„Král tě chce vidět, a to hned.“
Nevadil mi ani tak tátův přísný tón. Ale spíš ta poslední věta. Zvlášť, když ji zdůraznil.
Král mě chce vidět hned.
„Proč?“ řekl jsem nahlas, na co jsem zrovna myslel. „Ani krále neznám, a nevím, co po mně může chtít.“
„Je jedno jestli ho znáš nebo ne. Je to Alfa téhle početné smečky. Poslechnout se musí. Pokud odmítneš jít, dovedu tě k němu v okovech,“ zamračil se táta.
„Hohó… tak to prr. Nemyslíš, že to přeháníš, Kaido?“ odstrčil mě Manzo bokem a postavil se před něj.
„Manzo, varuji tě, aby ses do toho přestal plést. Ty nejsi ten, který by tu měl za Kenjiho mluvit nebo rozhodovat.
„Neřekl jsem, že nepůjdu, jen jsem se zeptal, proč mě chce vidět,“ řekl jsem o něco opatrněji.
Dobře jsem viděl, jak táta nabírá na vzteklosti, a nechtěl jsem, aby se do sebe s Manzou pustili. Nedopadlo by to dobře. A já nechtěl, aby bylo ublíženo ani jednomu z nich. Absolutně jsem neměl představu, kdo by měl navrch. Za tu chvíli, co jsem tu byl, jsem už věděl, že je Manzo hodně silný, ale také jsem věděl, co dokáže táta, když se vážně rozčílí. Jen tak pro nic za nic nebyl vůdce vyhnanců.
„Král se nikomu nezpovídá ze svých rozhodnutí. Řekne ti sám, proč si pro tebe zavolal,“ ztišil se o něco i táta, když jsem na něj promluvil.
„Půjdu s vámi,“ vložil se do toho znovu Manzo.
„Král si zavolal Kenjjiho, ne tebe. Takže ne, ty tam nemáš co dělat,“ odmítl táta.
„Tak dost, Kaido!“ zavrčel Manzo a vztekle praštil do dveří, až narazily do stěny. „Zapomínáš, s kým mluvíš!“
„Vím to moc dobře,“ sevřel táta ruce v pěst a výhružně se na něj podíval. „A je mi to jedno. Král je jen jeden a-“
V tu chvíli Manzo vyskočil. Táta jen na poslední chvíli uhnul, ale strážce za ním to nestihl. Dopadl na zem, když do něj Manzo setrvačností naletěl.
„Tati! Manzo!“ vykřikl jsem a vyběhl na chodbu, abych je zastavil.
Tátova vlčí podstata, která okamžitě vyšla na povrch, naznačila jasnou výhružku, že se s nikým párat nebude. Postavil jsem se mezi ně a rozpažil ruce. I když jsem byl v nervu, došlo mi, že jsem teď ve stejné situaci, jako byl Mareo, když jsme se rvali s Kiichim.
„Já půjdu. Bude to v pohodě,“ otočil jsem se na Manza.
Manzo se jen pootočil po strážci, který už byl na nohách a tasil meč, a posunkem mu naznačil, aby ho schoval. Ten poslechl, aniž by se podíval na tátu. Prolétlo mi hlavou, že to vypadá, jako by měl Manzo stejný vliv, jako samotný král. Ale v tuhle chvíli jsem neměl čas nad tím přemýšlet víc.
Tohle, co se během krátké chvíle stalo, mě dokonale probralo. Úplně jsem zapomněl na svou únavu, i na to, jak moc se mi chtělo spát.
„Dobře,“ promluvil konečně Manzo po chvíli, po kterou se s tátou propalovali pohledy. „Ale pokud to bude trvat moc dlouho, půjdu za králem.“
Po těch slovech se podíval znovu na tátu, aby bylo jasné, že to myslí vážně a nehodlá ze svého rozhodnutí ustoupil. Táta se zamračil, ale nic neřekl. Jen se pootočil a ukázal rukou, abychom už šli.
Nebyl jsem v klidu.
Nejen to, že si mě zavolal král, a já nevěděl proč, ale i to, že jsem se setkal s tátou za takových okolností, mě docela znervózňovalo. Ruce se mi mírně třásly, jak jsem byl rozhozený i z toho, že se do sebe ti dva pustili. Několikrát jsem si je otřel o kalhoty, jak se mi potily dlaně.
„Myslel jsem si, že když jsem ti dal listinu, opravňující vstup do zámku, tak ji využiješ jinak. Že třeba přijdeš za mnou. Ne tak, že se tu budeš přede mnou schovávat. Zklamalo mě to, Kenji,“ zpomalil táta, aby mohl jít vedle mě.
Do té doby jsme šli mlčky. Táta jako první, já za ním a za mnou strážce. Připadal jsem si, jako zločinec, kterého vedou na popravu. Trochu jsem si oddychl, když jsme teď šli vedle sebe. Už to nevypadalo tak hloupě, a necítil jsem se tak trapně, jako před chvilkou, kdy si nás všichni zvědavě prohlíželi a zřejmě uvažovali nad tím, co já.
Copak asi Kenji provedl…
Jo, to, kdybych tak věděl…
Na tátovu výčitku jsem nic neřekl. Ale v momentě, kdy se mě zeptal, proč jsem to udělal, proč jsem ho nechal tápat v nevědomosti, jsem se zastavil a naštvaně na něj pohlédl.
„Nechal jsem tě v nevědomosti? A co jsi udělal ty mně? Já jen prostě za tebou nechtěl jít hned, to je vše. Ale ty… ty jsi mi lhal. A ještě o takové věci. Víš, jak mi bylo, když jsem to zjistil? Myslíš si, že to, že jsem se ti hned neozval, je horší než to, když mi řekneš, že je Mareo po smrti a pak zjistím, že jste mi lhali?“
Táta se vrátil ty dva kroky, o které mě předehnal, a čekal, až domluvím.
„Nešlo to jinak, Kenji, Věř mi, že mi z toho moc dobře nebylo. Ale jinak to nešlo. Snažil jsem se ti to aspoň naznačit. Chtěl jsem, abys zůstal na zámku, ale ty sis tvrdohlavě stál za tím, že půjdeš k vyhnancům.“
„Naznačit?!“ vykřikl jsem a rozhodil rukama.
Strážci a služebnictvo, které zrovna bylo na chodbě, se po nás otočilo. Ten, který nás doprovázel, couvnul o tři kroky zpátky.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, a pak už o něco tišeji pokračoval.
„Myslel sis, že bych to někomu řekl? Tak moc jsi mi nevěřil? Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bylo horší dostat zprávu o Mareově smrti, nebo zjistit, že jste mi právě vy dva lhali, nevěděl bych, jak odpovědět. Kdybys mi to řekl, zůstal bych v tom pokoji zavřený třeba celou zimu a čekal bych, až se Mareo vrátí!“ cedil jsem naštvaně mezi zuby. „Nejsem už malý, abys přede mnou musel všechno tajit!“
Táta nejspíš nečekal, že na něho takhle vyjedu. Byl zvyklý na to, že jsem spíš trucoval, žadonil, nebo prostě jen krátce odsekl. Ale teď jsem na něj vychrlil tohle, a ještě k tomu takový proslov hodný dospělého vlka.
„Změnil ses, Kenji,“ povzdechl si.
„Nezměnil. No... možná trochu,“ uvolnil jsem svůj naštvaný postoj. „Ale vážně už nejsem malý, tati. Chtěl bych, abyste se mnou jednali narovinu, a ne pořád přede mnou něco tajili. A už vůbec ne takovou věc, jako to s Mareem. Prostě toho už mám dost.“
A mám nějakou hrdost…
„Omlouvám se, Kenji. Je mi líto, čím sis musel kvůli tomu projít.“
Tátova nečekaná omluva mě naprosto vyvedla z míry. Čekal jsem, že zas bude mít nějakou odpověď, že by a co kdyby a nějaké to ale… Jenže nic z toho se nekonalo. Myslel to naprosto vážně, protože se mi celou dobu díval přímo do očí, a ani na moment pohledem neuhnul. Úplně mě tím zbavil slov, které jsem mu chtěl ještě říct. Otevřel jsem pusu, a hned ji zas zavřel. Vážně jsem byl v koncích.
„Nejspíš si budu muset zvyknout na to, že už nejsi malé vlče“ pousmál se nakonec táta, když to viděl. „Ale ještě je hodně věcí, které se teprve budeš muset naučit,“ pokynul mi rukou, abychom pokračovali v cestě.
Táta mi svou omluvou úplně zamotal hlavu. Byl jsem však za to rád. Tak nějak mě hřálo u srdce, že jsem ji slyšel. A bylo to snad poprvé, kdy se vůči mně takto zachoval. Většinou jsem to byl já, kdo sklopil uši, stáhnul ocas a zmlknul. Na tenhle pocit jsem prostě nebyl zvyklý, a vážně mě to na nějakou chvíli umlčelo.
Když jsme se zastavili u velkých dveří, kudy se vstupovalo do královské části, konečně jsem se dostal k tomu, abych něco řekl.
„Tati, chci tě požádat o jednu věc.“
„Jakou?“ tázavě se na mě podíval.
„Nepůjdu ke stráži. A chci se sám rozhodnout, co budu dál dělat,“ řekl jsem pevným hlasem.
Tím, že jsme si to s tátou aspoň z části vyříkali, a on se mi omluvil, jsem začínal získávat víc jistoty v sebe sama. Už jsem se ho tolik nebál...
„Proč, Kenji? Jsi silný, mrštný, málo kdo by si s tebou poradil už teď, ne tak za pár let…“ zeptal se táta, když jsme prošli do královské části a dveře za námi se hned zase zavřely.
„Tati,“ povzdechl jsem si. „Nepůjdu ke stráži a dost.“
„Proč?“ chtěl za každou cenu slyšet mé vysvětlení.
„Protože nechci dopadnout jako Mareo! Nechci, aby kvůli mně někdo brečel jen proto, že jsem dostal od krále nějaký hloupý rozkaz. A věř mi, že já bych ho neposlechl! To bych se raději nechal zavřít! Raději budu chodit po vesnici a dělat pomocníka každému, kdo to bude potřebovat. A bude mi stačit, když mi za to dají najíst!“
„Ztiš se, Kenji,“ napomenul mě táta, když jsem zase začal zvyšovat hlas.
Ale já se prostě bál, že zas bude o tom se mnou diskutovat. Že bude trvat na tom, abych šel ke stráži. A to já nechtěl.
„A taky... Nechci, abys byl můj velitel...“ dodal jsem.
„Co? Proč?“ zpomalil táta krok.
Tohle moje vysvětlení ho zcela zaskočilo. Až tak, že se nakonec úplně zastavil a jen na mě hleděl.
Nestihl jsem mu však odpovědět.
„Kenji!“ ozvalo se najednou.
„Ty?“ vyhrkl jsem ze sebe, když jsem viděl, kdo na mě volá.
Táta sebou trhnul a rychle se otočil.
Stáli jsme v prostorné kruhové chodbě, kde bylo jen pár dveří a u jedněch stáli dva strážci, služebná a... Katashi. U nohou měli obrovský proutěný koš, naplněný prádlem, které vonělo čistotou až k nám.
Táta se otočil zpátky ke mně.
„Říkal jsi...“
„Pojď mi pomoct! Stejně tu máš namířeno!“ přerušil ho Katashi, a ukázal na ten velký koš.
Služebná se na nás jen usmála. když pak prošla kolem, aby se vrátila do části pro služebnictvo.
„Ten mi tu ještě chyběl,“ zamrčel jsem si pod nos. „Ty nejdeš?“ otočil jsem se ještě po tátovi, když jsem si všiml, že pořád stojí na místě.
„Ne. Král říkal, že s tebou chce mluvit o samotě. Tak běž!“ bouchnul mě táta do zad. „A nezapomeň, že...“
„Já vím. Chovej se u krále slušně,“ nahrbil jsem se.
Po tom, co Katashi předvedl dole u Manza, jsem na něho neměl moc náladu. Ale nezbylo mi nic jiného než jít. Došel jsem k němu, popadl koš za jedno ucho, a stráž za námi zavřela dveře, když jsme vešli do pokoje.
„Vypadá to, že tě vzbudili,“ podíval se Katashi s úsměvem na mé rozježené vlasy.
„Hmm, jo,“ zabručel jsem a trochu si je prohrábnul.
Měl jsem sice na krále zlost a plno řečí, přesto, když jsem vcházel, trochu se mi stáhl žaludek. Přeci jen je to Alfa, a já prozatím ani nevěděl, jaký vlastně je, a co po mně chce.
Postavili jsme koš vedle velké, nádherně vyřezávané komody. Katashi hned začal vytahovat věci a třídit je na hromádky.
Tak jsem se nespletl. Přeci jen tady pracuje.
Nechal jsem ho pracovat, a mezitím jsem se, mírně s obavami, začal rozhlížet kolem sebe a hledal krále. Trochu se mi ulevilo, když jsem zjistil, že jsme v pokoji sami. Podle dalších dveří jsem pochopil, že tohle bude nejspíš jen předpokoj. Něco podobného, jak měl Manzo dole. Akorát, že ten tam měl takovou malou kovárnu, kde chyběla už jen výheň.
I králi to nejspíš sloužilo jako pracovna. Na jedné straně, u velkého okna, stál masivní stůl, který byl stejně krásný jako ta velká komoda a skříň. Podle toho, co na něm leželo, zřejmě sloužil králi pro práci.
„Líbí se ti tu?“ přerušil Katashi to ticho, které tu na moment zavládlo.
„No, jo,“ pokýval jsem hlavou a přejel prsty po kožešině, které visela na jedné stěně.
V menším krbu hořel oheň a proti němu stála pohovka, která se hodně podobala té, co měl v pokoji Manzo. Vedle něj menší stolek, na kterém stál džbán s vodou, druhý s vínem, a několik prázdných sklenic a kalíšků různých tvarů a velikostí.
Katashi mě tiše a s úsměvem pozoroval, a přitom si dělal svou práci.
„Nemám jít dovnitř?“ ukázal jsem na ty druhé dveře, když jsem se dost vynadíval.
„Musíš počkat, až si tě král zavolá. Posaď se.“
„Já… nevím, jestli můžu. Nechci, aby se král zlobil,“ nerozhodně jsem se na pohovku podíval.
„Jasně, že můžeš,“ zasmál se Katashi a potlačil mě na rameno, až jsem dosedl. „Myslím, že královskému zadku je jedno, kdo tu sedí. A od toho pohovka je, aby sloužila svému účelu, ne?“
Přešel ke komodě, a věci, které už měl roztříděné do úhledných komínků, začal ukládat do jednotlivých šuplat.
„A jak dlouho budu čekat?“
„Proč?“
„Nechci tu sedět, kdo ví, jak dlouho,“ odpověděl jsem upřímně. „Je to sice král, ale já jsem unavený. A je noc, tak bych se rád vyspal, abych mohl zítra ráno do kovárny. Když už mě Manzo u sebe nechal, tak chci aspoň pomoct.“
„Hm,“ uznale Katashi pokýval hlavou. „Slyšel jsem o tobě hodně, Kenji, ale jsi jiný než, co druzí říkali. Prý ses nadělal docela dost psích kusů. Kaida mi o tobě hodně vyprávěl. A nejen on. Itachi je na tebe pořád nabroušený a jen čeká, až zas něco vyvedeš, aby ti to mohl vrátit, a nejlépe dvojnásob.“
„Itachi je blbec.“
Katashiho okamžitý smích se roznesl po celém pokoji. Po mých slovech se začal smát tak moc, že nemohl přestat, a věci, které právě držel v ruce, mu spadly na zem.
„Tak to je poprvé, co byl někdo tak upřímný, co se Itachiho týká,“ otíral si slzy, které mu při smíchu vyhrkly. „Asi s ním budeš mít hodně problémů, až půjdeš ke stráži. Vy dva se nejspíš sežerete za živa.“
Dřepnul si a začal sbírat věci, které mu popadaly. Sledoval jsem, jak umně skládá jednu po druhé, a když byl hotový, ani nebylo poznat, že ještě před chvilkou byly rozházené po zemi.
Vážně mu to jde. Co se divit, když pracuje přímo u krále…
„Pomohl bych ti, ale neumím to tak pěkně poskládat. A co kdyby to pak náhodou krále škrábalo na zad... zádech.“
Katashi se znovu začal smát, ale tentokrát si už dal pozor na to, aby mu věci znovu nepopadaly.
„Čemu se pořád směješ?“
„Tomu, jak jsi upřímný. Není tu moc vlků, kteří řeknou věci tak, jak si myslí. Nevím, jestli mají strach, nebo co… Ale někdy je to na škodu, a hlavně, když mluví s králem. Vím asi tak o pěti, kteří jsou schopni s ním mluvit tak nějak normálně.“
„Jsem tu sice chvíli, ale myslím, že vím, koho myslíš,“ promnul jsem si krk, který mě už začínal bolet od toho, jak jsem se neustále za Katashim otáčel a sledoval, jak uklízí pokoj.
„Schválně, jestli se trefíš. Pokud ano, tak ti něco dám za odměnu. Pokud ne, řekneš mi konečně, jestli se chceš vrátit ke stráži. A pokud nepůjdeš ke stráži, tak co bys vlastně chtěl dělat, abys byl aspoň nějak prospěšný a uživil se.“
„A proč tě to vlastně zajímá? Jsi špeh? Pokud ano, tak docela špatný, když se ptáš takhle přímo.“
Myslím, že jsem Katashimu večer asi hodně zpříjemnil, podle toho, jak se znovu začal smát. Jeho smích byl sice upřímný, ale už mě to pomalu začínalo štvát.
Směje se snad všemu, co řeknu. Fakt nevím, co je na tom směšného.
„Ehmm,“ odkašlal si, a pak se ještě napil trochu vody, aby se uklidnil. „Špeh nejsem, od toho tu je Kibin, ten na to bohatě stačí. Jsem prostě jen zvědavý. Není nic lepšího než mít všechno z první ruky. Tak, co? Zkusíš hádat, kdo je těch pět, co dokážou mluvit s králem bez toho, aby měli stažený ocas mezi nohama?“
Teď jsem se zasmál já, když jsem si to představil. Smečka vlků nastoupená před králem a všichni do jednoho stažený ocas mezi nohama. Fakt mi to přišlo vtipný.
„Čemu se směješ?“ podivil se Katashi.
Schoval poslední věc, zavřel šuplík, a pak si přitáhl jednu stoličku blíž ke mně. Usadil se na ni a čekal, až se přestanu smát. A že to šlo těžko, protože jsem tu představu stále nemohl vyhnat z hlavy.
„Hele, a to ti jako přijde vtipné?“ na oko se zamračil Katashi, když jsem mu to řekl. Ale i jemu cukaly koutky úst, jak se snažil, aby se taky nezačal smát. „Tomu se říká poslušnost a úcta k Alfě smečky.“
„Jasně, poslušnost…“ naklonil jsem hlavu a přimhouřil oči, jak se mi tohle slovo nelíbilo. „To je možný, taky mám nějakou úctu, ale pořád je to člověk, vlk, jako každý jiný. Tak se před ním přece neposadím na zadek jen proto, že ho vidím.“
Sice jsem to řekl, dělal jsem hrdinu, ale přesto jsem byl stále nervózní, že budu mluvit s králem.
Ale to nemusí Katashi vědět.
„No, to je fakt,“ zamyslel se Katashi, a pak s úsměvem dodal: „Tak co, zkusíš hádat, kdo před králem nestáhne ocas jen proto, že ho vidí? Ale mě nepočítej.“
„Tak jo. Stejně bys mě s tím otravoval pokaždé, kdy bychom se potkali, co?“
Rychlé pokývání hlavou v souhlasu a široký úsměv mi dal jasnou odpověď.
„Tak říkáš, že je jich pět…“ promnul jsem si bradu a začal si v hlavě představovat, kdo všechno by to mohl být. „Moc vlků tady neznám, nejsem tu dlouho… Ale podle toho, co jsem viděl, by to mohl být v první řadě Manzo, pak táta, teda velitel stráže. Možná ten starý rádce a možná špeh, Kibin.“
„To jsou čtyři,“ ukázal mi Katashi čtyři vztyčené prsty. „A musím uznat, že ses trefil. Ale ještě ti jeden chybí.“
Seděl jsem a přemýšlel. Docela jsem zapomněl i na to, že mě král ještě nezavolal do svého pokoje, a já se tu vybavuji s Katashim. Ten mě nechal přemýšlet, a zatím nalil vodu do dvou kalíšků a jeden z nich mi podal.
„Tak co?“
„Nevím. Nikdo další mě nenapadá. Myslel jsem ještě na Marea, ale ten, asi ne. On spíš přemýšlí a moc nemluví. Ani s tátou.“
„Mareo je zvláštní případ. Je pravda, že to, co řekne, si nejdříve promyslí a teprve potom volí ta správná slova. Ale toho jsem nemyslel. Pořád ti ještě jeden chybí.“
„Vzdávám to. Nejspíš je to někdo, koho jsem ještě nepotkal,“ napil jsem se vody a prázdný kalíšek mu podal zpátky. „Vlků je v našem rodě spousta, může to být kdokoliv.“
Katashi se celou dobu usmíval, když viděl, jak usilovně přemýšlím nad tím, kdo by to mohl být. Řekl jsem sice, že to vzdávám, ale i tak mi to pořád vrtalo hlavou.
„Stejně to chceš vědět, co?“
„Jo, asi se kvůli tomu nevyspím,“ zabručel jsem. „A nesměj se pořád,“ pohrozil jsem mu pěstí.
„Tak jo, vyhrál jsem,“ spokojeně Katashi vstal a odložil kalíšky na stolek. „Takže mi teď odpověz. Půjdeš ke stráži, nebo budeš dělat něco jiného?“
Teď byl čas odpovědět. I když si se mnou moje hrdost silně hodně pohrávala, přeci jen jsem prohrál.
„Nepůjdu ke stráži.“
„A co teda chceš dělat?“
„No, chtěl bych… Rád bych… zůstal u Manza.“
„U Manza? Proč zrovna u něj?“ zamračil se snad poprvé Katashi a naklonil se ke mně tak blízko, až jsem měl pocit, že se mi chce zahryznout do obličeje.
„Jsi normální?“ prudce jsem ho odstrčil. „Co ti přeskočilo přes nos?“ rozčíleně jsem rozhodil rukama a taky jsem se postavil.
„Začínáš chytat Manzovy manýry,“ ohnal se po mně, jak se mu nelíbilo, že jsem na něj tak vyjel.
„Nemáš kecat hlouposti!“ na poslední chvíli jsem jeho ruku zachytil a pevně sevřel v zápěstí.
„Přeci jen jsi takový, jak mi o tobě vyprávěli. Rychleji jednáš, než mluvíš.“
„Ty máš co povídat!“ zvedl jsem mu před obličej jeho ruku, kterou měl stále zatnutou v pěst.
Katashi se po mých slovech zarazil. Podíval se na naše ruce a pak znovu do mých očí.
„Myslíš si, že jsi silnější?“
„Co? Jak jsi k tomu teď došel?“
„Tak mě pusť,“ kývl hlavou k rukám. „Nerad bych ti ublížil.“
„Ty mě?“ odfrkl jsem si, ještě víc jeho zápěstí sevřel a ohnal se po něm druhou rukou.
„Přesně tak,“ cuknul hlavou, ale mou ruku zachytil stejně jako já předtím tu jeho.
Nálada se náhle změnila jako letní počasí. Doteď bylo jasno, ale rázem se zatáhlo a hrozila silná bouře. Tak jak tu byl předtím smích, teď byla atmosféra tak napjatá a mrazivá, že z každého, kdo by vešel, by byl rázem kus ledu. Stáli jsme naproti sobě a jen se propalovali očima. Drtil jsem jeho zápěstí stejně, jako on silně svíral to mé. Jako bychom hráli hru, komu se dřív odkrví ruka.
„Tak, jak to myslíš s tím Manzem?“
„Co je ti do toho?“
Vyzařovala z něho síla, kterou jsem doposud nepocítil. Nejspíš by mě byl schopen stáhnout z vlčí kůže, udělat si ze mne předložku před krb, a se škodolibou radostí by po mně šlapal.
Ale i tak jsem nechtěl ustoupit. Dokonce jsem uvolnil i své vlčí znaky. Drápy se mu zaryly do ruky a ocas jsem měl vzpřímený. Bylo to jasné varování…
Ani Katashi však nezůstal pozadu. Dokonce začal i tiše vrčet, a já mu to zavrčení vrátil svým, o něco hlasitějším. Nebyli jsme daleko od toho, abychom se do sebe pustili.
„Král nás zabije oba, pokud tady něco rozmlátíme.“
„Jdi s tím někam. Možná to tu král drží pevnou rukou, ale rozbitý nábytek je malá odplata za to, co mi udělal.“
„Co ti udělal?“ Katashi přestal vrčet a sevření mého zápěstí najednou povolilo.
„Zasloužil by přes čumák,“ vzpomněl jsem si na Manzova slova. „Když jsem slyšel, že Marea popravili, měl jsem chuť jít rovnou za ním. Ale zastavil mě táta. Hloupý rozkaz. Mareo sice žije, ale přesto to králi nikdy nezapomenu.“
„Máš chuť mu to vrátit?“
„To si piš,“ zamračil jsem se a také i já pustil Katashiho ruku. „A vůbec, jak dlouho na něho mám čekat?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako by měl král stát někde v koutě. Začínal jsem ztrácet trpělivost… Doteď jsem se držel, a to jen proto, že tu byl Katashi, a nějak se mu podařilo mě zabavit.
„Ještě jsi mi neodpověděl, jak to myslíš s tím, že zůstaneš u Manza,“ ignoroval moji otázku.
„Odpovídat budu jen králi,“ odsekl jsem netrpělivě a znovu se kolem sebe rozhlédl.
Nálada, která nastala po Katashiho výbuchu se moc nezměnila. Ani on se už neusmíval a tvářil se celkem nepříjemně.
„Prohrál jsi, tak mi odpověz!“ rozkázal panovačně.
„Jdi do háje. Mám toho už dost. Už tak jsem ztratil plno času tím, že místo toho, aby mě král přijal, když už si mě milostivě nechal zavolat, tak se tu s tebou jen vykecávám. Jdu za ním,“ rozešel jsem se ke dveřím, které vedly do jeho hlavního pokoje.
„Zbláznil ses?“ doběhl mě Katashi.
Postavil se přede mne, a stáhl dolů mou nataženou ruku, aby mi zabránil zaklepat.
„Nezbláznil. Pokud je to dobrý král, měl by mít pochopení proto, že tu nebudu sedět celou noc. Uhni!“
„Nepustím tě tam jen tak! Jsi rozzlobený a nedopadlo by to dobře! Dovolím ti vejít, až se uklidníš.“
„A ty jsi jako co, že o tom rozhoduješ?“ zamračil jsem se a potlačil Katashiho do ramene, aby odstoupil ode dveří.
„Jsem někdo, koho jsi teď naštval. A když jsem naštvaný já, přenáší se to i na krále. Takže by bylo dobře, kdybychom se uklidnili oba dva,“ řekl zcela vážně a odstrčil mou ruku.
Stál jak přikovaný do země a nehnul se ani o kousek.
„A jak se mám, asi tak, uklidnit, co? Akorát mě tím rozčiluješ ještě víc. Ani nevím, jak vypadá, ale mám pocit, jako by byl král jen rozmazlené děcko, když se tak chováš “
Katashi po mých slovech zatnul ruce v pěst. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Král není rozmazlené děcko. A vypadá dobře,“ řekl skoro uraženě.
Měl jsem pocit, jako bych mu šlápl na kuří oko, podle toho, jak se zatvářil.
„Tak mi řekni, kolik vlků ví, jak král vypadá? Ukáže se někdy ve městě nebo ve vesnici? Náš rod je strašně velký, a pochybuji, že ho všichni znají. Možná ti staří, ale co ti malí, nebo vyhnanci, kteří se vrátili do města... I přesto ho všichni slepě poslouchají?“
Katashi se znovu několikrát zhluboka nadechl. Po mých slovech se na mne však jen díval, a já bych přísahal, že právě uvažuje nad tím, co jsem řekl. Nejspíš jsem mu nasadil brouka do hlavy.
„Počkej tady,“ řekl po chvilce a povolil zatnuté pěsti.
Otočil se, otevřel dveře a hned je za sebou stihl zavřít, než jsem vůbec stačil dovnitř nahlédnout.
Stál jsem a díval se na ně, jako by se měly hned teď otevřít a samotný král by mě uvítal s otevřenou náručí. Ale když se nic nedělo, poodešel jsem od nich raději dál. I když jsem měl stále chuť zaklepat, neudělal jsem to. Řekl jsem si, že počkám, s čím se Katashi vrátí.
Možná s rozkazem mě popravit? Beztak král celou dobu stál za dveřmi a poslouchal. Ani bych se nedivil.
Nervózně jsem přecházel po pokoji tam a zpátky. Vždycky, když jsem se na moment zastavil a podíval se na ty dveře, sevřel se mi žaludek.
Co když král všechno slyšel? Možná jsem se měl víc krotit. Nejspíš jsem to trochu přehnal.
Trhnul jsem sebou, když se Katashi vrátil.
Asi špatné svědomí...
Ale na rozdíl ode mne, on se už zase usmíval.
„Pojď se mnou,“ ukázal ke dveřím na chodbu.
„Nejdřív se mnou chtěl král mluvit, a teď mám jít pryč? Ví vůbec, co chce?“ prskal jsem.
Ač jsem předtím měl obavy, už jsem byl zase v ráži.
„Neboj se, ví moc dobře, co chce. Vysvětlím ti to, až budeme na místě.“
Ještě jednou jsem se otočil k pokoji krále, ale když se z tama nic neozývalo a dveře zůstaly zavřené, dost neochotně jsem šel za Katashim.
„Vyřiďte mu, že je to rozkaz krále,“ domluvil Katashi a jednomu ze strážců podal jakousi listinu právě ve chvíli, kdy jsem vyšel na chodbu.
Ten se hned otočil na patě a odcházel pryč, zatím co ten druhý se na mě krátce podíval, ale zůstal stát na místě.
„Jdeme,“ ukázal Katashi rukou na jedny z dalších dveří a rovnou k nim zamířil.
Musel vynaložit o něco víc síly, pořádně se o ně zapřít, aby je mohl vůbec otevřít. Byly velké, tak jak vstupní dveře do královské části zámku, ale hrubší a těžší.
Když se konečně s hlasitým zavrzáním otevřely obě křídla, přivítal nás chlad. Jen silné zdi zámku bránily tomu, aby tady byla stejná zima jako venku.
Tak jak jsem si předtím prohlížel králův předpokoj, teď jsem zůstal stát v úžasu s otevřenou pusou.
Ocitli jsme se v prostorné místnosti, s hladce opracovanou dlažbou, která se až skoro leskla. A když Katashi ještě donesl čtyři louče a zastrčil je do stojanů, nebyl jsem schopen udělat krok.
Byla to nádhera. Na dvou protějších stěnách visely různé kožešiny, kdy jsem u některých ani nevěděl, z jakého zvířete jsou. Na jedné straně, kde nevisely kožešiny, byla stěna obložená jakýmsi načervenalým dřevem a na ní na skobách zavěšené meče různých velikostí, a dokonce i dva krásně opracované luky. Šípy byly uloženy v toulcích z precizně vypracované kůže a s královskými znaky, které bych měl strach vzít do ruky, abych nějak nepoškodil jejich krásu.
„Jak vidím, tak se ti to tu líbí, co?“ pousmál se Katashi.
Došel ke stojanu, ve kterém byly krátké i dlouhé dřevěné meče, jeden z nich vytáhl a namířil ho proti mně. „Tohle místo slouží králi pro cvičení boje. Někdy i po souboj, pokud někoho vyzve. No, a někdy, ale to spíš výjimečně, se tu řeší spory, které se nedají ukončit rozumnou domluvou. Takže teď,“ zasunul dřevěný meč zpátky a popošel k druhému stojanu, „máš svolení krále si to se mnou vyříkat. Ukázat, kdo z nás je silnější. Vyzývám tě na souboj, Kenji. Pokud vyhraješ, král slíbil, že tě už nenechá čekat a hned si s tebou promluví. Zaručuje ti, že ať řekneš cokoliv, nepotrestá tě.“
Byl jsem zaskočený tím, co Katashi říkal. Zprvu jsem si myslel, že si ze mě dělá dobrý den, ale když vytáhl druhý, skutečný meč a několikrát s ním švihl do vzduchu, naprázdno jsem polkl.
Souboj... Katashi mě vyzval na souboj.
Ohlédl jsem se ke dveřím, že bych odsud utekl. Nechtěl jsem bojovat, a už ne kvůli něčemu takovému. Možná s dřevěným mečem, ale ne takhle.
Tady už jde o život. Stačí jeden špatný pohyb, a někdo z nás bude zraněný, pokud ne mrtvý.
„Odsud neutečeš. Nikdy nesmíš odmítnout výzvu, to tě táta neučil? Jsme vlčí rod. Ať už bojujeme meči nebo zuby, pořád je to o tom, kdo je silnější. Vždycky to tak bylo a bude,“ došel Katashi až ke mně a meč mi zapíchl do haleny na hrudi.
„Nemáš na vybranou. Zaútočím tak, jako tak,“ podsunul jednu nohu dozadu.
Výraz v jeho tváři, upřený pohled, jeho postoj, pevné držení meče... Najednou z něj vyzařovala zvláštní síla a jeho vlčí pach notně zesílil. Byla z něj cítit bojechtivost na míle daleko, až mě tím na moment znehybnil. Nikdy jsem nic podobného nezažil u žádného vlka.
Katashi to myslel smrtelně vážně.
Chtěl jsem mu říct spoustu věcí, ale ať už by to bylo cokoliv, jen hrozilo, že mě bez varování na místě propíchne.
„Co... co když prohraju?“ zeptal jsem se konečně.
Ruce se mi mírně třásly, ale v hlase jsem to nedal znát. Nechtěl jsem, aby Katashi věděl, že mě to vyvedlo z míry.
„Bojíš se?“ uchechtl se Katashi. „Počítáš s tím, že prohraješ?“
Strach mě po jeho slovech okamžitě přešel. Zamračil jsem se a vyrovnal se. Převyšoval mě asi o půl hlavy, ale ani to mě nezastrašilo.
„Bojím se? Já? Kiwa byl větší a silnější než já a zabil jsem ho,“ přeměřil jsem si ho pohrdavým pohledem. „Ale chci vědět všechno. Ne, jen jednu část. Lží a tajností jsem si za poslední dobu užil víc než dost. A král může za některé z nich. A navíc... když prohraju, určitě to nebude jen tak. Takže chci vědět, co mě čeká i v tomhle případě. Chci být připraven na všechno.“
„Když prohraješ, hmm?“ nahodil Katashi úsměv, který nevěstil nic dobrého. „Dobře... Pokud přežiješ, tak mi odpovíš na všechno, co se tě zeptám.“
Pokud přežiju... To myslí opravdu tak vážně? Proč? Co jsem mu udělal nebo řekl, že mě vyzval na souboj?
Situace, ve které jsem se ocitl, byla nezáviděníhodná. Nemohl jsem souboj odmítnout. Jednou mi to táta říkal, ale zapomněl jsem na to, protože se mi to nikdy nestalo. Pokud jsem se s někým mezi vyhnanci porval, tak jsme prostě do sebe rovnou skočili. Nic víc. Ale tohle bylo něco jiného. Tady mi bylo dopředu oznámeno, že mě Katashi může zabít.
Mám se připravit na smrt? Nikdy...
Ještě jednou jsem se otočil ke dveřím, jako bych hledal nějakou záchranu.
„Od nikoho pomoc nečekej,“ ozval se Katashi, když jsem hleděl na strážce a na tátu.
Ani jsem je neslyšel přicházet. Stáli ve dveřích, a nevypadalo to, že by chtěli jít dovnitř. Táta jen v ruce svíral listinu, kterou Katashi předal strážci.
„Pozor!“ vykřikl náhle táta.
Koutkem oka jsem zahlédl stín, když se Katashi ohnal mečem. Rychle jsem se sehnul a meč mi prosvištěl nad hlavou.
„Víš, že se do toho nesmíš plést, Kaido!“ výhružně zavrčel směrem ke dveřím, a pak se otočil na mě. „Mám pocit, že mě nebereš vážně, Kenji:“
Nečekal, až se narovnám, a znovu zaútočil. Musel jsem uskočit dozadu, jinak by mi najisto rozpáral halenu, pokud ne celé břicho.
Chtěl jsem rychle vytáhnout meč, ale Katashi mi vběhl do cesty.
„Měl ses připravit hned, jak jsem ti řekl. V boji se na nic nečeká!“
Snažil jsem se dostat ke stojanu, ale jen jsem uskakoval před jeho výpady. Nebyl jsem schopen se k mečům ani přiblížit. Při dalším výpadu jsem uskočil o několik kroků. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti a jen rychle oddychoval. Během té krátké chvíle jsem měl halenu úplně propocenou, zatím co Katashi vypadal, jako by si to celé užíval.
V hlavě jsem si rychle probíral všechny možnosti, které jsem měl. Moc toho nebylo. Vlastně skoro žádná možnost, jak z toho uniknout, tu nebyla. Zůstávala mi jen jediná.
Bránit se za jakoukoli cenu. Bojovat, abych přežil.
Chytl jsem halenu a vytáhl si ji z kalhot. Lepila se mi na zpocené záda a omezovala mě v pohybu. Rychle jsem si ji přetáhl přes hlavu a hned ji hodil po Katashim. Ten jen máchnul mečem, a halena ve dvou kusech dopadla na zem.
„Chceš se změnit ve vlka? Bude ti to k ničemu,“ posměšně si odfrkl a pomalým krokem se ke mně blížil.
„Ne, protože tě nechci zabít,“ oplatil jsem mu to stejným tónem, i když mi do smíchu moc nebylo.
„Ty mně?“ začal se Katashi, na rozdíl ode mne, opravdově smát.
Nechal jsem mu ten pocit převahy, když jsem před ním couval. Po celou dobu našich vzájemných narážek, kdo z čeho má strach, jsme stále pozorně sledovali své pohyby. Pomalu, ale jistě, jsem zacouval skoro až ke stěně. Dostal jsem se do úzkých.
„Žádnou pomoc nečekej!“ vykřikl Katashi, když jsem se znovu podíval ke dveřím.
Vyběhl proti mně, aby zmenšil vzdálenost mezi námi. Ale v momentě, kdy už byl na dosah, ozvala se rána, a jeho meč vyletěl do vzduchu. Katashi jen údivem stačil vyheknout, když měl náhle prázdné ruce a ztratil rovnováhu. Málem spadl na zadek, ale na poslední chvíli se odrazil rukama od země a uskočil dozadu.
Stál jsem proti němu, v obou rukách jsem držel meč, který jsem serval ze skoby na stěně a prudce jsem oddychoval.
„Takže, už to bereš vážně?“
„Celou dobu to beru vážně,“ posunul jsem se tři kroky doprava a přikopnul Katashimu jeho meč.
Zastavil se u jeho nohou. Chvilku mě pozoroval, ale pak, aniž by ze mě spustil oči se pro meč sehnul.
V ten moment, jako by na nás někdo křikl: „Jdi po něm!“
Rozběhli jsme se proti sobě současně. Opravdu jsme to začali brát smrtelně vážně. Tak moc, až hrozilo, že jeden z nás padne na zem přinejmenším hodně zraněný.
Zvuk narážejících mečů se odrážel od stěn a ozvěnou se vracel zpět. Světlo loučí vytvářelo prapodivné stíny, které se míhaly podle toho, jak jsme uskakovali, či proti sobě vyběhli. Byla to zvláštní chvíle, kdy přítomni mohli jen tiše přihlížet...
Překvapil jsem Katashiho tím, jak jsem do toho šel naplno od samého začátku. Až tak, že se konečně přestal usmívat. Ale ani on nezůstával pozadu. Měl vážně sílu. Vykrýval mé výpady a dvojnásob mi je vracel zpět. Místy, když do sebe meče narazily, cítil jsem, jak mi zabrněly ruce až v ramenou. Pot ze mne tekl doslova proudem.
Jen dvakrát jsme se na malý moment zastavili. I tak jsme kroužili kolem sebe, snažili jsme se popadnout dech a nasbírat za tu krátkou chvilku co nejvíce sil, abychom se do sebe mohli vzápětí pustit.
Po chvíli intenzívního boje jsem cítil, že mi pomalu slábnou ruce a mé rány už neměly takovou sílu. Katashi stále útočil, a já pomalu přecházel už jen v obranu.
Nechtěl jsem ale se vzdát.
Dokud udržím meč v ruce, neklesnu před ním na kolena.
Ale náš souboj se pomalu blížil ke konci.
Nevěděl jsem, jestli byl Katashi vážně silnější, nebo já unavený z toho, že si ranní rvačka s Kiichim a celodenní práce v kovárně právě vybírala svou daň. Moje pozornost, pohyby, údery pomalu začínaly ztrácet na síle a rychlosti.
Katashi využil jednoho krátkého momentu, kdy jsem po jednom jeho útoku nebyl schopen hned zpevnit postoj, a vyrazil proti mně. Jako by věděl, že tohle je poslední úder, dal do toho víc síly, než co celou dobu předváděl.
Meč mi vyletěl ze zpocených dlaní. Ohlédl jsem se po něm a v tu chvíli jsem ucítil silný náraz do hrudi.
Katashi se proti mně rozběhl a silně mě praštil loktem. Chtěl jsem couvnout a srovnat ztracenou rovnováhu, ale on mi hned podrazil nohy.
Dopadl jsem na zem ve stejné chvíli, jako můj meč.
Zůstal jsem ležet na zádech s rozhozenýma rukama, a už se mohl jen dívat, jak Katashi přiskočil a zůstal stát nade mnou.
„Okamžitě mi řekni, proč chceš zůstat u Manza!“ přitlačil mi hrot meče na krk.
Prudce jsem oddychoval stejně jako on, a pohledem jsem pátral, kde leží můj meč. Ale ten byl mimo dosah, a já tak neměl šanci se po něm natáhnout Zvlášť, když nade mnou Katashi stál a svůj meč mi tlačil na krk.
„Tak odpověz!“ řekl přísně a mírně se předklonil.
„Stojí nade mnou, nedává pozor,“ blesklo mi hlavou.
V tu chvíli, kdy mi došlo, že se soustředí jen na tu pitomou otázku, jsem se pohnul. Nečekaně jsem proti Katashimu vykopnul a podrazil mu levou nohu, kterou měl posunutou víc dozadu. Otočil jsem se rychle na bok, aby na mne nespadl, když ztratil rovnováhu. Ucítil jsem ostrou bolest, když meč sklouzl po mém krku ve chvíli, kdy se Katashi řítil k zemi.
Hlavou mi v tu chvíli prolétlo snad všechno, co mě Yakei a Taro naučili. Věděl jsem, co udělám už ve chvíli, kdy jsem se rychle zvedl a hned skočil po Katashim, který se, mírně otřesen dopadem, právě zvedal ze země.
Chytl jsem ho za zápěstí ruky, o kterou se zapíral a podtrhl jsem ji. Znovu dopadl na zem, a jen na poslední chvíli stihl otočit hlavu bokem, aby se nepraštil do obličeje. Jedním kolenem jsem mu přiklekl ruku a druhým do zad, až mu v nich křuplo. Chytl jsem ho předloktím pod krkem a druhou rukou se jistil, aby mi z držení nevyklouzl.
Měl jsem co dělat, abych ho udržel. Vynaložil jsem poslední síly, které jsem ještě měl. Všechny údy se mi únavou třásly, ale nepovolil jsem. I za cenu, že bych mohl dostat křeč, jsem ho nepustil, a ještě víc ho přiškrtil. Zapíral jsem se o něj celou váhou a snažil se aspoň trochu popadnout dech.
Katashi ještě chvíli bojoval. Nechtěl se vzdát. Ale čím víc sebou škubal, tím víc jsem tlačil na jeho krk. Svaly v rukách mě až palčivě bolely, a nechybělo už moc, abych ho nakonec pustil.
Náhle se však jeho tělo uvolnilo. Zůstal nehybně ležet a jen volnou rukou slabě klepnul na tu mou, která mu tlačila na ohryzek.
„Vyhrál jsi,“ sotva slyšitelně zasípal.
Byl jsem tak v ráži, že jsem nebyl schopen ho hned pustit. Krev mi v těle doslova vřela. Možná i víc, než když jsem se přidal do boje se zrádci. Ještě chvíli jsem ho držel, ale jeho opětovné poklepání na mou ruku, mě vrátilo zpátky.
Povolil jsem sevření, a svalil se vedle něj na zem jako kus balvanu utrženého ze skály. Ležel jsem na zádech, zíral do stropu, snažil se popadnout dech a celý jsem se třásl vyčerpáním.
Pomalu mi začalo docházet, že jsem tenhle souboj vyhrál
Vyhrál jsem... Vážně jsem vyhrál...
Koutky úst se mi nadzvedly v mírném úsměvu, když jsem si to v duchu opakoval stále dokola.
Katashi se zvedl na kolena, opřel se o ruce, a když přestal konečně kašlat, také on ztěžka dýchal.
„Udělal jsem chybu. Podcenil jsem tě,“ pootočil ke mně hlavu a díval se na mě skrz rozcuchané vlasy. „Ale příště prohraješ.“
„To jistě,“ odfrkl jsem si.
„Myslíš, že ne? Musím tě upozornit, že jsem tě nechtěl zabít, proto jsem do toho nešel naplno. Kdybych chtěl, byl bys mrtvý už po prvním úderu.“
Vzpomněl jsem si, jak jsem z něj cítil tu zvláštní sílu, která z něj vyzařovala. A chtě, nechtě, jsem mu v duchu dal za pravdu. Ale nahlas, jsem to nechtěl připustit ani náhodou.
„Jasně, příště vyhraješ,“ poznamenal jsem ironicky.
Když se můj dech o něco zklidnil, pomalu jsem se otočil na bok a chtěl se zvednout. Ale ruce se mi podlomily, když jsem se o ně zapřel, a já znovu skončil na zemi.
„Do psí prdele!“ zaklel jsem nahlas.
Katashimu se i přes tu prohru zřejmě vrátila dobrá nálada. Okamžitě se začal smát tak, že i jemu se ruce podlomily, a nakonec jsme vedle sebe leželi jak dva lazaři. Oba jsme pootočili hlavu a dívali se na sebe.
„U Manza chci zůstat, protože chci u něj pracovat,“ ozval jsem z ničeho nic. „Nechci jít ke stráži, ale nemám ani kde bydlet. Nechci žít na ubikaci. Miluji Marea, a jestli mě Manzo u sebe nechá, můžu být Mareovi aspoň poblíž. Nic víc v tom není.“
Katashi se přestal smát, když jsem promluvil, a jen na mě udiveně hleděl.
„Nemusel jsi mi to říkat, prohrál jsem. Ale... Děkuji za upřímnost, Kenji. Cením si toho,“ posadil se a mávnul rukou ke dveřím.
Skoro okamžitě se po místnosti rozlehly kroky, které se k nám rychle blížily.
Katashi se chytl nabízené ruky strážce a s jeho pomocí vstal. Bylo vidět, že i když šel, podle něj, na mě zlehka, dal jsem mu zabrat.
Já se znovu zapřel o ruce, ale palčivá bolest ve svalech mě skoro znehybnila. Táta, který taky mezitím k nám došel, mě popadl pod paží a vytáhl mě na nohy. Třásly se mi, jako bych se teprve teď učil chodit, a měl jsem co dělat, abych se na nich udržel. Ale odmítl jsem tátovu oporu, a jak jen to šlo, snažil jsem se postavit aspoň trochu vzpřímeně, abych ukázal svou hrdost, které jsem měl na rozdávání. Ale byl jsem strašně unavený. Tohle mě naprosto zbavilo sil, které jsem si chtěl šetřit pro práci v kovárně. Měl jsem chuť hned jít do Manzova pokoje a okamžitě zalézt do postele, i kdyby nadával, že se mám nejdříve umýt, protože jsem špinavý jak prase. Ale...
„Vyhrál jsem, tak chci, aby mě král hned přijal, abych už konečně mohl do postele. Chtěl se mnou přece mluvit,“ vzpomněl jsem si, proč jsem tady původně šel.
Katashi se upravil, vlasy si znovu spletl do copu a svázal mašlí, kterou mu už strážce stihl zvednout ze země. Postavil se přede mne, zkřížil ruce na hrudi a usmál se.
„Mluvíš s ním...“
„Cože?“ nechápavě jsem se rozhlédl kolem sebe.
„Stojí přímo před tebou, Kenji,“ ukázal táta prstem na Katashiho.
Ten stál pořád s rukama na hrudi a usmíval se ještě víc.
„Ty?“
Přikývl.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Ne.“
Nejspíš mu to přišlo vtipné, když se pořád usmíval. Ale mě ne.
Katashi chtěl ještě něco dodat, ale nestihl to. Jen táta stihl vykřiknout mé jméno, když moje pěst vyletěla a poslala pana krále k zemi.