazovce, aby mu něco důležitého neuniklo. Pořad přerušila reklama, a on se tak začal plně soustředit na posměšný hlas.
„Co mám udělat, abyste zmlkly?“ zavrčel, ačkoliv už předem přesně znal odpověď. Vždycky zněla stejně.
„Podívej se na nás,“ zašeptalo to syčivě, „podívej se na nás a vzpomeň si na dobu, kdy jsme byli spolu.“
Aciel se obrátil zpátky k televizi. Běžela tam reklama na psí konzervy, malé lidské dítě si hrálo se štěňaty.
„Je jedno, jak často se na vás dívám, nikdy vám to není dost,“ zabručel padlý anděl a roztržitě uvažoval, jak asi psí jídlo chutná.
„A nikdy nebude. Nedovolíme ti zapomenout, kým jsme kdysi byli.“
„I když je to moje přání?“ zeptal se a zadíval se na spot, jenž uváděl následující pořad. Tématem měl být syndrom náhlého úmrtí a Aciel se usmál. Znal věci, které by prostý lidský mozek jen stěží pojal. Kdyby měl na to tu správnou náturu, mohl by všem vysvětlit, proč jim miminka v noci umírají. Kdyby měl na to tu správnou náturu.
„Tvá přání nás nezajímají,“ řekl sklepní hlas.
„Vstaň a pojď se na nás podívat, nebo tě budeme trápit celý den a ještě dlouho do noci.“
Kuchaři byli zpět a Aciel musel vynaložit všechny síly, aby od zábavné podívané odtrhl oči.
„Když s vámi teď chvíli budu, necháte mě pak celý den na pokoji?“ zeptal se cestou do kuchyně.
„Ano, pojď se podívat.“
Aciel se vplížil do místnosti, těžce oddychoval, blížil se ke dveřím do sklepa a těšil se na slíbené slastné ticho.
„Za trochu klidu cokoliv,“ zavrčel a v duchu si plánoval, na co bude přes den ještě koukat. Tepláky mu začaly klouzat, a tak se sklonil a přetáhl si gumu přes nakynuté břicho.
„Klid. Od chvíle, co jsme padli z nebes, nesplnitelný cíl. Myslíš, že tu krásu ještě někdy prožijeme?“ zeptal se otravný hlas zpoza dveří.
Aciel vzal za kliku a otevřel sklepní dveře dokořán, zespoda zavanul vlhký chlad.
„Nalezl jsem klid,“ řekl nazlobeně. Opatrně se opřel o zábradlí a sestupoval po dřevěných schodech, jež dávaly hlasitým skřípotem najevo nelibost nad jeho vahou.
„Je týž, jako jsem měl v nebi? Ne, ale takový už nezažiju.“
Stál u paty schodiště a rozhlížel se kolem, zkoumal zásobu zboží, věcí, které nashromáždil od chvíle, co se rozhodl, že bude žít jako člověk. Byl tu nábytek, tolik kusů, že by se jím daly zařídit dva byty, krabice plné knih, šaty a kuchyňské náčiní, nářadí, plechovky s barvou, tři sekačky, alespoň čtyři ještě nerozbalené televize a ještě plno dalšího, co ani neviděl. Aciel si pamatoval, kdy se tak rozhodl. Nepřítel se vydal na lov a on věděl, že je jen otázka času, než ho najdou. Šlo mu o přežití, tak se odhodlal k nemyslitelnému. Navíc tu byla taky ta věc. Nikdy mu to neměl slibovat, ale po pádu byl tak rozrušený, že by slíbil cokoliv za ochranu a trochu klidu.
„To byl tvůj druhý pád,“ ozval se tajemný hlas a vytrhl ho z minulosti.
„Když ses pokusil zlomit naše pouto.“
Aciel se šoural ke zdroji svého rozladění, nohy v trepkách šustily po chladné, betonové podlaze. Opatrně se vyhnul stařičkému sekretáři.
„Neměl jsem na vybranou,“ řekl a skoro ztratil rovnováhu, protože zakopl o dřevěnou bedýnku na lahve od mléka, z níž vykukovaly staré plechové hračky.
„Buď to, nebo smrt.“
Anděl se zachytil skládací postele a dál mířil k předmětu svého utrpení.
„Neměl jsem jinou možnost,“ opakoval, snad aby přesvědčil spíš sám sebe.
„Kolikrát vám to mám říkat?“
Za války přišel o všechno, čím býval.
Doufal ale, že když se vzdá andělských způsobů a obklopí se vším skrz naskrz lidským, tak před pronásledovateli skryje svůj pach. Anděl mrkl přes sklepní prostor a zahlédl na protější zdi odraz v zrcadle.
„Jen se na sebe podívej,“ řekl poblíž hlas plný opovržení.
„Podívej, co z tebe je.“
Aciel byl až nezdravě tlustý, ale to byla součást masky, kterou musel nosit.
„Už jsem vysvětlil, proč to tak musí být,“ řekl anděl a nespouštěl oči ze zrcadla. Tisíce let připadalo andělovi lidství odporné, později ho ohromilo, jak snadno se stal jedním z nich. Jednoduše vklouzl do role smrtelníka a většinu času si to celkem užíval. Nejvíc si zamiloval jídlo a televizi. Padlý anděl odvrátil pohled od zrcadla, najednou ho jeho směšný vzhled rozrušil.
„Říkám, že jsem neměl na vybranou.“
Kráčel dál sklepem a přibližoval se ke zdroji svého trápení.
„Jsem tady,“ oznámil sípavě.
Opřel se o velký dřevěný ponk přimontovaný ke zdi, pracovní plocha byla jako jediné místo ve sklepě docela uklizená. Ležela na ní dlouhá lepenková krabice.
„Stýská se ti po nás?“ syklo to ostře, až ho rozbolely uši.
Aciel cítil, jak ho na zádech pod silnou flanelovou košilí znovu pálí a svědí jizvy. Nejdřív jen lehce, ale vzápětí by si radši rozdrásal záda, jen aby to přestalo. Chytil se za hranu stolu a pevně ji sevřel.
„Samozřejmě že se mi stýská, ale…“
„Vem nás zpátky,“ zasyčel hlas.
„Opět se s námi spoj. Takhle to nikdy nemělo být.“
Padlý anděl smutně zavrtěl hlavou, faldy na obličeji a krku se mu chvěly skrývaným citem.
„Kdybych to udělal, určitě by mě zabili,“ řekl a snažil se potlačit slzy. Odklopil víko krabice, jež skrývala pozůstatky minulosti. Jizvy na zádech se hlasitě dožadovaly pozornosti.
„Ale jednou zase budeme spolu,“ přemlouval ho šepot z krabice.
„Jak je nám souzeno.“
Aciel je zabalil do umělohmotných desek, aby nenavlhla. Zalapal po dechu, stejně jako vždy, když na ně pohlédl. Pokaždé ho překvapilo, jak moc se obětoval. Pomalu krabici zavíral, nechtěl, aby se mu to znovu připomínalo.
„Pohleď na nás,“ dožadoval se hlas.
„Už se stalo,“ odpověděl pomalu.
„A jako vždycky jsem teď nesmírně nešťastný.“
„Rozbal nás,“ rozkazoval.
„Pohleď na nás a vzpomeň si.“
Aciel nevědomky poslechl, rozbaloval umělohmotný balíček a odhaloval obsah krabice. Pamatoval si tu bolest – rozhodnutí i samotný skutek – z toho, že z těla oddělil poslední pozůstatek toho, co ho odlišovalo od lidí. Aby mohl být člověk, bylo třeba je odříznout. Aciel se tesklivě zadíval na useknutá křídla. Ospravedlňoval se tím, že bez nich snáz přijme lidský úděl, a nepochybně to pomohlo. Jenže pak začala mluvit. Padlý anděl třesoucí se rukou pohladil nadýchaný, jemný povrch křídel, z nichž vycházel lehký zápach rozkladu. Věděl, že není možné, aby s ním ty výrůstky doopravdy mluvily, a vysvětloval si tu zvláštnost svou snahou být člověkem. O takových věcech viděl dost debat. Odborníci by ho prohlásili za paranoidního blázna, usmál se Aciel. Byl smrtelník, a k tomu šílený, to je větší úspěch, než si kdy dokázal představit.
„Obleč si nás,“ šeptala svůdně křídla.
„Shoď tu směšnou schránku, co tě zdobí, a znovu si nás obleč,“ Aciel začal křídla zase balit.
„Co to děláš?“ vyjekla vyděšeně.
„Udělal jsem, co jste chtěla,“ odpověděl své psychóze a dál rovnal igelit na odříznuté věci určené k letu.
„Nic víc nezmůžu.“
„Prosím,“ žadonila křídla, když už krabici zavíral. Tělo se mu chvělo výčitkami, ale žalostný nářek jím nehnul.
„Omlouvám se,“ vykoktal. Anděl zajistil víko a rychle poodstoupil. Čekal, že křídla budou protestovat, ale nic se nestalo. Možná že dostála svému slovu. Otočil se od stolu a těšil se do pohodlného křesla, na telku a velký kus koláče. Usmál se. Zvláštní, jak je s koláčem v ruce hned všechno růžovější.
Ten smích jako by zněl odevšad. Aciel se otočil jako na obrtlíku, drsnost zvuku ho vyděsila. Oči mu okamžitě sklouzly ke krabici, ale něco mu říkalo, že odtamtud zvuk nepochází. Projevila se snad jeho psychóza nějakým novým způsobem, anebo tu s ním někdo je? V hlavě mu vířily myšlenky a snažil se pohledem proslídit sklepní prostor. Zpoza řady kabátů, jež visely za sebou na potrubí u stropu, se vynořila postava oděná v krvavě rudé zbroji. Aciel zalapal po dechu. Ten pohyb! Hbitý a tichý, jako by se díval na přelud stvořený svou šílenou myslí. Je to možné? Vytvořila si tohoto šarlatového ducha jeho narušená duše? Další věc, která ho bude trýznit? Ale pak to promluvilo a namířilo na něj ruku v brnění.
„Snažíš se skrývat a schováváš libou andělskou vůni pod lidský pach.“
Rudá postava potřásla hlavou a zpod helmy se ozvalo podivné cvakání.
„Nekouzlíš a odřízl sis křídla,“ pronesl muž a sekl rukou ve vzduchu.
„Ty…“ zaskřehotal Aciel a slova mu z otylých úst šla jen ztuha.
„Sloužíš jemu.“
Odpověď znal, ještě než postava v rudé zbroji kývla. Věděl to, protože léty otupělé smysly se najednou prudce ozvaly. Nos se mu plnil pachem nejagresivnějšího nebeského sboru, byl to smrdutý pach krve.
„A ty sis pro mne přišel?“
Stvůra znovu kývla.
Aciel se zamračil a pomalu si posla prohlížel. Musel se skoro až obdivovat kráse děsivé zbroje, jež nepřítele zdobila. Ukovaly ji nebeské ruce, o tom nebylo pochyb. Slabé světlo jediné žárovky vrhalo odlesky na rafinovaných křivkách kovového povrchu, vzpomněl si na dny dávno minulé, na bratry, kteří zemřeli jeho mečem, i na ztrátu milosti. Padlého anděla zachvátila panika. Nechtěl zemřít. Přišli snad na jeho spojení s ním? Nebo prostě byl jen další lovený? V duši nalezl paprsek síly, jiskru andělské zloby ležící ladem od dob, kdy bojoval po boku Jitřního synáčka. Představil si sekeru a snažil se ji přivést na svět. V dlani mu ožil plamínek nebeského ohně a Aciel zaječel. Bylo to tak dávno, že ho to pálilo. Kůži měl již jako lidé a rajský žár ji začal požírat. Sklep se naplnil pachem pečícího se masa a padlý anděl si uvědomil, ač to bylo dost zvrácené, že má hlad. Tučný žaludek dokonce zakručel, aby ho nakrmil. Snažil se soustředit na zbraň, kterou viděl v duchu, válečnickou sekeru, jakou měl ve válce. Začala se mu v ožehlé ruce zhmotňovat a Aciela zaplavil optimismus, jaký necítil od chvíle, co vymyslel plán, který z něj téměř vytvořil člověka. Hotová sekera budila děs, zamával jí útočníkovi před obličejem. Postava v červeném se zachichotala. Byl to podivný zvuk, jehož nepřirozenost ještě umocňovala kovová maska.
„Připadám ti směšný, otroku Zla?“ zeptal se Aciel a snažil se nevnímat hlodavou bolest ve spálené ruce.
„Uvidíme, jak budu k smíchu, až ti moje sekera oddělí hlavu od trupu.“
Bojovník ve zbroji se znovu zasmál, Acielovi připomínal postižené dítě. Dál na sebe přes sklepní prostor upřeně hleděli, padlému andělovi v ruce stále plápolal nebeský oheň. Bledá, těstovitá kůže se začala škvířit a praskaly na ní puchýřky. Bolest byla nesnesitelná, ale pomáhala mu se soustředit. „Pro tohle ses všeho vzdal?“ zeptala se příšera v rudém brnění.
Rozhlédla se po zaneřáděném sklepě a pak sklouzla očima zpět na Aciela. Oči v helmě byly pronikavé, zařezávaly se do něj jako ledové dýky. Služebník Samuela potřásl znechuceně hlavou. Tahle přezíravost ještě víc rozdmýchala Acielův hněv. Jak se mi takový podřadný sluha může vysmívat? Copak si neuvědomuje, jakou odvahu a sílu moje oběť vyžadovala? Z nejčernějších hlubin vydoloval Aciel poslední zbytky andělských schopností, tak dlouho nevyužívaných. Rozhořčeně zařval a mohutným tělem se vrhl přes místnost, až nashromážděné předměty jeho sbírky létaly sem a tam. Pozdvihl válečnickou sekeru vysoko nad hlavu a chystal se rozseknout nepřítele vedví. Planoucí zbraň prořízla kabáty a sportovní bundy, co visely ze stropu, a skončila v provlhlé lepenkové krabici plné pánví a hrnců. Anděl se otočil, sežehnutou rukou stále svíral ohnivou sekeru. Plamenné ostří zničilo krabici dopisů a daňových přiznání, kousky spáleného papíru se vznesly do vzduchu a snášely se mu na hlavu jako hořící sníh. Úder byl sice prudký, ale zbraň zatím nenašla cíl. Aciel se skrz hořící harampádí rozhlížel po sklepě a hledal protivníka, sekeru připravenou k útoku. Muže ve zbroji uviděl před ponkem, šarlatovou ruku měl položenou na krabici s milovanými křídly.
„Jak moc to bolelo, Acieli?“ zeptal se útočník.
„Jak moc jsi trpěl, abys zabil to, čím jsi byl?“
Aciel si znovu vybavil vše prostupující trýzeň, jež ho zachvátila, když si nádherná křídla usekl. Po prvním omdlel, ale hned jak se probral, pokračoval na dalším. Bolest byla nesnesitelná, nejhorší, co krom zrady na Stvořiteli kdy zažil. Pohled na bojovníka ve zbroji poblíž křídel ještě přilil olej do ohně jeho vzteku, bylo to k zešílení. Už se nedokázal ovládnout a vrhl se na postavu, navzdory své konstrukci se pohyboval jako blesk. Z úst mu vyšel výkřik podobný nářku hladového jestřába. Zvedl planoucí sekeru nad hlavu, ale protivník nečekaně vyrazil proti němu. Zaútočil rychle, zákeřně, a pak od padlého anděla střelhbitě uskočil. Aciel narazil do dlouhého dřevěného ponku a takřka ho serval z žulové zdi. Krabice spadla, viděl, jak se otevřela a vypadl z ní drahocenný obsah. Pomalu se otočil a stál protivníkovi tváří v tvář. Ten Aciela bez hnutí sledoval zpod masky studeným pohledem krvežíznivého dravce. Padlému andělovi se z hrudi do okolních částí těla začala šířit hrozivá ztuhlost. Aciel pohlédl na tělo, zpustlé lidskými neřestmi, a viděl, že mu z hrudi trčí rukojeť zdobené dýky. Síla ho znenadání opustila, bezmocně sledoval, jak mu sekera padá z rukou a mizí v záblesku světla, ještě než se dotkla podlahy.
„Co… co jsi mi to provedl?“
Děsivá postava pokrčila kovem pokrytými rameny.
„To ty hezké malé symboly, vyryté do kovové čepele,“ řekl a namaloval tytéž symboly prstem do vzduchu.
„Symboly beroucí sílu, abych tě mohl snáze zabít.“
Acielovy nohy už neunesly jeho váhu, zakopl a zřítil se tváří do křídel. Smysly mu zaplnil pach rozkladu a zaplavil ho nesnesitelný pocit ztráty.
„Tak hrozně mě to mrzí,“ zašeptal jim skrz igelitový obal.
Někdo ho otočil a on vzhlédl k hrozivé postavě, jež se nad ním tyčila.
„Jak…“ hlesl Aciel.
Kouzelné značky vyryté na noži mu vzaly i řeč. Protivník se shýbl a sevřel nůž, jenž trčel z Acielova těla.
„Jak?“ zeptal se a stiskl rukojeť.
„Jak… jak jste mě našli?“ vydechl Aciel.
Postava nad ním se znovu dala do smíchu, zase to byl ten příšerný zvuk jak od pomateného dítěte.
„Našli?“ opakovala a zatlačila na nůž.
Projel masem i hrudní kostí. Samuelův poskok dokončil rozeklaný řez, vytáhl ostří a vložil jej kamsi do své zbroje.
„Nemuseli jsme tě hledat,“ řekl a zanořil do rány prsty obou rukou. „Celou dobu jsme věděli, kde jsi. Jen jsme čekali na chvíli, až se přiblíží den, kdy bude nejzranitelnější. V tu chvíli totiž už nebude nikdo, kdo by ho ochránil. Navíc jste za tu dobu ztratili ostražitost, což jen uspíší váš konec. Celou dobu jsme věděli, že o něm víš.“
Aciel zavřel oči před nevyhnutelným osudem a zaměřil všechnu pozornost na zběsilý tlukot srdce.
Kde udělali chybu?
Připomnělo mu to zvuky při létání, jeho překrásná křídla bijící do vzduchu. A pak to, čemu Aciel tolik obětoval, rázem zmizelo. Smrtící šarlatový přízrak mu vyrval stále ještě bušící srdce z hrudi.

 


O několik set kilometrů dál

Ať už se Samuel snažil rozptýlit sebevíc, místnost v domě, kde drželi vězně, ho neskutečně přitahovala. Anděl stál zahalený v šeru a upřeně hleděl na schoulenou postavu, jak v koutě předstírá spánek, a přemítal, jak může pouhá železná klec obsahovat tak nesmírné zlo. Samuel by vězně zabil, kdyby mohl, ale dokonce i on musel roztrpčeně přiznat, že na takový úkol nemá sil.
Navíc v tom bylo možná i ještě něco jiného.
Pořád byl tak krásný...
Ale on mu neodpustí.
Nikdy mu neodpustí, že ho tak krutě zradil.
Ale aspoň prozatím se bude muset spokojit s tím, že zlo polapil. Až se záležitosti s tím, kterého hledají, řádně vyřeší, bude se moci zaměřit na odpovídající trest.
„To jsem tak zajímavý exemplář?“ ozvalo se z klece.
Vězeň se pomalu posadil a opřel se zády o mříže. V ruce držel svého dračího přítele a ukazováčkem ho jemně hladil po hlavičce.
„Mám dojem, že ses na mě takhle nedíval, když jsme ještě žili v nebi.“
Samuel sebou při zmínce o dřívějším domově trhl. Vzpomínky byly téměř nesnesitelné.
„To byly jiné časy,“ odtušil studeně, „a my byli jiné bytosti.“
Samuel by najednou nejraději odešel, pryč od zločince, co způsobil tolik utrpení, ale zůstal. Znechucený i okouzlený padlým andělem a vším, co zosobňoval.
„Mysli si, že jsem blázen,“ prohodil vězeň a kývl bradou zpoza klece, „ale i přesto, že jsem tu zamčený, cítím, že se něco děje.“
Samuela to táhlo blíž.
„Pokračuj.“
„Víš, jaké to je před letní bouřkou? Vzduch je nabitý energií a všechno ti říká, že se blíží něco velkého? Takhle mi to připadá. Že se blíží něco velkého.“
Muž dál hladil dráčka po hlavě a čekal na projev souhlasu.
„Co myslíš, Samueli?“ zeptal se.
„Blíží se bouře?“
Anděl se nemohl nepochlubit. Jeho plány se naplňovaly, a to mu dodávalo sebevědomí.
„Spíš záplava než bouře,“ odpověděl a otočil se k vězni zády.
„Až bude ten kluk, sprovozen ze světa, přivítáme čas změn.“
Přešel k nedbale zabedněnému oknu a očima, jež viděly ve tmě stejně jako ve dne, hleděl skrz škvíry do letní noci kdesi v Anglii.
„Tohle cítíš ve vzduchu, Jitřní synáčku. Mé vítězství.“
„Když myslíš. Mně se to ale nezdá. Cítím, že jde o něco důležitějšího,“ řekl.
Samuel se přiblížil ke kleci a na bezkrevných rtech se objevil mrazivý úsměv.
„A co může být významnějšího než jeho smrt?“ zeptal se krutě.
„Jeho smrt,“ pokračoval, „všem ukáže, že proroctví je jen snůška lží.“
Vězeň si opřel střapatou tmavou hlavu o mříže a dráček mu vlezl na klín.
„Proč tě představa proroctví tolik děsí? Toho, že by se nám skrz něj mohlo dostat i odpuštění? To je ten důvod? Bojíš se toho, že by mohl znovu sjednotit svět a zavést do něj řád?“ zeptal se.
„Je po všech těch letech odpuštění něco tak hrozného?“
Samuel cítil, jak v něm kypí hněv. Na zádech se mu rozvinula mocná křídla a rozvířila ztuchlý vzduch a prach v místnosti.
„Je to urážka Boha! Ti, kdož bojovali proti Nejvyššímu, za své zločiny zaslouží trest, ne odpuštění.“ Vězeň zavřel oči.
„Ale jen si to představ, Samueli, smáznout minulost. Osobně si myslím, že by to bylo krásné.“
Opět oči otevřel a na tváři se mu objevil blažený úsměv. Samuelovi znovu připomněl, jaké to bylo tenkrát v nebi a o co všechno přišli.
„Kdo ví,“ dodal zajatec, „možná by to vyléčilo i tvé srdce.“
Samuel přispěchal ke kleci a popadl železnou mříž. Popudilo ho, co slyšel. Nebo spíš od koho to slyšel.
„Jestli jsem něčím podnítil nebeský hněv, pak tím, co jsem nedokázal udělat, ne tím, co jsem udělal.“
Samuel cítil, jak mu tělem a pažemi až ke konečkům prstů proudí andělská síla.
„Nepodařilo se mi zatím zabít toho kluka, ale udělám všechno proto, abych tohle zaškobrtnutí napravil. Jeho ochrana zítra zmizí.“
Nebeský žár začal kov klece rozehřívat do oranžova, zajatec se posunul blíž ke středu. Oblečení mu slabě doutnalo.
„Zasloužím si to,“ pronesl a v tmavých očích se zračilo pevné odhodlání.
„Ale je to skutečně to, co chceš?“ zeptal se a vztáhl k Samuelovi ruku, jakoby se ho chtěl dotknout.
Rukáv mu okamžitě vzplál.
„O co se to snažíš?”
„Říká se tomu soucit, Samueli,“ procedil mezi zuby vězeň a prosté šaty už mu plály.
„Nebeská vlastnost, která ti pohříchu chybí.“
„Jak se opovažuješ?“ zavrčel Samuel a zatřásl mřížemi, jež nyní bíle žhnuly.
„Když nic jiného, tak já jsem jiskra toho, co tvoří Boha, prostředník Jeho velikosti na tomto světě.“ Vězeň upadl, tělo se mu škvířilo a z černající kůže stoupaly mastné proužky dýmu. Zmítal se na horoucí podlaze klece.
„Ale... Co když… je to všechno součást Jeho plánu?“ zeptal se neskutečně klidným hlasem.
„Rouháš se!“ zahřímal anděl a jeho hněv mříže rozsvítil a rozpálil ještě víc.
„Ty si doopravdy myslíš, že by Stvořitel odpustil těm, kdo se pokoušeli uzmout Jeho moc?“
„Jeho jednání,“ zašeptal vězeň skrze rty pokryté mokvajícími puchýři, „je prý nevyzpytatelné.“ Samuel si zajatcovo utrpení vychutnával.
„Dobrá, kdyby to byla pravda, kdybych byť jen na malý okamžik tuhle absurdní představu podpořil, vážně si myslíš, že by bylo odpuštěno i tobě?“
Vězeň se schoulil do klubíčka, tělo v jednom ohni, ale ještě odpověděl.
„To snad záleží na něm, ne? Jak se rozhodne...“
„I kdyby ti nějakým zázrakem odpustil. Já ti neodpustím nikdy!” vykřikl Samuel a vyslal skrz železnou mříž poslední dávku energie.
Pak kousek poodstoupil a zprudka oddechoval.
„Proto jsem tady?“ zaskřehotal tiše vězeň. „Kvůli tobě?“
„Zmlkni!“ zařval Samuel a ještě jednou se dotkl mříží.
Po tomhle posledním útoku zůstal vězeň ležet tiše na zemi a zranění ho odnášela do náruče bezvědomí. Samuel znovu pustil klec a poodstoupil. Věděl, že muž přežije, zničit něco tak mocného by bylo daleko nad jeho síly, ale věděl, že bude trpět, a to mu prozatím stačilo.
Aspoň se snažil sám sebe přesvědčit, že mu to stačí.
Ale i přesto ho pohled na vězně na chvíli zabolel.
Odvrátil se proto od klece a šel ke dveřím. Ještě má před sebou mnoho práce, nemůže se dál zdržovat s válečnými zajatci.
„I mé jednání,“ řekl si pro sebe, „je nevyzpytatelné.“

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

Dodatek autora: Tak nějak nevím, co k tomu dodat =). Prostěěě... Začíná to...Jo, přece jen něco... Děkuji Kanji za kontrolu =)).

 

 

 

 

Kapitola 4

otázky

topka | 29.05.2016

Jak se rozhodl Robert? Kdo je vězeň? Co je zač ten Jitřní synáček? a tak dále... Nezbývá než počkat na pokračování. Samuel řádí jak černá ruka... Ale i on má svého kostlivce ve skříni... nebo za mříží? :) Jak psala Katka, všichni ti andělé v klidu přijímají svůj osud... Ty křídla byly pěkně otravné :) Dobré psycho. :) Co se vlastně stalo, že to došlo až sem?
Pořád čekám, jak to bude s Robertem. :)
Díky za skvělou kapitolu. :)

Re: otázky

Peg | 07.06.2016

Já díky, že se líbí. Vím, že andělské povídky nečteš, takže o to víc mě to těší. A přesně si uhodla, i Samuel má kostlivce ve skříni. Nebo spíš za mříží =)). A neboj, už se to všechno brzo dozvíš.

obava

katka | 28.05.2016

Mám pocit že Samuelovi plány po čertech až moc dobře vycházejí , jeho krutost už dávno vněm vymýtila nějaké andělství , aspoň mi to tak připadne , kdo je jeho vězeň , kterého nemá sílu zabít má v tom všem větší roli ,je mi sympatický je zvláštní že Samuelovy oběti jsou klidné a vyrovnané jako by jejich smrt byla v plánu aby tak toho vzteklého a krutého anděla ještě víc naštvali . Děkuji za úžasný díl moc se těším na pokračování z vírou že jednou nakope prdel někdo ji Samuelovi

Re: obava

Peg | 28.05.2016

Kdo je vězeň se brzo dozvíš, každopádně je hoooodně důležitý. Jako Samuelovi oběti ví, že prostě dojde i na ně, ví to od doby co utekli a co po nich Samuel jde, takže jsou prostě na smrt připravení. A právě to Samuela ještě víc štve. A neboj, narazí i Samuel =)). Jinak díky moc, jsem ráda, že se ti to líbilo, když už jsi musela čekat tak dlouho =).

Přidat nový příspěvek