Nevím, kolik jsem ztratil času, než jsem se rozmyslel co dál. Než jsem ještě narychlo pohladil ty vlasy svázané do copu, kdy ani nektar divokých včel se nemůže rovnat jejich nádherné barvě, a pak je uschoval s tím, že se pro ně vrátím…
Určitě se musím vrátit. Tolik lidí mi už několikrát zachránilo život a já nechci zklamat tím, že umřu hned v prvním boji. Ale… Teď mám možnost jim jejich laskavost oplatit. Aspoň v to doufám. I kdybych měl pomoci zachránit, byť jen jediný život, určitě mi to za to stojí.
Měl jsem několik nápadů, ale ze všech zůstal jeden jediný, s kterým jsem teď běžel vpřed, netušíc, jak to všechno dopadne… Mohl jsem jen doufat, že to nakonec nebude tak zlé, jak jsem si myslel. Ale podle toho, co jsem viděl a vytušil z chování divokých vlků, zatím zůstává jen u zoufalého přání…
Ve svém hnědo černém vlčím kožichu jsem běžel po jejich stopě. Nebyl problém ji najít. Jejich skupina byla hodně početná a jejich silný specifický pach se nedal s ničím splést. Nebyli až tak opatrní, jako kdyby šel třeba jen jednotlivec, přesto si hlídali, aby se neprozradili ničím dřív, než dorazí tam, kam potřebovali. Při každé změně větru změnili i oni směr chůze, aby se jejich pach nedonesl k těm, které pronásledovali. Jejich cesta tak byla delší, ale mně to dávalo výhodu.
Po nějaké době jsem je skoro doběhl. Nechával jsem si odstup a stejně jako oni, i já se snažil, aby mě neucítili. Podle toho, jak jsem vypozoroval, si ale nejspíš byli jistí, že za nimi nikdo nejde. Zajímalo je pouze to, co bylo před nimi.
Když jsem silněji zacítil pach našich strážců, nemusel jsem se už držet vzadu. Opatrně jsem vyběhl zpět do svahu, abych měl divoké vlky pod sebou. Teď už jsem nemusel být tak moc opatrný, protože se můj pach ztratil ve směsicí těch, kteří šli před námi.
A ten sílil každým okamžikem…
Když jsem byl strážcům na doslech, zpomalil jsem. Nechtěl jsem mezi ně hned vběhnout a dělat povyk pro nic za nic. Navíc… Byl tam Itachi a Kiichi, kteří by mi ani nemuseli věřit. Byl ta Juro a určitě další zrádci.
Co bych jim asi tak řekl, aby mě poslechli? Věřili by mi, že se za nimi žene velká skupina divokých vlků?
Zastavil jsem se, když jsem je zahlédl. Svah se snižoval až do úplné roviny, kde se na menším prostranství celá skupina zastavila. Vypadalo to, jako by odpočívali. Nebo na někoho čekali? Sem tam se některý z nich pohnul dopředu, popošel kus cesty a zase se vrátil.
Přestal jsem sledovat, co se děje přede mnou a ohlédl jsem se zpět. Došlo mi, že neslyším a ani nevidím divoké vlky.
Zavětřil jsem. Jejich pach jsem cítil jen velmi slabě. Opravdu si dávali pozor.
Nebo… Že by nakonec šli někam jinam? Proč jsem vlastně ještě nenarazil na některého z těch, co byli změněni ve vlky?
Bylo to celé zvláštní. Teď by měli opravdu možnost zaútočit a lehce by si se strážci poradili.
Tak proč tu ještě nejsou? A proč strážci stále setrvávají na místě?
Nakonec mi to nedalo a opatrně jsem se mezi stromy proplížil kus cesty zpátky. Netrvalo dlouho a měl jsem je na dohled.
Také se zastavili. Ale nevypadali na to, že by odpočívali, či se rozhodli jít jiným směrem. Neustále byli v pohotovosti a ani jeden z nich si nesedl, nebo si jakkoliv odpočinul, či doplnil síly jídlem.
Byli napjatí a nervozita z nich sálala až ke mně. Nejen nervozita… Cítil jsem i tu bojechtivost, tu krvežíznivost, a všichni měli pohled upřený dopředu k místu, kde se zastavili strážci, byť na ně nedohlédli.
Co to má znamenat? Proč stojí? Na co čekají?
Náhle zbystřili. Jejich pohyby hned naznačily, že jsou připravení okamžitě zaútočit. Všichni do jednoho se zaměřili na jedno místo.
Také jsem se tam podíval.
Chvilku mi trvalo, než jsem si všiml šedé šmouhy proplétající se mezi stromy a křovím. Byl to jeden z vlků, kteří se od nich odpojili, a teď se k nim vrátil zpátky. Zamířil rovnou k jednomu, který už na pohled budil opravdu velký respekt, a s největší pravděpodobností byl jejich vůdce. Všichni ostatní se jen tiše stáhli kousek dál.
Neslyšel jsem, o čem mluví. Byli hodně daleko, a kdybych se přiblížil jen kousek, našli by mě.
Přemýšlel jsem, zda ještě setrvat na místě, nebo se vrátit blíž ke strážcům. Než jsem se však rozhodl, celá skupina, aniž by někdo vydal jakýkoliv povel, se náhle pohnula. Nevraceli se, nerozhodli se jít jiným směrem. Rozběhli se tam, odkud přiběhl jejich vlk. Směrem ke strážcům…
Na moment jsem byl ohromen, jak divocí vlci fungují i bez toho, aniž by na ně někdo pokřikoval rozkazy… Bylo jich hodně, ale přitom reagovali jako jeden.
Když jsem se vzpamatoval, okamžitě jsem byl na všech čtyřech a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Oni se dali do pohybu. A tak najednou. Nešli pomalu. Opravdu se rozběhli…
Teď už nebylo pochyb. Rozhodli se zaútočit.
Ale proč sakra čekali?
Zaváhal jsem. Byl jsem tak udiven jejich náhlým jednáním, že během chvilky se dostali přede mne. Rychle jsem vyběhl. Chtěl jsem je předběhnout, ale v místě, kde se snižoval svah, se rozptýlili mezi stromy na obou stranách cesty a já už neměl možnost mezi nimi nepozorovaně proklouznout. Uzavřeli mi cestu ke strážcům. Musel jsem zpomalit, protože já ve své vlčí podobě byl rychlejší než ti, kteří používali lidské nohy. Nechybělo mnoho a vběhl bych přímo mezi ně. Jediný volný prostor teď byla cesta.
Stále jsem jim byl v patách a přemýšlel, jak se dostat před ně, když náhle všichni vytáhli meče a rozběhli se naplno, nehledíc už na to, zda se prozradí či ne. Už se neohlíželi, nesledovali, co se děje za nimi. Běželi s plným nasazením a hlavně… s velkou jistotou, že překvapení bude na jejich straně.
Bylo zle. Měl jsem vyběhnout dříve i za cenu, že by na mě přišli. Měl jsem strážce varovat. Zbytečně dlouho jsem vyčkával…
Už jsem na nic nečekal a rozběhl se přímo po cestě. Bylo jedno, zda mě někdo uvidí, či ne. Teď, když jsem slyšel křik a první údery meče, jak na sebe naráží, už byla opatrnost zbytečná.
Doběhl jsem po cestě až na hranici volného prostranství, kde předtím zůstali strážci stát. Chtěl jsem se vrhnout mezi ně, pomoc jim aspoň nějak, ale zůstal jsem stát, šokován tím, co jsem viděl.
Ten počet bojujících mužů se několikanásobně zvětšil. Nebyli to už jen strážci ze zámku a divocí vlci. Mezi těmi všemi bojovníky se ve větším počtu leskly bílé vlasy dalších.
V tu chvíli, byť jsem stále byl nechopen se ohromením pohnout, mi to došlo. Už mi bylo jasné, na co strážci čekali a hlavně… Proč čekali i divocí vlci, a proč jich sem přišlo tolik.
Byli to sněžní vlci. Doprovod krále Senichiho, na kterého tak v zámku netrpělivě čekali.
Nebylo pochyb.
Jedině náš král, když se vypraví na návštěvu ke spřátelenému rodu, používá krytý povoz tažený koňmi. A tenhle povoz byl před pár dny našim králem vyslán do království sněžných vlků, jako důkaz úcty…
A právě kolem něho se utvořila velká skupina bělovlasých, která ho bránila. Jen s velkými problémy udržovali koně v klidu. Hrozilo, že se splaší a pohroma bude ještě větší. To, co by nedokázali divocí vlci, dokončili by splašení koně.
Sněžní vlci bránili další dva, kteří se snažili rychle koně uvolnit. Jen stěží se jim to povedlo a povoz ještě popojel kousek dopředu, než se kola zabořila do hlubšího sněhu, a konečně se zastavil.
To všechno se seběhlo strašně rychle. Nebyl jsem schopen udělat v tomhle momentě nic víc než jen tupě zírat na to, co se přede mnou děje. Jen na poslední chvíli jsem uskočil, když se kolem mne jeden z koňů tryskem prohnal a vzápětí zmizel někde mezi stromy.
Znovu jsem se zaměřil na bojující vlky. I když tu byl i ozbrojený doprovod sněžných vlků, měli ti divocí stále převahu. Přesto se zdálo, že je jejich boj vyrovnán.
Divocí vlci se ale nevzdávali. Jejich cíl, podle toho, jak postupovali, byl jediný. Dostat se ke králi…
Zdálo se, že tomu naši i sněžní strážci zabrání. Ale v jednu chvíli se to zvrtlo.
Zrádci…
Náhle obrátili své meče proti svým. S výkřikem se jich pár svezlo k zemi, když na ně nečekaně zaútočili z jejich vlastních řad. Bylo jim jedno, kdo to je. Bílé vlasy jednoho z nečekaně napadených, se rozletěly do stran, když s velkými bolestmi dopadl na zem.
Na co čekáš? Na co čekáš, Kenji? Běž jim pomoct!
Ale i když jsem si to stokrát opakoval, jako bych zarostl do země. Byl jsem v šoku.
Čekal jsem, že k něčemu takovému může dojít. Ale… nebyl jsem připraven něco takového vidět. Horda mužů bojujících proti sobě na život a na smrt. Na jedné straně ti, co dychtili po smrti, po odplatě, na druhé straně ti, kteří za cenu svého života bránili to, co bylo pro ně nejdůležitější.
Nikdy jsem nic takového neviděl. Potyčky mezi vlky ano. Ale rozhodně se to nevyrovnalo tomuhle.
Jak to muselo vypadat, když napadli město?
Stál jsem tam a celý se třásl. Byl jsem nervózní nebo jsem měl strach? Nebo to snad bylo vzrušení z boje a nutkání tam vběhnout? Chtěl jsem jim pomoct. Jakkoliv…
A teď tu stojím, celý se třesu a jen šokovaně hledím na to, co se přede mnou odehrává.
Na pár těch, co bez hnutí leží na zemi, a jejich krev barví sníh do ruda. Další, kteří brání krále a svůj život. Unavení, špinaví, zakrvácení… Ale stále s mečem v ruce, odhodlaní bojovat do posledního dechu.
Ale ať už mě to šokovalo tak, že mě to úplně znehybnilo, měl jsem pocit, že mi na tom celém boji něco nesedí. A nebyli to zrádci, kteří se teď naplno projevili, a naši na ně bez kousku citu útočili s úmyslem je zabít, tak, jako divoké vlky.
Rozhlížel jsem se po bojišti a snažil se přijít na to, co mi tu nesedí. Všichni do posledního bojovali, bránili povoz, či bezhlavě útočili. Obrana i při tom velkém počtu útočníku nezeslábla. Pomalu však bylo znát, že divokým vlkům dochází trpělivost. Jejich útoky byly agresivnější než před malou chvílí. Jako by se snažili dostat nejen ke králi, ale bylo za tím i něco jiného. Unavit je, odlákat pozornost…
Ještě jednou jsem se pozorněji rozhlédl a v tu chvíli mi to došlo.
Divocí vlci… Nebyli tu všichni. Nepodařilo se mi je spočítat, nebyl bych toho ani schopen, ale…
Jako by někdo vyslovil nějaké zaklínadlo, okamžitě jsem se přestal třást. Najednou, jako by mi někdo vyčistil hlavu od toho strachu a nervozity, jsem zpozorněl a začal jsem jasně uvažovat.
Kde jsou? Na co čekají? Možná si řekli, že to bude lehké a nebudou je potřebovat.
Ale strážci se bránili, i když jejich počet o něco klesl, a divocí vlci se stále nemohli dostat k povozu.
Tak je to…! Sledují, tipují, na koho zaútočit nejdříve… Čekají na příhodnou chvíli…
Aniž bych nad něčím dalším přemýšlel, vyběhl jsem. Rozběhl jsem se rovnou do té vřavy, uhýbajíc bojujícím vlkům.
„Je jich tu víc! Jsou tu schovaní vlci!“ zakřičel jsem na Itachiho, který byl nejblíže.
Ten se překvapením otočil a na poslední chvíli se vyhnul meči, který mířil na jeho hlavu. A jako by se i divocí vlci náhle probrali. Jejich útok ještě víc zesílil a jeden z nich se vrhnul na mě. Uhnul jsem mu a hned jsem vyskočil a zahryznul se mu do ruky, ve které držel meč. Kosti v jeho zápěstí zapraskaly, když jsem silně stiskl čelisti k sobě. S výkřikem pustil meč a druhou rukou mě popadl za kožich. Trhnul se mnou s úmyslem mě shodit na zem. Málem mi to vyrazilo dech, když jsem celým tělem dopadl na zem. Ale já jeho ruku stále drtil ve svých zubech odhodlán mu ji přinejmenším urvat.
Klečel nade mnou a zuřivě do mě mlátil pěstí. Škubal jsem s jeho rukou, snažil jsem se ho strhnout k zemi, ale byl silný. Tvář měl zkroucenou bolestí, ale zůstával na kolenou a nevzdával se.
„Pozor!“ ozval se náhle výkřik těsně vedle mě.
Jen letmo jsem zahlédl, jak kolem mého těla prosvištěl meč. Nedokázal bych uhnout ani kdybych chtěl. Taková to byla rychlost. Překvapen jsem však nebyl jen já.
Odpor, který divoký vlk vůči mně vyvíjel, náhle polevil. Ještě chvilku klečel, a pak se najednou sesunul k zemi. Nestihl jsem jeho ruku ani pustit. Jen na poslední chvíli jsem se od něj odrazil tlapama, aby mě celého nezalehl. Hned, jakmile jsem se uvolnil, vyskočil jsem na všechny čtyři.
Divoký vlk ležel na zemi s napůl odseknutou hlavou. Jednu ruku měl prokousnutou a zlomenou od mého stisku, a v druhé křečovitě svíral dýku, kterou, ani nevím kdy, stihl vytáhnout. Ještě jednou sebou jeho tělo škublo v posmrtné křeči a pak už zůstal nehybně ležet.
„Tady nemáš co dělat! Vypadni!“ zakřičel na mě Itachi, když mě přeskočil, aby zabránil dalšímu zrádci probít se k povozu.
„Nejsou tu všichni! Jsou tu další! Viděl jsem je, když bě-“
Nedopověděl jsem. Ani jsem si nestihl všimnout, kdo mě nakopl do boku a na moment mi vyrazil dech. Odletěl jsem kus dál, svezl jsem se po sněhu a zastavil se až o jedno nehybné tělo.
Chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval. Ale i to stačilo na to, aby jejich vůdce ostře zahvízdal, a celá situace se změnila v hotové peklo. Ze dvou stran, mezi ty, co bojovali, náhle vyběhli vlci. Se zuřivým vrčením a štěkotem se vrhli na ty, co stále bránili své životy a povoz.
Teď, v tomhle momentě, už síly rozhodně vyrovnané nebyly. Teď to byl jednostranný boj.
Nesměl jsem už ani na moment zaváhat. Vyskočil jsem a s vyceněnými zuby se vrhl na prvního, který se rozběhl proti mně. Skoro okamžitě kolem nás začaly lítal chlupy, zuby cvakaly naprázdno, nebo se zahryzly do protivníka, než se vytrhnul a znovu zaútočil.
Byl rychlý a silný. Měl jsem co dělat, abych si uchránil svá citlivá místa. Ale naštěstí jsem byl mrštnější než on. Hbitě jsem uskakoval před jeho rozevřenou tlamou.
Neměl jsem čas sledovat, co se děje kolem mne. I když mě Itachi poslal pryč, teď už jsem byl součástí zuřivého boje. Byl jsem unavený z předešlého putování a nocování v mrazu, který v noci panoval, ale přesto jsem se nevzdával. I mému protivníkovi začaly ubývat sily. V jednom momentě, kdy jsem na poslední chvíli uhnul, aby se mi nezahryznul do tlamy, náhle zakňučel a odletěl kousek dál.
Překvapeně jsem se ohlédl po Kiichim, který stál kousek ode mne, a jeho noha, kterou vlka nakopnul, ještě visela ve vzduchu.
„Vypadni!“ zařval na mě stejně, jako předtím Itachi.
Ale já ho neposlouchal. Celá ta vřava, boj, mě natolik pohltily, že jsem odmítal opustit tohle místo.
Aniž bych na jeho příkaz zareagoval, skočil jsem po svém protivníkovi. Využil jsem toho momentu překvapení, kdy nebyl ještě s to vstát a znovu se na mě vrhnout. Nestihl se ani otočit, aby po mně chňapl zubama, či mě odrazil tlapama, a už měl mé zuby zabořené v krku.
Chrčel a škubal sebou, když se snažil dostat z mého smrtelného sevření.
Nepřemýšlel jsem nad tím, že jsem takto ještě nezabil. Že je to poprvé, co někomu vezmu život jako vlk. Teď mě naplno ovládl zvířecí instinkt.
Zabij, nebo budeš zabit.
Poslechl jsem svou zvířecí podstatu. S největší silou, jakou jsem mohl vyvinout, jsem sevřel čelisti k sobě. Kůstky zapraskaly, když jsem mu prokousnul hrdlo…
I když se ještě hýbal a chrčel, pustil jsem jeho krk, když se mi tlama naplnila krví. Jeho konec byl nevyhnutelný. Nebylo důvod u něj déle setrvávat a čekat na jeho poslední vydechnutí.
Hned jsem se vrhnul na dalšího, který útočil na jednoho z našich strážců. On a další, který na něj dorážel mečem, měli evidentně převahu, a já ji narušil.
Zahryznul jsem se do jeho zadní nohy a prudce jsem ho strhnul k zemi. Bolestí zakňučel, ale hned se po mně zkoušel ohnat. Ale já ho nepustil. Držel jsem ho pevně ve svých zubech a škubáním jsem ho táhl dál, aby na mě nedosáhl a nemohl se postavit na všechny čtyři, či se do mě zakousnout.
Nevím, jak dlouho trval náš osobní souboj. Podařilo se mu nakonec vyrvat z mého sevření, a přesto, že silně krvácel a napadal na zadní nohu, útočil dál. Utržil jsem několik ran, když se mu přeci jen povedlo mě zasáhnout svými zuby, nebo drápy. Ale jako vlk, jsem věděl, že právě stisk zubů je naše nejsilnější zbraň, a na to jsem si hlavně dával pozor.
Na moment jsem se zastavil, když jsem se snažil popadnout dech, a rozhlédl se kolem sebe. I můj protivník, skoro zbaven sil, se s vyplazeným jazykem a rychlým oddechováním zastavil a upřeně se na mě díval. Z tlamy mu skapávaly sliny smíšené s krví, odlehčoval zadní nohu a nabíral síly pro další útok. Srst se mu barvila krví i na dalších místech, stejně jako mě. Ale nějakým zázrakem jsem bolest ani nevnímal. Měl jsem před očima jen jeho. Začal jsem kroužit kolem něj, a on se jen otáčel, připraven kdykoliv vyskočit.
Napětí rostlo…
Ztratil jsem pojem o čase. Měl jsem pocit, jako by to byla věčnost, a přitom to bylo jen malá chvíle, kdy jsem vběhl do téhle šílené vřavy. Krev mi proudila tělem takovou rychlostí, že mi až zaléhalo v uších. Zapomněl jsem na ostatní, a zaměřil se jen na svého protivníka.
Jen na poslední chvíli uskočil, když jsem přeci jen koutkem oka zahlédl těsně vedle mne vysokého muže, mířícího na mě svým mečem.
Nečekaně jsem spadl a převalil se na bok do sněhu, když jsem zavadil o jednu z mrtvol a zadní nohy se mi podlomily. Nestačil jsem se ani zvednout, či nadechnout. Jen jsem s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se ke mně velkou rychlostí blíží vyceněné zuby protivníka.
Mohl jsem se už jen dívat, kdy on dokončí svůj skok a já ucítím ten smrtelný stisk…
Byl už skoro u mě, když ho náhle v letu srazilo k zemi veliké bílé vlčí tělo. Jeho zuby mě jen lehce škrtly, a on se vzápětí válel ve sněhu a z hrdla mu crčela krev. V jeho očích stále byl vidět šok, i když už nežil.
„Vstávej!“ štěknul po mně ten sněžný vlk. „Spát můžeš potom!“
„Yakei! Co…?!“ vytřeštil jsem na něj oči.
„Dávej pozor! Nic ses nenaučil?!“ rychle mě přeskočil, aby zabránil dalšímu útoku na mě.
Ale nebyl sám. Nebyl jediný bílý vlk, který se tu náhle objevil.
To, co se odehrálo vzápětí, bylo tak nečekané, že snad všichni, kdo tu byli, překvapením na moment ztuhli. Jako bílá vlna se přes ostatní převalila veliká skupina sněžných vlků. Na nic nečekali a hned zaútočili. Skoro okamžitě se vlčí bojovníci oddělili od lidských. Teď už nemohli jinak. Nemohli útočit na strážce, aby pomohli svým. Museli teď bránit své vlastní životy…
Konečně jsem se vzpamatoval.
Ptát se můžu potom. Teď je důležité tohle ukončit. A věřím tomu, že boj, který se obrátil v náš prospěch, bude brzy ukončen.
Teď už byly síly vyrovnané. Dokonce to vypadalo, že jsme měli i převahu od momentu, kdy se přidali sněžní vlci.
I když to bylo těžko uvěřitelné, a byl jsem stále tímto zvratem překvapen, nezůstal jsem už jen tak nečinně stát. Nechtěl jsem však vtrhnout mezi vlky, kteří bojovali jen zuby a drápy. Jen bych mohl naše ohrozit, kdybych se mezi ně vmísil.
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Ti, co bojovali v lidských podobách, byli většinou už jen jeden na jednoho. A právě ve chvíli, kdy o něco dál od ostatních jeden ze zrádců zranil strážce a chystal se ukončit jeho život, jsem se rozhodl.
Nejen mu pomoct, ale i vztek, zuřivost, které v ten moment do mě vstoupily, mi dodaly nových sil.
Rychlý běh a jeden dlouhý skok, a už jsem tomu zrádci visel zahryznutý v paži. Na poslední chvíli jsem zastavil jeho rozmach a strhnul ho k zemi, aby jeho meč nedopadl tam, kde měl namířeno.
Zuřivě jsem trhal s jeho rukou, odhodlán mu ji urvat u samého ramene. Zlost, kterou jsem na něj měl, se vrátila, a s ještě větší silou než předtím, když jsem ho viděl u strže.
Zabiju ho!
Podařilo se mi ho dostat dál od strážce, který se zkroucený v bolestech držel za hruď. Nemohl jsem od něj očekávat jakoukoli pomoc, když on sám silně krvácel a z posledních sil se držel na živu.
Ale bylo mi to jedno. Ať už s něčí pomocí nebo ne, byl jsem rozhodnutý Jura zabít.
Za všechno, co udělal.
Juro byl překvapený silou mého útoku. Bylo vidět, jak moc je to pro něj bolestivé, ale nevzdával se.
Pustil meč, když neměl možnost se s ním bránit a sevřel ruku v pěst. I přes svou bolest zatnul svaly v paži a prudce škubnul.
Okamžitě se mu rukáv zbarvil do červena. Podařilo se mi do něj zabořit zuby dost hluboko i přes ten hrubý přehoz. Rychle se zvedl na kolena a druhou rukou se natáhl po meči, který ležel na zemi kousek od něj.
Na tenhle moment, byť to byl jen okamžik, jsem čekal. Skočil jsem po něm, a i když už meč držel v ruce, já v čelistech sevřel jeho krk, který si v tu chvíli nechránil.
Nedostal jsem se na jeho hrdlo, ale srazil jsem ho znovu k zemi a pevně jsem ho svíral, rozhodnutý mu snad i zlomit vaz. Nevěděl jsem, zda mám na to tolik síly, ale vztek, který jsem na něj měl, mi nedovolil jednat jinak.
Mé pevné sevření nepovolovalo ani v momentě, kdy se on z posledních sil rozmáchl za sebe.
Bylo to, kdo z koho. Kdo bude rychlejší. Jestli on mě zasáhne, nebo já dříve rozdrtím jeho páteř...
Náhlý Jurův výkřik mě málem ohlušil.
Jeho ruku ve vzduchu opět zastavily vlčí zuby. Slyšel jsem křupnutí kosti, když mu ji další vlk strhl dolů v nepřirozeném úhlu.
„Nezabíjej ho!“
Slyšel jsem to, ale nebyl jsem ochoten poslechnout. Křeč, kterou jsem měl, mi nedovolovala uvolnit stisk, a já vlastně ani nechtěl.
Zabiju ho za každou cenu! Za všechno, co udělal.
„Nezabíjej ho!“
Ne, už jen málo a bude po něm.
„Kenji, ne! Potřebujeme ho!“
Vztyčil jsem uši, když jsem zaslechl své jméno. To jediné na mě v tuhle chvíli platilo a získalo si mou pozornost.
„Pusť ho, Kenji,“ ozvalo se znovu těsně vedle mě. „Už stejně nemůže bojovat.“
Periferně jsem zahlédl bílou srst Yakeie. Drcl do mě zakrvácenou tlamou, abych ho konečně začal vnímat a poslechl ho. Ještě jednou jsem se podíval na Jura, který ležel pode mnou, a pak s velkým sebezapřením pomalu povoloval svůj stisk.
Couvnul jsem o dva kroky. Ale už jsem se na něho nedíval. Svůj pohled jsem zaměřil na hnědo šedého vlka, který ještě ve svých zubech svíral Jurovu ruku.
Přes všechny ty silné pachy, které plnily můj čenich, se ke mně dostal i ten jeho. Jen velmi pomalu mé hlavě docházelo, komu patří.
To… Není to pravda…
Vycenil jsem zuby a začal vrčet.
Nemůže to být on. Vždyť… Vždyť…
Co se tu děje?
Nepřestával jsem vrčet. Jako bych si nechtěl připustit, že by to mohla být pravda. Jako by přede mnou stál nepřítel, který si ze mě chce jen udělat dobrý den.
Díval jsem se na něj, jak pouští Jurovu ruku a přenechává ho Yakeimu a dalšímu strážci, který se už k nám mezitím dostal. Nezajímalo mě už, co s ním udělají. Teď jsem se jen díval na to, jak se ten hnědo šedý vlk pomalu blíží ke mně.
Nahrbil jsem se a znovu zavrčel.
„Kenji! Už je po všem.“
Nemůže to být on!
Všechno to napětí z boje teď začal převládat jiný pocit. Roztřásl jsem se a měl co dělat, abych se udržel na nohou. Mé vrčení pomalu utichalo, ale pořád jsem stál celý naježený a jen upřeně sledoval ho, dokud se nezastavil přede mou.
Všechno kolem mne náhle utichlo. Zmizelo…
Jen jeho vlhký čumák se dotýkal mého. Cítil jsem jeho rychlý dech. Cítil jsem už jen jeho pach, který se nedal s ničím splést.
Stáli jsme nehybně naproti sobě a jen se na sebe dívali.
Nemůže to být on. Je to… Není to… Proč? Viděl jsem důkaz, že nežije. Byl popraven. Tak jak to, že…
Už jsem to nedokázal déle ve své hlavě zpracovávat. Pomalu jsem se měnil zpět v člověka, s pohledem stále upřeným na toho, kdo měl být mrtvý.
Zůstal jsem klečet na kolenou a jen natáhl ruku před sebe. Silně se mi třásla, když jsem se ho dotkl. Opatrně jsem ho pohladil po hlavě, jako bych se potřeboval ujistit, že je to opravdu on.
„J-jak to… Proč…?“
Oči se mi zalily slzami, když jsem ho popadl kolem krku a přitiskl se na jeho vlčí tělo.
„Máš…být… zemř… po-pravili tě…“ nebyl jsem schopen ani pořádně mluvit.
„Jsem na živu,“ otřel se čumákem o mé rameno.
Skoro jsem nemohl dýchat. Jen jsem ho držel, a na jeho srst dopadaly mé slzy. Měl jsem strach, že když ho pustím, že zmizí. Že je to přeci jen sen. Nějaké mámení, kdy mou hlavu ovládlo všechno to vzrušení z boje. Že je to jen moje představa, že by to mohl být on…
Zavřel jsem oči, abych si uchoval tu naději, že je to opravdu on. Měl jsem strach, že když se na něj budu déle dívat, že se změní v někoho jiného.
„Nevěřím…“
„Opravdu jsem to já, Kenji…“
Cítil jsem, jak se v mém objetí jeho vlčí tělo pomalu mění v lidské. I ty ruce, které mě pevně sevřely v objetí, že mi málem zastavil dech. Jeho srdce tlouklo tak silně do mé hrudi, že mu to mé okamžitě začalo odpovídat rychlými a silnými údery.
„M… Mar…“
Bál jsem se vyslovit to jméno. Měl jsem strach, že i přesto, co jsem slyšel, i to, že jsem ho držel v objetí, že je to sen. Nedokázal jsem tomu stále uvěřit.
„Jsem to já. Podívej se na mě,“ zašeptal svým hlubokým hlasem.
„Mareo…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: ne, ne, ne a znovu ne... pořád mi není nic dobrý. Tahle kapitola byl pro mne hotový porod. Fakt už nevím co s tím, a mám chuť to smáznout a napsat to znovu až někdy za půl roku. I přes skvělou pomoc Kated, za kterou moc děkuji, to stejně nedopadlo tak, jak jsem chtěla... Ale jen si tu plácám a plácám, a nic s tím neudělám. :) :) Ale jo, musela jsem si postěžovat :) :) tak to berte s humorem, a pokud najdete něco, co nesedí, nebo nějakou chybku, tak prosím o prominutí. :) :)