Nevěřil jsem tomu. Držel jsem ho v objetí, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit.
Nejspíš jsem pořád mimo z toho všeho, co tady proběhlo. Krev mi proudí tělem tak neuvěřitelně rychle, že mám pocit, že vybuchnu. Rozletím na kusy po celém tomhle bojišti, kde čistý bílý sníh změnil barvu do ruda. Kde je všechno uválené, a mezi zraněnými, kteří jsou již ošetřováni, vyplňují prázdná místa ti, co již neměli tolik štěstí, aby zůstali na živu.
„Podívej se na mě,“ ozval se znovu tichým hlasem. „Jsem to opravdu já, Kenji.“
Pomalu, opravdu pomalu jsem otevíral oči. Povolil jsem své objetí a mírně jsem se od něj oddálil, abych mu viděl do obličeje. Abych se přesvědčil, že to není jen nějaké kouzlo a on se nezmění v někoho jiného s podobným hlasem. Jako bych měl strach, že mě chce někdo takhle ošálit, opatrně jsem se konečky prstů dotkl jeho tváře. Přejel jsem po ní a pak je zabořil do jeho vlasů. Byly zpocené a rozježené na všechny strany. Byly… krátké… Jejich nádherná barva nezmizela, ale s tím, jak teď byly krátké, vypadal Mareo tak trochu jinak.
„Mareo,“ hlesl jsem, když se naše pohledy střetly. „Máš být mrtvý, tak jak…?“
„Všechno ti vysvětlím. Ale později. Teď musíme ještě ukončit tohle,“ ukázal rukou směrem k ostatním a na divoké vlky seskupené na jednom místě.
„Ani nevíš, jak mi bylo, když mi řekli, že tě popravili,“ otřel jsem si zaslzené oči. „Pořád mám strach, že se mi to jenom zdá.“
„Nezdá se ti to. Opravdu jsem to já,“ pousmál se Mareo. „Mrzí mě, čím sis prošel.“
„Popovídat si můžete potom, teď máme práci,“ vmísil se do toho Yakei. „Tys tu vůbec neměl co dělat, Kenji. Buď rád, že se ti nic nestalo. Proč nejsi na zámku?“
„Já… šel jsem do vesnice vyhnanců.“
„Co?“ ozvalo se dvojhlasně.
Yakei i Mareo byli překvapení tím, co jsem řekl. Nejspíš nepočítali s tím, že bych se rozhodl k takovému kroku.
„Nechtěl jsem být na zámku. Ne bez tebe,“ dotkl jsem se znovu Mareovy tváře. „Nemohl jsem tam být, když jsem věděl, že tě popravili.“
Ruce se mi třásly, ale ne zimou, která na naše nahá těla útočila ze všech stran. Byl jsem roztřesený z toho, co jsem měl před sebou. Nedokázal jsem být v klidu. Byl jsem šťastný a zároveň rozzlobený. Chtělo se mi smát a přitom brečet. Chtělo se mi vyřvat na Marea, jak moc mi ublížilo, že na mě hráli takovou hnusnou hru. Že mě nechali utápět se v bolesti a on přitom žil.
Byl jsem tak rozpolcený, že jsem nevěděl, co mám dělat.
„Kenji!“ vykřikl Yakei, když jsem se náhle rozpřáhl a Mareo odletěl dozadu.
„Už mi to nikdy nedělej! Rozumíš?!“ vstal jsem na své roztřesené nohy a z vrchu se na něj díval.
Ještě jsem zatínal ruce v pěst, když se Mareo konečně posadil a držel se za bradu.
„Co jste si vlastně mysleli?! Dělat z lidí takové blázny! Víš, jak mi bylo?! Miluji tě, ale mám chuť tě za to zmlátit!“ křičel jsem na něj, když zlost z ublížení převládla nad všemi dalšími pocity.
„To mohu dosvědčit,“ ozval se vedle mne klidný hlas. „Vážně, Kenji vypadal, že do té strže skočí.“
„Kibine!“ otočil jsem se. „Co tu děláš?“
„Svoji práci, Kenji,“ pousmál se na mě a pak se otočil na Marea. „Vážně by sis zasloužil zmlátit. Ty i Kaida, že jste si tak nehezky s Kenjim pohráli. Půl dne seděl u strže a breč-“
„Mlč!“ chytl ho za pusu.
On se však jen usmíval a pěkně v klidu mou ruku silně stiskl a stáhl ji bokem. Jenže… Srdečný úsměv královského špeha mě ani trochu neuklidnil.
„Říkal jsem ti, že se máš vrátit na zámek, pamatuješ?“
„Tys o tom věděl taky?“
„Jo, věděl, ale nesouhlasil jsem s tím, takže mě prosím nemlať,“ znovu se zasmál a konečně mou ruku pustil.
„Promiň, Kenji. Vážně je mi to líto,“ postavil se Mareo a přistoupil k nám blíž.
Pod okem se mu tvořil červený flek, a zřejmě tam bude mít i pořádnou modřinu. Bylo to však málo za to, co udělali. Zasloužili by si víc. Ale…
I když jsem byl stále rozčílený, byl jsem i šťastný.
Mareo žije…
Chtěl jsem ho obejmout a být jen s ním. Vykašlat se na všechno, co se dělo kolem nás, a jen ho objímat. Ten pocit… ta směsice pocitů ovládající mé tělo se nedala nijak popsat.
„Zmrzneš,“ přehodil mi Yakei přes ramena hrubý přehoz. „Kde máš věci?“
„Tam,“ mávl jsem rukou někam za sebe.
Najednou jsem pocítil i ten chlad, který postupně procházel mým tělem, jako by mi říkal, že pokud se neobleču, budu toho litovat. Konečně jsem se vzpamatoval a rozhlédl se kolem sebe. Yakei sám byl už oblečený a další strážci, kteří prve přiběhli ve vlčím kožichu se již také oblékali do věcí, které měli uloženy v královském voze. Ten stál na svém místě, jen plachta byla na jedné straně zvednutá a vevnitř… Nikdo.
„Kde je král?“ podivil jsem se a přitiskl se k Mareovi, když ke mně došel a objal mě.
„Není tady. Cestuje jinudy,“ otřel se o mně tváří, jako by se omlouval za všechna příkoří, kterých se mi se zprávou o jeho smrti dostalo. „Pořád se chceš vrátit do vesnice vyhnanců?“ zeptal se mě šeptem.
Nedal jsem mu odpověď hned. Dělal jsem, že váhám s odpovědí, i když jsem byl již dávno rozhodnutý. Ale chtěl jsem ho nějak aspoň trošku potrápit.
„Já… já nevím,“ sklonil jsem hlavu, jako bych opravdu nebyl rozhodnutý.
„Kenji, je mi to vážně líto. Ale nešlo to jinak. Co mám udělat, abys mi odpustil?“ na moment zesílil své objetí.
„Nevím, proč bych se měl na zámek vracet. Když tam jsem, je to jedna pohroma za druhou. Mám pocit, že mě tam nikdo nechce,“ povzdechl jsem si na oko.
„Já tě tam chci,“ zazněla rychlá odpověď.
„Vždyť ani nemůžeme být pořádně spolu,“ připomněl jsem mu tím, jak probíhaly ty dny, kdy jsem byl na zámku.
Vážně žádné soukromí.
„Něco vymyslíme. Vrať se, prosím, se mnou,“ znovu mě pevně objal a políbil mě na krk.
„V žádném případě. S námi se vrátit nemůže,“ postavil se vedle nás Itachi. „Ještě jsme to neukončili a navíc… Kenji se vzdal možnosti být strážcem a dobrovolně odešel ze zámku. Ty, Mareo, musíš jet s námi. Dokud ti král nepodepíše milost, nemůžeš se jen tak promenádovat po venku. I když to byl plán, musí to král potvrdit, jinak by tě mohl jako zrádce kdokoliv zabít. Nezapomeň, že o tomhle vědělo jen málo lidí. Všichni ostatní mají za to, že jsi byl popraven za zradu.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si Mareo a pustil mě. „Musím jít s nimi, nedá se nic dělat, Kenji.“
„Koně už jsou tady, jakmile se zapřáhnou, jdeme na zámek a ty budeš ve voze,“ řekl ještě přísně Itachi Mareovi a pak se otočil na mě. „Ty se tu nepleť. Vrať se, kam chceš, ale s námi jít nemůžeš.“
„Vrať se prosím na zámek, Kenji. Nemůžeš jít s námi, ale moc bych si přál, aby ses vrátil.“
„Nevím, proč bych nemohl…“
„Prostě to nejde,“ přerušil nás znovu Itachi. „Nepatříš ke královské stráži. Dobrovolně ses vzdal toho být jedním z nás. Tys tady vůbec neměl být, a pokud neuposlechneš, vezmeme tě s sebou, ale jako zrádce.“
Podíval jsem se do místa, kam ukázal. Na zemi ležel zmrzačený Juro a nad ním stáli dva naši strážci. Byl poslední ze zrádců, který zůstal na živu, a drželi ho stranou od divokých vlků.
Bylo vidět, že mají chuť ho zabít. Prozatím neudělali, ale drželi se jen tak, tak.
„Měli jste mě nechat ho zabít. To on pomáhal Zenovi, když mě uvěznili v té kobce,“ zamračil jsem se a bezděčně jsem jeho směrem udělal dva kroky.
„Vím to,“ řekl tiše Mareo a s podmračeným pohledem se jemně dotkl mého rozbitého nosu. „A věř mi, že mu to neodpustím. Ale ty se prosím tě už vrať, Itachi to myslí smrtelně vážně a nechci, aby ses dostal znovu do problémů.“
Znamená to, že opravdu musím odejít? Znovu ztratit Marea z dohledu?
„Nechci…“ hlesl jsem. „Chci být s…“
„Nerozuměl jsi?!“ postavil se přede mne Itachi a výhružně se na mě podíval. „Jen nás tu zdržuješ.“
Když jsem se však nepohnul z místa, mávl rukou k jednomu ze strážců a ukázal na mě. Ten okamžitě pochopil, co se po něm chce, a s taseným mečem se blížil ke mně.
„Brzy se uvidíme, běž, Kenji,“ postrčil mě Mareo rychle směrem k cestě. „Já tu mám ještě nějakou práci, ale pak půjdu na zámek. Chci, abys tam byl, až se vrátím.“
„To je rozkaz?“ byl jsem překvapen jeho tónem. „Dobře. Když je to takhle, tak půjdu. Ale kam, to se rozhodnu sám.“
Všechna ta radost z toho, že je vedle mne, byla pryč. Znovu nastoupil pocit ublížení, protože tohle jsem opravdu nečekal. Mohl bych říct, že jsem se urazil.
Neskutečně jsem trpěl, když mi řekli o jeho smrti, a přesto jsem jim přiběhl na pomoc. A oni tohle?
Už jsem neřekl ani slovo. V tichosti jsem ze sebe shodil přehoz a změnil se ve vlka. Vyhnul jsem se Mareově ruce, kterou mě chtěl pohladit po hřbetě, a aniž bych se na kohokoliv z nich podíval, rozběhl jsem se zpátky k místu, kde jsem si uložil své věci.
„Přestaň trucovat. Jsi jak malé dítě,“ zaslechl jsem za sebou ještě Yakeiho hlas.
Dejte mi všichni pokoj. Nevíte, čím jsem si prošel, a tváříte se, jako byste všemu rozuměli. Nikdo z vás nechápe, jak se teď cítím.
Bylo mi to opravdu líto. Nejen, že jsem ani necítil vděčnost za to, že jsem tu byl a pomohl jim aspoň trošku. Ale zjistil jsem, že Mareo žije a přitom oni… on… Chtějí, bych odešel…
Když je to takhle… tak já jdu.
U kraje lesa jsem se přesto ještě na moment otočil. Jako bych se chtěl ujistit o tom, které rozhodnutí bude to správné. Zda jít na zámek, nebo se vrátit do vesnice vyhnanců, jak jsem původně plánoval.
Ale neměl jsem se ohlížet.
Kiichi právě objímal Marea. Usmívali se…
Něco si řekli, ale vzápětí se Mareův výraz změnil na děsivý, když zamířil k Jurovi a sklonil se k němu. Nemohl jsem slyšet, co mu říká, ale nejspíš to bylo něco, co Jurovi zkrátí život jen na pár minut. Jen na nezbytně nutnou dobu, než z něj dostanou to, co potřebují.
Bylo mi však jedno, co udělá s Jurim, kterého právě vytáhl za límec do kleku, protože já měl pořád před očima to, co udělal Kiichi.
Objímali se, usmívali se na sebe, zatím co mě poslali pryč. Proč? Má ho raději než mě?
Nechtěl jsem být už svědkem ničeho, co se na tomhle placu bude odehrávat. Bylo mi už jedno, jestli tam všechny divoké vlky, včetně Juriho, sprovodí ze světa. Potřeboval jsem jít pryč. Nevidět nic z toho…
Utíkal jsem s ušima přitisknutýma k hlavě. Snad abych ani náznakem nezaslechl nic, co bych nechtěl. Nebo z lítosti, co jsem viděl? Bylo mi z toho smutno a měl jsem chuť se zastavit a v nejbližším křovisku se stočit do klubíčka a kňučet.
Ale nechtěl jsem ukázat, jak jsem vůči Mareovi slabý. Jediný on mě dokáže dostat na kolena a vůbec nemusí použít pěsti.
Má Yakei pravdu, a já jsem pořád jen dítě? Nedospěl jsem ani trochu? Tak to všechno, co jsem doposud prožil, bylo k ničemu? Kdy mě budou ostatní brát vážně a budou mě respektovat? Ne… Není to tím, že jsem nedospěl. To oni se ke mně chovají jako k dítěti. To oni stále nepochopili, že jsem už dávno za hranicí toho, aby se tak ke mně přistupovali.
Nevím proč, ale tyhle myšlenky naprosto vytlačili ty, které jsem měl pro Marea. Najednou jsem pro něj neměl v hlavě místo, když jsem myslel jen na to, jak jsou ke mně nespravedliví. Opravdu jsem se cítil ublížený, protože ani nebrali v úvahu to, co jsem prožíval, když jsem Marea uviděl živého.
Bylo to, jako bychom se náhodou potkali mezi domky ve vesnici, na odpolední procházce. Prohodili spolu pár slov, řekli si ahoj, a zase šel každý jinou cestou. Jako bych byl obtížný hmyz, kvůli kterému se museli na pár minut zastavit, aby si popovídali o pěkném počasí.
Nechtěl jsem na tohle všechno myslet, ale nedalo se to. Umocnil to ještě i fakt, že po chvíli běhu jsem byl opět sám. Neslyšel jsem už žádné zvuky z jejich stanoviště. Pouze to tíživé ticho, které mě provázelo i předtím, když jsem tímto lesem procházel, s úmyslem vrátit se zpátky do vesnice vyhnanců. A když jsem vyběhl nahoru do svahu, kde jsem měl ukryty věci, bylo to ještě horší. Jako bych se v čase vrátil o půl dne zpátky.
Cítil jsem se najednou znovu sám. Opuštěný…
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Snad automaticky. Vypadalo to, jako bych byl stále na útěku do vesnice vyhnanců a nechtěl jsem, aby mě tu někdo našel. Bylo bezvětří a den se už dávno přehoupl do své druhé poloviny. Nebude trvat dlouho a setmí se…
Musím jít. Nemůžu tu znovu zůstat přes noc.
Změnil jsem se zpátky do lidské podoby, abych mohl vytáhnout své věci ze skrýše. I když jsem se je snažil podložit větvemi, přesto se vlhko od sněhu dostalo až na ně. Všechno bylo ledově studené a místy vlhké. A právě ty vlhká místa se zesilujícím se nočním mrazem začala tuhnout a namrzat. Třásl jsem se zimou, když jsem je v rukách několikrát promnul a pak je smotal v náruči, aby se trochu ohřály, než je na sebe obleču.
PO chvíli mi už jen zbývalo omotat onuce a nazout boty. Prsty na nohou mi už skoro mrzly, tak jsem je chtěl schovat do tepla co nejdříve. Zvedl jsem přehoz, abych ho přes sebe přehodil a mohl se posadit, když z něj vypadl bílý ubrousek.
Díval jsem se, jak se ve vzduchu přetočil, rozbalil se, a vypadlo z něj to nejdražší, co jsem si s vědomím Mareovy smrti, uschoval. Jeho hnědý cop jen trochu sklouznul na ušlapaném sněhu, a pak zůstal ležet kus přede mnou. Cuklo ve mně, jak jsem ho chtěl automaticky zvednout, ale zastavil jsem se.
Po chvilce jsem si s upřeným pohledem na něj oblékl přehoz. Byl studený a ten chlad, který se přilepil na mé tělo, mě zcela roztřásl. Myslel jsem si, že je to chlad.
Ale bylo to všechno jinak….
Najednou se mi podlomily kolena a já dosedl na zadek na klestí, které ještě před chvílí skrývalo mé věci. Díval jsem se na Mareův cop, který teď nabíral vlhko od sněhu, a najednou to na mě dolehlo. Všechen ten stres, to napětí z boje i z následujícího šoku, povolilo, a já se roztřásl ještě víc a rozbrečel se, jako malé vlče, které svými jemnými packami došláplo na ostrý kámen. Z očí mi tekly slzy proudem a nešly zastavit. Ruce se mi silně třásly, i když jsem si je tiskl na obličej, abych ten náhlý průchod citů zastavil. Ale byl to marný boj…
Mareo žije…
Pouze ta jediná myšlenka mi neustále lítala hlavou, jako bych si až teprve teď tuhle skutečnost naplno uvědomil. Nedokázal jsem se tomu bránit. Stejně jako předcházející den u strže, i tady jsem jen seděl a brečel. Ale tentokrát to bylo jiné. Nebyl to smutek, žal a bolest ze ztráty milované osoby.
Podobný pocit jsem měl i tenkrát, když jsem se dozvěděl, že táta, který odešel bojovat do města, je na živu. Ale teď to bylo o mnoho silnější. Naplno jsem si uvědomoval, jak silné city k Mareovi mám. Jak hluboce ho miluji… Slzy štěstí… Bylo jich možná daleko víc než u té strže, kde jsem nebyl schopen se ani zvednout a odejít. Rukávy jsem měl už vlhké od toho, jak jsem slzy neustále stíral, ale přesto jsem cítil to vlhko až na krku, kde jejich horkost rychle vyprchala a měnily se na malé ledové krupičky, které mi přimrzávaly ke kůži.
Připadal jsem si, jako bych se najednou ztratil z tohoto světa. Nevnímal jsem žádné zvuky ani pachy z okolí. Byl jsem to jen já a můj náhlý příval citů, který mě naprosto na nějakou chvíli ochromil.
Jen ten mráz, který na mě neúprosně útočil, mě pomalu začínal vracet do přítomnosti. Prsty na nohou mi začaly silně štípat, jak jsem je měl promrzlé skoro na kost.
Musím se obout, problesklo mi hlavou a konečně jsem se pohnul. Ještě jednou jsem si otřel oči i nos do rukávu a pak se natáhl pro onuce. Omotával jsem si je spíš po paměti. Po celou dobu, než jsem do nich zabalil nohy, a pak si obouval boty, jsem popotahoval a rozmlženýma očima sledoval Mareův cop, a v duchu se snažil vybavit jeho tvář. I když jsem se snažil uklidnit, přesto se mi na tváři tvořily namrzlé cestičky od slz, které si přeci jen ještě našly cestu ven.
Ještě chvíli jsem jen tak seděl, kde mi i na těch větvích začal zadek přimrzat k zemi, než jsem se konečně rozhodl natáhnout ruku před sebe a vzít tu vzácnost do svých zkřehlých prstů. Sevřel jsem ji v dlani… I přesto, že cop nějakou dobu ležel na zmrzlé zemi, teď mě hřál.
Byl jsem předtím šťastný, ale i rozzlobený. Chtěl jsem ten cop tady zahrabat hluboko do země, aby mi nepřipomínal to černé bolestné prázdno, které jsem cítil, když mi řekli, že byl Mareo popraven.
Ale…
Ubrousek navlhlý od sněhu nakonec znovu poskytl ochranu této vzpomínce. Schoval jsem ho do kapsy přehozu, když jsem se rozhodl, že si ho ponechám. Ne proto, abych si připomněl, jak moc mě to bolelo. Ale proto, abych si připomněl, jak moc Marea miluji a nechci, aby se už někdy něco takového opakovalo. Že dříve, než zase podniknu něco na vlastní pěst, tak se zastavím a dobře si promyslím, co udělám. Protože to, že jsem trpěl, byla částečně i moje vina, když jsem se bezhlavě vrhnul na sledování Zena.
Když jsem sešel ze svahu dolů a moje noha se dotkla cesty, byl jsem rozhodnutý.
Vrátím se, ale…
Ještě jsem se ohlédl za sebe, tam, kde jsem byl přinucen opět opustit Marea. Nebylo nic slyšet, všude bylo ticho a v té tmě jsem opravdu daleko nedohlédl. Byl už čas se vydat na cestu. Nechtěl jsem se s nimi potkat, až se budou vracet na zámek. Nechtěl jsem, aby mě zas od sebe odstrčili jako nějakou nepotřebnou věc a řekli, ty tu nemáš co dělat. Byla jen otázka času, kdy se ozvou jejich kroky a budou na dohled. Zřejmě bych už nedokázal jen tak odejít a Itachi by mě jisto jistě přitáhl do zámku jako zajatce.
A hlavně… Byl tam Kiichi. Vlk, kterému sice vděčím za svůj život, ale nemám ho rád. Zvlášť potom, co jsem viděl. Objímal mého Marea, a já to už nechci znovu vidět.
Měsíc už svítil vysoko nad hlavami, když jsem konečně došel k vesnici, přiléhající k hlavnímu městu.
Procházel jsem v tom nočním tichu mezi domky a rozhlížel se kolem sebe. Většina obyvatel už se uložila ke spánku, jen z mála oken skrz okenice prosvítalo světlo. Zastavil jsem se nedaleko jednoho z nich. I tady bylo vidět, že obyvatelé tohoto domu ještě nespí. Sálalo z něj teplo, když jsem se víc přiblížil ke dveřím. Nevěděl jsem, kde přespím a na moment jsem zapřemýšlel, že bych na ty dveře zaklepal a poprosil o nocleh. Jenže se má ruka zastavila…
Vědí vůbec, že je jejich syn na živu? Možná ano, možná věděli, že tohle je všechno jen hloupá hra a Mareův táta dobře zahrál svůj smutek. Ale… Co když ne. Co když ten výraz v jeho tváři, ty slzy, které polknul, když promluvil, byly pravé? A oni teď teskní, smutní za svým synem, nemají ještě žádné zprávy o tom, jak se věci ve skutečnosti mají, a já bych k nim přišel a požádal je o nocleh? Byl bych schopen to před nimi tajit? A… Věřili by mi vůbec, kdybych jim to řekl?
Když jsem z domu zaslechl šouravé kroky, které se blížily ke dveřím, rychle jsem se stáhl. Zaběhl jsem za nebližší domek a tiše pozoroval, jak se otevírají dveře a v nich stojí Mareův otec.
„Vím, jak moc si přeješ, aby se nám vrátil,“ vyšel jeden krok na verandu, rozhlédl se, a pak se vrátil zpátky do tepla. „Ale nikdo tu není, Nori. Asi se ti něco zdálo, není možné, aby se…“ jeho slova utichala, když se dveře opět zavíraly.
Píchlo mě z toho u srdce.
Takže to nepředstírali. I oni byli vystaveni tomu, co já. Věří, že jejich syn byl popraven.
Chtěl jsem vběhnout dovnitř a vykřičet všechno to tajemství, aby se už víc netrápili. Dokonce jsem udělal i krok dopředu, ale nakonec jsem se zastavil. Bylo mi jich neskutečně líto, ale nemohl jsem. Ne já, ale Mareo s tátou tohle musí vyřešit sami…
Od téhle chvíle jsem znovu pocítil tu zlost, která mě na nějaký čas opustila. Vrátila se zpátky, když jsem viděl, že nejsem sám, kdo tady trpěl. Ať už to bylo pro dobro krále a tohoto rodu, nedokázal jsem jim to v tuhle chvíli odpustit.
Vystoupil jsem ze stínu a po cestě ozářené měsícem, jsem se vydal nahoru k městu.
Čím víc jsem se blížil k zámku, tím víc smíšené pocity jsem měl. Chtěl jsem tu být, až se Mareo vrátí, ale zároveň jsem se stále zlobil. Když jsem byl bráně na dohled, zpomalil jsem. Otočil jsem se zpátky k vesnici a našpicoval jsem uši. Zaposlouchal jsem se…
Jen velmi nepatrně mé uši zaregistrovaly zvuk kroků a ržání koní. Blížili se k vesnici… Nebude trvat dlouho a budou tady.
Otočil jsem se zpátky k bráně a rychlým krokem k ní došel. Stráž, která měla noční službu, hned zbystřila.
„Co tady chceš?“ zastavil se jeden z nich za zavřenou bránou a promluvil na mě skrz mříže.
„Jdu za otcem…“ zastavil jsem se také. „Za Kaidou, velitelem str-“
„Vím, kdo to je,“ přerušil mě. „Ale pokud je mi známo, odešel jsi a tady už nemáš co dělat. Pokud po otci něco chceš, vrať se ráno a požádej si o vpuštění do zámku, jako každý jiný. To, že jsi jeho syn, neznamená, že si budeš dělat, co chceš. Jsi na tom stejně, jako ostatní,“ mávl rukou směrem k městu.
Netušil jsem, že budou problémy. Myslel jsem, že když řeknu, že jdu za tátou, že mě pustí. Ale co jsem mohl čekat…
Nechtěl jsem se hádat, ale také jsem tu nechtěl přijít za bílého dne. S povzdechem jsem tedy sáhl do vnitřní kapsy přehozu a vytáhl to, co mě opravňovalo vstoupit. Prostrčil jsem ruku skrz mříž a čekal, až si převezmou tu listinu, kterou mi táta na rozloučenou ještě stihl dát.
Strážce jen chvilku hleděl, ale pak si listinu vzal. Přiblížil se k louči, aby na ni lépe viděl. Vypadalo to, jako by si ji četl přinejmenším třikrát, než uvěřil tou, co tam bylo napsáno. Ukázal ji ještě druhému strážci, aby bylo jasno a pak přistoupil zpátky k bráně. Ta se s tichým zaskřípáním pootevřela. Jen tolik, abych mohl projít.
„Měj to u sebe. Je možné, že tě ještě budou chtít zastavit další, co jsou na službě,“ podal mi strážce listinu zpátky. „A rozmysli si, co vlastně chceš. Jeden den utečeš a druhý den se vrátíš. Možná si to nemyslíš, ale takhle to nejde donekonečna. Taky se může stát, že ti jednou už vážně nedovolí vrátit se zpátky, kdybys zase chtěl vzít do zaječích.“
Tiše jsem si vyslechl jeho proslov. Bylo mi jedno, co říká. Vrátil jsem se a přesto nevrátil.
Mám povolení být na zámku, tak proč toho nevyužít. A navíc… Ať si mudruje, jak chce. Za chvíli stejně bude mít plné ruce práce, protože hluk přicházející skupiny zesiloval každým okamžikem.
„Běž rovnou za Kaidou a nikde se neprocházej. Jen by ses tu zbytečně motal,“ ukázal ještě rukou k ubikaci strážných, ale hned na to, už pozorně sledoval cestu.
Nejspíš věděl, kdo se vrací, protože se ten druhý hned rozběhl do zámku, aby ohlásil příchod strážců a sněžných vlků.
Opravdu bylo načase se stáhnout. Spěšným krokem jsem zamířil na ubikaci strážných. Jen u dveří mě ještě zastavili, ale já jen zvedl ruku a ukázal propouštěcí listinu. Bez problémů a zbytečných otázek mě pustili dál. Bylo vidět, že noční klid, který tu panoval, byl narušen. Z části, kde jsou pokoje strážných se začaly ozývat hlasy víc, než bylo v tuhle dobu obvyklé. Byli připraveni na příchod skupiny sněžného krále.
Jen co jsem došel na místo, kde se jedna část zámku propojovala s jinou, odbočil jsem. Nešel jsem rovně k pokojům, ale zamířil jsem do odlehlé části, kde jsem už jednou byl. Nechtěl jsem se s nikým setkat, a hlavně ne s tátou… Ne teď…
Měl jsem strach, že tenhle plán nevyjde a ten člověk, za kterým jsem mířil, mě zabije hned, co se objevím u jeho dveří. Ale musel jsem to udělat. Tohle bylo to jediné, co mě v tuhle chvíli napadlo.
Rychlým krokem jsem došel do prostorné chodby, kde byly jen dvoje dveře. Ty velké byly stále otevřené, ty menší zavřené. Doufal jsem, že tam Manzo bude. Při vzpomínce na naše první setkání jsem se bál, jak bude reagovat, ale přesto jsem se před těmi dveřmi zastavil a opatrně jsem zaklepal.
Když se chvíli nic neozývalo, zaklepal jsem znovu, o něco důrazněji a rychle jsem se odsunul bokem.
„Kdo zas, do prdele, otravuje?!“ ozvalo se zevnitř, ale chvíli na to jsem zaslechl kroky, které se blížily ke dveřím. „Jestli jsi to ty, Kaido, tak se připrav na smrt!“
Dveře se rozletěly tak silně, že narazily do stěny.
Ještě že jsem si stoupl na druhou stranu.
„Tak, kdo tu otravuje uprostřed noci! Svoji práci jsem udělal, tak mě nechte vyspat!“
Na chodbě se objevil obrovský stín, když Manzova mohutná postava zabrala celou šířku dveří. Se staženými půlkami jsem se díval, jak se pomalu otáčí směrem ke mně. Přikrčil jsem se, když se jeho napřažená ruka se zastavila kousek od mého obličeje.
„Om… omlouvám se…“ couvl jsem o krok.
Jeho tvář vypadala děsivě, stejně jako tenkrát. Jeho černé vlasy, na některých místech sežehnuté ohněm, měl rozježené a vypadal vážně jako někdo kdo přišel z podzemí, které obývají jen ti nehorší ďáblové. Musel jsem zaklonit hlavu, abych mu viděl do obličeje. Celkově opravdu vypadal děsivě, ale jeho černé oči, s kterými se setkal můj pohled, vyzařovaly zvláštní teplo.
Najednou jsem se ho přestal bát, i když jeho velká tlapa byla stále blízko mé hlavy a bez problému by pod ní schoval celý můj obličej.
„Kaidův prcek,“ povolil napětí a svěsil ruku podél těla.
„Pr… prcek?“ zakuckal jsem se.
Je pravda, že byl Manzo obrovský. Ještě nikdy jsem mezi vlky nikoho takového neviděl. Ale já si nepřipadal zrovna jako mrně. A taky jsem byl překvapen, že si mě zapamatoval, když mě viděl jen na malý okamžik, a to mu ani nikdo neřekl, že jsem velitelův syn.
„Velitel něco potřebuje a bál se přijít sám?“ založil si ruce v bok a pátravě se na mě podíval. „Pokud vím, tak dneska má přijet král Senichi, že by Kaida na něco zapomněl?“
Když si zívl, měl jsem pocit, že jeho by velká pusa bez problémů spolkla celé jablko i se stopkou.
Byl jsem jeho postavou a vzezřením tak fascinován, že jsem zapomněl odpovědět.
„No, nejspíš to bude něco jiného, jak se tak na tebe dívám. Odkud jsi přišel?“ dopadla najednou jeho velká ruka na mé rameno. „Proč vlastně nejdeš do pokoje? Jsi celý studený, musel jsi být venku pěkně dlouho,“ sevřel mi to rameno a já měl pocit, že po jeho stisku bude tak dva dny nepoužitelné.
„Potřebuješ přebrousit meč?“ pohlédl dolů k mému pasu. „Jestli jo, tak mi ho tu nech, a já to udělám, až se vyspím.“
„Jo… ne… vlastně potřebuji…“
„Tak co? Nějak nevím, co si z toho vybrat,“ rozesmál se na celé kolo.
Jeho smích se s ozvěnou několikrát vrátil, když se odrážel od stěn. Normálního člověka by to vyděsilo, ale já byl, sice ještě nervózní, ale klidný. Stačil mi ten pohled do jeho očí a věděl jsem, že to není zlý člověk.
„Chtěl jsem tě o něco poprosit. Požádat, jestli bych… no…“ podrbal jsem se na hlavě. „Mohl bych u tebe zůstat? Aspoň na nějaký čas?“ vyhrkl jsem ze sebe rychle poslední dvě věty.
Manzo se přestal okamžitě smát a jen na mě překvapeně hleděl.
„U mě… přes… přespat?“ vysoukal ze sebe. „Nikdo ještě za mnou s tak troufalou žádostí nepřišel. Musím říct, že máš odvahu, anebo jsi zoufalý. Tak co z toho to je?“
„No… asi to druhé,“ sklonil jsem hlavu. „Původně jsem chtěl odejít, když mi řekli, že Marea popravili…“
„Jo, o tom jsem slyšel. Dost blbá věc,“ podrbal se Manzo ve svých rozježených vlasech. „Ty a Mareo…“
„Jo…“ odpověděl jsem krátce. „A právě proto nechci být nahoře. Vzdal jsem se možnosti být strážcem. A víš, když jsem tak nad tím přemýšlel, tak ani nevím, jestli bych to chtěl dělat. Chtěl jsem jít zpátky do vesnice vyhnanců, ale okolnosti se změnily, tak jsem tady. Jenže, zlobím se na tátu, a proto se nechci ani vrátit zpá-“
Manzovo chování se změnilo jako mávnutím proutku. Najednou jeho děsivý zastrašující výraz zmizel a tvářil se spíš jako někdo, kdo chápe, čím jsem si prošel. Řekl bych, že v tom byl i náznak starostlivosti…
„Pojď dovnitř. Ohřeješ se, udělám ti horký čaj, a pak si můžeme povídat třeba až do rána,“ chytl mě znovu za rameno a prostrčil mě otevřenými dveřmi dovnitř.
Ocitl jsem se v místnosti, která obydlí nepřipomínala ani v nejmenším. Všude, kam jsem se podíval, ležely meče, nebo jejich kusy, okovy, sem tam i štíty, kterých ale nebylo moc, protože je vlci používali jen výjimečně. V malých stojanech byly zasunuty dýky, a vedle nich na stole ležely nože, které čekaly na to, až je Manzo opraví a přebrousí. Drátěná oka, skoby menší i ty větší, stojany na svíce či louče, které také nutně potřebovaly opravu. Na policích ležely kladiva a kleště různých velikostí a různé další nástroje, které každý správný kovář potřeboval.
Menší a větší kovadlina určovaly střed celé místnosti a v rohu byly dvě židle, které zřejmě sloužily k odpočinku při práci, protože tu jinak nic, co by připomínalo normální nábytek, nebylo. Všechno to doplňovala zvláštní vůně a chyběla tu už jen kovářská výheň a bylo by to dokonalé.
Kdyby za mnou nebouchly dveře, jen bych stál a fascinovaně se rozhlížel kolem sebe, stejně jako tenkrát, když jsem poprvé vstoupil do zbrojnice.
„Tohle slouží jen jako menší skladiště, a opravuji tady věci, které stačí vyklepat a nepotřebují výheň,“ zastavil se Manzo vedle mne a také se po svém malém království rozhlédl. „Všechno ostatní dělám v kovárně, která je vzadu v zámecké zahradě. Líbí se ti to?“ Sklonil se před můj obličej a usmál se.
„No… jo,“ přiznal jsem.
„Tak pojď dál,“ ukázal na další dveře a sám už k nim šel.
Když jsem vešel do druhé místnosti, byl jsem překvapen stejně, jako když jsem byl v té první. Čekal jsem tu hodně věcí, možná nepořádek, ale měl tu uklizeno a všechno mělo své místo. Jedná věc, která byla rozházená, byla velká postel v rohu. Místnost sama o sobě byla obrovská. V pohodě by se z toho daly udělat dva pokoje. Manzo tu měl prakticky vše. Část, kterou používal jako ložnici na jedné straně a část, kterou používal jako kuchyň na druhé. I tady, stejně jako ve zbrojnici a vedle v pokoji, byl vysoký strop, kde skoro nahoře byly dvě menší okna, skrz které sem prosvítalo světlo, když byl den. Velký bytelný stůl stál uprostřed a u něj tři židle. Ale přeci jen tu bylo něco jiné než v běžném obydlí. Nedaleko krbu stála pohodlná pohovka a před ní medvědí kožešina. Nebýt té pohovky, bylo by to, jako být před krbem v Saburově domku.
„Dej si věci sem,“ ukázal Manzo na veliký proutěný koš, stojící vedle skříně z hrubě opracovaného dubového dřeva. „Uvařím čaj a ty se zatím vysleč a ohřej se.“
Došel ke krbu, trochu rozhrábl oheň a přihodil pár polen.
„Sedni si sem,“ ukázal na pohovku, když viděl, že se chystám jít ke stolu. „Je to lepší. Většinou, hlavně v zimě, je tu dost chladno. Přece jen jsou tu hodně hrubé stěny.“
Došel jsem k pohovce a přejel jsem dlaní po té jemné látce. Byla opravdu nádherná, a já neměl odvahu si na ni sednout. Byl to kus nábytku, který sem prostě nepatřil. Byl jiný než ostatní, jednoduše zpracované a strohé.
„To jsem dostal od krále,“ pousmál se Manzo, když mě viděl. „Ale neboj se a sedni si, Nekousne tě.“
V momentě, kdy řekl, že pohovku má od krále, skoro jsem se jí poklonil, jako by to byl král samotný.
„Tak si sedni,“ zasmál se Manzo už nahlas a plácl mě po zádech, abych se konečně pohnul.
Usadil jsem se do toho pohodlí a nohy natáhl před sebe, blíž k ohni.
„Klidně si sundej boty, lépe se ti tak prohřejí nohy.“
Poslechl jsem ho na slovo. Měl jakousi vrozenou autoritu, které nešlo odporovat. Pokud by mi něco podobného řekl Itachi nebo Kiichi, nejspíš bych se na ně ušklíbl a myslel si svoje. Sundal jsem si boty a onuce nacpal do nich. Postavil jsem je blíž ke krbu, aby z nich vyprchalo vlhko a znovu jsem se pohodlně usadil. Bylo to příjemné, jak teplo z ohně ohřívalo mé chodidla, a to pomalu postupovalo víc nahoru do celých končetin a do těla.
„Jak jsi starý?“ prohlédl si mě Manzo zkoumavým pohledem, když zavěsil kotlík s vodou nad oheň. „Jsi hubený, ale šlachovitý a pevných svalů,“ podíval se na svoji dlaň, kterou mě před chvílí poplácal po zádech.
„Vlastně… před dvěma dny to byla osmnáctá zima,“ sklonil jsem hlavu a zadíval se na své ruce.
Několikrát jsem si promnul prsty, když jsem si uvědomil, že nechybělo mnoho, a ani bych se nedožil dalších dní. A vstup do svého osmnáctého roku jsem „oslavil“ zprávou o Mareově smrti. Nikdy jsme tento den nějak extra neslavili. Máma pouze uvařila něco dobrého a táta mě poplácal po zádech. Jen ve svých patnácti letech jsem od něj dostal meč, když uznal, že je čas na to, abych se připravil na život dospělého vlka. Jenže… Jako dospělého mě zřejmě nikdy neviděl a navíc… Raději bych ten meč než slyšet to, že Mareo byl popraven. V tom zoufalství jsem úplně zapomněl na to, že jsem zase o jedno léto starší.
„Tak to bychom měli oslavit,“ došel Manzo ke stolu, popadl ho do svých velkých tlap, a jako by nic nevážil, přenesl ho blíž k pohovce.
Postavil na něj velkou konvici, z které se roznesla po celé místnosti úžasná vůně, když do ní nalil vřící vodu. Už jsem pil spoustu odvarů, ale nikdy nic tak krásně nevonělo.
„To je taky od krále a myslím si, že se to teď hodí,“ přikyvoval Manzo, když i on sám přičichnul ke stoupající páře, až mu vlasy zvlhly a přilepily se na čelo.
Zašel ještě k polici, která sloužila pro přípravu jídla, a z krabice, která na ni stála, vytáhl na talíř několik kousků koláče. Poskládal je na větší tác a pak je přidal na stůl k ostatním věcem.
„Ber si, co chceš,“ ukázal na všechno, co připravil. „Počítám, že si toho poslední dobou moc nepojedl, co?“
Zrudnul jsem, kdy mu místo mě odpověděl můj žaludek. To zakručení se opravdu nedalo přeslechnout. Podíval jsem se na stůl. Byly tam ty nejlepší kousky masa, krásně vypečený chléb, a teď i ten nádherně vonící koláč.
„Tak se neupejpej a jez,“ plácl mě znovu přes záda a sám se natáhl pro ten největší kus masa.
„Tak povídej, co se vlastně stalo, že trucuješ a nechceš jít za tátou?“ zeptal se po chvíli, když jsem si aspoň trochu naplnil žaludek a cítil se o mnoho lépe. Upíjel jsem odvar z té zvláštní směsice bylin, kterou pije samotný král, a měl jsem pocit, jako bych byl v tu chvíli v samotném královském křídle, zvlášť, když jsem seděl na té pohodlné pohovce.
Chvilku jsem přetáčel hrnek v ruce, díval se, jak se tvoří vlnky, a přemýšlel, odkud mám vlastně začít.
Bál jsem se toho, že to Manzo nepochopí a první co udělá, bude, že mě osobně dokope do části, kde mají strážci pokoje a za límec mě dotáhne před tátu.
„Má to co společného s Mareovou smrtí?“
Tenhle Manzo měl dobrý odhad. Na první pohled by si člověk řekl, že ho nic kolem nezajímá. Že je to jen kus chlapa, který nemyslí, jen udělá, co se mu přikáže, a stačí mu, že má co jíst, a kde se vyspat.
Ale opak byl pravdou. Už to, jak se ke mně choval, mi dalo najevo, že je jiný.
Pootočil jsem hlavu, abych na něj viděl. Potřeboval jsem ten pohled do jeho očí, abych se ujistil, že jsem se nemýlil. Byť černé jak uhel, přesto to teplo v nich stále bylo.
„Chtěl jsem se vrátit k vyhnancům, když mi řekli, že Marea popravili,“ konečně jsem se odhodlal a začal mluvit. „Jenže se cestou stalo něco, co mě donutilo se vrátit.“
Odmlčel jsem se, protože jsem nevěděl, jak dál pokračovat.
Kolik toho Manzo ví? A ví vůbec něco?
„Mrzí mě, co se Mareovi stalo. Stejně si myslím, že to bylo unáhlené. Měli ho nejdříve pořádně vyslechnout. Dát mu víc času, a ne ho hned odsoudit k smrti. Ani mně se to nelíbilo, a věř mi, že jsem si k tomu řekl své,“ zamračil se Manzo a snad bezděčně pohladil pohovku, jako by tím gestem chtěl něco naznačit. „Chápej, že je tvůj táta velitel a musel krále poslechnout. Za to se na něho zlobit nemůžeš.“
„No, ono je to trochu komplikovanější,“ postavil jsem hrnek na stůl.
Tak Manzo zřejmě neví nic z toho, co se tu děje. Anebo ví jen něco, a tohle mu zůstalo utajeno, stejně jako ostatním. Nemůžu mu říct, proč jsem se vrátil, když ještě zatím nikdo neví, že je Mareo na živu. Ani jsem nevěděl, jak to teď bude probíhat, než ho král „omilostní“ a jak dlouho to může trvat.
„Hele, když o tom nechceš mluvit, nemusíš. Ale myslím si, že by nebylo na škodu, kdybyste si v klidu promluvili, co?“
„Možná někdy. Teď určitě ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Proč?“
„Protože kdybych se s ním teď viděl, neudržel bych se. Mám chuť ho zmlátit… Ale je to můj otec, proto potřebuji nejdříve vychladnout. Kdybych ho viděl, hned by mi to připomnělo všechno, co se doteď stalo, a vážně bych mu musel jednu vrazit za to, co mi udělali.“
„Udělali?“ zeptal se skoro okamžitě Manzo a zvědavě se na mě podíval. „Měl v tom prsty ještě někdo další kromě Kaidy?“
„V čem?“ zasekl jsem se, a protože jsem si ani neuvědomil, že jsem použil slovo udělali místo udělal.
„Co v čem?“
„No říkal jsi, že v tom měl prsty někdo další kromě táty, a já nevím, co jsi tím myslel,“ odpověděl jsem. Chtěl jsem nějak zamluvit to moje přeřeknutí.
„Jak se jmenuješ? Vím, že jsi Kaidův syn, vidím tě už podruhé a sedím tu s tebou a klábosím, ale pořád nevím, jak se vlastně jmenuješ, a nechci na tebe pokřikovat hej ty.“
Zdá se mi to, nebo to Manzo pochopil a schválně začal mluvit o něčem jiném?
„Kenji.“
„Pěkné jméno.“
„Tohle jméno mám od bratra. Ještě, než mí rodiče museli odejít do vyhnanství, tak prý Saburu vždycky říkal, že až bude mít jednou bratra, tak by chtěl, aby se jmenoval Kenji. Tak proto mě tak pojmenovali.“
„A co je se Saburu? Viděl jsem ho naposledy, když ho uvěznili, a pak jsem jen slyšel, že se mu podařilo utéct.“
„Bratr zemřel,“ znovu jsem při té vzpomínce sklonil hlavu. „Zabil ho jeden ze zámeckých strážců, když pronásledovali Tameho.“
„To je děsně komplikované. Tolik věcí se stalo a jak to nakonec dopadlo? Spousta životů mohla zůstat ušetřena. Velitel byl zrádce… Jsem rád, že ho král zabil.“
„Jo, nebýt jeho, tak bych mohl vyrůstat tady už odmalička,“ povzdechl jsem si.
„Hele, teď tu možnost máš, tak proč ji nevyužít? Promluvíš si s Kaidou, udobříte se a bude-“
Nestihl doříct, co bude. Jeho poslední slova přerušilo silné zabouchání na dveře. V tom tichu se to rozléhalo jako hřmění bouře. Už jsem se nedivil, že Manzo začne vždycky nadávat a je vzteklý, když někdo na něho takhle tluče.
„Kolikrát jim mám říkat, aby tak na ty dveře nemlátili. Si myslí, že jsem hluchý, nebo co? Jsi snad první člověk, který normálně zaklepal. No, možná proto jsem tě nezabil hned mezi dveřma,“ zasmál se, když viděl můj pohled.
Vážně… Měl jsem v tu chvíli pocit, že můj strach zabouchat na dveře mi vlastně zachránil život.
„Nemůže to počkat do rána?!“ zařval Manzo, když se znova ozvalo zabouchání.
Poskočil jsem, jak jsem se lekl. Jeho hlas byl takhle zblízka ještě silnější, než když člověk stojí na druhé straně dveří.
„Je to nutné!“ ozvalo se z chodby, a já neomylně poznal tátův hlas.
Manzo se na mě podíval, když jsem se podvědomě skrčil.
„Jako moc?!“ zařval znovu ke dveřím. „Ani král si nedovolí na mě takhle bušit uprostřed noci!“
„Já nejsem král a neštvi mě a vylez, nebo si pro tebe dojdu!“
Rozbušilo se mi srdce po tátových posledních slovech. Bylo jasné, že je nevrlý, že ho něco naštvalo, nebo prostě je hodně unavený a tím pádem nepříjemný. Kdo ví, jestli spal, a kolik teď bude mít práce, když se vrátili strážci jak naši, tak ze sněžného rodu.
Ať už to bylo, jakkoliv, nechtěl jsem, aby mě tu táta našel. Nebyl opravdu ve své kůži, a tohle by našemu setkání vůbec neprospělo. Bylo by to poprvé, co bych jen tak nestál. Nejspíš bychom do sebe už opravdu skočili, protože tu zlost na něj jsem v sobě pořád měl.
A ta pohroma se blížila každým okamžikem…
„Jdu dovnitř! Nebudu tu čekat až do rána!“