Dlouho jsem klečel na té zemi. Nebyl jsem schopen vstát a odejít pryč.
Bylo tu tak zvláštní ticho, jako by i příroda okolo věděla, co je tohle za místo. Dostatečně daleko od vesnice, aby sem nedolehl žádný zvuk. Jen ticho… Ticho ještě tíživější, když si člověk uvědomil, kde se nachází…
Slunce už bylo vysoko nad hlavou, když jsem konečně vstal. Nedokázal jsem ani promluvit, oči mě pálily od pláče, nohy jsem měl roztřesené, že jsem se na nich sotva udržel.
Chtěl jsem odsud odejít, a přitom mě tu stále něco drželo a nutilo mě, dívat se dolů do té hluboké propasti, jako bych snad mohl dohlédnout na její dno…
Musím odejít. Nesmím tu zůstat už ani o chvíli déle. Tady Mareo vydechl naposledy a já…
Co já? Chci skočit dolů, abych mohl být s ním? Nebo… Chtěl jsem být u toho, když se jeho oči zavřely v očekávání toho posledního rozmachu něčí ruky? Chtěl jsem se s ním rozloučit? Co by se stalo, kdybych tu možnost měl? Bylo by to jednodušší? Ne… Bylo by to ještě horší. Nedovolil bych jim to a museli by mě zabít i s ním, protože by můj meč určitě nezůstal schovaný v pochvě.
Otočil jsem se zády k tomu hrobu, kde skončilo tolik životů. Ale ať už tam dole hnil, kdo chtěl, nebo nechtěl, tak jeden z nich tam neměl být. Neměli právo ho popravit za něco takového.
Vlka, který tolik ctil svou rodinu, svůj rod a ochranu krále stavěl vždy na první místo. Bylo to pro něj snad i důležitější, než jsem byl já sám…
Konečně jsem udělal pár kroků.
Půjde to. Jen se nesmím otočit. Musím se dívat dopředu. Ať bude budoucnost jakákoliv, Mareo v ní už nebude. Přesto se nevzdám. Jednou ukážu tomu, co podepsal ten rozsudek, jak moc se mýlil.
Pomalu, opravdu pomalu, jsem se vzdaloval od strže a cítil to mrazení v zádech.
Jako by všichni ti mrtví vylézali nahoru a drželi mě za kotníky, či se mi pověsili na záda. Přejel jsem si rukou po zátylku, jak mě v jednu chvíli zamrazilo a postavily se mi chloupky, a bezděčně jsem přeci jen pootočil hlavu zpátky.
Vážně… Jako by tu byli duchové zemřelých…
Měl jsem pocit, jako bych je viděl…
Zamrkal jsem, když mě ostré zimní slunce na moment oslnilo a z nedostatku slz mě silně zaštípaly oči. Protřel jsem si je a znovu se tam opatrně podíval.
Nikdo tam ale nebyl. Jen pár keřů a stromů, které ukazovaly, kde je hranice mezi smrtí a životem, který přilehlý les poskytoval divoké zvěři.
Nikdo tam nebyl. Mareo je mrtvý.
Byla to jen moje představa a bláhové přání…
Ze strany od vesnice ke mně nakonec vítr přeci jen přinesl nějaké zvuky, a to mě donutilo se otočit a nezírat stále na místo, kde se mi zdálo, že někdo stojí.
Zdálky se přibližovaly postavy, které měly zatím nejasný tvar. Nebyl jsem ani schopen rozeznat jejich pachy, jak byli ještě daleko.
Nejvyšší čas opustit tohle místo.
Sešel jsem z cesty a schoval se za první stromy. Zalehl jsem do sněhu, který se tady ve stínu držel ve stavu, jako by právě nasněžilo. Skoro celý jsem byl zahrabaný v závěji, která se vytvořila, když vítr neúprosně sníh odfukoval z cesty, a on se hromadil tady, kde již neměl kam dál přes ty křoviska odletět.
Delší dobu trvalo, než se ta skupina vlků přiblížila až ke mně. Pár jich šlo oblečených v hrubých přehozech a s kapucemi přes hlavu. Byli ozbrojení krátkými meči, jen jeden z nich měl na zádech velký a dlouhý, schovaný v černé pochvě. Neustále sledovali cestu a okolí. Mezi sebou vedli další tři, kteří na sobě měli jen halenu a kalhoty, a ruce měli spoutané za zády.
Takhle to tedy vypadalo, když sem vedli Marea… Jen s jedním rozdílem. Teď svítí slunce…
Netušil jsem, jak to vypadalo v noci, ale ti tři, co teď šli na jistou smrt, neměli hlavy skloněné. Dívali se před sebe. Hrdost je neopustila ani v této chvíli.
Zavětřil jsem… Až ke mně se donesl jejich pach. Divocí vlci, jedni z posledních, kteří ještě obývali zámecké kobky.
Kolik jich tam ještě čeká na smrt?
Divoké vlky nevyženou. Těch, když už z nich nedostanou žádné informace a jsou prakticky k ničemu, se rovnou zbaví. Byť jsou zavření v zámeckých kobkách a dobře strážení, pořád znamenají nebezpečí.
Byl jsem od cesty dost daleko a chránil mě sníh, na to, aby na mě přišli. Ale i přesto, že si kontrolovali okolí, nebyli tak opatrní. Věděli, že se nemají čeho bát. Ne tady na téhle cestě smrti…
Díval jsem se za nimi, jak došli ke kraji sráze, a ve chvíli, kdy jednoho z nich donutili kleknout, a jeden ze strážců vytáhl ten dlouhý těžký meč, jsem zavřel oči a ruce si dal přes uši. Nemohl jsem se na to dívat. Kdykoliv jindy by mi to nedělalo problém. Viděl jsem již pár vlků umřít přímo ve vesnici vyhnanců, a sám jsem zabil Kiwu, ale tohle…
Nechtěl jsem ani slyšet ten svištivý zvuk, když meč protne vzduch, aby následně narazil na odhalený krk…
Zabořil jsem obličej do sněhu a tlačil ruce na uši, jak nejvíc jsem mohl. Celý jsem se roztřásl při pomyšlení, že právě takhle skončil Mareo.
Musím odsud pryč… Musím i za cenu, že mě uvidí.
Pomalu jsem se vzepřel o lokty, stále tisknouc dlaně na uši.
Nedívej se tam… Jen prostě uteč…
Podsunul jsem pod sebe jedno koleno a už jsem se chtěl zapřít, abych se zvedl do kleku, když mě něco náhle srazilo zpátky k zemi. Těžká ruka mi zakryla pusu.
„Lež a buď zticha.“
I přes ten důrazný rozkaz jsem se chtěl z toho vězení vyprostit.
„Buď ticho a lež,“ zašeptal mi do ucha, když mi stáhnul jednu ruku dolů. „Podívej se!“
Nechtěl jsem se dívat tam, kam namířil svůj prst. Nechtěl jsem to vidět.
„Podívej se!“ zavrčel tiše ale přesto důrazně.
Pod tlakem jeho ruky, kterou mě držel za pusu, jsem nakonec otočil opatrně hlavu. Neměl jsem odvahu se tam podívat, ale opětovné důrazné potlačení, mě donutilo ty oči otevřít...
Právě ve chvíli, kdy jeden ze strážců zkopával polonahou mrtvolu bez hlavy dolů ze srázu.
Okamžitě jsem se ještě víc roztřásl a chtěl jsem zavřít oči.
„Dívej se!“ zavrčel znovu, a ještě silněji mi stiskl pusu.
Měl jsem problém se nadechnout. Měl jsem strach, že mě udusí, nebo mi udělá cokoliv jiného, když se v jeho volné ruce, o kterou se opřel, zaleskla dýka.
Malinko, jak jen to šlo, jsem přikývl. Sevření mírně povolilo ale věděl jsem, že je stále připravený zaútočit. I když se mi dělalo špatně, těžce se mi dýchalo a celý jsem se třásl, stočil jsem pohled zpět k místu, kde už poslední ze zajatců čekal na popravu.
„Přesně tohle jsem potřeboval vidět,“ zašeptal vlk.
Nevěřil jsem vlastním očím. Žádné pokleknutí a čekání na smrt. Žádné švihnutí mečem. Jen dýka se zaleskla ve slunci, když ji jeden ze strážců vytáhl a přeřezal zajatci pouta.
„Jsou to zrádci,“ zašeptal mi znovu do ucha. „Slib mi, že se ani nehneš a budeš zticha, dokud neodejdou.“
Přikývl jsem a ruka z mé pusy se stáhla dolů. Přesto zůstal na mě ležet, jako by se chtěl pojistit, že na ty zrádce nevyběhnu.
Stále jsem se v šoku díval, jak se mezi sebou baví a ukazují směrem k lesu. Sebrali ze země zakrvácené haleny popravených vězňů. Ten, co si právě spokojeně promnul zápěstí, také svlékl svoji halenu, otřel si do ní zakrvácenou ruku a pak ji podal jednomu ze strážců.
Byli daleko od nás. Neslyšel jsem, co si říkají, ale podle chování jsem usoudil, že spěchají, a aby je nikdo nepřichytil při zradě, tak dva z nich stáli kus od nich a bedlivě hlídali okolí.
Během chvilky se ale zajatec rozběhl směrem, kam předtím jeden ze strážců ukázal. Nechali ho. Jen stáli, rozhlíželi se kolem a čekali, dokud jim nezmizel z dohledu.
Když pak odcházeli, jednomu z nich sklouzla kapuce z hlavy a než si ji stihl natáhnout zpátky, zahlédl jsem jeho tvář. Natáhl jsem nosem jejich pachy a mezi nimi jsem zcela neomylně poznal ten jeho. Jeho pach, který se mi natrvalo vryl do paměti, když mě se Zenem táhli dolů do kobky, jsem poznal okamžitě.
Byl to Juro… A tvářil se jako nejspokojenější vlk na světě.
Zabiju ho! Zabiju!
Měl jsem vztek. Zuřil jsem a chtěl jsem po něm hned skočit. Cukl jsem sebou, ale důrazné zatlačení mé hlavy do sněhu, mě vrátilo zpátky na zem, a já mohl jen sevřít ruce v pěst. Nic jiného teď nebylo možné. Ani tiché zavrčení, které by sice uvolnilo aspoň trochu té zloby, avšak by hned přilákalo pozornost těch, kteří o kus dál právě procházeli.
Museli jsme být naprosto tiše, aby ani malý povzdech neprozradil, že celá tahle jejich akce měla diváky.
Leželi jsme tak ještě dlouho. Do té doby, než byla jistota, že nikdo není v okolí, a ti, kteří mají chránit krále a přitom ho zrazují, se nevrátí, a nejspíš už prochází mezi prvními domky vesnice.
Konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout, když tíha na mém těle povolila. Okamžitě jsem se otočil na záda. Nade mnou stál vlk, možná o něco menší než já. Nebyl starý, ani mladý. Řekl bych, že mohl mít za sebou tak něco přes třicet zim. Jeho oči byly temné, jako samotná noc. Díval se jimi na mě, a já měl pocit, jako by viděl skrz mě. Na hlavě se mu natáčely šedé vlčí uši, aby mu neušel jediný podezřelý zvuk.
„Kenji, že?“ pousmál se na mě a nabídl mi ruku, abych mohl vstát.
Překvapeně jsem přikývl. Chytl jsem se nabízené ruky a vzápětí jsem byl na nohou, ani jsem nevěděl jak. Přesto, že ten muž byl drobnější postavy, měl sílu za dva další. Už mi bylo jasné, proč mě předtím tak dokonale přitlačil k zemi, že jsem se nedokázal ani hnout.
„Pěkně tě zřídili,“ prohlédl si můj obličej a pak se zadíval víc do mých očí.
Musel jsem je mít napuchlé a celé červené od pláče.
„Měl by ses vrátit do zámku,“ pokýval hlavou.
„Nevrátím se tam,“ a na rozdíl od něj jsem hlavou zavrtěl. „Jak to, že víš, kdo jsem?“
„No, neměl jsi moc času se porozhlédnout a poznat všechny, kdo jsou ve stráži. Jmenuji se Kibin. A navíc se v zámku mezi strážci moc nezdržuji. Jsem špeh, takže vím prakticky o všem, a tohle,“ mávnul rukou ke strži, „je jedna věc, co jsme potřebovali ověřit. Musím se co nejdříve vrátit zpátky. A taky je mi už docela chladno.“
Chytl halenu, a přesto, že říkal, že je mu zima, přetáhl si ji přes hlavu. Já si teprve teď uvědomil, že je oblečen jako ti zajatci. Jen halena, kalhoty a lehké boty. Jediná věc, kterou měl navíc, byla jeho dýka.
„Jak jste věděli… Vždyť stačilo, aby mezi nimi nebyl zrádce, a nedozvěděli byste se to. Nedovolili by si to udělat,“ začal jsem se oprašovat od sněhu, abych nebyl promočený ještě víc, než už jsem byl.
„Kaida tuší, kdo mezi zrádci je, a právě proto speciálně poslal tyhle vlky, aby si to ověřil. A taky proto poslali na popravu jen tři, kdyby se náhodou rozhodli pustit všechny.“
Kibin si svlékl i kalhoty. Poskládal je na rozestřenou halenu, uložil na ně i boty a dýku.
„A proč teda nepustili všechny?“ sledoval jsem, jak si věci váže do malého, ale pevného uzlu.
„Čím víc jich pustíš, tím větší je šance, že někdo z nich udělá chybu. A oni to vědí. Ty první dva, co je popravili, nejspíš mohli postrádat. Ale ten poslední byl o něco důležitější. Už i podle toho, jak s ním mluvili. Určitě na něho někde čeká skupina divokých vlků,“ zamyšleně se podíval směrem k lesu, kudy zajatec utekl.
„A co ten, co utekl? To, to necháš jen tak?“ také jsem se tam podíval a bezděčně jsem udělal krok dopředu.
„Nikdy nic nenecháme jen tak,“ zatvářil se tajemně, a pak mě chytil za paži, kde jsem ucítil jeho drápy, když se pomalu měnil ve vlka. „Ty se do toho nemíchej a vrať se na zámek.“
„Nevrátím se. Nemůžu. Ne, když Mareo…“ polkl jsem na prázdno a zmlkl jsem, když se mi znovu zlomil hlas.
„Měl by ses vrátit. Když budeš sám, budeš se akorát zbytečně trápit.“
„Ne,“ zamítl jsem opět. „Jdu do vesnice vyhnanců.“
„A co táta? Nebojíš se o něho?“
„Nebojím. Poradil si už s horšími věcmi.“
„Myslíme to dobře, když ti i on říkal, že máš zůstat na zámku,“ podíval se na mě už vlčíma očima.
„Neříkej tátovi, že jsem tu byl!“ zavolal jsem ještě za ním, když popadl své věci do tlamy a rozběhl se k vesnici.
„To víš, že jo!“ zaslechl jsem ještě jeho malé štěknutí, ale nevím, proč mi to znělo spíš, jako kdyby se zasmál.
Stál jsem tam a díval se do míst, kde mi mezi stromy zmizela jeho šedá vlčí srst. Po chvíli jsem se otočil a chtěl vyjít na cestu. Ale nakonec jsem si to rozmyslel.
Už nikdy na tuhle cestu nevkročím… Nechci už nikdy vidět to místo, kde skončil život mého milovaného Marea.
Při vzpomínce na něj, mě znovu zaštípaly slzy v očích. Nejspíš jich bylo stále dost, abych je pro něj proléval.
Ale musím se vzchopit. Nesmím se tomu poddat a skončit život jako troska, protože to by se Mareovi nelíbilo.
Měl jsem na paměti jeho poslední slova, která mi nechal přes tátu vzkázat.
Mám se opatrovat a dávat na sebe pozor… A pro něj to udělám. Pro vlka, jehož poslední slova byla, že mě miluje.
Sáhl jsem do vnitřní kapsy přehozu a na moment sevřel v ruce plátěný ubrousek, v kterém byly uschovány jeho vlasy.
Taky tě miluji, Mareo, ať už je tvá duše kdekoliv…
Zamířil jsem hlouběji do lesa. Byl jsem na opačné straně, než byla cesta do vesnice vyhnanců. Protože jsem už nechtěl na tu cestu vkročit a nevrátit se ani blíž k vesnici, musel jsem obejít celou tuhle strž, abych se pak oklikou mohl dostat na cestu, která vedla tam, kde jsem se narodil. Mezi vlky, kteří tam byli vyhnáni a donuceni žít, pokud nechtěli zemřít. A já se tam vracel dobrovolně...
Tam nebudu mít čas se trápit steskem. Zapojím se a budu dělat všechno, co jsem předtím, než jsme odešli, odmítal. Bude tam Taro, Mei… další vlci a vlčice, které tak dobře znám. Bude tam můj a tátův dům, který určitě zatím nikdo neobydlel…
Můj odhad, že to bude trvat skoro celý den, než tuhle propast obejdu, byl správný. Někdy v podvečer jsem stál na kopci nad strží, a díval se směrem k vesnici a městu, kde jsem nechal tátu a snad i své trápení.
Nevěděl jsem, že moje štěstí bude trvat tak krátce. Bylo mi líto, že to skončilo tak brzy. Dřív, než jsme mohli s Mareem začít žít společný život. Možná to bylo předurčeno. Možná už to, za jakých okolností jsem tam došel, bylo varování, že se něco stane. Od samého začátku nic nevycházelo, nic nešlo jednoduše, a musel jsem si chtě, nechtě, přiznat, že z větší části za to mohla moje horká hlava. Ale já to tenkrát nevnímal. Byl jsem šťastný, že jsem konečně s ním a všechno ostatní šlo stranou. A teď…
Teď nemám nic, jen tenhle malý kousek toho, co mi bude navždy připomínat mou první lásku, kvůli které jsem byl ochoten i zemřít, když jsem utekl z vesnice vyhnanců.
Ještě jednou jsem se podíval k městu, a pak, s pomalu klesajícím sluncem v zádech, jsem vykročil na stezku, vedoucí k cestě k mému „domovu“.
I když jsem obcházel celé tohle neutěšené místo, mé myšlenky, které převážně patřily Mareovi, se postupně začínaly smíchávat s dalšími.
To, co jsem byl donucen vidět, i když jsem se tomu bránil, začalo zaměstnávat mou hlavu, když jsem si připomněl Kibinova slova: „A co táta? Nebojíš se o něho?“
Lhal jsem, když jsem odpověděl, že ne. I přesto, že jsem se na něj stále zlobil, byl to můj otec. A když tu už Mareo není, tak je opravdu poslední, kdo mi zůstal. Stejně, jako já jsem poslední pro něho. Ale teď jsem opravdu nebyl schopen se donutit, abych se vrátil. Obava o něj byla, ale věřil jsem i tomu, co jsem Kibinovi odpověděl. Poradil si už mnohem horšími věcmi…
Když jsem po nějaké době vyšel na mýtinu, kde stromový porost byl o poznání řidší, vzhlédl jsem k nebi. Ve stínu lesa jsem si ani neuvědomoval, jak pokročil čas. Teď, když jsem viděl, že slunce zapadá, byl jsem opravdu překvapen. A to jsem ještě nedošel tam, kde se křižují stezky, abych se konečně vydal na poslední část své dnešní pouti.
Vědom si toho, že se v okolí schovávají a potulují divocí vlci a kdejaká další sebranka, která jim tenkrát při napadení města byla nápomocná, řekl jsem si, že v další cestě budu pokračovat, až se rozední.
Ještě, než slunce zcela zapadlo, našel jsem si pohodlné místo, kde jsem měl rozhled na tři strany a za mnou byla skála a nízké křoviny, jediné, které byly schopné zakořenit v té kamenité zemi. Vyvýšenina, kde jsem se schoval za hradbou sněhu, byla ve srázu a dál od cesty vedoucí do města. Přesto jsem mezi stromy na ni mohl dohlédnout. Na malém prostoru jsem si v jednom místě ušlapal co nejvíce sníh a na to místo naskládal pár hustých větví. Vytáhl jsem si pytlík s jídlem, a pak jsem vak hodil na naskládané větve, abych se na něm mohl usadit. Otočený k cestě, odkud by mě mohl zahlédnout jen opravdu dobrý pozorovatel, a to by musel být na vyšším místě, než jsem byl právě já.
Přežvykoval jsem ztuhlé maso a zapíjel ho studenou vodou, která v tom menším měchu skoro zmrzla. Opravdu jsem měl už hlad. Prakticky skoro dva dny jsem nic nejedl, a teď, když jsem se na tomhle místě zastavil, si žaludek začínal žádat své. Vzal jsem do ruky pytlík se zbytkem jídla a podíval se do něj. Pár kousků masa, polovina bochníku…
Tohle mi na cestu k vyhnancům musí stačit. Tam se už najím teplého jídla, které bych si nejraději dal i teď, jak mi je zima. Ale nemůžu si rozdělat oheň, abych na sebe neupozornil.
To zvláštní ticho, které v zimě vždycky vládne, teď bylo ještě větší, když nadešla noc. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem zvedl hlavu k nebi. Byl úplněk a měsíc prosvítal skrz stromy svým stříbrným třpytem.
Okamžitě se mi vrátily vzpomínky na Marea. Na naše první setkání, na mé vyznání a první polibek, kdy jsem byl ještě právoplatným obyvatelem vesnice vyhnanců a Saburu ještě žil.
Bylo mi z toho těžko u srdce. Jedna jediná zima a já už přišel o dva vlky, kteří nenahraditelně zaplňovali místo v mém srdci. Nikdo jiný je opravdu nenahradí. S nikým jiným už neprožiju to, co s nimi, byť to bylo jen na chvíli. Udělali můj život lepším, hezčím, abych je vzápětí na to ztratil…
Smutek, který mě opět přepadl, svíral mou hruď, a já musel hodně zhluboka dýchat, abych se uklidnil a nezačal opět prolévat slzy. Nechtěl jsem. Věděl jsem, že bych nedokázal být tiše. Možná bych nekřičel, neřval jako u té strže, ale rozhodně by mi uniklo zakňučení, jak moc těžko mi bylo.
Snažil jsem se na ně nemyslet. A hlavně ne na Marea…
Stesku se můžu poddat, až budu zavřený v mém rodném domku. Ve svém pokoji, schovaný mezi čtyřmi stěnami a za těžkými dveřmi, které ani Yakei nedokázal vykopnout.
Snažil jsem svou mysl zaměřit na něco jiného. Šlo to zpočátku ztuha, ale po chvíli jsem si už přeříkával jednotlivá jména vlků, kteří žili mezi vyhnanci, a přemýšlel jsem nad tím, kolik z nich tam zůstalo a kdo se mohl vrátit do města. Přehrával jsem si u každého z nich vzpomínky, které jsem na ně měl. V duchu jsem už přestavoval náš dům tak, aby se mi v něm dobře bydlelo, když tam budu bez táty.
Nakonec, unaven nejen tou cestou, ale i tím urputným přemýšlením, jsem usnul, když se noc přehoupla do druhé poloviny. Skrčený tak, aby co nejméně mého tepla uniklo, a já, pokud možno, neprochladl ještě víc. Vlčí uši vztyčené na hlavě, aby mi i v čase mého lehkého spánku nic neuniklo…
Cuknul jsem sebou a instinktivně natočil slechy, když mě probudil nepříjemný pocit. Zdálo se mi, jako bych zaslechl něco, co narušilo to všudypřítomné ticho. Opatrně jsem zvedl hlavu, protřel si oči a jako první se podíval nad sebe. Nebe bledlo s tím, jak se blížil rozbřesk… Ale těch pár živých tvorů, kteří i v zimě obývali tenhle les a nespali svým tvrdým zimním spánkem, ještě mělo čas na probuzení.
Znovu jsem natočil slechy. Každé ucho na jinou stranu, abych si byl jistý, že mi nic neunikne. Chvíli se nic neozývalo, ale pak… Slyšel jsem to.
Kroky… Ne jedny, ale několik. Blížily se, a já zatím nedokázal odhadnout, kdo a kolik jich je.
Svezl jsem se z vaku, který mou váhou byl zatlačený do větví, že skoro nebyl vidět. Dopadl jsem na všechny čtyři, a hned se svezl naležato za závěj. Ne, že bych to chtěl hned udělat, ale byl jsem z toho celonočního sezení prochladlý a ztuhlý, že jsem nedokázal v první moment své končetiny ani ovládat.
Opatrně jsem začal rozhýbávat nohy i ruce, a přitom stále bedlivě naslouchal, jak se kroky blíží.
Už jsem dokázal odhadnout, že skupina je početnější.
Když se mi ruce trochu prokrvily, opatrně jsem skrz závěj prohrabal díru, abych viděl na cestu a nemusel zvedat hlavu. Trpělivě jsem naslouchal krokům a čekal, kdy se blížící se skupina objeví v mém zorném poli. Museli cestovat nalehko, podle toho, jak našlapovali. Stále jsem nebyl schopen odhadnout, kdo to je, a za jakým účelem tudy prochází. Až teprve, když jsem zahlédl prvního vlka, bylo mi jasné, o koho jde.
Toho, co kráčel jako první, jsem poznal okamžitě. Byl to ten, se kterým jsem na zámku měl co do činění, a kterého nazývali Itachi. Neměl s sebou žádný vak, v kterém by měl mít věci. Pouze teplé oblečení, meč a nenahraditelnou dýku u pasu, která nesměla chybět u žádného vlka.
Moje zvědavost okamžitě stoupla na maximum.
Proč tudy prochází a jen nalehko, pouze ozbrojen? A proč je jich víc?
I přesto, že jsem se tomu chtěl vyvarovat, zvedl jsem nakonec hlavu. Opatrně, jen abych viděl na cestu pode mnou. Za Itachim, který byl v čele, šli další strážci. Pár jsem jich poznal od vidění, ale zbytek byl pro mne velká neznámá. Napočítal jsem jich patnáct… A všichni stejně nalehko a jen ozbrojení jako Itachi.
Možná jdou hledat zajatce, kterého včera zrádci pustili na svobodu?
Ale tuhle myšlenku jsem okamžitě zapudil, když jsem zahlédl toho, kterého jsem měl chuť zabít. Uprostřed skupiny šel Juro…
Sevřel jsem ruce v pěst, když jsem ho uviděl. Snažil jsem se přemoct nutkání vyběhnout a zahryznout se mu do krku. Nenávist, kterou jsem k němu cítil, musela být znatelná už při prvním pohledu na mě. Sledoval jsem, jak prochází pode mnou a neušla mi jedna věc. Vlci se mezi sebou tiše bavili, ale pár z nich nenápadně sledovalo okolí. Jen nezávislý pozorovatel, který není zaměstnán chůzí jako já, si toho mohl všimnout. V jednu chvíli jsem však musel rychle dát hlavu dolů, když se pohled jednoho z nich stočil k mému úkrytu. Po chvilce jsem znovu opatrně vykouknul. Strážci mi pomalu mizeli mezi stromy a poslední, koho jsem viděl, ten, který celou skupinu uzavíral, byl Kiichi.
Znovu jsem se schoval za závěj, když se v jeden moment zastavil. Snažil jsem se být naprosto tiše, ale jemu se zřejmě i tak něco nezdálo, když se tak podezíravě rozhlížel kolem sebe.
Ještě chvíli jsem ležel ve svém úkrytu. Sem tam jsem zvedl hlavu, abych se podíval po okolí, a až jsem si byl jist, že jsem opět sám a neslyšel už ani kroky strážců, pomalu jsem vstal.
Chvíli jsem přemýšlel, že bych se za nimi vydal, protože moje zvědavost byla velká. Ale pak jsem si připomněl, co všechno mě stála právě tahle moje vlastnost.
Posadil jsem se s rozhodnutím, že ať už jdou dělat cokoliv, mě se to už netýká. A Juro… Toho jednou osud taky zastihne, zvlášť, když táta ví, že je zrádce, a byl jeden z těch, co mě unesli.
Vytáhl jsem si z pytlíku bochník, kus jsem ulomil a zbytek vložil zpátky. Potřeboval jsem se najíst aspoň trochu, než se vydám na cestu. Trhal jsem menší kousky a pomalu je žvýkal, než jsem je polknul, abych aspoň tím pomalým jezením oklamal žaludek, který byl skoro prázdný.
I přesto, že mi strážci už dávno zmizeli z dohledu, stále jsem sledoval cestu a okolí. Jeden nikdy neví…
Dožvýkal jsem poslední sousto, a právě si přikládal měch s vodou k ústům, když jsem zpozorněl.
Zahleděl jsem se mezi stromy na druhé straně cesty, kde se mihnul černý stín. Znovu jsem zalehl a našpicoval uši. Pozorně jsem pohledem prozkoumával každý volný prostor mezi stromy, jestli se mi to nezdálo.
A… nezdálo.
Byli tiší, že jsem je skoro neslyšel. Jen mé dobré oči je zahlédly, když se zastavili. Jeden z nich se rozhlížel kolem sebe, a druhý pak vyběhl na okraj cesty a s čumákem u země čenichal a hledal stopu. Byl jsem v závětří, chráněný velkou hradbou sněhu, takže jsem neměl strach, že by mě vyčenichali. Avšak slabý vítr až ke mně donesl jejich pachy, které byly teď silnější, než kdyby byli v lidských podobách.
Po chvilce, kdy bych snad ani do pěti nenapočítal, se vrátil zpátky do úkrytu stromů ke svému druhovi. Chvilku jen tak stáli a zřejmě si předávali nějaké informace. Pak se jeden z nich rozběhl zpátky, odkud přišli, a ten druhý směrem, kam ještě před nějakou chvílí mířili strážci ze zámku.
Nebylo pochyb. Tihle černě zbarvení vlci, už podle jejich pachu, patřili k divokým.
Dosedl jsem zpátky na zadek a přemýšlel jsem, co to mělo všechno znamenat. Co bych měl udělat. Starat se o to, nebo to nechat být? Jsou to divocí vlci, ale co jeden vlk zmůže? Nejspíš je jen bude sledovat, aby věděli, kam strážci jdou a co budou dělat. Netroufne si sám zaútočit na početnou skupinu, která čítala tak patnáct mužů.
Uklidněn tímto přesvědčením, jsem se konečně napil vody a přivázal si měch s vodou k opasku. Vstal jsem a sbalil jsem jídlo do vaku a ten si přehodil přes záda. Ještě jednou jsem se rozhlédl po místě, které mi na tuhle noc poskytlo útočiště, a pak jsem vykročil.
Musel jsem sejít po krátké užší římse, než jsem mohl sejít na svah, pod kterým byla cesta. Byl jsem právě v horní polovině svahu, když jsem se zarazil.
To zapráskání větve nešlo od mých nohou…
Instinktivně jsem se přikrčil, ale když jsem si uvědomil, že jsem v místě, kde je na mě vidět, rychle jsem přiskočil za nebližší strom, abych se za ním schoval. Přitiskl jsem se k němu zády a pomalu se sunul níž, kde kmen byl nejširší, abych byl schovaný celý. Opatrně jsem se přetočil na kolena a opřel se jednou rukou o zem, abych neztratil stabilitu a nenadálý pohyb mne neprozradil. Srdce mi divoce bilo a snažil jsem se ztlumit zrychlený dech, protože tentokrát už nešlo jen o nějaké dva vlky, či strážce.
Teď se blížila další skupina vlků a dost početná.
Opatrně jsem vyhlédl zpoza stromu. Zaměřil jsem pohled do míst, kde jsem předtím viděl ty dva divoké vlky.
Byli tam. Skupina divokých vlků, někteří v lidských, jiní ve vlčích podobách. I přesto, že se snažili být opatrní, spěchali, a bylo jich mnoho na to, aby byli naprosto tiše. Stejně jako předtím ti dva, i teď se vyhýbali cestě. Hbitě se protahovali mezi stromy, jen sem tam některý z vlků na krátko přiběhl k okraji lesa, aby u cesty zachytil pachovou cestu, a oni si byli jistí, že jdou správným směrem.
Nebylo pochyb… Jejich cíl byl jasný.
Šli stejným směrem jako oni, a ani na chvíli se nezastavili. Kromě těch, co byli ve vlčím kožichu, byli všichni v plné zbroji. Šli za jedním cílem, a to, napadnout strážce ze zámku. Nic jiného, podle jejich chování, to nemohlo být.
Klečel jsem na zemi a moje nervozita stoupala s každým dalším vlkem, kterého jsem uviděl. Těch ozbrojených jsem mohl napočítat tak třicet. Těch, co byli změněni ve vlka, mohlo být tak deset, patnáct. Měl jsem problém je všechny zahlédnout, jak se hbitě pohybovali mezi křovinami a stromy. Ale najednou, jako na povel, se všichni vlci rychle rozběhli dopředu a skupinu bojovníků nechali za sebou.
Šokovaně jsem hleděl, jak rychle zmizeli z dohledu.
Ještě chvíli trvalo, než jsem zůstal opět sám. Konečně jsem se uvolnil a dosedl na zadek. Srdce mi opravdu bušilo jak bláznivé, protože to, co mě pohltilo, byl strach. Ano, bál jsem se. Stačilo, abych sešel ještě pár kroků níž, a určitě by na mě přišli. Našli by mě a bylo by po mně. Jediné, co mě zachránilo, bylo, že jsem byl ještě skoro nahoře a tady, kde jsem se schovával, je svah.
Za tu chvíli jsem byl strašně napjatý a jen povrchově a rychle jsem dýchal. V momentě, kdy zmizeli za stromy, roztřásl jsem se a celého mě polil pot.
Co jsem si však stihl uvědomit, bylo, že ještě před pár týdny by mě našli opravdu lehce. Teď jsem byl rozhodně opatrnější a rozvážnější než tenkrát. Yakei by na mě byl pyšný…
Chvilku mi trvalo, než jsem se aspoň trochu uklidnil. Ale opravdu jen trochu. Mou hlavu okamžitě zaměstnalo přemýšlení, co s tím, co jsem viděl. Teď už jsem nemohl mávnout rukou a jít si po svých. Tohle už nebyl jen jeden vlk, ale hodně bojovníků, kteří pronásledovali strážce. A rozhodně měli početní převahu. A v tu chvíli jsem si uvědomil další věc… Jejich početní převaha už nebyla jen o tom, kolik jich za nimi šlo.
Strážci mají mezi sebou zrádce. Kolik jich v té skupině je? Určitě to není jen Juro. Co ti, kteří se nenápadně rozhlíželi kolem sebe, když tudy procházeli?
Mé svědomí mi už tentokráte nedovolilo jít svou cestou.
Někde tam vepředu je minimálně jeden člověk, kterého nemám rád, ale dlužím mu za záchranu mého života. A strážci určitě ještě neví, že je někdo pronásleduje. Nebude však trvat dlouho, a divocí je dohoní. A co potom? Budou schopni se jim ubránit?
Podíval jsem se směrem, kde cesta vedla k městu.
Vrátit se na zámek a říct jim, co jsem viděl, aby poslali pomoc? To bude trvat dlouho. Než bych tam doběhl, než bych se dostal k tátovi, než se vytvoří skupina, která by jim mohla jít na pomoc, mohlo by být pozdě.
A věřili by mi vůbec? Co mám dělat? Nemůžu to jen tak přehlédnout...
Aniž bych si to uvědomoval, začal jsem uvažovat jako jeden ze strážců, kteří chrání vlčí rod a krále, a docela jsem zapomněl na své trápení. Hlavou mi probíhaly všechny možné varianty, co bych měl udělat, ale nic z toho nebylo reálné, protože čas byl proti. Kdybych se za nimi rozběhl, nedostal bych se ke strážcům, protože bych narazil na divoké vlky. Byl jsem navíc oslabený tím, co všechno se za poslední tři dny stalo, a zřejmě bych se ani nebyl schopen bránit déle než pár chvilek. Mohl bych tím sice způsobit hluk a upozornit strážce, ale nehodlal jsem umřít. A když umřít, tak určitě ne takhle…
Ze všech těch variant nakonec zbyla jen jedna.
Neměl jsem čas tu déle vymýšlet nějakou další strategii. Musel jsem jednat rychle.
I malá pomoc může zachránit aspoň nějaký život.
Byl jsem rozhodnutý. Seběhl jsem dolů k cestě, zavětřil jsem, abych si byl jistý, a pak jsem se podél ní rozběhl vstříc svému osudu.
Pro svůj meč a pro vzpomínku na Marea, které jsem ukryl pod větvemi a sněhem se všemi svými věcmi, se vrátím, pokud tohle všechno přežiju.